ECLI:CZ:NS:2012:6.TDO.89.2012.1
sp. zn. 6 Tdo 89/2012-31
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. března 2012 o dovoláních, která podali obvinění J. Č. , a I. T. , proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 6. 9. 2011, sp. zn. 13 To 334/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 3 T 107/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných J. Č. a I. T. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 21. 6. 2011, sp. zn. 3 T 107/2011, byl obviněný J. Č. (dále jen „obviněný“) uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „pod záminkou zjednodušení údržby a správy počítače nainstaloval v přesně nezjištěný den v době od roku 2008 do března 2009 do počítače T. V. program Hamachi sloužící pro vytvoření virtuální privátní sítě a umožňující vzdálenou zprávu tohoto počítače prostřednictvím Internetu, který poté využil ke zjištění obsahu počítače T. V. a sledování jeho činnosti na tomto počítači, následně mu začal jako osoba vystupující pod jménem I. P. ze společnosti Microsoft a jako subjekt vystupující pod názvem Softwarová policie zasílat z počítače umístěného v místě jeho trvalého bydliště ve Chvaleticích, Hornická Čtvrť 110, okr. Pardubice, a později také z počítače umístěného v místě výkonu jeho zaměstnání ve společnosti Paramo a.s., Kolín, Ovčárecká 314, SMS zprávy prostřednictvím služby ICQ a emaily z emailové schránky „softwarova.policie.cz@email.cz“, kterou si zřídil dne 22. 2. 2009 na portálu provozovaném společností Seznam.cz a.s., jimiž z T. V. v období od března 2009 do května 2010 vylákal finanční prostředky v celkové výši 974.000,- Kč, a to tak, že mu pod hrozbou vysoké pokuty a soudního řízení udělil pokutu za vlastnictví údajného nelegálního softwaru, že mu pod hrozbou pokuty a zablokování přístupu na internet prodal přesně nezjištěný software, že si pod hrozbou vysoké pokuty za šíření a nezabránění šíření počítačového viru nechal zaplatit za údajné odstranění počítačového viru z počítače T. V., že mu uděloval pokuty za maření dálkové kontroly jeho počítače, za údajné porušování smluvních podmínek a šíření počítačových virů, při kterém mělo dojít k nákaze jiných počítačů, a že T. V. opakovaně zřizoval a rušil fiktivní „VIP účet“, který mu měl zajistit pořízení různých programů za zvýhodněnou cenu a finanční bonus, na základě čehož T. V. na bankovní účet č. 1890413193/0800, jehož majitelem a jediným disponentem je obviněná I. T., uhradil dne 17. 3. 2009 částku 50.000,- Kč, dne 19. 3. 2009 částku 10.000,- Kč, dne 12. 5. 2009 částku 8.000,- Kč, dne 13. 5. 2009 částku 40.000,- Kč, dne 28. 5. 2009 částku 20.000,- Kč, dne 9. 6. 2009 částku 40.000,- Kč, dne 6. 8. 2009 částku 40.000,- Kč, dne 7. 8. 2009 částku 35.000,- Kč, dne 6. 10. 2009 částku 25.000,- Kč, dne 23. 10. 2009 částku 30.000,- Kč, dne 27. 10. 2009 částku 25.000,- Kč, dne 12. 11. 2009 částky 25.000,- Kč a 5.000,- Kč, dne 16. 11. 2009 částku 10.000,- Kč, dne 23. 11. 2009 částky 25.000,- Kč a 20.000,- Kč, dne 26. 11. 2009 částku 20.000,- Kč, dne 1. 12. 2009 částku 6.000,- Kč, dne 10. 12. 2009 částku 5.000,- Kč, dne 11. 12. 2009 částku 20.000,- Kč, dne 14. 12. 2009 částku 40.000,- Kč, dne 22. 12. 2009 částky 6.000,- Kč a 2.000,- Kč, dne 29. 12. 2009 částku 15.000,- Kč, dne 31. 12. 2009 částku 2.000,- Kč, dne 7. 1. 2010 částku 4.000,- Kč, dne 8. 1. 2010 částku 2.000,- Kč, dne 26. 1. 2010 částku 3.000,- Kč, dne 29. 1. 2010 částku 173.000,- Kč, dne 1. 2. 2010 částku 30.000,- Kč, dne 2. 2. 2010 částky 40.000,- Kč a 25.000,- Kč, dne 12. 3. 2010 částku 60.000,- Kč, dne 17. 3. 2010 částku 10.000,- Kč, dne 24. 3. 2010 částky 20.000,- Kč a 5.000,- Kč, dne 6. 4. 2010 částku 20.000,- Kč, dne 13. 4. 2010 částku 10.000,- Kč, dne 15. 4. 2010 částku 5.000,- Kč a dne 18. 5. 2010 částky 5.000,- Kč a 38.000,- Kč, tyto finanční prostředky pak s obviněnou I. T. z jejího účtu postupně vybrali a použili nezjištěným způsobem nebo je použili na úhradu měsíčních splátek hypotečního úvěru č. 0296664139, který má obviněná I. T. u České spořitelny a.s., a na úhradu SIPO (platby elektřiny, plynu a televizních a rozhlasových poplatků), čímž způsobil T. V. škodu ve výši nejméně 974.000,- Kč“ . Za tento zločin byl podle §209 odst. 4 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Citovaným rozsudkem byla obviněná I. T. (dále jen „obviněná“) uznána vinnou zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, neboť podle skutkových zjištění jmenovaného soudu „v období od března 2009 do května 2010 poskytla svému druhovi obviněnému J. Č. svůj bankovní účet č. 1890413193/0800 vedený u České spořitelny a.s., k němuž měla jako jediná dispoziční právo, na který byly převáděny finanční prostředky, které obviněný J. Č. vylákal z T. V., když mu jako osoba vystupující pod jménem I. P. ze společnosti Microsoft a jako subjekt vystupující pod názvem Softwarová policie zasílal z počítače umístěného v místě jejich trvalého bydliště ve Chvaleticích, Hornická Čtvrť 110, okr. Pardubice, a později také z počítače umístěného v místě výkonu jeho zaměstnání ve společnosti Paramo a.s., Kolín, Ovčárecká 314, SMS zprávy prostřednictvím služby ICQ a emaily z emailové schránky „ softwarova.policie.cz@email.cz “, kterou si zřídil dne 22. 2. 2009 na portálu provozovaném společností Seznam.cz a.s., v rámci nichž T. V. pod hrozbou vysoké pokuty a soudního řízení udělil pokutu za vlastnictví údajného nelegálního softwaru, pod hrozbou pokuty a zablokování přístupu na internet prodal přesně nezjištěný software, pod hrozbou vysoké pokuty za šíření a nezabránění šíření počítačového viru si nechal zaplatit za údajné odstranění počítačového viru z počítače T. V. a v rámci nichž mu uděloval pokuty za maření dálkové kontroly jeho počítače, za údajné porušování smluvních podmínek a šíření počítačových virů, při kterém mělo dojít k nákaze jiných počítačů, a opakovaně zřizoval a rušil fiktivní ,,VIP účet“, který měl T. V. zajistit pořízení různých programů za zvýhodněnou cenu a finanční bonus, na základě čehož T. V. na uvedený bankovní účet uhradil dne 17. 3. 2009 částku 50.000,- Kč, dne 19. 3. 2009 částku 10.000,- Kč, dne 12. 5. 2009 částku 8.000,- Kč, dne 13. 5. 2009 částku 40.000,- Kč, dne 28. 5. 2009 částku 20.000,- Kč, dne 9. 6. 2009 částku 40.000,- Kč, dne 6. 8. 2009 částku 40.000,- Kč, dne 7. 8. 2009 částku 35.000,- Kč, dne 6. 10. 2009 částku 25.000,- Kč, dne 23. 10. 2009 částku 30.000,- Kč, dne 27. 10. 2009 částku 25.000,- Kč, dne 12. 11. 2009 částky 25.000,- Kč a 5.000,- Kč, dne 16. 11. 2009 částku 10.000,- Kč, dne 23. 11. 2009 částky 25.000,- Kč a 20.000,- Kč, dne 26. 11. 2009 částku 20.000,- Kč, dne 1. 12. 2009 částku 6.000,- Kč, dne 10. 12. 2009 částku 5.000,- Kč, dne 11. 12. 2009 částku 20.000,- Kč, dne 14. 12. 2009 částku 40.000,- Kč, dne 22. 12. 2009 částky 6.000,- Kč a 2.000,- Kč, dne 29. 12. 2009 částku 15.000,- Kč, dne 31. 12. 2009 částku 2.000,- Kč, dne 7. 1. 2010 částku 4.000,- Kč, dne 8. 1. 2010 částku 2.000,- Kč, dne 26. 1. 2010 částku 3.000,- Kč, dne 29. 1. 2010 částku 173.000,- Kč, dne 1. 2. 2010 částku 30.000,- Kč, dne 2. 2. 2010 částky 40.000,- Kč a 25.000,- Kč, dne 12. 3. 2010 částku 60.000,- Kč, dne 7.3.2010 částku 10.000,- Kč, dne 24. 3. 2010 částky 20.000,- Kč a 5.000,- Kč, dne 6. 4. 2010 částku 20.000,- Kč, dne 13. 4. 2010 částku 10.000,- Kč, dne 15. 4. 2010 částku 5.000,- Kč a dne 18. 5. 2010 částky 5.000,- Kč a 38.000,- Kč, tyto finanční prostředky s obviněným J. Č. z jejího účtu postupně vybrali a použili nezjištěným způsobem nebo je použili na úhradu měsíčních splátek jejího hypotečního úvěru č. 0296664139, který má u České spořitelny a.s., a na úhradu SIPO (platby elektřiny, plynu a televizních a rozhlasových poplatků), čímž pomohla obviněnému J. Č. způsobit T. V. škodu v celkové výši nejméně 974.000,- Kč“ . Za tento zločin byla obviněná podle §209 odst. 4 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku jí bylo dále uloženo, aby v průběhu zkušební doby podle svých sil nahradila škodu, kterou trestným činem způsobila.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným uložena povinnost nahradit rukou společnou a nerozdílnou poškozenému T. V. způsobenou škodu ve výši 974.000,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl jmenovaný poškozený odkázán se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali oba obvinění a v neprospěch obviněné státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Pardubicích, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 6. 9. 2011, sp. zn. 13 To 334/2011, jímž podle §256 tr. ř. odvolání obviněných i státního zástupce zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích podali obvinění dovolání, přičemž oba uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný uvedl, že rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou postavena na naprosto chybném vyhodnocení provedených důkazů. Podle něho soud důkazy hodnotil v rozporu s tím, jak byly reálně provedeny, některé důkazy nezohlednil vůbec a v pochybnostech důkazy hodnotil v jeho neprospěch, což je absolutně nepřípustné. Vzhledem k tomuto namítl extrémní nesoulad mezi zjištěními soudu a jeho závěry. Zdůraznil, že soud zcela opominul tu skutečnost, že peněžní prostředky jemu zasílané panem V. byly pouze platbami ze smlouvy o půjčce ze dne 1. 1. 2009 (založena na č. l . 51). V této souvislosti poukázal na výpověď pana V… Poznamenal, že jednotlivé smlouvy byly uzavřeny panem V., příp. jeho příbuznými teprve po uzavření předmětné půjčky a že mu (obviněnému) nebylo v době uzavření půjčky známo nic o jeho finanční situaci. Dodal, že stran otázky, zda byla předmětná smlouva o půjčce uzavřena, proti sobě v zásadě stojí jeho tvrzení a tvrzení pana V., že jiní svědci se k tomuto vyjádřit nemohli, neboť uzavření dané smlouvy nebyli přítomni. Následně soudům vytkl, že nevyhověly jeho návrhu na vypracování znaleckého posudku z oboru písmoznalectví k potvrzení pravosti podpisu pana V. na smlouvě o půjčce s tím, že takovým postupem zkrátily právo obviněných na obhajobu. Konstatoval, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako zločin podvodu. Podle něho nebylo prokázáno naplnění objektivní a subjektivní stránky tohoto zločinu, resp. nebylo beze všech pochybností prokázáno, že by sebe a jiného obohatil tím, že uvedl pana V. v omyl a že by způsobil takovým činem značnou škodu. Rovněž vyjádřil přesvědčení, že se nepodařilo zcela jednoznačně ztotožnit osobu, jež měla vstupovat do emailové schránky softwarová.policie@email.cz a zaslat panu V. emaily, na jejichž základě měl tento finanční částky hradit. Prohlásil, že nesporuje, že do předmětné schránky bylo vstupováno z IP adresy 90.182.197.82, která mu byla přidělena, a z IP adresy 62.209.198.153, která byla přidělena společnosti Unipetrol a.s., u níž vykonával ostrahu majetku a osob. Akcentoval však, že IP adresa 90.182.197.82 byla přidělena na adresu Staré Chvaletice 110 (jeho bydliště), jakožto přijímací a vysílací bod bezdrátové sítě, který nebyl nikdy zabezpečen a mohla jej proto užívat jakákoli třetí osoba s příslušným přijímačem. Podle něho se nepodařilo ztotožnit ani uživatele IP adresy 62.209.198.153, neboť jak uvedla společnost Unipetrol a.s., daná adresa slouží pro překlad komunikace do Internetu ze sítě společnosti Paramo, lokalita Kolín a kdokoli ze zaměstnanců k ní měl přístup a užíval ji. Dospěl tak k závěru, že výlučné užívání daných IP adres jeho osobou nelze prokázat.
Obviněná v dovolání namítla, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako zločin podvodu. Vyjádřila přesvědčení, že předmětný skutek v jejím případě zákonné znaky zločinu podvodu nenaplňuje, když zejména nebylo prokázáno naplnění jeho subjektivní stránky. Odmítla, že by kdy měla v úmyslu poskytnout obviněnému jakoukoli pomoc při případném páchání jakékoli jeho trestné činnosti. Podle svých slov nevěděla a ani vědět nemohla, že bankovní účet, jenž poskytla svému druhovi - obviněnému, by měl být použit k trestnému činu. Bankovní účet mu dala plně do dispozice pouze proto, že tento sám bankovní účet nevlastnil a potřeboval ho k zasílání mzdy a jiných finančních prostředků. Prohlásila, že rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou postavena na naprosto chybném vyhodnocení provedených důkazů, že důkazy jsou soudem hodnoceny v rozporu s tím, jak byly reálně provedeny, některé důkazy nejsou zohledněny vůbec a v pochybnostech jsou důkazy hodnoceny v její neprospěch, což je absolutně nepřípustné. Vzhledem k tomu namítla extrémní nesoulad mezi zjištěními soudu a jeho závěry. Podotkla, že je jí soudem kladeno k tíži, že měla důvěru ke svému druhovi, který ji utvrdil v tom, že prostředky zasílané na účet, jež mu dala plně k dispozici, pocházejí z plnění ze smlouvy o půjčce uzavřené s panem V.. Zdůraznila, že po celou dobu jednala v dobré víře, že peněžní prostředky zasílané na účet jsou postupné splátky ze smlouvy o půjčce (neměla žádný důvod o tvrzené skutečnosti pochybovat) a v tomto jejím jednání nelze spatřovat jakékoli naplnění subjektivní stránky trestného činu.
Oba obvinění shodně navrhli, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 6. 9. 2011, sp. zn. 13 To 334/2011, stejně jako rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 21. 6. 2011, sp. zn. 3 T 107/2011, zrušil a přikázal Okresnímu soudu v Pardubicích věc znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že se k dovoláním nebude věcně vyjadřovat. Současně uvedla, že výslovně souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnou osobou, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 6. 9. 2011, sp. zn. 13 To 334/2011, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obvinění jsou podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká). Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V souvislosti s výše uvedenou argumentací je vhodné uvést, že nejen samotný výrok skutkové věty odsuzujícího rozsudku, resp. v něm uváděné skutkové zjištění je pouhým východiskem pro zjištění soudu, zda je dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. zda v tomto skutkovém zjištění jsou náležitě vyjádřeny všechny znaky trestného činu, kterým byl obviněný uznán vinným. Na tomto místě je potřebné si uvědomit, že samotný výrok skutkové věty odsuzujícího rozsudku je výsledkem procesu dokazování a hodnocení důkazů, a tudíž spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonem odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgány činné v trestním řízení) – tento závěr je shrnut ve skutkovém zjištění, skutkové větě. Hodnotící úvahy soudu, stejně jako otázka objasňování skutkového stavu, jsou rozvedeny v odůvodnění, tak jak uvádí §125 tr. ř. (event. §134 tr. ř.). Ze shora uvedeného tedy vyplývá, že jestliže z tzv. skutkové věty výroku odsuzujícího rozsudku, a to ani ve spojení s jeho odůvodněním nevyplývá naplnění znaků trestného činu, kterým byl obviněný uznán vinným, pak je dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. též Soubor trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 22/2002, č. 511).
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky obou obviněných směřují primárně právě do oblasti skutkové a procesní. Obvinění totiž soudům de facto vytýkají v prvé řadě nesprávné hodnocení důkazů, nerespektování zásady in dubio pro reo a vadná skutková zjištění, obviněný J. Č. ještě neúplné dokazování, přitom současně prosazují vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro ně příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci (stručně shrnuto, obviněný J. Č. tvrdí, že se jednání, které je mu kladeno za vinu, nedopustil, konkrétně, že peněžní prostředky jemu zasílané panem V. byly platbami ze smlouvy o půjčce ze dne 1. 1. 2009, obviněná I. T. tvrdí, že po celou dobu jednala v dobré víře, že peněžní prostředky zasílané na účet jsou postupné splátky ze smlouvy o půjčce). Až sekundárně z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozují závěr o nesprávném právním posouzení skutků popsaných ve výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu. Nenamítají tak rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Pokud obvinění ve svém dovolání namítají existenci extrémního nesouladu mezi zjištěními soudů a jejich závěry, nutno zdůraznit, že nevznáší takové námitky, ze kterých by existence namítaného extrémního nesouladu měla vyplývat. V daných souvislostech lze dále poznamenat, že Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí uvedl, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu (viz např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 601/07). V kontextu uvedeného je na místě poznamenat, že soudy obou stupňů si byly vědomy důkazní situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, že hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly - je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry. Lze tak konstatovat, že jejich rozhodnutí nevybočila z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., resp. §134 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli. Činí-li za této situace obvinění kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v uvedených rozhodnutích a právě z toho vyvozují vadnost právního posouzení skutku, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
Pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takovou situaci se však, jak již shora uvedeno, v předmětné trestní věci zjevně nejedná.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněnými ve skutečnosti spatřován toliko v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obvinění namítali nesprávné právní posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozovali právě z tvrzeného neúplného důkazního řízení, nesprávného hodnocení důkazů, nerespektování zásady in dubio pro reo a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkali vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), f) a l ) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětných skutků, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhají obvinění, musel by zásadním způsobem modifikovat rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání obviněných nebyla podána z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jejich odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. března 2012
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý