ECLI:CZ:NS:2014:5.TDO.1335.2013.1
sp. zn. 5 Tdo 1335/2013-49
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 2. 2014 o dovolání obviněného S. M. , proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 1 To 36/2013, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 10 T 2/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného S. M. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 14. 2. 2013, sp. zn. 10 T 2/2012, byl obviněný S. M. uznán vinným pokusem zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §21 odst. 1 a §240 odst. 1, 3 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „tr. zákoník“), který zkráceně spáchal tím, že jako osoba samostatně výdělečně činná podnikající podle živnostenského zákona, pod IČ: 74236393, se sídlem Zaječí, ul. Dlážděná 388, v úmyslu zkrátit daň z přidané hodnoty, vylákat vyplacení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty (dále jen „DPH“), zkrátit daň z příjmů fyzických osob a získat tak finanční prostředky, v období od měsíce září 2009 do měsíce dubna 2010 zahrnul do svého účetnictví faktury, k nim příslušné dodací listy o dodávce řeziva a palubek a jim odpovídající pokladní doklady potvrzující jejich zaplacení, které měla vystavit společnost JFC TRADING, s. r. o., IČ: 27742130, se sídlem Toporná 118, 687 11 (dále jen „JFC Trading“), a to s vědomím, že zdanitelná plnění deklarovaná na vyjmenovaných fakturách, dodacích a pokladních listech ve skutečnosti neproběhla, a
1. dne 26. 10. 2009 podal na Finančním úřadě v Břeclavi daňové přiznání k DPH za zdaňovací období III. čtvrtletí roku 2009, do kterého neoprávněně zahrnul na řádku č. 40 neuskutečněná přijatá zdanitelná plnění od dodavatele JFC Trading, ve výši 6.599.117,80 Kč deklarovaná fakturami, zahrnutými do účetnictví a daňové evidence k DPH, na jejichž základě neoprávněně na řádku č. 66 tohoto daňového přiznání k DPH nárokoval a byl mu vyplacen nadměrný odpočet DPH ve výši 1.446.588,- Kč, čímž porušil ustanovení §72 odst. 1, 2 zák. č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, a vylákal výhodu na DPH ve výši 1.253.832,- Kč,
2. dne 25. 1. 2010 na Finančním úřadě v Břeclavi podal daňové přiznání k DPH za zdaňovací období IV. čtvrtletí roku 2009, do kterého neoprávněně zahrnul na řádku č. 40 neuskutečněná přijatá zdanitelná plnění od dodavatele JFC Trading, ve výši 10.598.853,60 Kč deklarovaná fakturami, zahrnutými do účetnictví a daňové evidence k DPH, na jejichž základě neoprávněně na řádku č. 66 tohoto daňového přiznání k DPH nárokoval vyplacení nadměrného odpočtu DPH ve výši 2.185.480,- Kč, čímž porušil ustanovení §72 odst. 1, 2 zák. č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, a pokusil se vylákat výhodu na DPH ve výši 2.013.783,- Kč,
3. dne 26. 4. 2010 na Finančním úřadě v Břeclavi podal daňové přiznání k DPH za zdaňovací období I. čtvrtletí roku 2010, do kterého neoprávněně zahrnul na řádku č. 40 neuskutečněná přijatá zdanitelná plnění od dodavatele JFC Trading, ve výši 8.849.884,- Kč deklarovaná fakturami, zahrnutými do účetnictví a daňové evidence k DPH, na jejichž základě neoprávněně na řádku č. 66 tohoto daňového přiznání k DPH nárokoval vyplacení nadměrného odpočtu DPH ve výši 1.921.358,- Kč, čímž porušil ustanovení §72 odst. 1, 2 zák. č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, a pokusil se vylákat výhodu na DPH ve výši 1.769.977,- Kč,
4. dne 30. 6. 2010 podal na Finančním úřadě v Hustopečích, daňové přiznání k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2009, do kterého neoprávněně zahrnul na řádku č. 102 přílohy č. 1 (výdaje související s příjmy podle §7 zák. č. 586/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů) výdaje za plnění od dodavatele JFC Trading ve výši 17.197.971,40 Kč, deklarované fakturami, dodacími listy a pokladními doklady, které měla vystavit JFC Trading, které jsou uvedené v bodech 1. a 2. rozsudku, zahrnutím neuskutečněných plnění neoprávněně navýšil výdaje související s příjmy o 17.197.971,40 Kč podle §24 odst. 1 zákona č. 586/92 Sb., čímž snížil dílčí základ daně z příjmů na řádku č. 113 přiznání o 17.197.971,40 Kč, a pokusil se zkrátit daň z přijmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2009 v návaznosti na ustanovení §23 a §24 zákona č. 586/92 Sb. ve výši 694.515,- Kč,
tímto jednání obviněný S. M. vylákal nadměrný odpočet DPH ve výši 1.253.832,- Kč, pokusil se vylákat výhodu na DPH celkem ve výši 3.783.760,- Kč a zkrátit daň z příjmů fyzických osob ve výši 694.515,- Kč a pokusil se způsobit České republice zastoupené Finančním úřadem v Břeclavi a Finančním úřadem v Hustopečích celkem škodu 5.732.107,- Kč.
Za tento pokus zvlášť závažného zločinu a za sbíhající se přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku, z jehož spáchání byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. 1 T 172/2011, který nabyl právní moci dne 18. 12. 2012, byl obviněný S. M. odsouzen podle §240 odst. 3 a §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 roků. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon uloženého trestu odnětí svobody zařazen do věznice s ostrahou. Podle §67 odst. 2 písm. a), b), §68 odst. 1, 2 a §274 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen souhrnný peněžitý trest ve výměře 60 (šedesáti) denních sazeb, jedna denní sazba byla stanovena ve výši 300,- Kč; tedy celkem ve výši 18.000,- Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 2 měsíců. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. 1 T 172/2011, který nabyl právní moci dne 18. 12. 2012, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §226 písm. c) tr. ř. byl obviněný F. Č. zproštěn obžaloby Krajského státního zastupitelství v Brně, sp. zn. 1 KZV 12/2011, pro skutek, v němž státní zástupce spatřoval spáchání zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku (pod bodem 1), dílem dokonaný dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku (pod bodem 2 – 4), a to jako účastník – pomocník podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že tento skutek spáchal obviněný F. Č..
Vrchní soud v Olomouci, který projednal jako soud odvolací ve veřejném zasedání odvolání obviněného S. M., rozhodl usnesením ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 1 To 36/2013, tak, že je podle ustanovení §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti uvedenému usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 1 To 36/2013, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 14. 2. 2013, sp. zn. 10 T 2/2012, podal obviněný S. M. prostřednictvím svého obhájce JUDr. Jaroslava Celnara dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V podrobnostech dovolatel uvedl, že ani nalézací soud, ani soud odvolací, vůbec nevzaly v úvahu výpověď spoluobviněného F. Č., který sice ze začátku tvrdil, že obviněnému veškeré řezivo dodal, ale později uvedl, když svoji výpověď změnil, že se jednalo o 2 nebo 3 kamiony. Ani nalézací soud, ani soud odvolací, se tímto vůbec nezabýval, a dovolatel byl odsouzen vlastně ve vztahu ke všem dodávkám řeziva, o kterých měl v účetnictví založeny faktury od firmy JFC Trading. Kdyby přinejmenším 3 kamiony byly odečteny, zcela jistě by se změnil jak výpočet újmy na DPH, tak výpočet újmy na dani z příjmů fyzické osoby. Soud toto neprovedl, ačkoliv obhajoba na tento fakt výslovně upozorňovala již v závěrečné řeči před vyhlášením rozsudku prvního stupně.
Způsobem dokazování soud dal najevo, že vlastně vychází z podobného postupu jako je správní řízení před finančním úřadem. Řízení před finančním úřadem je založeno na principu, že daňový subjekt musí svá tvrzení uvedené v daňovém přiznání či v daňovém řízení prokázat, a pokud toto neprokáže, pak toto tvrzení nemusí finanční úřad uznat, a může daňovému subjektu doměřit daň. Podobně uvažoval nalézací soud, i soud odvolací, když rozhodoval o provedení či neprovedení důkazů především výpověďmi svědků C. Ch. a C. N., dalšího společníka a jednatele odběratele dovolatelova zboží v Rumunsku, přestože tyto osoby zcela jistě existují, a přestože zcela jistě existovala také firma, které zboží dodával, není přece dovolatelovou povinností zajišťovat účast fyzických osob u hlavního líčení. Jestliže však soud tyto klíčové svědky nevyslechl, neměl se v daném případě spokojit jen s informací rumunských orgánů, že nezaznamenaly pohyb podobného zboží, firma již v současnosti v podstatě nefunguje a dříve obchodovala se sádrokartony. Dovolatel je přesvědčen, že neprovedením důkazů výslechem těchto osob se soud dopracoval ke zcela jiným skutkovým zjištěním, než by se dopracoval, pokud by tyto svědky vyslechl. Na základě absence těchto důkazů pak soud podle názoru dovolatele nesprávně použil hmotně právní kvalifikaci, neboť by jistě v případě potvrzení jeho obhajoby musel konstatovat, že dovolatelovo zboží bylo do Rumunska dodáno a o neoprávněný odpočet DPH, či nárokování DPH, a tedy ani zkrácení daně z příjmů fyzických osob, se v tomto případě jednat nemohlo.
Další výhrada z dovolatelovy strany se rovněž týkala oblasti tzv. neprovedených důkazů, které by zcela jistě byly způsobilé změnit hmotně právní posouzení skutku, pokud by tyto důkazy byly provedeny. Nalézací soud, i soud odvolací, se úzce z pohledu dopadu dovolatelova jednání v daném obchodním případu na daňové zájmy státu zabývá pouze výdajovou stránkou jeho účetnictví, když vlastně konstatuje, že jeho výdaje ve vztahu k dodavateli řeziva byly neoprávněné a fingované (aniž by vzal v úvahu, že 3 kamiony dodávek spoluobviněný Č. potvrdil), ale již se nezabývá příjmovou stránkou předmětného obchodního případu, která má zcela jistě také význam na případný daňový dopad a tím i daňové zájmy státu. V dovolatelově účetnictví jsou založeny jak faktury pro odběratele v Rumunsku, tak i příjmové doklady, na základě kterých v hotovosti inkasoval platby za každou jednotlivou dodávku rumunskému partnerovi. Jestliže tedy tak, jak tvrdí soudy nižších stupňů, nebylo dovolateli dodáno zboží, resp. řezivo na výrobu domků do Rumunska, byl by blázen, kdyby v účetnictví evidoval jím vystavené faktury a s nimi související příjmové doklady, jako fyzicky přijaté peníze, které by posléze musel zdanit a uvést v daňovém přiznání. Za těchto okolností se měl soud zabývat tedy také příjmovou stránkou dovolatelova účetnictví a prověřit, zda a v jakém rozsahu do účetnictví zahrnul příjmy, a případně jaký by byl daňový příjem z takto přiznaných příjmů a tento daňový příjem by měl pak zkrátit o to, o co se měl pokusit stát poškodit na daních při vstupu. Dovolatel si je jist, že při takovémto hodnocení by zcela jistě došlo k výraznému snížení daňové škody, kterou způsobit měl, případně kterou se způsobit pokusil, a zcela jistě by tato škoda klesla pod hranici 5.000.000,- Kč, a tím by to vedlo i ke zcela jiné hmotně právní kvalifikaci.
Závěrem svého mimořádného opravného prostředku tak obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil, a stejně tak zrušil i rozsudek Krajského soudu v Brně jako soudu prvního stupně ze dne 14. 2. 2013, sp. zn. l0 T 2/2012. Současně požádal, aby Nejvyšší soud podle ustanovení §265o odst. 1 tr. ř. přerušil výkon rozhodnutí – trestu odnětí svobody, který v současnosti dovolatel vykonává v předmětné věci, a to až do rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání obviněného S. M. doručeno ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., sdělil, že námitky, ve kterých dovolatel na podkladě vlastního hodnocení výpovědi původně spoluobviněného Č. dovozuje, že k dodávkám řeziva od firmy JFC Trading, alespoň zčásti skutečně došlo, směřují výlučně do oblasti skutkového zjištění a formálně deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají. Na okraj věci podotknul, že podatel ve své argumentaci ignoruje některé jiné okolnosti, které jeho verzi vyvracejí, např. zjištění, že neexistují žádní dodavatelé dřeva, kteří by společnosti JFC Trading dodávali surovinu, kterou pak tato firma měla prodávat obviněnému M. (str. 29 rozhodnutí nalézacího soudu). Výlučně skutkového charakteru jsou též námitky, kterými se podatel domáhá provedení výslechů „rumunských svědků“, kteří by měli potvrdit, že dovolatel rumunskému zákazníkovi dodával domy z předmětného řeziva vyrobené. Primárně skutkového charakteru jsou i námitky, kterými se podatel domáhá zohlednění plateb z Rumunska za údajné dodávky domů vyrobených z řeziva dodaného dovolateli firmou JFC Trading, resp. zohlednění účetních dokladů, které se těchto plateb týkají. Rovněž tyto námitky podle názoru státního zástupce směřují především k prosazení podatelovy skutkové verze, podle které k dodávkám řeziva, výrobě domů z tohoto materiálu a jejich následnému prodeji do Rumunska skutečně došlo; podatel totiž uvádí, že by „byl blázen“, kdyby v případě fiktivnosti těchto obchodů faktury a příjmové doklady evidoval v účetnictví a následně zdaňoval. Primárně skutkového charakteru jsou též námitky, kterými se podatel domáhá zohlednění těchto dokladů při stanovení výše daňové škody. Státní zástupce nicméně konstatoval, že podle faktur, které obviněný předložil finančnímu úřadu až dodatečně, mělo k expedici domů docházet až od ledna 2010 a k platbám od rumunského zákazníka mělo docházet až od 10. 3. 2010 (str. 13 rozhodnutí odvolacího soudu). Dovolateli je odsuzujícími soudními rozhodnutími přičítáno krácení daní, resp. neoprávněné získání daňových výhod, resp. pokus o způsobení takovýchto následků, u DPH za období III. a IV. čtvrtletí 2009 a I. čtvrtletí roku 2010, u daně z příjmů za období roku 2009. Podatel nevysvětluje, jakým způsobem by se jím uváděné příjmy z Rumunska, resp. doklady o těchto platbách, měly projevit na jeho daňové povinnosti nebo nároku na výplatu nadměrného odpočtu DPH za uvedená období. Není důvodu, aby daňová škoda v těchto obdobích způsobená nebo zamýšlená byla nějakým způsobem „kompenzována“ částkami, které by dovolatel hypoteticky někdy v budoucnu (snad v přiznání k dani z příjmů fyzických osob za rok 2010) musel uvést jako svoji daňovou povinnost na základě fiktivních dokladů, kterými chtěl prokázat reálnost jím prováděných „obchodů“.
Státní zástupce proto uzavřel, že dovolací námitky obviněného M. vesměs směřují do oblasti skutkových zjištění a deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jinému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají. Vzhledem k výše uvedenému proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání souhlasil i pro případ jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Podle §265b odst. 1 tr. ř. lze dovolání podat jen v případě, je-li tu některý z důvodů uvedených v písm. a) až l) tohoto ustanovení, pokud není dán důvod dovolání podle §265h odst. 2 tr. ř. (uložení trestu odnětí svobody na doživotí), přičemž podle §265f odst. 1 tr. ř. je třeba v dovolání mimo jiné vymezit i důvod dovolání s odkazem na §265b odst. 1 písm. a) až l), příp. odst. 2 tr. ř.
Jak zjistil Nejvyšší soud z obsahu shora citovaného dovolání, obviněný S. M. této povinnosti v podaném dovolání formálně dostál, neboť v něm uvedl důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku či na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci vymezeného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. ř.; dále taktéž přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69 ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Zásah do skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učiní-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05. Takový závěr, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí, však s ohledem na obsah obou citovaných rozhodnutí a jejich návaznost na provedené dokazování, které je zachyceno v přezkoumaném spisovém materiálu Nejvyšším soudem, nelze učinit. Přesto se však z těchto hledisek nad rámec uvedeného považuje Nejvyšší soud právě z hlediska uvažovaného extrémního nesouladu za potřebné vyjádřit ve stručnosti k dovolatelovým námitkám.
Nejvyšší soud předně konstatuje, že z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněný uplatnil pouze námitky, které směřovaly proti rozsahu dokazování, kdy zejména uplatnil námitku týkající se opomenutých důkazů a dále námitky proti způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, a dále v návaznosti na to proti správnosti skutkových zjištění, která učinil Krajský soud v Brně a z nichž vycházel v napadeném rozhodnutí i Vrchní soud v Olomouci. Konkrétně se v tomto směru zabýval pouze věrohodností spoluobviněného F. Č., odkázal na rumunské svědky C. Ch. a C. N., jejichž výslech v řízení před nalézacím soudem navrhoval, a dále upozornil na skutková zjištění, kterými se podle jeho názoru měly soudy nižších stupňů zabývat, jinak řečeno, že měly zohlednit, že podle výpovědi spoluobviněného F. Č. mu skutečně byly dodány alespoň tři kamiony dřeva, a dále že se soudy měly zabývat také příjmovou stránkou jeho účetnictví. Dovolání, jak již bylo uvedeno, lze podat jen z taxativně vymezených důvodů, čemuž musí odpovídat mimo jiné i podřazení námitek pod konkrétní dovolací důvod, který je v dovolání deklarován. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, jestliže spočívají v právním posouzení skutku či jiných skutečných podle norem hmotného práva, nikoli však z hlediska práva procesního, a již vůbec není určen k nápravě skutkových vad, pokud jsou namítány výlučně nesprávná skutková zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění. Nelze se tedy v rámci tohoto dovolacího důvodu úspěšně domáhat přezkoumání skutkových zjištění učiněných nalézacím soudem, která náležitě přezkoumal již odvolací soud, a to zejména za situace, kdy se již nalézací soud a dále odvolací soud zcela vypořádaly s uvedenými námitkami obviněného S. M., které poté uplatnil v rámci svého mimořádného opravného prostředku. Dovolací soud je vázán skutkovým stavem, jak byl zjištěn během trestního řízení a jak je vyjádřen zejména ve výroku odsuzujícího rozsudku, přičemž zjišťuje, zda je právní posouzení skutku v souladu s tím, jak je vyjádřeno jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2006, sp. zn. 8 Tdo 1052/2006).
Nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku zachytil podstatný obsah výpovědí slyšených svědků, kdy z výpovědi svědkyně J. J., zaměstnankyně Finančního úřadu v Břeclavi, se zejména podává, že kontrolní závěr nezjistil, že by dřevo vůbec existovalo, nezjistilo se, jakým způsobem se mělo dostat k obviněnému M., nezjistilo se, kdo měl zboží přepravovat do Rumunska, a rumunská daňová správa nepotvrdila, že by odběratel toto zboží obdržel a zaplatil daň. Když byl obviněný F. Č. podrobně dotazován na původ dřeva, odpovídal obecně, že měl různé dodavatele; když vyslýchající chtěl dodavatele konkretizovat, Č. tvrdil, že dodavatele vyhledával na internetu. Když mu internet zpřístupnili, Č. změnil výpověď, že mu kontakt vyhledávala účetní a sám si vzpomněl na pilu Koš u Velké Bystřice. V případě Rumunska na internetové stránce zjistili, že se jedná o firmu, která se zabývá sádrokartony, nebyla na ní žádná zmínka o dřevostavbách. Platby z Rumunska měly být v hotovosti. Nakonec při dotazu rumunská daňová správa žádnou dodávku zboží nepotvrdila (srov. str. 17 – 18 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Svědkyně P. B., rovněž z Finančního úřadu v Břeclavi uvedla, že součástí šetření byl i výslech jednatele společnosti z T., při kterém se nepotvrdilo, že by dřevo vůbec existovalo. Obviněný M. nedoložil žádné doklady o předání zboží. Šetřením v Rumunsku se nepotvrdilo, že by deklarovaná firma takové zboží přijala, nebo že by takové zboží v Rumunsku bylo (srov. str. 18 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Podle svědkyně Ing. M. P. (zaměstnankyně Finančního úřadu Brno I) si byl obviněný F. Č. v obecné části výslechu jistý, zvlášť v obchodu s kůží, aspoň ze začátku protokolu, ale když se konkrétně mluvilo o obchodních vztazích s M., obviněný Č. znejistěl, začal se dostávat do rozporů, měnil výpovědi. Když se zaměřili na zkoumání důkazních prostředků, které by uskutečnění zdanitelných plnění osvědčily, postupně byla celá věc čím dál nevěrohodnější. To se projevilo například v jeho výpovědi k otázce vystavování a podepisování faktur. U předávacích protokolů a dodacích listů se zjistilo, že měly být sepisovány až dodatečně, a to osobami, které na místě předání nebyly přítomny. Při zkoumání plateb obviněný Č. tvrdil, že všechno probíhalo v hotovosti a všechny pokladní doklady vystavoval a podepisoval on, přitom na pokladních dokladech se opakovaně objevuje podpis pana K. V části výslechu Č. zaměřeného na dodavatele dřeva pro něho, odpovídal všeobecně, údajně zboží kupoval, kde se dá, přitom si nebyl schopen vzpomenout na jednoho jediného konkrétního dodavatele. Když měl obviněný Č. alespoň jednoho dodavatele vyhledat prostřednictvím internetu (o čemž tvrdil, že je vlastní náplní jeho práce), zůstal nad tím bezradný, nakonec s pomocí svědkyň vyhledal nějaké pily, ale žádnou z nich obviněný Č. vlastně neznal. Na dotaz svědkyně P., jestli všechny daňové doklady, které vystavil pro obviněného S. M., také zdanil, Č. odpověděl, že všechny doklady předal A. a ta je určitě zaúčtovala. Svědkyně tehdy obviněnému jeho sdělení nerozporovala, i když věděla, že to není pravda, protože daňová přiznání s jeho sdělením nekorespondovaly, i když je podepsal, rozpor byl řádově 2 miliony Kč. Svědkyně J. ještě věc ověřila u jediné konkrétně uvedené pily „Koš“, na kterou si Č. vzpomněl. Odtamtud dostali odpověď, že s obviněným F. Č. a JFC Trading neobchodují (srov. str. 18 – 19 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Při hodnocení svědecké výpovědi svědkyně D. A. nalézací soud zkonstatoval, že tato nevysvětlila, jak se na předmětných fakturách a dalších dokladech objevilo jméno svědka K., případně co by měl svědek K. s touto záležitostí společného, přitom odkazovala jen na obviněného Č., případně svědka K., až to připomíná roli svědka K. v trestním řízení, v němž byla podezřelá také svědkyně A. a ve kterém se měl K. objevit jako tzv. „bílý kůň“. Vysloveně rozporné jsou údaje uvedené v přiznání k DPH obviněného S. M. a společnosti JFC Trading (obviněného F. Č.), které ukazují viditelné rozdíly objemu zdanitelných plnění, odpovídající tomu, že předmětné faktury sice byly uplatněny v přiznání k DPH u obviněného M., ale nemohly být zahrnuty do přiznání k DPH u JFC Trading (srov. str. 23 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Svědek A. K. obviněného M. nikdy neviděl, společnost JFC Trading nezná a obviněného F. Č. viděl jednou na dálku. Svědek výslovně popřel, že by se nějak podílel na činnosti společnosti JFC Trading. Jestli se tam obchodovalo na jeho jméno, tak určitě bez jeho vědomí (srov. str. 23 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Dále tento svědek připustil, že na požádání A. podepisoval nějaké dokumenty, nebo dokonce prázdné listy formátu A4, anebo nechával ověřovat svůj podpis na listinách. Svědkovi byly předloženy inkriminované faktury, dodací listy a pokladní doklady. Po jejich zhlédnutí svědek A. K. jednoznačně popřel, že by je někdy podepsal, takový typ dokumentů nikdy neviděl, nepoužíval počítačový program ke zpracování účetních dat, nepřijal za společnost JFC Trading peníze, jak je na nich uvedeno (srov. str. 23 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).
K provedeným listinným důkazům nalézací soud poznamenal, že finanční úřady provedly také šetření v zahraničí, směřující k ustanovení odběratele obviněného S. M. v Rumunsku, ověření doručení deklarovaného zboží daňovému subjektu do Rumunska a fyzické existenci zboží. Na to reagovala dožádaná daňová instituce v Rumunsku zjištěním, že odběratel SC RIGIPS TEAM SRL neuskutečnil žádné intrakomunitámí pořízení zboží (dřevěné části pro montáž dřevěných domů) od obviněného M.; u jmenované společnosti se toto zboží fyzicky nenachází; zároveň nezjistili příslušné doprovodné dokumenty, které by mohly obchody mezi těmito subjekty potvrdit. Podle jednoho ze dvou „ředitelů“ rumunského subjektu jménem B. C. C. se žádné pořízení zboží od obviněného S. M. neuskutečnilo, ani obviněného M. nezná. Druhý „ředitel“ je nedostupný, protože se v Rumunsku nezdržuje (č. l. 574 – 578 spisu). Orgány přípravného řízení provedly cestou právní pomoci vlastní šetření v Rumunsku, což je vidět z žádosti o poskytnutí právní pomoci (č. l. 636 – 645, 755 – 764 spisu), která měla ověřit uskutečnění zdanitelného plnění mezi obviněným S. M. a odběratelskou firmou SC RIGIPS TEAM SRL v Rumunsku podle faktur a pokladních dokladů uplatňovaných obviněným M. v daňovém řízení (č. l. 681 – 752, 765 – 836 spisu). Z odpovědi na žádost ze dne 4. 8. 2011 a připojených příloh lze vyčíst následující (č. l. 579 – 623 spisu): bývalého jednatele jmenované rumunské společnosti příjmením „C.“ nebylo možno vyslechnout, protože se od března 2011 zdržuje mimo území Rumunska. V sídle rumunské společnosti ani v místě její provozovny není žádný provoz. Ze sdělení rumunské daňové správy vyplývá, že jmenovaná společnost v období od 1. 9. 2009 do 31. 8. 2010 nepřiznala žádnou operaci dodání nebo přijetí zboží v rámci Evropského společenství. Na základě provedených úkonů se dožádaný orgán domnívá, že obchodní operace mezi jmenovanou rumunskou společností a obviněným S. M. jsou fiktivní (srov. str. 26 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).
V rámci hodnocení provedených důkazů nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že u svědka A. K. je jeho výpověď věrohodná, přičemž z odtrženosti jeho osoby od obou obviněných je dostatečně zřejmé, že svědek K. bez důvodných pochybností nevystavoval ani nevyhotovoval předmětné faktury, ani se na nich nepodepisoval. On sám to jednoznačně popírá, neznal žádného z obviněných, neměl tedy žádný motiv se na těchto fakturách nějakým způsobem podílet. Když soud laicky porovná podpis nebo parafu, které jsou na těchto fakturách zobrazeny, vidí evidentní rozdíly, oproti pravému podpisu svědka K. Potom musí dojít k závěru, že neznámá osoba podpis svědka K. padělala nebo napodobovala a ze stejného důvodu také uváděla jeho jméno jako výstavce faktury (srov. str. 28 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Vyslechnuté svědkyně z příslušných finančních úřadů již v rámci předcházejících daňových řízení zaznamenaly podezřelé okolnosti ve výpovědi obviněného F. Č., jak je to zachyceno v listinných důkazech, a na stejné okolnosti poukazovaly i při svých výpovědích před soudem. V trestním řízení obviněný Č. svoji výpověď zásadně změnil, vysvětlil důvody této změny, přičemž svědectví pracovnic finančního úřadu, hodnocení provedených listinných důkazů i provedení dalších důkazů, pro soud přesvědčivě ukazuje, že výpověď obviněného Č. v trestním řízení je v souladu s ostatními provedenými důkazy, zatímco jeho výpověď v daňovém řízení je zatížena okolnostmi, které ji staví do značně podezřelého světla (srov. str. 29 – 30 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Pokud si soud uvědomí, že společnost JFC Trading měla obviněnému M. dodat od září 2009 do března 2010 stovky, ne-li tisíce kubických metrů dřeva a dřevěných surovin, například i desetkrát během měsíce, je s velkým podivem, že by obviněný Č. nebyl schopen v květnu 2010, tedy krátce po uskutečnění těchto obchodních operací, pojmenovat ani jednoho z dodavatelů nebo zpracovatelů dřeva, kteří měli společnosti JFC Trading dřevo dodávat. Jedinou pilu, na kterou si Č. vzpomněl, prověřoval už finanční úřad a svědek H. i u soudu potvrdil, že k takovému prověření finančním úřadem skutečně došlo. Ze sdělení Finančního úřadu v Olomouci přitom vyplývá (č. l. 276 – 279 spisu), že společnost JFC Trading nekoupila od společnosti „KOŠ a spol., pila a obchod se dřevem“ Velký Újezd žádné smrkové řezivo, ani fasádní palubky, ani tato společnost neuskutečnila žádnou dopravu k obviněnému M. do Z. Naopak dobře slučitelné s důkazy je vysvětlení, které obviněný Č. podal u hlavního líčení, když uváděl, že žádné dodávky zboží obviněnému M. neproběhly, tedy nemohli existovat ani žádní dodavatelé společnosti JFC Trading, a proto už Č. vysvětlení u finančního úřadu bylo tak chudé a podezřelé. Stejné je to i s uvažovanou dopravou zboží od dodavatelů k společnosti JFC Trading případně přímo obviněnému M.. Společnost JFC Trading žádné dopravní prostředky schopné realizovat přepravu takového objemu zboží neprovozovala, žádní jeho dodavatelé s vlastní dopravou zjištěni nebyli (resp. neexistovali) a tedy i možnost, že by předmětné zboží bylo dopraveno společnosti JFC Trading nebo přímo obviněnému M. vlastně neexistuje. Když se soud znovu zaměří na formální doklady, které mají potvrzovat uskutečnění obchodních operací mezi společností JFC Trading a obviněným M., opět vyvstanou napovrch podezřelé okolnosti. Faktury údajně vystavené společností JFC Trading obviněnému M. mají ve svém celku shodnou grafickou úpravu, ovšem odlišnou od vzhledu a úpravy faktur, které společnost JFC Trading a obviněný Č. v letech 2007 a 2008 skutečně vystavoval (např. firmám Hidecom či Himarex). Soud si je vědom toho, že grafická úprava faktur se může v průběhu doby změnit, ovšem k zaznamenání tato skutečnost nepochybně je, zvlášť když obviněný Č. právě poukazuje na to, že on s vystavením těchto faktur nemá nic společného. Ještě významnější jsou nesrovnalosti ohledně vystavování faktur. Na dvou třetinách je uvedeno jméno svědka K. a jeho údajný podpis, přičemž tento svědek věrohodně popřel, že by se na tom podílel; ani soud neobjevil motiv, proč by se měl svědek na tom vůbec podílet. Ostatně oba obvinění potvrzují, že svědek K. neměl ani s jedním z obviněných nic společného. Toto konstatování ohledně dvou třetin předmětných faktur staví do podezřelého světla i poslední třetinu, která je sice věcně správná (uveden obviněný Č. a jeho údajný podpis), ovšem i v tomto případě obviněný Č. popírá svou účast na jejich vyhotovení. Protože je zde nápadná podobnost s předchozími dvěma třetinami faktur, bere soud toto popření obviněného Č. vážně. Když nalézací soud porovná inkriminované faktury, které měla společnost JFC Trading vystavovat obviněnému M., zejména objem dodávaného zboží, s přiznáním společnosti JFC Trading k DPH za odpovídající období, objem zboží označený ve fakturách výrazně převyšuje celkový objem zdanitelných plnění, které společnost JFC Trading uvedla v těchto přiznáních. Takže například v bodu 1. rozsudku je uvedeno celkem dvaadvacet faktur, které představují objem uskutečněných zdanitelných plnění společnosti JFC Trading za září 2009 ve výši 6.599.117,80 Kč a DPH ve výši 1.446.588,- Kč, zatímco v daňovém přiznání za stejné období společnosti JFC Trading (č. l. 454) je celkový souhrn uskutečněných zdanitelných plnění ve výši 1.491.307,- Kč a DPH na výstupu ve výši 283.348,- Kč. Stejný argument platí i pro bod 2. rozsudku, v celkem třiceti čtyřech fakturách je uveden objem zdanitelných plnění od společnosti JFC Trading k obviněnému M. ve výši 10.598.853,60 Kč a DPH ve výši 2.013.783,- Kč, zatímco ve třech daňových přiznáních k DPH společnosti JFC Trading za období od října do prosince 2009 je uveden celkový objem uskutečněných zdanitelných plnění ve výši 3.249.920,- Kč a DPH na výstupu ve výši 617.484,- Kč. Rozdíly jsou zcela očividné, a tento rozdíl znovu podporuje výpověď obviněného Č., že předmětná zdanitelná plnění mezi společností JFC Trading a obviněným M. neproběhla. Obviněný Č. jako jediná oprávněná osoba o vystavení těchto faktur nevěděl, což se logicky zobrazilo v podávaných daňových přiznáních společnosti JFC Trading k DPH (srov. str. 30 – 31 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Při provedeném šetření v Rumunsku orgány daňového řízení i trestního řízení dospěly k poměrně jednoznačným závěrům. Společnost daného jména v Rumunsku existuje, ovšem osoba, na kterou obviněný S. M. odkazoval, je nedosažitelná, další osoby spojené s touto společností popírají pořízení jakéhokoliv zboží od obviněného M. a stejné negativní závěry vyplývají z daňových přiznání a evidencí v Rumunsku; daná společnost v rámci Evropské unie žádné zboží v daném období nepořizovala. Jako perličky lze zaznamenat zjištění, že ani v sídle ani v provozovně dané společnosti rumunské orgány nezjistily jakýkoliv ohlas, internetové stránky společnosti ukazovaly na úplně jiný sortiment produktů a nelze se tedy divit, že rumunské orgány dospěly k závěru, že teze obviněného S. M. o dodání konkrétního zboží, v konkrétním období, konkrétní společnosti v Rumunsku je fiktivní (srov. str. 32 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Sice byla zjištěna existence rumunské firmy uvedeného jména, ale jeden jednatel byl nedostupný, druhý jednatel popřel jakékoliv pořízení zboží od obviněného M.. To stejné deklarovala firma i v daňových přiznáních, navíc tato firma se měla zabývat jiným oborem činnosti, než právě dřevovýrobou. Jestliže na začátku schází dodavatelé, kteří by vůbec společnosti JFC Trading dodali dřevo, surovinu nebo polotovary, které by společnost JFC Trading mohla později dodat obviněnému M., na druhé straně obchodního řetězce bylo šetřením v Rumunsku vyvráceno, že by se uskutečnily dodávky obviněného M. rumunské firmě, musí soud dospět k závěru, že také ve střední části celého obchodního spojení (od hypotetických dodavatelů dřeva k společnosti JFC Trading, přes obviněného M. až po rumunského odběratele), tzn. mezi společností JFC Trading a obviněným M. se neuskutečnilo žádné zdanitelné plnění, i když ho uvádějí předmětné faktury a obviněný M. tvrdí, že všechno proběhlo ve shodě s nimi (srov. str. 33 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).
Oproti podané obžalobě došlo k částečné úpravě hodnot neuskutečněných zdanitelných plnění, které obviněný M. zahrnul do jednotlivých přiznání k DPH a od toho odvozených hodnot vyplaceného nadměrného odpočtu DPH (bod 1.) a nárokovaných nadměrných odpočtů DPH (bod 2. a 3.), vyplývající už ze samotného přehledu zahrnutých faktur a součtu hodnot na nich uvedených. Pokud sečteme tyto údaje u označených faktur v bodech 2. a 3. obžaloby, nedojdeme k hodnotám uvedeným v úvodním a závěrečném odstavci těchto bodů v obžalobě. Proto soud upravil v rozsudku hodnoty, aby odpovídaly zkoumaným fakturám. U bodu 1. a 2. rozsudku soud kromě toho vycházel také ze závěrů zprávy o kontrole a zprávy o vytýkacím řízení (č. l. 194 – 200, 201 – 205 spisu) a z navazujících dodatečných a běžných platebních výměrů (č. l. 210 – 212, 213 – 215 spisu) a koneckonců i z podaného trestního oznámení finančního úřadu, ze kterých vyplývá, že vyčíslení vyplacených a nárokovaných nadměrných odpočtů DPH je o málo nižší, než jak ho uvádí obžaloba, jak to odpovídá označeným fakturám, protože finanční úřad neuznal i některá jiná přijatá zdanitelná plnění, která ale nesouvisela s předmětem obžaloby, a proto nemohla figurovat ve výroku. Proto soud ve výroku rozsudku tyto hodnoty změnil. Z toho také pramenila změna v bodě 4. rozsudku, protože hodnota výdajů souvisejících s příjmy, které byly podle předmětných faktur zahrnuty do přiznání k dani z příjmů fyzických osob obviněného M., se přímo odvíjí od hodnoty neuskutečněných zdanitelných plnění zahrnutých do přiznání k DPH. Jestliže ve vstupních údajích došlo ke změně, musel soud upravit i výslednou hodnotu od toho odvozenou. Změnu hodnot soud také promítnul do celkové výše škody, kterou obviněný M. svým jednáním způsobil. Na základě těchto úvah soud dospěl k bezpečnému a spolehlivému závěru o průběhu skutkového děje (srov. str. 34 – 35 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).
Odvolací soud pouze navázal na odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a doplnil, že z předloženého spisového materiálu bylo zjištěno, že finančnímu úřadu byly předloženy faktury v objemech, které ve společnosti obviněného S. M. objektivně být nemohly, neboť do konce roku 2009 to bylo téměř 1.900 m3 řeziva, přičemž sám obviněný tvrdí, že po novém roce, kdy se stěhoval, převážel na Avii přibližně 50 m3. Toto dřevo podle tvrzení obviněného mělo být nakoupeno a zaplaceno. Řezivo v řádech desítek miliónů Kč měl tak obviněný M. nakoupit, aby mu tzv. leželo, protože první domky podle faktur, které dodatečně předložil finančnímu úřadu, začal expedovat až od ledna 2010. Přitom podle předložených dokladů měl obviněný do 10. března 2010 domky pouze dodávat a až poté mu měl jeho rumunský partner najednou vyplatit v hotovosti 9.102.171,- Kč s tím, že další finanční prostředky mu dával vždy za tři až čtyři dovezené domky, čemuž opět odporuje vyjádření obviněného, který uvedl, že se s ním viděl čtyřikrát nebo pětkrát. O fiktivnosti předložených dokladů svědčí rovněž skutečnost, že ačkoliv sám obviněný tvrdí, že pro Rumunsko vyráběl pět typů domků, v jednotlivých fakturách se neobjevují snad dvě stejné ceny, nemluvě o tom, jak absurdní jsou uváděné částky. Závěr soudu prvního stupně, že neexistují dodavatelé dřeva do společnosti JFC Trading, která by pak prodávala obviněnému M., potvrzuje nejen výpověď spoluobviněného F. Č., který nebyl schopen, mimo společnosti „KOŠ a spol., pila a obchod se dřevem“, která navíc žádné smrkové řezivo či fasádní palubky společnosti JFC Trading neprodala a ani žádnou dopravu k obviněnému M. do Z. neuskutečnila, pojmenovat žádného jiného dodavatele či zpracovatele dřeva, ale také skutečnost, že nebyl zjištěn dopravce, který by předmětné zboží od společnosti JFC Trading k obviněnému M. přepravil. Rovněž vzhled faktur údajně vystavených společností JFC Trading a podepsaných spoluobviněným Č., který je shodný s fakturami údajně podepsanými svědkem K., jež nalézací soud jednoznačně vyhodnotil jako fiktivní faktury, se odlišuje od vzhledu faktur, které společnost JFC Trading skutečně vystavovala v předchozích letech. Verzi spoluobviněného Č. potvrzuje taktéž skutečnost, že celkový objem zboží vyznačený ve fakturách výrazně převyšuje celkový objem zdanitelných plnění, která společnost JFC Trading uvedla ve svých daňových přiznáních za odpovídající období. Ani zboží, které mělo být z dodaného dřeva vyrobeno a následné dovezeno do Rumunska, se nepodařilo identifikovat. Z provedeného šetření v zahraničí bylo zjištěno, že rumunská společnost SC RIGIPS TEAM SRL sice existuje, jednatel společnosti ovšem popřel, že by od obviněného S. M. jakékoliv zboží odebral, a uvedl, že obviněného M. ani nezná. Podle internetových stránek se jmenovaná rumunská společnost navíc zabývá převážně sádrokartony, přičemž o dřevěných domcích zde není ani zmínka. Ze sdělení rumunské daňové správy pak vyplynulo, že jmenovaná společnost v rozhodném období nepřiznala žádnou operaci dodání nebo přijetí zboží v rámci Evropské unie, tedy v daném období žádné zboží v rámci Evropské unie nepořizovala. Z výše uvedeného je tak zřejmé, že dřevo na straně jedné nemohlo být v takových objemech dodáváno a zboží, které z něj pak mělo být vyrobeno, nebylo do Rumunska dovezeno (srov. str. 13 odůvodnění usnesení odvolacího soudu).
K námitce obviněného S. M., že podle výpovědi spoluobviněného F. Č., který sice ze začátku tvrdil, že obviněnému veškeré řezivo dodal, ale později uvedl, když svoji výpověď změnil, že se jednalo o 2 nebo 3 kamiony, přičemž ani nalézací soud, ale ani soud odvolací, se tímto vůbec nezabývaly, Nejvyšší soud především odkazuje na výpověď spoluobviněného F. Č., kterou učinil v přípravném řízení (č. l. 63 a násl. spisu), jež byla následně čtena v hlavním líčení poté, co využil svého práva a odmítl vypovídat (srov. č. l. 1126 spisu). V této výpovědi pouze uvedl, že volal panu M. s tím, že má mít zájem o dodávky řeziva na výrobu nějakých dřevodomků. Pan M. asi o tom už věděl dopředu, přičemž mu řekl, že by měl zájem o dodávku řeziva a na základě projevení jeho zájmu byly uskutečněny asi dvě menší dodávky v hodnotě cca asi 200.000,- Kč až 300.000,- Kč. Peníze 200.000,- Kč až 300.000,- Kč si předávali na benzínkách včetně faktur i dodacích listů (srov. č. l. 66 spisu). Poté však v další části své výpovědi F. Č. ke konkrétním dotazům oproti tomu uváděl, že předložené faktury vystavené pod hlavičkou společnosti JFC Trading, které byly později obviněnému v rozsudku nalézacího soudu kladeny za vinu, nevystavil ani nepodepsal, kdo je vystavil a podepsal, mu není známo. Rovněž nebyl ani nikým informován, že tyto faktury byly vystaveny a podepsány jeho jménem či jménem K.. Tyto faktury panu M. nepředával. Deklarované dřevo S. M. nedodal a kupní ceny za něj nepřevzal, uvedená zdanitelná plnění s panem M., spočívající v dodávkách řeziva a palubek, které jsou vyjmenovány v usnesení o zahájení trestního stíhání, neprovedl. Pokud dříve nepravdivě uvedl, že se uvedená plnění stala, tak zazmatkoval, protože si myslel, že pro jeho osobu bude správné potvrdit uvedená plnění a tyto doklady; mrzí ho, že to takto udělal (srov. č. l. 67 spisu). Nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku dovodil, že výpověď spoluobviněného F. Č. v trestním řízení je v tomto posledně uvedeném směru v souladu s ostatními provedenými důkazy, zatímco jeho výpověď v daňovém řízen je zatížena okolnostmi, které ji staví do značně podezřelého světla (srov. str. 30 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Tedy podle nalézacího soudu je vysvětlení, které obviněný Č. podal u hlavního líčení, potažmo tedy při výslechu konaném v přípravném řízení, dobře slučitelné s důkazy provedenými v trestním řízení, když uváděl, že žádné dodávky zboží obviněnému M. neproběhly. Pokud v uvedené výpovědi uvedl, že byly uskutečněny asi dvě menší dodávky v hodnotě cca asi 200.000,- Kč až 300.000,- Kč, přičemž peníze 200.000,- Kč až 300.000,- Kč si měli předávat na benzínkách včetně faktur i dodacích listů, nelze z toho vycházet, neboť jednak je tato část výpovědi rozporná s podrobně rozvedenou částí, která se týká rozhodných faktur z hlediska viny obviněného S. M., a jednak z provedeného dokazování, které bylo shora reprodukováno, bylo jednoznačně prokázáno, že žádné dodávky zboží obviněnému S. M. neproběhly, když ani neexistovali žádní dodavatelé řeziva a palubek společnosti JFC Trading (srov. zjištění ohledně jediného spoluobviněným Č. uváděného dodavatele pily Koš u Velké Bystřice, resp. „KOŠ a spol., pila a obchod se dřevem“ Velký Újezd). Stejné je to i s uvažovanou dopravou zboží od dodavatelů k společnosti JFC Trading případně přímo obviněnému M.. Společnost JFC Trading žádné dopravní prostředky schopné realizovat přepravu takového objemu řeziva a palubek neprovozovala, žádní jeho dodavatelé s vlastní dopravou zjištěni nebyli (resp. neexistovali) a tedy i možnost, že by předmětné zboží bylo dopraveno společnosti JFC Trading nebo přímo obviněnému M. tedy neexistuje. Z těchto důvodů nelze podle Nejvyššího soudu přistoupit na obhajobu obviněného S. M., který požadoval, aby mu z výpočtu újmy na DPH a na dani z příjmů fyzické osoby byly odečteny 2 – 3 kamiony řeziva, které mu podle jeho názoru měly být dodány spoluobviněným F. Č.. Proto podle Nejvyššího soudu správně oba nižší soudy na základě náležitého zhodnocení provedených důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř., byť se tím podrobněji v odůvodnění svých rozhodnutí nezabývaly, neodečetly 2 – 3 kamiony řeziva z hlediska výpočtu újmy na DPH ani na dani z příjmů fyzické osoby, jak požadoval obviněný S. M. v podaném dovolání.
K další námitce obviněného S. M. o neprovedení výslechu svědků C. Ch. a C. N., Nejvyšší soud v souladu se svou dřívější rozhodovací praxí a v návaznosti na judikaturu Ústavního soudu podotýká, že v trestním řízení závisí na úvaze soudu, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede, byť samozřejmě takový postup nesmí vykazovat znaky libovůle, ale musí být založen na odpovědném zhodnocení provedených důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. a náležitém zhodnocení, z jakého důvodu soud považuje provedené dokazování za dostatečné a úplné a co bylo důvodem, že neprovedl další navrhované důkazy. Tento závěr vyplývá především z ustanovení čl. 82 Ústavy České republiky (ústavní zákon č. 1/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů), v němž je zakotven princip nezávislosti soudů. Z uvedeného principu je pak zřejmé, že soudy musí v každé fázi trestního řízení zvažovat, zda a v jakém rozsahu je potřebné doplnit dosavadní stav dokazování, přičemž současně posuzují důvodnost návrhů na doplnění dokazování (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 101/95, publikovaný pod č. 81 ve sv. 4 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Není tedy povinností soudu v projednávané věci akceptovat jakýkoli důkazní návrh stran trestního řízení včetně strany obhajoby, tedy obviněného a jeho obhájce. Jestliže však soud odmítne provést navržený důkaz, musí toto rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit (obdobně k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. 5 Tdo 747/2011). V posuzované věci obviněného S. M. jak nalézací, tak i odvolací soud, zdůvodnily, proč nevyhověly návrhům obviněného na provedení jím vyžadovaných dalších důkazů, zejména svědků C. Ch. a C. N.
Problematika tzv. opomenutých důkazům, kterou ve svém mimořádném opravném prostředku obviněný S. M. rovněž namítá, byla opakovaně řešena především v judikatuře Ústavního soudu, který v řadě svých nálezů (sp. zn. III. ÚS 61/94, sp. zn. III. ÚS 95/97, sp. zn. III. ÚS 173/02 – Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 10; svazek 8, nález č. 76; svazek 28, nález č. 127 – a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Zásada volného hodnocení důkazů tudíž neznamená, že by soud ve svém rozhodování (v úvahách nad ním) měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry (zjištění) opře a které opomene. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit toliko třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24. února 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, uveřejněný pod č. 26 ve sv. 32 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, dále viz nález ze dne 30. června 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, uveřejněný pod č. 91 ve sv. 33 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, nález ze dne 18. listopadu 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, uveřejněný pod č. 172 ve sv. 35 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, usnesení ze dne 23. září 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, uveřejněno pod č. 22 ve sv. 38 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, a další). Z odůvodnění rozsudků soudů nižších stupňů a z jejich postupu je zřejmé, že jde v případě obviněným konstatovaných opomenutých důkazů o důkazy zjevně nadbytečné. Nejvyšší soud k tomu dodává, že z obsahu spisu vyplývá, že finanční úřady provedly podrobné šetření v zahraničí, směřující k ustanovení údajného odběratele obviněného S. M. v Rumunsku, ověření doručení deklarovaného zboží daňovému subjektu do Rumunska a fyzické existence tohoto zboží. Na to reagovala dožádaná daňová instituce v Rumunsku zjištěním, že odběratel SC RIGIPS TEAM SRL neuskutečnil žádné intrakomunitámí pořízení zboží (dřevěné části pro montáž dřevěných domů) od obviněného S. M.. U jmenované společnosti se toto zboží fyzicky nenachází, přičemž zároveň nebyly zjištěny ani příslušné doprovodné dokumenty, které by mohly obchody mezi těmito subjekty potvrdit. Podle jednoho ze dvou „ředitelů“ jménem B. C. C. rumunského subjektu se žádné pořízení zboží od obviněného S. M. neuskutečnilo, ani obviněného M. nezná. Druhý „ředitel“ je nedostupný, protože se v Rumunsku nezdržuje (č. l. 574 – 578 spisu). Orgány přípravného řízení provedly cestou právní pomoci vlastní šetření v Rumunsku, což je vidět ze žádosti o poskytnutí právní pomoci (č. l. 636 – 645, 755 – 764 spisu), která měla ověřit uskutečnění zdanitelného plnění mezi obviněným S. M. a odběratelskou společností SC RIGIPS TEAM SRL v Rumunsku podle faktur a pokladních dokladů uplatňovaných obviněným M. v daňovém řízení (č. l. 681 – 752, 765 – 836 spisu). Z odpovědi na žádost ze dne 4. 8. 2011 a připojených příloh lze vyčíst následující (č. l. 579 – 623 spisu): bývalého jednatele jmenované rumunské společnosti příjmením „C.“ nebylo možno vyslechnout, protože se od března 2011 zdržuje mimo území Rumunska. V sídle rumunské společnosti ani v místě její provozovny není žádný provoz. Ze sdělení rumunské daňové správy vyplývá, že jmenovaná společnost v období od 1. 9. 2009 do 31. 8. 2010 nepřiznala žádnou operaci dodání nebo přijetí zboží v rámci Evropského společenství. Na základě provedených důkazů proto rovněž Nejvyšší soud uzavírá, že v řízení bylo bezpečně a spolehlivě prokázáno, že i uvedené obchodní operace mezi jmenovanou rumunskou společností a obviněným S. M. jsou fiktivní, a proto je požadovaný výslech svědků C. Ch. a C. N. nadbytečný, neboť rozhodné skutečnosti již byly nepochybně prokázány v řízení před nalézacím soudem a obhajoba obviněného, k jejímuž ověření, resp. potvrzení byly důkazy navrhovány, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) vyvrácena (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. února 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, uveřejněn pod č. 26 ve sv. 32 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). S ohledem na to nejde v případě obviněným S. M. požadovaných důkazů o tzv. opomenuté důkazy, a proto ani nemůže být naplněn důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Pokud jde o samotné hodnocení důkazů, Nejvyšší soud rovněž na základě přezkoumání skutkových zjištění a odůvodnění rozsudků soudy nižších stupňů a na základě studia předloženého spisového materiálu dospěl k závěru, že oba nižší soudy se správně, logicky a přesvědčivě vypořádaly se všemi okolnostmi významnými pro jejich rozhodnutí. Zejména nalézací soud potom rozvedl, které důkazy provedl, jak je hodnotil, jak se vypořádal s obhajobou obviněného a k jakým skutkovým a právním závěrům dospěl. Soudy byl v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř. zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Byl to zejména nalézací soud, který potom provedené důkazy hodnotil ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. při řádném uvážení všech okolností případu jak jednotlivě, tak i v jejich souhrnu, přičemž oproti obžalobě upravil se shora podrobně uvedených důvodů i rozsah zkrácení daně, a proto při porovnání jeho závěrů s žalobním návrhem uvedeným v obžalobě a s obsahem provedených důkazů, nelze dospět k závěru, že nalézací soud vycházel z podobného postupu jako je správní řízení před finančním úřadem, které je založeno na principu, že daňový subjekt musí svá tvrzení uvedené v daňovém přiznání či v daňovém řízení prokázat, a pokud toto neprokáže, pak toto tvrzení nemusí finanční úřad uznat, zvláště když vyčíslení vyplacených a nárokovaných nadměrných odpočtů DPH je oproti obžalobě nižší, tedy ve prospěch obviněného. Nejvyšší soud proto uzavírá, že již odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně je plně vyvracena argumentace obviněného S. M., kterou uplatnil ve svém mimořádném opravném prostředku.
Na základě zhodnocení provedených důkazů, a to včetně výpovědi spoluobviněného F. Č., jakož i právních závěrů nalézacího a odvolacího soudu, jež přezkoumal Nejvyšší soud s přihlédnutím k poznatkům, které učinil ze spisového materiálu, je nutno zdůraznit, že napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 1 To 36/2013, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 14. 2. 2013, sp. zn. 10 T 2/2012, nevykazuje takové vady, pro které by jej bylo nutno z některého důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zrušit. Soud prvního stupně jako soud nalézací objasnil a posoudil všechny skutečnosti rozhodné z hlediska skutkového zjištění i právního posouzení, jež posléze náležitě přezkoumal i soud druhého stupně, jako soud odvolací, který po řádném a důkladném přezkoumání odvolání obviněného toto podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl, přičemž se současně bez pochybností a logicky vypořádal se všemi relevantními námitkami obviněného S. M. uplatněnými v rámci odvolacího řízení, a své rozhodnutí i dostatečně odůvodnil.
Ze všech shora uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného S. M. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť celé dovolání se týká nesprávných skutkových zjištění, provedených důkazů a hodnocení provedených důkazů ze strany soudů. Extrémní nesoulad skutkových zjištění s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí Nejvyšší soud se shora uvedených důvodů neshledal. Proto jen při formálním uplatnění dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. bylo dovolání obviněným ve skutečnosti podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b tr. ř. Toto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. února 2014
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.