ECLI:CZ:NS:2012:6.TDO.1045.2012.1
sp. zn. 6 Tdo 1045/2012 - 27
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. září 2012 o dovolání, které podal obviněný A. K. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 3 To 56/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 2 T 84/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově ze dne 23. 11. 2011, sp. zn. 2 T 84/2010, byl obviněný A. K. (dále jen „obviněný“) uznán vinným (v bodech 1/ a 3/) dvěma trestnými činy vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“), (v bodech 2/ a 3/) dvěma trestnými činy porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák., (v bodě 2/) trestným činem znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. a (v bodě 4/) trestným činem násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák., neboť podle skutkových zjištění jmenovaného soudu „1/ v přesně nezjištěné době v rozmezí leden - únor 2008 v K. u B., okr. Vyškov, vnikl v nestřeženém okamžiku do osobního motorového vozidla tovární značky Renault 19, jež v té době užívala D. P., ukryl se za zadními sedadly ve vozidle a v době, kdy řidička D. P. jela z obce K. u B., okr. Vyškov, náhle ji uchopil za vlasy, dal jí nůž pod krk, přičemž jí slovně vyhrožoval podříznutím, následně ji přinutil v blízkosti obce R., okr. Vyškov, zaparkovat v lese, kde jí přiložil kovová pouta, jimiž ji připoutal k držadlu zadních dveří ve vozidle, poté s vozidlem odejel do garáže v B., na ulici M., tam připoutal D. P. k židli, držel nůž u jejího krku a snažil se ji přinutit, aby odpovídala na jeho dotazy a nestýkala se s jinými muži,
2/ - v blíže nezjištěném období měsíce dubna 2008 v B., okr. Vyškov, na ulici K. v domě č. …, vnikl pomocí shodného klíče do bytu, který užívala D. P., požadoval po ní pohlavní styk, což jmenovaná odmítala, proto vytáhl krátkou střelnou zbraň a hrozil jí, že tuto použije, což vyvolalo u D. P. obavy o zdraví i život, a takto ji donutil k souloži,
- v blíže nezjištěném období měsíce dubna 2008 v B., okr. Vyškov, na ulici K. v domě č. …, pod záminkou dodání balíku poštovním doručovatelem, vtrhl do bytu, který v té době užívala D. P., uzamknul vstupní dveře bytu a klíče si ponechal při sobě, ukázal jmenované krátkou střelnou zbraň, a to revolver s bubínkem i s náboji a pod hrozbou hry zvané „ruská ruleta“ a následně i společného usmrcení danou zbraní, přinutil D. P. k souloži, přičemž revolver měl stále položený ve své blízkosti, a to na stolku vedle postele,
3/ v blíže nezjištěném období měsíce února 2009 v ranních hodinách v B., okr. Vyškov, na ulici S. č. …, vnikl nezjištěným způsobem do bytu D. P., jež v té době užívala, ukryl se za skříní a po jejím příchodu do bytu kolem 07.45 hodin začal před jmenovanou manipulovat se střelnou zbraní tak, že ve zbrani cvaklo, požadoval po ní sexuální praktiky, přičemž jí držel ruku na ústech s tím, že pokud nebude křičet, nic se jí nestane, vyhrožoval jí zabitím a sebevraždou, nutil jí, aby mu pomohla se sexuálním vzrušením, což odmítla, přičemž k pohlavnímu styku nedošlo z důvodu jeho indispozice,
4/ dne 16. srpna 2009 v době kolem 21.34 hodin v R., okr. Vyškov, na parkovišti u motorestu B., po otevření dveří u spolujezdce, vnikl do osobního motorového vozidla tovární značky Škoda Felicia, rz …, s nímž řidička D. P. couvala z místa stání, posadil se na místo spolujezdce vpředu, dal jí pokyn k jízdě s tím, že ji jinak zabije, vulgárně jí nadával, jmenovaná začala křičet ze strachu o svůj život a zdraví a snažila se z vozidla vystoupit, v čemž jí chtěl zabránit a silně ji uchopil za pravé ňadro, D. P. se však podařilo opustit prostor vozidla, poté z místa odešel a odnesl koženkovou kabelku černé barvy, položenou na sedadle spolujezdce vpředu, která obsahovala osobní doklady jmenované, doklady k vozidlu, platební kartu Visa Electron č. …, vystavenou k účtu D. P., vedenému u České spořitelny, a.s., peněženku s finanční hotovostí 200,- Kč, mobilní telefon zn. Nokia 5310, výr. č. …, se SIM kartou č. …., operátora T-Mobile, svazek klíčů a další listiny, vše z majetku poškozené“.
Za tuto trestnou činnost byl obviněný podle §235 odst. 2 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle §99 odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zák. bylo obviněnému uloženo ochranné léčení psychiatrické v ambulantní formě.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 3 To 56/2012, jímž podle §256 tr. ř. toto odvolání zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že odvolací soud se s namítanými pochybeními nalézacího soudu (mj. s neúplností dokazování) náležitě a dostatečně nevypořádal a že tím byla porušena zásada vyplývající z §2 odst. 5 tr. ř. Současně odvolacímu soudu vytkl, že opomenul některé z jím navrhovaných důkazů. Podle jeho názoru tak dokazování zůstalo kusé a neúplné. V podrobnostech přitom odkázal na svá stanoviska založená ve spise, zejména na podání ze dne 21. 3. 2011 a ze dne 25. 1. 2012. Dále namítl, že způsob, jakým soud první instance hodnotil provedené důkazy, byl ve zřejmém rozporu se zásadami podle §2 odst. 6 tr. ř., nekorespondoval bezvýhradně se skutkovými zjištěními a extrémně vybočoval ze zásad formální logiky. V souvislosti s vytýkanými pochybeními soudů nižších stupňů poukázal na příslušné pasáže odůvodnění nálezu Ústavního soudu České republiky sp. zn. I. ÚS 55/04. Vyjádřil přesvědčení, že skutečnost, že se soudy dříve ve věci činné neřídily zákonnými pravidly a zásadami, jež zmínil výše, měla za následek mj. i extrémně nesprávné právní posouzení skutku, pro který byl stíhán. Uzavřel, že odvolací soud rozhodl o zamítnutí odvolání, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí.
Proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 3 To 56/2012, podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Brně přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Uvedl, že obviněný očividně staví své dovolání na námitce takové vady meritorního rozhodnutí, jaká se zpravidla označuje výrazem „extrémní nesoulad“, byť tento již zažitý právní termín výslovně nepoužil. Soudu prvního stupně vyčítá, že v rámci hodnocení důkazů extrémně vybočil ze zásad formální logiky, aniž by ovšem uvedl jeden jediný konkrétní případ alogičnosti v posouzení některého z provedených důkazů. Podobně bez jakékoli faktické náplně zůstává jeho proklamace v tom smyslu, že oba soudy se dopustily „extrémně nesprávného právního hodnocení skutku“ – obviněný v mimořádném opravném prostředku nedokázal vymezit jediný určitý projev takové nesprávnosti v podobě nesouladu mezi popisem skutku a jeho právním posouzením ve výroku rozsudku, čili vadou v komparaci skutkových okolností a znaků skutkových podstat příslušných deliktů. Podle státního zástupce obviněný při konstrukci celé své dosavadní obhajoby i tohoto dovolání vychází striktně ze svého náhledu na hodnocení jednotlivých důkazů, přesněji řečeno abstrahuje od všech důkazů, které svědčí v jeho neprospěch, či se pokouší jejich význam bagatelizovat. Tak dospívá k odlišným skutkovým východiskům než soud a z nich pak pochopitelně vyvozuje i odchylné právní závěry. Podstatou své argumentace však brojí nikoli proti aplikaci norem hmotného práva, což je obsahem dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nýbrž proti samotným skutkovým zjištěním. Očividně to plyne již z výtky, že soudy při zjišťování skutečného stavu věci nerespektovaly pravidla stanovená v §2 odst. 5, 6 tr. ř. Státní zástupce v této souvislosti podotkl, že se jedná o stále opakovanou argumentaci obviněného, známou z celého dosavadního řízení a rovněž z podaného odvolání. Přitom zdůraznil, že Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení není povinen se opětovně zabývat námitkami, které již byly přezkoumány v odvolacím řízení. K tomu ještě poznamenal, že dovolání opřené o takto opakované výhrady zpravidla bývá posouzeno jako zjevně neopodstatněné – tento závěr by bylo možno zcela zřejmě učinit i v tomto případě, ovšem zde navíc argumentace obviněného nevyhovuje žádnému ze zákonných dovolacích důvodů. Státní zástupce dále upozornil, že ačkoli obviněný tvrdí, že extrémně nesprávné hodnocení důkazů padá k tíži okresního soudu, překvapivě navrhuje zrušit pouze usnesení odvolacího soudu, nikoli též rozhodnutí soudu nalézacího. Stejně nezvyklé podle něho je, že souběžně uplatňuje důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. nikoli v jeho druhé alternativě (jak by odpovídalo zvolené argumentaci), nýbrž v první alternativě. Ta předpokládá, že odvolací soud rozhodl o řádném opravném prostředku v rozporu se stanovenými procesními pravidly; především se mají na mysli případy, kdy odvolací soud rozhodl o odvolání podle ustanovení §253 tr. ř., tedy zamítl či odmítl odvolání bez jeho věcného projednání. O takový případ zde však nejde, protože řízení před soudem druhého stupně proběhlo zcela v intencích trestního řádu a zajistilo řádné přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně. Obviněný ostatně ani u této námitky neuvádí naprosto žádný konkrétní údaj v tom smyslu, která procesní pravidla byla odvolacím soudem porušena. Uzavřel, že tento dovolací důvod tudíž zůstává v podaném dovolání zcela bezobsažný.
Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiných důvodů než jsou zakotveny v §265b tr. ř. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, vyslovil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 3 To 56/2012, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
V posuzované věci však o prvou alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., jíž obviněný uplatnil ve svém mimořádném opravném prostředku, nemůže jít, neboť Krajský soud v Brně jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání) rozhodl ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem.
Pro úplnost Nejvyšší soud stran druhé alternativy dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. poznamenává, že dovolací argumentace obviněného neodpovídá žádnému z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 tr. ř. (viz níže).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněného směřují výhradně právě do oblasti skutkové (procesní). Obviněný totiž soudům vytýká pouze neúplné důkazní řízení, nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění. Teprve sekundárně z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutků. Nenamítá tak rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností, neuplatňuje žádné hmotně právní argumenty.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován toliko v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutků, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval jen z tvrzeného neúplného důkazního řízení, nesprávného hodnocení důkazů a z vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d) a f) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětných skutků, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Pokud obviněný ve svém dovolání namítá, že soud prvního stupně při hodnocení důkazů extrémně vybočil ze zásad formální logiky a že došlo k extrémně nesprávnému právnímu posouzení skutku v důsledku porušení ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. ze strany soudů nižších stupňů, nutno konstatovat, že soudy obou stupňů si byly vědomy důkazní situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, že hodnotily důkazy provedené v rozsahu potřebném k náležitému objasnění věci a k jakým závěrům přitom dospěly - je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry. Lze tak konstatovat, že jejich rozhodnutí nevybočila z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., resp. §134 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli. Činí-li za této situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v uvedených rozhodnutích a pouze z toho vyvozuje vadnost právního posouzení skutků, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. září 2012
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý