ECLI:CZ:NS:2012:6.TDO.978.2012.1
sp. zn. 6 Tdo 978/2012-32
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 26. září 2012 o dovolání obviněného V. L., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 4. 2012, sp. zn. 8 To 32/2012, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 T 14/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 4. 2012, sp. zn. 8 To 32/2012, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného V. L. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 10 T 14/2011, kterým byl uznán vinným zvlášť závažným zločinem vraždy podle §140 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku a byl odsouzen podle §140 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šestnácti let, když pro výkon trestu odnětí svobody byl obviněný podle §56 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou a dále mu byl uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou; o nároku poškozené bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř.
Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 4. 2012, sp. zn. 8 To 32/2012, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to prostřednictvím dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. V obsáhlém dovolání obviněný prostřednictvím obhájce především namítá, že skutkové závěry, které soudy učinily jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, aby následně poukázal na to, že „po věcné stránce je však zásadním a zřejmě jediným problémem zodpovězení otázky, zda to byl právě dovolatel, kdo se měl dopustit protiprávního jednání“. Dále poukazuje na to, že za nesprávné a sporné považuje i hodnocení některých důkazů a v návaznosti na toto konstatování pak zpochybňuje provedení a hodnocení některých důkazů, přestože sám uvádí, že si je plně vědom toho, že hodnocení provedených důkazů a skutkové závěry jsou primárně a výsostně právem nalézacího soudu. Argumentuje rovněž tím, že od počátku trestního řízení svoji vinu popírá a v této souvislosti poukazuje na řadu skutečností (vrátil se z Ukrajiny do Prahy, rozpory ve výpovědích svědků), které podle jeho mínění mají potvrdit jeho verzi. Nepřesvědčivost rozhodnutí soudů nahrává i to, že v souvislosti se subjektivní stránkou trestného činu se soudy měly blíže zabývat i otázkou motivu jednání pachatele (přitom uvádí, že existence pohnutky není zákonným znakem zločinu vraždy). V souvislosti s jednáním, pro které byl odsouzen a které popírá, měly se soudy také zabývat okolnostmi útoku, motivem apod. Zpochybňuje rovněž znalecký posudek zpracovaný znalcem prof. Pavlem Rozsívalem, CSc., v souvislosti se zrakovými schopnostmi obviněného. Poukazuje na to, že kromě výpovědí svědků, jejichž výpovědi nejsou identické, neexistuje relevantní důkaz, který by ho usvědčoval z jednání, pro které byl odsouzen. Soudům dále vytýká, že nepostupovaly v souladu s judikaturou a ustanoveními trestního řádu, kdy jejich postup neodpovídal ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., pokud jde o zjištění skutkového stavu a neodpovídal ani zásadě in dubio pro reo. Závěrem podaného dovolání proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc přikázal Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, která se k dovolání obviněného vyjádřila, navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť dovolatel soudům ve své podstatě vytýká nesprávně zjištěný skutkový stav a mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy žádný extrémní rozpor neshledala.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Předně musí Nejvyšší soud uvést, že obsahově shodné námitky byly obhajobu uplatněny již v řízení před soudem druhého stupně a tento soud se s nimi způsobem odpovídajícím zákonu vypořádal. Za takto vzniklé situace by postačovalo Nejvyššímu soudu odkázat na své rozhodnutí, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ze kterého mj. vyplývá: „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ (viz Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17, C.H.Beck). Tento postup by přicházel v úvahu za situace, že by Nejvyšší soud nezjistil jiný důvod pro ev. odmítnutí dovolání. S ohledem na charakter námitek však bylo nutno, aby Nejvyšší soud na tyto reagoval (viz níže) a dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., což byl i závěr vyjádřený státní zástupkyní k dovolání obviněného.
Z dovolání, byť je zastřešeno odkazem na dovolací důvod vymezený §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vyplývá, že obviněný soudům vytýká, že ho uznaly vinným, přestože se žalovaného jednání nedopustil. V této souvislosti tedy postupovaly při zjišťování skutkového stavu v rozporu s §2 odst. 5 tr. ř., ale také §2 odst. 6 tr. ř., který stanoví postup při hodnocení důkazů. Vzhledem k nedostatkům v dokazování, neprovedení navržených důkazů apod., považuje obviněný zjištěný skutkový stav za nesprávný a shora uvedený postup za neslučitelný se zásadou in dubio pro reo, která tím, že byl obviněný uznán vinným byla porušena. Obviněným je ve své podstatě předkládána vlastní verze skutkového děje – uvedeného jednání se nedopustil. Na situaci tohoto charakteru pamatuje mj. také rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
K otázce skutkového stavu pak považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že zjištěný skutkový stav je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§125 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu.
Pokud obviněný v podaném dovolání hovoří o tzv. extrémním rozporu, pak musí Nejvyšší soud konstatovat, že tento extrémní nesoulad obviněný spatřuje v tom, že byl odsouzen na základě důkazů, které považuje za nesprávně hodnocené, za situace, kdy některé důkazy nebyly provedeny či nebyly provedeny v souladu se zákonem. Takové pojetí extrémního nesouladu však odporuje úvahám o tomto termínu (extrémním rozporu), které vyjádřil ve svých rozhodnutích Ústavní soud. Navíc sám obviněný v podaném dovolání mj. uvádí, že „nejde tedy o to, že by skutková zjištění soudu neměla žádnou obsahovou souvislost s důkazy, nebo že by tato zjištění neplynula z logicky přijatelného způsobu jejich hodnocení, ale že odvolací soud stejně jako soud prvního stupně měl k dispozici důkazy a z nich zjištěné skutečnosti, jež odůvodňují dvojí možný závěr o vině dovolatele, přičemž zvolil závěr pro něj méně příznivý“. Již samo toto konstatování vylučuje možnost dovolávat se tzv. extrémního rozporu. K otázce extrémního rozporu Nejvyšší soud uvádí pouze tolik, že Ústavní soud připouští možnost zásahu existuje-li extrémní rozpor - ve smyslu ustálené judikatury, či svévole na straně obecných soudů. Za této situace, tedy existence extrémního rozporu připouští Ústavní soud možnost zásahu za striktně vymezených důvodů. Nejvyšší soud však v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu, stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 1601/07). V návaznosti na výše uvedené je potřebné uvést, že soud prvního i druhého stupně si byly plně vědomy důkazní situace a pečlivě přistupovaly k hodnocení jednotlivých důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Nejvyšší soud musí konstatovat, že žádné ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. neuvádí jako dovolací důvod tzv. „extrémní nesoulad“, a to ani jako obsahovou součást zmíněného §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž odůvodnění v předmětné trestní věci nelze ve svém souhrnu označit za kusé, nepřesvědčivé a nelogické (navíc za situace zmíněné shora z dovolání obviněného), a to s ohledem na shora uváděné okolnosti vyplývající z hodnocení důkazů soudem druhého stupně (str. 2-3), stejně jako hodnocení důkazů soudem prvního stupně (z tohoto rozsudku je nejen patrno, které důkazy soud prvního stupně provedl, ale také skutečnosti, pro které nebyly provedeny důkazy navržené obhajobou apod).
Ve vztahu k formálnímu podání dovolání je potřebné také uvést, že Ústavní soud pod sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. září 2012
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann