ECLI:CZ:NS:2011:11.TDO.1413.2011.1
sp. zn. 11 Tdo 1413/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. listopadu 2011 o dovolání, které podal obviněný A. Č., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 6. 2011, sp. zn. 50 To 208/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 5 T 23/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 12. 4. 2011, sp. zn. 5 T 23/2011, byl obviněný A. Č. uznán vinným pokusem zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §145 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění dopustil tím, že dne 18. 12. 2010 v době mezi 16.20 hodin v A., okr. K. V., v ulici G. S. v domě č. p. ... v bytě, který obýval se svojí družkou, poškozenou J. B., poté, kdy mezi obviněným a poškozenou docházelo po dobu několika měsíců k rozepřím, při nichž obviněný poškozenou v některých případech i fyzicky napadl, obviněný pod vlivem alkoholu uchopil kuchyňský nůž o délce čepele 15 cm a šířce čepele 2 cm, který ležel na kuchyňské lince, s nímž náhle přistoupil k poškozené sedící na gauči a záměrně ji nožem bodnul do hrudníku v oblasti levého podpaží, čímž jí způsobil v levé zadní části hrudní stěny bodnou ránu o délce 3-4 cm, pronikající do dutiny pohrudniční, což si vyžádalo převoz na chirurgické oddělení nemocnice v O., kde byla poškozená v době od 18. 12. 2010 do 20. 12. 2010 hospitalizována a v důsledku čehož po dobu 10 dnů byla poškozená omezena v běžném způsobu života bolestmi a nutností šetření levé ruky, přičemž však při hlubším průniku nože mohlo dojít k poranění plíce s následným únikem vzduchu či krvácením do dutiny pohrudniční, popř. při průniku čepele v celém rozsahu a zasažení velkých cév mohlo dojít i k bezprostřednímu ohrožení života vykrvácením. Za to byl obviněný podle §145 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu bylo podle §99 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku uloženo ochranné léčení protialkoholní v ústavní formě.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podal jak obviněný, tak i v neprospěch obviněného státní zástupce, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Plzni, a to rozsudkem ze dne 16. 6. 2011, sp. zn. 50 To 208/2011, jímž podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. z podnětu obou odvolání rozsudek okresního soudu zrušil a poté ve věci sám rozhodl tak, že obviněného uznal vinným pokusem těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 k §145 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že dne 18. 12. 2010 v době mezi 16.20 hodin v A., okr. K. V., v ulici G. S. v domě č. p. ... v bytě, který obýval se svojí družkou, poškozenou J. B., poté, kdy mezi obviněným a poškozenou docházelo po dobu několika měsíců k rozepřím, při nichž docházelo mezi obviněným a poškozenou i k vzájemnému fyzickému napadání, obviněný pod vlivem alkoholu kuchyňským nožem o délce čepele 15 cm a šířce čepele 2 cm, záměrně bodl poškozenou J. B. do hrudníku v oblasti levého podpaží, čímž jí způsobil v levé zadní části hrudní stěny bodnou ránu o délce 3-4 cm, pronikající do dutiny pohrudniční, což si vyžádalo převoz na chirurgické oddělení nemocnice v O., kde byla poškozená v době od 18. 12. 2010 do 20. 12. 2010 hospitalizována a v důsledku čehož po dobu 10 dnů byla poškozená omezena v běžném způsobu života bolestmi a nutností šetření levé ruky, přičemž však při hlubším průniku nože mohlo dojít k poranění plíce s následným únikem vzduchu či krvácením do dutiny pohrudniční, popř. při průniku čepele v celém rozsahu a zasažení velkých cév mohlo dojít i k bezprostřednímu ohrožení života vykrvácením. Následně pak uložil obviněnému podle §145 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou a rovněž mu podle §99 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku uložil ochranné léčení protialkoholní v ústavní formě.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Plzni podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Karla Seidla dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Ve svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že mu spáchání zločinu nebylo náležitým způsobem prokázáno, když nebyl proveden žádný přímý důkaz svědčící o jeho vině. Zmínil, že poškozená B. se opakovaně odmítla k věci vyjádřit a všechny ostatní důkazy byly důkazy nepřímé, neboť vypovídající osoby mluvily toliko o tom, co měly slyšet od poškozené a samy přítomny u události nebyly. Dále poukázal na ovlivnění poškozené alkoholem kritického dne, v rozporu s čímž poškozená svědkům R. V. a O. K. tvrdila, že žádný alkohol nepožila. Odvolatel zopakoval, že v minulosti docházelo mezi ním a poškozenou ke slovním hádkám, a rovněž že jej poškozená v minulosti obvinila ze způsobení zranění, přičemž následně bylo zjištěno, že si je způsobila sama (většinou pádem na zem v podnapilém stavu). Zmínil rovněž, že již dříve namítl nevěrohodnost poškozené s ohledem na to, že tato si vymyslela přinejmenším část jednání, pro které byl původně stíhán a které bylo kvalifikováno jako přečin týrání osoby ve společném obydlí podle §199 odst. 1 tr. zákoníku a doplnil, že poškozená jej ve vazbě navštěvovala a ujišťovala jej, že orgánům činným v trestním řízení sdělí pravdu o tom, jak její zranění vzniklo (že jí je nezpůsobil obviněný). Dále dovolatel poukázal na to, že téměř všichni slyšení svědci se shodli v tom, že to byla právě poškozená, kdo konflikty vyvolával, zesměšňovala jej a napadala jej. S odkazem na výpověď svědka M. V., který viděl poškozenou před údajným napadením, jak v podnapilém stavu brousí nůž o schodiště, nelze dle dovolatele vyloučit, že si mohla zranění způsobit sama neopatrnou manipulací s tímto nožem. Poukázal dále na to, že i odvolací soud si zřejmě byl vědom neúplnosti skutkových zjištěné, když chtěl sám poškozenou v odvolacím řízení vyslechnout, což se mu však nepodařilo.
S ohledem na uvedené proto obviněný namítl nepřesvědčivost vyhodnocení důkazů soudy, když tyto vycházely toliko z části výpovědí svědků, na nichž založily odsuzující výrok a ty části, které vyvracely věrohodnost poškozené, zcela opominuly.
S ohledem na závěr znalce o tom, že útok byl veden podprůměrnou silou a s ohledem na to, že dechovou zkouškou bylo dovolateli naměřeno v dechu 2,81 promile g/kg pak lze vyloučit úmysl způsobit tento zločin a proto pokud by byl usvědčen z jednání uvedeného v obžalobě, mělo být toto kvalifikováno pouze jako přečin, neboť by mohl být odpovědný teoreticky pouze za způsobený následek. Odvolatel uzavřel, že soudy nerozhodly na základě nepochybných skutkových závěrů a proto zpochybňuje i nesprávné právní posouzení skutku, učiněné v důsledku tohoto postupu. Navrhl proto, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k podanému dovolání obviněného, jehož stejnopis byl Nejvyššímu státnímu zastupitelství doručen 19. 9. 2011, vyjádřil tak, že dovolání sice bylo podáno s odkazem na důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, ve skutečnosti však převážná část uplatněných námitek směřuje proti neúplnosti dokazování a proti hodnocení provedených důkazů, čímž dovolání fakticky napadá soudem učiněná skutková zjištění. Skutkovými zjištěními, tak jak je učinily soudy nižších stupňů, pokud k nim tyto soudy dospěly v řádně vedeném trestním řízení způsobem neodporujícím zásadám formální logiky, je dovolací soud vázán, neboť dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán toliko tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Přezkoumáním však ve shora naznačeném směru žádné extrémní rozpory mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry zjištěny nebyly. Údajně nesprávná skutková zjištění důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) - l ) trestního řádu být nemohou. Uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídá toliko námitka absence úmyslu způsobit poškozené těžkou újmu na zdraví, kdy dovolatel argumentuje tím, že útok vůči poškozené vedl podprůměrnou intenzitou, ačkoliv byl schopen vyvinout intenzitu bodnutí větší. Dovolání považuje státní zástupce za zjevně neopodstatněné. Oba nižší soudy učinily skutková zjištění, že obviněný použil při bodnutí poškozené intenzitu útoku, která nijak nevybočovala z běžné intenzity při těchto druzích útoku používaných, zejm. nezjistily, že by intenzita bodnutí byla natolik nízká, že by nebyla způsobilá přivodit poškozené těžkou újmu na zdraví. Obviněný byl v době útoku v silně podnapilém stavu, takže jeho schopnosti redukovat intenzitu útoku tak, aby poškozené těžká újma na zdraví nevznikla, byly minimální. S ohledem na charakter použité zbraně a místo, kam byl útok veden, lze soudem použitou právní kvalifikaci považovat za přiléhavou. Z uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby dovolání obv. A. Č. bylo podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. Současně navrhl toto rozhodnutí učinit podle §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu v neveřejném zasedání, a pro případ, že by Nejvyšší soud ČR hodlal učinit rozhodnutí jiné, souhlasil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 6. 2011 sp. zn. 50 To 208/2011, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky obviněného směřují výhradně právě do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýká pouze nesprávné hodnocení důkazů, porušení procesní zásady in dubio pro reo a vadná skutková zjištění, přitom současně prosazuje vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci (tvrdí, že se jednání, které je mu kladeno za vinu, nedopustil, případně že se intenzita násilí nebyla tak vysoká, jak uzavřelo napadené rozhodnutí). Teprve sekundárně z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku, resp. o jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nenamítá tak rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností. V tomto směru je třeba odkázat na obsah odůvodnění rozsudku okresního soudu, z něhož je patrné, jakým způsobem byla vyhodnocena věrohodnost poškozené a to s přihlédnutím k obsahu dalších svědeckých výpovědí. Samotná námitka obviněného, že si poškozená zranění mohla způsobit i sama, pak byla vyloučena znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví chirurgie. Dle závěrů tohoto znaleckého posudku se rovněž nejednalo o útok vedený „podprůměrnou silou“ jak namítá v dovolání obviněný, nýbrž šlo o ránu vedenou střední intenzitou, což se správně ve skutkových zjištění okresního soudu odrazilo. Rovněž tak zjištěná míra ovlivnění obviněného alkoholem svědčí pro skutkový závěr učiněný okresním soudem v tom směru, že obviněný nebyl s to korigovat svůj útok na poškozenou ani z hlediska jeho intenzity, ani stran jeho zacílení do konkrétního místa. Za těchto okolností pak považuje Nejvyšší soud skutková zjištění, která ve věci učinil jak Okresní soud v Karlových Varech, tak i Krajský soud v Plzni, za správná a plně odpovídající obsahu provedených důkazů.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován toliko v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
V daném případě pak nelze dovodit ani obviněným naznačený extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudů. V daných souvislostech lze dále poznamenat, že Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí uvedl, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu (viz např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 601/07). V kontextu uvedeného je na místě uvést, že soudy obou stupňů si byly vědomy důkazní situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly - je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry (mezi vykonanými skutkovými závěry a jejich právním posouzením není nesoulad). Lze tak konstatovat, že jejich rozhodnutí nevybočila z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli. Činí-li za této situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v uvedených rozhodnutích a pouze z toho vyvozuje vadnost právního posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval jen z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů, porušení procesní zásady in dubio pro reo a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), f) a l ) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Přitom pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však v posuzované trestní věci nejedná.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. listopadu 2011
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík
Vypracoval
JUDr. Ivo Lajda