ECLI:CZ:NS:2009:6.TDO.74.2009.1
sp. zn. 6 Tdo 74/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. ledna 2009 o dovolání, které podal obviněný M. J., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 10. 2008, sp. zn. 9 To 77/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 50 T 11/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 5. 2008, sp. zn. 50 T 11/2007, byl obviněný M. J. (dále jen „obviněný“) uznán vinným trestným činem padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2 alinea 2 tr. zák., který podle skutkových zjištění jmenovaného soudu spáchal tím, že „poté, co nezjištěným způsobem nabyl padělané bankovky nominální hodnoty 500 Kč sériového čísla a 200 Kč sériového čísla, dne 3. ledna 2007 kolem 15.30 hodin v restauraci M. ve Š., vědom si toho, že se jedná o padělané bankovky, zaplatil bankovkou v hodnotě 500 Kč útratu obsluhujícímu číšníkovi O. S. a druhou bankovku v hodnotě 200 Kč mu O. S. na jeho žádost rozměnil na bankovky nižší hodnoty a ke ztížení odhalení, že se jedná o padělky, je předal při platbě zmuchlané, a způsobil tak O. S. škodu ve výši 700 Kč, neboť uvedenou částku musel v tržbě nahradit z vlastních finančních prostředků“. Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle §140 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán k povinnosti uhradit poškozenému O. S. škodu ve výši 700,- Kč.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 1. 10. 2008, sp. zn. 9 To 77/2008, jímž podle §256 tr. ř. toto odvolání zamítl.
Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku vyjádřil přesvědčení, že předmětný skutek nezakládá jeho trestní odpovědnost za spáchání trestného činu kladeného mu obžalobou za vinu. V daném případě mu totiž podle jeho slov nebyl prokázán jeho úmysl ať přímý či nepřímý ke spáchání uvedeného trestného činu. V souvislosti s tím namítl, že odvolací soud tak napadeným usnesením porušil jeho právo na spravedlivý proces, neboť nerespektoval zásadu presumpce neviny, z ní vycházející pravidlo in dubio pro reo a zásadu, že vina musí být obviněnému prokázána. Dále vyslovil názor, že uložený trest je zcela zjevně nepřiměřený s ohledem na to, za jakých okolností došlo ke spáchání předmětného skutku, výši vzniklé škody a jeho osobu a poměry. S důrazem na tvrzení, že samotné trestní řízení i vazba je pro něho dostatečným ponaučením, dovodil, že dostačující by mělo být uložení podmíněného trestu odnětí svobody a nikoli nepodmíněného trestu, jehož výše, byť má oporu v trestním zákoně, je na první pohled absurdní a neuvěřitelná. Konstatoval, že odvolací soud k těmto skutečnostem také nepřihlédl a odmítl aplikaci ustanovení §40 odst. 1 tr. zák. a §58 odst. 1 tr. zák. nebo §60a odst. 1 tr. zák., která se s přihlédnutím k ustanovení §23 odst. 1 tr. zák. jeví jako více než vhodná. Uvedl pak ještě, že výkonem uloženého trestu je ponížena jeho lidská důstojnost v rozporu s ustanovením §23 odst. 2 tr. zák., a že se nemůže ubránit dojmu, že odvolací soud nerozhodoval nestranně a nezaujatě a že způsob aplikace norem trestního zákona a trestního řádu tímto soudem odporuje jejich smyslu a účelu.
Vzhledem k těmto skutečnostem obviněný navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu v plném rozsahu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněného se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Konstatoval, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud spočívají v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci tohoto dovolacího důvodu nelze vytýkat nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění, popř. nesprávnost hodnocení důkazů soudy (§2 odst. 5, 6 tr. ř.) ani nesprávnost aplikace jiných procesních předpisů. Námitky týkající se porušení dovolatelova práva na spravedlivý proces, porušení zásady presumpce neviny a dalších procesních zásad, směřují - nehledě na jejich obecnost a nekonkrétnost - do oblasti procesní, nikoli hmotněprávní, a deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově neodpovídají.
Dále uvedl, že rovněž námitku týkající se absence subjektivní stránky trestného činu lze pod deklarovaný dovolací důvod podřadit jen se značnou dávkou tolerance, neboť dovolatel používá v textu dovolání formulace, podle které mu přímý ani nepřímý úmysl nebyl prokázán. Při posuzování důvodnosti této námitky je však nutno důsledně vycházet ze skutkových zjištění vylíčených v tzv. skutkové větě a v odůvodnění soudních rozhodnutí. V tzv. skutkové větě je výslovně konstatováno, že obviněný si byl „vědom toho, že se jedná o padělané bankovky“, a dále je popsána manipulace s bankovkami směřující k tomu, aby bylo znesnadněno odhalení skutečnosti, že jde o bankovky padělané. V odůvodnění svého rozhodnutí nalézací soud poukázal též na snadnější rozpoznatelnost padělků, vyplývající z některých nápadností v jejich vzhledu; šlo o padělky méně zdařilé, které byly mj. poněkud menší nežli pravé bankovky. Z těchto skutkových zjištění jednoznačně vyplývá existence subjektivní stránky trestného činu padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2 alinea 2 tr. zák., tj. vědomost obviněného o tom, že bankovky, kterými platil útratu nebo je nechával rozměnit, jsou padělky. Námitky týkající se absence subjektivní stránky trestného činu jsou tudíž zjevně nedůvodné.
K námitkám obviněného směřujícím proti přílišné přísnosti uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody státní zástupce zdůraznil, že v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze sice namítat nesprávnost některých hmotněprávních posouzení týkajících se výroku o trestu, např. aplikace ustanovení §35 odst. 2 a §37a tr. zák. o ukládání souhrnného a společného trestu, nelze však v rámci tohoto dovolacího důvodu vznášet námitky proti přílišné přísnosti uloženého trestu v důsledku nesprávné aplikace hledisek ustanovení §23, popř. §31 - §34 tr. zák. Námitky směřující toliko proti přílišné přísnosti uloženého trestu nelze vznášet ani v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je jinak určen k nápravě vad týkajících se druhu a výměry trestu. Námitky směřující proti výroku o trestu tudíž deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají. K tomu státní zástupce dodal, že odkaz obviněného na ustanovení §23 odst. 2 tr. zák. je naprosto nepřiléhavý. V předmětné trestní věci rovněž nebyly dány podmínky pro aplikaci ustanovení §40 tr. zák. o mimořádném snížení trestu odnětí svobody.
Z těchto důvodů státní zástupce uzavřel, že ty dovolací námitky, které lze podřadit pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jsou zjevně nedůvodné. Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání vyjádřil souhlas i pro případ jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 10. 2008, sp. zn. 9 To 77/2008, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky vztahující se k výroku o vině směřují primárně právě do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž odvolacímu soudu v prvé řadě vytýká, že nerespektoval zásadu presumpce neviny, z ní vycházející pravidlo in dubio pro reo a zásadu, že vina musí být obviněnému prokázána (de facto namítá nesprávné hodnocení důkazů a zejména vadná skutková zjištění). Až sekundárně – z uvedených procesních (skutkových) výhrad – vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku jako trestného činu padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2 alinea 2 tr. zák. z důvodu absence úmyslného zavinění. Nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy (co do výroku o vině) obviněným ve skutečnosti spatřován v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř., tzn. že dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Uplatněné námitky proto pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Jinak řečeno, formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval z namítaného nerespektování zásady presumpce neviny, z ní vycházejícího pravidla in dubio pro reo a zásady, že vina musí být obviněnému prokázána, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“
Nad rámec shora uvedeného Nejvyšší soud konstatuje, že mezi právními závěry soudů a skutkovými zjištěními, která po zhodnocení provedených důkazů učinily, není nesoulad, tedy, že nalézací ani odvolací soud nepostupoval v rozporu s trestním zákonem, když jednání obviněného kvalifikoval jako trestný čin padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2 alinea 2 tr. zák. Přitom pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však v posuzované trestní věci nejedná.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný vyjádřil výhrady také vůči výroku o trestu, který označil za nepřiměřeně přísný, s tím, že byly splněny podmínky pro uložení podmíněného trestu odnětí svobody, přičemž odvolacímu soudu vytkl, že odmítl aplikaci ustanovení §40 odst. 1 tr. zák. a §58 odst. 1 tr. zák. nebo §60a odst. 1 tr. zák., která se s přihlédnutím k ustanovení §23 odst. 1 tr. zák. jeví jako více než vhodná, a dále namítl porušení ustanovení §23 odst. 2 tr. zák.
Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (který obviněný neuplatnil ani věcně nenaplnil), tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák., a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
V rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. také není možné dožadovat se toho, aby byl obviněnému uložen trest odnětí svobody za použití §40 tr. zák. pod dolní hranicí trestní sazby, protože pokud soud nevyužil tohoto oprávnění a trest vyměřil v rámci zákonné trestní sazby, nelze dovodit, že rozhodnutí spočívá na tzv. jiném nesprávném hmotně právním posouzení (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2008, sp. zn. 5 Tdo 1035/2007). K tomu je na místě doplnit, že zatímco nesprávné použití ustanovení §40 tr. zák. při výměře trestu odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby může naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2003, sp. zn. 5 Tdo 411/2003), naproti tomu za tento (ani jiný dovolací důvod) důvod se nepovažují případy nepoužití ustanovení §40 tr. zák. a uložení trestu odnětí svobody v rámci zákonné trestní sazby, nikoliv tedy pod její dolní hranicí (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2002, sp. zn. 7 Tdo 356/2002, ze dne 28. 11. 2002, sp. zn. 3 Tdo 920/2002, ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. 5 Tdo 264/2003, ze dne 29. 10. 2003, sp. zn. 11 Tdo 1215/2003, ze dne 13. 6. 2007, sp. zn. 5 Tdo 613/2007, aj.).
Nejvyšší soud proto konstatuje, že ani shora uvedené námitky obviněného týkající se uloženého trestu nelze pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ani jiný dovolací důvod podle §265b tr. ř.) podřadit.
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. ledna 2009
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý