ECLI:CZ:NS:2012:6.TDO.623.2012.1
sp. zn. 6 Tdo 623/2012-18
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. června 2012 o dovolání, které podal obviněný V. Š., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích ze dne 23. 8. 2011, sp. zn. 13 To 278/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 2 T 158/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 31. 5. 2011, č.j. 2 T 158/2010-359, byl obviněný V. Š. (dále jen „obviněný“) uznán vinným přečinem podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť dle skutkových zjištění tohoto soudu
dne 3. 8. 2010 převzal od R. S. finanční obnos ve výši 4.000,- Kč, a to přesto, že věděl o tom, že peníze R. S. získal loupežným přepadením herny E. na M. n. v P., když poté, co si R. S. nasadil na hlavu punčochu, na ruce si navlékl gumové rukavice a připravil se pepřový spray, vběhl do herny, stříkal jím směrem k barmance a křikl „dej sem peníze“, které mu obsluhující P. Č. vydala, on si je vzal, ihned vyběhl ven a peníze ve výši 32.000,- Kč, jednak ke škodě společnosti Eurolife CZ s.r.o. Staré Hradiště a dále společnosti Campa-Net a.s. se sídlem v Jeseníku, hodil do kufru připraveného auta, přičemž po chvíli z baru odešel, sedl do svého auta, po cestě naložil R. S., společně odjeli do M., kdy si uvedený obnos převzal.
Za tento přečin byl odsouzen podle §214 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání devíti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obviněný a státní zástupkyně, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích. Rozsudkem ze dne 23. 8. 2011, sp. zn. 13 To 278/2011, z podnětu odvolání státní zástupkyně napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), c), d) tr. ř. v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným pomocí ke zločinu loupeže podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k §173 odst. 1 tr. zákoníku, neboť
dne 2. 8. 2010 se společně s dříve odsouzeným R. S. dohodli na loupežném přepadení herny E. na M. n. v P., když V. Š. opatřil pro R. S. punčochu na obličej, gumové rukavice, jeho autem pak jeli v nočních hodinách již dne 3. 8. 2010 k herně, do které vešel V. Š. jako první a podle domluvy ve vhodnou chvíli kolem 02:45 hodin dne 3. 8. 2010 zavolal mobilním telefonem R. S., který čekal venku, že v herně nikdo není, na tento signál si R. S. nasadil na hlavu punčochu, na ruce gumové rukavice a připravil si pepřový spray, který si přinesl, vběhl do herny, stříkl směrem k barmance pepřovým sprayem a křikl „dej sem peníze“, které mu obsluhující P. Č. vydala, on si je vzal, ihned vyběhl z baru ven a peníze hodil do kufru připraveného auta, V. Š. po chvíli rovněž z baru odešel, sedl do svého auta, po cestě naložil i R. S. a společně odjeli do M., kde se o peníze rozdělili a poté se V. Š. vrátil zpět do herny, kde vystupoval jako svědek události, aby nevzbudil podezření, jednáním způsobili škodu ve výši 32.000,- Kč, jednak společnosti Euroline CZ s.r.o. Staré Hradiště a dále společnosti Campa-Net a.s. se sídlem v Jeseníku.
Za toto jednání byl odsouzen podle §173 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená P. Č. s nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání obviněného bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Pavla Jelínka, Ph. D. dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku namítl, že soudem zjištěný skutek byl nesprávně právně kvalifikován, neboť nenaplňuje zákonné znaky účastenství na loupeži, když nebyl prokázán jeho úmysl se na loupeži podílet. Skutek dle obviněného naplňuje zákonné znaky krádeže, k jejíž přípravě se před soudem doznal. Namítá, že dle dohody mělo dojít pouze k vykradení výherního automatu, nikoli k útoku na další osoby či použití násilí. Jeho úkolem bylo zabavit obsluhu baru, aby tak jeho „komplic“ získal dostatek času k otevření automatu a vyjmutí finanční hotovosti. Odsouzený S. (správně S.) bez jeho vědomí změnil svůj plán, jeho jednání bylo pro obviněného neočekávané a neočekávatelné. Do vlastního útoku se nijak nezapojil, svědkyně Č. potvrdila jeho snahu jí po útoku pomoci, v důsledku své dezorientace se nemohla plnohodnotně k průběhu útoku vyjádřit.
Obviněný rozsudku vytýká, že je postaven na chybném hodnocení důkazů, případně na jejich nehodnocení, v pochybnostech jsou důkazy hodnoceny v jeho neprospěch. V důsledku toho namítá extrémní nesoulad mezi zjištěními soudu a jeho závěry. Pokud odsouzený S. vypověděl, že mu obviněný opatřil punčochu, pepřový sprej a gumové rukavice, což on popírá, nebylo toto podpořeno žádným dalším provedeným důkazem. Použité věci jsou věcmi denní potřeby, obviněný nemohl předpokládat, že je má odsouzený S. u sebe, a nemohl tak usuzovat na jeho úmysly. Soud neprokázal obstarání těchto věcí obviněným, proto poukazuje na naprostý nesoulad odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu s těmito fakty. Výpověď odsouzeného je lživá, soud měl postupovat dle zásady in dubio pro reo a zásady in dubio mitius.
Obviněný proto v závěru svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka Pardubice ze dne 23. 8. 2011, sp. zn. 13 To 278/2011 a tomuto soudu přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného sdělila, že dovolací námitky uplatnil obviněný již v řízení o odvolání a byly součástí jeho obhajoby. Námitka týkající se nesprávné právní kvalifikace i namítaný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudu a provedenými důkazy formálně do rámce uplatněného dovolacího důvodu zapadají, obsahově však námitky obviněného směřují do oblasti skutkových zjištění, když předkládá vlastní, od zjištění soudu odlišnou verzi skutkového děje, podle níž se domluvil pouze na vykradení výherního automatu. Namítaný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy v předmětné věci neshledává, odvolací soud svůj skutkový závěr opřel nejen o výpověď odsouzeného S., ale i o výpověď poškozené P. Č. Ta uvedla, že do herny přišel nejdříve obviněný, který prohlédl dámské i pánské toalety. Z jeho chování měla strach, neboť bylo neobvyklé. Snažila se tohoto hosta hlídat, postavila se za bar, kde se cítila bezpečnější. V průběhu návštěvy baru obviněný telefonoval, připadalo jí, že si s někým dává znamení. Zastal se jí až na konci jednání odsouzeného S. Považovala jeho jednání za krajně podezřelé, včetně jeho zdůvodnění odchodu po přivolání policie. Jeho chování na místě činu neodpovídalo tomu, že by cílem mělo být vykradení výherního automatu. Výpověď poškozené podporují i výpisy z uskutečněných telekomunikačních provozů, které svědčí o tom, že mezi obviněným a odsouzeným S. probíhala komunikace a že se oba pohybovali poblíž místa činu.
Státní zástupkyně navrhla, by dovolání obviněného bylo jako neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto. Udělila souhlas k tomu, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání. Rovněž podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v případě odlišného stanoviska učinil v neveřejném zasedání i jiné než navržené rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích ze dne 23. 8. 2011, sp. zn. 13 To 278/2011, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda vznesené námitky naplňují v něm uplatněný dovolací důvod.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Při hodnocení důvodnosti dovolání obviněného přihlédl Nejvyšší soud k následujícím skutečnostem:
Z dosud uvedeného jednoznačně plyne, že předpokladem úspěšného uplatnění dovolacího důvodu upraveného ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Obviněný sice ve svém mimořádném opravném prostředku tento dovolací důvod deklaruje a namítá, že „ skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako zločin dle §24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku k §173 odst. 1 tr. zákoníku, ačkoliv o tento zločin nejde “, avšak v rozporu s tímto prohlášením, jehož logickým vyústěním by byla argumentace zpochybňující správnost aplikace citovaných ustanovení trestního zákoníku na odvolacím soudem zjištěný skutek, jehož popis je vyjádřen v podobě výše uvedené citace ve výrokové části jeho rozsudku, prezentuje vlastní skutkové závěry (dohoda o vykradení výherního automatu a tomuto cíli přizpůsobené jeho počínání na místě činu), skrze něž namítá nesprávnost právního posouzení. Tímto přístupem však nenaplňuje očekávání, která je třeba po dovolateli namítajícím nesprávnost právního posouzení skutku požadovat, neboť jeho argumentace v dovolání nemá povahu výhrad hmotně právních, nýbrž výhrad skutkových (fakticky odvolacímu soudu vytýká nesprávnost skutkových zjištění), potažmo procesních (vytýkaná nesprávnost hodnocení důkazů a neužití principů in dubio pro reo a in dubio mitius při konstrukci skutkových zjištění).
Tyto právní závěry dovolacího soudu ve vztahu k hodnocení námitek obviněného v jeho dovolání vycházejí z toho, že provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítá nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozuje jen z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), f) a l) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování toho, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Ve věci posuzované jsou pro dovolací soud rozhodná skutková zjištění, která jsou obsažena ve výroku rozsudku odvolacího soudu (… se společně s dříve odsouzeným R. S. dohodli na loupežném přepadení … opatřil pro R. S. punčochu na obličej, gumové rukavice … zavolal mobilním telefonem …), jejichž správnost obviněný svým dovoláním popírá. Nutno zdůraznit, že toliko ve vztahu ke zjištěním učiněným soudem (a nikoli ke zjištěním, která z provedených důkazů vyvozuje obviněný) může dovolací soud hodnotit důvodnost aplikace hmotně právních norem soudy nižších stupňů při právním posouzení skutku.
Kdyby měl dovolací soud v posuzované věci dospět k jinému závěru ohledně právního posouzení předmětného skutku, jak se toho ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění odvolacího soudu, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Připomíná se, že v souladu s ustanovením §265f odst. 1 tr. ř. je dovolatel povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Rozborem dovolacích námitek obviněného dochází Nejvyšší soud k závěru, že jejich obsah ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá.
Pokud obviněný ve svém dovolání dále namítal existenci extrémního nesouladu mezi zjištěními a závěry odvolacího soudu, je nutno zdůraznit, že nevznesl žádné konkrétní hmotně právní námitky, ze kterých by existence extrémního rozporu mezi skutkem zjištěným odvolacím soudem a jeho právním posouzením v dovoláním napadeném rozhodnutí měla vyplývat. V daných souvislostech lze poznamenat, že Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí uvedl, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu (viz např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 601/07). V kontextu uvedeného je na místě poznamenat, že z odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí je zřejmé, jak soud hodnotil provedené důkazy a k jakým závěrům dospěl. Zjevná je logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry. Lze tak konstatovat, že rozhodnutí odvolacího soudu nevybočilo z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., tudíž mu nelze vytýkat svévoli. Činí-li za této situace obviněný cestou mimořádného opravného prostředku kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v napadeném rozhodnutí a z toho vyvozuje vadnost právního posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného., Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťování právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
Nejvyšší soud v posuzované věci existenci tvrzeného extrémního nesouladu neshledává. Skutková zjištění odvolacího soudu mají svůj poklad v důkazech, které uvádí na str. 4 svého rozsudku, a na která poukázala státní zástupkyně ve svém vyjádření k dovolání obviněného. Skutek, který je popsán ve výroku rozsudku odvolacího soudu, má v těchto důkazech, tj. ve výpovědi R. S., výpovědi P. Č. a v protokole o ohledání místa činu, oporu, neboť skutková zjištění odvolacího soudu z nich lze vyvodit. Za extrémně nesouladné se skutkovými závěry nelze považovat ani právní závěry odvolacího soudu (ty lze naopak označit za odpovídající zjištěnému charakteru jednání obviněného).
Všechny uvedené skutečnosti vedou dovolací soud k poznatku, že obviněný se ve své argumentaci s deklarovaným dovolacím důvodem míjí a že své dovolání podal z jiného důvodu, než na který formálně odkázal.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 13. června 2012
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý
Vypracoval:
JUDr. Ivo Kouřil