ECLI:CZ:NS:2012:6.TDO.1596.2011.1
sp. zn. 6 Tdo 1596/2011-17
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 18. ledna 2012 o dovolání obviněného J. B. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 1. 9. 2011, č. j. 10 To 400/2011-249, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 3 T 68/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 1. 9. 2011, č. j. 10 To 400/2011-249, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 21. 4. 2011, č. j. 3 T 68/2010-223, kterým byl obviněný uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku a odsouzen podle §147 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání jedenácti měsíců, když výkon trestu odnětí svobody byl obviněnému podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků a dále byl obviněnému J. B. uložen podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu dvou roků a šesti měsíců.
Proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 1. 9. 2011, č. j. 10 To 400/2011-249, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to ve vztahu k již shora zmíněnému rozsudku soudu prvního stupně (Okresního soudu v Kladně ze dne 21. 4. 2011, č. j. 3 T 68/2010-223). Již v samém úvodu dovolání upozorňuje obviněný Nejvyšší soud na rozhodnutí Ústavního soudu, sp.zn. II. ÚS 855/08, a povinnost Nejvyššího soudu vykládat podmínky přípustnosti dovolání v souladu s Ústavou a rozhodnutími Ústavního soudu a nikoli formalisticky. Prostřednictvím obhájce upozorňuje Nejvyšší soud, že pokud by nerespektoval postup vyslovený Ústavním soudem a nedbal by namítaného porušení lidských práv obviněného – především jeho práva na spravedlivý proces, sám by se tak svým rozhodnutím na porušení těchto práv obviněného podílel. V další části dovolání nejprve rozvádí teoretické úvahy, které se zabývají subjektivní stránkou trestného činu, aby následně soudům vytknul, že pokud měl porušit důležitou povinnost, uloženou mu podle zákona, pak v žádném z rozhodnutí není tato povinnost konkretizována. V odůvodnění rozsudku je sice uveden výčet povinností, avšak i v případě nedbalostního zavinění je potřebné zavinění pachateli prokázat. V reakci na tuto argumentaci vznáší výhrady k úvahám soudů o jeho vině, kdy podle jeho mínění nelze akceptovat závěry znaleckého posudku ohledně maximální hodnoty průjezdové rychlosti předmětnou zatáčkou, což přičítá nesprávnému použití programu PC Crash, který v tomto případě podle mínění obviněného zcela nahradil manuální výpočty znalce. Dále rozvádí své úvahy ke stáří vozidla, kterým jel, možnostem tohoto vozidla dosáhnout nepřiměřené rychlosti v určitém čase. Tyto jeho pochybnosti mohly být podle mínění obviněného odstraněny např. vyšetřovacím pokusem. Obviněný dále poukazuje na to, že nedostatečně se soudy vypořádaly s otázkou, zda obviněný mohl předvídat možnost porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem (a to v souvislosti s konkrétním případem, kdy obviněný neznal tuto komunikaci, zatáčka nebyla značena, rychlost jízdy nebyla omezena apod.). V další části svého dovolání poukazuje na to, že zmíněnými rozhodnutími došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, a proto mu nezbylo nic jiného, než se obrátit na Nejvyšší soud, neboť nebyly respektovány zásady in dubio pro reo, zásada subsidiarity trestní represe, což jej vede k závěru, že nejen rozhodnutí napadené dovoláním je nutno zrušit, ale zrušit je nezbytné také rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátit soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém přípisu sdělila, že v zájmu urychlení dalšího postupu řízení souhlasí s projednáním věci v neveřejném zasedání, aniž by se blíže vyjádřila ke způsobu, jakým by měl Nejvyšší soud ve věci rozhodnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je možno dovolání podat, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (alternativa I. – která dopadá na případy, kdy bylo odvolání zamítnuto nebo odmítnuto podle §253 tr. ř. apod.) nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k) (alternativa II. – která dopadá na případy, kdy odvolání bylo zamítnuto jako nedůvodné).
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Ze skutkového zjištění soudu prvního stupně vyplývá, že obviněný „dne 19. 6. 2010 v 16.00 hod. na silnici v katastru obce J., okr. K., jako řidič osobního automobilu značky xxx, RZ, se nevěnoval plně řízení vozidla v důsledku nepřiměřeně vysoké rychlosti jízdy pohybující se kolem 100 km/h při nájezdu do nepřehledné levotočivé zatáčky nezvládl řízení...“ V podaném dovolání předně obviněný zpochybňuje skutková zjištění soudů, která spočívají ve zjištění, že se nevěnoval plně řízení vozidla, a v důsledku nepřiměřené rychlosti nezvládl vozidlo a s tímto havaroval a došlo ke zranění poškozeného, který byl podstatným způsobem omezen v běžném způsobu života po dobu 11 týdnů vyloučení pravé horní končetiny z běžné zátěže. Toto základní skutkové zjištění obviněný zpochybňuje jednak odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu, porušení zásady in dubio pro reo, na nekvalitní znalecký posudek, neprokázání subjektivní stránky apod.
V reakci na výhrady obviněného, které byly v dovolání uplatněny, považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že zmíněné rozhodnutí Ústavního soudu (sp. zn. II. ÚS 855/08) je mu znáno. Taktéž mu je známa celá řada dalších rozhodnutí Ústavního soudu, ve kterých se tento zabývá tzv. formalisticky chápaným (dle argumentace obviněného) přístupem Nejvyššího soudu k dovolání obviněných a problematikou tzv. extrémního nesouladu – rozporu. V souvislosti s touto problematikou je však potřebné uvést, že pokud Ústavní soud cituje tzv. extrémní nesoulad (příp. zmiňuje formalistický přístup k dovolacím důvodům), činí tak za situace nutnosti svého zásahu, pokud tak neučinil již Nejvyšší soud, existuje-li extrémní rozpor - ve smyslu ustálené judikatury, či svévole na straně obecných soudů. Za této situace, tedy existence extrémního rozporu připouští Ústavní soud možnost zásahu za striktně vymezených důvodů. Nejvyšší soud však v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu, stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 1601/07).
V návaznosti na výše uvedené je potřebné uvést, že soud prvního stupně si byl plně vědom důkazní situace a pečlivě přistupoval k hodnocení jednotlivých důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Z jeho rozsudku vyplývá, že se věnoval hodnocení výpovědí jak obviněného, tak i svědků v návaznosti na jimi činěné výpovědi v průběhu trestního řízení, a tyto výpovědi hodnotil v souvislosti s dalšími provedenými důkazy (viz zejména str. 3-6 rozsudku či str. 2-3 usnesení soudu odvolacího). Je zřejmé, že soudy postupovaly v souladu s ustanoveními §125 odst. 1 tr. ř. (resp. 134 tr. ř.), tudíž jim nelze vytknout svévoli, přičemž odůvodnění je jasné, logické a přesvědčivé. Činí-li i přes shora uvedené skutečnosti obviněný kroky ke zpochybnění těchto skutkových závěrů a až následně od svých závěrů dovozuje jiné závěry právní, pak nelze než opětovně zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní.
Nad rámec úvah soudu prvního a druhého stupně, v reakci na argumentaci obviněného v rámci dovolání, musí Nejvyšší soud uvést, že obviněný v dovolání zcela přehlíží tu skutečnost, že s ním ve vozidle jely další osoby. Všechny tyto osoby uvedly, že obviněný jel nepřiměřenou rychlostí, obcí Ř. projížděl obviněný rychlostí přes 80 km/h, což bylo signalizováno radarem a do předmětné zatáčky najížděl rychlostí kolem 100 km/h. Z výpovědi svědka Š. vyplynulo, že obviněný najížděl do zatáčky velmi vysokou rychlostí a svědkovi bylo jasné, že výjezd ze zatáčky nemůže zvládnout. Výslechem svědků z vozidla, ale i další osoby bylo zjištěno, že žádné vozidlo obviněného při průjezdu zatáčkou neohrožovalo. Výše uvedené skutečnosti uvádí Nejvyšší soud pouze na dokreslení obviněným popíraného nedbalostního jednání a argumentace, že s ohledem na neznámé okolí nemohl předpokládat ostrou zatáčku apod. Jestliže svědci se shodli na tom, že rychlost obviněného i v obci, kde byla omezena dosahovala hranice 80 km/h, bezpochyby tato okolnost svědčí o nezodpovědném přístupu obviněného k řízení motorového vozidla uvedeného dne, těsně před dopravní nehodou, která byla ve své podstatě pouze vyústěním porušení předpisů (viz zák. č. 361/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Pokud obviněný konstatuje, že nebyla konkretizována jednotlivá porušení důležitých povinností, pak nezbývá než odkázat např. na §4 písm. a), §5 odst. 1 písm. b) – kdy uvedená ustanovení lze označit za obecná, speciálním je pak §18 odst. 1. Průběh jízdy obviněným (mj. uzavřenou obcí), shora stručně popsaný svědky, jednoznačně potvrzuje správnost závěrů soudu prvního a druhého stupně, že obviněný jel nepřiměřenou rychlostí, porušil důležitou povinnost ve smyslu mj. shora uvedeného ustanovení a s ohledem na způsob jízdy byla dána jeho nedbalost ve smyslu §15 písm. a) tr. zákoníku. Z výše uvedeného je nepochybné, že závěry znaleckého posudku nejsou v rámci důkazů osamoceny, ale právě naopak, jsou v souladu s dalšími ve věci provedenými důkazy.
Z výše uvedeného, stejně jako odůvodnění rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně je nepochybné, že problematika tzv. extrémního nesouladu, která by se mohla skrývat za argumentací obviněného o porušení jeho základních lidských práv v kontextu s rozhodnutím Ústavního soudu a jím (Ústavním soudem) vyjádřený pojmem „extrémního nesouladu – rozporu“ nelze v dané trestní věci akceptovat.
Zjištěný skutkový stav je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§125 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu.
V souvislosti s představou obviněného o správném skutkovém zjištění lze zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento mj. uvedl, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. To platí i pro dovolací řízení.
Z podaného dovolání je evidentní, že rozhodnutí soudu představám obviněného nevyhovuje, a proto zpochybňuje provedené důkazy, jejich hodnocení a hovoří o nedostatcích procesního charakteru a v rozsahu dokazování. Všechny tyto námitky jsou však námitkami z pohledu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. irelevantními, a proto ohledně tohoto dovolacího důvodu přicházelo v úvahu dovolání obviněného odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., stejně jako v případě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., prostřednictvím kterého byl dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněn. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. ledna 2012
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu