ECLI:CZ:NS:2014:4.TDO.570.2014.1
sp. zn. 4 Tdo 570/2014-28
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. května 2014 o dovolání obviněného M. P., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 8 To 119/2013, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 1 T 4/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. P. odmítá.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 10. 2013, sp. zn. 1 T 4/2013, uznal obviněného M. P. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) vinným, že
„ 1.
dne 28. 3. 2013, v době od 14. 20 hodin do 14. 40 hodin v P., ulici S., na ubytovně P. B., napadl v hádce na chodbě ubytovny mezi svým pokojem a pokojem J. B. poškozeného J. B., a to tak, že jej uchopil a násilím vtlačil do jeho pokoje, zavřel za sebou dveře a opakovaně jej přesně nezjištěným způsobem tloukl, přičemž všechny údery bezprostředně a cíleně směřoval do hlavy, a tímto jednáním způsobil poškozenému otoky v obličeji v oblasti lícních kostí, obočí a uší a poranění mozku, a to povšechné poškození mozkové tkáně na hranici kory a bílé hmoty převážně vpravo a stejné drobné ložisko v přední části spojovacího tělesa mozkových polokoulí s krvácením pod omozečnice pravého čelního a spánkového laloku mozku a drobná tečkovitá ložiska krvácení v koře čelních laloků mozku, poté obžalovaný z pokoje poškozeného a z ubytovny odešel, zanechávaje poškozeného ležet na zemi, dokud jej v době od 16.20 do 16.40 hodin nenalezla v pokoji vrátná ubytovny I. T. a telefonicky přivolala rychlou záchrannou službu, která na místo dorazila v cca 16.55 hodin a po poskytnutí první pomoci poškozeného odvezla k dalšímu ošetření a hospitalizaci na Kliniku anesteziologie a resuscitace Fakultní nemocnice K. V.; poškozený se z tzv. vigilního (bdělého) komatu již neprobral a jeho zdravotní stav se vzdor intenzivní lékařské péči nezlepšoval, takže byl dne 19. 4. 2013 přeložen k další intenzivní zdravotnické péči na Oddělení ošetřovatelské péče Č. nemocnice – LDN, kde poškozený J. B. v důsledku zranění mozku způsobeného útokem obžalovaného a dalších na to navazujících zdravotních komplikací, jež vedly postupně k selhávání životně důležitých orgánů, dne 5. 6. 2013 zemřel, přičemž bezprostřední příčinou smrti bylo selhání dechu a krevního oběhu,
2.
dne 16. 3. 2013 okolo 18.30 hodin v P., ul. S., na ubytovně P. B., na chodbě v 1. patře, před pokojem, po předchozí slovní rozepři, kdy M. J. šel obžalovaného upozornit na nevhodné chování a obtěžování jeho družky E. K. obžalovaným, obžalovaný napadl poškozeného M. J. a to tak, že ho rukou sevřenou v pěst udeřil do oblasti horní poloviny hrudníku, kdy poškozený následkem této rány byl odmrštěn na protilehlou stěnu chodby, na níž narazil a poté upadl na zem, čímž utrpěl poranění, a to zlomeninu horního konce pravé pažní kosti bez posunu úlomků s rozsáhlým krevním výronem pravé paže, kdy toto poranění si vyžádalo převoz na ortopedickou kliniku nemocnice N. B. s následným ošetřením, přičemž poškozený trpěl poruchou zdraví trvající déle než šest týdnů a ze soudně lékařského hlediska mělo poranění charakteru těžké újmy na zdraví.
Takto zjištěné jednání obviněného soud právně kvalifikoval v bodě 1. jako zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, 3 tr. zákoníku a jako přečin porušování domovní svobody podle 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku. V bodě 2. jako zločin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Za to a sbíhající se přečin krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, kterým byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 11. 6. 2013, sp. zn. 14 T 32/2013, mu uložil podle 145 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 a §59 odst. 1, 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvaceti roků, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 11. 6. 2013, sp. zn. 14 T 32/2013, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Rozsudek dále obsahuje výroky o náhradě škody.
Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání, o němž Vrchní soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 8 To 119/2013, tak, že je podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil, a to ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. pak znovu rozhodl tak, že obviněnému uložil podle §145 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku a §59 odst. 1 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 18 let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 11. 6. 2013, sp. zn. 14 T 32/2013, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Obviněný se ani s takovým rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím obhájkyně podal proti němu dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Uvedl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, jelikož vychází z nesprávných skutkových zjištění, která učinil soud prvního stupně na základě rozporuplného dokazování. V podaném dovolání pak opakovaně odkázal na některá rozhodnutí Ústavního soudu se závěrem, že podle jeho názoru učiněná skutková zjištění nemají oporu v provedeném dokazování a i závažné procesní vady mohou založit dovolací důvod, o němž může Nejvyšší soud rozhodnout, neboť správnost právního posouzení a skutkového stavu, z něhož toto právní posouzení vychází, je vzájemně spjato. Dále odvolatel dodal, že považuje za nadbytečné opakovat všechny rozpory a nejasnosti v provedeném dokazování, které již podrobně rozebral v podaném odvolání, v jeho doplnění a i u veřejného zasedání. Vrchnímu soudu vytkl, že se jeho odvolacími námitkami prakticky nezabýval, vypořádal se s nimi stroze, když pouze uvedl, že jeho snaha o popření napadení poškozeného M. J. je naprosto naivní a následek napadení jednoznačně vyplývá ze znaleckého posudku. On však v podaném odvolání zpochybňoval nejenom fakt, že se údajné napadení vůbec stalo, ale vznesl také výhrady k přístupu soudu prvního stupně ke znaleckému posudku a nesouhlasil s jeho úvahami nad posouzením míry závažnosti způsobené újmy na zdraví poškozenému. Soud prvního stupně neobjasnil, kam vlastně měl poškozeného M. J. udeřit, a zda otázka, kam směřoval úder, mohla mít vliv na závěr znaleckého posudku. Odvolací soud pak nezohlednil námitku, že poškozený M. J. byl původně ochoten akceptovat relativně nízkou částku jako odškodné za újmu na svém zdraví a dobrovolně přerušil léčbu. Sám tedy subjektivně vnímal způsobenou újmu jako podstatně méně závažnou, než jak ji posoudil soud prvního stupně, tedy nikoliv jako těžkou újmu na zdraví.
Ke skutku ze dne 28. 3. 2013 obviněný uvedl, že odvolací soud nenapravil pochybení soudu prvního stupně, který neodstranil mnohé rozpory v dokazování a postavil výrok o vině na výpovědi jediné svědkyně M. Š., přičemž nezohlednil, že její výpověď obsahuje mnohé logické rozpory. Odvolací soud své úvahy, že odvolací námitky jsou liché a spekulativní, nijak blíže neodůvodnil. Jeho obhajobu zlehčoval s argumentací, že svá tvrzení snad ani nemůže myslet vážně a dokonce snahu obhajoby označil za komickou. Fakticky mu tak odepřel přezkum provedeného dokazování, v němž jsou mnohé rozpory a ztotožnil se se závěry soudu prvního stupně, přičemž z odůvodnění napadeného rozsudku nevyplývá žádná věcná, natož přesvědčivá, argumentace, kterou by byla oprávněnost odvolacích námitek obhajoby vyvrácena. Orgány činné v trestním řízení přitom k tomuto skutku shromažďovaly pouze důkazy svědčící v jeho neprospěch, aniž by se stejnou pečlivostí shromažďovaly důkazy v jeho prospěch, a porušily tak jednu ze základních zásad trestního řízení. Měly se přitom zabývat dalším úmrtím, které se na téže ubytovně stalo, zda byl spáchán nějaký další násilný trestný čin, a kdo se jej dopustil. V řízení měli být vyslechnuti ještě další svědci, a to ubytovaní, ředitel ubytovny, k tomu, zda jej na ubytovně někdo viděl, když se hájil tak, že tam nebyl a měl na dobu, kdy došlo k napadení poškozeného, alibi. Třebaže soud prvního stupně považuje jeho obhajobu za vyvrácenou, nelze jej s ohledem na zásadu presumpce neviny uznat vinným bez dalších důkazů. V řízení se vyskytují nesrovnalosti i ohledně zdravotní dokumentace poškozeného J. B. týkající se rozdílných údajů ohledně jeho výšky a váhy a také příčiny úmrtí, neboť v lékařské zprávě ze dne 5. 6. 2013, tedy ze dne úmrtí, se uvádí, že poškozený měl pravidelný puls 110, přičemž je jako bezprostřední příčina smrti uvedena zástava srdeční. Poškozený J. B. měl nemocné srdce, užíval léky a nebylo zjištěno, že v případě, že došlo k jejich vysazení, se u něj mohl objevit hypoglykemický šok, jehož následkem mohlo dojít ke zranění poškozeného a následně i k jeho smrti. Nebyly ani objasněny okolnosti a způsob útoku na poškozeného J. B., když odvolací soud nepodrobil bližšímu zkoumání protichůdné závěry soudu prvního stupně, podle kterých na jednu stranu útočník při útoku na poškozeného nepoužil žádnou zbraň a pravděpodobně ani žádný jiný předmět, útočil tedy holýma rukama, na druhou stranu obviněný na sobě neměl žádné oděrky a na místě činu nebyly zjištěny žádné předměty, které by mohl útočník použít. Obviněný dále poukázal na trestní věc sp. zn. 1 T 148/2012, kdy podle jeho názoru není vyloučeno, že poškozené M. J. a J. B. mohl napadnout někdo jiný, než on.
S ohledem na shora uvedené obviněný v závěru svého podání navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zástupce svého práva vyjádřit se k podanému dovolání ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. ke dni rozhodování Nejvyššího soudu nevyužil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné [§265a odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Obviněný ve svém podání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Z uvedeného je zřejmé, že Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
V tomto ohledu námitky, které obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil a o něž existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. opřel, nemohly obstát. Šlo především o ty výhrady, jimiž primárně napadal rozsah provedeného dokazování soudy obou stupňů a způsob hodnocení důkazů z jejich strany. Jedná se především o ty námitky, jimiž dovolatel zpochybňoval výpověď M. Š., měl výhrady ke znaleckému posudku z oboru soudního lékařství k příčině úmrtí poškozeného J. B., poukazoval na nesrovnalosti ohledně míry a váhy poškozeného a také, že se trestné činnosti nemohl dopustit, neboť na jeho rukou nebyly zjištěny žádné oděrky ani jiná zranění, a když dovozoval, že oba poškozené mohla napadnout úplně jiná osoba a domáhal se proto výslechu dalších svědků. Stejně tak nemohly obstát námitky obviněného k bodu 2. rozsudku soudu prvního stupně, jimiž zpochybňoval, že napadl poškozeného M. J., měl výhrady k závěrům znaleckého posudku ohledně charakteru zranění poškozeného, kdy dovozoval, že poškozený subjektivně způsobenou újmu na zdraví nepociťoval jako tak závažnou, jak ji posoudil soud prvního stupně apod.
Obviněný tím totiž primárně napadal správnost učiněných skutkových zjištění a v důsledku toho se domáhal jejich změny ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutků, jimiž byl uznán vinným. Takovou argumentaci ovšem pod uvedený dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný) podřadit nelze.
K části uplatněného dovolání, v níž obviněný jen formálně odkazoval na obsah dříve v téže věci podaného odvolání, je nutné jen připomenout, že Nejvyšší soud tyto námitky rovněž nemohl akceptovat, protože dovolatel se nemůže úspěšně v dovolání opírat o odkaz na skutečnosti obsažené v řádném opravném prostředku či v jiných podáních učiněných v předcházejících fázích řízení, a to ani v závěrečných řečech učiněných před soudem prvního či druhého stupně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. 8 Tdo 940/2010, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, seš. 69, pod č. T-1325, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. 8 Tdo 1264/2006, ze dne 8. 10. 2008, sp. zn. 7 Tdo 1192/2008, ze dne 5. 10. 2011, sp. zn. 5 Tdo 1189/2011, či ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 7 Tdo 1467/2011). V daných souvislostech je argumentace spočívající pouze v odkazu na jiná dříve učiněná podání jen formalistickým přístupem vůči orgánu veřejné moci, a proto ji není možné objektivně akceptovat (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 17/2005, uveřejněný pod č. 95 ve sv. 41 Sb. nál. a usn. ÚS ČR).
Lze tak shrnout, že všechny shora zmíněné dovolatelovy námitky měly výlučně povahu výhrad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatel jimi neuplatnil žádnou konkrétní námitku, kterou by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.
Pro úplnost považuje Nejvyšší soud za potřebné dodat, že ze spisového materiálu nezjistil žádné pochybnosti o věrohodnosti výpovědi svědkyně M. Š. ohledně napadení poškozeného J. B. obviněným, neboť její výpověď je v souladu i s dalšími provedenými důkazy. Například z výpovědi svědkyně I. T., lékařských zpráv apod. Nejvyšší soud neměl žádné pochybnosti ani o příčině úmrtí poškozeného J. B., kterým byl útok na jeho osobu ze dne 28. 3. 2013. Na tom nemohou změnit nic ani nesrovnalosti v lékařské zprávě ohledně velikosti jeho postavy, když je zcela zřejmé, že pitvána byla právě osoba tohoto poškozeného. Z jednání pod bodem 2) je obviněný usvědčován nejen výpovědí poškozeného M. J., ale i svědkyní I. T., která částečně viděla útok obviněného na tohoto poškozeného a dalšími svědky. Jaké zranění poškozený utrpěl i to, že se jednalo o těžkou újmu na zdraví, vyplývá především ze znaleckého posudku a výpovědi znalce. V daném případě šlo podle §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku o vážnou poruchu zdraví trvající delší dobu (více jak šest týdnů), a to zlomeninu pažní kosti, kdy následky takového zranění poškozený pociťoval ještě po dobu řady měsíců. V provedeném dokazování nemá opodstatnění tvrzení obviněného, že poškozený J. pociťoval újmu na zdraví mnohem méně, než ji posoudil soud prvního stupně.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení jemu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a tudíž není ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Toto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. května 2014
Předseda senátu:
JUDr. Jiří Pácal
Vypracoval:
JUDr. Drahomír Drápal