ECLI:CZ:NS:2012:3.TDO.1605.2011.1
sp. zn. 3 Tdo 1605/2011 -19
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 11. ledna 2012 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný P. H. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 9 To 195/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 25 T 195/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. H. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 1. 3. 2011, sp. zn. 25 T 195/2009, byl obviněný P. H. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“), v jednočinném souběhu s trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., kterých se dopustil dle skutkových zjištění nalézacího soudu tím, že „ dne 26. 6. 2009 okolo 02:35 hodin v P., V., v baru P., napadl poškozeného B. T., opakovanými údery pěstí vedené menší silou do oblasti hlavy a obličeje, čímž mu způsobil zavřenou zlomeninu zubů č. 11, 12, 21, 23 a povrchní poranění hlavy s distorsí krční páteře s následnou hospitalizaci a pracovní neschopností od 26. 6. 2009 do 14. 7. 2009, když v této době mu bylo odstraněno poškození zubů “.
Za to byl odsouzen podle §221 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 15 (patnácti) měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. za použití §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 a ½ (tři a půl) roku. Současně byla obviněnému podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Zdravotní pojišťovně MV ČR, pobočka P., se sídlem U., P., částku ve výši 6.198,- Kč. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo dále obviněnému uloženo zaplatit na náhradě škody poškozenému B. T., škodu ve výši 9.848,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. (nesprávně uvedeno ustanovení §229 odst. 1 tr. řádu) byl poškozený B. T. odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 1. 3. 2011, sp. zn. 25 T 195/2009, podal obviněný P. H. odvolání, o němž rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 9 To 195/2011 , a to tak, že odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný P. H. prostřednictvím svého obhájce dovolání (č. l. 244 - 247) opírající se o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř. maje za to, že bylo porušeno ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení, resp. ve veřejném zasedání a současně rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, resp. jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. obviněný spatřuje v tom, že odvolací soud konal veřejné zasedání o odvolání bez jeho přítomnosti, a to i přesto, že se včas omluvil a požádal o odročení jednání. Navíc ukončil právní zastoupení se svou předchozí obhájkyní, která se veřejného zasedání o odvolání též nezúčastnila. Porušení jeho práva účasti na odvolacím řízení garantovaného i Listinou základních práv a svobod (článek 38 odst. 2 Listiny) spatřuje pak také v tom, že pokud nalézací soud i po změně právní kvalifikace, kterážto byla příznivější a nevyžadující nutnou obhajobu, i nadále jednal v senátním složení, bylo možné soudit na přísnější právní posouzení, kterážto vyplývala i z obsílek k hlavnímu líčení. Soud měl proto dle jeho názoru jeho žádosti o odročení veřejného zasedání vyhovět.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , pak se obviněný domnívá, že z provedených důkazů nelze učinit spolehlivý závěr o průběhu skutkového děje, když slyšení svědkové vypovídají rozdílně a líčí incident odlišně. Obviněný zdůraznil, že skutečně poté, co sám byl napaden, udeřil otevřenou dlaní poškozeného do obličeje, a to třikrát, důrazně však popírá, že by to bylo pěstí a bez jakéhokoliv předchozího kontaktu ze strany poškozeného. Soudu nalézacímu vytýká, že se vůbec nevypořádal s jeho obhajobou a jeho lékařskou zprávou v tom, že sám byl poraněn, přičemž nenechal vypracovat ani znalecký posudek k rozsahu jeho poranění. Soudy uvěřily skupině svědků – policistů, ačkoli stejnou důkazní váhu měly výpovědi svědků ostatních. Obviněný je přesvědčen, že po důkazní stránce nebyl prokázán děj tak, jak je uveden v rozsudečném výroku.
Dále namítl, že není namístě použití právní kvalifikace trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., neboť nebylo objektivně prokázáno, jaká zranění poškozený utrpěl, takže není zřejmé, proč mu byla vystavena pracovní neschopnost od 26. 6. 2009 do 14. 7. 2009, přičemž podle znalce neměla utrpěná zranění charakter újmy na zdraví. Navíc v dostupné zdravotní dokumentaci nebylo zaznamenáno žádné objektivně prokázané poranění, které by přetrvávající obtíže vysvětlilo. Poškozený se zjevně nedostavil ani na návštěvu neurologa. Obviněný zdůraznil, že pracovní neschopnost není jediným hodnotícím kritériem. Domnívá se proto, že poranění, které mohl poškozený utrpět, není ublížením na zdraví, tak, jak má na mysli ustanovení §221 odst. 1 tr. zák. Na závěr obviněný namítl, že nebyla prokázána ani subjektivní stránka činu, neboť jako profesionální boxer ovládá svou sílu a neměl v úmyslu poškozenému ublížit na zdraví, ale toliko jej odradit od dalšího útoku na svou osobu.
V návaznosti na výše uvedené proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 9 To 195/2011, a jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 1. 3. 2011, sp. zn. 25 T 195/2009, zrušil podle §265k tr. ř. a dle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu nalézacímu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že argumentaci obviněného nelze přisvědčit. Obviněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. svými námitkami neobhájil, zejména proto, že jeho omluvu z jednání nelze považovat za tak významnou, aby mohla být pro odvolací soud důvodem k odročení jednání. Omluva z údajných zdravotních důvodů, ovšem nijak nedoložených, doručená soudu den před jednáním současně s informací, že obviněný změnil obhájce a ten teprve později doloží plnou moc, spíše ukazuje na obstrukční jednání, jehož cílem bylo oddálit (ať již z jakýchkoli důvodů) konání veřejného zasedání o odvolání.
Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pak státní zástupce konstatoval, že ani tento dovolací důvod obviněný neprokázal. Uvedl, že pod uplatněný dovolací důvod lze podřadit toliko námitku, že podle znalce neměla zranění utrpěná poškozeným povahu újmy na zdraví, současně však uvedl, že se jedná o námitku neopodstatněnou. Existence či neexistence újmy na zdraví je otázkou právní, nikoli otázkou odbornou, a znalec ji nemůže validně vyřešit. Poškozený utrpěl útokem obviněného zlomeninu čtyř zubů, povrchové poranění hlavy a distorzi páteře, což jsou změny na zdravotním stavu, které nelze v žádném případě bagatelizovat úvahami, zda vůbec šlo o újmu na zdraví.
Nedůvodnou shledal státní zástupce i námitku týkající se nedostatečně prokázané subjektivní stránky trestného činu. Soudy dospěly k závěru, že se ze strany obviněného jednalo o nevyprovokované a neočekávané napadení jiného hosta baru, a proto skutek kvalifikovaly podle §202 odst. 1 tr. zák. Státní zástupce zdůraznil, že právě profese obviněného napovídá, že musel být přinejmenším srozuměn s tím, že poškozenému takovým napadením může způsobit újmu na zdraví, a subjektivní stránka trestného činu v podobě nejméně nepřímého úmyslu je tudíž zcela zřejmá.
Vzhledem k shora uvedeným zjištěním státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného P. H. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť je zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 9 To 195/2011, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jej bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným P. H. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.
Obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., který je dán tehdy, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání.
Ze zákonné formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je patrné, že nespočívá v jakékoli nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo veřejného zasedání, ale jen v takové jeho nepřítomnosti, která je v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle jehož výslovného příkazu nelze hlavní líčení nebo veřejné zasedání konat bez osobní účasti obviněného. Obviněný uplatnil námitku, jejíž podstatou je tvrzení, že odvolací soud pochybil, pokud veřejné zasedání o odvolání (obviněný zde má na mysli veřejné zasedání, které se konalo dne 8. 6. 2011) konal v jeho nepřítomnosti přesto, že se řádně omluvil, čímž byl zkrácen na svých právech. Uplatněná námitka zmíněný dovolací důvod obsahově naplňuje.
Účelem práva obviněného na projednání věci v jeho přítomnosti je zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena. Trestní řád stanoví odchylně podmínky, za nichž lze konat v nepřítomnosti obviněného hlavní líčení před soudem prvního stupně a podmínky, za nichž lze takto jednat ve veřejném zasedání odvolacího soudu. Zatímco v hlavním líčení, které je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování, bude přítomnost obviněného pravidlem, zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání odvolacího soudu tak rigorózně stanoveny nejsou (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. 10. 2002, sp. zn. 5 Tdo 749/2002).
Pro přítomnost obviněného při veřejném zasedání nemá trestní řád obdobné ustanovení jako pro přítomnost při hlavním líčení (§202 tr. ř.). Toto ustanovení se pro veřejné zasedání neuplatní ani za použití §238 tr. ř., neboť ustanovení o hlavním líčení se přiměřeně použijí jen na veřejnost, řízení, počátek a odročení veřejného zasedání, zatímco přítomnost osob u veřejného zasedání upravují odchylně od hlavního líčení zejména ustanovení §234 tr. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. ledna 2007, sp. zn. 11 Tdo 1457/2006).
Obecné ustanovení §234 tr. ř. přítomnost obviněného při veřejném zasedání neupravuje. Na nutnost účasti obviněného však lze usuzovat buď podle toho, zda jej soud ve smyslu ustanovení §233 odst. 1 tr. ř. o veřejném zasedání pouze vyrozuměl (tedy nepokládal jeho přítomnost u veřejného zasedání za nezbytnou a toliko mu umožnil se jej účastnit), nebo zda jej k němu předvolal (čímž by dal najevo, že jeho přítomnost je nutná), anebo s ohledem na ustanovení §263 odst. 4 tr. ř., který stanoví, že v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. října 2002, sp. zn. 5 Tdo 749/2002, ze dne 12. září 2002, sp. zn. 6 Tdo 499/2002 a ze dne 11. června 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003). V posuzovaném případě nebyl obviněný v době konání veřejného zasedání odvolacího soudu ani ve vazbě, ani ve výkonu trestu odnětí svobody, proto případná aplikace ustanovení §263 odst. 4 tr. ř. nepřicházela v úvahu.
K posouzení, zda Městský soud v Praze mohl veřejné zasedání o odvolání provést v nepřítomnosti obviněného, bylo nutno se zabývat tím, zda jeho osobě bylo předvolání k veřejnému zasedání nebo vyrozumění o jeho konání řádně a včas doručeno. Doručováním se rozumí úkon, jehož cílem je zajistit, aby písemnost, pocházející zpravidla od orgánu činného v trestním řízení, se dostala nebo alespoň mohla dostat do rukou adresáta. Jelikož trestní řád neobsahuje ustanovení, které by řešilo doručování vyrozumění o konání veřejného zasedání o odvolání, tak na zmíněný úkon dopadají předpisy občanského soudního řízení.
Podle §233 odst. 1 tr. ř. předseda senátu předvolá k veřejnému zasedání osoby, jejichž osobní účast při něm je nutná. O veřejném zasedání vyrozumí státního zástupce, jakož i osobu, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání podnět, a osobu, která může být přímo dotčena rozhodnutím, jestliže tyto osoby nebyly k veřejnému zasedání předvolány vyrozumí též obhájce, popřípadě zmocněnce a zákonného zástupce těchto osob. K předvolání nebo vyrozumění připojí opis návrhu, kterým byl k veřejnému zasedání dán podnět .
Předvoláním osoby tedy dává předseda senátu (samosoudce) najevo, že její účast u veřejného zasedání je nutná a že v její nepřítomnosti nelze veřejné zasedání provést (§233 odst. 1 věta první tr. ř.). Vyrozuměním osoby pak dává předseda senátu (samosoudce) obviněnému možnost účastnit se veřejného zasedání, přestože dospěl k závěru, že přítomnost obviněného u veřejného zasedání není nezbytná.
Ze záznamu na č. l. 223 spisu se podává, že obviněný byl o veřejném zasedání nařízenému na 8. 6. 2011 toliko vyrozuměn (a to standardizovaným tiskopisem „vzor 7a“ dle vnitřního a kancelářského řádu). Vyrozumění o nařízení veřejného zasedání bylo dle doručenky založené na témže listě doručeno obhájkyni obviněného Mgr. Šárce Podlenové dne 30. 5. 2011. Obviněnému pak dne 1. 6. 2011 (doručenka na č. l. 229). Dne 7. 6. 2011 byla obviněným osobně soudu doručena omluva z jednání společně s žádostí o odročení jednání, a to z důvodu zdravotní indispozice a taktéž proto, že v mezidobí došlo k ukončení jeho obhajoby Mgr. Podlenovou. Obviněný současně soud informoval, že si zajistil nového obhájce, JUDr. Tomáše Chlosta, který do týdne založí do spisu plnou moc. Toto bylo učiněno dne 10. 6. 2011 (č. l. 230 – 231). Z výše uvedeného se tedy podává, že obviněnému bylo vyrozumění o nařízení o veřejném zasedání včas a řádně doručeno, čímž byla zachována pětidenní lhůta k přípravě.
Právo obviněného osobně se zúčastnit řízení před soudem je i v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva považováno za základní prvek práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Citovaná ustanovení se musí uplatnit zejména za situace, kdy obviněný řádně a včas soudu oznámí, že se nemůže veřejného zasedání z objektivních důvodů zúčastnit, a případně vyjádří zájem na tom, aby se jej mohl zúčastnit v budoucnu (např. tím, že požádá o jeho odročení).
S ohledem na ústavní právo obviněného vyplývající z ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny je třeba umožnit obviněnému účast u veřejného zasedání zejména v případě, kdy na tom on sám trvá . V takovém případě obviněný musí výslovně projevit nesouhlas s konáním veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti a tuto nepřítomnost doložit natolik konkrétním objektivním důkazem, aby z něj bylo možné učinit spolehlivý závěr o tom, že obviněnému byla skutečně z vážných důvodů účast u veřejného zasedání odvolacího soudu znemožněna (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2005 sp. zn. 8 Tdo 1407/2005, přiměřeně i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2004 sp. zn. 6 Tdo 932/2004 a další, nález Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. II. ÚS 648/05, uveřejněný pod č. 37/2006 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Z protokolu o veřejném zasedání ze dne 8. 6. 2011 (č. l. 233) se podává, že soud přečetl žádost obviněného o odročení jednání, nepřiznal jí však důvodnost, a jednal proto v jeho nepřítomnosti. Současně potvrdil ukončení zastupování obviněného jeho dosavadní obhájkyní Mgr. Podlenovou.
V protokolu o veřejném zasedání stejně jako v samotném odůvodnění usnesení Městského soudu v Praze (str. 2 – 3 napadeného usnesení) je konstatováno, že vzhledem k vynesení rozsudku nalézacího soudu ze dne 17. 6. 2010, jímž došlo k překvalifikování trestné činnosti obviněného oproti obžalobě, kdy vzhledem k trestní sazbě se nadále nejednalo o věc rozhodovanou v senátu, a u níž nepřipadala v úvahu ani nutná obhajoba, bylo věcí obviněného, chtěl-li být obhájcem u veřejného zasedání zastupován, tohoto si k veřejnému zasedání přivést s tím, že tento nový obhájce nemá právo na lhůtu k přípravě. Pokud jde o omluvu z jednání ze zdravotních důvodů, kterážto byla soudu doručena jen jeden den před nařízeným veřejným zasedáním, nebyla nijak doložena, např. potvrzením ošetřujícího lékaře o pracovní nezpůsobilosti obviněného či jiným obdobným způsobem.
Nejvyšší soud v daných souvislostech akcentuje, že odvolací soud v posuzované věci v souladu se zákonem vymezil a také dodržel mantinely odvolacího řízení - podmínky, za kterých bude probíhat, zvláště pokud jde o konání veřejného zasedání bez přítomnosti obviněného. Soud dodržel předepsané podmínky pro konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného jako osoby, kterážto byla o veřejném zasedání toliko vyrozuměna.
K tomu je namístě podotknout, že není povinností soudu přizpůsobovat režim řízení a jeho průběh obviněnému (či jeho obhájci). Naopak je na obviněném, aby, chce-li využít svých práv, svoji činnost a chování přizpůsobil průběhu trestního řízení a postupu soudu. V tomto směru lze odkázat též na nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 1996, sp. zn. III. ÚS 83/96, podle něhož „ Z odpovědnosti obhajovaného za (včasnou) volbu obhájce však nikterak nevyplývá povinnost obecného soudu přizpůsobovat režim řízení a jeho průběh představám a požadavkům obhájce (obžalovaného), byť by obhajobu převzal obhájce v sebekratší době; běh času potřebného k přípravě obhajoby (včetně využití práva na volbu obhájce) je totiž třeba zaměřit od soudu k obhájci a nikoli naopak, takže je věcí (profesní odpovědností) obhájce, převezme-li zastoupení „na poslední chvíli“, jak se se svými zákonnými a etickými povinnostmi vypořádá; změnou v osobě zvoleného obhájce není proto obecný soud v průběhu řízení co do jeho režimu nikterak vázán .“
S ohledem na skutečnosti shora popsané tak ze strany odvolacího soudu nedošlo k pochybení v tom smyslu, že by v důsledku jeho postupu nebyly obviněnému vytvořeny podmínky a předpoklady pro to, aby se mohl v odvolacím řízení zúčastnit projednání předmětné trestní věci a osobně se hájit. Z těchto důvodů a se zřetelem k výše vymezeným podmínkám konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného, nelze odvolacímu soudu oprávněně vytýkat, že veřejné zasedání konal v nepřítomnosti obviněného.
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
S přihlédnutím ke skutečnostem rozvedeným v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (především výpovědí svědků – policistů a svědků, kteří se vyjadřovali k tomu, že incident inicioval sám poškozený, a lékařské zprávy o jeho poraněních; dále sem spadá i námitka, že soudem nebyl vypracován znalecký posudek k rozsahu jeho zranění) a poukazoval na nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (námitky týkající nedostatečných zjištěních o tom, kdo celý incident inicioval, a dále námitky směřující k otázce povahy zranění poškozeného), kdy současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. že z provedených důkazů nelze učinit spolehlivý závěr o tom, jak se celá věc udála) a vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněný uvedl, že se žádného závadného jednání nedopustil, ale toliko poškozeného udeřil otevřenou dlaní do obličeje, a to třikrát, poté co jím byl sám napaden, tedy proto, aby poškozenému zabránil v napadání jeho osoby).
Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod zčásti nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů . Tuto část jeho námitek proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze však podřadit námitky obviněného, v rámci nichž namítl, že podle znalce neměla zranění utrpěná poškozeným povahu újmy na zdraví, a současně nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu, jímž byl uznán vinným.
Trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví. Za to bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta.
Objektem trestného činu podle §221 tr. zák. je lidské zdraví, tj. normální funkce lidského těla včetně řádné funkce všech orgánů, které jsou potřebné k náležité činnosti. Předmětem útoku je živý člověk. Pod pojmem jinému nutno rozumět individuálně určitou osobu nebo individuálně určité osoby, odlišné od pachatele.
Trestní zákon nevykládá pojem ublížení na zdraví, a to na rozdíl od těžké újmy na zdraví vymezené v §89 odst. 7 tr. zák. Ne každá porucha zdraví je ublížením na zdraví ve smyslu trestního zákona. Za „ublížení na zdraví“ můžeme pokládat takový stav (onemocnění, poranění), který porušením normálních tělesných nebo duševních funkcí znesnadňuje výkon obvyklé činnosti nebo má jiný vliv na obvyklý způsob života poškozeného a který zpravidla vyžaduje lékařského ošetření, i když nezanechává trvalé následky. „Ublížení na zdraví“ bude zpravidla ovlivňovat nepříznivě pracovní schopnost v tom smyslu, že vyřadí postiženého dočasně z pracovního procesu. Pracovní neschopnost sama o sobě nemusí však vždy správně odrážet povahu, intenzitu a závažnost způsobené poruchy zdraví, je však důležitým kritériem při posuzování pojmu ublížení na zdraví , není však kritériem jediným ani rozhodujícím. Při posuzování uvedeného pojmu ublížení na zdraví mají význam zejména takové skutečnosti, jako je povaha poruchy zdraví, jak byla způsobena, jakými příznaky se projevuje, který orgán a která funkce byla narušena, bolestivost poranění a její intenzita, zda a jaké lékařské ošetření vyžaduje a zda a do jaké míry porucha zdraví narušila obvyklý způsob života postiženého a po jak dlouhou dobu, počítaje v to i vyřazení z pracovního procesu. Je třeba zdůraznit, že posuzování každého případu musí být komplexní a přísně individuální (srov. R II/1965). Dále je třeba posuzovat, jaké potíže měl poškozený a zda tyto potíže odpovídaly lékařskému nálezu (srov. R 2/1966). Nelze jednoznačně stanovit nějakou minimální dobu, po kterou musí porucha zdraví (narušení obvyklého způsobu života, bolestivost poranění, pracovní neschopnost apod.) trvat, aby poruchu zdraví bylo již možno považovat za ublížení na zdraví ve smyslu §221 odst. 1 tr. zák. Musí však jít o takovou poruchu zdraví, která znesnadňuje postiženému obvyklý způsob života nebo výkon obvyklé činnosti anebo má jiný vliv na obvyklý způsob života postiženého, a to nikoli jen po krátkou, zcela přechodnou dobu (srov. R 2/1966). Soudní praxe zde při zvažování všech shora uvedených kritérií přesto vychází z toho, že znesnadnění obvyklého způsobu života postiženého, popř. pracovní neschopnost, musí trvat nejméně sedm dní.
K naplnění subjektivní stránky trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. nestačí, že pachatel jednal úmyslně , nýbrž musí být prokázáno, že jeho úmysl směřoval ke způsobení následku ublížení na zdraví (srov. R 22/1968-I., shodně R 19/1963) – srovnej Šámal, P., Púry F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 1314 - 1315.
Otázka toho, zda v projednávaném případě došlo ke způsobení újmy na zdraví, je otázkou právní a její posouzení tedy přísluší soudu. Poškozený utrpěl útokem obviněného zlomení tří zubů a povrchové poranění hlavy s distorsí krční páteře (podvrtnutí a natažení krční páteře). V důsledku přetrvávajících potíží byl v pracovní neschopnosti více než 7 dní (od 26. 6. 2009 do 14. 7. 2009). Odvolací soud se k dané námitce již vyjádřil a Nejvyšší soud se s jeho závěry ztotožňuje.
Odvolací soud v rámci odůvodnění napadeného usnesení uvedl, že „ závěry znaleckého posudku ohledně intenzity útoku nelze brát doslova, neboť šlo minimálně o tři údery, případně o úder jediný, ale nejméně střední intenzity, který zlikvidoval závažně chrup poškozeného (zlomenina 4 zubů), jak bylo prokázáno. Znalec rozhodně nepopřel, že by poškozený neměl subjektivní potíže, což s ohledem na charakter jeho zranění ani nelze vyloučit . … Poškozený vypověděl, že po celou dobu trvání pracovní neschopnosti trvaly jeho bolesti a potíže a do práce nemohl nastoupit s ohledem na své pracovní zařazení. Teprve když vymizely, byla jeho pracovní neschopnost ukončena. … Uvedené skutečnosti ho rozhodně v běžném způsobu života omezovaly po celou dobu pracovní neschopnosti, což je rozhodné pro posouzení jednání obžalovaného jako trestného činu ublížení na zdraví “ (str. 3 napadeného usnesení). Nalézací i odvolací soud vycházely nejen ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství (č. l. 23 – 41), ale také z výpovědi poškozeného, který uvedl, že po incidentu měl bolesti hlavy a zejména pak trpěl bolestí krční páteře. Bolest zubů a přetrvávající bolest hlavy a krční páteře zcela jistě spadá pod okolnosti, které mohou postiženého dočasně vyřadit z pracovního procesu, a jsou v projednávané trestní věci zcela sto naplnit znak újmy na zdraví.
Namítal-li pak obviněný, že nebyla prokázána subjektivní stránka trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., neboť jako profesionální boxer ovládá svou sílu a neměl v úmyslu poškozenému ublížit na zdraví, Nejvyšší soud shledal danou námitku neopodstatněnou.
Podle §4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel
a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (tzv. úmysl přímý), nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (tzv. úmysl nepřímý).
Společné pro oba druhy úmyslu je, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných.
Závěr o zavinění pachatele musí být vždy prokázaný výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout (srov. R 19/1971). Závěr o tom, zda tu je zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě (§4 a §5 tr. zák.), je závěrem právním. Tento právní závěr o subjektivních znacích trestného činu se však musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování stejně jako závěr o objektivních znacích trestného činu. Skutečnosti duševního (psychického) života významné pro právní závěr o tom, zda tu je zavinění a v jaké formě, jsou předmětem dokazování právě tak jako všechny ostatní okolnosti naplňující znaky trestného činu.
Dle skutkových zjištění obviněný poškozeného napadl, a to bez jakékoli předchozí příčiny. Odvolací soud v rámci odůvodnění napadeného usnesení konstatoval, že „ nebylo totiž vůbec prokázáno, že by poškozený zaútočil na obžalovaného, či že by snad obtěžoval jeho ženu. … Bylo tedy prokázáno, že to byl obžalovaný, kdo na poškozeného tvrdě zaútočil “. Dále uvedl, že „ nelze přehlédnout, že obžalovaný si byl po napadení poškozeného vědom této skutečnosti, která by mohla mít pro něho nepříjemnou dohru, a proto se neustále snažil poškozeného kontaktovat a tvrdil, že mu „ty korunky“ zaplatí. Je tedy zřejmé, že obžalovaný si byl dobře vědom toho, co spáchal “ (str. 3 napadeného usnesení).
S ohledem na skutečnost, že obviněný je svou profesí profesionální boxer, tedy aktivní sportovec, který je srozuměn s anatomií lidského těla i s důsledky, resp. možnými zraněními při takto vedeném útoku, má Nejvyšší soud za to, že je vyloučené, že by obviněný, který si je, jak sám uvedl, vědom své fyzické síly, nebyl přinejmenším srozuměn s tím, jaká zranění může takto vedeným útokem způsobit, resp. že jimi může způsobit újmu na zdraví. Nejvyšší soud se tak ztotožňuje se závěrem, že jednání obviněného bylo úmyslné, a to v podobě nejméně nepřímého úmyslu.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného P. H. odmítl . Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. ledna 2012
Předseda senátu:
JUDr. Petr Š a b a t a