ECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.4197.2010.1
sp. zn. 30 Cdo 4197/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobců: a) N. V. D. , b) V. T. K. H. , a c) V. T. P. D. , zastoupených Mgr. Annou Větrovskou, advokátkou, se sídlem Praha 1, Štěpánská 630/57, proti žalovaným 1) České republice , jednající Ministerstvem spravedlnosti ČR , se sídlem Praha 2, Vyšehradská 16, 2) České republice , jednající Ministerstvem vnitra , se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, 3) Mgr. T. H. , Obvodní soud pro Prahu 7, Praha 1, Ovocný trh 14, 10) D. B. , Ústřední ředitelství Policie ČR, Praha 6, Pelléova 21, 11) Ing. J. Š. , Ústřední ředitelství Policie ČR, Praha 6, Pelléova 21, 12) JUDr. E. H. , Ústřední ředitelství Policie ČR, Praha 6, Pelléova 21 a 13) F. V. , Ústřední ředitelství Policie ČR, Praha 6, Pelléova 21, o ochranu osobnosti, ve věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 36 C 81/2004, o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. října 2007, č.j. 1 Co 133/2007 – 595, takto:
I. Dovolání žalobců proti výroku VI. a VII. rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. října 2007, č. j. 1 Co 133/2007 – 595, se zamítá ; jinak se dovolání odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) uložil rozsudkem ze dne 10. října 2005, č.j. 36 C 81/2004 – 342, ve znění opravného usnesení ze dne 3. ledna 2007, č.j. 36 C 81/2004 – 476, a usnesení ze dne 7. března 2007, č.j. 36 C 81/2004 – 543, žalované České republice, jednající Ministerstvem spravedlnosti ČR, aby se do tří dnů od právní moci rozsudku omluvila prvnímu žalobci doručeným, datovaným a podepsaným dopisem tohoto znění: „Přijměte prosím omluvu za porušení ústavně zaručeného práva listovního tajemství tím, že Vězeňskou službou ČR byl neoprávněně zadržen dopis, který jste adresoval z Vazby Vašemu obhájci, který byl neoprávněně předán M. Č. vyšetřovateli Policie ČR, který tento dopis dne 23. 5. 1997 neoprávněně a v rozporu se zákonem podrobil cenzuře.“ (odst. I výroku). Třetímu žalovanému uložil, aby se do tří dnů od právní moci rozsudku písemně omluvil všem žalobcům, každému zvlášť, ve znění omluvy uvedeném ve výroku a zamítl žalobu ohledně části textu navrhované omluvy uvedeného rovněž ve výroku a žalobu na zaplacení částky 30.000,- Kč (odst. II výroku). Žalované České republice, jednající Ministerstvem vnitra ČR, desátému, jedenáctému, dvanácté a třináctému uložil, aby se, každý zvlášť každému ze žalobců, zvlášť písemně omluvili doporučeným, datovaným a podepsaným dopisem ve znění omluvy uvedeném ve výroku a zamítl žalobu proti těmto žalovaným, „co do zbytku nároku na omluvu“ zamítl (odst. III výroku). Žalované České republice, jednající Ministerstvem vnitra ČR, uložil, aby každému ze žalobců zaplatila 60.000,- Kč a zamítl žalobu, aby každému z nich zaplatila dalších 90.000,- Kč (odst. IV výroku). Dále zamítl žalobu „co do nároku na zadostiučinění v penězích vůči desátému, jedenáctému, dvanácté a třináctému žalovanému“ (odst. V výroku). Současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (odst. VI výroku).
Soud prvního stupně ve vztahu k žalované České republice, jednající Ministerstvem spravedlnosti ČR, vycházel ze zjištění, že označovaný zásah do práva na listovní tajemství cenzurou dopisu prvního žalobce byl prokázán a že vyšetřovatel JUDr. Č. se žalobci za své pochybení omluvil. Dovodil odpovědnost žalované za činnost Vězeňské služby ČR a shledal proto nárok na prvního žalobce na přiznání omluvy. Ve vztahu k třetímu žalovanému vycházel soud prvního stupně z nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 287/96, že příkaz k domovní prohlídce vydaný tímto žalovaným měl, kromě dalších nedostatků, chybně uvést jméno prvního žalobce. Dovodil, že sám příkaz k domovní prohlídce nemůže být neoprávněným zásahem do osobnostních práv, neboť se na něho vztahuje úřední licence, avšak neoprávněný zásah dovodil ve zkomolení jména prvního žalobce a za to mu přiznal omluvu. Ve vztahu k žalované České republice, jednající Ministerstvem vnitra ČR, desátému, jedenáctému, dvanácté a třináctému žalovanému vycházel ze zjištění, že v průběhu zadržení žalobců a při provádění domovní prohlídky došlo ze strany žalovaných policistů k velkému počtu hrubých pochybení v jejich postupu (sražení prvého žalovaného k zemi, nasazení pout, příliš razantní postup při vstupu do bytu žalujících, žalobci byli od zadržení až do večera spoutáni, pozdní podání jídla žalobcům) a dovodil zásahy do osobnostních práv, jelikož žalobci nebyli nebezpeční pachatelé, kteří kladou odpor a mohli být vyšetřováni na svobodě, zvlášť, když v průběhu vyšetřování již muselo být zřejmé, že obě žalobci dostanou nízké tresty, a tudíž shledal soud prvního stupně v jednání policistů jistou zlovolnost. Dovodil, že jádrem zásahu není exces policistů a přiměřeným zadostiučiněním shledal z jejich strany prostou omluvu žalobcům, nikoli již předpoklady pro náhradu nemajetkové újmy v penězích. Nicméně ohledně přepsání jména žalobce na příkazu k domovní prohlídce, odepření tlumočníka a neprovedení předběžného výslechu při domovní prohlídce dospěl k závěru, že jde o procesní pochybení, které nemůže být zásahem do osobnostních práv žalobců. V případu žalované České republiky, jednající Ministerstvem vnitra, dovodil právní odpovědnost za činnost policistů a splnění předpokladů pro přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích, jejichž výši stanovil podle satisfakce přiznávané ve srovnatelných případech.
Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) dne 11. října 2007, č.j. 1 Co 133/2007 – 595, zrušil rozsudek soudu prvního stupně v odstavci I a VI výroku ve vztahu mezi žalobci a žalovanou Českou republikou, jednající Ministerstvem spravedlnosti, věc vrátil tomuto soudu k dalšímu projednání a nařídil, aby se v dalším řízení věc projednal a rozhodl o ní jiný samosoudce. Současně potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně v zamítavém odstavci II a odstavci III výroku a doplnil omluvu o text „ jakož i ze strany obecných soudů, které, ač měly za povinnost poskytnout Vám soudní ochranu, této povinnosti nedostály“. Dále potvrdil odstavce IV, V, VI výroku rozsudku soudu prvního stupně. Současně v napadeném vyhovujícím odstavci III výroku se ve vztahu k žalované České republice, jednající Ministerstvem vnitra ČR, jedenáctému, dvanácté a třináctému žalovanému změnil rozsudek soudu prvního stupně, tak že zamítl žalobu, aby tito žalovaní každý zvlášť všem žalobcům, každému zvlášť, se písemně omluvili doporučeným, datovaným a podepsaným dopisem ve stanoveném znění. Současně změnil vyhovující odstavec IV výroku soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu, aby Česká republika, jednající Ministerstvem vnitra ČR, zaplatila každému ze žalobců 60.000,- Kč. Současně rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení.
Odvolací soud uznal, že Vězeňská služba ČR je organizační složkou státu s ohledem na ustanovení §3 odst. 1 a 3 zák. č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve spojení s ustanovením §1 odst. 3 zák. č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky, a jako taková je právě tou složkou, která by v dané situaci měla za stát jednat. Soud prvního stupně, přestože byl zástupcem Ministerstva spravedlnosti ČR na tuto skutečnost upozorněn, jednal ve věci s organizační složkou, která nebyla oprávněna žalovanou zastupovat, což odvolací soud posoudil jako vadu řízení, která může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a k takové chybě byl odvolací soud povinen dle ustanovení §212a odst. 5 o.s.ř. přihlížet. Proto odvolací soud napadený odstavec I výroku rozsudku soudu prvního stupně zrušil podle ustanovení §219a odst. 1 písm. a) o.s.ř. Vzhledem k této vadě a k vadě, spočívající v neurčitosti zamítavých částí výroku rozsudku v podobě „o do zbytku nároků“ a k dalším vadám nařídil odvolací soud, aby v dalším řízení věc projednal jiný samosoudce. Dále odvolací soud zhodnotil, že jedenáctý, dvanáctá a třináctý žalovaný jednali jménem státu, tedy právnickou osobou, která za jejich činnost nese odpovědnost s ohledem na analogické použití ustanovení §420 odst. 2 obč. zák. Výjimkou by bylo pouze excesivní jednání žalovaných, které nicméně soud prvního stupně neshledal. Pasivní legitimace není dané věci nesvědčí ani třetímu žalovanému, neboť příkaz k domovní prohlídce vydal soudce jménem státu, přičemž procesní vady tohoto příkazu nemohou mít na uvedený závěr vliv. Vzhledem k nedostatku věcné pasivní legitimace třetího, desátého, jedenáctého, dvanácté a třináctého žalovaného, změnil odvolací soud podle ustanovení §220 odst. 1 o.s.ř. rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujících výrocích ve vztahu k jedenáctému, dvanácté a třináctému žalovanému tak, že žalobu vůči nim zamítl, a to v jejím plném znění a zamítavých výrocích ve vztahu k třetímu, jedenáctému, dvanácté a třináctému žalovanému jej podle ustanovení §219 o.s.ř. potvrdil. Nadto odvolací soud uvedl, že není z ničeho jasné na základě čeho by se žalovaní měli omlouvat za domovní prohlídku nařízenou soudcem či proč by se dvanáctá a třináctý žalovaní měli omlouvat za bezdůvodné fyzické napadení žalobce či odepření možnosti konání obvyklých hygienických úkonů. Odvolací soud také dospěl k jiným skutkovým zjištěním než soud prvního stupně, když nepokládá výpověď žalobců za věrohodnou (rozpory ve výpovědích žalobců a svědkyně, používání vzájemně vyměněných osobních dokladů), a proto nemohl odvolací soud založit skutková zjištění na jejich základě jejich tvrzení. Vzhledem k tomu, že žalobci jinými důkazy neprokázali protiprávní postup žalované vůči nim, tedy postup, který by byl v rozporu se zákonem o policii či trestním řádem a že nebyla prokázána existence tvrzeného neoprávněného zásahu ze strany žalované, jednající Ministerstvem vnitra ČR a není dána ani její odpovědnost podle ustanovení §13 obč. zák., a proto odvolací soud ve vztahu k ní napadený rozsudek ve vyhovujících výrocích žalobu zamítl a v zamítavých výrocích ji potvrdil.
Ve vztahu k výroku VII., jímž odvolací soud (tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl) měnil žalobě vyhovující výrok III. soudu prvního stupně, odvolací soud vyložil, že soud prvního stupně založil svá skutková zjištění především na výpovědi prvních dvou žalobců, jejich dcery svědkyně N. (provdané R.) T. L. a na odůvodnění nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 287/96. Odvolací soud po doplnění dokazování obsahem protokolu o jednání Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 13. 6. 2006 ve věci sp. zn. 25 C 222/2004 a po opakování důkazu výslechem prvních dvou žalobců a svědkyně T. L. R., dospěl k jinému skutkovému zjištění než soud prvního stupně. Především z výpovědi druhé žalobkyně vyplynulo, že ve věci Policie ČR, Správa hl. m. Prahy, odbor stížností a kontroly, sp. zn. PSP-98/0SK- TČ- 96 podaly druhá a třetí žalobkyně dne 16. 9. 1996 do protokolu trestní oznámení, přičemž trestní oznámení podané druhou žalobkyní podepsala jménem druhé žalobkyně třetí žalovaná a naopak, obě pak postupovaly shodně při podpisu svých výpovědí na policii dne 11. 12. 1996, přičemž použily vzájemně mezi sebou zaměněných osobních dokladů. První žalobce pak před odvolacím soudem nedovedl vysvětlit rozpory mezi výpovědí učiněnou dne 19. 9. 1996 před policií, kde tvrdil, že jeho zadržení byla přítomna manželka (druhá žalobkyně), která „vyběhla ven a viděla celou událost“, a že „v okamžiku, kdy policisté přiběhli, napadli mne a srazili mne k zemi, má manželka stála u auta a dívala se na ně“ a mezi výpovědí před odvolacím soudem v dané věci, v níž tvrdil, že v době jeho zadržení u auta nebyla tomuto přítomna jeho manželka, která byla v bytě. Vzhledem k uvedenému nepokládal odvolací soud výpověď žalobců za věrohodnou, a to bez ohledu na to, jaké byly důvody, které je vedly k tomuto postupu (tvrzený návod jejich právního zástupce, obavy z uvalení vazby). Svědkyně T. L. R. před odvolacím soudem shodně jako před soudem prvního stupně uvedla, že zadržení prvního žalobce policií viděla kolem deváté hodiny ráno, na rozdíl od své výpovědi před soudem prvního stupně, kde tvrdila, že zadržení sledovala ze vzdálenosti asi 5 metrů, uváděla před odvolacím soudem, že incident viděla ze vzdálenosti 50 metrů. Nevěrohodnost výpovědi svědkyně zcela jednoznačně vyplývá z protokolu o zadržení žalobce ze dne 24. srpna 1996, podle něhož k zadržení došlo v 6.40 hodin, když i samotní žalobci zadržení časově situují mezi 6 a 7 hodinu ranní. Vzhledem k „nevěrohodnosti žalobců a jmenované svědkyně“, odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, „nemohl založit skutkové zjištění na základě jejich tvrzení“. Žalobci pak jinými důkazy neprokázali protiprávní postup žalované vůči nim, tedy postup, který by byl v rozporu se zákonem o policii, či s trestním řádem.
Proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu podali všichni žalobci (dále jen „dovolatelé“) dovolání k Nejvyššímu soudu České republiky (dále jen „dovolací soud“). Dovolatelé podali dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a c), odst. 3 o.s.ř. a z důvodů uvedených v ustanovení §241a odst. 2 písm. a), b), §241a odst. 3 o.s.ř. Dovolatelé uvádí, že nařízením a způsobem provedení domovní prohlídky se již zabýval Ústavní soud a ve svém nálezu III. ÚS 287/96 ze dne 22. května 1997 ji shledal protiústavní a konstatoval, že způsob jakým bylo zacházeno se žalobci má očividně znaky ponižujícího chování. Nicméně odvolací soud vůbec nepřihlédl ke skutkovým zjištěním, vyplývajícím z tohoto nálezu Ústavního soudu. Dovolatelé mají za to, že odvolací soud u hodnocení výpovědí žalovaných a svědkyně nepřihlédl k tomu, že se událost už stala před jedenácti lety a že obě žalobkyně vypovídaly na Polici ČR pod vzájemně zaměněnou identitou nečiní nutně jejich výpověď nevěrohodnou. Dovolatelé mají za to, že protiprávní a trestní jednání bylo hodnoceno jen jako kázeňský přestupek, ačkoli jednání mělo být posuzováno jako trestný čin, zvláště pak, když důkazy o protiprávním jednání policistů do základních lidských práv a svobod žalobců vyplynuly z celé řady důkazů. Nicméně k tomu odvolací soud nijak nepřihlédl a dospěl ke skutkovým zjištěním, která jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, a na základě toho věc nesprávně právně posoudil. Současně uvádí, že odvolací soud nerespektoval judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, podle které tam, kde je osoba zadržena policí v dobrém zdravotním stavu a poté dojde k náhlému zhoršení v důsledku zranění, je na polici, aby nezpochybnitelným způsobem vysvětlila, jak ke zraněním došlo (viz. rozhodnutí ESLP Velikova proti Bulharsku ze dne 18. 5. 2000); dovolatelé jsou toho názoru, že tuto rozhodnutí je přiléhavé na každé zranění, které vyjde najevo po zadržení jednotlivce policií (srov. nález Ústavního soudu ČR sp. zn. II ÚS 291/2000 ze dne 11. 6. 2002 či obdobně rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR, sp. zn. 1 Cz 7/81 ze dne 31. 3. 1981). Dále nebyl přibrán tlumočník, ačkoli dovolatelé prohlásili, že neovládají český jazyk, tato vada nebyla nijak zhojena (což je v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 20 Cdo 1540/2006 ze dne 8. 8. 2006) a řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Současně je odstavec I výroku odvolacího soudu zmatečný, neboť jím bylo rozhodováno pouze ve vztahu k prvnímu žalobci, nikoliv vůči všem žalobcům. Navíc dovolatelé namítají, že mělo být jednáno s Vězeňskou službou České republiky a nikoli s Ministerstvem spravedlnosti, kdy na nezákonné cenzuře dopisu prvního žalobce, adresovaného z vazby jeho obhájci, se podílela nejen Vězeňská služba ČR, ale i vyšetřovatele Policie ČR JUDr. M. Č.; mají za to, že Vězeňská služba za takový zásah nemůže odpovídat, neboť ústředním orgánem státní správy, do jehož působnosti spadá činnost Policie ČR je Ministerstvo vnitra a v případě škody, vzniklé v rámci trestního řízení by mělo odpovídat Ministerstvo spravedlnosti. Také odnětí věci zákonnému soudu je protiústavní, když jakékoli zásahy do obsazení soudu či změny soudu mohou být činěny jen výjimečně a ve zvláště odůvodněných případech, přičemž o toto se v dané věci nejedná. Současně dovolatelé poukazují na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I ÚS 310/05 ze dne 15. 11. 2006, sp. zn. III ÚS 612/06 ze dne 30. 11. 2006 či sp. zn. IV. ÚS 428/05 ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. IV. ÚS 469/02 ze dne 29. 4. 2004, sp. zn. I ÚS 85/04 ze dne 13. 7. 2006, sp. zn. I ÚS 15/95 ze dne 24. 10. 1995 a stanoviska pléna Ústavního soudu Pl. ÚS č. 25/08.
Dále se dovolatelé ve svém obsáhlém dovolání zabývají finanční satisfakcí, která má kompenzovat vzniklé zásahy do osobnostních práv a její valorizaci s ohledem na časový odstup a citují a odkazují na nález Ústavního soudu sp. zn. II ÚS 247/07 ze dne 19. 6. 2007 a sp. zn. IV. ÚS 428/05 a uvádí, že nálezy Ústavního soudu jsou obecné soudy vázány a jsou povinny z nich vycházet. Dovolatel poukazuje, že v jeho případě jedná o zvláštní případ odpovědnosti za škodu vzniklou z veřejnoprávního vztahu – při výkonu veřejné moci a příslušný odpovědností vztah je však vztahem soukromoprávním. Dovolatelé zdůrazňují, že se výkonu soudní moci musí podrobit i stát, pokud je účastníkem soukromoprávního vztahu, jakkoliv je samotný výkon veřejné moci vztahem veřejnoprávním. Dovolatelé proto namítají nezákonný postup orgánů činných v trestním řízení i nezákonný postup orgánů Policie ČR, kdy s dovolateli bylo v trestním řízení zacházeno jako s předmětem a jejich základní práva a svobody Police ČR ani státní zastupitelství nechránily, ale naopak nijak ani nereagovaly na ponižující zacházení, kterému byli žalobci prokazatelně vystaveni ze strany orgánů Police ČR a za tento zásah odpovídá stát, jednající složkou Ministerstva spravedlnosti podle ustanovení §9 odst. 1 zák. č. 58/1969 Sb. per analogiam a podle ustanovení §11 odst. 1 zák. č. 2/1969. Navíc je na místě, aby vedle státu, odpovídaly i jednotlivé úřední osoby, které svým excesivní jednáním, či přinejmenším zčásti excesivním jednáním způsobily či trpěly zásah do osobnostních práv odvolatelů. Jelikož, jde–li o exces z pracovních úkolů, krytých úřední licencí musí logicky odpovídat fyzická osoba sama za sebe. Dovolatelé se domnívají, že k pochybení došlo částečně jako k systémovému pochybení a částečně jako k excesu. Avšak napadený rozsudek odvolacího soudu základní práva a svobody žalobců neguje, ačkoli jsou obecné soudy povinny k ochraně ústavně zaručených práv a svobod. Dovolatelé se domnívají, že dostatečně prokázali zásah i příčinnou souvislost do jejich osobnostních práv, a to právě na základě nálezu Ústavního soudu sp. zn. III ÚS 287/96 ze dne 22. 5. 1997, avšak odvolací soud dospěl k názoru, že k žádnému zásahu do osobnostních práv žalobce nedošlo. Jeho rozhodnutí tak spočívá na nesprávném právním posouzení věci a rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, jelikož řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem. Současně je řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, když jednání před soudem prvního stupně proběhla ve většině případů bez tlumočníka, ačkoli dovolatelé písemně prohlásili, že neovládají český jazyk. Proto navrhují, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení a současně navrhují, aby dovolací soud nařídil, aby věc v dalším řízení projednal a rozhodl o ní jiný senát Vrchního soudu v Praze.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) posoudil dovolání - v souladu s čl. II. bodem 12 zákona č. 7/2009 Sb. – podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 a po zjištění, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem a že splňuje formální obsahové znaky předepsané §241a odst. 1 o.s.ř., se dovolací dále soud zabýval přípustností dovolání.
Odvolací soud posuzoval uplatněné nároky v režimu ustanovení §11 občanského zákoníku, přičemž tento postup odpovídá závěrům dovozovaným konstantní judikaturou Nejvyššího soudu. V rozsudku ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5180/2009 Nejvyšší soud vyslovil, že stát odpovídá za podmínek stanovených zákonem č. 82/1998 Sb., ve znění zák. č. 160/2006 Sb., za nemajetkovou újmu vzniklou v době od 27. 4. 2006 i tehdy, jestliže nezákonné rozhodnutí, které újmu způsobilo, bylo vydáno před uvedeným datem. Odškodnění nemajetkové újmy vzniklé v době před 27. 4. 2006 a založené jinou skutečností, než je nezákonné omezení osobní svobody, lze proti státu přiznat cestou ochrany osobnosti podle §11 a násl. občanského zákoníku.
Proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. lze dovolání, které je přípustné mimo jiné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením §133 až §135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování provedené před odvolacím soudem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. ledna 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, Svazek 1, pod č. C 8).
Důkazy soud hodnotí podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§132 o. s. ř.). Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem odpovídajícím zákonu nebo zda v tomto směru vykazují vady (zda jde o důkazy zákonné či nezákonné); k důkazům, které byly získány (opatřeny) nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne.
Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Vyhodnocení důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí. Při důkazu výpovědí svědka musí soud vyhodnotit věrohodnost výpovědi s přihlédnutím k tomu, jaký má svědek vztah k účastníkům řízení a k projednávané věci a jaká je jeho rozumová a duševní úroveň, k okolnostem, jež doprovázely jeho vnímání skutečností, o nichž vypovídá, vzhledem ke způsobu reprodukce těchto skutečností a k chování při výslechu (přesvědčivost, jistota, plynulost výpovědi, ochota odpovídat na otázky apod.) a k poznatkům získaným na základě hodnocení jiných důkazů (do jaké míry je důkaz výpovědi svědka souladný s jinými důkazy, zda jim odporuje, popřípadě zda se vzájemně doplňují); celkové posouzení z uvedených hledisek pak poskytuje závěr o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených (prokazovaných) skutečností (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. května 2010, sp. zn. 33 Cdo 1480/2008).
Přisuzování hodnoty pravdivosti jednotlivým důkazům se děje jejich zhodnocením jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti. Myšlenkové závěry o pravdivosti či nepravdivosti důkazů, k nimž soud dospěl, proto nepředstavují akt libovůle soudu a nejsou ani věcí pouhého osobního dojmu, či obecné úvahy. Vnitřní přesvědčení o nepravdivosti (nevěrohodnosti) svědecké výpovědi je výsledkem logického myšlenkového postupu vycházejícího z posouzení objektivních skutečností vnějšího světa (skutkových okolností) zjištěných v konkrétní projednávané věci, jako kupříkladu z rozporů ve výpovědi svědka, jakož i z rozporů mezi výpovědí svědka (jejím obsahem) a jinými provedenými důkazy, ze způsobu jeho výpovědi, z jeho osobního (nikoli z obecně postulovaného) vztahu k věci nebo k osobám zúčastněným na řízení apod.
Dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry. Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Závěr o nevěrohodnosti svědkyně T. L. R. učinil odvolací soud na základě hodnocení důkazů, které byly přímo před odvolacím soudem provedeny a které odvolací soud hodnotil jednotlivě i ve vzájemné souvislosti s jinými již provedenými, či zopakovanými důkazy, zejména s rozpornými výpověďmi žalobců a protokolem a zadržení žalobce. I když se odvolací soud nepřesně zmiňuje o nevěrohodnosti žalobců (neboť nehodnotí jejich účastnické výpovědi, ale neshledává jejich skutkovou verzi na základě nevěrohodných důkazů za prokázanou), uzavírá, že žalobci jinými důkazy neprokázali protiprávní postup žalované vůči nim, tedy postup, který by byl v rozporu se zákonem o policii, či s trestním řádem. Odvolací soud se tak zde neodchýlil od výše dovozovaných konstantních závěrů Nejvyššího soudu, když provedené důkazy zhodnotil způsobem vyplývajícím z ustanovení §132 o. s. ř., a vysvětlil, jakými úvahami se při posuzování jednotlivých důkazů řídil. Skutková zjištění odvolacího soudu mají oporu v provedeném dokazování; z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu (provedených důkazů, přednesů účastníků a toho, co za řízení před soudy vyšlo jinak najevo) je zřejmé, že odvolací soud pro uvedená zjištění vzal v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, že žádné skutečnosti, které v tomto směru byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo a které byly současně významné pro věc, nepominul a že v hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, není z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti logický rozpor, popřípadě že by hodnocení důkazů odporovalo ustanovením §133 až §135 o. s. ř. Dovozují-li snad dovolatelé jiné skutkové závěry, činí tak na základě vlastního hodnocení důkazů a ve skutečnosti tedy napadají hodnocení důkazů soudem, které samo o sobě - jak uvedeno výše - není způsobilým dovolacím důvodem.
Za takto zjištěného skutkového stavu je správné i právní posouzení věci odpovídající ustálené soudní praxi. Je totiž skutečností, že ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby podle §13 obč. zák. musí být jako předpoklad odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení, nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě. Tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi takovým zásahem a vzniklou nemajetkovou újmou na osobnostních právech fyzické osoby. Nenaplnění kteréhokoliv z těchto předpokladů vylučuje možnost nástupu sankcí podle ustanovení §13 obč. zák. (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. listopadu 2010, sp. zn. 30 Cdo 5161/2008, rozsudek ze dne 22. 9.2011, sp. zn. 30 Cdo 4352/209 apod.)
Rovněž výrok VI. nebyl shledán nesprávným, neboť odvolací soud přesvědčivě vyložil, proč ve vztahu k dotčeným třetímu, desátému, jedenáctému, dvanácté a třináctému žalovanému není dána jejich pasivní věcná legitimace. Ostatně ani soud prvního stupně – a z toho zjištění vycházel i soud odvolací – uzavřel, že jádrem zásahu není exces nebo jednotlivé jednání žalovaných policistů. Závěr odvolacího soudu o přičitatelnosti excesivního jednání fyzické osobě, která jinak jednala za organizaci, odpovídá konstantní judikatuře dovolacího soudu. Např. v rozsudku ze dne 3. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1509/2011 Nejvyšší soud vyslovil, že jestliže byl neoprávněný zásah do osobnosti způsoben někým, kdo byl použit jinou osobou k realizaci její činnosti, postihují občanskoprávní sankce podle §13 obč. zák. samotnou osobu, která jej použila; neoprávněný zásah se přičítá výlučně této samotné osobě. Zaměstnanci (popř. jiné použité osoby) neodpovídají osobně přímo postižené fyzické osobě, nýbrž jen těm osobám, které je ke své činnosti použily. Z mezí plnění pracovních úkolů či služebních povinností a přímé souvislosti s nimi nevybočuje taková činnost zaměstnance, která nepostrádá místní, časový a věcný (vnitřní účelový) vztah k plnění pracovních úkolů či služebních povinností, popř. k výkonu úkolů, jež přímo souvisejí s plněním pracovních úkolů či plněním služebních povinností. Pouze ve výjimečném případě, kdy by chování použité osoby bylo nutno vzhledem k okolnostem případu kvalifikovat jako vybočení z realizace činnosti zaměstnavatele (používající osoby), byla by postižitelná občanskoprávními sankcemi podle §13 obč. zák. přímo použitá osoba . Přitom z činnosti používající osoby nevybočuje každé chování zaměstnance, kterým způsobil nemajetkovou újmu na osobnosti dotčené fyzické osoby, a to ani takové, které by se stalo ve stavu opilosti nebo dokonce mělo povahu trestného činu. Přímá odpovědnost tzv. použité osoby nastupuje v případě, kdy způsobila jinému újmu sice v rámci dohodnuté či stanovené činnosti, ale svým jednáním výlučně sledovala zájmy či potřeby vlastní nebo třetích osob (obdobně např. srovnej Karel Knap, Jiří Švestka a kol.: Ochrana osobnosti podle občanského práva, Linde Praha, a.s. 2004, str. 169 a 170, viz např. též rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. května 2010, sp. zn. 30 Cdo 1096/2009, apod.).
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je v měnící části z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl v tomto rozsahu postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání směřující proti měnícím výrokům odvolacího soudu zamítl (ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř.).
Protože odvolací soud rovněž (částečně) potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, může být přípustnost dovolání v tomto rozsahu založena jen za podmínky upravené v §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tj. pokud dovolací soud, za použití hledisek příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí je zásadního právního významu. Ten je podle §237 odst. 3 o.s.ř. dán rovněž tehdy, jestliže napadené rozhodnutí řeší právní otázku, která je odvolacími nebo dovolacím soudem řešena rozdílně, nebo také řeší-li odvolací soud určitou právní otázku jinak, než je posuzováno v konstantní judikatuře dovolacího a Ústavního soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.1.2002, sp. zn. 20 Cdo 2296/2000 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 8. 2009, sp. zn. 28 Cdo 292/2009).
Neuvede-li dovolatel v dovolání žádnou takovou otázku, jež byla určující pro meritorní rozhodnutí, nebo jen otázku skutkovou, nemůže dovolací soud shledat nenárokové dovolání přípustným (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2007, sp. zn. 22 Cdo 1217/2006).
Dovolatelé – ač jinak oznamují dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. - žádnou právní otázku, která by měla činit rozhodnutí odvolacího soudu rozhodnutím po právní stránce zásadního významu nevymezili.
Jestliže dovolatelé dospívají k závěru, že soudy obou stupňů měly na základě provedeného dokazování dospět k jiným skutkovým závěrům, uplatňují tak dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., nemohlo k němu být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v časopisu Soudní judikatura, ročník 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006).
Obdobný závěr platí i v případě dovolací námitky týkající se nepřibrání tlumočníka, neboť v tomto případě jde o rovněž nepřípustné uplatnění (tentokrát) dovolacího důvodu ve smyslu §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., založeného na tvrzení, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. již shora cit. §237 odst. 3 o.s.ř. a k tomu dále ještě např. usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 28. července 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10). Nepřípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. současně vylučuje, aby dovolací soud mohl přihlížet k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Směřuje-li dovolání rovněž proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušen a věc mu vrácena k dalšímu řízení, pak ani v tomto rozsahu nemohou být dovolatelé úspěšní. Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle §238, §238a a §239 o. s. ř. není dovolání přípustné proto, že usnesení, jímž se rozhodnutí soudu prvního stupně zrušuje a věc se mu vrací k dalšímu řízení, v jejich taxativních výčtech uvedeno není. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř., neboť ani toto ustanovení usnesení, jímž se rozhodnutí soudu prvního stupně zrušuje a věc se mu vrací k dalšímu řízení, neoznačuje za usnesení ve věci samé, proti němuž by bylo dovolání přípustné.
Z výše uvedeného se podává, že dovolání proti usnesení, jímž se rozhodnutí soudu prvního stupně zrušuje a věc se mu vrací k dalšímu řízení, není přípustné podle žádného ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012.
Dovolatelé dovoláním napadli i vedlejší nákladové výroky. Výrok soudu o nákladech řízení má charakter usnesení, protože nejde o rozhodnutí ve věci samé, o níž soud rozhoduje rozsudkem (§152 odst. 2 o.s.ř.). Nestanoví-li zákon jinak, rozhoduje soud v ostatních věcech usnesením (§167 odst. 1 o.s.ř.). Okolnost, že výrok o nákladech řízení byl zahrnut v do písemného vyhotovení rozsudku, na charakteru rozhodnutí, o němž soud rozhoduje formou usnesení, nic nemění; rozsudek ve věci samé v tomto případě zahrnuje i usnesení o nákladech řízení. Směřuje-li dovolání jen proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, tedy proti výroku, který má povahu usnesení soudu, pak ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. brání tomu, aby takové dovolání bylo přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 105/92, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 9, ročník 1994).
Nejvyšší soud proto dovolání žalobců v zbývajícím rozsahu odmítl [§243b odst. 5, §218 písm. c) o.s.ř.], aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn §243b odst. 5 věty první o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1 a §151 odst. 2 o.s.ř., neboť žalobci nemají na jejich náhradu nárok, zatímco žalovaným v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 25. září 2013
JUDr. Lubomír P t á č e k, Ph.D.
předseda senátu