ECLI:CZ:NS:2012:11.TDO.1629.2011.1
sp. zn. 11 Tdo 1629/2011-40
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. 1. 2012 o dovolání obviněného M. Č. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 7. 2011, sp. zn. 2 To 49/2011, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 6 T 10/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. Č. odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 3. 2011 sp. zn. 6 T 10/2010 byl obviněný M. Č. uznán vinným trestným činem znásilnění podle §241 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zák. ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“), jehož se podle skutkových zjištění dopustil jednáním popsaným v bodě B/1 výroku o vině tohoto rozsudku, dále trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák., jehož se dopustil jednáním popsaným v bodě B/2 a, b, c) výroku o vině, a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku, jehož se dopustil jednáním popsaným v bodě B/3 výroku o vině uvedeného rozsudku. Za trestné činy popsané v bodech B/1 a B/2 výroku o vině uvedeného rozsudku byl obviněný odsouzen ke společnému úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8 roků, pro jehož výkon byl zařazen podle §39a odst. 3 tr. zák. do věznice s ostrahou, a za přečin uvedený v bodě B/3 výroku o vině uvedeného rozsudku byl obviněný odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně bylo rozhodnuto o náhradě škody ve vztahu k poškozeným P. P. a Vojenské zdravotní pojišťovně ČR.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku obviněný M. Č. podal, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze, a to rozsudkem ze dne ze dne 21. 7. 2011, sp. zn. 2 To 49/2011, jímž podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. rozsudek krajského soudu částečně zrušil, a to ve výroku o společném úhrnném trestu odnětí svobody, a poté ve věci sám rozhodl tak, že obviněnému za trestné činy znásilnění podle §241 odst. 1, odst. 3 tr. zák. a maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák., ohledně nichž zůstal výrok o vině nezměněn, uložil společný úhrnný trest odnětí svobody v trvání 6 roků, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. V ostatním zůstal rozsudek krajského soudu nezměněn.
Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 7. 2011, sp. zn. 2 To 49/2011 podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Pavla Pokorného dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Ve svém mimořádném opravném prostředku oběma soudům vytkl nesprávné posouzení věci s tím, že se vůbec nezabývaly subjektivní stránkou trestného činu znásilnění. Připustil, že měl s poškozenou pohlavní styk, nicméně tato nijak nedala najevo, že pohlavní styk s ním mít nechce. To koresponduje se závěry znaleckého posudku z oboru soudního lékařství, podle nichž na těle poškozené nebyly nalezeny žádné stopy násilí (vyjma nepatrných modřin na zádech poškozené, které mohly vzniknout nepatrným násilím a to i bez účasti druhé osoby). Poukázal rovněž na nevěrohodnost výpovědi poškozené, jakož i nato, že poškozená věc oznámila více než 24 hodin poté, co měla být znásilněna, přičemž v mezidobí se, kromě svědka P. , se svým znásilněním nikomu nesvěřila. Svědek P. je bývalým manželem poškozené, který se vůči ní již v minulosti dopustil násilí a pokusil se jí i znásilnit, takže to mohl být právě on, kdo se mohl vůči poškozené dopustit násilí i po jejím návratu z taneční zábavy. Navíc poškozená byla vyslechnuta krajským soudem v nepřítomnosti obviněného a nebyla provedena ani konfrontace, v průběhu níž by svá tvrzení poškozená obviněnému řekla do očí. Pokud pak jde o jednání popsané v bodě B/2 a, b) rozsudku soudu I. stupně, namítl obviněný, že vychází toliko z tvrzení poškozené, která nemluví pravdu. Dovolatel uzavřel, že soudy jej uznaly ve shora uvedených případech vinným ze skutků, které nebyly spolehlivě prokázány, a v případě trestného činu znásilnění mu nebyla prokázána subjektivní stránka tohoto trestného činu. Navrhl proto, aby dovolací soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu a to v celém rozsahu, a aby, pokud sám ve věci nerozhodne podle §265m tr. ř., věc přikázal podle §265 l odst. 1 tr. ř. soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k podanému dovolání obviněného vyjádřil tak, že dovolání sice bylo podáno s odkazem na důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, ve skutečnosti však obviněný v rámci svých námitek napadá pouze hodnocení důkazů, resp. rozsah provedeného dokazování a tvrdí, že skutkový děj se stal jiným způsobem. Takové námitky se však zcela míjí s uplatněným dovolacím důvodem ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (i s dovolacími důvody ostatními, byť neuplatněnými). Podané dovolání tedy státní zástupce považuje za podané z jiného důvodu, než jaký je uveden v ustanovení §265b tr. ř. a proto by mělo být podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuto. Současně státní zástupce navrhl toto rozhodnutí učinit podle §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu v neveřejném zasedání, a pro případ, že by Nejvyšší soud ČR hodlal učinit rozhodnutí jiné, souhlasil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 7. 2011, sp. zn. 2 To 49/2011, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, a nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky obviněného směřují výhradně právě do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýká pouze nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění, přitom současně prosazuje vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci (tvrdí, že pohlavní styk s ním měla poškozená P. P. dobrovolně, a dále že se jednání pod bodem B/2 a, b), které je mu kladeno za vinu, nedopustil). Teprve sekundárně z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku, resp. o jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nenamítá tak rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností. V tomto směru je třeba odkázat na obsah odůvodnění rozsudku krajského soudu, z něhož je patrné, jakým způsobem byla vyhodnocena věrohodnost jmenované poškozené a to s přihlédnutím k obsahu dalších důkazů (nejen výpovědi svědka M. P. , ale zejména s ohledem na závěry znaleckých posudků ohledně duševního stavu poškozené, závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství a zvláště pak s ohledem na zjištění, učiněná z výpisů z mobilního telefonu obviněného). Samotná námitka obviněného, že si poškozená zranění na zádech mohla způsobit i sama, případně jí je mohl způsobit svědek M. P. , pak není důkazně nijak podložena a jde o pouhou spekulaci, která opomíjí zcela skutečnost, že u poškozené byla objektivně zjištěna posttraumatická stresová porucha a výrazná dekompenzace jejích chronických neurotických obtíží, jak tyto vyplývají ze závěrů znaleckého posudku z oboru školství a kultura, odvětví psychologie a znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. Je nepochybné, že v případě dobrovolně uskutečněného pohlavního styku by u poškozené k takovým následkům nedošlo, neboť by zcela chyběla jejich příčina. Krajský soud ve svém rozhodnutí rovněž zdůvodnil, na základě jakých úvah považoval za prokázané, že se obžalovaný dopustil i jednání popsaného v bodech B/2 a, b) výroku o vině, když logicky vysvětlil, proč považuje změněnou výpověď obviněného vztahující se k tomuto jednání za nepravdivou a proč vyšel z jeho předchozího doznání, jež bylo v souladu s tvrzením poškozené P. P. V bližším lze proto odkázat na přiléhavé odůvodnění, obsažené jak v rozsudku nalézacího soudu (zejména na str. 22-24 jeho písemného vyhotovení), tak i v rozsudku soudu odvolacího (str. 8-10 jeho písemného vyhotovení).
Za těchto okolností pak považuje Nejvyšší soud skutková zjištění, která ve věci učinil jak Krajský soud v Hradci Králové, tak i Vrchní soud v Praze, za správná a plně odpovídající obsahu provedených důkazů.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován toliko v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
V daném případě pak nelze dovodit ani extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudů. V daných souvislostech lze dále poznamenat, že Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí uvedl, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu (viz např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 601/07). V kontextu uvedeného je na místě uvést, že soudy obou stupňů si byly vědomy důkazní situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly - je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry (mezi vykonanými skutkovými závěry a jejich právním posouzením není nesoulad). Lze tak konstatovat, že jejich rozhodnutí nevybočila z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli. Činí-li za této situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v uvedených rozhodnutích a pouze z toho vyvozuje vadnost právního posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval jen z tvrzeného nesprávného provedení a hodnocení důkazů a následných vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), f) a l ) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětných skutků, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Přitom pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však, jak je rozvedeno výše, v posuzované trestní věci nejedná.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 6. 1. 2012
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík
Vypracoval
JUDr. Ivo Lajda