ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.716.2010.1
sp. zn. 30 Cdo 716/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph. D. ve věci žalobce V. H., zastoupeného JUDr. Stanislavem Devátým, advokátem se sídlem v Praze 2, Trojanova 12, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem Praha 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 2.468.957,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 52/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2009, č.j. 68 Co 362/2009 – 181, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2009, č. j. 68 Co 362/2009 – 181, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. 2. 2009, č. j. 12 C 52/2007 – 118, se v rozsahu zamítnutí žaloby do částky 800.000,- Kč a v navazujících výrocích o náhradě nákladů řízení zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení; ve zbylém rozsahu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 25. 2. 2009, č. j. 12 C 52/2007 – 118, zastavil řízení do částky 15.678,25 Kč s příslušenstvím, žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 200.000,- Kč, zamítl žalobu do částky 221.962,- Kč s příslušenstvím a do částky 1.800.000,- Kč a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Rozhodl tak o nároku žalobce na náhradu škody spočívající v náhradě ušlého zisku za dobu výkonu vazby v částce 221.962,- Kč a nemajetkové újmy způsobené žalobci nepřiměřenou délkou proti němu vedených trestních řízení, samotným trestním stíháním, které skončilo zproštěním obžaloby a v jeho průběhu vykonanou vazbou.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že vůči žalobci bylo vedeno trestní řízení u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 1 T 312/2001. První obvinění bylo vůči žalobci vzneseno dne 7. 3. 2001. Téhož dne byl žalobce zadržen a následně (9. 3. 2001) byl vzat do vazby. V průběhu přípravného řízení byl žalobce procesně velmi aktivní (brojil proti postupu vyšetřovatele, podával stížnosti proti prodlužování vazby, opakovaně žádal o propuštění z vazby, odmítl se podrobit vyšetření svého duševního stavu, uplatňoval námitky podjatosti, podával návrhy na zastavení trestního stíhání). Obžaloba byla k soudu podána dne 7. 12. 2001. Hlavní líčení bylo nařízeno na dny 13., 14. a 15. 2. 2002 a konalo se s vyloučením veřejnosti. Žalobce byl usnesením ze dne 28. 2. 2002 propuštěn z vazby. Dne 26. 9. 2002 bylo vyhlášeno usnesení, kterým došlo k přerušení hlavního líčení za účelem posouzení ústavnosti části zákona o utajovaných skutečnostech. Návrh byl Ústavním soudem zamítnut nálezem ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 41/02 (všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz ). Dne 29. 3. 2004 bylo rozhodnuto o vyloučení řízení pro trestný čin podvodu k samostatnému projednání a rozhodnutí pod sp. zn. 1 T 48/2004, hlavní líčení v této věci bylo konáno ve dnech 4., 5. a 6. 10. 2004. Oba spoluobvinění byli v řízení pod sp. zn. 1 T 48/2004 zproštěni obžaloby rozsudkem, který nabyl právní moci dne 14. 9. 2005. V řízení vedeném pod sp. zn. 1 T 312/2001 byl žalobce zproštěn obžaloby v celém rozsahu rozsudkem ze dne 24. 11. 2005. K odvolání státní zástupkyně byl rozsudek soudu prvního stupně odvolacím soudem částečně zrušen a nově rozhodnuto o zastavení trestního stíhání pro jeden skutek, jinak byl potvrzen. K dovolání Nejvyšší státní zástupkyně Nejvyšší soud rozsudek odvolacího zrušil a věc mu vrátil k novému projednání. Odvolací soud následně odvolání státní zástupkyně zamítl na veřejném zasedání dne 2. 5. 2007. Před zahájením trestního stíhání byl žalobce dne 16. 2. 2001 okamžitě propuštěn ze služebního poměru k Bezpečnostní informační službě (dále jen „BIS“). Téhož dne mu bylo vystaveno potvrzení o pracovní neschopnosti, která byla ukončena dne 12. 3. 2001 vězeňským lékařem ve vazební věznici. Žalobce se neúspěšně domáhal určení neplatnosti ukončení svého služebního poměru v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 38 Ca 489/2001.
Co se týče náhrady škody ve formě ušlého zisku za dobu pobytu žalobce ve vazbě v částce 221.962,- Kč, soud prvního stupně dovodil, že mezi vzetím žalobce do vazby a tvrzenou škodou ve formě ušlého výdělku v situaci, kdy žalobce v době vzetí do vazby neměl uzavřen pracovní či jiný obdobný (služební) poměr, není příčinná souvislost, přičemž žalobcem tvrzená a prokazovaná ztráta možnosti najít si nové pracovní uplatnění ztrátu na výdělku nepředstavuje. Odkázal k tomu mj. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2035/2000, který je, stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zde zmiňovaná, dostupný veřejnosti na jeho webových stránkách www.nsoud.cz.
U nároku na náhradu nemajetkové újmy v celkové výši 2.000.000,- Kč poukázal soud prvního stupně na to, že žalobce tento nárok v žalobě uplatnil původně ve výši 1.000.000,- Kč a teprve při jednání konaném dne 19. 9. 2008 navrhl připuštění změny žaloby v tom směru, že jej požadoval odškodnit ve dvojnásobné výši. Žalovaná vznesla proti danému nároku námitku promlčení, jež byla soudem prvního stupně do částky 1.000.000,- Kč, o níž byla žaloba rozšířena, shledána důvodnou.
Nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení vedeného pod sp. zn. 1 T 48/2004 shledal [s odkazem na §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen OdpŠk) a na čl. II zák. č. 160/2006 Sb.] soud prvního stupně za nedůvodný, neboť nárok byl s ohledem na skončení tohoto řízení ke dni 14. 9. 2005 promlčen a nelze jej z toho důvodu podle vnitrostátního práva odškodnit.
Naopak nárok na náhradu imateriální újmy způsobené žalobci nepřiměřeně dlouhým řízením vedeným pod sp. zn. 1 T 312/2001 promlčen nebyl. Na základě zjištěného skutkového stavu soud prvního stupně dovodil, že celková doba řízení činila více jak 6 let (od 7. 3. 2001 do 2. 5. 2007). Řízení probíhalo na dvou stupních soudní soustavy, ohledně jednoho skutku bylo vedeno dovolací řízení. Ve věci byla vydána řada procesních rozhodnutí, provedeno velké množství úkonů, vypracována řada znaleckých posudků, bylo prováděno dokazování s důkazy obsahujícími utajované skutečnosti. Soud konstatoval, že žalobce k prodloužení řízení přispěl častým podáváním námitek a procesních návrhů. Řízení považoval za skutkově složité. Význam řízení pro žalobce hodnotil jako vysoký. V postupu orgánů činných v trestním řízení neshledal období nečinnosti. Po zvážení výše uvedených kritérií dospěl k závěru, že nedošlo k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené době.
Zadostiučinění za nezákonnou vazbu soud prvního stupně přiznal dle čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované pod č. 209/1992 Sb. (dále jen „Úmluva“) ve výši 200.000,- Kč, když přihlédl k negativnímu dopadu vazby do života žalobce i života jeho rodiny, nevhodnému informování veřejnosti o trestním stíhání žalobce ve sdělovacích prostředcích, tím zapříčiněné špatné pověsti žalobce u části společnosti, zkoumání duševního stavu žalobce v průběhu vazby, nikoli však k umístění žalobce ve zvláštním oddělení věznice, neboť to si žalobce přivodil sám.
Pokud se žalobce domáhal odškodění za to, že v průběhu trestního řízení byl zkoumán jeho duševní stav a dále, že byla o průběhu trestního řízení veřejnost informována sdělovacími prostředky a že byla veřejnost vyloučena z jednání trestních soudů, soud prvního stupně konstatoval, že zprošťujícím rozsudkem nedošlo ke zrušení všech procesních rozhodnutí, tedy ani těch, jimiž měla být uvedená újma žalobci způsobena. Nejsou proto splněny podmínky náhrady nemajetkové újmy ve smyslu §8 OdpŠk. Nadto mělo k daným skutečnostem docházet před 27. 4. 2006, kdy ještě nebyla v účinnosti novela zák. č. 82/1998 Sb., provedená zák. č. 160/2006 Sb., zakotvující právo na náhradu nemajetkové újmy, tj. v rozhodné době neexistoval pro odškodnění újmy žalobce vzniklé na základě uvedených skutečností zákonný podklad.
K odvolání obou účastníků odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jak ve vyhovujícím výroku, tak v zamítavých výrocích, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Při posouzení nároků žalobce vycházel odvolací soud ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Přisvědčil právnímu závěru soudu prvního stupně, že nárok na náhradu škody představující ušlý zisk za období pobytu žalobce ve vazbě není dán, a to ani v situaci, kdy služební poměr neskončil před vzetím žalobce do vazby v důsledku ochrany práce neschopného zaměstnance, ale až poté, kdy byl žalobce uznán práce schopným. Žalobce totiž netvrdil, a proto ani neprokazoval, že by měl jakýkoli konkrétní zákonný podklad pro výdělek po skončení služebního poměru u BIS a z toho důvodu mu nemohl žádný zisk ujít.
Ohledně posouzení nároků žalobce na náhradu imateriální újmy způsobené mu rozhodnutím o vazbě, rozhodnutím o zkoumání duševního stavu, rozhodnutím o vyloučení veřejnosti z jednání před trestními soudy a informováním veřejnosti o průběhu trestního řízení prostřednictvím médií, přitakal odvolací soud právním závěrům soudu prvního stupně, s jedinou dále uvedenou výjimkou. Za správné považoval zejména zkoumání jednotlivých nároků odděleně s důrazem na to, zda jejich dopad do sféry práv žalobce nastal před účinností zák. č. 160/2006 Sb. nebo po ní. Dovodil, že ve vztahu k omezení osobní svobody žalobce mu náleží přiměřené zadostiučinění podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy. Ohledně dalších skutečností, které mohly žalobce dehonestovat, nelze čl. 5 odst. 5 Úmluvy aplikovat a žalobci odškodnění újmy jimi způsobené nelze přiznat. Jsou však důvodem pro zvýšení částky představující zadostiučinění žalobce za omezení jeho svobody v důsledku vzetí do vazby, neboť měly vliv na to, jaký byl v širších souvislostech význam předmětu řízení pro žalobce ve smyslu §31a odst. 3 písm. e) OdpŠk.
Z nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. II. ÚS 590/08, odvolací soud dovodil, že pokud byl žalobce zproštěn obžaloby, je třeba na celou jeho vazební internaci hledět jako na nezákonnou, tj. nezákonné jsou i všechny úkony orgánů činných v daném trestním řízení.
Odvolací soud se neztotožnil s právním posouzením soudu prvního stupně v části týkající se porušení práva žalobce na vydání rozhodnutí v přiměřené době. Dospěl k závěru, že v obou řízeních vedených proti žalobci došlo k nesprávnému úřednímu postupu dle §13 odst. 1 věta druhá a třetí OdpŠk. Celkovou délku trestního řízení přesahující dobu šest let a tří měsíců nelze považovat za dobu přiměřenou. Uzavřel, že s ohledem na hodnocení kritérií dle §31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk je na místě poskytnout žalobci přiměřené zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené době, což v odůvodnění daného rozsudku učinil.
Proti rozsudku odvolacího soudu, v rozsahu potvrzení zamítavých výroků rozsudku soudu prvního stupně, podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Má za to, že napadené rozhodnutí je po právní stránce zásadního významu, a to ohledně posouzení příčinné souvislosti mezi nezákonným omezením osobní svobody a případným ušlým výdělkem vzhledem k okolnostem případu žalobce. Brojí také proti tomu, že ačkoliv odvolací soud konstatoval, že doba řízení nebyla přiměřená, nepřiznal žalobci peněžité zadostiučinění. Nesouhlasí se závěry soudů, které na jednu stranu uvedly, že trestní řízení žalobci přineslo řadu nepříznivých následků v jeho osobním životě (nedobré ekonomické zázemí rodiny, nemožnost nalézt si odpovídající zaměstnání), zároveň však z těchto prokázaných zjištění nedovodily žádný odpovědnostní titul pro přiznání nemajetkové újmy, a to jen proto, že trestní řízení probíhalo z větší částí před 27. 4. 2006, tj. před nabytím účinnosti novely č. 160/2006 Sb., kde není připuštěna zpětná účinnost institutu zadostiučinění za nemajetkovou újmu s výjimkou nepřiměřené délky řízení. Namítá, že soudy nepostupovaly v souladu s judikaturou Ústavního soudu, stejně tak judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále také „ESLP“). K tomu odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 85/04, IV. ÚS 428/05, II. ÚS 247/07, IV. ÚS 696/06, I. ÚS 539/06, II. ÚS 590/08, II. ÚS 1191/08. Je přesvědčen, že soudy nerespektovaly právní názory vyplývající z těchto rozhodnutí a týkající se náhrady škody a nemajetkové újmy způsobené státem v trestním řízení. Podle něj z nich plyne, že bezúčelné zkoumání duševního stavu je nutné považovat za zásah do osobní svobody jednotlivce. Při aplikaci jednoduchého práva dle zák. č. 82/1998 Sb. je třeba zachovávat ústavní postuláty ochrany základních práv, zejména upravené v čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a v čl. 5 odst. 5 Úmluvy. Při aplikaci Úmluvy je pod pojmem škoda třeba rozumět jak škodu hmotnou, tak škodu nehmotnou. Pokud se trestní stíhání ukázalo jako nedůvodné, platí tento závěr také pro všechny úkony a instituty, které se k trestnímu stíhání vázaly. Poškozenému se má dostat odškodnění za veškeré úkony, kterým byl ze strany státu neoprávněně podroben.
Ohledně posouzení odškodnění za ztrátu ušlého výdělku v době vazby je dovolatel přesvědčen, že služební poměr byl ukončen až ukončením pracovní neschopnosti dne 12. 3. 2001, tedy v době, kdy byl žalobce již ve vazbě. Dne 16. 2. 2001 se dostavil ke svému lékaři, který jej uznal práce neschopným, tentýž den navštívil svého zaměstnavatele, aby jej informoval o své pracovní neschopnosti. Mezitím, v době přítomnosti na pracovišti, mu bylo speciálním komandem sděleno, že je na hodinu propuštěn z důvodu údajného neuposlechnutí rozkazu, poté byl vykázán ze svého pracoviště a dále se z důvodu pracovní neschopnosti zdržoval ve svém bydlišti. V období od 16. 2. 2001 do 7. 3. 2001 neměl možnost shánět si nové zaměstnání, což hodlal učinit až po ukončení pracovní neschopnosti. Možnost sehnat si zaměstnání nenastala ani po propuštění z vazby, když žalobce nebyl nikdo ochoten zaměstnat. V době od 16. 2. 2001 do propuštění z vazby neměl možnost opatřit si nové zaměstnání či případně získat příslib nového zaměstnání, za což nemůže nést odpovědnost. Je přesvědčen, že příčinná souvislost mezi jeho nezákonným vzetím do vazby a nemožností uplatnit se na trhu práce existuje. Žalobce tak požadoval náhradu ušlého zisku, buď ve výši jeho průměrného měsíčního výdělku nebo alternativně stanovenou dle §30 OdpŠk ve výši 170,- Kč za každý započatý den vazby. U odškodnění za nepřiměřenou délku řízení poukázal na rozhodnutí Městského soudu v obdobné věci, jenž stanovil jako přiměřenou částku 15.000,- Kč za každý rok trvání nepřiměřeně dlouhého řízení. Proto považuje za vhodné, aby dovolací soud sjednotil postup soudů při rozhodování o přiměřeném zadostiučinění. Brojí proti postupu soudů, které zásah do jeho osobních práv v trestním řízení rozdělily na jednotlivé odpovědnostní tituly. Zdůraznil, že požaduje zadostiučinění za celé trestní řízení, kterým došlo k zásahu do jeho práv na osobní svobodu, soukromí a rodinný život. Celé trestní stíhání je potřeba považovat za jeden neoprávněný zásah a jednotlivé odpovědnostní tituly zkoumat jako faktory, které zvyšují intenzitu neoprávněného zásahu. Souhlasí se závěrem odvolacího soudu, jenž považuje trestní řízení za nepřiměřeně dlouhé, zároveň je však přesvědčen, že tento nesprávný úřední postup měl být zhodnocen při stanovení peněžitého zadostiučinění. Přiznané odškodnění považuje za silně podhodnocené. Z výše uvedených důvodů navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím ve smyslu §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro přípustnost dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolací přezkum je za těchto podmínek přípustný toliko pro posouzení otázek právních, z čehož vyplývá, že relevantním dovolacím důvodem je jen ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán, lze posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně právně významné.
Posouzení nároku žalobce na náhradu ušlého zisku podle §30 OdpŠk za dobu výkonu vazby odvolacím soudem nepředstavuje jiné řešení ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., když odpovídá judikatuře soudu dovolacího (viz soudem prvního stupně zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2035/2000, proti němuž podaná ústavní stížnost byla zamítnuta nálezem Ústavního soudu ze dne 5. 5. 2004, sp. zn. II. ÚS 596/02, ale také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 605/2009, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 1. 8. 2011, sp. zn. I. ÚS 2250/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 475/2010 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2011, sp. zn. 28 Cdo 350/2011) a dovolací soud nemá důvodu se od svých předchozích rozhodnutí v této otázce odchýlit. Existence ušlého zisku na straně žalobce je přitom otázkou skutkovou, nikoli právní, a samotné její posouzení nemůže proto zásadní právní význam napadeného rozsudku založit. Dovolání ohledně daného nároku je tudíž nepřípustné, a proto je Nejvyšší soud podle §243b odst. 5 věty první, ve spojení s §218 písm. c) o. s. ř., v daném rozsahu odmítl.
V rozsahu částky 1.000.000,- Kč nebyl nárok na náhradu nemajetkové újmy žalobci přiznán z důvodu jeho promlčení. Proti tomuto právnímu posouzení dané části svého nároku odvolacím soudem žalobce v dovolání nebrojí. Vyřešení žalobcem předložených otázek se proto nemůže ohledně dané části jeho nároku projevit v žalobcových poměrech, což činí jeho dovolání v dané části ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněný pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z toho důvodu v daném rozsahu Nejvyšší soud dovolání podle §243b odst. 5 věty první, ve spojení s §218 písm. c) o. s. ř., v daném rozsahu odmítl.
Ve zbylém rozsahu, tj. ohledně částky 800.000,- Kč, shledal Nejvyšší soud dovolání přípustným, neboť odvolací soud dospěl při posouzení nároků žalobce k jinému řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře soudu dovolacího. Dovolání je v daném rozsahu rovněž důvodné.
Dovolací soud na prvém místě přihlédl k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Ohledně částky 800.000,- Kč uplatnil žalobce nejméně tři nároky se samostatným skutkovým základem. Prvním z nich se domáhá odškodnění nemajetkové újmy, která mu měla vzniknout v důsledku rozhodnutí o zahájení trestního stíhání, ve druhém se domáhá odškodnění nemajetkové újmy vzniklé v důsledku rozhodnutí o vazbě, oboje v situaci, kdy trestní stíhání skončilo zproštěním obžaloby a třetím se domáhá zadostiučinění za porušení jeho práva na přiměřenou délku trestního řízení. Této žalobní konstrukci však neodpovídá (jediný) požadavek na zaplacení žalované částky, neboť není zjevné, v jakém rozsahu se požadovaná částka k jednotlivým nárokům vztahuje. To činí žalobu neurčitou, a bylo proto na soudu prvního stupně, aby postupem podle §43 odst. 1 o. s. ř. vyzval žalobce k upřesnění žaloby ve směru rozlišení, jaké odškodnění ve vztahu k jednotlivým žalobním nárokům požaduje. Pokud tak soud prvního stupně neučinil a soud odvolací jeho pochybení nenapravil, je řízení zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5180/2009).
Námitka dovolatele, že soudy postupovaly nesprávně, když posoudily všechny zmíněné nároky odděleně, není proto důvodná.
K uvedenému je třeba doplnit, že i další žalobcem tvrzené skutečnosti, tj. zkoumání jeho duševního stavu, informování veřejnosti o průběhu trestního stíhání nebo vyloučení veřejnosti ze soudních jednání, mohou v obecné rovině představovat nároky se samostatným skutkovým základem, jež jsou samy o sobě způsobilé újmu přivodit. Například porušení povinnosti mlčenlivosti orgány činnými v trestním řízení může samo o sobě představovat nesprávný úřední postup způsobilý přivodit poškozenému újmu. Podle okolností konkrétního případu však mohou představovat i faktory, které zvyšují intenzitu újmy, primárně způsobené skutečností jinou. Tak tomu bude typicky v případě nezákonného trestního stíhání, které je samo o sobě způsobilé přivodit poškozenému nemajetkovou újmu, za niž odpovídá stát a shora uvedené skutečnosti je přitom třeba vzít v úvahu nikoli samostatně, ale jako hlediska při stanovení formy a výše zadostiučinění podle §31a odst. 2 OdpŠk.
Volba, zda bude požadovat poskytnutí zadostiučinění za uvedené skutečnosti jako samostatné nároky nebo zda bude v rámci jiného nároku na náhradu nemajetkové újmy požadovat, aby k nim soud přihlédl z hlediska intenzity újmy poškozeným utrpěné, leží na žalobci.
Další vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je nedostatek věcné příslušnosti soudu prvního stupně ve vztahu k nároku žalobce na odškodnění nemajetkové újmy vzniklé mu trestním stíháním v době od 7. 3. 2001 do 27. 4. 2006.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5180/2009, dovodil, že stát odpovídá za podmínek stanovených zákonem č. 82/1998 Sb., ve znění zák. č. 160/2006 Sb., za nemajetkovou újmu vzniklou v době od 27. 4. 2006 i tehdy, jestliže nezákonné rozhodnutí, které újmu způsobilo, bylo vydáno před uvedeným datem. To se týká i nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním, které skončilo zproštěním obžaloby. Pokud trestní stíhání probíhalo dílem před nabytím účinnosti zák. č. 160/2006 Sb., tj. před 27. 4. 2006, a dílem poté, co daný zákon účinnosti nabyl, je možno podle zákona č. 82/1998 Sb., ve znění zák. č. 160/2006 Sb., posoudit toliko újmu způsobenou trestním stíháním, která nastala po 27. 4. 2006. Odškodnění újmy nastalé dříve, se může poškozený domáhat v režimu ochrany osobnosti.
V uvedeném rozsudku Nejvyšší soud také vysvětlil, proč se necítí být vázán závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2009, sp. zn. II. ÚS 1191/08, na který dovolatel poukazuje a kde Ústavní soud k aplikovatelnosti zákona č. 82/1998 Sb., ve znění zák. č. 160/2006 Sb., na odpovědnost státu za nezákonné omezení způsobilosti k právním úkonům stěžovatele rozsudkem vydaným dne 19. 4. 2000, v řízení kompenzačním zahájeném po účinnosti zák. č. 160/2006 Sb. uvedl (body 30 a 31 odůvodnění):
... při posouzení takového nároku je třeba obdobně vycházet ze závěrů nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2002 sp. zn. Pl. ÚS 18/01. Tímto rozhodnutím bylo zrušeno ust. §31 zák. č. 82/1998 Sb., ve znění tehdejších předpisů, z důvodu neodůvodněné nerovnosti v přístupu k jednotlivým poškozeným. V odůvodnění tohoto rozhodnutí uvádí Ústavní soud, že „ústavní princip rovnosti zakotvený v čl. 1 Listiny, dle něhož jsou lidé svobodní a rovní v důstojnosti i právech, a komplementárně vyjádřený článkem 3 Listiny, jakožto princip zákazu diskriminace v přiznaných základních právech, interpretuje Ústavní soud ve své judikatuře z dvojího pohledu (např. nálezy sp. zn. Pl. ÚS 16/93, sp. zn. Pl. ÚS 36/93, sp. zn. Pl. ÚS 5/95, sp. zn. Pl. ÚS 9/95, sp. zn. Pl. ÚS 33/96, Pl. 9/99 ad.). První je dán požadavkem vyloučení libovůle v postupu zákonodárce při odlišování skupin subjektů a jejich práv, druhý pak požadavkem ústavněprávní akceptovatelnosti hledisek odlišování, tj. nepřípustnosti dotčení některého ze základních práv a svobod odlišováním subjektů a práv ze strany zákonodárce. V naznačeném směru Ústavní soud neshledal žádný důvod, který by byl způsobilý odůvodnit nerovnost v přístupu k jednotlivým skupinám poškozených tak, jak jsou shora popsány. Zákonodárce také postup zakládající uvedenou nerovnost ničím nezdůvodnil. Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že napadené ustanovení ve svých důsledcích vyvolává neodůvodněnou nerovnost mezi subjekty, kterým byla způsobena škoda při výkonu veřejné moci. Z postulátu rovnosti sice nevyplývá požadavek obecné rovnosti každého s každým, plyne z něj však požadavek, aby právo bezdůvodně nezvýhodňovalo ani neznevýhodňovalo jedny před druhými.“ V daném případě je nesporné, že požadavek poskytnutí stejných práv za stejných podmínek bez neodůvodněných rozdílů dikcí čl. II zák. 106/2006 Sb. respektován není, neboť zákonodárce bez v ústavní rovině akceptovatelných důvodů [resp. bez jakéhokoli odůvodnění (z důvodové zprávy k čl. II zák. č. 106/2006 Sb.: „Přechodné ustanovení umožní v určitém rozsahu aplikaci nových ustanovení na případy, které vznikly před nabytím účinnosti tohoto zákona, čímž se otevře možnost jejich případnému vyřešení před českými orgány a na základě českého právního řádu bez toho, aniž by je musel vyřizovat Evropský soud pro lidská práva.)] znevýhodnil ty subjekty, kterým vznikla imateriální újma nezákonným rozhodnutím, před těmi, jimž vznikla imateriální újma nesprávným úředním postupem.
Nelze proto z ústavního hlediska aprobovat postup těch okresních soudů, které v řízení o poskytnutí náhrady za nemajetkovou újmu podle zák. č. 82/1998 Sb., ve znění zák. č. 106/2006 Sb., za splnění podmínek stanovených v ust. §14 odst. 3 a v ust. §15 odst. 2 tohoto zákona, předkládají věc k rozhodnutí o věcné příslušnosti vrchním soudům s odůvodněním, že se jedná o nárok vyplývající z ochrany osobnosti a věcně příslušné tak mají být krajské soudy. Takto uplatněný nárok u soudu však vyplývá z objektivní odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem a čerpá odůvodnění přímo z čl. 36 odst. 3 Listiny. Fakt, že nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem bylo zasaženo do osobnostních práv jedince, je nutno považovat za kritérium potřebné pro stanovení výše přiměřené náhrady za vzniklou imateriální újmu (věta druhá ust. §31a odst. 2 zák. č. 82/1998 Sb.).
Tím se podle názoru Nejvyššího soudu Ústavní soud odklonil od své dřívější judikatury, kdy v nálezu ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. IV. ÚS 428/05, ohledně možnosti náhrady imateriální újmy způsobené později zrušeným trestním rozsudkem, vydaným dne 15. 8. 1994, kterým byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody na 14 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu 2 let, uvedl:
... lze přisvědčit obecným soudům v tom směru, že v době vzniku tvrzeného nároku a v době rozhodování obecných soudů nebylo možné tento nárok právně opřít o zákon č. 82/1998 Sb., resp. zákon č. 58/1969 Sb. Na tom nemohla nic změnit ani novela zákona č. 82/1998 Sb., která umožnila domáhat se náhrady škody i za nemateriální újmu a na jejíž aplikaci se odvolává v doplnění ústavní stížnosti stěžovatel, neboť tato novela, která působí pro futuro (s výjimkou uvedenou v přechodném ustanovení v čl. II zákona č. 160/2006 Sb.), se nemůže vztahovat na postavení stěžovatele zpětně.
Z nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 2. 2010, sp. zn. III. ÚS 795/08, má Nejvyšší soud za to, že rozhodující pro zpětnou aplikaci zák. č. 82/1998 Sb., ve znění zák. č. 160/2006 Sb., má být podle Ústavního soudu okamžik podání žaloby na odškodnění újmy v tom směru, že zpětná aplikace daného předpisu je přípustná tam, kde je kompenzační žaloba podána po nabytí účinnosti zák. č. 160/2006 Sb.
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že závěry nálezu ve věci sp. zn. II. ÚS 1191/08 byly Ústavním soudem zopakovány v nálezu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. I. ÚS 904/08, z jehož odůvodnění však není zřejmé, na jakou skutkovou situaci se z hlediska časového vztahuje a z důvodů dále uvedených jej proto Nejvyšší soud nevnímá jako potvrzení názoru v dříve uvedeném nálezu vyjádřeného.
Konfrontován s uvedeným rozporem v judikatuře Ústavního soudu, při vědomí závaznosti nálezů Ústavního soudu ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy a vědom si své role při sjednocování judikatury obecných soudů ve smyslu §14 odst. 1 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, přiklonil se Nejvyšší soud k řešení časové působnosti zák. č. 160/2006 Sb., které bylo přijato Ústavním soudem v nálezu sp. zn. IV. ÚS 428/05.
K řešení plynoucímu z nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2009, sp. zn. II. ÚS 1191/08, který dovodil zpětnou účinnost daného zákona ve vztahu ke všem skutečnostem, k nimž došlo přede dnem jeho účinnosti, se Nejvyšší soud nepřiklonil z dále popsaných důvodů.
Nejvyšší soud předně zastává názor, že časová působnost zák. č. 160/2006 Sb. nemůže být závislá na tom, kdy se poškozený začne domáhat svého nároku u soudu. Podání žaloby či provedení jiného procesního úkonu ze strany účastníka občanskoprávního soudního řízení je určující z hlediska časové působnosti zpravidla jen ve vztahu k normám procesního práva, nikoli práva hmotného, nestanoví-li hmotněprávní úprava jinak.
Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 1191/08 odkazuje na nález svého pléna ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 18/01, kterým byl zrušen §31 odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb., ve znění zák. č. 120/2001 Sb., omezující nárok na náhradu nákladů řízení v rámci náhrady škody pouze na situace, kdy rozhodnutím vznikla škoda a kdy náhrada nákladů již nebyla přiznána podle procesních předpisů. Důvodem pro derogační rozhodnutí bylo, že dané ustanovení stanoví
... (r)ozdílně ... podmínky, za nichž lze vynaložené náklady řízení podle zákona odškodnit, když v poměru k poškozeným nesprávným úředním postupem stanoví jako podmínku jedinou příčinnou souvislost mezi vynaložením nákladů řízení a uvedeným postupem (odst. 2 - §31 – pozn. Nejvyššího soudu ), zatímco v poměru k těm subjektům, které byly poškozeny nezákonným rozhodnutím (kromě podmínky, že náklady řízení již nebyly přiznány podle procesních předpisů, která jak bude dále uvedeno, je akceptovatelná), podmiňuje dále odškodnění vynaložených nákladů existencí škody rozhodnutím vzniklé. Řečeno slovy důvodové zprávy "náklady řízení lze hradit v rámci náhrady škody způsobené rozhodnutím, nesmí však jít o škodu jedinou". Takto pak i samotné napadené ustanovení fakticky rozděluje ty subjekty, na které se vztahuje, jimž vznikla újma na majetku v souvislosti s vydáním nezákonného rozhodnutí do dvou kategorií. Jednu tvoří ti, jimž vznikla škoda, spočívající "pouze" ve vynaložených nákladech řízení, a druhou ti, jimž současně vznikla škoda další, přičemž jen tato posléze uvedená skupina má podle odst. 3 nárok na náhradu nákladů řízení v rámci náhrady škody (za předpokladu, že náhrada těchto nákladů nebyla přiznána podle procesních předpisů). Zákonodárce tak dle názoru Ústavního soudu činí rozdíly, které nemohou být zdůvodněny kvalifikovaným způsobem, neboť v obou případech dochází ke zmenšení majetku poškozeného, a jde tedy o škodu ve výše uvedeném smyslu, právo, na jejíž náhradu je zaručováno čl. 36 odst. 3 Listiny.
Zrušením daného ustanovení proto došlo k napravení nerovnosti mezi potenciálními poškozenými ve vztahu k jejich právu žádat po státu náhradu nákladů řízení jako součást náhrady škody, za níž stát odpovídá.
V případě přechodného ustanovení čl. II zák. č. 160/2006 Sb. sice byla také založena nerovnost mezi poškozenými, když ti, kteří utrpěli újmu v důsledku nepřiměřeně dlouhého řízení, se mohou domáhat její náhrady i v případě, kdy původní řízení nebylo skončeno dříve než půl roku před účinností zák. č. 160/2006 Sb. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1269/2009), zatímco ti, jejichž újma vznikla v nepřiměřeně dlouhém řízení, k jehož skončení došlo více než půl roku před účinností zák. č. 160/2006 Sb., se odškodnění dané újmy podle tohoto zákona domáhat nemohou. Stejně tak se nemohou dovolávat odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu na základě uvedeného zákona ti, u nichž újma vznikla přede dnem jeho účinnosti. Danou nerovnost však nelze napravit derogací čl. II zák. č. 160/2006 Sb., neboť tou by bylo dosaženo pouze horšího postavení osob, na něž může úprava daného zákona zpětně dopadat.
Řečeno jinak, derogačním nálezem ve věci Pl. ÚS 18/01 Ústavní soud odstranil nerovnost mezi poškozenými tím, že zrušil omezující podmínku pro uplatnění nároku na náhradu škody proti státu, jinak založenou již existujícím právním předpisem, zatímco v nálezu ve věci sp. zn. II. ÚS 1191/08 výkladem zakládá nárok na odškodnění těm osobám, u kterých nárok na odškodnění (z důvodu pozdější časové působnosti) žádný právní předpis nezakládá. Takový výklad přitom podle názoru Nejvyššího soudu nelze v rámci korektních metod právní interpretace řádně zdůvodnit.
Výše citované ust. čl. II zák. č. 160/2006 Sb., které je jeho jediným přechodným ustanovením, je ustanovením retroaktivním (majícím zpětnou účinnost). Zákaz retroaktivity právních předpisů jako součást právní jistoty je neoddělitelným znakem právního státu (srov. čl. 1 Ústavy a nález pléna Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS 16/93, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 25/1993). V případě čl. II zák. č. 160/2006 Sb. je retroaktivita přípustná jen proto, že směřuje vůči státu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2009, sp. zn. 25 Cdo 198/2007, uveřejněný pod č. 111/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jiné přechodné ustanovení pro aplikaci zák. č. 160/2006 Sb. neexistuje a jazykovým výkladem proto nelze dospět k závěru, že by se zák. č. 82/1998 Sb., ve znění zák. č. 160/2006 Sb., měl vztahovat i na odpovědnost státu za újmu způsobenou nezákonnými rozhodnutími, ke které došlo přede dnem jeho účinnosti.
Z hlediska teleologické argumentace, při které je zkoumána vůle zákonodárce pro přijetí právní úpravy a její účel, je třeba přihlédnout zejm. k důvodové zprávě k zák. č. 160/2006 Sb., ve které se k čl. II zák. č. 160/2006 Sb. uvádí:
Přechodné ustanovení umožní v určitém rozsahu aplikaci nových ustanovení na případy, které vznikly před nabytím účinnosti tohoto zákona, čímž se otevře možnost jejich případnému vyřešení před českými orgány a na základě českého právního řád bez toho, aniž by je musel vyřizovat Evropský soud pro lidská práva.
Pokud tedy zákonodárce přistoupil k založení zpětné účinnosti zák. č. 82/1998 Sb., ve znění zák. č. 160/2006 Sb., bylo to výlučně z toho důvodu, aby se problematika újmy způsobené nepřiměřeně dlouhým řízením, k jejímuž vzniku došlo před účinností zák. č. 160/2006 Sb., řešila v rámci českého práva a Česká republika nebyla nadále vystavena možnému postihu ze strany Evropského soudu pro lidská práva pro porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Účel celkové úpravy zakotvené v zák. č. 160/2006 Sb. vyjádřil zákonodárce v důvodové zprávě tak, že si klade za cíl pokrytí nemajetkové újmy „ vyplývající z porušení práva, typicky práva na soudní řízení v přiměřené lhůtě (čl. 6 odst. 1 Úmluvy ...) “. Vedle toho jí mělo být zajištěno dostatečné odškodnění za protiprávní zbavení svobody, zaručené v čl. 5 odst. 5 Úmluvy. Konečně novelizace směřovala i k pokrytí odpovědnosti státu nebo územních samosprávných celků způsobenou jinak než nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem (např. v důsledku opatření obecné povahy nebo uzavření veřejnoprávní smlouvy).
Vedle toho zákonodárce v důvodové zprávě výslovně připouští, že „ existují i některé další oblasti odpovědnosti státu za škodu způsobenou výkonem veřejné moci, které zákon č. 82/1998 Sb. ve stávajícím znění neupravuje, ač jde o otázky více než aktuální. V souvislosti s členstvím v Evropské unii jde především o odpovědnost státu za škodu způsobenou porušením práva ES a dále o odpovědnost státu za škodu způsobenou nezákonným právním předpisem a porušením povinnosti vydat právní předpis. Přestože jde v těchto případech o právní úpravu zásadního významu, neboť konstituuje (resp. měla by konstituovat) odpovědnost státu za škodu v neopominutelných oblastech výkonu veřejné moci, nebyla tato právní úprava do návrhu zákona zařazena. V současné době stále ještě probíhá analýza rozsahu této odpovědnosti, neboť se jedná o otázky značně nejednoznačné. ... Výše uvedené otázky tak budou řešeny až poté, co budou nalezena teoretická východiska těchto problémů. “
Z uvedeného je zřejmé, že vůlí zákonodárce nebylo založit odpovědnost státu za újmu způsobenou nezákonnými rozhodnutími nebo nesprávným úředním postupem v době před nabytím účinnosti zák. č. 160/2006 Sb. Přechodné ustanovené obsažené v čl. II zák. č. 160/2006 Sb. bylo přijato za tím účelem, aby i újma způsobená porušením práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, chráněného čl. 6 odst. 1 Úmluvy, mohla být ve vymezených případech řešena prostředky českého práva, nikoli toliko prostřednictvím stížnosti podané k Evropskému soudu pro lidská práva, byť by k ní došlo v době před účinností zák. č. 160/2006 Sb.
Z toho plyne, že aplikovatelnost zák. č. 160/2006 Sb. na odpovědnost státu za nemajetkovou újmu vzniklou v době před jeho účinností cestou teleologického výkladu zdůvodnit nelze.
Při stanovení časové působnosti zák. č. 160/2006 Sb. postupoval zákonodárce konzistentně s tím, kdy zák. č. 82/1998 Sb. nahrazoval předchozí právní úpravu obsaženou v zák. č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, když účinnost zák. č. 82/1998 Sb. v jeho §36 omezil na odpovědnost za škodu způsobenou rozhodnutími, která byla vydána ode dne účinnosti zákona 82/1998 Sb., a na škodu způsobenou ode dne účinnosti zákona nesprávným úředním postupem. Odpovědnost za škodu způsobenou rozhodnutími, která byla vydána přede dnem účinnosti zákona 82/1998 Sb., a za škodu způsobenou přede dnem účinnosti zákona nesprávným úředním postupem se řídila dosavadními předpisy, tj. zák. č. 58/1969 Sb.
Konečně Nejvyšší soud vychází z toho, že v České republice je v rámci dělby moci vyčleněna zákonodárná pravomoc moci legislativní, nikoli moci soudní. Z požadavku vázanosti soudu (v osobách soudců podle čl. 95 odst. 1 Ústavy) při rozhodování zákonem plyne, že soud může dotvářet právo tam, kde to vyžaduje účel zákona a kde by racionální zákonodárce výslovnou úpravu poskytl, pokud by k tomu měl příležitost. Tentýž požadavek však znemožňuje soudu, aby vytvořil právo tam, kde pro to žádný zákonný podklad neexistuje, tj. tam, kde se argumentace teleologická ani vzdáleně nesetkává s jazykovým vyjádřením příslušné právní normy, jako je to z důvodu její absence (pro nemožnost jejího použití z hlediska časové působnosti) v posuzovaném případě.
Z uvedených důvodů se nemohl Nejvyšší soud přiklonit k řešení časové působnosti zák. č. 160/2006 Sb., jak plyne z nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2009, sp. zn. II. ÚS 1191/08, a setrval na tom, že v případě nezákonných rozhodnutí lze odpovědnost státu za újmu jimi způsobenou posoudit podle zák. č. 82/1998 Sb., ve znění zák. č. 160/2006 Sb., pouze tehdy, došlo-li k vydání rozhodnutí za účinnosti zák. č. 160/2006 Sb., tj. počínaje 27. 4. 2006, popř. tehdy, byla-li sice tato rozhodnutí vydána před účinností zák. č. 160/2006 Sb., ale újma jimi byla způsobená až v době po jeho účinnosti.
Ve vztahu k nároku na odškodnění nemajetkové újmy žalobce způsobené trestním stíháním, které skončilo zproštění obžaloby, se úvaha o přímé aplikovatelnosti čl. 5 odst. 5 Úmluvy (viz níže), jak správně uvedl odvolací soud, neprosadí, neboť samotným trestním stíháním nedošlo k omezení jeho osobní svobody.
Čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) stanoví, že „[k]aždý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem“, přičemž čl. 36 odst. 4 Listiny odkazuje v podmínkách a podrobnostech na zákon. Tím byl v rozhodné době, tj. ke dni vydání rozhodnutí o zahájení trestního stíhání proti žalobci dne 7. 3. 2001 až do 25. 4. 2006, tj. dne předcházejícího nabytí účinnosti zák. č. 160/2006 Sb., zákon č. 82/1998 Sb., ve znění před novelou provedenou zák. č. 160/2006 Sb., který však institut odškodnění nemajetkové újmy neznal a v době od 27. 4. 2006 jím byl zák. č. 82/1998 Sb., ve znění zák. č. 160/2006 Sb., který již odpovědnost státu za nemajetkovou újmu zakládal (§1 odst. 3 OdpŠk).
Nejvyšší soud u této úvahy vychází z toho, že nemajetková újma způsobená žalobci zahájením trestního stíhání proti němu, byla újmou trvající po celou dobu trestního stíhání. Vyžaduje-li pak cit. čl. 36 odst. 3 Listiny, aby byla škoda, za niž odpovídá stát, nahrazena každému, za podmínek stanovených zákonem, je třeba příslušný zákon vykládat způsobem, který naplnění daného ústavního požadavku umožní. Došlo-li tedy ke vzniku újmy v době, kdy již zák. č. 82/1998 Sb. zakládal nárok na náhradu nemajetkové újmy, je třeba odpovědnost státu za tuto újmu posoudit podle daného znění zák. č. 82/1998 Sb., byť by nezákonné rozhodnutí o zahájení trestního stíhání, od něhož se odpovědnost státu odvíjí, bylo vydáno před účinností zák. 82/1998 Sb., ve znění zák. č. 160/2006 Sb. Opačný výklad by vedl k tomu, že samotné vydání rozhodnutí, od něhož se odvozuje odpovědnost státu za způsobenou újmu, před účinností zák. č. 160/2006 Sb., by znemožnilo odškodnit v režimu zák. 82/1998 Sb., ve znění zák. č. 160/2006 Sb., újmou vzniklou (např. i v důsledku vazebního stíhání) po nabytí účinnosti zák. č. 160/2006 Sb., čímž by nebyl naplněn ústavní požadavek čl. 36 odst. 3 Listiny.
Pro úplnost je třeba dodat, že před účinností zák. č. 160/2006 Sb. nebyl možný výklad čl. 36 odst. 3 Listiny v pojmu škoda takový, aby daný pojem zahrnoval rovněž nemajetkovou újmu, a to vzhledem k odlišnému obsahu daných pojmů (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 16/04, publikovaný pod č. 98 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 37, a vyhlášený pod č. 265/2005 Sb.).
Odpovědnost státu za nemajetkovou újmu vzniklou žalobci trestním stíháním v době od účinnosti zák. č. 160/2006 Sb., tj. od 27. 4. 2006, do právní moci konečného rozhodnutí v trestním řízení žalobce, je třeba posoudit podle zák. č. 82/1998 Sb., ve znění zák. č. 160/2006 Sb. Protože tak odvolací soud neučinil, je jeho právní posouzení nároku žalobce v dané části nesprávné.
Jakkoli je Nejvyšší soud přesvědčen o tom, že čl. 36 odst. 3 Listiny není přímo aplikovatelným a v důsledku toho je věcí zákonodárce, v jakém rozsahu, vymezeném v zákoně předvídaném v čl. 36 odst. 4 Listiny, se rozhodne náhradu škody, majetkové i nemajetkové, za níž odpovídá stát, poskytnout (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2010, sp. zn. II. ÚS 1612/09 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 811/2006), cítí se být ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy vázán nálezem Ústavního soudu ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. IV. ÚS 428/05, v tom, že daný nárok vzniklý v době před účinností zák. č. 160/2006 Sb., bylo možno odškodnit cestou ochrany osobnosti.
Podle §9 odst. 2 písm. a) o. s. ř. krajské soudy rozhodují jako soudy prvního stupně ve věcech ochrany osobnosti podle občanského zákoníku.
S ohledem na cit. §9 odst. 2 písm. a) o. s. ř. bylo na soudu prvního stupně, aby po případném odstranění vady žaloby (viz výše) vyloučil z důvodu své věcné nepříslušnosti část nároku, týkající se odškodnění žalobce za nezákonné trestní stíhání v době před 27. 4. 2006 (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 70/2009) k samostatnému řízení postupem podle §112 odst. 2 o. s. ř. a následně ohledně vyloučeného nároku postupoval podle §104a odst. 2 o. s. ř. a věc po vyjádření účastníků předložil svému nadřízenému vrchnímu soudu k rozhodnutí o tom, které soudy jsou věcně příslušné o něm rozhodnout. Pokud tak soud prvního stupně neučinil, bylo na odvolacím soudu, aby pro daný nedostatek podmínek řízení rozsudek soudu prvního stupně podle §219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. zrušil.
K uvedenému Nejvyšší soud podotýká, že nemohl v otázce věcné příslušnosti k projednání nároků žalobce rozhodnout sám postupem podle §243b odst. 3 věta druhá o. s. ř., neboť dosud nedošlo k odstranění vad žaloby a příp. vyloučení nároku, u něhož není věcná příslušnost soudu prvního stupně dána, k samostatnému rozhodnutí.
Věcně příslušný soud rozhodující o nároku žalobce v rámci řízení o ochranu osobnosti pak při svém rozhodování přihlédne k tomu, že je daným postupem suplována absence zákonné úpravy odškodnění nemajetkové újmy, za kterou odpovídá stát, jež by v případě, pokud by nárok spadal do časové působnosti zák. č. 82/1998 Sb., ve znění zák. č. 160/2006 Sb., byl posuzován podle §31a odst. 2 tohoto zákona (srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2011, sp. zn. III. ÚS 1976/09, bod 31).
Oproti tomu je správný závěr odvolacího soudu, že pro odškodnění jiné nemajetkové újmy, než která měla žalobci vzniknout v období do 26. 4. 2006 v důsledku trestního stíhání a vazby v situaci, kdy byl následně zproštěn obžaloby, neexistoval v českém právním řádu zákonný podklad.
Ohledně nároku žalobce na odškodnění nemajetkové újmy za vykonanou vazbu v řízení, které skončilo zproštěním obžaloby, aplikoval odvolací soud správně čl. 5 odst. 5 Úmluvy, jím přiznané odškodnění je však s ohledem na skutková zjištění ohledně dopadů vazebního stíhání na žalobce, nepřiměřeně nízké.
V rozsudku ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2357/2010, Nejvyšší soud vyslovil a odůvodnil závěr, že v případě vazby v řízení, které skončilo zproštěním obžaloby, odpovídá adekvátní odškodnění částce v rozmezí 500,- Kč až 1.500,- Kč za jeden den jejího trvání. Zdůraznil zároveň, že k této částce je nutno přistupovat pouze jako k částce orientační, s tím, že podléhá toliko úvaze soudu v konkrétním případě, k jaké výši odškodnění dospěje. Nejvyšší soud ji uvedl jen z důvodů zabránění extrémnímu poskytování zcela zjevně nepřiměřeně nízkých či naopak zcela zjevně nepřiměřeně vysokých odškodnění.
V posuzované věci trvala vazba žalobce 360 dní, čemuž by mělo dle uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu odpovídat odškodnění v rozmezí 150.000,- až 450.000,- Kč. Bylo-li žalobci přiznáno odškodnění ve výši 200.000,- Kč (556,- Kč na jeden den trvání vazby), nejde obecně o odškodnění nepřiměřené, stává se však nepřiměřeným s ohledem na hloubku zásahu do osobnostních práv žalobce, jak byla soudy v posuzované věci zjištěna.
Při hodnocení následků neoprávněného držení ve vazbě v osobní sféře poškozené osoby je nutno vycházet z toho, že samotné držení ve vazbě má z povahy věci negativní dopady do svobody pohybu či do práva na soukromí a že v tomto ohledu výkon vazby sám o sobě působí újmu na základních právech, svobodách a důstojnosti dotčené osoby. Dále působí stres, nejistotu, úzkost apod. Navíc je třeba přihlédnout k dalším individuálním okolnostem jednotlivého případu, jakými mohou být životní podmínky ve vazební věznici, možnost kontaktu poškozené osoby s rodinnými příslušníky a s okolím, s tím související porušení práva na rodinný život atd. Popřípadě je třeba zabývat se též dopadem uvalení vazby do profesního života jedince, do jeho společenské pověsti a cti; v tomto ohledu může být popřípadě relevantní i skutečnost, že informace o zatčení a vzetí do vazby a za jakých okolností byla šířena (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2357/2010).
Ze skutkových zjištění vyplynulo, že žalobce byl v pracovním poměru, který skončil až v průběhu vazby a po propuštění z vazby se snažil aktivně si práci najít. Je tedy zřejmé, že v důsledku vazebního stíhání byl omezen v profesním životě ve smyslu možnosti obstarávat si prací obživu, k čemuž je třeba přihlédnout jako k jednomu z kritérií pro stanovení formy a výše přiměřeného zadostiučinění podle §31a odst. 2 OdpŠk.
Ze skutkových zjištění je rovněž zřejmé, že veřejnost byla orgány činnými v trestním řízení rozsáhle informována o trestním stíhání žalobce, takže v části veřejnosti přetrvává přesvědčení o zločinnosti žalobce, že návštěvy žalobce ve vazební věznici byly vždy po krátké době přerušeny, že i z důvodu vazby docházelo mezi žalobcem a jeho manželkou k odcizení, což vedlo k následnému rozvodu jejich manželství.
Ačkoliv výše uvedené skutečnosti soudy zjistily, nepromítly je dostatečným způsobem do výše odškodnění žalobce. K uvedenému je však třeba doplnit, že bude na soudech, aby důsledně rozlišily, které dopady do života žalobce souvisejí s jeho vzetím do vazby a které s trestním stíháním jako takovým, a to s ohledem na rozdílný právní režim posouzení újmy tím žalobci způsobené.
V rozsudku ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 401/2010, Nejvyšší soud uvedl, že dospěje-li soud k závěru o přiměřenosti zadostiučinění konstatováním porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, pak by takto poskytnuté zadostiučinění mělo být vyjádřeno ve výroku rozsudku soudu ve věci samé, neboť i konstatace porušení práva je zákonem předvídanou plnohodnotnou formou zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřeně dlouhým řízením (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2742/2009).
V případě §31a odst. 2 OdpŠk se jedná o ustanovení, u kterého je na místě aplikace §153 odst. 2 o. s. ř. ve vztahu k formě poskytovaného odškodnění. Jde totiž o způsob vypořádání vztahu mezi účastníky, který vyplývá přímo z právního předpisu a v tomto ohledu omezuje účastníky v možnosti se svými nároky volně nakládat, neboť soud rozhodne o konkrétní formě zadostiučinění podle pořadí určeného v ustanovení §31a odst. 2 OdpŠk za současného posouzení přiměřenosti zvolené formy zadostiučinění utrpěné nemajetkové újmě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1684/2010). Shledá-li soud, že není na místě nahrazení zjištěné nemajetkové újmy přiznáním zadostiučinění v penězích, a nemajetkovou újmu nebylo možno odškodnit jinak, konstatuje porušení práva poškozeného ve výroku rozhodnutí, i když to žalobce nepožaduje.
Odvolací soud sice shledal porušení práva žalobce na projednání jeho věci v trestním řízení v přiměřené lhůtě a jako formu zadostiučinění zvolil konstatování porušení daného práva, tento závěr však již odpovídajícím způsobem nepromítl ve výroku svého rozsudku. V tom je jeho posouzení daného nároku žalobce nesprávné.
Poskytnutí zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě je na místě pouze výjimečně (srov. část V. Stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen Stanovisko). Zejména půjde o případy, kdy je význam předmětu řízení pro poškozeného na první pohled zanedbatelný (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1435/2010) nebo kdy poškozený výraznou měrou k celkové délce řízení sám přispěl neplněním svých procesních povinností (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2859/2011), popř. kdy s ohledem na okolnosti konkrétní věci je újma poškozeného zanedbatelná (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1209/2009). Vždy je však třeba zkoumat, co bylo převažující příčinou nebo příčinami celkové délky řízení, zda šlo zjednodušeně řečeno o příčiny stojící na straně státu nebo o příčiny stojící na straně poškozeného či jiného účastníka řízení. Obecně přitom platí, že by stát měl mít k dispozici takové procesní nástroje a takové schopnosti, aby se v co nejkratším čase vypořádal i s náročnějším případem (srov. část IV. Stanoviska).
Ze skutkových zjištění v dané věci není zřejmé, co bylo převažující příčinou celkové délky posuzovaného řízení, což činí právní posouzení daného nároku žalobce ze strany odvolacího soudu neúplným a tudíž i nesprávným.
Z uvedeného vyplývá, že řízení je stiženo vadami, které mohly vést k nesprávnému rozhodnutí ve věci a že odvolací soud posoudil nárok žalobce na náhradu nemajetkové újmy v rozsahu částky 800.000,- Kč nesprávně. Dovolací soud proto podle §243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. napadený rozsudek odvolacího soudu v daném rozsahu zrušil. Protože se důvod zrušení rozsudku odvolacího soudu týkal též rozsudku soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle §243b odst. 3 věta druhá o. s. ř. také rozsudek soudu prvního stupně a podle téhož ustanovení vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V dalším řízení bude na soudu prvního stupně, aby především vyzval žalobce k odstranění neurčitosti žaloby specifikací jednotlivých nároků, které v tomto řízení uplatňuje, a to jak z hlediska jejich skutkového vymezení (včetně rozlišení, zda jde o samostatné nároky nebo jen kritéria pro stanovení formy a výše zadostiučinění), tak z hlediska výše požadovaného zadostiučinění za každý z nich. S ohledem na různý režim nároků žalobce z hlediska věcné příslušnosti bude na žalobci, aby své nároky skutkově a výší zadostiučinění specifikoval i z hlediska časového, tj. uvedl, kdy a na jakém skutkovém základě mu újma vznikla a jaký žalobní požadavek s ní spojuje, aby bylo možno posoudit, který nárok spadá do časové působnosti zák. č. 82/1998 Sb., ve znění zák. č. 160/2006 Sb., a který nikoli. Teprve pak bude možno vyloučit nárok žalobce na zadostiučinění újmy způsobené mu trestním stíháním v době do 26. 4. 2006 k samostatnému rozhodnutí a v daném rozsahu předložit věc příslušnému vrchnímu soudu k rozhodnutí otázky věcné příslušnosti. V tomto řízení následně soud znovu posoudí nárok žalobce na poskytnutí nemajetkové újmy za vykonanou vazbu a popř. i za část trestního stíhání žalobce, které se odehrálo počínaje 27. 4. 2006 a rovněž nárok žalobce na zadostiučinění za nepřiměřenou délku trestního řízení. Ohledně posledně uvedeného nároku přihlédne k závěrům dosaženým ve Stanovisku, ale i dalších rozhodnutích Nejvyššího soudu (např. jeho rozsudku ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 348/2010).
Soudy jsou pak ve smyslu §243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 25. ledna 2012
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu