ECLI:CZ:NS:2012:6.TDO.680.2012.1
sp. zn. 6 Tdo 680/2012-19
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. června 2012 o dovolání, které podal obviněný J. Ž. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 3 To 6/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 10 T 141/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 24. 10. 2011, sp. zn. 10 T 141/2011, byl obviněný J. Ž. (dále jen „obviněný“) uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku, neboť podle skutkových zjištění jmenovaného soudu „v době od 9. 11. 2010 do 1. 6. 2011, kdy byl zadržen, v B. a jinde, se vyhýbal nástupu do výkonu trestu odnětí svobody v trvání 20 měsíců, který mu byl uložen rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 28. 7. 2010 sp. zn. 3 T 53/2010, přestože dne 29. 10. 2010 převzal výzvu Městského soudu v Brně k jeho nástupu nejpozději do 9. 11. 2010 do 16:00 hod. ve Věznici v Brně-Bohunicích, do věznice nenastoupil ani poté, kdy dne 15. 11. 2010 převzal upozornění soudu, že se nebude rozhodovat o jeho žádosti o odklad výkonu trestu ze zdravotních důvodů s poučením, že lékařskou zprávu o svém zdravotním stavu je povinen předložit věznici nejpozději při nástupu trestu“. Za tento přečin byl obviněný podle §337 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 3 To 6/2012, jímž podle §256 tr. ř. toto odvolání zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že odvolací soud nesprávně přezkoumal zákonnost a odůvodněnost rozhodnutí soudu prvního stupně a hmotně právně posoudil skutek, ve kterém je orgány činnými v trestním řízení spatřován přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku. Prohlásil, že z důvodů níže uvedených jeho jednání nevykazuje znaky subjektivní stránky daného přečinu. Následně připomněl výklad dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písmeno g) tr. ř. s tím, že Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) se zřetelem k judikatuře Ústavního soudu České republiky (zvláště k nálezu sp. zn. II. ÚS 669/05) do rámce tohoto dovolacího důvodu podřadil i zjištění, že právní závěry obecného soudu jsou v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními. Zásah do skutkových zjištění však lze v rámci dovolacího řízení připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel tento nesoulad předmětem dovolání (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 849/2006). V návaznosti na uvedené namítl, že se odvolací soud při přezkoumávání rozhodnutí soudu prvního stupně nezabýval (stejně jako soud prvního stupně) provedením důkazů (zejména navrženým znaleckým posudkem) a ve svém rozhodnutí nezdůvodnil, proč tak učinil či proč se hodnocením všech navržených důkazů nezabýval, resp. proč nepřijal jiné procesní rozhodnutí v tomto směru. Podle jeho mínění postupem soudů obou stupňů došlo k porušení jeho základních procesních práv, když ve věci bylo postupováno v rozporu se zásadou rovnosti stran podle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a bylo mu upřeno právo na spravedlivý soud zakotvené v článku 6 odst. 1 a 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“).
Následně poznamenal, že nedošlo k naplnění subjektivní stránky předmětného trestného činu, neboť nebyl prokázán a ani neexistuje jeho úmysl ke spáchání daného skutku. Soudy nižších stupňů se podle jeho přesvědčení tímto nezbytným znakem přečinu náležitě nezabývaly. Poté, co odcitoval ustanovení §15 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku, vyslovil názor, že jeho jednání nelze hodnotit jako úmyslné, neboť z provedeného dokazování vyplynulo, že měl zajištěné přebírání pošty, tuto přebíral, byl kontaktní na telefonním čísle, nástupu do výkonu trestu se nebránil a celou věc konzultoval se soudem, kterému zaslal i odůvodněnou žádost o odklad výkonu trestu. Jeho volní jednání tak nesměřovalo k vyhýbání se nástupu výkonu trestu, s tím byl srozuměn, ale pouze a výlučně k tomu, aby nebyl postižen na zdraví, stejně jako se tomu stalo v minulosti, přičemž na jeho straně byly v tomto ohledu i důvodné obavy o vlastní život či jeho přímé ohrožení. Dodal, že hodlal trest vykonat poté, co odpadnou alespoň částečně zdravotní důvody, pro které do výkonu nastoupit nemohl. S ohledem na jeho trestní minulost a hrozící tresty za jinou trestnou činnost by ostatně jednání směřující k naplnění znaku daného přečinu a následnému trestu mohlo ovlivnit i další skutečnosti, jako např. přeměnu podmíněného trestu v nepodmíněný, ztížení vyhovění návrhu na podmíněné propuštění apod. Proto nejednal s úmyslem páchat další trestnou činnost, která by pro něj mohla mít takto fatální následky. Z výše uvedeného podle jeho přesvědčení nelze usuzovat na úmyslné zavinění.
Obviněný shrnul, že napadené rozhodnutí je věcně a právně nesprávné, spočívá na nesprávném právním posouzení, je v rozporu s provedenými důkazy i se skutkovým stavem věci a vychází z neúplného zjištění věci. Shledal, že neměl být uznán vinným skutkem, který je mu kladen za vinu, neboť tento nebyl dokazováním prokázán a není důkazně podložen. Přitom poukázal na zásadu in dubio pro reo s tím, že tato nebyla soudy obou stupňů dodržena. Podle obviněného by měl dovolací soud posoudit a připustit zásah do skutkových zjištění v rámci dovolacího řízení, neboť existuje extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu, jehož rozhodnutí je dovoláním napadáno. Uzavřel, že orgány činné v trestním řízení nepřihlédly k jeho obhajobě a že zcela pominuly skutečnosti, které svědčily v jeho prospěch.
Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu, stejně jako jemu předcházející vadné řízení a rozsudek soudu prvního stupně podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Brně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). V souvislosti s výkladem dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. poznamenala, že zásah Nejvyššího soudu, jako dovolacího soudu, do hodnocení důkazů, přichází v úvahu pouze v případě dotčení zásad spravedlivého procesu, tedy v situaci, pokud by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí, případně tehdy, pokud by výrok o vině byl dovozován z důkazu, který nebyl získán procesně přípustným způsobem a konečně tehdy, pokud by ve věci existovala kategorie tzv. opomenutých důkazů. Následně konstatovala, že k takovému závěru v dané věci není možné dospět. Soudy při svém hodnotícím postupu postupovaly v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. a nedopustily se žádné deformace důkazů. Rovněž důkazy byly pořízeny procesně přípustným způsobem a ve věci nelze zaznamenat ani kategorii tzv. opomenutých důkazů.
Podle státní zástupkyně lze pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit námitku obviněného, že popsaným jednáním nenaplnil zákonné znaky skutkové podstaty přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku, neboť nenaplnil subjektivní stránku předmětného trestného činu. K této námitce připomněla, poté, co vyložila skutkovou podstatu přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku, že podle závěru soudů nižších stupňů vyvozeného z objektivních okolností případu se obviněný uvedeného přečinu dopustil v úmyslu přímém ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Dále uvedla, že podle §321 odst. 1 tr. ř. jakmile se rozhodnutí, podle něhož se má vykonat nepodmíněný trest odnětí svobody, stalo vykonatelným, předseda senátu příslušné věznice zašle nařízení výkonu trestu a vyzve odsouzeného, je-li na svobodě, aby trest ve stanovené lhůtě nastoupil. Toto ustanovení odráží zásadu rychlosti řízení a zásadu oficiality. Proto je třeba výkon trestu nařídit po právní moci rozsudku co nejrychleji. Obviněný požádal o odklad výkonu trestu odnětí svobody, neboť měl za to, že by výkon trestu mohl ohrozit jeho život nebo zdraví. Soud však dospěl k závěru, že takové důvody dány nejsou, a obviněný byl vyzván, aby nejpozději při nástupu výkonu trestu odnětí svobody předložil zprávy o svém zdravotním stavu příslušné věznici. Nebylo tedy vyloučeno, že pokud by věznice zjistila, že zdravotní stav obviněného mu neumožňuje podrobit se výkonu trestu odnětí svobody, mohla sama navrhnout soudu jeho odklad, případně pokud by obviněný do výkonu trestu nastoupil, i jeho přerušení. Obviněný však zjevně uvedeným způsobem nepostupoval a sám se výkonu trestu vyhýbal. O úmyslu obviněného vyhnout se nástupu trestu odnětí svobody svědčí zejména fakt, že sám vůbec do výkonu trestu odnětí svobody nenastoupil, ale byl do výkonu trestu odnětí svobody dodán až půl roku po druhé výzvě. S ohledem na to nevznikají žádné pochybnosti o úmyslu obviněného nenastoupit na výzvu soudu bez závažného důvodu trest odnětí svobody, a tím mařit výkon rozhodnutí soudu.
Protože zákonné znaky skutkové podstaty přečinu, jímž byl obviněný uznán vinným, byly naplněny, státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 3 To 6/2012, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky obviněného směřují primárně právě do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž de facto soudům vytýká v prvé řadě neúplné důkazní řízení, nesprávné hodnocení důkazů, porušení zásady in dubio pro reo a jeho základních procesních práv a vadná skutková zjištění, přitom současně prosazuje vlastní (od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Až z uvedených skutkových (procesních) výhrad – sekundárně – vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku, a to pro absenci subjektivní stránky – úmyslného zavinění. Nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval jen z tvrzeného neúplného důkazního řízení, nesprávného hodnocení důkazů, porušení práva na spravedlivý proces a práva na obhajobu a z vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d) a f) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Pokud obviněný ve svém dovolání namítá existenci extrémního nesouladu mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu, jehož rozhodnutí je dovoláním napadáno, nutno zdůraznit, že nevznáší hmotně právní námitky, ze kterých by existence extrémního nesouladu mezi skutkem zjištěným soudy nižších stupňů a jeho právním posouzením v rozhodnutí těchto soudů měla vyplývat. V daných souvislostech lze dále poznamenat, že Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí uvedl, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu (viz např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 601/07). Soudy obou stupňů si byly vědomy důkazní situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, že hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry. Ve věci přitom nelze zaznamenat kategorii tzv. opomenutých důkazů. Lze tak konstatovat, že jejich rozhodnutí nevybočila z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., resp. §134 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli. Činí-li za této situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v uvedených rozhodnutích a pouze z toho vyvozuje vadnost právního posouzení skutku, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
Nad uvedený rámec lze poznamenat následující skutečnosti.
Přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku se dopustí pachatel, který maří nebo podstatně ztěžuje výkon rozhodnutí soudu, nebo jiného orgánu veřejné moci tím, že bez závažného důvodu nenastoupí na výzvu soudu trest odnětí svobody nebo se jiným způsobem neoprávněně brání nástupu výkonu tohoto trestu.
K trestnosti tohoto trestného činu (přečinu) se vyžaduje úmysl.
Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel:
a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku].
Zavinění je vybudováno:
a) na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a
b) na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah.
Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákona předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákona jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech . Pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u nepřímého úmyslu byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn (k uvedené problematice subjektivní stránky (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 170, 171).
Judikatura obecných soudů uznává, že závěry o tom, že čin byl spáchán úmyslně, lze v případech, kdy v této otázce chybí doznání pachatele, činit nepřímo z okolností činu objektivní povahy (např. z povahy činu, způsobu jeho provedení) nebo ze zjištěných okolností subjektivní povahy (např. z pohnutky činu). Zavinění je výslednicí mj. i osobních vlastností pachatele, a lze proto také z nich na formu zavinění usuzovat (viz č. 41/1976 Sb. rozh. tr.).
V návaznosti na shora uvedené Nejvyšší soud konstatuje, že soudy nižších stupňů správně shledaly, že obviněný se přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí
a vykázání podle §337 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku dopustil v úmyslu přímém ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Okolnosti charakterizující shora popsaný skutek (zjištěné soudy na základě provedených důkazů) dostatečně spolehlivě svědčí o tom, že obviněný jednal zcela vědomě, záměrně a cíleně – úmyslně bez závažných důvodů nenastoupil na výzvu soudu trest odnětí svobody a tím mařil výkon rozhodnutí soudu. Obviněný věděl, že mu byl pravomocně uložen nepodmíněný trest odnětí svobody, převzal výzvu k nástupu tohoto trestu. Pokud požádal o odklad výkonu předmětného trestu především ze zdravotních důvodů, soud dospěl k závěru, že takové důvody dány nejsou (není tedy na místě rozhodnutí podle §322 odst. 1 tr. ř.), a proto správně podle §322 odst. 2 tr. ř. obviněného upozornil, že se nebude rozhodovat o jeho žádosti a vyzval jej, aby lékařské zprávy o svém zdravotním stavu předložil věznici nejpozději při nástupu trestu (ohledně dalších důvodů uvedené žádosti soud náležitě poučil obviněného, že již uplynula dostatečně dlouhá doba k obstarání jeho záležitostí ve smyslu ustanovení §321 odst. 2 tr. ř.). Společně s tímto upozorněním a výzvou byla obviněnému doručena (dne 15. 11. 2010) rovněž výzva k okamžitému nástupu výkonu trestu odnětí svobody. Obviněný však uvedeným způsobem nepostupoval a výkonu trestu se vyhýbal, a to aniž by pro to měl, jak vyplývá ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů, důvod, jež by bylo možno kvalifikovat jako závažný. Jeho jednání (opomenutí) tedy bylo zjevně vedeno přímým úmyslem. O tomto úmyslu obviněného ostatně svědčí již fakt, že sám vůbec do výkonu trestu odnětí svobody nenastoupil, ale byl do výkonu trestu odnětí svobody dodán až více jak půl roku po druhé výzvě.
Mezi právními závěry soudů a skutkovými zjištěními, která po zhodnocení provedených důkazů učinily, tak není nesoulad. Soudy nižších stupňů nepostupovaly v rozporu s trestním zákoníkem, když jednání obviněného kvalifikovaly jako přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku. Přitom pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však v posuzované trestní věci nejedná.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. června 2012
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý