ECLI:CZ:NS:2012:6.TDO.1583.2011.1
sp. zn. 6 Tdo 1583/2011- 34
sp. zn. 6 Tdo 1583/2011- 34
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. ledna 2012 o dovolání, které podal obviněný M. L , proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 6. 2011, sp. zn. 4 To 31/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 1 T 2/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 8. 4. 2011, sp. zn. 1 T 2/2011, byl obviněný M. L. (dále jen „obviněný“) uznán vinným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1 alinea druhá, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, neboť podle skutkových zjištění jmenovaného soudu „dne 8. 10. 2010 v přesně nezjištěnou dobu od 18:45 hodin do 19:30 hodin, v obývacím pokoji rodinného domku č. v obci S., část V., okres B., kam se dostavil jako prodejce výrobků značky Lux na základě smluvené schůzky předvádět vysavač, využil krátkodobé nepřítomnosti manželů N. v místnosti a v úmyslu ukojit svůj pohlavní pud na jejich nezletilé dceři J. N. (dále jen poškozená), v době, kdy pobývala na sedačce a hrála si s kostkami, využil jejího nízkého věku a dosud malé fyzické a duševní vyspělosti, v důsledku které nebyla poškozená schopna projevit svou vůli a této zasunul do vaginy blíže nezjištěný předmět, se kterým jí v pochvě manipuloval a způsobil tak poškozené na zevních rodidlech vícečetné oděrky a mírný otok se zakrvácením“ . Za tento zločin byl obviněný podle §185 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání devíti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §99 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo ochranné léčení sexuologické ve formě ambulantní.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 7. 6. 2011, sp. zn. 4 To 31/2011, jímž podle §256 tr. ř. toto odvolání zamítl.
Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Olomouci podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), j) a l ) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku nejprve připomněl námitky, jež uplatnil v odvolání proti rozsudku nalézacího soudu a argumentaci odůvodnění napadeného rozhodnutí soudu druhého stupně. Poté namítl, že odvolací soud vůbec nevzal v úvahu jeho argumentaci a nikterak se jí nezabýval, stran skutkového děje v návaznosti na hodnocení svědeckých výpovědí převzal stanovisko krajského soudu, aniž by vysvětlil a analyzoval, proč neakceptuje jeho (obviněného) tvrzení, přestože z pohledu formální logiky jsou přijatelnější než hodnocení vyslovená soudem prvního stupně. Za zcela nepřijatelnou označil argumentaci soudu druhé instance, že i důkaz spisem Okresního soudu Brno - venkov sp. zn. 12 T 42/2009 podporuje skutkové závěry soudu prvního stupně o pedofilních sklonech jeho osoby. Zdůraznil, že skutkově šlo o jiné jednání, než u nyní projednávané trestné činnosti, a že odvolací soud naprosto opomenul skutečnost, že při phalopletysmografickém vyšetření v rámci znaleckého zkoumání v předchozí trestní věci nebyl (na rozdíl od nyní MUDr. Hajnovou tvrzené sexuální preference nezralých dívčích dětských objektů) zjištěn co do jeho sexuálních preferencí žádný posun oproti normálu. Z důvodů odlišností obou případů v právní i odborně sexuologické rovině se odmítl smířit s tím, že samotný fakt jeho předchozího odsouzení je vyzvedáván jako jeden ze stěžejních důkazů o jeho vině v kauze nynější. Poznamenal, že to, že důkazní situace nebyla tak jednoznačná, jak uvádí odvolací soud, se projevilo v jeho náhledu na celou věc, včetně toho, že neprovedl jím navrhované doplnění dokazování výslechem svědkyně J. Š., která by mohla potvrdit, že v posledním období vedl normální spořádaný život bez jakýchkoliv excesů. Soudům nižších stupňů vytkl neúplnost dokazování a v důsledku toho porušení zásady vyplývající z §2 odst. 5 tr. ř. Pokud jde o důkazy provedené, pak mimo nelogičnosti v posloupnosti skutkového děje (relativně velmi krátká doba, během které mělo dojít ke kontaktu s nezletilou, včetně jednotlivých úkonů spojených s údajným pohlavním zneužitím atd.) podle něho soudy nižších stupňů pominuly řadu dalších nesrovnalostí a rozporů (např. matka nezletilé si ničeho zvláštního nevšimla, ačkoliv nezletilou opatrně převlékala, navíc pak ještě před příjezdem policie všechno prádlo nezletilé vyprala, čímž zničila důležité stopy a tím i důkazy, které mohly prokázat jeho nevinu). Shledal, že postup nalézacího soudu při hodnocení důkazů byl ve zřejmém rozporu se zásadami vyplývajícími z §2 odst. 6 tr. ř., že byl nepřípustný, neboť bezvýhradně nekorespondoval se skutkovými zjištěními a extrémně vybočoval ze zásad formální logiky. Odvolacímu soudu potom vytkl, že na tato pochybení nikterak nereagoval.
Dále poznamenal, že vedle přísného trestu odnětí svobody v trvání devíti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, mu bylo uloženo i ochranné léčení sexuologické ve formě ambulantní. Prohlásil, že v této souvislosti se nabízí úvaha, proč mu byl, když podle soudu spáchal trestnou činnost ve stavu vyvolaném duševní poruchou a jeho pobyt na svobodě je nebezpečný, uložen trest co do délky i způsobu jeho výkonu tak přísný. Navíc soudu muselo být známo, že pokud ho pro výkon trestu odnětí svobody zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou, znamená to, že trest bude vykonávat ve Věznici Mírov či ve Věznici Valdice, kde nelze vykonávat ochranné sexuologické léčení. Vyjádřil přesvědčení, že soud měl, dovodil-li spáchání činu ve stavu vyvolaném duševní poruchou, z pohledu generální i individuální prevence při svém rozhodování klást důraz na eliminování příčiny takové duševní poruchy, aby těžiště budoucího působení na jeho osobu směřovalo k odstranění diagnostikované aberace či deviace. Takový účel může splnit toliko ochranná léčba, byť by byla třeba uložena ve formě ústavní. Přitom důležité je, aby probíhala co nejdříve, nejlépe od samého počátku výkonu uloženého trestu odnětí svobody, pokud mu již byl uložen, a to souběžně s ním, neboť zahájení léčby má smysl jen tehdy, jestliže navazuje na stav, který byl zjištěn v době rozhodování o takové léčbě. Podotkl, že pokud mu soud uložil trest odnětí svobody v trvání devíti let s vědomím, že s ohledem na způsob jeho výkonu nebude moci vykonávat současně uložené ochranné léčení sexuologické, pak zůstává otázkou, proč vůbec bylo takové ochranné opatření ukládáno. Dodal, že soudu muselo být též zřejmé, že mu ve věci vedené Okresním soudem Brno - venkov pod sp. zn. 12 T 42/2009 s ohledem na nynější odsouzení bude nařízen výkon podmíněně odloženého trestu odnětí svobody v trvání tří let. Uzavřel, že ve věznici se zvýšenou ostrahou stráví celkem dvanáct let, přičemž teprve poté připadá v úvahu, že by mohl začít vykonávat nařízenou ambulantní sexuologickou léčbu. Ukládat ochrannou léčbu s vědomím, že nebude vykonávána, resp. bude snad vykonávána někdy ve vzdálené budoucnosti po skončení dlouhodobého trestu odnětí svobody je podle něho nelogické, nesmyslné až absurdní, a z pohledu rozhodování soudu tudíž i nezákonné.
Obviněný také odkázal na nález Ústavního soudu České republiky sp. zn. I. ÚS 55/04 (N 114/34 SbNU 187) týkající se výkladu dovolání.
Poté navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 6. 2011, sp. zn. 4 To 31/2011, podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státní zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Připomněl, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud spočívají v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V návaznosti na uvedené konstatoval, že v rámci uvedeného dovolacího důvodu obviněný nevznáší jedinou námitku, kterou by vytýkal nesoulad skutkových zjištění obsažených v tzv. skutkové větě a v odůvodnění soudních rozhodnutí a zákonných znaků zločinu znásilnění podle §185 odst. 1 alinea druhá, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, popř. nesprávnost jiného hmotně právního posouzení. Podle státního zástupce totiž obviněný obsáhle brojí výlučně proti hodnocení důkazů soudy, popř. proti úplnosti provedeného dokazování, a na základě této polemiky dovozuje, že mu spáchání souzeného skutku nebylo prokázáno. Dovolací námitky uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy směřují výlučně do oblasti skutkových zjištění a dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani žádnému jinému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají.
Státní zástupce dále upozornil, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení. Přitom shledal, že v rámci tohoto dovolacího důvodu obviněný nevznáší žádné námitky, které by se týkaly absenci podmínek ustanovení §99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku pro uložení ochranného léčení. Obviněný pouze namítá, že ochranné léčení nemělo být ukládáno, protože jeho výkon bude možno zahájit teprve poté, kdy vykoná dlouhodobý trest odnětí svobody. Takováto okolnost ovšem podle státního zástupce uložení ochranného léčení nevylučuje. Trestní zákoník, byť upřednostňuje souběžný výkon trestu odnětí svobody a ochranného léčení, v ustanovení §99 odst. 4 výslovně počítá s tím, že v případě, kdy výkon ambulantního ochranného léčení ve věznici nelze uskutečnit, vykoná se až po výkonu trestu odnětí svobody. Námitka obviněného, že po uplynutí řady let by již ochranné léčení nemuselo mít smysl, má určité racionální jádro. Na takovouto situaci ovšem pamatuje ustanovení §99 odst. 7 tr. zákoníku, podle kterého od výkonu ochranného léčení soud upustí, pominou-li před jeho započetím okolnosti, pro něž bylo uloženo. Pokud potom obviněný poukazem na spáchání činu v duševní poruše zpochybňuje přísnost uloženého trestu odnětí svobody, jde o námitku, která se nachází zcela mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř.
Následně státní zástupce seznal, že v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. obviněný fakticky zpochybňuje kvalitu přezkumné činnosti odvolacího soudu ve vztahu ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně; takovéto námitky ovšem předmětnému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají.
Státní zástupce uzavřel, že pod deklarovaný dovolací důvod lze s jistou tolerancí podřadit pouze námitky uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř., které však jsou zjevně nedůvodné. Námitky uplatněné v rámci dalších dovolacích důvodů těmto důvodům obsahově neodpovídají.
Vzhledem k výše uvedenému navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání vyslovil souhlas i pro případ jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti, a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 6. 2011, sp. zn. 4 To 31/2011, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání [viz ustanovení §148 odst. 1 písm. a) a b) u stížnosti a §253 tr. ř. u odvolání] a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (první alternativa), nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. (alternativa druhá).
V posuzované trestní věci však o prvou alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. nemůže jít, neboť Vrchní soud v Olomouci jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání) rozhodl ve veřejném zasedání po provedeném věcném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem. K druhé alternativě je třeba konstatovat, že uplatněné dovolací námitky obviněného neodpovídají žádnému z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. (viz argumentaci níže).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněného, jenž vztáhl k výroku o vině, směřují výhradně právě do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýká pouze neúplné důkazní řízení, nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění, přitom současně prosazuje vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci (de facto tvrdí, že se jednání, které je mu kladeno za vinu, nedopustil). Toliko z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností, neuplatňuje žádné konkrétní hmotně právní argumenty.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován toliko v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Pokud obviněný ve svém dovolání namítá extrémně nesprávné právní posouzení skutku, nutno znovu zdůraznit, že nevznáší žádné hmotně právní námitky, ze kterých by existence extrémního rozporu mezi skutkem zjištěným soudy nižších stupňů a jeho právním posouzením v rozhodnutí těchto soudů měla vyplývat. V kontextu uvedeného lze ještě uvést, že soudy obou stupňů si byly vědomy důkazní situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, že hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly - je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry. Lze tak konstatovat, že jejich rozhodnutí nevybočila z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., resp. §134 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli. Činí-li za této situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v uvedených rozhodnutích a pouze z toho vyvozuje vadnost právního posouzení skutku, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval jen z tvrzeného neúplného důkazního řízení, nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d) a f) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci“.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. je naplněn tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení.
Obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku soudům dříve ve věci činným vytkl, že mu nelogicky a nezákonně uložily ochranné léčení sexuologické ve formě ambulantní vedle dlouhodobého trestu odnětí svobody, pro jehož výkon ho zařadily do věznice se zvýšenou ostrahou, ačkoliv si byly vědomy skutečnosti, že výkon ochranného léčení bude možno zahájit teprve ve vzdálené budoucnosti (po skončení výkonu dlouhodobého trestu odnětí svobody), resp. že ochranné léčení má smysl jen tehdy, pokud jeho realizace navazuje na stav zjištěný v době rozhodování soudu o něm.
Obviněný tak nenamítá absenci podmínek ustanovení §99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku pro uložení ochranného léčení. Jeho argumentaci proto nelze pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. subsumovat.
Obiter dictum Nejvyšší soud uvádí následující skutečnosti.
Podle §97 odst. 1, 2 tr. zákoníku platí, že za splnění zákonných podmínek lze ochranná opatření (tj. ochranné léčení, zabezpečovací detenci, zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty a ochrannou výchovu) ukládat samostatně i vedle trestu. Vedle trestu obdobné povahy však může být ochranné opatření uloženo jen, jestliže by jeho samostatné uložení nebylo dostatečné z hlediska působení na osobu, které je ukládáno, a ochrany společnosti.
Podle §99 odst. 1 tr. zákoníku soud uloží ochranné léčení v případě uvedeném v §40 odst. 2 tr. zákoníku a §47 odst. 1 tr. zákoníku, nebo jestliže pachatel činu jinak trestného není pro nepříčetnost trestně odpovědný a jeho pobyt na svobodě je nebezpečný. Podle odst. 2 téhož zákonného ustanovení může soud uložit ochranné léčení i tehdy, jestliže pachatel trestný čin spáchal ve stavu vyvolaném duševní poruchou a jeho pobyt na svobodě je nebezpečný [písm. a)], nebo pachatel, který zneužívá návykovou látku, spáchal trestný čin pod jejím vlivem nebo v souvislosti s jejím zneužíváním [písm. b)].
Trestní zákoník dále v §99 odst. 3 stanoví, že soud může ochranné léčení uložit i vedle trestu anebo při upuštění od potrestání.
Podle povahy nemoci a léčebných možností soud uloží ochranné léčení ústavní nebo ambulantní. Byl-li vedle ústavního ochranného léčení uložen trest odnětí svobody, ochranné léčení se vykonává zpravidla po nástupu výkonu trestu odnětí svobody ve věznici. Jestliže ochranné léčení nelze vykonat po nástupu výkonu trestu ve věznici, vykoná se ústavní ochranné léčení ve zdravotnickém zařízení před nástupem výkonu trestu odnětí svobody, pokud se tím lépe zajistí splnění účelu léčení, jinak se vykoná ve zdravotnickém zařízení po výkonu nebo jiném ukončení trestu odnětí svobody. Ambulantní ochranné léčení se vykoná zpravidla po nástupu výkonu trestu odnětí svobody ve věznici; jestliže výkon ambulantního ochranného léčení ve věznici nelze uskutečnit, vykoná se až po výkonu trestu odnětí svobody. Nepostačí-li délka výkonu trestu odnětí svobody ve věznici ke splnění účelu ochranného léčení, soud může rozhodnout o jeho pokračování v zdravotnickém zařízení poskytujícím ústavní nebo ambulantní péči (viz §99 odst. 4 tr. zákoníku).
V návaznosti na teoretická východiska stručně rozvedená shora Nejvyšší soud ve shodě se státním zástupcem konstatuje, že z relevantních ustanovení trestního zákoníku jednoznačně vyplývá, že uložení ochranného léčení sexuologického ve formě ambulantní není na překážku ta skutečnost, že obviněný bude moci zahájit jeho výkon až po výkonu současně uloženého dlouhodobého trestu odnětí svobody. Byť trestní zákoník v obecné rovině nepochybně preferuje souběžný výkon trestu odnětí svobody a ochranného léčení, výslovně počítá i se situací, že ambulantní ochranné léčení nelze ve věznici realizovat, a pro takové případy stanoví, že uložené ochranné léčení se vykoná až po výkonu trestu odnětí svobody (viz shora citované ustanovení §99 odst. 4 věta čtvrtá tr. zákoníku). K uvedenému nutno dodat, že ustanovení §99 odst. 7 tr. zákoníku ukládá soudu povinnost upustit od výkonu ochranného léčení, jestliže před jeho započetím pominou okolnosti, pro něž bylo uloženo.
Nejvyšší soud dále připomíná, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §38 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz přiměřeně rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Proto nelze pod uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), j), l ) tr. ř. (a ani jiný dovolací důvod podle §265b tr. ř.) podřadit dovolací argumentaci obviněného, jež brojí proti přísnosti uloženého trestu odnětí svobody.
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek
§265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. ledna 2012
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý