ECLI:CZ:NS:2012:6.TDO.887.2012.1
sp. zn. 6 Tdo 887/2012-30
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. září 2012 o dovolání, které podal obviněný L. M. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 2. 2012, sp. zn. 6 To 34/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 2 T 26/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 23. 11. 2011, sp. zn. 2 T 26/2011, byl obviněný L. M. (dále jen „obviněný“) uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, který podle skutkových zjištění jmenovaného soudu spáchal tím, že „dne 7. 12. 2010 v době kolem 20.00 hodin po vědomé konzumaci alkoholických nápojů minimálně v O. – P. na ulici G. řídil osobní automobil zn. VW Passat, při jízdě po ulici G. ve směru od ulice O. nezvládl řízení a při zajíždění do řady parkujících vozidel narazil do tam parkujícího osobního vozidla zn. Audi 80, čímž způsobil jeho majitelce L. P. škodu v nezjištěné výši, kdy v době řízení vozidla měl 1,19 g/kg alkoholu v krvi, tedy v důsledku lehké opilosti se nacházel ve stavu neslučitelném s bezpečným řízením motorových vozidel“. Za tento přečin byl obviněný podle §274 odst. 2 tr. zákoníku, §67 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, §68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku odsouzen k peněžitému trestu v celkové výměře 24.000,- Kč, skládajícího se z 240 denních sazeb ve výši 100,- Kč. Podle §68 odst. 5 tr. zákoníku byla obviněnému stanovena povinnost uhradit peněžitý trest ve splátkách ve výši 4.000,- Kč měsíčně s tím, že výhoda splátek odpadá v případě, že obviněný nezaplatí dílčí splátku včas. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanové lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvou let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán k povinnosti zaplatit na náhradě škody poškozené Generali Pojišťovně a. s. částku ve výši 23.314,- Kč.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 20. 2. 2012, sp. zn. 6 To 34/2012, jímž podle §256 tr. ř. toto odvolání zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku namítl, že v posuzované trestní věci nebyl prokazatelně zjištěn skutkový stav, neboť nalézací soud ve velké míře vycházel toliko z ničím neprokázaných domněnek svých či svědků a soud odvolací pak jeho skutková zjištění bez dalšího převzal. Prohlásil, že za situace, kdy nebyla jednoznačně prokázána jeho vina, měl soud rozhodnout podle zásady in dubio pro reo v jeho prospěch. Připomněl, že v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně poukázal na rozpory ve výpovědích jednotlivých svědků, zejména zpochybňoval výpověď svědkyně G. Ohradil se proti způsobu, jakým se s těmi rozpory vypořádaly soudy nižších stupňů. Zdůraznil, že nebyl předložen jediný důkaz o tom, že by řídil vozidlo pod vlivem alkoholu. Seznal, že byl odsouzen takřka výhradně na základě výpovědi svědkyně G., jež není podpořena dalšími provedenými důkazy, je v podstatných částech v rozporu s jeho výpovědí a obsahuje zcela smyšlené informace. Výpověď svědka M. zhodnotil jako vnitřně rozpornou a podanou účelově, čistě s úmyslem se obohatit se na jeho (obviněného) úkor. Upozornil též na rozpory ve výpovědích jmenovaného svědka v průběhu trestního řízení a seznal, že tyto byly vykládány výhradně v jeho neprospěch a odvolacím soudem zcela nelogicky omluveny jako důsledky časové prodlevy mezi skutkem a výpověďmi. Dále akcentoval, že svědci M., K. a G. se dobře znají, že se se svědkyní G., která se s poškozenými přátelí, rozešel ve zlém (její nepravdivá výpověď tak mohla být odplatou za ukončení jejich vztahu), resp. že svědek M. a svědkyně K. byli finančně zainteresováni na dosažení odsouzení jeho osoby. S poukazem na výpověď zasahujícího policisty a svědkyně G. konstatoval, že výpověď svědků M. a K. byla prokazatelně lživá např. v otázce, v jakém stavu byl na místě údajné dopravní nehody. Shledal, že soudy nižších stupňů přehlédly, že jeho výpověď ohledně zbytkového množství alkoholu v krvi zcela potvrdily dva znalecké posudky. Uvedl, že alkohol konzumoval až po zaparkování vozidla, přitom odmítl závěr nalézacího soudu, že parkoval teprve ve 20.00 hod. (a tedy že alkohol požil před jízdou) s tím, že pro takový závěr nemá soud jediný důkaz, kromě lživé výpovědi svědkyně G. o uskutečnění telefonátu mezi nimi. Vyslovil názor, že nalézací soud si okamžik jeho příjezdu na místo dopravní nehody vymyslel a nectil princip presumpce neviny. V daných souvislostech poukázal na judikaturu týkající se problematiky ochrany obžalovaných před svévůlí soudů, konkrétně na nález Ústavního soudu České republiky ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, a rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ze dne 13. 9. 2001, sp. zn. 4 Tz 172/2001. Dospěl k závěru, že byla prokázána pouze skutečnost, že byl podnapilý v době příjezdu policejní hlídky a že jeho tvrzení, že alkohol konzumoval až po ukončení jízdy, vyvráceno nebylo. Podle něho měl soud nejpozději po analýze výsledků provedeného dokazování trestní stíhání zastavit.
Následně obviněný odvolacímu soudu vytkl, že nebyl k jednání připraven. Podle jeho mínění členové senátu odvolacího soudu (kromě člena referujícího) nebyli při veřejném zasedání seznámeni ani se spisem jako celkem, ani s textem rozsudku a odvolání. Rozhodoval-li za této situace odvolací soud bez odročení jednání za účelem řádného a dostatečného seznámení se s kauzou, rozhodoval nikoli na základě úvahy jednotlivých členů senátu, ale čistě podle předem připraveného názoru referujícího člena senátu. Takový postup odvolacího soudu zjevně nelze považovat za správný. Senát odvolacího soudu totiž nemohl pro neznalost spisu jednotlivé důkazy před vynesením usnesení řádně posoudit a jednoznačně rozhodnout, zda ten či onen důkaz je věrohodnější než jiný. Poznamenal, že také písemné odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu nebylo řádné, když se nesnažilo o vlastní hodnocení jednotlivých důkazů, pouze zevrubně odkázalo na rozsudek soudu prvního stupně. Prohlásil, že odvolací soud náležitě nesplnil svou povinnost dostatečně se zabývat námitkami obsaženými v odvolání a s těmito se konkrétně a důsledně vypořádat a že toto pochybení mělo za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Uzavřel, že rozhodnutí soudů nižších stupňů nemá oporu v podstatné části provedeného dokazování (soudy zcela ignorovaly přímé důkazy prokazující pravdivost jeho tvrzení) a že jejich právní závěry o jeho vině a trestu jsou nesprávné a zasahují do jeho práva na spravedlivý proces, neboť skutková zjištění soudů jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy.
Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 23. 11. 2011, sp. zn. 2 T 26/2011, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 2. 2012, sp. zn. 6 To 34/2012, zrušil a v souladu s §265m tr. ř. rozhodl o jeho nevině.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že se k dovolání nebude věcně vyjadřovat. Současně uvedla, že výslovně souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 2. 2012, sp. zn. 6 To 34/2012, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněného směřují výhradně právě do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýká pouze nesprávné hodnocení důkazů, porušení principu presumpce neviny a vadná skutková zjištění, odvolacímu soudu též nedostatečnou připravenost k posouzení věci. Současně přitom prosazuje vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci (tvrdí, že se jednání, které je mu kladeno za vinu, nedopustil, konkrétně, že vozidlo pod vlivem alkoholu neřídil, neboť alkohol požil až po zaparkování vozidla). Pouze z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Nenamítá tak rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností, neuplatňuje žádné hmotně právní argumenty.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován toliko v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
V daných souvislostech lze dále poznamenat, že Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí uvedl, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují vadu v podobě tzv. extrémního nesouladu skutkových, resp. právních závěrů s provedenými důkazy (viz např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 601/07). V dané věci si soudy obou stupňů byly vědomy důkazní situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, že hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly - je zjevná návaznost mezi hodnocením provedených důkazů, učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry. Lze tak konstatovat, že jejich rozhodnutí nevybočila z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., resp. §134 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli. Pokud soud při svém rozhodnutí respektuje podmínky stanovené v §125 tr. ř. (příp. §134 tr. ř.), a uvede, o které důkazy své skutkové zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Nejvyššího soudu toto hodnocení hodnotit, a to ani tehdy, kdyby s ním nesouhlasil. Činí-li za této situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v uvedených rozhodnutích a pouze z toho vyvozuje vadnost právního posouzení skutku, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval jen z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů, porušení principu presumpce neviny a z vadných skutkových zjištění (včetně nedostatečné připravenosti odvolacího soudu k posouzení věci), pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), f) a l ) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
V souvislosti s výhradou obviněného k odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je na místě poznamenat, že dovoláním podobně jako jinými opravnými prostředky lze napadat jen výroky určitého rozhodnutí, nikoli jeho odůvodnění (§265a odst. 4 tr. ř.). Důvody dovolání totiž musí mít podklad výlučně ve výrokové části příslušného rozhodnutí, případně v postupu soudu, který vydání napadeného rozhodnutí předcházel, nikoliv jen v samostatném odůvodnění napadeného vydaného rozhodnutí. To platí bez ohledu na skutečnost, zda je odůvodnění rozhodnutí nesprávné, rozporné, neúplné či jinak vadné (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl. 6. vydání. Praha : C. H. Beck 2008, s. 2076).
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. září 2012
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý