ECLI:CZ:NS:2012:6.TDO.1615.2011.1
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 18. ledna 2012 o dovolání obviněného K. M., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 8 To 228/2010, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 1 T 179/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 8 To 228/2010, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 3. 9. 2009, č. j. 1 T 179/2009-150, kterým byl uznán vinným trestným činem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle 249a odst. 2 tr. zák. a odsouzen podle §249a odst. 2 tr. zák. ve spojení s ustanovením §249a odst. 1 tr. zák., k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, když podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků a podle §59 odst. 2 tr. zák. mu bylo uloženo, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil poškozené způsobenou škodu; o nároku poškozené bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř.
Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 8 To 228/2010, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to prostřednictvím dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Naplnění dovolacího důvodu spatřuje obviněný „v chybném postupu Krajského soudu v Brně, že jako soud odvolací se v rámci své přezkumné činnosti nevypořádal s uplatněnými hmotněprávními i procesními výhradami k postupu orgánů činných v trestním řízení, a to ať již ve fázi přípravného řízení, nebo řízení před soudem I. stupně“. Podle obviněného trpí jeho trestní stíhání od samého počátku vadami, které je činí nesrozumitelným a nepřezkoumatelným, kdy je toho názoru, že výroková věta sdělení obvinění neuváděla konkrétní skutečnosti týkající se odůvodnění naplnění znaků zavinění. Vzhledem k tomu, že se soudy jeho výhradou nezabývaly, necítí se vinným tím, že by bývalé manželce a svému synovi znemožňoval užívat rodinný dům č. p. v K.. Soudům vytýká, že výrok o jeho vině opírají o důkazy, které zpochybňoval, na druhou stranu se nevypořádaly s obhajobou, kterou uplatnil. Podle jeho mínění bylo porušeno ustanovení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, které mu zaručuje právo předkládat svá stanoviska, kdy nerespektování tohoto ustanovení spatřuje v tom, že mu soudy dostatečně neodpověděly na jím specifikované námitky k předloženým důkazům a na všechny jeho argumenty. V této souvislosti zmiňuje a dále rozvíjí své úvahy k nerespektování soudy ustanovení čl. 90 Ústavy či čl. 36 odst. 1 Listiny. Podle obviněného je sporné, zda v předmětné době bránil v užívání předmětné nemovitosti poškozené. Nesdílí názor soudu druhého stupně, že výlučnou vlastnicí nemovitosti je poškozená, kdy soud podle něj přehlédl usnesení Nejvyššího soudu, sp. zn. 22 Cdo 4895/2008, a v té souvislosti považuje za nesprávný závěr soudu o jeho přímém úmyslu ve smyslu §4 písm. a) tr. zák. k jednání, kterým byl uznán vinným. Dále namítá, že vzhledem k tomu, že poškozená jako spoluvlastnice v nemovitosti nebydlela, pak samotné nepředání klíčů nelze pokládat za jednání naplňující zákonné znaky trestného činu podle §249a tr. zák. V další části svého dovolání cituje celou řadu rozhodnutí Ústavního soudu, ve kterých Ústavní soud soudům obecným vytýkal formalistický postup a nesprávnou aplikaci podústavního práva, což tento vyjádřil v otázce tzv. extrémního rozporu s principy spravedlnosti. Podle obviněného nebylo při rozhodování o náhradě škody přihlédnuto k tomu, že poškozená je spoluvlastnicí další nemovitosti, kde mohla vozidlo parkovat, přičemž uvedená problematika odpovídá normálnímu občanskoprávnímu sporu. Závěrem podaného dovolání poukazuje na to, že předmětný dům po odchodu poškozené začal sám s dětmi užívat a je přesvědčen, že jde o spor občanskoprávní, nikoli trestně právní, a to i z pohledu výše uvedených ustanovení Listiny, Úmluvy a Ústavy, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudu druhého stupně zrušil a tomuto soudu věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření poukazuje na to, že obviněný sice formálně deklaruje dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., avšak jím uplatněné námitky stojí obsahově mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí netrpí žádnou vadou, kterou je dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) [resp. l) tr. ř.] vymezen, navrhla státní zástupkyně dovolání obviněného odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je možno dovolání podat, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (alternativa I. – která dopadá na případy, kdy bylo odvolání zamítnuto nebo odmítnuto podle §253 tr. ř. apod.) nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k) (alternativa II. – která dopadá na případy, kdy odvolání bylo zamítnuto jako nedůvodné).
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
V souvislosti s předmětným dovoláním je vhodné zmínit, že ze skutkového zjištění soudu prvního stupně vyplývá, že obviněný „v době od 26.5.2008 do zahájení trestního stíhání 19. 3. 2009 v B., část K., na ulici Z., okr. V., znemožňoval své bývalé manželce E. M. a svému nezletilému synovi, užívat rodinný dům čp., jehož je E. M. od roku 1993 výlučnou vlastnicí, ač o této skutečnosti věděl, byl na ni i opakovaně písemně upozorněn a současně vyzván k umožnění přístupu do domu, bránil bývalé manželce a synovi vstupu do domu, úmyslně ponechával z vnitřní strany vstupních dveří zasunutý klíč v zámku a v lednu 2009 vyměnil zámek u vstupních dveří do domu, aniž by bývalé manželce a synovi předal příslušné klíče, čímž jim zcela znemožnil vstup do domu a řádný výkon užívacího práva k předmětné nemovitosti“.
Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku (se kterým se ztotožnil také soud odvolací) mj. rozvedl výpověď obviněného a dále svědků (M. D., L. M.), kteří částečně podpořili výpověď obviněného (viz str. 3-4 rozsudku), ale také poškozené a dalších svědků a další důkazy, které vyzněly v neprospěch obviněného (str. 4-7). Na str. 7-8 svého rozsudku pak soud prvního stupně rozvedl své hodnotící úvahy ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. V souvislosti s otázkou zjišťování skutkového stavu je potřebné uvést, že zjištěný skutkový stav je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§125 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu.
Z dovolání obviněného je nepochybné, že tento s hodnotícími úvahami soudu prvního stupně, ale i závěry soudu odvolacího, který se ztotožnil s hodnocení důkazů soudem prvního stupně, nesouhlasí. V této souvislosti poukazuje na hmotně právní ustanovení – zavinění, které však spojuje o otázkou hodnocení důkazů a dále s řadou rozhodnutí Ústavního soudu (viz shora). Na tomto místě musí Nejvyšší soud poukázat na to, že je mu známa celá řada rozhodnutí Ústavního soudu, která se zabývají obviněným zmiňovanou problematikou formálního přístupu a extrémního rozporu-nesouladu. Musí však konstatovat, že žádné ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. neuvádí jako dovolací důvod tzv. „extrémní nesoulad“, a to ani jako obsahovou součást zmíněného §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nutno dodat, že problematiku tzv. „extrémního nesouladu“ nelze aplikovat na trestní věc obviněného, kdy veškerá jeho argumentace spočívá v tom, že obviněný nesouhlasí s hodnocením důkazů, které vyústilo v předmětný zjištěný skutkový stav a následné právní posouzení zjištěného skutkového stavu. Tak, jak je skutek popsán, vykazuje znaky trestného činu, jímž byl uznán vinným, přičemž hodnocení důkazů bylo provedeno způsobem odpovídajícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. a úvahy soudů ohledně hodnocení důkazů odpovídají plně §125 tr. ř.
Pokud obviněný cituje ve svém dovolání celou řadu ustanovení Ústavy, Listiny a Úmluvy, měl patrně na mysli taková rozhodnutí Ústavního soudu, kde tento cituje nutnost svého zásahu, pokud tak neučinil již Nejvyšší soud, existuje-li extrémní rozpor - ve smyslu ustálené judikatury, či svévole na straně obecných soudů. Za této situace, tedy existence extrémního rozporu, připouští Ústavní soud možnost zásahu za striktně vymezených důvodů. Nejvyšší soud však v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu, stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 1601/07). V návaznosti na výše uvedené je potřebné uvést, že soud prvního stupně si byl plně vědom důkazní situace a velmi pečlivě přistupoval k hodnocení jednotlivých důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Z jeho rozsudku vyplývá, že se věnoval hodnocení výpovědí jak obviněného, tak i svědků, tyto hodnotil v souvislosti s dalšími provedenými důkazy. Z odůvodnění rozsudku je patrno, že soudy postupovaly v souladu s ustanoveními §125 odst. 1 tr. ř. (resp. §134 tr. ř.), tudíž jim nelze vytknout svévoli, přičemž odůvodnění je jasné, logické a přesvědčivé. Činí-li i přes shora uvedené skutečnosti obviněný kroky ke zpochybnění těchto skutkových závěrů a až následně od svých závěrů dovozuje jiné závěry právní, pak nelze než opětovně zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní.
Pokud obviněný poukazuje mj. na ustanovení čl. 36 Listiny, pak musí Nejvyšší soud zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ve kterém tento mj. uvedl, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. To platí i pro dovolací řízení. Z podaného dovolání je evidentní, že rozhodnutí soudu představám obviněného nevyhovuje, a proto zpochybňuje provedené důkazy, jejich hodnocení a hovoří o nedostatcích procesního charakteru a v rozsahu dokazování, vznáší výhrady vůči srozumitelnosti a přezkoumatelnosti rozhodnutí.
Přestože v dovolání neshledal Nejvyšší soud právně relevantní námitky, a to i v souladu s vyjádřením státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, a proto dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., považuje za potřebné uvést několik základních informací. Ze znění §249a odst. 2 tr. zák. (§208 odst. 2 tr. zákoníku) vyplývá, že uvedeného trestného činu se dopustí ten, kdo oprávněné osobě neoprávněně brání v užívání domu, bytu nebo nebytového prostoru. V daném případě se jedná o úmyslný trestný čin, kdy postačuje i úmysl eventuální. Sám obviněný na str. 4 svého dovolání uvádí, že „je přesvědčen, že po stránce subjektivní se vyžaduje úmysl, a že postačí eventuální“. Obviněný odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 22 Cdo 4895/2008, avšak jeho odkaz na toto rozhodnutí je zcela nepřípadný. Na tomto místě musí Nejvyšší soud obviněného upozornit na to, že ani okolnost, že by byl spoluvlastníkem uvedené nemovitosti by neměnila nic na jeho odsouzení, neboť zákon v tomto případě hovoří pouze o tom, že je neoprávněně bráněno oprávněné osobě v užívání domu. Ze skutkových zjištění vyplývá, že v předmětném domě bydlel obviněný s manželkou (v listu vlastnictví uvedenou jako jedinou vlastnicí nemovitosti) a dětmi, a že v důsledku fyzického a psychického incidentu po 9. 2. 2008 musela poškozená dům opustit a v souvislosti s déletrvajícím jednáním obviněného musela vyhledat odbornou pomoc – viz zpráva soukromé psychiatrické poradny. Z uvedeného je tedy zřejmé, že obviněná musela se synem nemovitost opustit právě pro počínání obviněného, nikoli z vlastní iniciativy. Je tedy nepochybné, že poškozená byla oprávněna nemovitost užívat, když nikoli jako výlučná vlastnice, tak ev. jako spoluvlastnice, jak se domáhá obviněný, avšak ani tato skutečnost nevylučuje posouzení jednání obviněného jako trestné, neboť to byl obviněný, který neoprávněně bránil poškozené a synovi v užívání domu. Okolnosti, jak tak činil, jsou dostatečně popsány ve výroku rozhodnutí a odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. S ohledem na dobu, po kterou neoprávněné bránění ze strany obviněného trvalo, okruh osob, okolnosti, jak jednal, vylučují aplikaci zásady „ultima racio“. (Na tomto místě je vhodné zmínit rovněž závěry soudu druhého stupně na str. 2 jeho usnesení). Jako právní nelze akceptovat ani námitku obviněného k výši škody, kterou je povinen poškozené uhradit, když tato škoda poškozené vznikla v souvislosti s protiprávním jednáním obviněného, řádně byla uplatněna a soud ve svém rozsudku rovněž zdůvodnil, jaké skutečnosti jej vedly k závěru, že právě částku 53.187,- Kč považoval za důvodnou při uplatněném nároku na náhradu škody. Nelze rovněž souhlasit ani s tvrzením obviněného, že postup soudu při stanovení povinnosti k náhradě škody je nepřezkoumatelný, neboť soud prvního stupně podrobně na str. 9 svého rozsudku popsal, na základě jakých úvah dospěl k výši škody, kterou je obviněný povinen uhradit. Dále je potřebné obviněného upozornit na tu skutečnost, že pokud je prokázáno, že výše škody vznikla v souvislosti s protiprávním jednáním obviněného a o její výši nemá soud pochybnosti, je právě rozhodnutí podle §228 tr. ř. významné zejména z hlediska rychlosti – na rozdíl od standardního civilního řízení, nevyžaduje ani od poškozeného zvýšené výdaje na úhradu soudního poplatku a splňuje mj. také požadavek preventivně výchovného působení. Nepřezkoumatelnost nelze spatřovat ani ve vztahu popisu skutku (což ani obviněný nečiní, Nejvyšší soud však i tuto skutečnost bral v úvahu) a rozhodnutí o náhradě škody, kdy lze pro stručnost odkázat na rozhodnutí č. 41/2002 – I. Sb. rozh. tr., které lze přiměřeně aplikovat.
Z podaného dovolání je evidentní, že rozhodnutí soudu představám obviněného nevyhovuje, a proto zpochybňuje provedené důkazy, jejich hodnocení a hovoří o nedostatcích procesního charakteru a v rozsahu dokazování. Všechny tyto námitky jsou však námitkami z pohledu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. irelevantními, a proto ohledně tohoto dovolacího důvodu přicházelo v úvahu dovolání obviněného odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., stejně jako v případě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., prostřednictvím kterého byl dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněn. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. ledna 2012
JUDr. Jan Engelmann předseda senátu