ECLI:CZ:NS:2012:6.TDO.1468.2012.1
sp. zn. 6 Tdo 1468/2012-22
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 12. prosince 2012 o dovolání obviněného R. H., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 22. 6. 2012, č. j. 55 To 159/2012-530, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 6 T 299/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 22. 6. 2012, č. j. 55 To 159/2012-530, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného a Okresního státního zástupce v Olomouci proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 27. 3. 2012, č. j. 6 T 299/2011-458, kterým byl obviněný uznán vinným pokusem zvlášť závažného zločinu znásilnění podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku a odsouzen podle §185 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti let, když podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon trestu odnětí svobody zařazen do věznice s ostrahou a dále mu podle §99 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku bylo uloženo ochranné léčení protialkoholní ve formě ústavní.
Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 22. 6. 2012, č. j. 55 To 159/2012-530, podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V souvislosti s uplatněným dovolacím důvodem obviněný uvádí, že „hodlá namítat, že jednání, kterého se dopustil bylo nesprávně posouzeno jako zvlášť závažný zločin znásilnění, když k takovému právnímu závěru nemohl soud na základě provedených důkazů a skutkových zjištění dospět a měl učinit jiný právní závěr či provést další důkazy, které by takový právní závěr potvrdily“. Uvedené skutečnosti vedly obviněného k závěru, že právní závěry soudu jsou v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními a zásah do skutkových zjištění lze v rámci dovolacího řízení připustit tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu. V další části svého dovolání (bod III) poukazuje na to, že podle jeho mínění nebyl proveden jediný důkaz (s výjimkou výpovědi poškozené), který by potvrdil, že se dopustil zvlášť závažného zločinu znásilnění. Naopak k důkazům, které byly způsobilé vyvrátit verzi poškozené, soudy nepřihlížely. V této souvislosti poukazuje např. na zajištěnou biologickou stopu (DNA), která neprokázala, že by se znásilnění měl dopustit obviněný, neboť nalezená biologická stopa na kalhotkách poškozené neodpovídala jeho DNA. Závěry soudů ohledně tohoto zjištění považuje obviněný za spekulativní. Další z provedených důkazů – výpověď svědka V. měla být soudy velmi pečlivě hodnocena, neboť se jedná o výpověď zprostředkovanou, nebyl zkoumán motiv k tomu, zda svědek uváděl nepravdivé informace. Dále podle obviněného mělo být soudy zjištěno, zda zranění, která poškozená měla utrpět při znásilnění, jsou typická pro znásilnění nebo pro jiný trestný čin. Soudům rovněž vytýká, že neprověřily důvěryhodnost jednotlivých svědků, jejich vzájemné vazby a motivy k tomu, aby „obviněného dostali do kriminálu“. Výpovědi svědků považuje obviněný za spiknutí proti jeho osobě, tito nemluví pravdu, soudy se nevypořádaly s výpovědí znalce, a proto je obviněný toho názoru, že výše uvedené rozpory jsou natolik závažné, že se soudy měly věcí podrobněji zabývat v intencích jím naznačených, a pokud odvolací soud věc projednal, aniž by provedl jím navržené důkazy, pak zjištěné skutkové závěry soudů jsou v naprosto extrémním a zásadním rozporu s právními závěry. Závěrem podaného dovolání pak navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně zrušil a „věc přikázal Krajskému soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl“.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém přípisu k dovolání obviněného uvedl, že se k tomuto nebude věcně vyjadřovat a souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl v neveřejném zasedání, a to v rámci urychlení řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Podstata námitky obviněného spočívá v tom, že skutkový stav byl nesprávně zjištěn a tento svůj závěr opírá obviněný o tvrzení, že nebyly provedeny důkazy jím navržené, resp. důkazy, kterými měl být zjištěn správný skutkový děj (odpovídající jeho představám), důkazy byly nesprávně hodnoceny, nebylo postupováno v souladu se zásadou in dubio pro reo (neexistoval přímý důkaz, který by ho usvědčoval) a ani nepřímý důkaz - výpověď svědka V. není podle obviněného pravdivá, výpovědi svědků rovněž nejsou pravdivé (obviněný hovoří o spiknutí) a na základě toho, že nebyly provedeny jím navržené důkazy, provedené důkazy byly nesprávně hodnoceny – musel být také zjištěn nesprávný skutkový stav, a tím je přípustné podle obviněného dovolání, a to prostřednictvím dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., s uplatněním tzv. extrémního nesouladu.
Předně k uvedenému okruhu námitek obviněného musí Nejvyšší soud zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. Dále také odkázat na to, že zjištěný skutkový stav je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§125 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. Tyto skutečnosti Nejvyšší soud zmiňuje záměrně, aby mohl reagovat na námitku obviněného, že v jeho případě jde o tzv. „extrémní nesoulad“, který je podřaditelný pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Pokud obviněný zmiňuje tzv. „extrémní nesoulad“ mezi právními závěry a provedenými důkazy, a proto je podle jeho názoru dán také shora uvedený dovolací důvod, a tím také přezkumná povinnost Nejvyššího soudu, pak musí Nejvyšší soud uvést, že žádné ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. neuvádí jako dovolací důvod tzv. „extrémní nesoulad“, a to ani jako obsahovou součást zmíněného §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ústavní soud připouští možnost zásahu, existuje-li extrémní rozpor - ve smyslu ustálené judikatury, či svévole na straně obecných soudů. Za této situace, tedy existence extrémního rozporu připouští Ústavní soud možnost zásahu za striktně vymezených důvodů. Nejvyšší soud však v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu, stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 1601/07). V návaznosti na výše uvedené je potřebné uvést, že soud prvního i druhého stupně si byly plně vědomy důkazní situace a pečlivě přistupovaly k hodnocení jednotlivých důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř., přičemž v případě trestní věci obviněného nelze námitce obviněného o tom, že by rozhodnutí soudu bylo kusé, nepřesvědčivé a nelogické přisvědčit.
V návaznosti na problematiku tzv. „extrémního nesouladu“ musí soud ke zjišťování skutkového stavu a otázce hodnocení důkazů a uplatněné obhajobě obviněného uvést, že námitky obsahově shodné s těmi, které obviněný uplatnil v dovolání, byly obviněným uplatněny nejen v řízení u soudu prvního stupně, ale také v řízení před soudem odvolacím. Na případ, kdy obviněný uplatňuje námitky obsahově shodné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejícím řízení, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ze kterého mj. vyplývá: „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ (viz Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17, C.H.Beck). Z rozsudku soudu prvního stupně je patrno, jakým způsobem se vyvíjela obhajoba obviněného, které skutečnosti připustil v řízení přípravném či u hlavního líčení. Z tohoto rozsudku rovněž vyplývá, jakým způsobem se soud vypořádal s výpověďmi svědků, proč ev. neprovedl další důkazy a zejména pak je zřejmé, jakým způsobem došlo k hodnocení provedených důkazů (viz str. 6-9 rozsudku). Jak již bylo shora konstatováno, obdobného charakteru jsou také námitky uplatněné obviněným v řízení o odvolání, kdy odvolání obviněného, ale také státního zástupce, bylo zamítnuto. Z tohoto usnesení (str. 4-6) vyplývá, proč nepovažoval soud druhého stupně další dokazování za důvodné, které skutečnosti vedly krajský soud k závěru o hodnověrnosti výpovědí svědků, kteří svojí výpovědí obviněného usvědčovali. S ohledem na tyto skutečnosti musí Nejvyšší soud konstatovat, že námitkami, které obviněný uplatnil, se tento snaží Nejvyšší soud přesvědčit o své verzi skutkového děje, který je však odchylný od zjištění soudu prvního a druhého stupně, přičemž uvedené skutkové zjištění odpovídající představám obviněného vychází z hodnocení důkazů a provedení důkazů dle představ obviněného. Za takové situace však nelze akceptovat námitku tzv. extrémního nesouladu, neboť rozhodnutí soudů jsou jasná, přesvědčivá a logická, pouze neodpovídají představě obviněného.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo uplatněno obviněným formálně a na tento případ dopadá rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
S ohledem na takto koncipované námitky odmítl Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. prosince 2012
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann