ECLI:CZ:NS:2011:6.TDO.1447.2011.1
sp. zn. 6 Tdo 1447/2011-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 29. listopadu 2011 o dovolání obviněného P. H., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 6. 2011, č. j. 3 To 354/2011-354, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 72 T 35/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 6. 2011, č. j. 3 To 354/2011-354, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 17. 1. 2011, č. j. 72 T 35/2009-298, kterým byl obviněný P. H. uznán vinným pod bodem 1) jednak trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., jednak trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2
tr. zák., a dále pod body 2, 3) trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 3 tr. zák. a byl odsouzen podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání padesátičtyř měsíců, když pro výkon trestu odnětí svobody byl obviněný podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou, dále bylo rozhodnuto o povinnosti obviněného k náhradě škody podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř.
Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 6. 2011, č. j.
3 To 354/2011-354, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř. Dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je podle mínění obviněného naplněn tím, že „dne 28. 6. 2011 se konalo veřejné zasedání bez jeho přítomnosti“ a v této souvislosti poukazuje na to, že „si není vědom doručení vyrozumění o konání tohoto veřejného zasedání“. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedl, že jednání pod bodem 1) bylo nesprávně kvalifikováno jako trestný čin, ačkoli se o trestný čin vůbec nejednalo. Dále uvádí, že si je vědom vázanosti dovolacího soudu zjištěným skutkovým stavem, ale za situace tzv. extrémního nesouladu je možný zásah i ze strany dovolacího soudu. Tvrdí, že „z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevný nesoulad mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé“. Závěrem podaného dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Ostravě k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém přípisu vyjádřila souhlas s konáním neveřejného zasedání a dále sdělila, že se k věci nebude věcně vyjadřovat, a to i s ohledem na urychlení dalšího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.] v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán v případě, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo u veřejného zasedání. V této souvislosti obviněný odvolacímu soudu vytýká, že veřejné zasedání dne 28. 6. 2011 provedl v nepřítomnosti obviněného, mj. s argumentací, že „si není vědom doručení vyrozumění o konání tohoto veřejného zasedání“. K uvedenému tvrzení Nejvyšší soud pouze stručně musí konstatovat, že rozsudek soudu prvního stupně byl obviněnému doručen dne 23. 5. 2011. Tuto skutečnost Nejvyšší soud zmiňuje záměrně, neboť podpis osoby přebírající písemnost – rozsudek, je označena jako P. H.
a tento podpis odpovídá podpisu osoby označené na doručence o vyrozumění konání veřejného zasedání, kterou převzala osoba označená na této doručence P. H. Také způsob, jakým došlo k vyzvednutí této písemnosti, jednoznačně svědčí pro závěr, že vyrozumění o konání veřejného zasedání převzal právě obviněný, neboť poté, co nebyl adresát zastižen, byl vyrozuměn o uložení zásilky (6. 6. 2011) a zásilka byla vyzvednuta dne 6. 6. 2011 v 17.30 hod. Vzhledem ke způsobu doručování a okolnostem shora uvedeným nemá dovolací soud pochybnosti, že vyrozumění o konání veřejného zasedání bylo doručeno obviněnému. Vedle tohoto základního zjištění však považuje Nejvyšší soud za potřebné dále také uvést, že obviněný sice namítá svoji nepřítomnost u veřejného zasedání a v této skutečnosti spatřuje naplnění zmíněného dovolacího důvodu. Na tomto místě je však třeba obviněného upozornit na znění §233 tr. ř.
a přiměřeně ustanovení §202 tr. ř. o možnosti konání veřejného zasedání (hlavního líčení) v nepřítomnosti obviněného (srov. přiměřeně rozh. Ústavního soudu ze dne
9. 9. 2004, sp. zn. III. ÚS 95/04).Žádná skutečnost, kterou obviněný v podaném opravném prostředku uplatnil, nesignalizovala odvolacímu soudu nezbytnost konání veřejného zasedání v přítomnosti obviněného, a pro tento případ také soud druhého stupně správně volil způsob vyrozumívání obviněného o konání veřejného zasedání, aniž by volil způsob předvolávání, který má striktnější pravidla pro konání v nepřítomnosti za situace, kdy soud zjistí, že se obviněný k veřejnému zasedání nedostavil. Další okolností, která svědčí pro správný závěr soudu druhého stupně
o konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného, je mj. i samotná argumentace obviněného v dovolání k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kterou až na zmínku tzv. extrémního nesouladu, lze považovat za identickou s odvoláním. [Tedy ani na tomto místě nebyla uvedena žádná podstatná skutečnost ve smyslu §202 tr. ř., která by mohla vzbuzovat pochybnosti o správnosti konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného dne 28. 6. 2011].
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
V souvislosti s tímto dovolacím důvodem a reakcí na charakter dovolání k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. (viz shora), považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že přestože obviněný zmiňuje ve svém dovolání tzv. extrémní nesoulad, považuje Nejvyšší soud dovolání v této otázce za irelevantní, a to z následujících důvodů.
Zmiňuje-li obviněný tzv. „extrémní nesoulad“, musí Nejvyšší soud konstatovat, že žádné ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. neuvádí jako dovolací důvod tzv. „extrémní nesoulad“, a to ani jako obsahovou součást zmíněného §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nutno dodat, že problematiku tzv. „extrémního nesouladu“ nelze aplikovat na trestní věc obviněného, kdy veškerá jeho argumentace spočívá v tom, že obviněný nesouhlasí s hodnocením důkazů, které vyústilo v předmětný zjištěný skutkový stav a následné právní posouzení zjištěného skutkového stavu. Tak, jak je skutek popsán, vykazuje znaky trestného činu, jímž byl uznán vinným, přičemž hodnocení důkazů bylo provedeno způsobem odpovídajícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. a úvahy soudů ohledně hodnocení důkazů odpovídají plně §125 tr. ř.
Pokud obviněný cituje tzv. extrémní nesoulad, měl patrně na mysli taková rozhodnutí Ústavního soudu, kde tento cituje nutnost svého zásahu, pokud tak neučinil již Nejvyšší soud, existuje-li extrémní rozpor - ve smyslu ustálené judikatury, či svévole na straně obecných soudů. Za této situace, tedy existence extrémního rozporu připouští Ústavní soud možnost zásahu za striktně vymezených důvodů. Nejvyšší soud však v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu, stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09,
I. ÚS 1601/07). V návaznosti na výše uvedené je potřebné uvést, že soud prvního stupně si byl plně vědom důkazní situace a pečlivě přistupoval k hodnocení jednotlivých důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř., (zejména pak po vrácení věci soudem odvolacím). Z jeho rozsudku vyplývá, že se věnoval hodnocení výpovědí jak obviněného, tak
i svědků v návaznosti na jimi činěné výpovědi v průběhu trestního řízení a tyto výpovědi, resp. jejich změny hodnotil v souvislosti s dalšími provedenými důkazy (viz zejména str. 12 – 15 rozsudku či str. 3 – 5 usnesení soudu odvolacího). Je zřejmé, že soudy postupovaly v souladu s ustanoveními §125 odst. 1 tr. ř. (resp. 134 tr. ř.), tudíž jim nelze vytknout svévoli, přičemž odůvodnění je jasné, logické a přesvědčivé. Činí-li
i přes shora uvedené skutečnosti obviněný kroky ke zpochybnění těchto skutkových závěrů a až následně od svých závěrů dovozuje jiné závěry právní, pak nelze než opětovně zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní.
Obviněný dovolání podal pouze ve vztahu k výroku bodu 1) rozsudku (trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a trestný čin porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák.) a ve vztahu k této kvalifikaci, kromě již zmíněného tzv. extrémního nesouladu, uvedl, že „nadále přetrvávají rozpory ve výpovědi poškozeného a jeho věrohodnosti a existují další důkazy, které potvrzují verzi obviněného, a jsou zde proto podle obviněného pochybnosti o souladu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudu II. i I. stupně, přičemž právní kvalifikace skutku pod bodem 1) je nesprávná, protože neodpovídá skutkovým zjištěním ani provedeným důkazům“. Již z tohoto vyjádření obviněného je nepochybné, že problematika tzv. extrémního nesouladu, kterou zmiňuje, nemá žádnou souvislost s pojmem „extrémního nesouladu – rozporu“, jak vyjádřil tento pojem ve shora zmíněných rozhodnutích Ústavní soud. Odkaz na tento pojem se měl stát pro obviněného pouze prostředkem k odůvodněnosti jeho dovolání, avšak ve své podstatě obviněný nenamítá nic jiného než to, že důkazy byly špatně vyhodnoceny, ev. nebylo dokazování úplné. Takové námitky je však nutno označit s ohledem na výše uvedené skutečnosti za irelevantní, a to i s ohledem na níže zmíněnou problematiku zjišťování skutkového stavu a rozhodnutí Ústavního soudu.
Zjištěný skutkový stav je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný
v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§125 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel
a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu.
V souvislosti s představou obviněného o správném skutkovém zjištění lze zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento mj. uvedl, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. To platí i pro dovolací řízení.
Z podaného dovolání je evidentní, že rozhodnutí soudu představám obviněného nevyhovuje, a proto zpochybňuje provedené důkazy, jejich hodnocení a hovoří
o nedostatcích procesního charakteru a v rozsahu dokazování. Všechny tyto námitky jsou však námitkami z pohledu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. irelevantními, a proto ohledně tohoto dovolacího důvodu přicházelo v úvahu dovolání obviněného odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Vzhledem k tomu, že však námitku obviněného ohledně jeho nepřítomnosti u veřejného zasedání bylo nutno odmítnout jako zjevně neopodstatněnou ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., bylo nutno dovolání jako celek odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. listopadu 2011
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann