ECLI:CZ:NS:2012:11.TDO.1326.2011.1
sp. zn. 11 Tdo 1326/2011-26
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. března 2012 o dovolání obviněného D. R., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 6. 2011, sp. zn. 9 To 41/2011, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 T 3/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 49 T 3/2010, ve spojení s napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 6. 2011, sp. zn. 9 To 41/2011, jímž bylo jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného, byl obviněný D. R. uznán vinným pokusem zločinu podvodu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, a to jako organizátor podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a byl mu za to uložen trest odnětí svobody v trvání šesti let s výkonem ve věznici s ostrahou.
Podle zjištění soudů se výše označeného trestného činu dopustil v podstatě tak, že v blíže nezjištěné době v prosinci 2007 až lednu 2008 společně s již odsouzeným F. B., veden cílenou snahou vyvolat v zájemcích o koupi pozemků, parcelní čísla 3378, 3380, 3381 a 3382, zapsaných v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. …, vedeném Katastrálním úřadem pro hl. m. Prahu, katastrální pracoviště P., katastrální území D., mylnou představu o oprávnění odsouzeného B. tyto pozemky prodat, a získat tak pro sebe a další zainteresované osoby majetkový prospěch ve výši kupujícími zaplacené kupní ceně, tak blíže nezjištěným způsobem získal odcizený občanský průkaz č. … na jméno P. K., dále falešné plné moci, podle nichž byl Ing. P. K. spolumajiteli těchto pozemků B. H. a Z. K. zplnomocněn ke všem právním úkonům souvisejícím s jejich prodejem, přičemž tito spolumajitelé žádné takové listiny nepodepsali a prodej pozemků neměli vůbec v úmyslu, předal odsouzenému B. i další veřejně dostupné listiny týkající se těchto pozemků, odsouzeného B. podrobně instruoval, že se má při jednání o prodeji pozemků vydávat za Ing. P. K., vnuka výše uvedených spoluvlastníků pozemků, ač tito vnuka tohoto jména vůbec nemají, určil mu, do jakých konkrétních advokátních a realitních kanceláří má jít o prodeji jednat, co má při jednání uvádět a že má dosáhnout vyplacení kupní ceny v hotovosti při podpisu smlouvy, minimálně však při podpisu vyžadovat vysokou zálohu v řádu desítek procent z kupní ceny v hotovosti, za což mu slíbil odměnu ve výši 300.000,- Kč, přičemž na základě toho pak
1. dne 5. prosince 2007 obžalovaný R. odvezl již odsouzeného B. do advokátní kanceláře Mgr. Martiny Klvaňové, Praha 2, Mánesova 864/19, kde se odsouzený B. vydával podle podrobných instrukcí obviněného R. o postupu a ceně a za pomoci R. obstaraného odcizeného občanského průkazu za Ing. P. K. a požádal o vypracování návrhu smluv o prodeji „pozemků“ za kupní cenu ve výši 10.000.000,- Kč, kdy jejich kupcem měla být M. O., které byl návrh smlouvy zaslán, kterou návrh natolik zaujal, že jela ihned „pozemky“ osobně obhlédnout a díky v návrhu určeným velmi krátkým termínům pro složení zálohy a kupní ceny ve věci dále odmítla jednat a k uzavření smlouvy z tohoto důvodu nedošlo, přičemž kdyby byl prodej realizován, byla by poškozené M. O. způsobena škoda ve výši 10.000.000,- Kč,
2. v přesně nezjištěné době od počátku prosince 2007 do 21. prosince 2007 obviněný R. sjednal prostřednictvím Z. S. schůzku v restauraci zimního stadionu HC Slavia Praha v Praze 10, Vladivostocké ulici, kde byl sám přítomen, a kde sdělil realitnímu makléři L. R., jehož účast zajistil za přislíbenou provizi z prodeje ve výši 500.000,- Kč, zde byl rovněž přítomen A. K., kterého zkontaktoval k žádosti obviněného R., opět za přislíbenou provizi z prodeje, rovněž byl přítomen Z. S., že má informace o prodeji „pozemků“ v Praze 6 za částku 6.000.000,- až 8.000.000,- Kč, které prodává jeho známý K., jenž je zplnomocněn k prodeji jejich spolumajiteli, a realitnímu makléři L. R. předal listiny vztahující se k „pozemkům“, včetně výše zmíněné padělané plné moci, načež krátce před Vánoci 2007 odvezl odsouzeného B., vydávajícího se za Ing. P. K., do realitní kanceláře Reality 21, s. r. o., se sídlem Praha 1, Na Poříčí 1071/17, kde se již odsouzený B. podle instrukcí obviněného R. účastnil první informativní schůzky o dohodnutí podmínek, za nichž kancelář zprostředkuje prodej „pozemků“, a následně dne 21. prosince 2007 obviněný R. poslal již odsouzeného B., vydávajícího se za Ing. P. K., do realitní kanceláře na další schůzku za účelem uzavření smlouvy o prodeji pozemků s konkrétním zájemcem za částku 7.000.000,- Kč s tím, že bude požadovat vyplacení kupní ceny v hotovosti při podpisu smlouvy, přičemž zájemce o koupi Ing. M. J. odmítl při podpisu smlouvy poskytnout hotovost v požadované výši a k uzavření kupní smlouvy jen proto nedošlo, přičemž, kdyby byl prodej realizován, byla by kupujícím poškozeným manželům Ing. M. J. a P. J. způsobena škoda ve výši 7.000.000,- Kč, kteroužto částku již za účelem koupě pozemků“ složili do advokátní úschovy.
Proti shora označenému usnesení odvolacího soudu podal obviněný D. R. dovolání, jímž se domáhal zrušení napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze, jakož i zrušení vadného řízení, jež mu předcházelo, a přikázání věci soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, eventuelně navrhl, aby dovolací soud sám ve věci rozhodl. Podané dovolání opírá o dovolací důvody předpokládané ustanovením §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.
Z obsahu podaného dovolání je zřejmé, že pod výše uvedené dovolací důvody obviněný podřadil tři okruhy dovolacích námitek. Jednak má za to, že soudy zjištěné jednání bylo nesprávně posouzeno jako účastenství ve formě organizátorství podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, když toto jednání „… naplňuje spíše znaky pomocnictví ve smyslu ust. §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, případně zcela odlišně spíše znaky spolupachatelství ve smyslu ust. §23 tr. zákoníku“. Dále pak namítá, že nesprávná právní kvalifikace jeho jednání měla i zásadní vliv na určení výše trestu, který sice byl uložen v rámci zákonné trestní sazby, ale ve výši neodpovídající jeho podílu na souzené trestné činnosti. Při stanovení výše trestu soudy dále postupovaly v rozporu s §39 odst. 4 tr. zákoníku, když okolnost, že obviněný se dopustil trestného činu formou organizátorství současně pokládaly za přitěžující okolnost v souvislosti se stanovením výše trestu. Třetí okruh námitek dovolatele se vztahuje k provedení důkazu přečtením protokolu o výpovědi dříve spoluobžalovaného, nyní již odsouzeného F. B. při hlavním líčení konaném dne 11. 5. 2010. Dovolatel má za to, že pro postup, jímž byla podle ustanovení §211 odst. 2 tr. ř. přečtena výpověď dřívějšího spoluobžalovaného, nebyly splněny zákonné podmínky. V této souvislosti poukázal na to, že bylo vůči němu konáno řízení proti uprchlému a poté na základě jeho návrhu byl původní odsuzující rozsudek zrušen a ve věci bylo konáno nové hlavní líčení. V tomto novém řízení dospěl soud prvního stupně k závěru, že výpověď spoluobžalovaného B. lze přečíst podle ustanovení §211 odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť se jedná o osobu nezvěstnou, když se jej nepodařilo předvolat či předvést ani k jednomu ze tří konaných hlavních líčení, nedaří se vypátrat jeho pobyt a zřejmě se tak cíleně vyhýbá nástupu výkonu uloženého trestu. Podle názoru dovolatele závěr soudu, že spoluobžalovaný se stal nezvěstným, není správný, neboť pouhá nedosažitelnost spoluobžalovaného neznamená, že jde o osobu nezvěstnou. Nedosažitelnost je vztahována pouze k osobám, které se dlouhodobě zdržují v cizině, nikoliv k osobě nezvěstné. V případě osoby nezvěstné musí jít o okolnosti, pro které je přinejmenším velmi pravděpodobné, že tato osoba již nežije (č. 30/1958 Sb. rozh. tr. civ.). Proto důkaz přečtením protokolu o výpovědi dřívějšího spoluobžalovaného F. B. byl proveden v rozporu se zákonem a na základě tohoto stěžejního, či spíše jediného důkazu nebylo možno dospět k závěru o jeho vině.
K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, který shledal podané dovolání zjevně neopodstatněným a navrhl je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout. Z vyjádření státního zástupce vyplývá, že soudy zjištěné jednání nepochybně vykazuje znaky organizátorství ve smyslu ustanovení §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku ve vztahu k pokusu zločinu podvodu podle §21 odst. 1 k §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Obviněný se sám přímo na naplnění znaků skutkové podstaty tohoto zločinu nepodílel, a proto nelze jeho jednání pokládat za spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Pokud dovolatel napadá přílišnou přísnost uloženého trestu, pak takovou výtku nelze podřadit pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Výtky stran výroku o trestu lze zásadně uplatňovat jen v rámci dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., přičemž uložení nepřiměřeného trestu (tj. trestu příliš přísného či příliš mírného) nelze v dovolání namítat prostřednictvím žádného ze zákonných dovolacích důvodů (č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Tyto dovolací námitky obviněného tedy nejsou podřaditelné pod žádný dovolací důvod. Pokud dovolatel napadal nezákonnost přečtení protokolu o výpovědi spoluobviněného F. B., tak podle názoru státního zástupce soudy v tomto ohledu nepochybily, neboť skutečně bylo možno učinit závěr, že se stal nedostupným (nezvěstným) pro orgány činné v trestním řízení. Ovšem je třeba zdůraznit, že v rámci uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně na podkladě přezkoumání správnosti jimi provedeného dokazování. Zásah do skutkových zjištění lze připustit v určitém omezeném rozsahu, a to v případech, kdy existuje extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Taková situace však v této věci nenastala. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který obviněný ve svém dovolání rovněž uvádí, tak tento dovolací důvod obviněný nijak neupřesnil, a to ani pokud jde o alternativu, o kterou jej opírá. V daném případě nebylo možno dojít k závěru o naplnění alternativy první, neboť odvolací soud věcně přezkoumal podané odvolání a jako nedůvodné jej zamítl. Pokud jde o druhou alternativu tohoto dovolacího důvodu, tak ohledně ní platí závěry, jež se vztahují k posouzení dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací poté, co shledal, že dovolání obviněného D. R. je přípustné, bylo podáno včas, na místě k tomu určeném a oprávněnou osobou, má všechny obsahové a formální náležitosti, tak se zabýval otázkou, zda obviněným uplatněné dovolací důvody, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvody uvedené v ustanovení §265b tr. ř., neboť dovolání nelze podat z jiných než ze zákonných dovolacích důvodů obsažených v tomto ustanovení. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Pokud jde o námitku dovolatele, že jeho jednání bylo nesprávně kvalifikováno, neboť „spíše“ vykazuje znaky pomoci ve smyslu ustanovení §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku nebo spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku na trestném činu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, tak obviněný toliko obecně konstatoval, že jde o nesprávné právní posouzení aniž uvedl jakýkoli argument na podporu svého tvrzení. S ohledem na toto povšechné konstatování o údajné nesprávnosti právní kvalifikace, pak tímto tvrzením nemohl ani založit přezkumnou činnost dovolacího soudu, a proto i tato námitka dovolatele není podřaditelná pod jím uplatněný dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
K tomu je třeba zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05). Tento závěr se nepochybně vztahuje i na dovolatelem obecně uplatněnou námitku stran nesprávnosti právního posouzení mu přičítaného trestného činu. Navíc skutkové zjištění výše podrobně rozvedené nevzbuzuje žádných pochybností o tom, že jednání obviněného D. R. vykazuje znaky účastenství na předmětném trestném činu právě ve formě organizátorství ve smyslu ustanovení §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
Pokud jde o otázku nepřiměřenosti uloženého trestu, tak Nejvyšší soud nemá důvod se odchýlit od konstantní judikatury (v tomto směru srov. zejména rozhodnutí pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Výhrady, že obviněnému měl být uložen mírnější trest, resp. že soudy nesprávně zhodnotily některé okolnosti jako přitěžující, popř. že uložený trest je jakousi „odplatou“ za jeho předchozí obstrukční jednání vůči soudu, kdy vůči němu muselo být vedeno řízení proti uprchlému, jsou námitky, které nelze podřadit pod žádný zákonný dovolací důvod, a proto k nim dovolací soud rovněž nemohl přihlížet. V tomto směru lze odkázat i na velice přiléhavé vyjádření státního zástupce, podle něhož uložení nepřiměřeného trestu (tj. trestu příliš přísného či příliš mírného) nelze v dovolání namítat prostřednictvím žádného ze zákonných dovolacích důvodů (č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). S tímto nelze než plně souhlasit.
Stejné platí i ve vztahu k dovolací námitce obviněného o nesprávnosti procesního postupu provedením důkazu přečtením protokolu o výpovědi dřívějšího spoluobžalovaného F. B.. Jak již bylo výše uvedeno, důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se vztahuje na nesprávnost hmotně právního posouzení skutku či na řešení jiné hmotně právní otázky. Zásadně se tedy tento dovolací důvod nevztahuje na posuzování otázek procesní povahy, např. postupu v procesu dokazování. Proto i tyto námitky stojí mimo zákonné dovolací důvody.
Jen pro úplnost je třeba podotknout, že postupu soudu, jímž provedl důkaz přečtením protokolu o výpovědi spoluobžalovaného, nelze ničeho vytknout, neboť jeho výpověď učiněná v původním společném řízení byla provedena v souladu se zákonem, a proto postup soudů spočívající v jejím přečtení s poukazem na splnění zákonných podmínek ustanovení §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. a použití tohoto důkazního prostředku je v souladu i s použitelnou judikaturou (viz rozhodnutí č. 35/1975 a č. 45/1978 Sb. rozh. tr.). Soud prvního stupně na podkladě všech dostupných zpráv zcela dospěl oprávněně k závěru o nezvěstnosti F. B. a tento závěr se pak promítl do způsobu provedení důkazu jeho výpovědí učiněnou v postavení spoluobžalovaného ve společném řízení i vůči obviněnému D. R.. Navíc tento důkazní prostředek, tj. výpověď spoluobžalovaného, nebyl jediným důkazem o vině obviněného. Soudy se mohly opřít např. o svědecké výpovědi L. R., A. K. a Z. S., kteří potvrdili, že to byl právě obviněný R., který jim na schůzce tvrdil, že jeho známý je vnuk majitelů pozemků a že je hodlá prodat. V tomto směru lze odkázat na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (str. 11 a 12), v němž se tento soud vypořádal zcela pečlivým a logickým způsobem s obhajobou obviněného, že se trestné činnosti nedopustil a že byl uveden v omyl svým bývalým „spoluvězněm“ spoluobviněným F. B..
Je třeba připustit, že z pohledu ústavněprávního lze podle ustálené judikatury Ústavního soudu vymezit určité podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu, jež vyžaduje zásah dovolacího soudu. Patří sem i situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazovaní procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další). Nelze však opomenout, že Ústavní soud současně zdůrazňuje, že i on je v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 a další). S ohledem na výše uvedené se však o takový případ v posuzované věci ani nejedná.
Ve shodě s vyjádřením státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství i Nejvyšší soud shledává, že obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. nebyl nijak konkretizován, takže ani není zřejmé jaké námitky dovolatel pod tento dovolací důvod vlastně podřazuje. Za takové situace je pak v tomto směru zcela vyloučena i přezkumná činnost Nejvyššího soudu v dovolacím řízení.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. března 2012
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík