ECLI:CZ:NS:2012:6.TDO.205.2012.1
sp. zn. 6 Tdo 205/2012-56
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. března 2012 o dovolání obviněných D. B. , A. F. , a D. M. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 6. 2011, č. j. 6 To 220/2011-3688, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 15 T 187/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného D. B. odmítá .
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných A. F. a D. M. odmítají .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 7. 2. 2011, č. j. 15 T 187/2009-3533, byl obviněný D. B. uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zákoníku a podle §283 odst. 2 tr. zákoníku mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání devíti let, přičemž pro výkon tohoto trestu byl podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku bylo vysloveno zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty (blíže specifikovaných ve výroku rozsudku). Obvinění A. F. a D. M. byli uznáni vinnými zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku. Obviněnému A. F. byl podle §283 odst. 2 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku, za zločin podle §283 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku a sbíhající se trestný čin podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi let, přičemž pro výkon tohoto trestu byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl podle §73 odst. 1 tr. zákoníku a podle §74 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu třiceti měsíců. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 11. 3. 2009, sp. zn. 3 T 126/2008, který nabyl právní moci dne 11. 3. 2009, ve spojení s usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 5. 3. 2010, sp. zn. 3 T 126/2008, kterým byl trest odnětí svobody zkrácen na 4 měsíce a trest zákazu činnosti zkrácen na 30 měsíců, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku bylo vysloveno zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty (blíže specifikovaných ve výroku rozsudku). Obviněnému D. M. byl podle §283 odst. 2 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku bylo vysloveno zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty (blíže specifikovaných ve výroku rozsudku).
Z podnětu odvolání obviněných D. B. , A. F. , D. M. a dalších spoluobviněných: J. D. , M. K. a J. S. byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 6. 2011, č. j. 6 To 220/2011-3688, napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušen v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodnuto tak, že obviněný D. B. byl uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zákoníku a podle §283 odst. 2 tr. zákoníku mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání devíti let, přičemž pro výkon tohoto trestu byl podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku bylo vysloveno zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty (blíže specifikovaných ve výroku rozsudku). Obvinění A. F. a D. M. byli uznáni vinnými zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku. Obviněnému A. F. byl podle §283 odst. 2 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku, za zločin podle §283 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku a sbíhající se trestný čin podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi let, přičemž pro výkon tohoto trestu byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl podle §73 odst. 1 tr. zákoníku a podle §74 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu třiceti měsíců. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 11. 3. 2009, sp. zn. 3 T 126/2008, který nabyl právní moci dne 11. 3. 2009, ve spojení s usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 5. 3. 2010, sp. zn. 3 T 126/2008, kterým byl trest odnětí svobody zkrácen na 4 měsíce a trest zákazu činnosti zkrácen na 30 měsíců, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku bylo vysloveno zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty (blíže specifikovaných ve výroku rozsudku). Obviněnému D. M. byl podle §283 odst. 2 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku bylo vysloveno zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty (blíže specifikovaných ve výroku rozsudku).
Obviněný D. B. podal dovolání s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť podle jeho názoru napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a nesprávném hmotně právním posouzení. Má za to, že na základě provedeného dokazování mu nebylo prokázáno, že by spáchal zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zákoníku. Tvrdí, že vytýkaného jednání se nedopustil a zcela popírá, že by tak činil po vzájemné dohodě a za vzájemné součinnosti s ostatními spoluobviněnými. Nesouhlasí s tím, že by měl v rámci páchání trestné činnosti nějaký konkrétní úkol a že by trestnou činnost ostatních spoluobviněnými organizoval a koordinoval. Dále je přesvědčen, že nemohl spáchat trestnou činnost ve značném rozsahu podle §283 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. V této souvislosti vytýká soudům, že pro uznání viny tímto trestným činem soudy důsledně nevycházely z rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 8 Tdo 463/2010, neboť nebyl předložen žádný důkaz o tom, že by léky předal komukoliv z obviněných a že by komukoli z ostatních obviněných předával jakékoliv komponenty k výrobě pervitinu a rovněž ostatními ve věci provedenými důkazy nebyla jeho vina spolehlivě prokázána. V tomto směru zdůrazňuje, že ani kriminalistické expertízy – daktyloskopické, genetické – neposkytují jediný usvědčující důkaz a tyto důkazy nemohou být nahrazeny záznamy telekomunikačního provozu. Domnívá se, že za této důkazní situace nelze dovozovat jeho trestní odpovědnost za zpracování 69.600 ks léků Modafen, Nurofen Stopgrip a Paralen Plus. Dodává, že výroková část rozsudku odvolacího soudu podle obviněného neuvádí žádné konkrétní množství omamných a psychotropních látek, ani finanční částku pro naplnění podmínky „značného rozsahu“ podle ustanovení §283 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Nesprávné je podle obviněného rovněž posouzení skutku podle §283 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, tedy závěr, že spáchal čin, ač byl za takový skutek v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán. Vytýkaného jednání se dopustil od léta 2008 do 26. 11. 2008 a v té době platný trestní zákon tuto úpravu neobsahoval. Obviněný proto pokládá v této části rozsudek za rozporný s ustanovením §1 tr. zákoníku. Další námitky obviněný vznáší k řízení, které podle jeho názoru bylo postiženo podstatnými vadami, a to v souvislosti s postupem týkajícím se zahájení trestního stíhání podle §160 odst. 1 tr. ř. a s výpověďmi svědků Ž. N. , P. S. a E. P. v přípravném řízení. Ze shora uvedených důvodů má obviněný za to, že skutkový stav zjištěný soudem nenaplňuje zákonné znaky trestného činu, jímž byl uznán vinným, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 6. 2011, č. j. 6 To 220/2011-3688, jakož i předcházející rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 7. 2. 2011, sp. zn. 15 T 187/2009, a dále aby podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle §265 l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Ostravě přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, příp. aby Nejvyšší soud podle §265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl.
Také obviněný A. F. dovolání opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jeho názoru rozsudkem Krajského soudu v Ostravě nebyla zachována totožnost skutku, pro který bylo zahájeno trestní stíhání. V další části dovolání zpochybňuje provedené důkazy – výpovědi svědků Š. a K. , stejně jako další důkazy – domovní prohlídky a upozorňuje na to, že v dalších bytech a rodinných domcích nebyly nalezeny žádné jeho stopy, které by svědčily o tom, že by se podílel na zakázané výrobě drog. I další námitky obviněného se týkají dokazování – námitky vznáší k odposlechům a procesním pochybením při výslechu svědka M. Protokoly o odposleších považuje za procesně nepoužitelné, z čehož dovozuje, že je možné použít toliko výpověď svědka K. Tato výpověď podle obviněného umožňuje právně kvalifikovat jeho jednání toliko podle §283 odst. 1 tr. zákoníku. S ohledem na tyto skutečnosti obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil „rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 6. 2011“ a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný D. M. ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nesouhlasí s tím, že odvolací soud jeho vinu dovodil jednak z odposlechů, ze kterých mělo údajně vyplývat, že se s ostatními spoluobviněnými dobře znal a s těmito komunikoval, jednak z toho, že hovory jsou vedeny z domu v P. , který obviněným pronajal a na základě věcí zajištěných v rodinném domě v P. Veškeré tyto důkazy považuje obviněný za naprosto nepřesvědčivé a neprůkazné a podle jeho názoru naopak svědčí o jeho nevině. Namítá, že z obsahů rozhovorů s obviněným F. nelze v žádném případě dovozovat jeho podíl na výrobě drog. Poukazuje na to, že záznamy o sledování jeho osoby svědčí o tom, že s ostatními spoluobviněnými se nestýkal. Rodinný dům v P. pronajal za účelem dalšího zisku a měl na starosti úklid okolí domu, zahrada apod. Považuje za nejasné, z čeho soudy dovodily, že zajištěné věci v rodinném domě měly být jeho vlastnictvím, když v době bydleli ostatní obvinění, a nikoliv on. V závěru dovolání obviněný napadenému rozsudku vytýká, že neobsahuje konkrétní okolnosti, z nichž by bylo možno dovodit, že neoprávněně vyrobil a jinak jinému opatřil psychotropní látku a spáchal takový čin ve značném rozsahu podle §283 odst. 1, 2 „písm. b)“, c) tr. zákoníku, a „k tomu závěru nelze dospět i v návaznosti na jím uváděné námitky“. S ohledem na tyto skutečnosti obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 6. 2011, č. j. 6 To 220/2011-3688, a podle §265l odst. 1 tr. ř. věc přikázal Krajskému soudu v Ostravě k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného D. B. konstatoval, že právní kvalifikace skutku podle §283 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zákoníku je z pohledu ustanovení §2 odst. 1 tr. zákoníku pro pachatele bezpochyby příznivější. Zákonný znak tzv. zpětnosti vyplývá ze skutečností, že obviněný byl rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 7. 2004 pod sp. zn. 3 T 178/2003 odsouzen pro trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků a osmi měsíců, přičemž z výkonu trestu byl podmíněně propuštěn rozhodnutím Okresního soudu v Ostravě ze dne 12. 2. 2008, sp. zn. 0 Pp 393/2007, se stanovením zkušební doby v trvání sedmi roků s dohledem. V projednávané věci došlo ke spáchání trestné činnosti v době od léta 2008 do 26. 11. 2008, tudíž lze učinit závěr, že obviněný byl za takový čin v posledních třech letech potrestán (z výkonu trestu odnětí svobody byl propuštěn dne 12. 2. 2008). Pokud jde o naplnění zákonného znaku kvalifikované skutkové podstaty zločinu ve smyslu §283 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku – „značný rozsah“, nalézací soud vycházel z ustálené soudní judikatury (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 8 Tdo 463/2010), přičemž zcela důvodně dovodil naplnění tohoto zákonného znaku. Přihlédl přitom nejen ke skutečnosti, že obvinění mohli vyrobit až 1548,84 g pseudoefedrinhydrochloridu, ale též k výši peněžní částky, kterou pachatelé mohli za takto vyráběnou či distribuovanou látku utržit, k délce doby, po níž obvinění s těmito látkami nakládali, event. pro jaký okruh osob byly určeny. Jak státní zástupce uvedl, námitky obviněného D. M. směřují výlučně do oblasti skutkových zjištění, resp. do správnosti a úplnosti skutkových zjištění a zejména pak do způsobu hodnocení opatřených důkazů, kdy obviněný na tomto základě zpochybňuje užitou právní kvalifikaci skutku. Zmíněné výhrady však nelze v žádném případě podřadit pod dovolací důvod, specifikovaný v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Argumentace obviněného A. F. má z podstatné části obdobný charakter, když jmenovaný napadá skutkové závěry obou soudů s tím, že v daném případě navíc nebyla zachována totožnost skutku. Tuto otázku však neřeší hmotné právo trestní, nýbrž je upravena v procesním předpisu (§220 odst. 1 tr. ř.), proto jí nelze uplatnit v rámci výše uvedeného dovolacího důvodu. V závěru svého vyjádření státní zástupce doplnil, že pokud argumentace obviněných brojila proti neúplnosti či nesprávnosti skutkových zjištění a následnému hodnocení důkazů, nelze ji z pohledu uplatněného dovolacího důvodu ani z jiného důvodu vymezeného v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. přiznat žádnou relevanci. Skutková věta výroku o vině soudu prvního stupně zahrnovala i jednání, jež časově nespadala do skutku tak, jak byl popsán v usnesení o zahájení trestního stíhání. Proto odvolací soud popis skutku upřesnil, resp. zúžil, což mělo dopad jednak u obviněného D. M. (vypuštěno jednání z období listopad až prosinec vůči M. Š. ), jednak u obviněného A. F. (vypuštěno jednání vůči svědku P. K. , jemuž měl již od roku 2007 prodávat pervitin). Právě touto úpravou skutku zajistil odvolací soud požadavek zachování totožnosti skutku. Další výhrady obviněných (nezákonný výslech svědků v přípravném řízení, nikoli řádné a včasné vyrozumění obhájce o úkonech v dané věci, absence náležitostí protokolu o odposleších a další) napadají případná procesní pochybení orgánů činných v trestním řízení, která však nelze relevantním způsobem podřadit pod obviněnými uplatněný dovolací důvod. Vzhledem k tomu, že veškeré námitky obviněných lze považovat za zjevně neopodstatněné, státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání všech obviněných jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], byla podána obviněnými jako osobami oprávněnými prostřednictvím obhájců [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahují i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněný, zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Nejvyšší soud shledal, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl naplněn pouze v případě dovolání obviněného D. B. Právní relevantnost lze přiznat námitce, která se týká posouzení jeho skutku podle §283 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. V této části obviněný namítá, že byl uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, ačkoliv trestný čin spáchal v době, kdy nový trestník zákoník č. 40/2009 Sb. nebyl účinný (nabyl účinnosti až dne 1. 1. 2010). V tomto směru napadá ustanovení §1 tr. zákoníku, podle něhož čin je trestný, jen pokud jeho trestnost byla zákonem stanovena dříve, než byl spáchán.
Již soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí (str. 42) uvedl, proč u obviněného D. B. nepřistoupil k právní kvalifikaci skutku podle předchozí právní úpravy. Nový trestní zákoník použil především s ohledem na to, že byl pro obviněného příznivější. Je zjevné, že trestný čin nedovolené výroby omamných a psychotropních látek a jedů byl obsažen v trestním zákoně č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31. 12. 20009, v ustanovení §187. A přestože v tomto ustanovení se nenacházelo ustanovení o tzv. zpětnosti, soud prvního stupně správně použil ustanovení nového trestního zákoníku, a to právě s ohledem na to, že právě zmíněná zpětnost v ustanovení §283 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku - „ač byl za takový čin v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán“ - je pro pachatele příznivější. Při srovnání nového a starého zákona v dané věci přicházelo v úvahu rovněž použití ustanovení o zvlášť nebezpečné recidivě definované v ustanovení §41 odst. 1 tr. zák.
Ustálená judikatura vychází z toho, že rozhodujícím kritériem pro posouzení otázky, zda použití pozdějšího zákona by bylo pro pachatele příznivější, je celkový výsledek z hlediska trestnosti, jehož by bylo při aplikaci toho či onoho zákona dosaženo, s přihlédnutím ke všem právně rozhodným okolnostem konkrétního případu. Použití nového práva je tedy pro pachatele příznivější tehdy, jestliže jeho ustanovení posuzována jako celek skýtají výsledek příznivější než právo dřívější (srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2001, sp. zn. IV ÚS 158/2000, uveřejněn pod č. 12 ve sv. 21 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky). Je-li při rozhodování, která z právních úprav bude použita, rozhodující otázka související s druhem a výměrou v úvahu přicházejících trestů, rozhodující bude výsledek srovnání těchto trestů, které by byly při použití zákonů jako celků pachateli uloženy, včetně jejich výměry a toho jak konkrétního pachatele postihnout, jakož i všech dalších podstatných důsledků pro pachatele s jejich uložením spojených (srov. č. 44/1970-III. Sb. rozh. tr.). Podle §2 odst. 1 tr. zákoníku se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější. Použití nového práva je však třeba posuzovat jako celek, aby konečný výsledek byl pro pachatele příznivější. Nutné je hodnotit starý a nový zákon jak z hlediska ustanovení zvláštní části, tak i se zřetelem k ustanovení obecné části trestního zákoníku. Při posouzení otázky, jaký zákon použít, nemůže tedy jít jen o srovnání trestních sankcí starého a nového zákona. Přitom je rozhodný výsledek srovnání trestů, které by byly při použití zákonů jako celku pachateli za konkrétních posuzovaných okolností uloženy (srov. č. 11/1991 Sb. rozh. tr.).
Ve světle shora citovaných rozhodnutí nelze přehlédnout, že při posuzování konkrétních okolností případu, zvláště při posuzování osoby pachatele, by při posuzování starého zákona bylo na místě použití ustanovení §41 odst. 1 tr. zák. Jen ve stručnosti lze uvést, že obviněný byl z výkonu trestu odnětí svobody za trestný čin podle §187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. propuštěn 12. 2. 2008. Projednávané trestné činnosti se dopustil v období léta 2008 do 26. 11. 2008, tj. nedlouho poté, co byl z výkonu trestu za zvlášť závažný úmyslný trestný čin propuštěn. Soudy ve svých rozhodnutích rovněž zmiňují, že nynější trestná činnost byla spáchaná závažnějším způsobem a ve větším rozsahu než trestná činnost, které se dopustil v předcházející věci. Oba soudy se shodují na tom, že nynější trestná činnosti obviněného je rozsáhlejší, je páchána ve větším rozsahu a nepostrádá rovněž prvky organizovanosti, plánovitosti a koordinovanosti. Nepochybně jde o okolnosti, které pro svou závažnost podstatně zvyšují stupeň nebezpečnosti činu pro společnost. Z tohoto pohledu tedy jistě není sporu o tom, že použití nového trestního zákoníku, účinného od 1. 1. 2010, který ustanovení o zvlášť nebezpečné recidivě nezná, bylo s ohledem na ustanovení §2 odst. 1 tr. zákoníku pro obviněného D. B. příznivější, a proto soudy postupovaly správně, pokud tuto novou právní úpravu u obviněného aplikovaly. Tento postup rovněž nikterak neodporuje ustanovení §1 tr. zákoníku. Z těchto důvodů Nejvyšší soud nemohl námitce obviněného přisvědčit a shledal ji zjevně neopodstatněnou.
Pokud jde o námitku týkající se kvalifikačního znaku „značného rozsahu“ podle §283 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, Nejvyšší soud má za to, že tato námitka obviněného nemůže ve světle níže uvedených skutečností obstát.
Trestný čin podle §283 tr. zákoníku dopadá na všechny omamné a psychotropní látky, které se od sebe liší co do povahy i účinků, v důsledku čehož nelze pro všechny tyto látky stanovit společnou hranici či výši rozsahů ve smyslu §283 odst. 2 písm. d), odst. 3 písm. d) [větší rozsah], odst. 2 písm. c) [značný rozsah], odst. 3 písm. c) [velký rozsah] tr. zákoníku, ale je nutné každý z těchto rozsahů vymezovat individuálně. Toto rozlišení je třeba odvíjet od množství těchto látek stanoveného jako množství větší než malé, které je pro jednotlivé omamné a psychotropní látky určeno nařízením vlády č. 467/2009 Sb. (srov. č. 12/2011 Sb. rozh. tr.). Při stanovení každého z jednotlivých typů rozsahů omamné nebo psychotropní látky je třeba mít na zřeteli kvantifikační stupně rozsahu činu (větší, značný, velký) a lze je oddělit podle jejich vzájemné proporcionality a společenské škodlivosti vyjádřené sazbami trestu odnětí svobody u těchto zvlášť přitěžujících okolností. Na naplnění určitého typu rozsahu (většího, značného, velkého) bude však možné usuzovat ne toliko z konkrétního množství a kvality omamné nebo psychotropní látky, ale i z dalších okolností, např. z výše peněžní částky, kterou za takto vyráběnou či distribuovanou látku pachatel buď utržil anebo utržit chtěl či mohl, délky doby, po niž pachatel s uvedenými látkami neoprávněně nakládal, eventuelně pro jaký okruh osob byl určen. Současně je však třeba podpůrně zohlednit i další okolnosti, za nichž byl takový čin spáchán, tedy zejména způsob, jakým pachatel s uvedenými látkami nakládal, intenzita újmy, jež hrozila nebo skutečně nastala u poškozených osob, případně i jiné skutečnosti (srov. rozhodnutí č. 1/2006 Sb. rozh. tr.).
Zejména je třeba vyvrátit tvrzení obviněného, že by výrok rozsudku požadované (a konkrétní) množství psychotropní látky neobsahoval. Konkrétně je v tzv. skutkové větě výroku o vině uvedeno, že obvinění z celkového množství nejméně 69 600 ks léku Modafen, Nurofen Stop Grip a Paralen Plus vyrobili při předpokládané ztrátě 20 % nejméně 1548 gramů pseudoefedrihydrochloridu (tj. pervitinu). Soud prvního stupně v tomto směru vycházel ze znaleckého posudku znalce z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie. Není v žádném případě rozhodné, že obviněný sám účast na trestné činnosti popírá, ostatně sám v dovolání toto množství specifikuje. Podstatné je, že uvedené skutkové zjištění ve výroku o vině nechybí. Stejně tak lze uvést, že soud prvního stupně se otázkou „značného rozsahu“ podle §283 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku velmi podrobně zabýval. Množství účinné látky, které obvinění vyrobili dokonce několikanásobně převyšovalo hranici značného rozsahu účinné látky stanovené pro pervitin (značný rozsah představuje 240 g účinné látky – viz též rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1337/2010). Soud prvního stupně rovněž na str. 42 – 43 rozvedl, jaké další okolnosti vzal v úvahu pro naplnění kvalifikačního znaku značného rozsahu podle §283 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Přihlédl k výši peněžní částky, kterou mohli pachatelé utržit, k délce, po níž pachatelé s omamnými a psychotropními látkami zacházeli, která činila řádově několik měsíců. Nelze rovněž nezmínit, že trestná činnost obviněných byla poměrně rozsáhlá, bylo do ní zapojeno šest obviněných, probíhala na různých místech v O. , přičemž v této skupině lze sledovat již určité prvky organizovanosti, plánovitosti a koordinovanosti a rozdělení úloh mezi jednotlivými pachateli. Jejich podíl na trestné činnosti pak soudy posuzovaly diferencovaně v rovině trestu, přičemž vzhledem k tomu, že obviněný D. B. páchanou činnost značně organizačně zajišťoval, byla jeho účast hodnocena jako nejzávažnější. Kvantifikační stupeň rozsahu činu předpokládaný pro „značný rozsah“ u trestného činu podle §283 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl tedy u obviněného D. B. s přihlédnutím ke všem uvedeným okolnostem zcela bezezbytku naplněn.
Pokud obviněný ve zbývající části dovolání zpochybňuje provedené dokazování, případně napadá způsob provádění jednotlivých důkazů, tyto námitky již pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nespadají a je třeba je označit za ryze skutkové. Stejný charakter mají i námitky obviněných A. F. a D. M. Nad rámec tohoto dovolacího důvodu Nejvyšší soud podotýká, že k závěru o vině obviněných dospěly soudy nejen na základě odposlechů telekomunikačního provozu (i soud prvního stupně je považuje toliko za důkaz podpůrný), ale k dispozici měly řadu dalších důkazů, jako byly výpovědi svědků, vycházely z výsledků domovních prohlídek, prohlídek nebytových prostor, z protokolů o sledování osob, znaleckých posudků, listinných důkazů (např. kopií faktur za nákup chemikálií). Na str. 30 – 34 soud prvního stupně rozebírá okolnosti, které byly zjištěny z jednotlivých hovorů. Každý pořízený rozhovor podrobně specifikuje a detailně uvádí, jaké skutečnosti byly z rozhovorů zjištěny. Nejvyšší soud nezjistil, že by existovaly skutečnosti, které by zasahovaly do práva na obhajobu obviněných nebo že by šlo o důkazy procesně nepoužitelné. Všechny tyto odposlechy v rozsudku soudu prvního stupně uvedené byly u hlavního líčení řádně přehrány, přičemž obvinění k nim neměli žádných připomínek. Z těchto provedených důkazů jednoznačně vyplývá, že záznamy telekomunikačního provozu nebyly jediným usvědčujícím důkazem, neboť k výroku o vině obviněných bylo možno dospět i na podkladě jiných důkazů, které se vzájemně doplňují. Nutno dodat, že i dalšími otázkami, které obvinění v dovolání vznesli, se soudy již zabývaly. Nejvyšší soud zjistil, že k nápravě pochybení, k níž došlo v souvislosti se zahájením trestního stíhání, došlo v řízení před odvolacím soudem. Odvolací soud se k této otázce vyjadřuje na str. 20 – 22 rozsudku, přičemž rozsah trestního stíhání obviněných upravil a omezil pouze na období léta 2008 do 26. 11. 2008. Namítá-li obviněný A. F. , že nebyla zachována totožnost skutku, konkrétně již nespecifikuje, z jakého důvodu tuto námitku vznáší. V tomto ohledu považuje Nejvyšší soud za nezbytné konstatovat, že není jeho úkolem rozebírat veškeré okolnosti případu a dovozovat, z jakých hledisek obviněný námitku uplatňuje, přičemž svou neurčitostí vyvolává nepřezkoumatelnost (srov. sp. zn. I. ÚS 452/07). Nicméně Nejvyšší soud považuje za vhodné se k této vyjádřit, byť ji považuje za námitku, která pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nespadá. Teorie i praxe nechápou totožnost jen jako naprostou shodu mezi skutkovými okolnostmi popsanými v žalobním návrhu a výrokem rozsudku soudu, postačí shoda mezi podstatnými skutkovými okolnostmi, přičemž soud může a musí přihlížet i k těm změnám skutkového stavu, k nimž došlo při projednávání věci v hlavním líčení, bez ohledu na to, zda postavení obviněného zlepšují nebo zhoršují. Totožnost skutku pak bude zachována též za předpokladu, a) jestliže je úplná shoda alespoň jednání při rozdílném následku, b) je úplná shoda alespoň následku při rozdílném jednání, c) jednání nebo následek (nebo obojí) jsou v případech uvedených pod písm. a) a b) alespoň částečně shodné, shoda ovšem musí být v podstatných okolnostech, jimiž se rozumí zejména skutkové okolnosti charakterizující jednání nebo následek z hlediska právní kvalifikace, která přichází v úvahu (srov. rozh. č. 1/1996/I. Sb. rozh. trest.). V řízení před odvolacím soudem došlo k úpravě popisu skutku tím, že bylo upraveno časové období, po které byla trestná činnost obviněných páchána. Tato okolnost se však totožnosti skutku nijak ve shora naznačené směru nedotkla. Vzhledem k tomu, že obviněný A. F. konkrétně svou námitku nespecifikoval, nemá Nejvyšší soud důvod se touto blíže zabývat. K výpovědím svědků Š. Š. a P. K. lze uvést tolik, že se jejich výpovědi týkaly distribuce pervitinu, šlo o konečné spotřebitele drog, jimž byly drogy obviněným prodány. V dané věci soud prvního stupně nezjistil žádné okolnosti, které by důkazní hodnotu výpovědí těchto svědků snižovaly. Výslechy těchto svědků byly provedeny za přítomnosti obhájců a ve světle dalších ve věci provedených důkazů nezůstaly osamoceny. Obviněný A. F. však zcela opomíjí, že kromě distribuce drog se podílel také na samotné výrobě drog a v tomto směru byla jeho vina zcela nepochybně prokázána. Pro stručnost lze plně odkázat na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně na str. 36 – 42. Lze uvést, že i námitky obviněného D. M. ve značné části směřují výlučně do oblasti skutkového zjištění. Je tedy zřejmé, že brojí především proti provedenému dokazování. Jeho argumentace však nijak s právním posouzením skutku nebo jiným hmotně právním posouzením podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nesouvisí. Za daného stavu, tj. kdy obviněný má výhrady proti tomu, jaký závěr soudy učinily z provedených důkazů, Nejvyšší soud pokládá za potřebné opětovně zdůraznit, že zjištěný skutkový děj, který je popsán ve skutkovém zjištění, je výsledkem hodnocení důkazů, které byly před soudem provedeny a úvahy, které soud vedly k tomuto závěru (skutkovému zjištění), jsou pak vyjádřeny – rozvedeny v odůvodnění obou rozhodnutí. Nejvyšší soud je toho názoru, že soud prvního stupně učinil ve věci správná a úplná skutková zjištění, jenž mají v provedeném dokazování plnou oporu, dokazování bylo provedeno v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř. a hodnocení důkazů je založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Lze konstatovat, že ze skutkových zjištění ve vztahu k dokazované skutečnosti je možno vyvodit jen jediný závěr (a to závěr o vině obviněného) a vyloučit možnost jiného závěru. Z tohoto pohledu by bylo možno konstatovat, že námitky obviněného jsou pouze opakováním jeho obhajoby, neboť byly uplatněny již v předcházejícím řízení, přičemž soudy nižších stupňů se s obhajobou obviněného řádně vypořádaly. Protože námitky uplatněné obviněnými A. F. a D. M. v dovolání nelze pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, Nejvyšší soud shledal, že jejich dovolání byla podána z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Pro úplnost v kontextu s námitkou obviněného D. M. ve vztahu k problematice konkrétních okolností nezbytných pro naplnění pojmu „značného rozsahu“ pro použití právní kvalifikace podle §283 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku považuje Nejvyšší soud za nezbytné zmínit, že zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku spáchal úmyslným společným jednáním ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama. U spolupachatelství se vyžaduje společný úmysl spolupachatelů, který zahrnuje jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle. O spolupachatelství nejde, když pachatelé souběžně útočí proti témuž předmětu útoku, ale každý z nich sleduje jiný záměr (srov. č. 57/1970 Sb. rozh. tr.). Vycházeje z konstantní judikatury, společný úmysl nelze ztotožňovat s výslovnou dohodou spolupachatelů, která není vyžadována (postačí konkludentní dohoda). Každý spolupachatel si však musí být vědom alespoň možnosti, že jednání jeho i ostatních spolupachatelů směřuje k spáchání trestného činu společným jednáním, a být s tím pro tento případ srozuměn (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2008, sp. zn. 6 Tdo 911/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2009, sp. zn. 6 Tdo 986/2009, usnesení Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 2927/09). Z provedeného dokazování vyplynulo, že obvinění si byli vzájemně vědomi toho, k čemu jejich trestná činnost směřuje a úmyslně chtěli zasáhnout do objektu trestného činu, jímž je zájem na ochraně společnosti a lidí proti možnému ohrožení, které vyplývá z nekontrolovaného nakládání s jedy, omamnými a psychotropními látkami, přípravky obsahujícími omamnou nebo psychotropní látku a prekursory. Obviněný D. M. nakupoval komponenty nezbytné pro výrobu drog společně s obviněným A. F. , a s ním také drogu (pervitin) vyráběl. Počet opakovaných nákupů nezbytných chemikálií, stejně jako doba páchání trestné činnosti, množství vyrobené drogy v množství způsobilém k užití více lidmi, stejně jako výroba na různých místech v O. , a také v rodinném domku v P. , který za tímto účelem pronajal, svědčí o tom, že obviněný byl seznámen s množstvím, v jakém rozsahu k výrobě drogy dochází. Zbývá zdůraznit, že spolupachateli podle §23 tr. zákoníku se těžší následek způsobený úmyslně druhým spolupachatelem přičte i tehdy, když ho sám zavinil jen z nedbalosti [§39 odst. 5 písm. a) tr. zákoníku.], pokud zákon nevyžaduje úmyslné zavinění (srov. č. 49/1971-V. Sb. rozh. tr.). S ohledem na shora uvedené okolnosti není pochyb, že v daném případě byl obviněný D. M. srozuměn s těžším následkem, který může ze společného jednání s ostatními spoluobviněnými vzejít. Není pochyb, že byl veden stejným úmyslem, proti stejnému objektu trestného činu, přičemž uvedené srozumění zcela jednoznačně postačuje k posouzení zavinění ve smyslu §39 odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Pokud jde o kvantifikační znak „značného rozsahu“, zabýval se jím Nejvyšší soud na jiném místě tohoto rozhodnutí – v rámci dovolání obviněného D. B. , a proto v tomto ohledu na tuto pasáž odkazuje.
V souvislosti s formálním odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nezbytnost postupu Nejvyššího soudu podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. je nutno též odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, ve kterém tento uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že námitky uplatněné obviněnými A. F. a D. M. k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemají právně relevantní charakter.
Nejvyšší soud pokládá rovněž za vhodné doplnit, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04). To platí i pro dovolací řízení.
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného D. B. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a dovolání obviněných A. F. a D. M. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť byla podána z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., aniž by musel dovolání obviněné meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, bylo postupováno podle ustanovení §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. března 2012
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann