ECLI:CZ:NS:2014:5.TDO.700.2014.1
sp. zn. 5 Tdo 700/2014-71
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 7. 2014 o dovolání obviněného J. H. , a obviněné B. H. , proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 7. 2013, sp. zn. 8 To 155/2013, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 90 T 91/2011, takto:
I. Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se z podnětu dovolání obviněné B. H. částečně zrušuje rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. 7. 2013, sp. zn. 8 To 155/2013, a to ve zrušující a odsuzující části týkající se obviněné B. H. a v části týkající se zamítnutí jejího odvolání.
Podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Brně přikazuje , aby věc obviněné B. H. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
II. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. H. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. 90 T 91/2011, byli uznáni vinnými obvinění
J. H. 1) add : 41, 42, 44-46, 49-53, 55-57, 59, 61-70, 72-78, 80-84, 86-87, 89, 91-98, 100-102, 107-109, 111-117, 119-138, 140-151, 154-164, 166, 168-190, 192, 194-203, 205-216, 218 přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „tr. zákoník“), 2) add : 1 až 40 přečinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 tr. zákoníku, 3) add : 41-104, 107-216, 218-228 přečinem podplacení podle §332 odst. 1 tr. zákoníku, a 4) add : 41-228 přečinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1 tr. zákoníku, jako spolupachatel podle §23 tr. zákoníku, a
B. H. 1) add : 41-104, 107-216, 218-228 přečinem přijetí úplatku podle §331 odst. 1 tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 11. 2011, a 2) add : 41-104, 107-216, 218-228 přečinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1 tr. zákoníku jako spolupachatelka podle §23 tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 11. 2011,
kterých se měli zkráceně dopustit tím, že
I) obviněný J. H. :
- v období od listopadu 2009 do října 2010 v B., na ul. K. … na odboru dopravy Magistrátu města Brna postupně, v případech podrobně rozvedených v bodech 1) – 40) výroku rozsudku nalézacího soudu zažádal buď o provedení první registrace nově přivezeného použitého motorového vozidla do registru vozidel České republiky, nebo o provedení přeregistrace vozidla v České republice již registrovaného, a to jménem a v údajném zastoupení svého známého M. M., coby nového nabyvatele těchto vozidel, který si však tyto vozidla nepořídil a o jejich přihlášení na svou osobu ani nevěděl, přičemž J. H. vždy předkládal falsum plné moci, u které napodobil pravý podpis M. M., který je jako držitel průkazu zdravotně a tělesně postižené osoby osvobozen od placení poplatku podle položky č. 26 zák. č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích, v paušální výši 800,- Kč a od tzv. “eko” daně – poplatku podle ustanovení §37e zák. č. 297/2009 Sb., v paušální výši od 3.000,- Kč do 10.000,- Kč pro osoby bez tohoto specifika zdravotního postižení, povinně hrazených při registraci staršího motorového vozidla dovezeného do České republiky ze zahraničí, přičemž takto činil zištně, aby se neoprávněně dotčené poplatkové a daňové povinnosti vyhnul, byť i ve prospěch nových nabyvatelů, čímž porušil ustanovení §87 zák. č. 56/2001 Sb., v souvislosti se zák. č. 634/2004 Sb. (v případě správního poplatku), a §37a odst. 1 zák. č. 297/2009 Sb. (v případě tzv. “eko” daně), a tím neoprávněně snížil poplatkovou povinnost podle uvedeného ustanovení o 32.000,- Kč (celková částka poplatků dohromady), čímž způsobil České republice – Finančnímu úřadu Brno III, Šumavská 31, škodu ve stejné výši, a svou daňovou povinnost podle uvedeného ustanovení o 266.000,- Kč (celková částka na “eko” dani), čímž způsobil Státnímu fondu životního prostředí České republiky, pobočka Brno, Šumavská 31, škodu ve stejné výši, tedy celkovou škodu ve výši 298.000,- Kč,
II.) obvinění J. H. a B. H. :
- v období od května 2008 do srpna 2010 v B., na přesně nezjištěných místech pod smyšlenou záminkou, že jim zařídí řádnou technickou prohlídku, včetně emisní zkoušky na Stanici technické kontroly (dále jen „STK“), a to ve většině případů za úhradu, finálně odpovídající výši škody, kterou jim v jednotlivých případech způsobil, neboť ve skutečnosti, bez jejich vědomí, za užití razítek STK, které si za tímto účelem předem nezákonně opatřil, vyhotovoval falsa záznamů údajů o těchto technických prohlídkách v technických průkazech motorových vozidel a poškozeným majitelům vozidel v této souvislosti rovněž poskytoval kontrolní nálepky na r. z., které si za tímto účelem předem opatřil od nezjištěné osoby, potvrzující platnost technické prohlídky a provedení emisní zkoušky, přičemž tyto údaje o fiktivně provedených prohlídkách a zkouškách emisí rovněž nechával po jejich předchozí vzájemné domluvě prostřednictvím B. H., tehdejší referentky odboru dopravy Magistrátu města Brna, v B., K. …, pracovně zařazené na uvedeném místě, zaznamenávat do příslušné elektronické databáze centrálního registru vozidel, která tak z důvodu utajení činila v souvislosti se zápisy změn údajů na základě J. H. podaných fingovaných žádostí o přidělení nové registrační značky, nového technického průkazu či nového osvědčení o registraci vozidel z důvodů ztráty či poškození, přičemž B. H. záznamy prováděla i přesto, že si byla vědoma toho, že vozidla uvedené technické prohlídky neprodělala a podle domluvy, za každé motorové vozidlo přebírala od J. H. finanční odměnu vždy ve výši 200,- Kč, přičemž takto činili v případech 41) – 228) výroku rozsudku nalézacího soudu.
Za tyto přečiny byl obviněný J. H. odsouzen podle §209 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let. Podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu zprostředkování vyřízení technické prohlídky včetně emisní zkoušky na stanicích technické kontroly na dobu 3 (tří) let. Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí věci, a to 1 ks razítka „Stanice technické kontroly Brno-Královo Pole“, 1 ks razítka „Stanice technické kontroly ČR, Brno-Slatina“, 1 ks razítka „ měření emisí Agrotec, a. s., Hustopeče u Brna“, 1 ks razítka „příští STK do:“, které jsou přílohou spisu. Obviněná B. H. byla odsouzena podle §331 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 14 (čtrnácti) měsíců. Podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněné výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 (tří) let. Podle §67 odst. 1, §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněné uložen peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb, kdy výše jedné denní sazby činí 400,-Kč, tedy celkem 40.000,-Kč (čtyřicet tisíc korun českých). Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněné stanoven pro případ, že by nebyl ve stanovené lhůtě peněžitý trest vykonán, náhradní trest odnětí svobody ve výměře 4 (čtyř) měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému J. H. uložena povinnost nahradit poškozeným T. C., škodu ve výši 1.200,- Kč, R. Č., škodu ve výši 1.200,- Kč, S. K., škodu ve výši 1.000,- Kč, K. Bau, s. r. o., škodu ve výši 6.000,- Kč, J. B., škodu ve výši 5.000,- Kč, P. B., škodu ve výši 1.200,- Kč, R. M., škodu ve výši 4.500,- Kč, T. B., škodu ve výši 2.500,- Kč, R. Z., škodu ve výši 1.000,- Kč, M. K., škodu ve výši 2.000,- Kč, M. H., škodu ve výši 2.000,- Kč, P. U., škodu ve výši 1.000,- Kč, J. N., škodu ve výši 1.000,- Kč, V. H., škodu ve výši 1.500,- Kč, Z. V., škodu ve výši 3.500,- Kč, R. Š., škodu ve výši 1.400,- Kč, Š. P., škodu ve výši 2.000,-Kč, B. S., škodu ve výši 1.000,- Kč, J. F., škodu ve výši 500,- Kč, H. S., škodu ve výši 16.600,- Kč, M. Č., škodu ve výši 1.000,- Kč, S. P., škodu ve výši 1.000,- Kč, K. V., škodu ve výši 1.000,- Kč, R. K., škodu ve výši 1.000,- Kč, L. M., škodu ve výši 1.800,- Kč, D. D., škodu ve výši 1.000,- Kč, J. Š., škodu ve výši 1.000,- Kč, Z. N., škodu ve výši 1.000,- Kč, Pumpa, a. s., škodu ve výši 3.000,- Kč, J. V., škodu ve výši 1.000,- Kč, M. B., škodu ve výši 2.000,- Kč, I. K., škodu ve výši 2.000,- Kč, M. V., škodu ve výši 2.000,- Kč, V. P., škodu ve výši 650,- Kč, A. K., škodu ve výši 2.000,- Kč, Ing. L. S., škodu ve výši 1.000,- Kč, P. Š., škodu ve výši 2.000,- Kč, D. K. škodu ve výši 1.000,- Kč, J. Š., škodu ve výši 1.000,- Kč, J. H., škodu ve výši 1.000,- Kč, N. A. H. T., škodu ve výši 1.500,- Kč, M. D., škodu ve výši 1.200,- Kč, L. K., škodu ve výši 1.500,- Kč, M. S., škodu ve výši 1.000,- Kč, J. M., škodu ve výši 1.000,- Kč, J M, škodu ve výši 2.500,- Kč, M. L., škodu ve výši 1.000,- Kč, M. K., škodu ve výši 1.000,- Kč, M. F., škodu ve výši 2.000,- Kč, Z. L., škodu ve výši 1.000,- Kč, E. N., škodu ve výši 1.500,- Kč, M. B., škodu ve výši 2.000,- Kč, J. S., škodu ve výši 1.000,- Kč, Stavos-PM, s. r. o., škodu ve výši 2.400,- Kč, J. B., škodu ve výši 800,- Kč, M. M., škodu ve výši 1.200,- Kč, V. S., škodu ve výši 1.000,- Kč, J. C., škodu ve výši 2.000,- Kč, N. B., škodu ve výši 1.000,- Kč, S. G., škodu ve výši 1.200,- Kč, PhDr. L. F., škodu ve výši 1.500,- Kč, J. H., škodu ve výši 1.200,- Kč, Z. N., škodu ve výši 2.000,- Kč, M. Č., škodu ve výši 1.000,- Kč, B. N., škodu ve výši 600,- Kč, E. S., škodu ve výši 2.000,- Kč, P. N., škodu ve výši 1.200,- Kč, K. C., škodu ve výši 1.000,- Kč, S. H., škodu ve výši 1.500,- Kč, J. N., škodu ve výši 1.500,- Kč, F. B., škodu ve výši 1.000,- Kč, R. Š., škodu ve výši 1.200,- Kč, Sunbau, s. r. o., škodu ve výši 1.000,- Kč, E. S., škodu ve výši 2.000,- Kč, J. K. – V., škodu ve výši 2.000,- Kč, D. B., škodu ve výši 1.000,- Kč, K. R., škodu ve výši 1.000,- Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený R. K., odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byli poškození S. K., J. B., P. B., R. Z., P. U., J. N., Z. V., R. Š., B. S., H. S., S. P., K. V., R. K., L. M., D. D., J. Š., P. Š., D. K., J. H., M. S., J. M., M. L., Z. L., J. S., M. M., V. S., S. G., M. Č., P. N., K. C., F. B., Sunbau, s. r. o., D. B., a K. R., odkázáni se zbytky svých nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Krajský soud v Brně, který projednal ve veřejném zasedání odvolání obviněného J. H., B. H. a státního zástupce Městského státního zastupitelství v Brně, jako soud odvolací, rozhodl rozsudkem ze dne 16. 7. 2013, sp. zn. 8 To 155/2013, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání státního zástupce napadený rozsudek nalézacího soudu zrušil ve výroku o trestu u obviněné B. H.. Za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. ohledně zrušené části napadeného rozsudku nově rozhodl tak, že obviněnou B. H. odsoudil podle §331 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 14 (čtrnácti) měsíců. Podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněné výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 (tří) let. Podle §67 odst. 1, §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněné uložen peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb, kdy výše jedné denní sazby činí 400,- Kč, tedy celkem 40.000,-Kč (čtyřicet tisíc korun českých). Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněné stanoven pro případ, že by nebyl ve stanovené lhůtě peněžitý trest vykonán, náhradní trest odnětí svobody ve výměře 4 (čtyř) měsíců. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněné uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu činnosti ve státní správě na dobu 3 (tří) let. Podle §256 tr. ř. byla odvolání obviněných J. H. a B. H. zamítnuta. Jinak zůstal napadený rozsudek
nezměněn.
Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 7. 2013, sp. zn. 8 To 155/2013, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. 90 T 91/2011, podal obviněný J. H. prostřednictvím svého obhájce JUDr. Milana Zábrže dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a obviněná B. H. prostřednictvím svého obhájce JUDr. Ing. Lukáše Prudila, Ph. D. dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. a), c), g) a l) tr. ř.
Obviněný J. H. ve svém mimořádném opravném prostředku konkrétně namítal, že se domníval, že nepáchá nic nezákonného, a že chtěl pouze pomoci svým známým, popř. známým svých známých, kteří si pořizovali starší motorová vozidla a chtěl jim ulevit od vysoké tzv. „eko“ daně, neboť v některých případech výše tzv. „eko“ daně převyšovala hodnotu pořízeného vozidla. Z jemu dostupných informací získaných na základě údajů zveřejněných např. na internetových stránkách http://www.mesec.cz/clanky/tip-jak-neplatit-ekologicky-poplatek/ , dovodil, že jeho postup při přihlašování aut nejdříve na držitele průkazu ZTP a následnému přehlášení na skutečného majitele je ex lege a tak mu nelze přičítat toto jednání, jako jednání trestněprávní. Dovolatel tedy na základě těchto informací spoléhal na to, že pokud vozidlo přihlásí na jeden den na svědka M., neporušuje zákon a tak ani nemůže připravit stát o peníze. Dovolatel se tedy jednáním uvedeným pod bodem I. ( útoky 1. až 40.) zásadně nemohl dopustit přečinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 tr. zákoníku, když v jeho chování absentuje zcela úmysl a i složka zavinění. V tomto duchu pak soud hodnotí jednání dovolatele v tomto případě zcela nesprávně jako jednoznačný úmysl přímý ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, když právě absentuje tato složka jednání dovolatele. S ohledem na shora uvedené skutečnosti je pak zcela patrné, že nalézací soud a následně i odvolací soud nesprávně aplikoval hmotné právo, a to v části přečinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 tr. zákoníku, když dovolatel činil jen tolik, co není zákonem zakázáno. Jestliže tak činil prostřednictvím jiné osoby, resp. zmocnění touto osobou, které bylo zjištěno jako podvodné, nemůže toliko toto jednání mít tak závažný trestněprávní dopad a odsouzení za toto jednání, když absentuje složka objektivní stránky přečinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 tr. zákoníku. Dovolatel zároveň požádal o zproštění povinnosti uhradit soudní poplatek za podané dovolání, když je nyní ve výkonu trestu a jinak má příjem pouze z důchodu.
Vzhledem k výše uvedenému, dovolatel navrhl, aby dovolací soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí a podle §265 1 odst. 1 tr. ř. přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněná B. H. úvodem svého mimořádného opravného prostředku nejprve odkázala na obsah své obhajoby přednesené jejím obhájcem a jí samotnou zejména v její výpovědi, která je zachycena na str. 32 a 33 rozsudku nalézacího soudu. Obviněná B. H. dále ve svém dovolání, pokud jde o dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. a) tr. ř., namítala, že v řízení o odvolání se konala dvě veřejná zasedání. Prvního se dne 28. 5. 2013 zúčastnil předseda senátu JUDr. Vlastimír Čech a soudci Mgr. Dan Krátký a Mgr. Markéta Jirsová (k tomu srov. protokol o veřejném zasedání ze dne 28. 5. 2013), ve druhém se složení senátu změnilo, neboť namísto Mgr. Jirsové byl přítomen Mgr. Zdeněk Lukovský (srov. protokol o veřejném zasedání ze dne 16. 7. 2013). V odvolacím řízení rozsudkem zřejmě rozhodoval senát ve složení JUDr. Vlastimír Čech a soudci Mgr. Dan Krátký a Mgr. Zdeněk Lukovský, který byl přítomen na veřejném zasedání právě dne 16. 7. 2013 a který je uveden v záhlaví rozsudku soudu prvního stupně. V odvolacím řízení tedy došlo ke změně ve složení senátu, přesto na to nebyly strany upozorněny, nebylo opakováno dokazování, které se v odvolacím řízení provádělo. Nový člen senátu tak neměl možnost vnímat v řízení o odvolání provedené dokazování. Soud tak nebyl náležitě obsazen.
K dovolacímu důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. dovolatelka uvedla, že v rámci hlavních líčení uváděl J. H. v postavení obžalovaného skutečnosti, které svědčily pro porušení práva na jeho obhajobu. Uvedl, že při svém zadržení chtěl telefonovat obhájci, že později mu telefonování nebylo umožněno a tedy úkony prováděné v den zadržení (20. 10. 2010) absolvoval nedobrovolně bez obhájce. Není tak vůbec zřejmé, zda obviněný J. H. byl řádně poučen o právu na obhajobu. Flagrantním porušením práva na obhajobu dovolatelky je skutečnost, že ona sama (ani obhájce, kterého tehdy ještě neměla) se neúčastnila výslechu obviněného konaného dne 20. 10. 2010, o který obecné soudy opřely dokazování v této trestní věci a samotný závěr o vině dovolatelky (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 19. 6. 2007, sp. zn. II. ÚS 175/06, publikovaný ve sv. 41, ročníku 2006 Sb. n. u. US).
Pokud se týká dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dovolatelka podotkla, že podle odůvodnění napadeného rozhodnutí bylo při posuzování viny obviněné přihlédnuto zejména k prvotní výpovědi obžalovaného, ale i k výpovědi svědka Ing. K. (str. 46 rozsudku nalézacího soudu). Co soud považuje za „prvotní výpověď obžalovaného“, není přesně uvedeno, ale jedná se zřejmě o výpověď obviněného ze dne 20. 10. 2010. V protokolu o výpovědi obviněného ze dne 20. 10. 2010 však zcela absentuje podpis u podpisové doložky připravené pro nezúčastněnou osobu policistu B. Policista B. se přitom účastnil na věci ve fázi před zahájením trestního stíhání, nešlo by tedy stejně o osobu nezúčastněnou. De facto se z protokolu o výslechu obviněného ze dne 20. 10. 2010 podává, že při výslechu byli přítomni dva lidé – vyslýchající policista por. C. a obviněný J. H., což je v rozporu s ustanovením §95 odst. 3 tr. ř. a Závazným pokynem policejního prezidenta č. 30 ze dne 21. 4. 2009, jeho čl. 75. Nadto se výslechu obviněného ze dne 20. 10. 2010 neúčastnil ani žádný obhájce a ani druhá obviněná – dovolatelka. Toto pak souvisí s porušením práva obou tehdy obviněných na obhajobu, viz výše. Dokazování k průběhu výslechu obviněného ze dne 20. 10. 2010 bylo provedeno u hlavního líčení dne 17. 1. 2012 a 23. 3. 2012. Policista Ing. C. přitom ve své výpovědi ještě uvedl, že samotný obsah výpovědi zkopíroval z protokolu o podání vysvětlení, který obviněný podal tohoto dne. Už tato skutečnost je nezákonná, když podle §95 odst. 1 tr. ř. výpověď obviněného se do protokolu zapíše zpravidla podle diktátu vyslýchajícího, v přímé řeči a pokud možno doslova. Soud zcela zjevně opřel svůj závěr o vině dovolatelky o důkaz, který byl opatřen cestou odporující zákonu. Tato skutečnost je o to závažnější, že sám obviněný J. H. ve svých pozdějších výpovědích uváděl skutečnosti jinak a sám výslovně uvedl. Že se skutečnosti uvedené v protokolu o jeho výslechu ze dne 20. 10. 2010 nezakládají na pravdě.
Dovolatelka byla odsouzena za trestný čin padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaný ve spolupachatelství. Ze skutkové věty odsuzujícího rozsudku se nepodává, že by dovolatelka měla jakkoli měnit či padělat velké technické průkazy, o které mělo jít. Velké technické průkazy založené ve spise jsou opatřeny originálním razítkem stanice STK a parafou podpisu. Dovolatelka v pozici správního orgánu musela ctít zásadu, že veřejná listina se považuje za pravdivou, neprokáže-li se opak.
Závěrem svého dovolání tak obviněná B. H. navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. 7. 2013, sp. zn. 8 To 155/2013, zrušil, a to v celém jeho rozsahu, a aby kromě napadeného rozhodnutí zrušil i rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. 90 T 91/2011, v celém jeho rozsahu, a aby přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, jíž byla dovolání obviněných J. H. a B. H. doručena ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., se k nim vyjádřila následovně.
K dovolání obviněného J. H. uvedla, že námitky vyjádřené v dovolání uplatnil obviněný v rámci své obhajoby prakticky od samého počátku trestního řízení a zakomponoval je rovněž do svého řádného opravného prostředku, takže se jimi zabývaly jak soud nalézací, tak soud odvolací. V daném případě je třeba souhlasit s názorem soudů obou stupňů, že obviněný si musel být vědom skutečnosti, že vozidla přihlašuje na svědka M. pouze fiktivně, a že tím obchází a porušuje zákon, jednal tak úmyslně proto, aby pomohl svým známým od vysoké „eko“ daně. Za toto jednání proto nese plně odpovědnost, neboť se dopustil přečinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 tr. zákoníku, když ve větším rozsahu zkrátil daň a poplatek. Pokud jde o přečin padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1 tr. zákoníku a přečin podplácení podle §332 odst. 1 tr. zákoníku kladené obviněnému za vinu, je třeba uvést, že zde ve spolupráci s obviněnou H. zcela nezákonným způsobem prováděli záznamy ohledně technických prohlídek automobilů, kdy obviněný H. padělal velké technické průkazy, falšoval na nich údaje o technických prohlídkách a obviněná H. pak provedla dokončení tohoto procesu, když zfalšované údaje zavedla do elektronické databáze registru vozidel, a to na základě úplatku přijatého od obviněného H. Svým jednáním zcela jednoznačně naplnili zákonné znaky skutkových podstat deliktů, které jsou jim kladeny za vinu.
S ohledem na výše uvedené má státní zástupkyně za to, že meritorní rozhodnutí v této věci není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání, přičemž deklarovaný důvod v dovolání naplněn nebyl. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné.
Navrhla dále, aby Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, vyjádřila tímto ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání jiným než navrženým způsobem.
K dovolání obviněné B. H. státní zástupkyně poznamenala, že námitky vyjádřené v dovolání uplatnila většinou obviněná v rámci své obhajoby prakticky od samého počátku trestního řízení a zakomponovala je rovněž do svého řádného opravného prostředku, takže se jimi zabývaly jak soud nalézací, tak soud odvolací. Pokud jde o námitku obviněné, že odvolací soud rozhodl v jiném složení, než v jakém bylo prováděno dokazování v rámci prvního jednání druhoinstančního soudu, není možno zaujmout stanovisko, neboť v rámci vyjádření k dovolání nejsou k dispozici potřebné spisové materiály – protokol o veřejném zasedání, aby bylo možno zjistit, zda např. nebylo dokazování před jiným složením soudu zopakováno. Ohledně ostatních dovolacích důvodů je třeba souhlasit s názorem soudů obou stupňů, že obviněný H. si musel být vědom skutečnosti, že vozidla přihlašuje na svědka M. pouze fiktivně, a že tím obchází a porušuje zákon, jednal tak úmyslně proto, aby pomohl svým známým od vysoké „eko“ daně. Za toto jednání proto nese plně odpovědnost, neboť se dopustil přečinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 tr. zákoníku, když ve větším rozsahu zkrátil daň a poplatek. Pokud je obviněnému kladen za vinu přečin padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1 tr. zákoníku a přečin podplácení podle §332 odst. 1 tr. zákoníku, je třeba uvést, že zde ve spolupráci s obviněnou H. zcela nezákonným způsobem prováděli záznamy ohledně technických prohlídek automobilů, kdy obviněný H. padělal velké technické průkazy, falšoval na nich údaje o technických prohlídkách a obviněná H. pak provedla dokončení tohoto procesu, když zfalšované údaje zavedla do elektronické databáze registru vozidel, a to na základě úplatku přijatého od obviněného H. Svým jednáním zcela jednoznačně naplnili zákonné znaky skutkových podstat deliktů, které jsou jim kladeny za vinu. Soudy obou stupňů se ve svých rozhodnutích plně vypořádaly s použitelností prvotní výpovědi obviněného J. H., která zcela koresponduje s ostatními provedenými důkazy. S jejich postupem je možno souhlasit.
S ohledem na výše uvedené má státní zástupkyně za to, že meritorní rozhodnutí v této věci není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání, přičemž deklarovaný důvod v dovolání naplněn nebyl. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné. Navrhla dále, aby Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, vyjádřila tímto ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání jiným, než navrženým způsobem.
Nejvyšší soud se jako prvním zabýval dovoláním obviněného J. H.. Nejvyšší soud jako soud dovolací tak v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání obviněného J. H. ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. a) a h) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím tvrzený dovolací důvod, a shledal, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn alespoň zčásti v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Obviněný J. H. uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. ř. a přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69 ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. rozhodnutí pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Zásah do skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učinil-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05. Takový závěr, že by skutková zjištění ohledně obviněného J. H. byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí, však s ohledem na obsah obou citovaných rozhodnutí a jejich návaznost na provedené dokazování, které je zachyceno v přezkoumaném spisovém materiálu Nejvyšším soudem, nelze učinit.
Dovolatel J. H. ve svém mimořádném opravném prostředku namítal, že vycházel z informací, které získal na internetu a z kterých dovodil, že jeho postup při přihlašování aut nejdříve na držitele průkazu ZTP a následnému přehlášení na skutečného majitele je ex lege, a tak mu nelze přičítat toto jednání, jako jednání trestněprávní. Dovolatel je toho názoru, že se jednáním uvedeným pod bodem I. (útoky 1. až 40.) nemohl dopustit přečinu podle §240 odst. 1 tr. zákoníku, když v jeho chování absentuje zcela úmysl a i složka zavinění. Podle dovolatele rovněž absentuje složka objektivní stránky přečinu podle §240 odst. 1 tr. zákoníku.
Přečinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo ve větším rozsahu zkrátí daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, pojistné na úrazové pojištění, pojistné na zdravotní pojištění, poplatek nebo jinou podobnou povinnou platbu anebo vyláká výhodu na některé z těchto povinných plateb. Objektivní stránka tu tedy spočívá v tom, že pachatel ve větším rozsahu zkrátí daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, pojistné na úrazové pojištění, pojistné na zdravotní pojištění, poplatek nebo jinou podobnou povinnou platbu anebo vyláká výhodu na některé z těchto povinných plateb. Trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby je trestným činem úmyslným, přičemž se nevyžaduje úmysl přímý [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], ale postačí i prokázání úmyslu nepřímého [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Úmysl pachatele se musí vztahovat i na to, že daň nebo jiná povinná dávka je zkracována anebo je vylákávána výhoda na dani nebo jiné povinné platbě. Na takový úmysl je třeba usuzovat z celého jednání pachatele.
Znaky objektivní stránky trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 tr. zákoníku musí být podloženy odpovídajícími závěry zejména o tom, jakou výši příslušné daně měl plátce daně přiznat a zaplatit, zda a jakou výši této daně skutečně přiznal a zaplatil, jakým mechanizmem došlo ke zkrácení daně a jak dospěly orgány činné v trestním řízení k rozsahu zkrácené daně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 5 Tdo 130/2010). Nalézací soud v souladu s touto judikaturou uvedl, že pokud se týká poplatku, tam je platba 800,- Kč za jedno vozidlo a fiktivním přihlášením 40-ti vozidel na osobu M. M. byl tedy stát připraven na poplatcích o 32.000,-Kč. Na tzv. „eko“ dani s ohledem na stáří vozidel se jedná celkem o 266.000,- Kč. Celková škoda, kterou obviněný tedy jednáním uvedeným pod bodem I. způsobil je bez dvou tisíc 300.000,-Kč (srov. str. 45 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a rovněž str. 36 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Z uvedeného je tedy zřejmé, že byla naplněna rovněž objektivní stránka přečinu podle ustanovení §240 odst. 1 tr. zákoníku, neboť obviněný J. H. ve větším rozsahu svým shora podrobně popsaným jednáním zkrátil poplatek a daň, neboť svým jednáním úmyslně porušil ustanovení §87 zák. č. 56/2001 Sb., v souvislosti se zák. č. 634/2004 Sb. (v případě správního poplatku), a tím neoprávněně snížil poplatkovou povinnost podle uvedeného ustanovení o 32.000,- Kč, čímž způsobil České republice – Finančnímu úřadu Brno III, Šumavská 31, škodu ve stejné výši, a dále porušil ustanovení §37a odst. 1 zák. č. 297/2009 Sb. (v případě tzv. “eko” daně), čímž zkrátil daňovou povinnost podle uvedeného ustanovení o 266.000,- Kč, čímž způsobil Státnímu fondu životního prostředí České republiky, pobočka Brno, Šumavská 31, škodu ve stejné výši, tedy celkem způsobil škodu ve výši 298.000,- Kč.
Pokud se týká námitky obviněného J. H. ohledně absence úmyslu a tedy naplnění subjektivní stránky přečinu podle ustanovení §240 odst. 1 tr. zákoníku, s tímto se již dostatečně vypořádal nalézací soud, který v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že obviněný H. je osobou, která se v oboru registrace motorových vozidel, vyřizování STK, vyřizování přepisů motorových vozidel pohybuje dlouhodobě, jak koneckonců vyplynulo z celé řady svědeckých výpovědí a také sám obviněný H. uvedl, že se v tomto oboru živí a obecně byl mezi svými známými a i v širším okruhu znám jako člověk, který je schopen tyto věci vyřídit, koneckonců proto se na něj také svědci obraceli. Obviněnému proto už z povahy jeho tzv. „pracovní náplně“ musely být známy zákonné předpisy, které problematiku evidencí a registrací silničních vozidel upravují. Muselo mu tedy být známo, že se „eko“ daň musí platit a rovněž mu muselo být známo, k čemu „eko“ daň slouží, tedy především k tomu, aby po silnicích v České republiky nejezdily „vraky“ a vozidla, která se svými emisemi podílí na znečištění životního prostředí v České republice. Proto má vysoká daň odradit budoucí nabyvatele starých motorových vozidel od jejich koupě. Obviněný si musel být dobře vědom té skutečnosti, že pokud vozidlo pouze formálně přihlásí na jeden den na svědka M., který si žádné z těchto vozidel nezakoupil a o těchto transakcích ani nevěděl, porušuje zákon a připravuje tím stát o peníze, které mu měly být ze strany nových vlastníků zaplaceny. Z výpovědi svědka M. vyplynulo, že mu obviněný H. pomohl někdy v roce 2007 s koupí vozidla Škoda Octavia a s jeho registrací. Toto vozidlo on vlastní dodnes a o žádných dalších vozidlech mu není nic známo. Z toho je tedy zjevné, že svědek M. si žádné další vozidlo či vozidla nepořizoval, neměl to v úmyslu, koneckonců neměl ani důvod, když vozidlo vlastní a je s ním pravděpodobně i spokojen, pořídit si během dvou let 40 motorových vozidel. Obviněný H. si tedy musel být vědom té skutečnosti, že vozidla přihlašuje na svědka M. pouze fiktivně, a že tím obchází a porušuje zákon, jednal tak úmyslně proto, aby pomohl svým známým od vysoké „eko“ daně, což jej však neomlouvá, naopak za toto své jednání nese plně odpovědnost a musí za něj nést i trestněprávní následky. Obviněný se tedy jednáním uvedeným pod bodem I. (útoky 1. až 40.) dopustil přečinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 tr. zákoníku, když ve větším rozsahu zkrátil daň a poplatek. Nalézací soud proto správně vyhodnotil jednání obviněného v tomto případě jako jednoznačný úmysl přímý ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť obviněný J. H. chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (srov. str. 44 – 45 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).
K přiléhavé argumentaci nalézacího soudu odvolací soud dodal, že obviněný J. H. byl v minulosti za obdobnou trestnou činnost odsouzen, když trestním příkazem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 20. 4. 2006, č. j. 13T 68/2006 – 74, byl uznán vinným trestným činem poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a) tr. zák., přičemž obviněný byl postižen za jednání, které se nápadně podobá způsobem a místem provedení nynější trestné činnosti, takže i z hlediska této své trestní minulosti muselo být obviněnému zřejmé, že se nyní dopouští trestných činů a nejde jen o pomoc svým bližním, jak účelově tvrdil. Ostatně sklony k ryze účelovému jednání také obviněný prezentoval u veřejného zasedání dne 16. 7. 2013, když byl přečten obsah trestního příkazu Okresního soudu v Jihlavě ze dne 20. 4. 2006, č. j. 13T 68/2006 – 74, tak zpochybňoval jeho obsah, přičemž pokud byl dotázán, proč jej nenapadl opravným prostředkem, tak tvrdil, že mu trestní příkaz nebyl doručen. Když mu byla ze spisu Okresního soudu v Jihlavě sp. zn. 13T 68/2006 předložena doručenka k předmětnému trestnímu příkazu, pak připustil, že podpis na doručence je jeho, ovšem s poukazem, že trestní příkaz mu tedy byl doručen, „ale už bylo vše hotovo“. Takové vysvětlení obviněného, jinak osoby, která byla v minulosti již devětkrát soudně trestána a má tedy bohaté zkušenosti s trestním stíháním, včetně toho, kdy podle jeho vyjádření „je vše hotovo“, nemohlo v žádném případě obstát, a odvolací soud je považoval za další účelové jednání, kdy obviněný zcela využil svého práva hájit se i tím, že uvádí na svoji obhajobu i evidentní nepravdu. Soud prvého stupně proto správně uzavřel, že obviněný H. si tedy musel být vědom té skutečnosti, že vozidla přihlašuje na svědka M. pouze fiktivně, a že tím obchází a porušuje zákon, jednal tak úmyslně proto, aby pomohl svým známým od vysoké „eko“ daně, což jej však neomlouvá, naopak za toto své jednání nese plně odpovědnost a musí za něj nést i následky. Obviněný se tedy jednáním uvedeným pod bodem I. (útoky 1 až 40) dopustil přečinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 tr. zákoníku, když ve větším rozsahu zkrátil daň a poplatek. Rovněž odvolací soud vyhodnotil tedy jednání obviněného v tomto případě jako jednoznačný úmysl přímý ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (srov. str. 35 – 36 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
Nejvyšší soud k závěrům soudů nižších stupňů předně podotýká, že dostály ustálené judikatuře Nejvyššího soudu, podle níž o existenci subjektivní stránky trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 tr. zákoníku u obviněného mohou svědčit mimo jiné i jeho předchozí zkušenosti, které souvisejí s předmětem činnosti (podnikáním) v dané oblasti (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 404/2010). Jestliže tedy obviněný J. H. měl předchozí zkušenosti s obdobnou trestnou činností, mohl k tomu odvolací soud přihlédnout a v návaznosti na správné závěry soudu prvního stupně pak dospět k závěru o úmyslném zavinění obviněného ve vztahu k trestnému činu podle §240 odst. 1 tr. zákoníku. Podle Nejvyššího soudu o zavinění ve formě přímého úmyslu u přečinu podle ustanovení §240 odst. 1 tr. zákoníku svědčí mimo již shora uvedených skutečností zmíněných oběma soudy nižších stupňů, které jimi byly náležitě zhodnoceny ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř., zejména rozsah a počet spáchaných útoků, zjištěná systematičnost trestně relevantního jednání i dlouhodobost páchání trestné činnosti v podstatě po „živnostensku“ (k tomu srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 8 Tdo 29/2012). Dovolatelův argument spočívající v tom, že vycházel z článku, který si nastudoval na internetu, nemůže obstát, neboť případy popisované na internetu nemohou nahrazovat samotný zákon, který takovéto jednání nedovoluje, a proto nemohl dovolatel jednat v souladu se zákonem, zvláště když je obecně známo, že na internetu jsou často popisována nelegální jednání. Dovolatel v každém jednotlivém případě věděl, že vozidla, která registroval nebo přeregistrovával na odboru dopravy Magistrátu města Brna, nebyla přivezena pro jeho známého M. M., který ani o přihlášeních na jeho osobu nevěděl. Navíc dovolatel vědomě pokaždé předkládal falsum plné moci, na němž napodobil pravý podpis M. M., což jednoznačně svědčí pro správnost závěru obou nižších soudů o přímém úmyslu obviněného ve vztahu ke všem jednáním popsaným v bodech 1 až 40 výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. 90 T 91/2011. Na základě těchto skutečností má ve shodě s oběma soudy nižších stupňů také Nejvyšší soud za to, že se obviněný J. H. dopustil přečinu podle ustanovení §240 odst. 1 tr. zákoníku v úmyslu přímém ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud uzavírá, že pokud jde o dovolání obviněného J. H., napadený rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. 7. 2013, sp. zn. 8 To 155/2013, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. 90 T 91/2011, na základě námitek uplatněných obviněným J. H., nevykazuje takové vady, pro které by jej bylo nutno zrušit z některého důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Soud prvního stupně jako soud nalézací objasnil a posoudil všechny skutečnosti rozhodné z hlediska skutkového zjištění i právního posouzení, které posléze náležitě přezkoumal i soud druhého stupně, jako soud odvolací, který odvolání obviněného J. H. zamítl jako nedůvodné postupem podle ustanovení §256 tr. ř., přičemž se současně bez pochybností a logicky vypořádal se všemi relevantními námitkami obviněného uplatněnými v rámci odvolacího řízení. Z obsahu dovolání a po porovnání námitek v něm uvedených s námitkami uplatněnými v odvolání, jakož i s přihlédnutím k tomu, jakým způsobem se s nimi vypořádal odvolací soud, a po shora uvedeném posouzení dovolacích námitek Nejvyšším soudem, je patrné, že rozhodnutí dovoláním napadené a řízení jemu předcházející netrpí, pokud jde o obviněného J. H., právně relevantními vadami. Z těchto důvodů je třeba jednoznačně dospět k závěru, že jde v případě obviněného J. H. o dovolání zjevně neopodstatněné, a proto je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Pro úplnost Nejvyšší soud ještě uvádí, že dovolatel J. H. také v závěru svého dovolání požádal o zproštění povinnosti uhradit soudní poplatek za podané dovolání. K tomu Nejvyšší soud považuje za nutné zdůraznit, že jednak se v trestním řízení nejedná o soudní poplatek (jako tomu je v občanskoprávním řízení – srov. zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů), ale o náhradu nákladů řízení za podání zcela bezvýsledného dovolání ve smyslu §153 odst. 1 tr. ř., přičemž Nejvyšší soud není příslušný rozhodovat o této náhradě nákladů stanovených paušální částkou, kterou stanovilo Ministerstvo spravedlnosti vyhláškou č. 312/1995 Sb. [srov. §3a odst. 1 písm. b) – 10.000,- Kč], za podané dovolání, neboť podle §156 tr. ř. o ní rozhoduje předseda senátu soudu prvního stupně, jestliže tyto náklady nebyly zaplaceny kolkovými známkami.
Následně se Nejvyšší soud zabýval dovoláním obviněné B. H.. Nejvyšší soud i v případě této dovolatelky jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že její dovolání ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. a) a h) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněnou B. H. vznesené námitky naplňují jí tvrzené dovolací důvody, a shledal, že dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. a), c), g) a l) tr. ř. byly uplatněny alespoň částečně v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné, přičemž ani tento důvod pro odmítnutí dovolání neshledal. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud neshledal ani jiné důvody pro odmítnutí dovolání obviněné podle §265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků napadeného rozhodnutí, proti nimž bylo toto dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadeným částem rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, Nejvyšší soud přihlížel, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno dovolání.
Obviněná B. H. především uplatnila dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. a) tr. ř., který spočívá v tom, že ve věci rozhodl: aa) věcně nepříslušný soud nebo bb) soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodl senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. Věcně nepříslušným soudem je soud, který rozhodl v rozporu s pravidly upravujícími v trestním řízení věcnou příslušnost soudů, což však není případ dovolatelky. Obviněná B. H. namítala, že soud nebyl náležitě obsazen. Soud nebyl náležitě obsazen, jestliže obsazení soudu neodpovídalo ustanovením §27, §31 a §35 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů. Tak tomu bude, zejména když rozhodoval samosoudce namísto senátu nebo když byl senát soudu složen z předsedy senátu a přísedících, přestože měl rozhodovat senát složený jen ze soudců, nebo opačně, dále pokud senát rozhodoval v neúplném složení, na rozhodování se podílel soudce, který nebyl náhradním soudcem podle §197 tr. ř., nebo soudce, který byl v době rozhodnutí dočasně přidělen k jinému soudu apod.
Obviněná B. H. konkrétně v rámci tohoto dovolacího důvodu namítala, že v řízení o odvolání se konala dvě veřejná zasedání. Prvního veřejného zasedání se dne 28. 5. 2013 zúčastnil předseda senátu JUDr. Vlastimír Čech a soudci Mgr. Dan Krátký a Mgr. Markéta Jirsová (k tomu srov. protokol o veřejném zasedání ze dne 28. 5. 2013). V druhém veřejném zasedání odvolacího soudu se složení senátu změnilo, namísto Mgr. Jirsové byl přítomen Mgr. Zdeněk Lukovský (srov. protokol o veřejném zasedání ze dne 16. 7. 2013). V odvolacím řízení rozsudkem zřejmě rozhodoval senát ve složení JUDr. Vlastimír Čech a soudci Mgr. Dan Krátký a Mgr. Zdeněk Lukovský, který byl přítomen na veřejném zasedání právě dne 16. 7. 2013 a který je uveden v záhlaví rozsudku soudu prvního stupně. V odvolacím řízení tedy došlo ke změně ve složení senátu, přesto na to nebyly strany upozorněny, nebylo opakováno dokazování, které se v odvolacím řízení provádělo. Nový člen senátu tak neměl možnost vnímat v řízení o odvolání celé provedené dokazování. Soud tak nebyl náležitě obsazen.
Nejvyšší soud přezkoumáním předloženého spisového materiálu zjistil, že veřejného zasedání konaného dne 28. 5. 2013 se účastnili JUDr. Vlastimír Čech jako předseda senátu a soudci Mgr. Dan Krátký a Mgr. Markéta Jirsová (srov. č. l. 5285 spisu). Veřejného zasedání konaného dne 16. 7. 2013 se účastnili JUDr. Vlastimír Čech jako předseda senátu a soudci Mgr. Dan Krátký a nově Mgr. Zdeněk Lukovský (srov. č. l. 5300 spisu). Z protokolu o tomto veřejném zasedání se dále podává, že byly zopakovány výsledky dosavadního řízení (není však zřejmé jaké konkrétní výsledky – srov. č. l. 5300 p. v. spisu). Přitom z protokolu o veřejném zasedání ze dne 28. 5. 2013 nevyplývá, že by se tohoto veřejného zasedání zúčastnil Mgr. Zdeněk Lukovský jako náhradního soudce. Proto je z obsahu spisu nesporné, že se při projednávání odvolání obviněné B. H. změnilo obsazení odvolacího senátu, což je tím významnější, že ve veřejném zasedání dne 28. 5. 2013 bylo provedeno dokazování ve vztahu k obhajobě obviněné B. H. (výslech svědka Ing. P. K.), které nebylo zopakováno při veřejném zasedání dne 16. 7. 2013 (nestačí jen obecně konstatovat, že byly zopakovány výsledky dosavadního řízení – viz č. l. 5300 p. v.), a přesto z něho bylo vycházeno v napadeném rozsudku odvolacího soudu (viz str. 41 rozsudku odvolacího soudu). Nejvyšší soud přitom ze spisu sp. zn. 90 T 91/2011 nezjistil, na základě jakých skutečností došlo ke změně obsazení senátu Krajského soudu v Brně 8 To, což považuje za uvedených okolnosti (výslech svědka Ing. P. K., který nemohl bezprostředně sledovat a následně odpovědně ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. hodnotit člen senátu Mgr. Zdeněk Lukovský) za podstatnou vadu řízení a má tak za to, že byl naplněn dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. a) tr. ř.
Dále obviněná B. H. uplatnila dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Tímto dovolacím soudem se již Nejvyšší soud z hlediska obecného přístupu podrobně zabýval v rámci vypořádání se s dovoláním obviněného J. H., kde rovněž uvedl, že zásah do skutkových zjištění je v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učinil-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání. Právě z těchto hledisek se Nejvyšší soud zabýval některými skutkovými otázkami a hodnocením důkazů jak ze strany nalézacího, tak i odvolacího soudu ve vztahu k právnímu posouzení jednání obviněné B. H., a to z hlediska posouzení jejího jednání v návaznosti na výslech obviněného J. H., který se uskutečnil dne 20. 10. 2010.
V rámci tohoto dovolacího důvodu obviněná B. H. především namítla, že byla odsouzena za trestný čin padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaný ve spolupachatelství, přičemž ze skutkové věty odsuzujícího rozsudku se nepodává, že by měla jakkoli měnit či padělat velké technické průkazy, o které mělo jít, navíc dovolatelka v pozici správního orgánu musela ctít zásadu, že veřejná listina se považuje za pravdivou, neprokáže-li se opak. K tomu Nejvyšší soud odkazuje na závěry, které již učinily soudy nižších stupňů. Nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že oba obvinění spáchali přečin padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1 tr. zákoníku, obviněná H. jako spolupachatelka podle §23 tr. zákoníku. Obviněný H. padělal velké technické průkazy, když na nich falšoval údaje o technických prohlídkách a obviněná H. pak provedla dokončení tohoto procesu, když zfalšované údaje zavedla do elektronické databáze registru vozidel. Obviněná H. podle nalézacího soudu věděla, že veškeré technické prohlídky jsou falešné, a že veškeré technické průkazy, které obviněný H. předkládal, jsou opatřeny falešným razítkem (srov. str. 47 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, k tomu rovněž srov. str. 42 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Nejvyšší soud k tomu dodává, že podle právní věty výroku rozsudku nalézacího soudu obviněná B. H. byla uznána vinnou, že padělala veřejnou listinu, aby jí bylo užito jako pravé, přičemž z výsledků provedeného dokazování a uvedených závěrů nalézacího soudu se podává, že obviněná svým jednáním spíše zřejmě naplnila znak spočívající v tom, že užila takovou listinu jako pravou, což by mělo být náležitě ve výroku rozsudku vyjádřeno, a to i přesto, že oba dva znaky, tj. jak „padělání veřejné listiny, aby jí bylo užito jako pravé“, tak i „užití takové listiny jako pravé“, jsou součástí stejné skutkové podstaty přečinu padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1 tr. zákoníku.
V rámci uplatněného dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatelka dále namítala, že v protokolu o výpovědi obviněného ze dne 20. 10. 2010 zcela absentuje podpis u podpisové doložky připravené pro nezúčastněnou osobu policistu B. Policista B. se přitom účastnil na věci ve fázi před zahájením trestního stíhání, nešlo by tedy stejně o osobu nezúčastněnou. De facto se z protokolu o výslechu obviněného ze dne 20. 10. 2010 podává, že při výslechu byli přítomni dva lidé – vyslýchající policista por. C. a obviněný J. H., což je v rozporu s ustanovením §95 odst. 3 tr. ř. a také čl. 75 Závazného pokynu policejního prezidenta č. 30 ze dne 21. 4. 2009. Dokazování k průběhu výslechu obviněného ze dne 20. 10. 2010 bylo provedeno u hlavního líčení dne 17. 1. 2012 a 23. 3. 2012. Policista Ing. C. přitom ve své výpovědi ještě uvedl, že samotný obsah výpovědi zkopíroval z protokolu o podání vysvětlení, který obviněný podal tohoto dne. Už tato skutečnost je nezákonná, když podle §95 odst. 1 tr. ř. výpověď obviněného se do protokolu zapíše zpravidla podle diktátu vyslýchajícího, v přímé řeči a pokud možno doslova. Soud zcela zjevně opřel svůj závěr o vině dovolatelky o důkaz, který byl opatřen cestou odporující zákonu. Tato skutečnost je o to závažnější, že sám obviněný J. H. ve svých pozdějších výpovědích uváděl skutečnosti jinak a sám výslovně uvedl, že se skutečnosti uvedené v protokolu o jeho výslechu ze dne 20. 10. 2010 nezakládají na pravdě.
S těmito námitkami dovolatelky se zabýval zejména odvolací soud, který v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že již soud prvního stupně vyslechnul jako svědky policisty (B. C., R. S. a P. B.), kteří vyslýchali oba obviněné, případně se zúčastnili na jejich výsleších. Výpovědi těchto svědků jsou věrohodné a předně je jimi vyvráceno tvrzení obviněného J. H. o tom, že se necítil po zdravotní stránce dobře, nemohl si vzít svoje léky apod. Vlastní průběh výpovědi obviněného byl patrný ze svědecké výpovědi B. C., který popsal, že případ se táhl od rána, přičemž obviněný H. odkazoval na svůj původní protokol, na svoji výpověď, kterou učinil před zahájením trestního stíhání s tím, že nemá, co by k tomu dodal. Proto policista zkopíroval výpověď obviněného v počítači, přetáhl ji do nového dokumentu, pomaličku slovo od slova to před ním přečetl, téměř po každé větě se jej ptal, zda to souhlasí, přičemž vše obviněný schválil a protokol podepsal. Svědek P. B. potvrdil, že byl přítomen výslechu obviněného, avšak nedokázal vysvětlit, proč předmětný protokol nepodepsal. Takový způsob výpovědi obviněného je na hraně zákona, ovšem podle přesvědčení odvolacího soudu nedošlo k tak fatálnímu porušení práv obžalovaného upravených v §33 odst. 1 tr. ř., ani dalších jeho práv upravených v ustanoveních §§91, 92, 93, 95 tr. ř., které by vedly k tomu, že výpověď J. H. ze dne 20. 10. 2010 je výpovědí neprocesní, ke které nesmí soud přihlížet při zjišťování skutkového stavu. Podle §95 odst. 1 tr. ř. se výpověď obviněného do protokolu zapíše zpravidla podle diktátu vyslýchajícího, v přímé řeči a pokud možno doslova. Je tedy zřejmé, že přímý diktát výpovědi obviněného vyslýchajícím v přípravném řízení je sice pravidlem, ale není bezvýjimečným postupem, a bylo možné postupovat analogicky v intencích ustanovení §95 odst. 1 tr. ř. a zkopírovat pomocí počítačového programu text, který po přečtení jeho obsahu a schválení jeho obsahu (věty po větě, jak popsal vyslýchající) ze strany obviněného, se stal posléze i jeho výpovědí, které předcházelo jeho řádné poučení, když tuto svou výpověď také obviněný bez námitek podepsal. Podle §95 odst. 3 tr. ř. protokol o výslechu, který je prováděn bez přibrání zapisovatele, je nutno vyslýchanému před podpisem přečíst, nebo k přečtení předložit v přítomnosti nezúčasněné osoby. V daném případě policejní komisař protokol o výslechu obviněnému přečetl, takže bylo dodrženo ustanovení §95 odst. 3 tr. ř. Jestliže byla přítomna podpisu protokolu o výpovědi obviněného i přibraná osoba, v daném případě por. Bc. P. B., který jej opomněl podepsat, pak se jedná o pochybení, ke kterému odvolací soud uvedl, že ani tato skutečnost není překážkou způsobilou k tomu, aby bránila soudu použít tento protokol jako procesní důkazní prostředek (srov. str. 40 – 41 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Ani Nejvyšší soud neshledal, že by prvotní výpověď obviněného J. H. ze dne 20. 10. 2010 byla procesně nezpůsobilá a neúčinná, pokud byla použita ve vztahu k obviněnému J. H., a to s ohledem na to, že absentuje podpis další přítomné osoby policisty B. a s ohledem na to, že samotná výpověď byla zkopírována z protokolu o podání vysvětlení, či pro případ dovolatelkou udávaného rozporu s ustanovením §95 odst. 3 tr. ř. a čl. 75 Závazného pokynu policejního prezidenta č. 30 ze dne 21. 4. 2009. Je sice pravdou, že postup použitý v daném případě není v souladu s ustanovením §95 odst. 1 tr. ř., který předpokládá, že výpověď obviněného se do protokolu zapíše zpravidla podle diktátu vyslýchajícího v přímé řeči a pokud možno doslova. Podle ustálené judikatury smyslem dodržení požadavků na protokolaci výpovědi obviněného je, aby nebyla jeho výpověď účelově zkreslována vyslýchajícím orgánem a zároveň aby její obsah poskytoval jednak záruku zachování práva obviněného na vlastní obhajobu (tj. zejména práva vyjádřit se ke všem skutečnostem a k důkazům o nich) a jednak aby byl zachycený obsah výpovědi obviněného spolehlivým podkladem pro další postup orgánů činných v trestním řízení a pro jejich rozhodování. Proto musí být výpověď obviněného v každém stadiu řízení správně zaprotokolována, aby protokol poskytoval dostatečně jasný obraz toho, co bylo ve výpovědi obsaženo, případně jaké odchylky oproti předchozí výpovědi vykazuje, a aby bylo zřejmé, že při výslechu byl dodržen postup předepsaný pro provádění důkazu výslechem obviněného (srov. č. 29/1977-III. Sb. rozh. tr.). Kromě řádně zaznamenaného obsahu výpovědi obviněného musí být v protokole zachycen i obsah poučení daného před výslechem obviněnému (viz §91 odst. 1 tr. ř.). Nejvyšší soud k tomu považuje za nutné ještě zdůraznit, že není pochyb o tom, že výpověď obviněného J. H. zedne 20. 10. 2010, byť nebyla zaprotokolována podle výpovědi obviněného, ale podle jeho předchozího vyjádření, na které obviněný odkazoval jako na správné, odpovídala tomu, jak se obviněný J. H. při výslechu dne 20. 10. 2010 v návaznosti na předchozí výslech z hlediska obsahu výpovědi vyjádřil, což vyplývá i z toho, že tento protokol o výpovědi bez námitek podepsal a ani v dovolání správnost či procesní použitelnost tohoto protokolu nenapadal, a to přesto, že později vypovídal pokud jde o některé podstatné skutečnosti jinak. Jak vyplývá z toho, co bylo již shora uvedeno, bylo v zásadě dále dodrženo ustanovení §95 odst. 2 tr. ř., pokud bylo prokázáno, že vyslýchající uvedenou výpověď obviněnému J. H. pomaličku slovo od slova před ním přečetl, téměř po každé větě se jej ptal, zda to souhlasí, přičemž vše obviněný schválil a protokol podepsal. Z hlediska požadavků ustanovení §95 odst. 3 tr. ř., na které dovolatelka B. H. také poukázala, není zásadním pochybením, jestliže přibraná osoba, v daném případě por. Bc. P. B., byť lze mít s ohledem na její činnost v přípravném řízení v této věci i pochybnosti o její nezúčastněnosti, opomněla protokol podepsat, ač jinak byla přítomna podpisu protokolu o výpovědi obviněného J. H.. Ani tato skutečnost sama o sobě není překážkou způsobilou k tomu, aby bránila soudu použít tento protokol jako procesní důkazní prostředek vůči obviněnému J. H., zvláště když ani tuto skutečnost obviněný J. H. ve svém dovolání nenamítl.
Obviněná B. H. uplatnila rovněž dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., který spočívá v tom, že obviněný neměl obhájce, ač ho měl mít. Jde tedy o porušení ustanovení o nutné obhajobě. K dovolacímu důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. dovolatelka uvedla, že v rámci hlavních líčení uváděl J. H. v postavení obžalovaného skutečnosti, které svědčily pro porušení práva na jeho obhajobu. Uvedl, že při svém zadržení chtěl telefonovat obhájci, že později mu telefonování nebylo umožněno a tedy úkony prováděné v den zadržení (20. 10. 2010) absolvoval nedobrovolně bez obhájce. Není tak vůbec zřejmé, zda obviněný J. H. byl řádně poučen o právu na obhajobu. Flagrantním porušením práva na obhajobu dovolatelky je skutečnost, že ona sama se neúčastnila výslechu obviněného konaného dne 20. 10. 2010, o který obecné soudy opřely dokazování v této trestní věci a samotný závěr o vině dovolatelky, zvláště když se ho neúčastnil ani její obhájce, kterého tehdy ještě neměla (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 19. 6. 2007, sp. zn. II. ÚS 175/06, publikovaný ve sv. 41, ročníku 2006 Sb. n. a u. ÚS).
K těmto námitkám dovolatelky Nejvyšší soud v návaznosti na to jak se s touto námitkou obviněné B. H. vypořádal odvolací soud (viz shora) konstatuje, že obviněnému J. H. bylo usnesením ze dne 20. 10. 2010 sděleno obvinění pro trestné činy podvodu podle ustanovení §209 odst. 1 tr. zákoníku, kde sazba trestu odnětí svobody činí až dvě léta, a padělání a pozměnění veřejné listiny podle ustanovení §348 odst. 1 tr. zákoníku, kde sazba trestu odnětí svobody činí až tři léta (srov. č. l. 1 spisu). Podle ustanovení §36 odst. 3 tr. ř. koná-li se řízení o trestném činu, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let, musí mít obviněný obhájce už v přípravném řízení. V případě obviněného J. H. se tedy nejednalo o případ nutné obhajoby, který by si vyžadoval přítomnost obhájce obviněného při výslechu konaném dne 20. 10. 2010. Kromě toho je zřejmé, že obviněný byl před započetím výslechu konaného dne 20. 10. 2010 poučen o právu na obhajobu (srov. č. l. 116 a 117 spisu), přičemž sám obviněný uvedl, že obhájce si nevolí (srov. č. l. 117 spisu). Podle Nejvyššího soudu tak nebyl u obviněné B. H., ale ani u obviněného J. H. naplněn dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. c) tr. ř.
V čem však došlo ze strany orgánů činných v trestním řízení k pochybení, je to, že výslechu spoluobviněného obviněného J. H. konaného dne 20. 10. 2010 se neúčastnila ani obviněná B. H. a ani její obhájce, kterého v té době ještě ani neměla, ačkoliv soudy nižších stupňů o tento důkaz opřely rozhodování o vině nejen spoluobviněného J. H., ale i obviněné B. H.. Nejvyšší soud po přezkoumání odůvodnění rozsudků soudů nižších stupňů musí konstatovat, že soudy rozhodující v této trestní věci se nevypořádaly tím, co opakovaně ve svých nálezech zdůraznil Ústavní soud, a to, že výpověď spoluobviněného (zde J. H.) učiněnou v přípravném řízení je možné ve vztahu k obviněnému (zde B. H.) přečíst a použít jako podklad pro rozhodnutí o vině obviněného (B. H.) jen tehdy, byl-li tomuto úkonu účasten obhájce obviněného, který je touto výpovědí usvědčován, nebo samotný obviněný, pokud obhájce neměl a ani ho mít nemusel či nemusí. V opačném případě je možné protokol o výpovědi spoluobviněného u hlavního líčení pouze obviněnému předestřít podle §212 tr. ř. a nikoliv přečíst k důkazu podle §207 odst. 2 tr. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 19. 6. 2007, sp. zn. II. ÚS 175/06, publikovaný pod č. 98/2007 Sb. n. a u. ÚS). Tedy pro zachování ústavně zaručeného práva na obhajobu, lze výpověď spoluobviněného (J. H.) učiněnou v přípravném řízení přečíst a použít jako podklad pro rozhodnutí o vině proti spoluobviněnému (B. H.) jen tehdy, byl-li tomuto procesnímu úkonu účasten obhájce spoluobviněného (B. H.), který je touto výpovědí usvědčován, nejedná-li se současně o jinou zákonem připuštěnou výjimku použitelnosti takové výpovědi (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 4. 2006, sp. zn. II. ÚS 297/04, publikovaný pod č. 84/2006 Sb. n. a u. ÚS). Těmito skutečnostmi se odvolací soud nezabýval, reagoval pouze na námitky obviněného J. H. týkající se toho, že na jeho výpovědi obviněného ze dne 20. 10. 2010 chybí podpis osoby přítomné, že výslech byl učiněn bez účasti obhájce a že tato skutečnost je o to závažnější, že sám obviněný J. H. ve svých pozdějších výpovědích uváděl skutečnosti jinak a také sám výslovně uvedl, že se skutečnosti uvedené v protokolu o jeho výslechu ze dne 20. 10. 2010 nezakládají na pravdě (srov. str. 40 – 41 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud tedy pouze shrnul, že nalézací soud nepochybil, když po provedeném dokazování přihlédl zejména k prvotní výpovědi obviněného J. H. (srov. str. 42 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
Nejvyšší soud tak má za to, že postupem soudů nižších stupňů byl naplněn dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť jejich rozhodnutí spočívá na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a to proto, že soudy při posuzování viny obviněné B. H. vycházely z výpovědi spoluobviněného J. H., kterou učinil v rámci přípravného řízení dne 20. 10. 2010, aniž by se současně zabývaly její použitelností ve smyslu uvedených nálezů Ústavního soudu vůči jmenované obviněné. V důsledku toho je třeba se zabývat tím, zda v důsledku uvedeného pochybení nedošlo extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními (srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05), a v návaznosti na to i k extrémnímu nesouladu skutkových zjištění s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. listopadu 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04, uveřejněn pod č. 172, ve sv. 35 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. nálezy Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/1994, sp. zn. III. ÚS 166/95, sp. II. ÚS 182/02, sp. zn. IV. ÚS 570/03 – Sbírka rozhodnutí, svazek 3, nález č. 34; svazek 4, nález č. 79; svazek 31, nález č. 130, svazek 33 nález č. 91 – a další).
Obviněná B. H. také uplatnila dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Dovolacím důvodem zde je rozhodnutí o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tedy spočívá ve třech různých okolnostech: řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání, anebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše jako první okolnost, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Jelikož Nejvyšším soudem bylo již shora konstatováno, že postupem nalézacího soudu byly naplněny dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obviněná B. H. tedy oprávněně uplatnila rovněž i dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Pokud se tedy týká dovolání obviněné B. H., Nejvyšší soud po přezkoumání věci shledal, že jsou naplněny dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. a), g) a l) tr. ř., tedy že ve věci rozhodl soud, který nebyl náležitě obsazen, napadená rozhodnutí spočívají na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenu g) §265b odst. 1 tr. ř. Z těchto důvodů Nejvyšší soud k podanému dovolání obviněné B. H. podle §265k odst. 1 tr. ř. částečně zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. 7. 2013, sp. zn. 8 To 155/2013, a to ve zrušující a odsuzující části týkající se obviněné B. H. a v části týkající se zamítnutí jejího odvolání, podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle §265 l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Brně přikázal, aby věc obviněné B. H. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto rozhodnutí učinil Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť vzhledem k charakteru vytknutých vad je zřejmé, že je nelze odstranit ve veřejném zasedání dovolacího soudu.
V novém řízení se Krajský soud v Brně vypořádá se všemi rozhodnými skutečnostmi a právními závěry, na které Nejvyšší soud shora poukázal a zejména bude nově rozhodovat v odvolacím řízení ve stejném složení senátu podle rozvrhu práce, zvláště pokud bude provádět či opakovat již provedené důkazy, přičemž musí zajistit, aby všechny důkazy prováděné ve veřejném zasedání odvolacího soudu (zejména výslechy svědků Ing. P. K. a I. E.) byly provedeny ve stejném složení senátu. Jak již bylo Nejvyšším soudem vytknuto, výslechu obviněného J. H. konaného dne 20. 10. 2010 se neúčastnila ani obviněná B. H. a ani její obhájce, ačkoliv soudy nižších stupňů o tento důkaz opřely rozhodování o vině obviněné B. H., což je v rozporu s nálezy Ústavního soudu ze dne 19. 6. 2007, sp. zn. II. ÚS 175/06, a ze dne 18. 4. 2006, sp. zn. II. ÚS 297/04, oba publikované ve sv. 41, ročníku 2006 Sb. n. a u. ÚS. Odvolací soud se tak při posuzování viny obviněné B. H. bude muset vypořádat s použitelností zmíněné výpovědi spoluobviněného J. H. z přípravného řízení vůči obviněné B. H. a poté znovu rozhodnout. Přitom Nejvyšší soud nepředjímá, jak odvolací soud rozhodne, tedy zda bude postupovat podle §259 odst. 1 tr. ř. nebo ve smyslu ustanovení §259 odst. 3 tr. ř., příp. ve spojení s ustanovením §263 odst. 6,7 tr. ř.
Podle §265s odst. 1 tr. ř. je Krajský soud v Brně vázán shora uvedenými právními názory, které vyslovil v tomto rozhodnutí Nejvyšší soud, a je povinen provést úkony, jejichž provedení dovolací soud nařídil. Vzhledem k tomu, co již bylo uvedeno shora, je nutno také zdůraznit, že při odůvodňování rozhodnutí je třeba postupovat důsledně tak, že v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal v návaznosti na rozsudek nalézacího soudu za prokázané a o které důkazy provedené převážně soudem prvního stupně své závěry ohledně skutkových zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění musí být patrno, jak se vypořádal s obhajobou, a to včetně všech odvolacích námitek, a proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona zejména v otázce viny a trestu. Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně bylo zrušeno jen v důsledku dovolání obviněné B. H., podaného samozřejmě v její prospěch, nemůže v novém řízení dojít ve smyslu §265s odst. 2 tr. ř. ke změně rozhodnutí v její neprospěch (zákaz reformationis in peius).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. července 2014
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.