ECLI:CZ:NS:2011:6.TDO.1337.2011.1
sp. zn. 6 Tdo 1337/2011-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. listopadu 2011 o dovolání, které podal obviněný Mgr. P. P. proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 7. 2011, sp. zn. 10 To 313/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha - výhod pod sp. zn. 32 T 273/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Praha - východ ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 32 T 273/2010, byl obviněný Mgr. P. P. (dále jen „obviněný“) uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, neboť podle skutkových zjištění jmenovaného soudu „dne 5. 11. 2010 kolem 07:30 hodin, na dálnici D1 v katastru obce N., na okrese P., jako řidič osobního automobilu AUDI A6, jedoucí v pravém jízdním pruhu ve směru na P., v úseku 9,8 km, úmyslně prudce přibrzdil před za ním jedoucím osobním automobilem Ford Mondeo, řízeným L. K., v důsledku čehož došlo ke střetu obou vozidel, a svým jednáním tak způsobil L. K. poškozením osobního automobilu Ford Mondeo škodu ve výši nejméně 57.654.67,- Kč, přičemž si musel být vědom toho, že touto úmyslnou riskantní a bezohlednou jízdou ohrozí řidiče a spolujezdce z uvedeného vozidla a jednak toho, že vzhledem k vysoké rychlosti, kterou se vozidla v danou chvíli pohybovala, může svým úmyslným jednáním zapříčinit havárii či dopravní nehodu s následky na zdraví jiných osob“ . Za to byl obviněný podle §146 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu tří let a šesti měsíců.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze. Rozsudkem ze dne 19. 7. 2011, sp. zn. 10 To 313/2011, podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, neboť „dne 5. 11. 2010 kolem 07:30 hodin, na dálnici D1 v katastru obce N., na okrese P., jako řidič osobního automobilu AUDI A6, jedoucí v pravém jízdním pruhu ve směru na P., v úseku 9,8 km, úmyslně prudce přibrzdil před za ním jedoucím osobním automobilem Ford Mondeo, řízeným L.K. v důsledku čehož došlo ke střetu obou vozidel, a svým jednáním tak způsobil L. K. poškozením osobního automobilu Ford Mondeo škodu ve výši nejméně 23 887,- Kč, přičemž si musel být vědom toho, že touto úmyslnou riskantní a bezohlednou jízdou ohrozí řidiče a spolujezdce z uvedeného vozidla a jednak toho, že vzhledem k vysoké rychlosti, kterou se vozidla v danou chvíli pohybovala, může svým úmyslným jednáním zapříčinit havárii či dopravní nehodu s následky na zdraví jiných osob“ . Za to ho podle §146 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku odložil na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku obviněnému uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu dvou let a šesti měsíců.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Praze podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. s tím, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, resp. že s ohledem na nesprávné právní posouzení skutku mu byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští.
Ve svém mimořádném opravném prostředku namítl, že z důkazů provedených v hlavním líčení nebyl zjištěn skutkový děj tak, jak je popsán ve výroku napadeného rozsudku, neboť nebyl žádným způsobem prokázán jeho úmysl dopustit se trestné činnosti, která je mu kladena za vinu. Uvedl, že v daném případě je zcela zřejmé porušení zásady objektivnosti trestního řízení, když bez jakýchkoli pádných důvodů je v jeho jednání spatřován jasný úmysl přesto, že neustále popíral, že by měl v úmyslu jinému ublížit na zdraví či způsobit škodu na cizím majetku, natož pak „potrestat“ poškozeného za předchozí způsob jeho jízdy tím, že způsobí dopravní nehodu s následky na zdraví jeho či jiných osob. Prohlásil, že tento závěr se jeví zcela absurdním, když by takovýmto jednáním měl dobrovolně ohrozit v první řadě sebe a svoje dítě, jež se v tu chvíli nacházelo ve voze s ním, resp. když ani samotný poškozený situaci nevnímal jako ohrožující jeho osobu s cílem způsobit mu újmu na zdraví či majetku. Jeho údajný úmysl nevyplývá ani z výpovědí svědků. Tyto podle jeho názoru obsahují výhradně subjektivní hodnocení situace nastalé na předmětné pozemní komunikaci, a to navíc z nejasných vzdáleností a úhlů. Ani z jednoho z provedených důkazů tak není možné výkladem dospět k závěru, že svůj nanejvýš nezvládnutý „vyhýbací“ manévr učinil s úmyslem způsobit poškozenému újmu na zdraví a majetku. Pokud jde o další skutečnosti zpochybňující závěry soudů obou instancí o jeho úmyslném jednání, odkázal na své odvolání ze dne 16. 5. 2011 a jeho doplnění ze dne 18. 7. 2011. Podle jeho názoru v daném případě postupovaly soudy v rozporu se zásadou in dubio pro reo, potažmo se zásadou presumpce neviny, když vyvstalé a jím několikrát poukazované pochybnosti očividně ignorovaly a neprovedly žádné důkazy, kterými by je vyvrátily. Dále uvedl, že nepřímý úmysl nelze jen předpokládat na základě nepřímých důkazů, nýbrž je nutno jej na základě zjištěných okolností prokázat důkazy přímými. Ani z případného nedodržení povinnosti řídit se pravidly silničního provozu jemu uloženými příslušným právním předpisem nelze automaticky dovozovat existenci jeho srozumění s možným porušením nebo ohrožením zájmu chráněného trestním zákonem, neboť sama lhostejnost ve vztahu k následku nestačí k naplnění volní složky nepřímého úmyslu. K naplnění subjektivní stránky přečinu ublížení na zdraví a přečinu poškození cizí věci navíc nestačí, že pachatel jednal úmyslně, nýbrž musí být současně prokázáno, že jeho úmysl směřoval ke způsobení následku spočívajícího v ublížení na zdraví a vzniku škody na cizím majetku. Přesto, že mu tento úmysl nebyl prokázán, oba soudy ve skutkové větě zcela neomylně uvádějí, že „úmyslně přibrzdil… přičemž si musel být vědom… aby jinému úmyslně ublížil na zdraví“ . Takový přístup soudů podle něho porušuje jeho ústavně zaručené práva na spravedlivý proces.
Dále obviněný poznamenal, že s odkazem na ustálenou judikaturu Ústavního soudu České republiky lze oprávněně považovat shora popsané skutečnosti za podstatné pro právní posouzení samotného skutku, neboť při takto závažných pochybnostech o prokázání jeho úmyslu nelze předmětný skutek kvalifikovat jako trestný čin, natož pak jako trestný čin ublížení na zdraví ve smyslu §146 odst. 1 tr. zákoníku a trestný čin poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku. Akcentoval, že podle nálezu Ústavního soudu České republiky sp. zn. II. ÚS 669/05 by totiž výklad ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívající v tom, že v rámci řízení o dovolání náleží Nejvyššímu soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) toliko posouzení, zda ve výroku o vině skutková věta odpovídá větě právní, bez přihlédnutí k tomu, zda skutek tak, jak je popsán v odsuzujícím rozsudku, byl skutečně prokázán, bylo možné označit za velmi restriktivní a odporující smyslu a záměru zavedení tohoto mimořádného opravného prostředku do trestního procesu.
Shledal, že jelikož mu nebyl dostatečným způsobem prokázán úmysl dopustit se trestné činnosti, která je mu kladena za vinu, a tedy nemůže být z jeho strany naplněna skutková podstata předmětných ani jiných trestných činů, bylo na místě jeho jednání posuzovat ve smyslu zcela odlišných hmotně právních podmínek stanovených zejména mimotrestními právními předpisy. S ohledem na tento závěr označil trest, jenž mu byl uložen odvolacím soudem, za nepřípustný.
Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 19. 7. 2011, sp. zn. 10 To 313/2011, jakož i rozsudek Okresního soudu Praha - východ ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 32 T 273/2010, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. věc vrátil Okresnímu soudu Praha - východ k novému projednání a rozhodnutí. Současně požádal, aby Nejvyšší soud odložil vykonatelnost uvedeného rozsudku Okresního soudu Praha - východ do doby než rozhodne o podaném dovolání.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státní zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Uvedl, že ačkoliv obviněný podal svůj mimořádný opravný prostředek s odkazem na dva hmotně právní dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., převážná část jeho argumentů napadá správnost učiněných skutkových zjištění a správnost hodnocení důkazů. K tomu podotkl, že Nejvyšší soud není další odvolací instancí, a proto nemůže přezkoumávat postup hodnocení důkazů soudů obou předchozích stupňů, naopak, právě v dovolacím řízení je povinen vycházet z jejich skutkových zjištění, a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku.
Stran odkazu obviněného na nález Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 669/05, poznamenal, že Nejvyšší soud akceptuje i námitku extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a jejich právním posouzením jako odpovídající dovolacímu důvodu nesprávného právního posouzení skutku, avšak toliko jedná-li se o případy, v nichž podstatné skutkové okolnosti nemají žádnou vazbu na provedené důkazy nebo došlo-li k zjevným nesrovnalostem mezi zjištěními, vyplývajícími z obsahu trestního spisu, a skutkovými závěry, jež z nich soudy dovodily a popsaly ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku. Existenci extrémního rozporu ovšem nelze vyvozovat pouze z toho, že by podle přesvědčení obviněného měly být provedené důkazy hodnoceny jiným způsobem, než jak učinily soudy činné ve věci. Navíc se v předmětné věci o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry, když z výpovědí svědků jasně vyplynul skutkový děj tak, jak je popsáno výše. K naznačené části námitek obviněného proto nelze přihlížet.
Následně státní zástupce konstatoval, že jedinou námitkou, jež by mohla naplnit uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tvrzení obviněného o údajné neexistenci subjektivní stránky ve vztahu ke způsobení následku přečinů, kterými byl uznán vinným. Ani v tomto směru ovšem nelze obviněnému přisvědčit. Jak vyplynulo z učiněných skutkových zjištění, obviněný neměl žádný důvod k tomu, aby na dálnici bezprostředně poté, co (zprava a těsně) předjel poškozeného, začal intenzivně brzdit. Vzhledem k tomu, že po předjetí pomalejšího vozidla na dálnici obvykle pokračuje rychlejší vozidlo ve své jízdě stejnou rychlostí, je z předmětného jednání obviněného zřejmé, že chtěl poškozeného „vytrestat“ za to, že jej předtím zpomalil. S ohledem na to, že obviněný je zkušeným řidičem, musel velmi dobře vědět, že takovéto razantní, náhlé a bezdůvodné brzdění těsně před vozidlem s přívěsem může vyvolat situaci, kdy poškozený nedokáže zpomalit či zastavit své vozidlo a dojde ke srážce či jiné kolizi. Podobně si musel být vědom, že při rychlosti 80 až 90 km/h může současně dojít k velmi vážným zraněním a škodám na majetku, když fatální důsledky střetu dvou vozidel mohou nastat i v daleko nižších rychlostech. Přitom obviněný nemohl počítat s žádnou konkrétní okolností, která by naznačeným a reálně hrozícím následkům mohla zabránit. Obviněný proto zjevně jednal v úmyslu nepřímém podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. S ohledem na realizované a poměrně jednoznačné aktivní jednání se nepochybně ze strany obviněného nejednalo o tzv. pravou lhostejnost, jež by případně mohla být podkladem pro jiný hmotně právní závěr.
Poslední námitka obviněného, a to o nepřípustnosti trestu, nebyla podle státního zástupce uplatněna relevantně, neboť důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. spočívá v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu, spočívající v nepřiměřenosti trestu, tedy v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat, a to ani prostřednictvím jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (srov. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
V návaznosti na výše uvedené skutečnosti státní zástupce Nejvyššímu soudu navrhl, aby v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovil souhlas s konáním neveřejného zasedání i pro případ jiného rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 7. 2011, sp. zn. 10 To 313/2011, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky obviněného směřují primárně právě do oblasti skutkové (procesní). Obviněný totiž soudům vytýká v prvé řadě nedostatečné důkazní řízení, nesprávné hodnocení důkazů, porušení procesní zásady presumpce neviny a z ní plynoucí zásady in dubio pro reo a vadná skutková zjištění, přičemž současně prosazuje vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci (stručně shrnuto namítá, že provedené důkazy neprokazují skutkový děj popsaný ve výroku napadeného rozsudku, přitom tvrdí, že z jeho strany se jednalo toliko o nezvládnutý „vyhýbací“ manévr). Až sekundárně - z uvedených skutkových (procesních) výhrad - vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku (vyjadřuje přesvědčení o absenci subjektivní stránky trestných činů, jimiž byl uznán vinným). Nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován toliko v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval jen z tvrzeného nedostatečného důkazního řízení, nesprávného hodnocení důkazů, porušení procesní zásady presumpce neviny a in dubio pro reo a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), f) a l ) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Pro úplnost lze ještě poznamenat, že Ústavní soud také v řadě svých rozhodnutí uvedl, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují vadu extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a jejich právním posouzením (viz např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 601/07). V kontextu uvedeného je na místě uvést, že soudy obou stupňů si byly vědomy důkazní situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, že hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly - je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry. Lze tak konstatovat, že jejich rozhodnutí nevybočila z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli. Činí-li za této situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v napadeném rozhodnutí a pouze z toho vyvozuje vadnost právního posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
Dále je třeba konstatovat, že ačkoli obviněný v dovolání formálně deklaroval rovněž důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ve svém mimořádném opravném prostředku nenamítal, že by mu byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem, ale tvrzenou nepřípustnost trestu dovozoval výhradně z námitek směřujících do výroku o vině, jimiž se primárně domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch. Již proto nemohl být ani tento druhý uplatněný dovolací důvod relevantně uplatněn.
Nejvyšší soud přesto považuje za potřebné ještě zmínit, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §38 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
V daných souvislostech je pak na místě k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. výslovně uvést usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07. V tomto rozhodnutí Ústavní soud „připomíná, že s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích, tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice. … S poukazem na citovaný dovolací důvod se … nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení §23 odst. 1 tr. zák. a §31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání.“
Též vzhledem k rozvedeným teoretickým východiskům nelze výhradu obviněného směřující proti výroku o trestu pod uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. (ani jiný dovolací důvod podle §265b tr. ř.) podřadit.
Pouze stručně lze na tomto místě dodat, že obviněnému byly uloženy přípustné druhy trestů v rámci trestních sazeb stanovených v trestním zákoníku na trestné činy, jimiž byl uznán vinným.
K uvedenému je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Nad rámec rozvedených skutečností Nejvyšší soud ve shodě se státním zástupce krátce poznamenává následující skutečnosti stran úmyslného zavinění obviněného. Ze skutkových závěrů soudů dříve ve věci činných se jednoznačně podává, že obviněný neměl žádný důvod k tomu, aby na dálnici bezprostředně poté, co zprava předjel poškozeného, se zařadil těsně před něho a začal intenzivně brzdit. Vzhledem k tomu, že po předjetí pomalejšího vozidla na dálnici obvykle pokračuje rychlejší vozidlo ve své jízdě stejnou rychlostí, je z předmětného jednání obviněného evidentní, že chtěl poškozeného „vytrestat“ za to, že jej předtím zpomalil. Jelikož je obviněný zkušeným řidičem, musel velmi dobře vědět, že takovéto razantní, náhlé a bezdůvodné brzdění těsně před vozidlem (navíc s přívěsem) může vyvolat situaci, kdy poškozený nedokáže zpomalit či zastavit své vozidlo a dojde ke střetu, k němuž také došlo (přitom je zřejmé, že ovlivnění jeho přesného průběhu bylo již mimo možnosti obviněného). Stejně tak si musel být vědom, že při kolizi vozidel v soudy zjištěné rychlosti může současně dojít k velmi vážným zraněním a škodám na majetku, když fatální důsledky střetu dvou vozidel mohou nastat i v daleko nižších rychlostech. Současně nemohl počítat s žádnou konkrétní okolností, která by naznačeným a reálně hrozícím následkům mohla zabránit. Zjištěné okolnosti charakterizující jeho jednání dostatečně zřetelně svědčí rovněž o tom, že s následkem (účinkem) svého jednání byl srozuměn. Obviněný tedy jednal zjevně úmyslně, a to ve formě úmyslu eventuálního podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, jak správně uzavřely soudy nižších stupňů.
Mezi skutkovými zjištěními učiněnými odvolacím soudem (z podstatné části na podkladě skutkových zjištění soudu prvního stupně) a právními závěry vyjádřenými v napadeném rozhodnutí není nesoulad. Přitom pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však, jak již uvedeno, v posuzované trestní věci nejedná.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Pokud v dovolání obviněný požádal o odložení výkonu rozhodnutí, je třeba uvést, že se jednalo o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí (takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat se zřetelem k ustanovení §265h odst. 3 tr. ř. pouze předseda senátu soudu prvního stupně, který tak ovšem neučinil). Předseda senátu Nejvyššího soudu důvody pro odklad výkonu rozhodnutí neshledal. Za této situace nebylo zapotřebí o podnětu obviněného k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. listopadu 2011
Předseda senátu : JUDr. Vladimír Veselý