ECLI:CZ:NS:2010:5.TDO.71.2010.2
5 Tdo 71/2010-I.
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 2. 6. 2010 o dovolání obviněného JUDr. M. P. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 6. 2009, sp. zn. 3 To 13/2009, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 4 T 5/2004, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 6. 2009, sp. zn. 3 To 13/2009.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Vrchnímu soudu v Praze přikazuje , aby věc obviněného JUDr. M. P. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. 4 T 5/2004, byl obviněný JUDr. M. P. uznán vinným trestným činem zkrácení daně podle §148 odst. 1, odst. 3 tr. zák., ve znění zák. č. 557/1991 Sb. Za tuto trestnou činnost byl obviněný podle §148 odst. 3 tr. zák., ve znění zák. č. 557/1991 Sb., za použití §40 odst. 1 tr. zák. odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 1 roku. Podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. byl obviněný pro výkon trestu odnětí svobody zařazen do věznice s dozorem.
Proti tomuto rozsudku podali obviněný JUDr. M. P. a státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové odvolání, o němž Vrchní soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 19. 6. 2009, sp. zn. 3 To 13/2009, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 3 písm. a), odst. 4 tr. zák. v platném znění, kterého se dopustil tím, že
v době od 28. 1. 1992 do 31. 3. 1992 v lihovarech DYNYBYL Říčany, H. P. a B. N. M. jako soukromý podnikatel zajistil prostřednictvím firem L. P. a H. odběr celkem 218.458 litrů různých druhů alkoholických nápojů bez daně z obratu s vědomím, že tyto jsou určeny na export, alkoholické nápoje však nevyvezl, ale rozprodal v tuzemsku, aniž by byla odvedena daň z obratu z odebraných alkoholických nápojů, když zajistil, aby odebrané alkoholické nápoje byly přefakturovány přes firmy L. P. , H. na neexistující firmu E. T. B. , u které docházelo k vykázání nákupu alkoholických nápojů bez daně z obratu, ale při prodeji firmě M. Ing. Č. a B. B. již s daní z obratu, přičemž se jednalo o nákup lihových nápojů, které následně nakupoval a prodával obviněný též již s daní z obratu, na tyto faktury od shora uvedených výrobců:
od dodavatele DYNYBYL Říčany, spol. s r. o., pro odběratele L. P.
na nákup pražská vodka 40% 0.5 litru počet lahví 15.360
na nákup rum tuzemský 40% 0.5 litru počet lahví 15.360
na nákup rum tuzemský 40% 0.5 litru počet lahví 15.360
na nákup pražská vodka 40% 0.5 litru počet lahví 15.360
na nákup pražská vodka 40% 0.5 litru počet lahví 15.360
na nákup rum tuzemský 40% 0.5 litru počet lahví 15.360
od dodavatele H. P. pro odběratele H. Ing. H. M.
na nákup rum tuzemský 40% 1.0 litru počet lahví 8.064
na nákup rum tuzemský 40% 1.0 litru počet lahví 576
na nákup rum tuzemský 40% 0.5 litru počet lahví 13.440
na nákup rum tuzemský 40% 0.5 litru počet lahví 960
na nákup vodky Hobe 40% 0.7 litru počet lahví 9.216
na nákup vaječného likéru 20% 0.5 litru počet lahví 960
pepermint 30% 0.5 litru počet lahví 960
cherry brendy 40% 0.7 litru počet lahví 288
třešňovka 40% 0.5 litru počet lahví 480
chalupářská slivovice 40% 1.0 litru počet lahví 288
meruňka 35% 0.5 litru počet lahví 7.200
borovička 40% 0.5 litru počet lahví 4.800
od dodavatele DYNYBYL Říčany, spol. s r. o., pro odběratele L. P.
na nákup rum tuzemský 40% 0.5 litru počet lahví 15.360
od dodavatele H. P. pro odběratele H. Ing. H. M.
na nákup borovička 40% 1.0 litru počet lahví 7.680
na nákup borovička 40% 0.5 litru počet lahví 7.680
od dodavatele DYNYBYL Říčany, spol. s r. o., pro odběratele L. P.
na nákup rum tuzemský 40% 0.5 litru počet lahví 15.360
na nákup rum tuzemský 40% 0.5 litru počet lahví 15.360
na nákup pražská vodka 40% 0.5 litru počet lahví 15.360
na nákup pražská vodka 40% 0.5 litru počet lahví 15.360
na nákup borovička 40% 0.5 litru počet lahví 15.360
na nákup rum tuzemský 40% 0.5 litru počet lahví 15.360
na nákup pražská vodka 40% 0.5 litru počet lahví 15.360
od dodavatele H. P. pro odběratele H. Ing. H. M.
na nákup vodka Hobe 40% 0.7 litru počet lahví 6.000
třešňovka 40% 0.5 litru počet lahví 4.236
od dodavatele B. N. M. pro odběratele L. P.
na nákup vodka jemná 40% 0.5 litru počet lahví 15.360
na nákup rum tuzemský 40% 0.5 litru počet lahví 15.360
od dodavatele DYNBYL Říčany, spol. s r. o., pro odběratele L. P.
na nákup pražská vodka 40% 0.5 litru počet lahví 15.360
na nákup pražská vodka 40% 0.5 litru počet lahví 15.360
na nákup rum tuzemský 40% 0.5 litru počet lahví 15.360
na nákup pražská vodka 40% 0.5 litru počet lahví 15.360
na nákup rum tuzemský 40% 1.0 litru počet lahví 9.072
od dodavatele DYNYBYL Říčany, spol. s r. o., pro odběratele L. P.
na nákup gin konzumní 40% 0.5 litru počet lahví 480
jemná vodka 40% 0.2 litru počet lahví 3.360
lemon curacao 40% 0.5 litru počet lahví 480
hruškovice 40% 0.5 litru počet lahví 960
pepermint 30% 0.5 litru počet lahví 1.440
rum tuzemský 40% 0.2 litru počet lahví 1.680
vaječný likér 20% 0.5 litru počet lahví 960
meruňka 35% 0.5 litru počet lahví 7.200
pražská vodka 40% 0.5 litru počet lahví 2.400
a tak způsobil, že nebyla odvedena daň z obratu z čistého lihu v celkové výši 86.711,2 litrů a poškodil tak stát zastoupený Finančním úřadem v Trutnově o daň z obratu v celkové výši 19.076.464,- Kč.
Za tento trestný čin byl obviněnému JUDr. M. P. podle §148 odst. 4 tr. zák. za použití §40 odst. 1 tr. zák. uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 2 let. Podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. byl pro výkon trestu odnětí svobody zařazen do věznice s dozorem. Podle §53 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen peněžitý trest ve výši 500.000,- Kč. Podle §54 odst. 3 tr. zák. mu byl pro případ, že by uložený peněžitý trest ve stanovené lhůtě nebyl vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců.
Proti uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 6. 2009, sp. zn. 3 To 13/2009, podal obviněný JUDr. M. P. prostřednictvím obhájce Mgr. Zbyňka Čermáka dne 13. 8. 2009 dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., které následně blíže odůvodnil dne 4. 9. 2009, neboť je přesvědčen, že napadané rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Dovoláním obviněný napadl výrokovou část rozsudku o vině, kterou byl uznán vinným tak, jak je popsáno ve výroku dovoláním napadeného rozsudku. V podrobnostech se obviněný v doplněném odůvodnění dovolání zaměřil na následující námitky. Pro naplnění formálních znaků trestného činu bylo nezbytné, aby skutkové jednání popsané ve výroku napadeného rozsudku bylo současně posouzeno podle hledisek vyplývajících ze zákona č. 73/1952 Sb., o dani z obratu, a z tohoto pohledu byla i skutková věta náležitě formulována. V odůvodnění rozsudku uvedení „v pozici pachatele, resp. spolupachatele“ vede ke zpochybnění toho, zda-li obviněný byl skutečně pachatelem, spolupachatelem nebo pouhým účastníkem, což nutně vede k nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku. Ze skutkové věty, která je obviněnému kladena za vinu, nelze dovodit, zda-li obviněný jednal jako soukromý podnikatel při odběrech alkoholických nápojů bez daně z obratu a zejména, zda-li byl účastníkem uzavření hospodářských smluv na nákup alkoholických nápojů bez daně z obratu od firmy D. Ř. , H. P. a B. N. M. na L. P. a H. v rozsahu uvedeném ve výroku napadeného rozsudku a mohl tak prokazatelně vědět, že takto odebrané alkoholické nápoje jsou skutečně určeny na export. Obviněnému jsou podle skutkové věty kladeny za vinu faktury, které byly vystaveny firmou D. Ř. , H. P. a B. N. M. pouze pro odběratele L. P. a H. na základě uzavřených hospodářských smluv mezi odběratelem a dodavatelem (bez účasti obviněného), nikoliv tedy faktury, které podle skutkové věty měly být přefakturovány pro údajně neexistující firmu E. T. B. Pro právní posouzení odvodu daně z obratu je nerozhodné, zda-li předmětné množství alkoholických nápojů bylo určeno na export či nikoliv, neboť podle společných ustanovení příslušného Sazebníku daně z obratu, pohyb alkoholických nápojů mohl být proveden v režimu zákona o dani z obratu.
Ve svém dovolání se obviněný dále zabývá tím, že formulace skutkové věty postrádá úmyslné jednání obviněného v rozsahu ustanovení §4 písm. a), b) tr. zák., přičemž ze skutkové věty nelze dovodit, že by obviněný jednal vědomě s tím, že jednak firma E. T. B. právně neexistuje a zejména, že byl srozuměn s tím, že tato firma nebude daň z obratu platit a jednak, že by sám vystavoval nebo padělal jménem L. P. , H. a E. T. B. faktury. Pro naplnění materiálního znaku je rozhodné vyjmenování a vyčíslení konkrétních faktur, tedy provedené předfakturace na firmu E. T. B., která byla skutečně provedena na základě jednání obviněného. Pro řádný výpočet daně z obratu je postrádáno stanovení rozsahu skutečně přijatých alkoholických nápojů bez daně z obratu a nelze k této skutečnosti dospět pouze tím, že jsou uvedeny faktury, které odebrala firma L. P. a H. Ze skutkové věty nelze jednoznačně dospět k závěru, že citované faktury vystavené firmou D. Ř. , H. P. a B. N. M. pro odběratele L. P. a H. , byly na jejím výstupu firmě E. T. B. totožné. Z důvodu nepoužitelnosti výpovědi svědka L. dospěl soud k závěru, že vyřadí z celkového objemu odebraných lihových nápojů ty faktury, u kterých není zřejmé, že mají stejný osud. Nelze v odůvodnění konstatovat, že bylo provedeno odvolacím soudem pečlivé prověření faktur, když není zřejmé jakých. Současně nelze dovodit naplnění objektivní stránky trestného činu, tj. jednáním „nejméně se dvěmi osobami“, neboť tyto „nejméně“ dvě osoby ze skutkové věty nelze pro uznání viny jednoznačně dovodit. Je zřejmé, že soud k tomuto závěru dospěl pouze na základě závěrečné řeči státní zástupkyně, což je v rozporu se zásadou zjištění skutkového stavu věci bez důvodných pochybností v rozsahu ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. Nelze také dospět k jednoznačnému závěru o naplnění obligatorního znaku objektivní stránky trestného činu, tj. způsobení škody velkého rozsahu podle ustanovení §89 odst. 11 tr. zák. a že by vyměření daňové povinnosti bylo provedeno v souladu s ustanovením §89 odst. 12 tr. zák. Podle obviněného není možné přihlížet ke způsobu výpočtu vyměření daně z obratu, jež provedl Finanční úřad v Trutnově dne 27. 9. 1994. Správce daně výpočet neprovedl z faktur, které skutečně byly podle skutkové věty přefakturovány na základě pokynu obviněného na společnost E. T. B. Navíc závěry správce daně, nelze bez dalšího přejímat do trestního řízení a pouze na jejich podkladě není možné činit závěr o existenci či neexistenci trestní odpovědnosti obviněného. K tomu příslušnost správce daně Finančního úřadu v Trutnově je dovozena v rozporu se zákonem. Z výrokové části nebylo možné specifikovat faktury, které jsou v napadeném rozsudku kladeny obviněnému za vinu a ke kterým se mohl obviněný vyjadřovat. Závěr o naplnění materiálního znaku nakonec provedl pouze vlastním výpočtem až odvolací soud, aniž by obviněný měl a mohl mít právo z hlediska práva na obhajobu se k tomu jakkoliv vyjadřovat a zaujmout své stanovisko.
Námitky obviněného směřovaly také k tomu, že Vrchní soud v Praze nezopakoval bezprostředně před vydáním rozhodnutí dokazování. Dále byla porušena zásada obžalovací, neboť obviněný byl uznán vinným trestným činem ve větším rozsahu než tomu bylo v podané obžalobě Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové ze dne 11. 12. 1997, č. j. KZv 38/94. Z odůvodnění odvolání státního zástupce ze dne 17. 2. 2009 vyplývá návrh na posouzení právní kvalifikace skutku ve znění zákona č. 557/1991 Sb., nikoliv podle znění tr. zák. ke dni 19. 6. 2009. V odůvodnění napadeného rozsudku je poté stroze uvedeno, že z důvodu §89 odst. 11 tr. zák. je posuzování podle platné právní úpravy pro obviněného příznivější, avšak této skutečnosti odporuje konstatování, že jsou dány podmínky pro použití vyšší trestní sazby podle §88 odst. 1 tr. zák. Porušení zákona v neprospěch obviněného lze spatřovat v tom, že uložený druh trestu je ve zřejmém nepoměru k stupni nebezpečnosti činu pro společnost a uložený druh trestu je ve zřejmém rozporu s účelem trestu. S odkazem na nález Ústavního soudu ČR I. ÚS 554/04 ze dne 21. 3. 2005 obviněný konstatuje, že spolu s délkou uplynuvší od spáchání činu, je třeba, vzhledem k zásadě proporcionality, ukládat podstatně mírnější trest.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud ČR vydal usnesení, kterým se odkládá výkon trestu odnětí svobody v trvání dvou let se zařazením do věznice s dozorem, uložený obviněnému pravomocným rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 6. 2009, sp. zn. 3 To 13/2009, na dobu do rozhodnutí Nejvyššího soudu v Brně o dovolání a dále navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 6. 2009, sp. zn. 3 To 13/2009, podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby v potřebném rozsahu věc znovu projednal a rozhodl a podle §265k odst. 2 tr. ř. aby zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Závěrem vyjádřil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání obviněného JUDr. M. P. doručeno ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., se k němu vyjádřil v tom směru, že P. L. a Ing. M. H. mohli nakoupit zboží (určené k prodeji do zahraničí) ze cenu bez daně, pokud si odběratel předem vyžádá fakturaci bez daně. K placení daně z obratu byli podle právní úpravy platné k 31. 3. 1992 povinni P. L. a Ing. M. H. V dané věci však byla trestní odpovědnost vyvozena toliko proti obviněnému JUDr. P. , a to zcela oprávněně, neboť pachatelem trestného činu podle §148 tr. zák. nemusí být osoba totožná s daňovým subjektem, ale kdokoliv, kdo svým úmyslným jednáním způsobí, že daň byla zkrácena ve značném rozsahu. Ohledně subjektivní stránky, obviněný byl aktivním organizátorem a realizátorem a naplnil tak i subjektivní stránku předmětného trestného činu. Na trestné činnosti iniciované, organizované a uskutečněné obviněným, se aktivně podílely i další nejméně dvě osoby – tedy P. L. a Ing. M. H. , přičemž není třeba, aby tyto další dvě osoby byly samy konkrétním výrokem uznány spolupachatelstvím, organizátorstvím nebo pomocí na konkrétním trestném činu jiné osoby. K nesprávné právní kvalifikaci, kdy obviněný měl být uznán vinným ve větším rozsahu než tomu bylo v podané obžalobě, státní zástupce dovodil, že obviněný měl při formulaci svých dovolacích námitek spíše na mysli porušení ustanovení o časové působnosti. Podle novely účinné od 1. 1. 1998 byl dosavadní druhý odstavec §148 tr. zák. nově označen jako odstavec třetí. Trestní sazby v jednotlivých ustanoveních §148 tr. zák. v jeho zněních účinných do 21. 12. 1997 a od 1. 1. 1998 nedoznaly žádných změn znamenajících jejich zpřísnění ani zmírnění. Zásadní změnu však představovala nová úprava skutkových podstat trestných činů v nich vymezených. Soud druhého stupně hodnotil výši škody a přitom správně dospěl k závěru, že nejvýhodnější pro obviněného bude, když trestnost jeho činu bude posuzovat podle novely tr. zák. č. 265/2001 Sb., a to konkrétně z hlediska stanovení hranice škody velkého rozsahu ve smyslu ustanovení §89 odst. 11 tr. zák., neboť ta od 1. 1. 2002 činila nově 5.000.000,- Kč namísto dřívější hodnoty ve výši 1.000.000,- Kč. Státním zástupcem byly zjištěny průtahy v řízení, přičemž tyto průtahy svou délkou tvoří skutečně dobu, kterou lze označit za zcela nepřiměřenou. Přesto státní zástupce uzavřel, že okolnosti, jako skoro čtyřnásobné překročení hranice škody velkého rozsahu ve smyslu čtvrtého odstavce ustanovení §148 tr. zák. a promyšlenost způsobu páchání trestné činnosti, neprospívají závěru, že je na místě průtahy v řízení promítnout do mírnější právní kvalifikace. V žádném z nálezů či usnesení, které státní zástupce ve svém vyjádření k dovolání jmenoval, a ani jakémkoliv jiném mu známém vydaném rozhodnutí (s výjimkou usnesení NS ČR sp. zn. 7 Tdo 1324/2005-I.), není uvažováno s promítnutím porušení práva na spravedlivý proces do výroku o vině. Pokud by se tak navíc mělo stát užitím mírnější právní kvalifikace s přihlédnutím k §88 odst. 1 tr. zák., šlo by o nepřípustné rozšíření hledisek společenské nebezpečnosti. Neúměrné prodloužení trestního řízení nemůže mít jakýkoliv, ať již negativní či pozitivní vliv na materiální stránku trestného činu. Shodně pak proto nemůže ani ovlivnit posouzení, zda jsou dány podmínky pro užití vyšší trestní sazby. Za okolností zmiňovaných v nálezu Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 554/05, pak v konkrétní věci lze nepochybně i v rámci dovolacího řízení poskytnout obviněnému dostatečnou kompenzaci za zjištěnou neschopnost státu zabezpečit a realizovat právo obviněného na spravedlivý proces. Z obsahu rozhodnutí Vrchního soudu v Praze vyplývá, že soud při rozhodování o trestech ukládaných obviněnému, zohlednil nepřiměřenou délku řízení, když použil moderační ustanovení §40 odst. 1 tr. zák.
V závěru vyjádření státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného JUDr. P. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Pro případ jakéhokoliv rozhodnutí podle §265r odst. 1 tr. ř., vyjádřil státní zástupce souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím tvrzené dovolací důvody, a shledal, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné, přičemž ani tento důvod pro odmítnutí dovolání neshledal . Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud neshledal ani jiné důvody pro odmítnutí dovolání obviněného podle §265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků napadeného rozhodnutí, proti nimž bylo toto dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadeným částem rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, Nejvyšší soud přihlížel, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno dovolání.
Obviněný uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z takto vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Z těchto důvodů nemohl Nejvyšší soud přihlížet k samotným skutkovým námitkám obviněného, zejména pokud měl za to, že není dostatečně zjištěný skutkový stav a že soud nalézací ani odvolací neprovedly všechny dovolatelem navrhované důkazy, popř. nesprávně vyhodnotily ty, které byly v řízení provedeny, popř. některé skutečnosti nebyly podle jeho názoru prokázány vůbec. V této souvislosti je však nutné ještě poznamenat, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v předchozích rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02, dále např. usnesení ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud. Zásah Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, C. H. Beck, 1995, č. 34, str. 257; dále srov. nálezy Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Takový závěr však s ohledem na obsah a zejména náležité odůvodnění obou citovaných rozsudků a jejich návaznost na provedené dokazování, které je zachyceno v Nejvyšším soudem přezkoumaném spisovém materiálu, nelze učinit.
Trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 3 písm. a), odst. 4 tr. zák. se dopustí pachatel, který ve větším rozsahu zkrátí daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení nebo zdravotní pojištění, poplatek nebo jinou jim podobnou povinnou platbu, spáchá-li takový čin nejméně se dvěma osobami, a způsobí-li jím škodu velkého rozsahu. Podle ustálené judikatury může být pachatelem nebo spolupachatelem trestného činu podle §148 tr. zák. nejen subjekt daně, ale kdokoli, kdo svým úmyslným jednáním způsobí, že zákonná daň nebyla jemu anebo i jinému subjektu vyměřena buď vůbec, anebo ne v zákonné míře, a daň tak byla zkrácena nejméně ve větším rozsahu. Subjekt daně a subjekt trestného činu zkrácení daně nemusí být totožný, a není možno proto zaměňovat daňovou odpovědnost (povinnost zaplatit daň) s trestní odpovědností za zkrácení daně. U spolupachatelství je lhostejné, zda subjektem daně byli všichni spolupachatelé či jen někteří z nich anebo zda subjektem daně byla osoba rozdílná od spolupachatelů. Stejně tak je nerozhodné, zda subjektem daně byl každý spolupachatel do celé výše zkrácení daně či jen do její části (srov. č. 25/1968-I. Sb. rozh. tr.). Vyjádřením finančních orgánů o výši zkrácení daně není soud vázán při posouzení, zda byla daň zkrácena ve větším rozsahu a zda tedy jde o trestný čin. Otázka, v jakém rozsahu byla činem pachatele zkrácená daň, je při trestném činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 tr. zák. otázkou viny. Proto soud rozhodující v trestním jednání posuzuje tuto otázku samostatně, a to i v případě, jestliže příslušný orgán o daňové povinnosti i o výšce daně už pravomocně rozhodl (srov. §9 odst. 1 tr. ř.). Rozhodnutí tohoto orgánu bere soud v úvahu a hodnotí ho při svém rozhodování stejně jako každý jiný důkaz v rámci postupu podle §2 odst. 6 tr. ř. (srov. č. 27/1979 a č. 20/2002-III. Sb. rozh. tr.). K naplnění okolnosti, že čin byl spáchán nejméně se dvěma osobami, postačuje při splnění materiální podmínky uvedené v §88 odst. 1 tr. zák. součinnost dalších osob, aniž by tyto osoby musely o své součinnosti s pachatelem navzájem vědět a aniž by i mezi jejich vzájemnou součinností musela být určitá organizovanost, projevující se například v dělbě práce (srov. č. 37/1965, č. 25/1968-II. a č. 29/1982 Sb. rozh. tr.).
V rámci uplatněného dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný JUDr. M. P. vznesl námitky, které je možno rozčlenit do pěti okruhů. V prvním okruhu námitek se obviněný zabývá tím, že pro naplnění formálních znaků trestného činu bylo nezbytné, aby skutkové jednání popsané ve výroku napadeného rozsudku bylo současně posouzeno podle hledisek vyplývajících ze zákona č. 73/1952 Sb., o dani z obratu, a z tohoto pohledu byla i skutková věta náležitě formulována. Ze skutkové věty nelze dovodit, zda-li obviněný jednal jako soukromý podnikatel a zda-li byl účastníkem uzavření hospodářských smluv mezi D. Ř. , H. P. a B. N. M. na jedné straně a L. P. a H. na straně druhé, a mohl tak prokazatelně vědět, že takto odebrané alkoholické nápoje jsou skutečně určeny na export. Obviněnému jsou podle skutkové věty kladeny za vinu faktury, které byly vystaveny firmou D. Ř. , H. P. a B. N. M. pouze pro odběratele L. P. a H. ) bez účasti obviněného), nikoliv faktury, které podle skutkové věty měly být přefakturovány pro údajně neexistující firmu E. T. B. Podle jeho názoru nelze jednoznačně dospět k závěru, že faktury vystavené pro L. P. a H. byly na výstupu firmě E. T. B. totožné. Pro právní posouzení odvodu daně z obratu je nerozhodné, zda-li předmětné množství alkoholických nápojů bylo určeno na export či nikoliv, neboť podle společných ustanovení příslušného Sazebníku daně z obratu, pohyb alkoholických nápojů mohl být proveden v režimu zákona o dani z obratu. Kromě uvedeného nebyl také naplněn obligatorní znak objektivní stránky trestného činu, tj. způsobení škody velkého rozsahu podle ustanovení §89 odst. 11 tr. zák. Nelze dovodit, že by vyměření daňové povinnosti bylo provedeno v souladu s ustanovením §89 odst. 12 tr. zák. Závěr o naplnění výše škody nakonec odvolací soud provedl pouze vlastním výpočtem, aniž by obviněný měl a mohl mít právo z hlediska práva na obhajobu se k tomu jakkoliv vyjadřovat. Obviněný míní, že byla porušena zásada obžalovací, neboť byl uznán vinným trestným činem ve větším rozsahu než tomu bylo v podané obžalobě. Dále zpochybnil v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu uvedení formulace „v pozici pachatele, resp. spolupachatele“.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu pod sp. zn. 3 To 13/2009 nalézáme tato níže rozvedená konstatování, která se týkají uvedených dovolacích námitek obviněného JUDr. M. P. Na str. 23 odvolací soud uvádí, že „trestného činu zkrácení daně se může dopustit i osoba odlišná od subjektu daně, pokud svým úmyslným jednáním způsobí, že zákonná daň nebyla jemu anebo jinému subjektu vyměřena vůbec, anebo v zákonné míře a daň tak byla zkrácena ve větším rozsahu“. K rozsahu faktur, které jsou obviněnému kladeny za vinu, na str. 20 v odůvodnění rozsudku stojí, že s ohledem na skutečnost, kdy odvolací soud nemohl použít výpověď svědka P. L. „… dospěl k závěru, že vyřadí z celkového objemu odebraných lihových nápojů ty faktury, u kterých není zřejmé, že mají stejný osud, tedy, že není zřejmé, že přes svědka Ing. H. , firmu E. T. a Ing. Č. byly odkoupeny obviněným a prodány dále dalším osobám“. Poté odvolací soud vyjmenovává vyřazené faktury s uvedením čísla listu, na kterém se nacházejí. Na druhé straně však odvolací soud zjistil nepřípadnost námitky o opakujícím se zařazování stále stejných faktur a nepřehlednost situace. Tímto způsobem v žádném případě podle odvolacího soudu k neodůvodněnému nárůstu zjištěné škody na dani z obratu nedošlo. Zjistil totiž, že v rámci řetězového prodeje došlo v některých případech u kupujícího k sumarizaci nakoupeného zboží z více faktur na jednu a naopak. V rámci transparentnosti obchodních případů se potom nepochybně stejné faktury objevují opakovaně pro dokumentování jednotlivých nákupů zboží v likérkách a další jeho osud při dalších přeprodejích. Na str. 21 pak odvolací soud pokračuje: „Protože tedy v napadeném rozsudku figurují faktury, které dokládají, že svědek L. nakoupil zboží, aniž by bylo možno prokázat, jakým způsobem bylo realizováno, zejména není možné beze všech pochybností prokázat účast obviněného na těchto odběrech, Vrchní soud v Praze toto akceptoval a do svého rozsudku po zrušení napadeného rozsudku krajského soudu při respektování zásady v pochybnostech ve prospěch obviněného, včlenil pouze faktury, kdy bylo zboží odebráno jak svědkem L. , tak svědkem H. a bylo dále realizováno až k obviněnému a případně dále. Odvolací soud označil i počet lahví, jejich objem a procentní zastoupení absolutního alkoholu. Následně vyčíslil počet litrů alkoholických nápojů, počet litrů absolutního alkoholu a konečně výši způsobené škody na dani z obratu. Takto upravenou skutkovou větu považuje za dostačující, neboť další údaje vložené do výroku rozsudku by tuto základní informaci jenom znepřehledňovaly“.
Námitka obviněného, že jsou mu podle skutkové věty kladeny za vinu faktury, které byly vystaveny firmou D. Ř. , H. P. a B. N. M. pouze pro odběratele L. P. a H. a nikoliv faktury, které měly být přefakturovány pro E. T. B. , je spíše skutková. Jak se podává ze spisového materiálu, odvolací soud zařadil podle toho jak to vyjádřil v citovaném odůvodnění svého rozsudku do skutkové části výroku o vině jen ty faktury, které byly přefakturovány přes opakovaně zmiňovanou společnost E. T. B. , avšak v odůvodnění rozsudku pracuje zejména s těmi fakturami, které byly z původního celkového množství, kladeného obviněnému za vinu, vyřazeny. Postup odvolacího soudu však měl být podle Nejvyššího soudu zásadně opačný, neboť tento měl alespoň v odůvodnění rozsudku, když již to neučinil v jeho výroku, přesně uvést a detailně rozebrat, které to byly faktury společnosti E. T. a svědka Ing. Č. , jež navazují na faktury uvedené ve výroku rozsudku, a v návaznosti na ně pak byly odebrané lihové nápoje odkoupeny obviněným JUDr. M. P. a prodány dále dalším osobám. Teprve v návaznosti na tento rozbor je možno učinit jednoznačný a nezpochybnitelný závěr, že faktury kladené obviněnému za vinu jsou skutečně ty, u kterých nebyla na základě jednání obviněného M. P. odvedena daň z obratu. Přitom i přesto, že Nejvyšší soud rozumí shora uvedené úvaze odvolacího soudu o nutnosti posuzovat celou transakci komplexně, musí se odvolací soud také zaměřit i na rozhodné skutečnosti týkající se okamžiku, kdy a u kterého subjektu vznikla povinnost odvést daň z obratu, neboť to má bezprostřední návaznost na skutečnost, že právě obviněnému JUDr. M. P. je kladeno za vinu zkrácení daně z obratu ve výši 19.076.464,- Kč. Dále je třeba zdůraznit, že obviněnému nelze přičítat k tíži ty faktury, kde vznikají nesrovnalosti. K tomu je možno jen příkladmo uvést, že na č. l. 701 spisu je zařazena objednávka od firmy H. na jeden kamion Pražské vodky u firmy L. s tím, že zboží je určeno k dalšímu prodeji (export), fakturace bez daně, cena podle dohody 23,50,- Kčs za kus. Následuje faktura a dodací list (č. l. 702 a 703 spisu) na vodku 0,5 l 40 %, cena za kus 23,50,- Kčs, cena za 15.360 kusů činí 360.960,- Kčs, dodavatelem je L. , odběratelem H. , oba dokumenty jsou datovány 28. 1. 1992. Při ceně 24,50,- Kčs za kus odebírá E. T. B. od H. stejné množství alkoholu za celkovou cenu 376.320,- Kčs (č. l. 704 a 705). Zpětně o jeden den, tedy 27. 1. 1992, nakupuje firma M. Ing. Č. od E. T. B. podstatně menší množství alkoholu, tedy pouze 11.952 kusů druhově stejného alkoholu za cenu 621.504,- Kčs, a to za cenu 52,- Kč za kus (č. l. 706 a 707 spisu). Stejné množství alkoholu za cenu 633.456,- Kčs, což činí 53,- Kčs za kus, kupuje obviněný JUDr. P. na základě faktury ze dne 27. 1. 1992 od firmy M. Ing. Č. (č. l. 708 spisu). Z tohoto jen jediného konkrétního příkladu vyplývá, že nelze vystačit pouze s obecným tvrzením odvolacího soudu, že „… v rámci řetězového prodeje došlo v některých případech u kupujícího k sumarizaci nakoupeného zboží z více faktur na jednu a naopak. V rámci transparentnosti obchodních případů se potom nepochybně stejné faktury objevují opakovaně pro dokumentování jednotlivých nákupů zboží v likérkách a další jeho osud při dalších přeprodejích …“, ale je třeba tyto návaznosti konkrétně uvést s poukazem na jednotlivé faktury na příslušných číslech listu spisu, neboť jinak je uvedený závěr odvolacího soudu, který je pak rozhodující i pro stanovení výše způsobené škody na dani z obratu, zcela nepřezkoumatelný. V návaznosti na tyto závěry Nejvyššího soudu se pak bude moci obviněný vyjádřit i ke způsobu výpočtu, který použil odvolací soud v napadeném rozsudku, a s tímto vyjádřením se pak může v novém rozhodnutí odvolací soud náležitě vypořádat. V té souvislosti učiněná námitka obviněného, že byla porušena zásada obžalovací, neboť byl uznán vinným trestným činem ve větším rozsahu než tomu bylo v podané obžalobě, naproti tomu není zcela zjevně důvodná, poněvadž totožnost skutku při porovnání vymezení skutku v obžalobě a v napadeném rozsudku byla zachována, přičemž rozsah zkrácení daně v obžalobě byl nepochybně podstatně větší, než tomu bylo v napadeném rozsudku odvolacího soudu, což vyplývá z vymezení skutku, jenž je v obžalobě vymezen šířeji, jak pokud jde časové období, tak zejména pokud jde o výši způsobené škody na dani z obratu, jež mu byla kladena za vinu v podané obžalobě v bodě I. (srov. č. l. 2298 až 2309 spisu).
Pokud obviněný v dovolání také namítal, že není možné přihlížet k výpočtu, který provedl Finanční úřad v Trutnově a který nelze přejímat do trestního řízení, není tato jeho námitka v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Otázka, v jakém rozsahu byla činem pachatele zkrácená daň, je při trestném činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 TrZ otázkou viny. Proto soud rozhodující v trestním řízení posuzuje tuto otázku samostatně, a to i v případě, jestliže příslušný orgán o daňové povinnosti i o výšce daně už pravomocně rozhodl (§9 odst. 1 TrŘ). To ovšem na druhé straně neznamená, že by soud nemohl k tomuto rozhodnutí přihlížet, neboť rozhodnutí tohoto orgánu bere soud v úvahu a hodnotí ho při svém rozhodování stejně jako každý jiný důkaz v rámci postupu podle §2 odst. 6 TrŘ (srov. č. 27/1979 a č. 20/2002-III. Sb. rozh. tr.).
K výhradám obviněného o místní příslušnosti finančního úřadu je třeba odkázat na str. 23 rozsudku odvolacího soudu, kde se uvádí, že „z trestněprávního hlediska není rozhodné, kde všude by mohla tato daň být doměřena, zvláště za situace, že svojí činností vytvořil dojem odvedení této daně přes neexistující firmu“. K tomu dále odvolací soud na str. 24 téhož rozsudku uvádí, že „nelze namítat nedostatek místní příslušnosti, neboť na zkrácení příslušné daně má obviněný, který do těchto obchodů zainteresoval i další subjekty, určující podíl“. Na téže straně odvolací soud pokračuje svým závěrem, že „otázka místní příslušnosti nebyla zpochybněna ani předešlým rozhodnutím Vrchního soudu v Praze, který rozhodoval o vhodnosti přidělení věci jinému soudu z hlediska zdravotního stavu tehdy spoluobviněné H. P. Závěr, že škoda vznikla u Finančního úřadu v Trutnově … také nelze odmítnout, když protiprávního jednání, které skončilo zkrácením daně, se dopustil právě obviněný JUDr. M. P. , který je registrován u tohoto finančního úřadu“. S těmito závěry se Nejvyšší soud ztotožňuje a pro stručnost na ně odkazuje.
Obviněný JUDr. M. P. dále namítal neuvedení znaku „nejméně se dvěma osobami“ ve skutkové větě výroku o vině konkrétními osobami, zejména pokud odvolací soud podle jeho názoru tyto dvě osoby určil pouze na základě závěrečné řeči státní zástupkyně.
Odvolací soud také v napadeném rozsudku dospěl k závěru, že trestný čin spáchal obviněný JUDr. M. P. nejméně se dvěma osobami „postačí součinnost těchto osob, aniž by tyto osoby musely o své součinnosti s pachatelem navzájem vědět, a aniž by i mezi jejich vzájemnou součinností musela být určitá organizovanost, projevující se například v dělbě práce. Pachatel však musí o této okolnosti vědět. Vrchní soud v Praze zjistil, že v daném případě tyto podmínky splněny jsou …“ (srov. str. 25 rozsudku odvolacího soudu). Tyto závěry odvolacího soudu odpovídají ustálené judikatuře Nejvyššího soudu, podle níž okolnost, že pachatel spáchal trestný čin nejméně se dvěma osobami, zahrnuje jakoukoli formu účastenství, tedy i spolupachatelství (srov. č. 25/1968 Sb. rozh. tr.). K naplnění okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby uvedené v §148 odst. 2 písm. a) tr. zák., totiž že čin byl spáchán nejméně se dvěma osobami, postačuje při splnění materiální podmínky uvedené v §88 odst. 1 tr. zák. součinnost nejméně dvou dalších osob, aniž by tyto osoby musely o své součinnosti s pachatelem navzájem vědět a aniž by i mezi jejich vzájemnou součinností musela být určitá organizovanost, projevující se například v dělbě práce (srov. č. 37/1965 Sb. rozh. tr.). Pachatel však musí o této okolnosti vědět. Naproti tomu ze skutkové věty výroku o vině napadeného rozsudku odvolacího soudu nelze jednoznačně dovodit vymezení znaku „nejméně se dvěma osobami“, jak vyžaduje ustanovení odst. 3 písm. a) §148 tr. zák. Rozbor „nejméně se dvěma osobami“ v odůvodnění na str. 25 rozsudku odvolacího soudu nemůže suplovat konkrétní určení těchto osob ve skutkové větě, i když je z provedeného dokazování zřejmé, že na předmětném trestném činu se zřejmě podílely nejméně další dvě osoby. Příslušné skutkové zjištění, jak je uvedeno ve skutkové větě zmíněného výroku o vině, neobsahuje náležité a konkrétní vymezení nejméně dvou osob, s kterými měl spáchat trestný čin, a tak neodpovídá větě právní, ve které se toto obecně konstatuje (srov. str. 3 napadeného rozsudku). Také toto pochybení odvolacího soudu naplňuje dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V reakci na rozsudky soudů obou nižších stupňů a jejich odůvodnění Nejvyšší soud dále považuje za nutné uvést, že ve skutkové větě výroku odvolacího soudu jsou podrobně vymezeny faktury kladené obviněnému JUDr. M. P. za vinu (číslo faktury, její datace, druh a množství alkoholu), ale z hlediska daně z obratu je skutková věta nedostatečná, když odvolacím soudem nebyl patřičně vyjádřen vztah formálních znaků trestného činu podle ustanovení §148 tr. zák. v návaznosti na požadavky tehdy platného zákona č. 73/1952 Sb., o dani z obratu, ve znění pozdějších předpisů (zejména §2 vymezující plátce daně, §3 týkající se předmětu daně a §4 o zdanitelném obratu), a to včetně i souvisejících předpisů (vyhláška č. 560/1990 Sb., kterou se provádí zákon o dani z obratu, a výnos č. 516/1991 Sb., Sazebník daně z obratu). K tomu je třeba dodat, že plátcem daně z obratu byly podle §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 73/1952 Sb., o dani z obratu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zák. č. 73/1952 Sb.“) mimo jiné i fyzické osoby (podnikatelé), které byly zapsány do podnikového rejstříku, a proto P. L. a Ing. M. H. jako fyzické osoby podnikající pod obchodními jmény L. P. a H. měly způsobilost být subjektem předmětné daně. Dani podléhal kromě jiného také obrat z prodeje zboží vlastního nákupu, přičemž obrat téhož zboží se zdaňuje toliko jednou (srov. §3 odst. 1 zák. č. 73/1952 Sb.), což je v souladu i s judikaturou Ústavního soudu, který ve svém nálezu ze dne 12. 9. 2001, sp. zn. I. ÚS 603/1999, konstatoval, že zboží nakoupené bez daně z obratu se podle §3 odst. 1 zák. č. 73/1952 Sb. považuje za zboží vlastního nákupu a podléhá dani z obratu (srov. nález č. 135/2001 Sb. nál. a usn. ÚS). Nakoupit určité zboží bez daně z obratu bylo možné ve výjimečných případech předvídaných výnosem č. 516/1991 Sb., Sazebník daně z obratu (dále jen „Sazebník“), byť pravidlem byl nákup, resp. prodej podle daňového údaje ve sloupci 4 Sazebníku, přičemž ohledně lihovin Sazebník uváděl daňový údaj s daní, a proto nákup tohoto zboží měl být zásadně uskutečňován za cenu zahrnující tuto daň. Výjimku z tohoto pravidla představovaly mj. body (13) a (14) Sazebníku, jichž bylo právě v tomto případě využito. Tato ustanovení umožňovala P. L. a Ing. M. H. , jakožto plátcům daně provozujícím zahraničně obchodní činnost, uskutečnit nákup zboží určeného k prodeji do zahraničí za cenu bez daně, vyžádá-li si odběratel předem fakturaci bez daně. Za předpokladu, že by lihoviny nakoupené za cenu bez daně z obratu byly vyvezeny do zahraničí, jak P. L. a Ing. M. H. formálně deklarovali, pak by obrat z prodeje tohoto zboží do zahraničí dani z obratu nepodléhal, jak to vyplývá z §3 odst. 4 zák. č. 73/1952 Sb. Vzhledem k tomu, že však vývoz do zahraničí v posuzovaném případě uskutečněn nebyl, bylo důležitým důsledkem v této souvislosti přenesení odpovědnosti za fakturaci bez daně z obratu z dodavatele na odběratele. Protože výrobce prodal lihoviny jako zboží vlastní výroby P. L. a Ing. M. H. za cenu bez daně, logicky dani musel podléhat až obrat z následného prodeje lihovin, jako zboží vlastního nákupu, tuzemským odběratelům (podnikatelům), jak to vyplývá z §3 odst. 1 zák. č. 73/1952 Sb. Vzhledem k tomu, že předmětné lihoviny nebyly vyvezeny a ani podle záměru obviněného JUDr. M. P. exportovány do zahraničí vůbec neměly být, nýbrž byly jím rozprodány na tuzemském trhu, nepochybně podléhaly dani z obratu ve smyslu zák. č. 73/1952 Sb. Pokud obviněný JUDr. M. P. podle skutkových závěrů obou nižších soudů rozhodujících v této věci zorganizoval celou transakci tak, že uvedený stav se snažil zakrýt jejich přefakturováním na neexistující firmu E. T. B. (bez daně z obratu) a dále na firmy M. Ing. Č. a B. B. (za cenu již s daní z obratu) a pak na sebe samotného (opět s daní z obratu), nevzniká pochybnost, že daň z obratu měla být odvedena a že uvedenou transakcí byla daň z obratu zkrácena ve smyslu §148 tr. zák. [srov. k tomu i §4 odst. 1, 3 zák. č. 73/1952 Sb. a §3 odst. 2 písm. a) vyhlášky č. 560/1990 Sb.]. Opětovně je třeba v této souvislosti v návaznosti na napadený rozsudek odvolacího soudu zdůraznit, že pachatelem trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 tr. zák. nemusí být osoba totožná s daňovým subjektem, ale kdokoli, kdo svým úmyslným jednáním způsobí, a to příp. i v souvislosti s činností dalších osob, že předmětná daň nebyla vyměřena buď vůbec, anebo v zákonem stanovené výši a byla tak zkrácena ve značném rozsahu (srov. č. 25/1968-I. Sb. rozh. tr. a dále rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. 7 Tdo 1270/2006; viz dále i nález Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2001, sp. zn. I. ÚS 603/99, publikovaný pod č. 135/2001 Sb. nál. a usn. ÚS ČR).
K subjektivní stránce obviněný JUDr. M. P. namítá, že ze skutkové věty nelze dovodit jeho vědomost o tom, že firma E. T. B. právně neexistuje a že by sám vystavoval jménem L. P. , H. a E. T. B. faktury a byl srozuměn s tím, že tato firma nebude daň z obratu platit.
K subjektivní stránce jednání obviněného JUDr. M. P. odvolací soud v návaznosti na rozsudek soudu prvního stupně uvedl na str. 21 a 22 svého rozsudku, že „jedině on to byl, kdo zajistil osoby způsobilé odebírat alkoholické nápoje bez daně z obratu. On to byl, kdo v celé řadě případů, jak sám uvedl, i zajišťoval a platil jejich dopravu. Sám ve své výpovědi uvedl, že se zúčastnil podpisu smlouvy o dodávkách v H. P. s H. … . Bylo zjištěno, že obviněný předával příslušným osobám jak nezbytné doklady o nákupu a prodeji zboží, tak i příslušné finanční odměny. Jedině obviněný byl (údajně v dobré víře) průběžně v kontaktu se zástupci firmy E. T. , požadující dodávky zboží za účelem jeho vývozu do zahraničí, ačkoliv současně věděl o tom, že zboží vyváženo do zahraničí není …. To, že zboží jím nakupované pochází právě z dodávek tuzemských likérek, nikoliv slovenských, mu bylo zřejmé a není proto ani důvod pro úvahy o jeho uvedení v omyl v tomto smyslu“. Na str. 23 odvolací soud dále popisuje, že „… obviněný byl účasten na odběru alkoholických nápojů, jejich přepravě, výměně dokladů, včetně plateb v hotovosti, a co je zásadní, při vědomí, že alkohol je určen na vývoz …“. S těmito závěry odvolacího soudu se Nejvyšší soud ztotožňuje a pro stručnost na ně odkazuje.
Ohledně naplnění subjektivní stránky považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že tato je ze skutkové části výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu odvoditelná, přičemž je v souladu s uvedenými závěry jeho odůvodnění. Je třeba připustit, že stávající formulace není bezchybná a zcela přesná, ale úmysl obviněného JUDr. M. P. vyplývá z té části skutkové věty, ve které se uvádí, že obviněný „… zajistil prostřednictvím firem L. P. a H. odběr celkem 218.458 litrů různých druhů alkoholických nápojů bez daně z obratu s vědomím, že tyto jsou určeny na export, alkoholické nápoje však nevyvezl, ale rozprodal v tuzemsku, aniž by byla odvedena daň z obratu …“, dále „… zajistil, aby odebrané alkoholické nápoje byly přefakturovány přes firmy L. P. a H. na neexistující firmu E. T. B. , u které docházelo k vykázání nákupu alkoholických nápojů bez daně z obratu, ale při prodeji firmě M. Ing. Č. a B. B. již s daní z obratu, přičemž se jednalo o nákup lihových nápojů, které následně nakupoval a prodával obviněný též již s daní z obratu“. Podle obviněného mu nebylo prokázáno, že by sám vystavoval jménem L. P. , H. a E. T. B. na faktury. Pro naplnění skutkové podstaty trestného činu podle §148 tr. zák. není podstatné padělání faktur, ale fakt, že se obviněný svým jednáním na uvedeném popsaném jednání shora uvedeným způsobem v rozhodné míře podílel a že daň nebyla odvedena.
K další námitce obviněného JUDr. M. P. ohledně příslušnosti finančního úřadu, považuje za nutné Nejvyšší soud zdůraznit, že tato okolnost není v řízení o trestném činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 3 písm. a), odst. 4 tr. zák. podstatná, ale podstatný je fakt neodvedení daně. Nejvyšší soud v tomto směru znovu odkazuje na str. 24 citovaného rozsudku odvolacího soudu pod sp. zn. 3 To 13/2009, který konstatuje, že závěr o vzniklé škodě u Finančního úřadu v Trutnově nelze odmítnout, když protiprávního jednání, které skončilo zkrácením daně, se dopustil právě obviněný JUDr. M. P. , registrovaný u tohoto finančního úřadu. Pokud obviněný zpochybňuje v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu uvedení formulace „v pozici pachatele, resp. spolupachatele“, je třeba jej odkázat na znění ustanovení §265a odst. 4 tr. ř., ze kterého vyplývá nepřípustnost podání dovolání proti důvodům rozhodnutí. Současně je nutno dodat, že tato formulace je obviněným vytržena ze souvislosti, a proto ani tato námitka není důvodná.
Ve čtvrtém okruhu námitek obviněný napadl postup odvolacího soudu při provádění důkazů a v pátém obviněný upozornil, že druh trestu, který mu byl uložen, je ve zřejmém nepoměru ke stupni nebezpečnosti činu pro společnost a dále že je ve zřejmém rozporu s účelem trestu ve vztahu k délce řízení.
Především je třeba zdůraznit, že obviněný JUDr. M. P. důvodně napadá postup odvolacího soudu při provedení, resp. neprovedení důkazů ve veřejném zasedání konaném dne 19. 6. 2009 (č. l. 910 až 912 spisu). Nejvyšším soudem bylo ze spisového materiálu zjištěno, že při tomto veřejném zasedání, které se konalo u Vrchního soudu v Praze, nebyly provedeny žádné důkazy. K otázce dokazování u odvolacího soudu se Nejvyšší soud v minulosti již opakovaně vyjadřoval, když v několika rozhodnutích poukázal na ustanovení §263 odst. 6, 7 tr. ř. v návaznosti na ustanovení §259 odst. 1, 3 tr. ř., která vymezují rozsah provádění dokazování v odvolacím řízení a současně obsahují meze doplnění dokazování před odvolacím soudem. Jakmile odvolací soud dospěje na základě přezkoumání napadeného rozsudku a řízení mu předcházejícího, anebo při provádění doplňujících důkazů k závěru, že k objasnění věci by bylo třeba provádět rozsáhlé nebo obtížně proveditelné dokazování, které by znamenalo nahrazovat činnost soudu prvního stupně, musí proces dokazování zastavit a rozhodnutí zrušit a věc podle §259 odst. 1 tr. ř. vrátit soudu prvního stupně. Potřebnými důkazy, kterými odvolací soud v souladu s §263 odst. 6 tr. ř. doplňuje dokazování, jsou tedy ty, které je třeba shromáždit, aby samy o sobě a ve spojitosti s dalšími odůvodnily závěr, vyúsťující v některé z možných rozhodnutí odvolacího soudu, a to jak ve smyslu §256, §257, ale i §258, §259 odst. 1, 2, 3 anebo §260 tr. ř. Z hlediska změny nebo doplnění skutkových zjištění však odvolací soud může ve smyslu uvedeného §263 odst. 7 tr. ř. přihlížet jen k důkazům, které byly provedeny ve veřejném zasedání před odvolacím soudem. Tyto důkazy pak hodnotí v návaznosti na důkazy provedené soudem prvního stupně v hlavním líčení. Přitom je třeba opětovně dodat, že odvolací soud je vázán hodnocením těchto důkazů soudem prvního stupně s výjimkou těch důkazů, které sám ve veřejném zasedání znovu provedl (srov. např. č. 20/1997 a č. 2/2003 Sb. rozh. tr., dále usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 6. února 2008, sp. zn. 5 Tdo 42/2008, anebo nález Ústavního soudu ze dne 4. září 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02, publikován pod č. 109/2002 Sb. nál. a usn. ÚS). Odvolací soud na str. 20 svého rozsudku činí závěr o nezpochybnitelnosti listinných materiálů na č. l. 109 – 113, neboť zahrnují všechny faktury, které byly finančnímu úřadu předloženy a které měl k dispozici. Celou situaci odvolací soud shrnuje tím, že „pevnou sazbou … je možno matematickou metodou dovodit množství absolutního alkoholu, jakož i výši zkrácení předmětné daně“. Takový procesní postup odvolacího soudu, který se stal bez nového provedení potřebných důkazů, které hodnotil odlišně od závěrů nalézacího soudu, podkladem pro jeho závěr o výši způsobené škody na zkrácené dani z obratu, je v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
Navíc se odvolací soud dopustil do značné míry rozporuplných závěrů, pokud po vlastním hodnocením důkazů v návaznosti na procesní postup nerespektující §259 odst. 3 a §263 odst. 6, 7 tr, ř. svým výpočtem snížil škodu způsobenou obviněným, ale na druhé straně mu podstatně zvýšil nepodmíněný trest odnětí svobody a dále mu tento trest rozšířil o uložení peněžitého trestu ve výši 500.000,- Kč za současného stanovení náhradního trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců, a to byť s odůvodněním, že sice „musel vzít v úvahu, že obžalovaný se nyní projednávaného trestného činu dopustil v roce 1992, tedy před více než 17 lety …“, ale „… na druhé straně nemohl ani beze zbytku převzít argumentaci soudu I. stupně, který uzavřel, že obviněný neměl v důsledku jeho nedobrého zdravotního stavu žádný podíl na prodlužování doby trestního stíhání.“ Takovýto postup odvolacího soudu se jeví být v rozporu s pravidly a zásadami pro ukládání trestů, a to zejména s přihlédnutím k tomu, že nebyly odvolacím soudem náležitě uváženy průtahy na straně orgánů činných v trestním řízení. S ohledem na tyto průtahy v trestním řízení a nález Ústavního soudu ze dne 21. března 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, jak na něj odkázal obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku, nelze za uvedené situace postupovat tímto způsobem (viz podrobněji níže).
S přihlédnutím k těmto závěrům Nejvyšší soud po přezkoumání věci zjistil, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je naplněn, neboť došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku, který je předmětem trestního stíhání obviněného JUDr. M. P. ohledně naplnění objektivní stránky trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 3 písm. a), odst. 4 tr. zák. v platném znění. V návaznosti na to k důvodně podanému dovolání obviněného podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 6. 2009, sp. zn. 3 To 13/2009, kterým byl obviněný JUDr. M. P. uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 3 písm. a), odst. 4 tr. zák., současně podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil též další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť vzhledem k charakteru vytknutých vad je zřejmé, že je nelze odstranit ve veřejném zasedání.
V novém řízení se Vrchní soud v Praze zaměří především na odstranění již shora podrobně vymezených pochybení a objasnění rozhodných otázek týkajících se náležitého právního posouzení. Odvolací soud se dále bude muset vypořádat se zjištěním, které faktury z celkového objemu odebraných lihových nápojů a proč jsou i nadále kladeny obviněnému za vinu s přihlédnutím k shora uvedeným závěrům Nejvyššího soudu. V této souvislosti především rozvede, na základě jakých skutečností dospěl u konkrétních faktur k závěru o jejich přičtení obviněnému k tíži a proč mu jsou na rozdíl od jiných, které z výroku o vině vypustil, kladeny za vinu. Poukáže přitom na konkrétní rozhodné skutečnosti, kterými bude odůvodněno, proč není shora uvedená obhajoba obviněného JUDr. M. P. důvodná. V neposlední řadě se zaměří na lepší vymezení skutkové věty z hlediska zákona o dani z obratu, a to i ve vztahu k naplnění znaku „nejméně se dvěma osobami“ ve smyslu §148 odst. 3 písm. a) tr. zák.
Přitom není vyloučeno, aby odvolací soud postupoval ve veřejném zasedání tak, že sám doplní dokazování potřebnými důkazy z hlediska správné právní kvalifikace jednání, včetně eventuálního zjištění výše způsobené škody. Rozhodne-li se odvolací soud provést ve veřejném zasedání důkazy potřebné pro rozhodnutí o odvolání (§263 odst. 6 tr. ř.), je třeba aby postupoval v souladu s ustanoveními §263 odst. 6 a 7 tr. ř.
V případě, že i po provedení nového odvolacího řízení dospěje Vrchní soud v Praze k závěru o naplnění znaků trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 tr. zák., bude se opětovně zabývat i obhajobou obviněného, že v trestním řízení vedeném proti němu, které trvalo objektivně velmi dlouho, došlo k jím nezaviněným průtahům v činnosti orgánů činných v trestním řízení.
Při rozhodování o trestu nalézací soud, který obviněnému JUDr. M. P. uložil nepodmíněný trest odnětí svobody v délce jednoho roku se zařazením do věznice s dozorem, v odůvodnění svého rozsudku pod sp. zn. 4 T 5/2004 na str. 53 uvedl, že „účelu trestu lze docílit i trestem kratšího trvání, a proto se rozhodl využít dobrodiní §40 tr. zák., o ukládání trestu pod spodní hranicí stanovené trestní sazby“. Odvolací soud, který k oběma odvoláním státní zástupkyně i obviněného napadené rozhodnutí nalézacího soudu zrušil, nově rozhodl tak, že obviněnému, ačkoliv z celkového objemu odebraných alkoholických nápojů vyčlenil několik faktur, čímž značně ponížil celkovou jím způsobenou škodu, odsoudil obviněného JUDr. M. P. , byť i k odvolání státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Hradci králové, k delšímu nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 2 let se zařazením do věznice s dozorem. Zároveň mu uložil peněžitý trest ve výši 500.000,- Kč se stanovením náhradního trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Tento svůj postup odůvodnil na str. 24 a násl. rozsudku pod sp. zn. 3 To 13/2009 tak, že „… s ohledem na výši způsobené škody i po jejím snížení a způsobu provádění trestné činnosti při zapojení dalších osob a páchání trestné činnosti v úmyslu přímém konstatoval, že jsou splněny všechny podmínky pro použití vyšší trestní sazby podle ustanovení §88 odst. 1 tr. zák.“ Ve vztahu k délce řízení odvolací soud poukázal zejména na to, že obviněný „má na tomto svůj nemalý podíl a nelze konstatovat, že nezaviněný, vyplývající pouze z objektivních zdravotních důvodů“. Na str. 26 dále odvolací soud rozvedl, že samotnou délku řízení je možno zohlednit při ukládání trestu, kdy „odvolací soud vážil objektivně daný nedobrý zdravotní stav obviněného, včetně jeho věku, jakož i vzpomínanou délku trestního řízení, když vzal v úvahu i fikci beztrestnosti a možnosti jeho nápravy. Závěrem odvolací soud konstatuje, že takto uložený trest „i při respektování zejména délky řízení, lépe vystihuje požadavky na ukládání trestu a požadavky účelu trestu podle §23 odst. 1 tr. zák.“ (str. 27 napadeného rozsudku). Oproti tomu stojí závěry nalézacího soudu: „byť ze strany orgánů činných v přípravném řízení, ani po podání obžaloby nedošlo k protahování délky trestního řízení, tak toto stejně tak nelze shledávat ani na straně obviněného“ (str. 51 rozsudku sp. zn. 4 T 5/2004). Tento problém uzavírá nalézací soud na str. 52 svého rozsudku s tím, že „nelze souhlasit s tím, že by dlouhou délku trestního řízení zavinil obviněný tím, že zneužíval svých zdravotních neduhů. Příslušné znalecké posudky, včetně ústavního uznaly, že obviněný trpí rozsáhlými zdravotními potížemi a že tyto jsou trvalého a přetrvávajícího rázu … Proto nalézací soud uzavřel, že nebylo prokázáno, že by se z titulu svých zdravotních potíží obviněný hlavnímu líčení vyhýbal či ho mařil“. Nalézací soud přihlédl k tomu, že od spáchání trestné činnosti obviněným uběhla velmi dlouhá doba, kdy tuto skutečnost musel považovat za výraznou polehčující okolnost, a proto se rozhodl využít dobrodiní §40 tr. zák., o ukládání trestu pod spodní hranicí stanovené trestní sazby.
Nejvyšší soud považuje v této souvislosti za nutné zdůraznit, že shledal v průběhu řízení několik fází, kdy docházelo k průtahům v řízení. Jedná se i o průtahy, které odvolací soud ve svém odůvodnění v rozsudku pod sp. zn. 3 To 13/2009 na str. 25 a 26 ani nezmiňuje. Například jde o období nečinnosti orgánů činných v přípravném řízení trestním řízení mezi návrhem na podání obžaloby ze dne 23. 1. 1996 (č. l. 2200 spisu) a sepsáním obžaloby dne 11. 12. 1997 (č. l. 2298 spisu). Dále mezi sepsáním obžaloby dne 11. 12. 1997 a usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 12. 1999, sp. zn. Ntd 107/99 (č. l. 2341 spisu), o tom, že věc nebude odnímat Krajskému soudu v Hradci Králové, a to z důvodu špatného zdravotního stavu spoluobviněné H. P. a jejímu dojíždění k hlavnímu líčení, kdy předmětnému rozhodnutí soudu druhého stupně předcházely dotazy soudu na obviněnou ohledně jejího zdravotního stavu a zasílání jejích odpovědí spolu s lékařskými zprávami. Další průtah v řízení je možné shledat v období mezi vypracovaným znaleckým posudkem ve věci zdravotního stavu spoluobviněné H. P. , který je datovaný dne 4. 5. 2000, jehož závěrem je konstatování o schopnosti obviněné P. účastnit se hlavního líčení (č. l. 2355 spisu), a dalšími znaleckými posudky ze dne 22. 2. 2002, vypracovanými na oba obviněné, které také uzavírají, že jak obviněná H. P. , tak obviněný JUDr. M. P. , jsou schopni účasti u hlavního líčení (č. l. 2571 a č. l. 2576 spisu). I v tomto mezidobí byla vedena korespondence obsahující dotazy soudu na zdravotní stav obviněných a jejich odpovědi včetně přiložených lékařských zpráv. Dne 14. 1. 2003 byla věc JUDr. M. P. vyloučena do samostatného řízení (č. l. 2953 spisu), kdy po opětovných dotazech a odpovědích ohledně zdravotního stavu JUDr. M. P. došlo až dne 3. 11. 2003 ke spojení trestní věci obviněného JUDr. M. P. a obviněné H. P. Další prodleva soudu nastala v mezidobí od 3. 11. 2003 do 9. 3. 2004, tedy do vyhotovení znaleckého posudku, kde znalec zkonstatoval, že obviněný JUDr. M. P. není schopen účasti u hlavního líčení (č. l. 14 díl 4 sv. XVI spisu). Následkem této skutečnosti bylo dne 5. 4. 2004 trestní stíhání obviněného JUDr. M. P. přerušeno, avšak až dne 6. 5. 2005 byl vypracován první doplněk ke znaleckému posudku (č. l. 110 díl 4 sv. XVI spisu, znalec byl požádán o jeho vypracování 17. 1. 2005), který dospěl ke stejnému závěru. Druhý doplněk znaleckého posudku byl vypracován až 12. 6. 2006 (č. l. 226 díl 4 sv. XVI spisu, znalec byl požádán o jeho vypracování dne 2. 3. 2006). I tento znalecký posudek říkal, že obviněný JUDr. M. P. není schopen účasti u hlavního líčení. Dne 29. 6. 2006 bylo rozhodnuto o pokračování a zároveň i zastavení trestního stíhání obviněného (č. l. 261 díl 4 sv. XVI spisu). Toto rozhodnutí bylo soudem druhého stupně částečně zrušeno a soudu prvního stupně bylo uloženo, aby věc znovu projednal a rozhodl. Dne 7. 12. 2006 bylo soudu Policií České republiky sděleno, že obviněný JUDr. M. P. se bez problémů účastní běžného života (č. l. 316 díl 4 sv. XVI spisu). Přestože byl k vyhotovení nového znaleckého posudku přibrán znalecký ústav již 31. 1. 2007, vyhotoven byl až 22. 10. 2007 (č. l. 380 díl 4 sv. XVII spisu).
K průtahům v řízení existuje bohatá judikatura jak Ústavního soudu, tak Nejvyššího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 6. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 535/03, uveřejněném pod č. 157 ve Sb. nál. a usn. Ústavního soudu, sv. 42, uvádí, že „si je vědom skutečnosti, že kritérium přiměřené lhůty ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod nelze vykládat paušálně stanovením určité konkrétní délky konání trestního stíhání, jejímž překročením by bez dalšího došlo k porušení citovaného ustanovení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. S ohledem na svou rozhodovací praxi, resp. praxi Evropského soudu pro lidská práva, pokládá za zřejmé, že dobu trvání trestního řízení delší než šest let je třeba považovat za spíše výjimečnou a v případě absence zřejmých a významných důvodů pro překročení této hranice nelze trvání trestního stíhání v délce vyšší tolerovat. Ústavní soud dovodil povinnost obecných soudů kompenzovat porušení práva na přiměřenou délku řízení podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a to využitím všech takových prostředků, které jim trestní právo poskytuje“, a to včetně přiměřeného zkrácení uloženého trestu, které musí být v návaznosti na konstatovanou délku trestního řízení a konkrétní průtahy ze strany orgánů činných v trestním řízení transparentní a měřitelné. „ Pro posuzování průtahů v řízení a nepřiměřené délky řízení není rozhodující, zda jsou případné průtahy způsobovány subjektivním faktorem stojícím na straně obecného soudu (tedy například liknavým jednáním rozhodujícího soudce) či objektivním faktorem spočívajícím v množství napadlých věcí, v právní úpravě organizace soudnictví či v nedostatečném administrativním a technickém zázemí obecných soudů. Z těchto hledisek proto není podstatné, zda k průtahům přispěl příslušný soudce svým subjektivním jednáním v posuzované věci nebo jsou průtahy vyvolávány objektivně s ohledem na jiné skutečnosti nezávisející bezprostředně na konkrétním jednání soudce v projednávané věci. Pro účely posuzování průtahů v řízení je nicméně klíčovým faktorem skutečnost, zda průtahy spočívají toliko na straně státní moci nebo jsou vyvolávány také jednáním účastníků řízení či přímo stěžovatelem. Tuto premisu ostatně respektuje také judikatura Evropského soudu pro lidská práva, která rozlišuje důvody zapříčiněné postupem státu a postupem účastníků řízení, resp. za základní kritéria při posuzování porušení práva na přiměřenou délku řízení považuje objektivní složitost věci, chování účastníků řízení a jednání soudu, a to, co bylo při sporu pro stěžovatele v sázce“ (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 392/05, uveřejněný pod č. 218/2005 Sb. nál. a usn. ÚS, sv. 39) .
S přihlédnutím k této ustálené judikatuře bude třeba, aby Vrchní soud v Praze promítl ve svém novém rozhodnutí délku vedeného trestního řízení a zejména shora zmíněné průtahy na straně orgánů činných v trestním řízení do ukládaného trestu obviněnému. Není možné, aby se zopakovala situace, kdy při vyčíslení podstatně nižší škody, je obviněnému ukládán delší nepodmíněný trest odnětí svobody, aniž by délka řízení a průtahy způsobené orgány činnými v trestním řízení byly z hledisek shora uvedených náležitě zhodnoceny a byl jim dán i výraz v uložení podstatně mírnějšího trestu, než by jinak přicházel v úvahu, při náležitém využití mimořádného snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby ve smyslu §40 odst. 1 tr. zák., které již jinak oba nižší soudy použily. Odvolací soud však nedostatečně přihlédl k shora uvedeným okolnostem, a proto jím uložený nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání dvou roků se zařazením do věznice s dozorem je trestem nedostatečně vyjadřujícím zmíněná kriteria pro uložení trestu z hlediska zejména judikatury Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva.
Závěrem Nejvyšší soud připomíná, že podle §265s odst. 1 tr. ř. je Vrchní soud v Praze, jemuž věc byla přikázána k novému projednání a rozhodnutí, vázán právními názory, které byly shora v tomto usnesení vysloveny, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil, přičemž také z naznačených hledisek zváží, zda a v jakých směrech je třeba dále doplnit dokazování, zejména pokud jde o naplnění objektivní stránky trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 3 písm. a), odst. 4 tr. zák.
Vzhledem k tomu, co již bylo uvedeno shora, je nutno také zdůraznit, že při odůvodňování rozsudku je třeba postupovat důsledně v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., které stanoví, že v odůvodnění rozsudku soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. Podobně i z rozhodnutí odvolacího soudu musí být zřejmé, jak se v případě podání odvolání soud druhého stupně vypořádal s námitkami uplatněnými obviněným v odůvodnění odvolání a jaké závěry z toho vyvodil ve vztahu k napadeným výrokům rozsudku soudu prvního stupně.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. června 2010
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.