ECLI:CZ:NS:2010:6.TDO.1556.2009.1
sp. zn. 6 Tdo 1556/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. ledna 2010 o dovolání obviněného A. Z., roti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ze dne 16. 7. 2009, č. j. 55 To 235/2009-222, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 2 T 46/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci č. j. 55 To 235/2009-222, byl podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. zrušen rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 25. 3. 2009, č. j. 2 T 46/2004-193, kterým byl obviněný uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. a byl mu uložen podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let, když pro výkon trestu byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem, a nově bylo podle §259 odst. 3 tr. ř. rozhodnuto krajským soudem tak, že byl uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a podle §35 odst. 2 tr. zák. mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou roků se zařazením do věznice s dozorem (podle §39a odst. 3 tr. zák.), při současném zrušení výroku o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 23. 2. 2004, sp. zn. 3 T 23/2004, jakož i všechna další rozhodnutí, na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Proti předmětnému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém obviněný uplatnil dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož naplnění spatřuje v tom, že „nebylo jednoznačně prokázáno, že se trestného činu loupeže podle §234 tr. zák., dopustil“. Dále namítl, že nebyla jednoznačně prokázána jeho účast na jednání, kterým byl uznán vinným. Soudům vytýká, že neprovedly výslech svědka, jehož navrhl, který měl potvrdit, že nemohl být v předmětnou dobu na místě spáchaného skutku. Vzhledem k této skutečnosti byla podle mínění obviněného „porušena realizace důkazního řízení – viz rozhodnutí III. ÚS 61/94, II. ÚS 213/2000, IV. ÚS 528/2001)“. S ohledem na uvedené skutečnosti obviněný navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí.Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který se k dovolání vyjádřil poukázal na to, že obviněný dovolací důvod uplatnil pouze formálně, neboť se soustředil na zpochybnění procesu hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., resp. nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, a proto navrhl, aby dovolání obviněného bylo odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda vznesené námitky naplňují uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Ve vztahu k uplatněným námitkám považuje Nejvyšší soud za potřebné k otázce zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů uvést, že v daném případě je smyslem námitek v dovolání uvedených především znevěrohodnotit způsob hodnocení důkazů soudy, neboť v dovolání argumentuje obviněný především tím, že „v řízení nebylo jednoznačně prokázáno, že by se tohoto jednání dopustil“, když nebyla jednoznačně prokázána jeho účast na jednání popsaném soudem. Pro případ takového okruhu námitek však musí Nejvyšší soud konstatovat, že takové námitky nejsou způsobilé shora uvedený dovolací důvod naplnit, neboť je jimi namítán nesprávně zjištěný skutkový stav. K otázce zjištěného skutkového stavu musí Nejvyšší soud poukázat na to, že tento (zjištěný skutkový stav §2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. V tomto směru nebyl Nejvyšším soudem mezi zjištěným skutkovým stavem a hodnotícími úvahami soudu prvního stupně i druhého stupně (viz shora k §125 odst. 1 tr. ř.), zjištěn nesoulad. Dále musí Nejvyšší soud připomenout, že námitky, které směřují proti odůvodnění rozhodnutí nejsou přípustné (§265a odst. 4 tr. ř.).
Předně je nutno uvést, že přestože dovolání je koncipováno na dovolacím důvodu uvedeném v §256b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, je jeho aplikace obviněným vázána na tvrzení, že soudy uznaly obviněného vinným, aniž by byla jednoznačně prokázána účast obviněného na jednání, kterým byl uznán vinným, a k závěru o vině dospěly, přestože nevyslechly svědka, resp. svědkyni, která měla potvrdit, že obviněný nemohl v předmětnou dobu být na místě spáchaného skutku. V souvislosti s uvedenými námitkami, je potřebné uvést, že obsahově shodné námitky byly obviněným uplatněny v řízení před orgány činnými v trestním řízení. Soud prvního stupně ve svém rozsudku (str. 2 – 3) stručně uvádí okolnosti, které jej vedly k závěru o vině obviněného. Zejména pak odvolací soud na str. 4 velmi podrobně rozvádí okolnosti, které jej vedly k závěru, že uplatněnou obhajobu obviněného považuje za účelovou, a proto ji nelze akceptovat. Své úvahy pak způsobem odpovídající ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. v odůvodnění rozvedl. Vzhledem k tomu, že však námitky směřují výhradně proti způsobu hodnocení důkazů, event. vytýkají nedostatky v provedeném dokazování, je nutno takové námitky i v souladu s rozhodnutím Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, ve kterém tento uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem, označit z pohledu uplatněného dovolacího důvodu za právně irelevantní. V souvislosti s obviněným předkládanou verzí event. skutkového zjištění (nevěděl o věku svědka a trestná činnost, které se dopustil byla menšího rozsahu než zjistil soud) musí Nejvyšší soud zmínit usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento mj. uvedl, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. To platí i pro dovolací řízení.
Vzhledem k uvedeným námitkám obviněného Nejvyšší soud připomíná, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž neexistuje ústavně zaručené základní právo na trojinstančnost řízení (srov. III. ÚS 298/02, sp. zn. IV. ÚS 29/07). V rámci dovolacího řízení nelze připustit, aby se obviněný domáhal změny v hodnocení důkazů, neboť následkem by bylo zcela jiné skutkové zjištění, které by odpovídalo jeho představám a je v příkrém rozporu s objektivně zjištěným skutkovým stavem a následně ve svém důsledku by muselo vést i k jiné právní kvalifikaci, která by však byla založena na jiném skutkovém zjištění, než které bylo učiněno a je předmětem dovolacího řízení.
Na základě shora uvedených skutečností Nejvyšší soud dovolání obviněného podané s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. ledna 2010
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann