ECLI:CZ:NS:2012:26.CDO.4381.2011.1
sp. zn. 26 Cdo 4381/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobců a) T. H. , bytem P. 9, L. 660/3, a b) L. H., bytem tamtéž, zastoupených JUDr. Karlem Fialou, advokátem se sídlem Praha 1, Opletalova 55, proti žalovaným 1) hlavnímu městu Praze , se sídlem Praha 1, Mariánské nám. 2, a 2) městské části Praha 9 , se sídlem Praha 9, Sokolovská 14/324, zastoupené JUDr. Jiřím Stránským, advokátem se sídlem Praha 9, Jandova 8, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp.zn. 98 C 7/2010, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. června 2011, č.j. 20 Co 215/2011-82, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalované 2) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.160,- Kč k rukám JUDr. Jiřího Stránského, advokáta se sídlem Praha 9, Jandova 8, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Ve vztahu mezi žalobci a žalovanou 1) nemá žádný z těchto účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 30. 6. 2011, č.j. 20 Co 215/2011-82, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 (soudu prvního stupně) ze dne 12. 1. 2011, č.j. 98 C 7/2010-57, kterým byla zamítnuta žaloba, aby bylo určeno, že výpověď z nájmu bytu č. 13 o velikosti 2+0 s příslušenstvím v 4. patře domu č.p. 660 v k.ú. P., v ulici L. č. 3 v P. 9 (dále též jen „Výpověď“ a „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“), je neplatná, a rozhodnuto o nákladech řízení. Dále odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaný 1) není v řízení pasivně věcně legitimován, jakož i s jeho závěrem, že uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 2 písm. c) občanského zákoníku ve znění účinném do 30. 10. 2011 (dále jen „obč.zák.“) byl naplněn, neboť v době dání Výpovědi byl žalobce a) vlastníkem rodinného domu č.p. 164 v K. (dále též jen „dům v K.), který je možno užívat k podnikání (v části jsou nebytové prostory), ale rovněž k bydlení. Konstatoval, že pro naplnění uvedeného výpovědního důvodu je významné pouze to, že žalobcům nic nebrání v tom, aby v něm svou bytovou potřebu uspokojovali. Nejsou rozhodující subjektivní důvody, pro které žalobci (společní nájemci předmětného bytu) druhý byt neužívají (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 26 Cdo 1176/2007 a sp.zn. 26 Cdo 5450/2007), a je tudíž nerozhodné, že se žalobce a) rozhodl dům v K. prodat a z výtěžku hradit úvěr na svůj podnikatelský záměr. Rovněž tak nelze zohlednit k tíži vlastníka předmětného bytu, že žalobci, ač měli ke dni doručení Výpovědi možnost zajistit si ve své nemovitosti pro sebe vyhovující bytové podmínky, tak neučinili (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 26 Cdo 2471/99, sp.zn. 26 Cdo 1439/2004, sp.zn. 26 Cdo 2460/2005 a sp.zn. 26 Cdo 5450/2007). Dovodil, že na žalobcích lze spravedlivě žádat, aby užívali pouze dům v K., který má odpovídající bytovou jednotku o velikosti 3+1, neboť nejsou pracovně vázáni na P., ale pracují ve V. (cca 8 km od K.). Nepřisvědčil však závěru soudu prvního stupně, že výpovědní důvod podle §711 odst. odst. 2 písm. c) obč.zák. byl naplněn i ve vztahu k bytu v domě č.p. 950 v B., k němuž žalobci a) svědčí právo užívání odpovídající věcnému břemenu, neboť totéž právo mají i jeho rodiče, kteří byt užívají, a žalobce jej tedy k uspokojení své bytové potřeby nemůže použít. Neztotožnil se ani s jeho závěrem, že byl naplněn i výpovědní důvod podle §711 odst. 2 písm. d) obč.zák., neboť jeho skutková podstata nebyla dostatečně zjištěna, jelikož neprovedl žalobci navrhované důkazy.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a uplatnili v něm dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Nesprávné právní posouzení věci spatřují v nesprávné aplikaci ustanovení §711 odst. 1 písm. c) obč.zák. Uvádějí, že napadené rozhodnutí má věci po právní stránce zásadní význam, a to zejména s ohledem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 26 Cdo 3482/2010, v němž je vysloven názor, že na nájemcích nelze spravedlivě požadovat, aby užívali k bydlení pouze jeden byt, jestliže si svůj rodinný dům, který mají vedle nájemního bytu, pořídili pro rekreační účely, a pro tyto účely ho i po případné rekonstrukci dlouhodobě užívají. Tento názor lze podle dovolatelů rozšířit i na nemovitosti, které byly pořízeny za účelem podnikání, nikdy k bydlení užívány nebyly a jež jsou ke dni doručení Výpovědi „prodávány“. Jsou toho názoru, že napadené rozhodnutí se opírá o překonaný výklad ustanovení §711 odst. 2 písm. c) obč.zák. (k jeho naplnění stačí samo o sobě vlastnictví druhé nemovitosti), zatímco nyní rozhodovací praxe soudů směřuje k tomu, že je rozhodující, k jakému účelu a zda vůbec nájemce druhý byt užívá. Poukazuje na to, že dání Výpovědi bylo vyvoláno tím, že pronajímatel se rozhodl předmětný dům privatizovat, přičemž si najal detektivní agenturu, jež zjistila, že žalobce a) vlastní nemovitost. Konstatují, že odvolací soud (soud prvního stupně) svým rozhodnutím určuje, jakou nemovitost mají nájemci užívat, přestože dům v K. neužívají a užívat nechtějí, protože jim sloužil pouze k podnikání, a nikdy neuvažovali o tom, že by jej užívali k trvalému bydlení. Dovolatelé dále popisují obsah rozhodnutí soudů obou stupňů, jakož i své argumenty uváděné v odvolání. Navrhli, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná 2) se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s napadeným rozhodnutím s tím, že Výpověď splňuje všechny náležitosti stanovené zákonem, včetně naplnění výpovědního důvodu. Navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými - účastníky řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Žalobci dovoláním napadají rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, aniž mu předcházelo zrušovací rozhodnutí odvolacího soudu, nejde tedy o přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a), b) o.s.ř. Dovolání tak může být přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. (jež zůstává – i po jeho zrušení nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11 – použitelné pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 /srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS1572/11/) jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
Dovolatelé spatřují zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v posouzení otázky, zda na nich jako nájemcích bytu lze spravedlivě požadovat, aby užívali pouze dům v K. Dovoláním nebyla zpochybněna správnost právního názoru, že žalobci měli ke dni dání (doručení) výpovědi z nájmu bytu dva byty (ve smyslu §711 odst. 2 písm. c/ obč.zák.), neboť vedle předmětného bytu měli ještě dům v K. a proto z něj dovolací soud vychází.
Při posuzování otázky naplněnosti uplatněného výpovědního důvodu podle §711 odst. 2 písm. c) obč.zák. vycházel dovolací soud z judikatury, na níž se soudní praxe ustálila při výkladu ustanovení §711 odst. 1 písm. g) zákona č. 40/1964 Sb., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. – dále jen „obč.zák. před novelou“ (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky z 20. 5. 2008, sp.zn. 26 Cdo 2777/2007, a z 10. 11. 2009, sp.zn. 26 Cdo 5383/2008).
Ustálená soudní praxe (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky z 18. 5. 2004, sp.zn. 26 Cdo 107/2004, uveřejněné pod C 2685 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, z 24. 6. 2004, sp.zn. 26 Cdo 761/2003, z 1. 2. 2005, sp.zn. 26 Cdo 909/2004, a 12. 7. 2007, sp.zn. 26 Cdo 1837/2006) však rovněž dovodila, že ustanovení §711 odst. 1 písm. g) obč.zák. je třeba vyložit a aplikovat tak, aby bylo dosaženo spravedlivého uspořádání vztahů pronajímatele a nájemce, a mimo jiné též eliminován stav, kdy nájemce na úkor pronajímatele sám využívá výhod regulovaného nájemného a svou vlastní nemovitost, v níž by bez obtíží mohl uspokojovat svou bytovou potřebu, pronajímá za tržní nájemné, resp. svůj další nájemní byt za těchto pro něj výhodných podmínek např. podnajímá. Dovolací soud zastává názor, že o obdobnou situaci (a tudíž o výpovědní důvod ve smyslu §711 odst. 2 písm. c/ obč. zák.) jde i v případě, kdy nájemce na úkor pronajímatele sám využívá výhod nájemního bydlení a přitom by mohl – objektivně vzato – užívat byt v nemovitosti, kterou vlastní relativně dlouhou dobu a kterou nijak nevyužívá přes to, že tato nemovitost by byla způsobilá jeho bytovou potřebu uspokojit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2011, sp. zn. 26 Cdo 2604/2010). Zde je zapotřebí dodat, že Nejvyšší soud rovněž dovodil, že neužívá-li nájemce fakticky byt v nemovitosti, jejímž je vlastníkem, avšak má objektivní možnost jej užívat, je třeba rovněž zkoumat, zda takový byt je způsobilý uspokojovat bytové potřeby jeho rodiny, tj. zda na něm lze spravedlivě požadovat, aby užíval právě a pouze tento byt ve své nemovitosti; přitom nelze ponechat bez povšimnutí ani velikost, případně vybavení takového bytu (srov. již citované rozsudky z 18. 5. 2004, sp.zn. 26 Cdo 107/2004, a z 24. 6. 2004, sp.zn. 26 Cdo 761/2003).
Jestliže tedy v projednávané věci odvolací soud – s přihlédnutím k bytové potřebě žalobců, k okolnostem souvisejícím s jejich podnikatelskou činností (oba pracují v provozovně ve V., vzdáleném 8 km od K. a nejsou tedy pracovně vázáni na P., která se ostatně nachází v dojezdové vzdálenosti), a rovněž ke kvalitě a velikosti domu v K. (kde se nachází byt o velikosti 3 +1) – dovodil, že na nich bylo možno spravedlivě požadovat, aby užívali jen jeden byt, je jeho rozhodnutí výrazem ustálené soudní praxe, která posuzuje naplnění daného výpovědního důvodu především z objektivního hlediska. Pokud proti tomu dovolatelé předkládají jiné, subjektivní okolnosti, jež považují za významné (že v domě v K. nikdy bydlet nechtěli a nechtějí, naopak je prodávají s tím, že kupní cena bude použita na splacení úvěru), nelze – vzhledem k výše uvedenému – pokládat jejich námitky za opodstatněné. V uvedených souvislostech má význam i okolnost, že v posuzovaném případě je pronajímatelem obec (městská část), která má specifické postavení při zajišťování bytových potřeb občanů žijících na jejím území.
Odkaz dovolatelů na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2011, sp.zn. 26 Cdo 3482/2010 je nepřípadný, neboť se jedná o skutkově odlišnou věc, jejíž závěry nelze vztáhnout na projednávanou věc.
Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Nejvyšší soud je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a 146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalobce, jejichž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalované 2) vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.500,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3, §14, §15, §18 odst. 1 a §19a vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění do 28. 2. 2012), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z částky 360,- Kč představující 20% DPH (§137 odst. 3 o.s.ř.). Ve vztahu mezi žalobci a žalovanou 1), které dle obsahu spisu v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly, dovolací soud rozhodl, že žádný z těchto účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí soudu, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 12. prosince 2012
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á, CSc.
předsedkyně senátu