ECLI:CZ:NS:2014:6.TDO.1089.2014.4
6 Tdo 1089/2014-II.-67
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 22. října 2014 o dovolání obviněného J. M. proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 1. 2014, sp. zn. 1 To 29/2013, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 1 T 11/2010, a obviněného D. J. proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 3. 2014, sp. zn. 1 To 6/2014, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 1 T 11/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných odmítají .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 20. 12. 2012, sp. zn. 1 T 11/2010, byl obviněný J. M. uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku a odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí S. v trvání pěti let, když podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon trestu odnětí S. zařazen do věznice s ostrahou, dále byl obviněnému podle §67 odst. 1, §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve výměře 500 denních sazeb, kdy jedna denní sazba činí 650,- Kč a pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl podle §69 odst. 1 tr. zákoníku stanoven náhradní trest odnětí S. v trvání dvaceti měsíců, dále byl pak obviněnému uložen podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu funkce statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech na dobu sedmi let; obviněný D. J. byl týmž rozsudkem uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., kterého se dopustil dílem sám a dílem formou spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. a byl odsouzen podle §250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí S. v trvání tří a půl roku, když pro výkon trestu odnětí S. byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem, dále mu byl podle §53 odst. 1, §54 odst. 1 tr. zák. uložen peněžitý trest ve výměře 100.000,- Kč, a pro případ, že by nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí S. v trvání deseti měsíců, podle §49 odst. 1, §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech na dobu sedmi let.
Z podnětu odvolání obviněného J. M. (mj. také spoluobviněné Ing. J. K., věc spoluobviněného D. J. byla usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 1. 2014 vyloučena podle §23 odst. 1 tr. ř. ze společného řízení k samostatnému projednání a rozhodnutí s tím, že věc bude nadále vedena pod sp. zn. 1 To 6/2014) byl rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. (věc vedená u Vrchního soudu v Olomouci pod sp. zn. 1 To 29/2013) byl obviněnému při nezměněném výroku o vině zločinem podvodu podle §209 odst. 5 tr. zákoníku uložen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku podle §58 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí S. v trvání tří let a šesti měsíců, podle §56 odst. 3 tr. zákoníku byl obviněný pro výkon trestu odnětí S. zařazen do věznice s dozorem, dále mu byl uložen podle §67 odst. 1, §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře 500 denních sazeb, kdy jedna denní sazba činí 650,- Kč, pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl obviněnému podle §69 odst. 1 tr. zákoníku stanoven náhradní trest odnětí S. v trvání sedmi měsíců a podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech na dobu sedmi let; rozsudkem téhož soudu (Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 3. 2014, č. j. 1 To 6/2014-7324) byl k odvolání obviněného D. J. podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněnému při nezměněném výroku o vině trestným činem podvodu podle §250 odst. 3 tr. zák. byl podle §250 odst. 3 tr. zák. uložen trest odnětí S. v trvání tří a půl roku a pro výkon trestu odnětí S. byl obviněný podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem, dále mu byl podle §53 odst. 1, §54 odst. 1 tr. zák. uložen trest peněžitý ve výši 100.000,- Kč a pro případ, že by nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl mu stanoven podle §54 odst. 3 tr. zák. náhradní trest v trvání tří měsíců, dále byl obviněnému uložen podle §49 odst. 1, §50 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech na dobu sedmi let.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 1. 2014, sp. zn. 1 To 29/2013, podal obviněný J. M. dovolání, stejně jako obviněný D. J., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 3. 2014, sp. zn. 1 To 6/2014. Nejvyšší soud svým usnesením ze dne 18. 9. 2014, č. j. 6 Tdo 1089/2014-60, rozhodl, že podle §23 odst. 3 tr. ř. z důvodů uvedených v §20 odst. 1 tr. ř. se věc obviněného J. M., vedená u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 6 Tdo 1089/2014 spojuje s věcí obviněného D. J., vedenou u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 6 Tdo 1090/2014, když spojené věci budou nadále vedeny pod sp. zn. 6 Tdo 1089/2014, a to s ohledem na řešení obdobné problematiky, řešené také soudem prvního stupně a také z hlediska hospodárnosti řízení.
V podaném dovolání obviněný J. M. (prostřednictvím obhájkyně) uplatňuje dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť podle jeho mínění napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K odůvodnění zmíněného dovolacího důvodu obviněný uvádí (bod V, str. 6 dovolání), že od samého počátku popírá, že by naplnil skutkovou podstatu trestného činu, kterým byl uznán vinným, neboť není spolehlivě doložena objektivní stránka takového činu a zejména pak nebylo prokázáno, že by naplnil subjektivní stránku stíhaného činu v podobě úmyslu eventuálního. Soudům vytýká, že při posuzování otázky zavinění se zaměřily na otázku fungování společnosti HHB a své závěry pak opřely o úvahu, že pokud společnost nemohla do budoucna prosperovat, bylo tomu tak od počátku a obviněný si musel být vědom hospodářské situace a byl srozuměn s tím, že společnost nedostojí svým závazkům. Podle mínění obviněného však taková úvaha soudu nemůže obstát, neboť výpověď obviněného i další shromážděné důkazy svědčí pro závěr, že obviněný byl přesvědčen o životaschopnosti i zlepšení finanční situace společnosti. Poukazuje na to, že se zajímal o chod společnosti, která mu byla prezentována jako perspektivní, proto neodmítl nabídku stát se jednatelem společnosti. Byl přesvědčován o příznivé finanční situaci a slibném budoucím vývoji společnosti, účetnictví proto protokolárně nepřebíral, k účtům společnosti neměl ani přístup. Snažil se snížit náklady na provoz společnosti, dbal o to, aby obchodní zástupci prezentovali nabízené produkty transparentním způsobem a neuváděli klienty v omyl. Věřil tomu, že pokud se podaří omezit výdaje společnosti, lze předpokládat dobrou finanční situaci společnosti do budoucna a její prosperitu. Dále uvádí, že ho neuspokojovala situace, kdy nemohl ovládat chod společnosti pro omezené pravomoci, a proto se rozhodl své působení ve společnosti ukončit. Ze shora uvedených důvodů vylučuje, že by v době působení jednatele ve společnosti měl jakoukoli představu o tom, že společnost nebude schopna dostát svým závazkům, a proto nelze u něj hovořit o vědomostní složce ve vztahu k nemožnosti společnosti splnit své závazky a tedy ani o tom, že by svým jednáním spočívajícím ve snaze o zajištění řádného chodu společnosti naplňoval znaky uvádění jiného v omyl. Dále argumentuje tím, že soudy neměly bez dalšího převzít jako ohraničení doby páchání trestné činnosti den, v němž podepsal účetní závěrku. Nesprávné právní posouzení spatřuje ve skutečnosti, že u něj s ohledem na shora uvedené bylo shledáno zavinění v podobě nepřímého úmyslu, když takový závěr nemá oporu v provedených důkazech, neboť koliduje s výpovědí obviněného, ale také spoluobviněných a svědků R. a S. I přes charakter uvedených námitek je přesvědčen, že Nejvyšší soud musí v případě jeho dovolání postupovat podle rozhodnutí Ústavního soudu, s ohledem na „existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů obou stupňů, neboť skutkový závěr o tom, že jednal vědom si nemožnosti zlepšení a srozuměn s tím, že společnost nedostojí svým závazkům, je opakem důkazů, na jejichž základě byl učiněn“. Nesprávné právní posouzení spatřuje také ve výpočtu výše škody, kdy opětovně poukazuje na to, že mu žádným důkazem nebylo prokázáno, že by byl srozuměn se způsobením škody v rozsahu vymezeném. Extrémní nesoulad v případě zjištěné výše škody spočívá podle obviněného v tom, že soudy neměly k dispozici dostatečné doklady, a jako přesvědčivý důkaz nemůže obstát posudek Mgr. L. a výpověď svědka Ing. P. – likvidátora společnosti, která byla vyvrácena dalšími důkazy. Vzhledem k tomu, že mu nebylo vyhověno, pokud požadoval opětovný výslech uvedeného svědka a výslech dalších svědků, vznáší námitku opomenutých důkazů a porušení principu spravedlivého procesu. S ohledem na výše uvedené námitky závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadené rozhodnutí i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a věc po zrušení přikázal Krajskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí a dále mu Nejvyšší soud přerušil výkon trestu, který mu byl uložen.
Obviněný D. J. v podaném dovolání prostřednictvím obhájkyně uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nesprávné hmotně právní posouzení spatřuje v absenci prokázání zavinění ve vztahu k trestnému činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., jakož i ve vztahu k nepřezkoumatelnému závěru soudu nalézacího i soudu odvolacího o výši způsobené škody. Poukazuje na to, že v daném případě se nejednalo o společnost typu pyramidové hry, případně letadla, jak nesprávně uzavřel soud prvního stupně a následně soud druhého stupně, když uvedená skutečnost podle jeho názoru vyplývá ze znaleckého posudku Mgr. L. Vyjádřil své přesvědčení, že závěry soudu prvního i druhého stupně jsou v rozporu s provedeným dokazování. Výhrady má rovněž ke způsobené škodě, kdy argumentuje tím, že ze žádného z provedených důkazů nevyplývá, že by byl srozuměn se způsobením škody, jak byla specifikována v tabulce rozsudku. Příjmové položky ve zpracovaném posudku podle obviněného zcela absentují, byť se jednoznačně jedná o aktiva na straně společnosti, a nebyly ve vztahu ke zjištěné škodě vůbec zohledněny. Uvedené skutečnosti podle mínění obviněného zakládají aplikovatelnost tzv. extrémního nesouladu. Výhrady obviněný rovněž vznesl ve vztahu k osobě svědka Ing. P. a vypracovanému znaleckému posudku. Závěry soudů vycházející z provedeného výslechu Ing. P. jsou podle mínění obviněného v extrémním nesouladu s dalšími ve věci provedenými důkazy. Má za to, že „všechny jím uváděné skutečnosti značným způsobem modifikují již tak nesprávně zjištěný skutkový stav, o němž jsou důvodné pochybnosti a jsou jednoznačně způsobilé vzbudit pochybnosti o jeho vině“.
Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření poukázala na to, že obdobnou argumentaci jako v dovolání uplatnili obvinění již v řízení před soudem prvního a druhého stupně v rámci své obhajoby. Zmíněnými námitkami se dostatečně zabývaly již soudy nižších stupňů, které své hodnotící závěry rozvedly zákonu odpovídajícím způsobem ve svých rozhodnutích, přičemž jejich závěry jsou logické a plně vycházejí z obsahu provedeného dokazování. Dále poukazuje na to, že veškeré námitky, které byly obviněnými uplatněny, jsou námitky skutkové, se kterými se soudy v rámci dokazování řádně vypořádaly a z jejich rozhodnutí je zřejmé, jak je soudy hodnotily. Podle státní zástupkyně se obvinění domáhají odlišného způsobu hodnocení zásadních důkazů. Státní zástupkyně své vyjádření uzavřela konstatováním, že vzhledem k tomu, že jde o námitky skutkové, navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání obou obviněných odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obou obviněných jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], byla podána osobami oprávněnými prostřednictvím obhájkyň [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahují i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Předně musí Nejvyšší soud konstatovat, že námitky, které oba obvinění uplatnili, se svým obsahem shodují s námitkami, které v rámci obhajoby uplatňovali po dobu trestního stíhání. Na situaci, kdy obvinění uplatňují obsahově shodné námitky s námitkami, se kterými se již soudy nižších stupňů vypořádaly, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408, podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ O zjevně neopodstatněné dovolání však půjde pouze za situace, kdy uplatněné námitky jsou z pohledu dovolacího důvodu právně relevantní.
Podstatu námitek obviněného J. M. lze shrnout v závěr, že napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, neboť z žádného důkazu nelze dovodit závěr o jeho úmyslném zavinění, které je podmínkou pro odsouzení pro úmyslný trestný čin, kterým byl uznán vinným. Dovodit lze pouze nedbalostní zavinění, avšak takovým není naplněna subjektivní stránka trestného činu podvodu. Uvedený závěr o nenaplnění subjektivní stránky trestného činu dovozuje ze skutečnosti, že nebylo možno vztáhnout jeho vědomost ve vztahu k hospodaření v podobě seznámení se s účetní uzávěrkou ke zmíněnému znaku trestného činu. Výhrady vznáší ke znaleckému posudku, hodnocení výpovědí svědků a neprovedení důkazů jím navržených a v neposlední řadě rovněž argumentuje tím, že mu nemohlo být přičítáno k tíži způsobení škody v objemu všech klientů, kterým mělo být poskytnuto plnění v období vymezeném ve skutkové větě napadeného rozhodnutí, neboť provedenými důkazy nebylo prokázáno, že by byl srozuměn se způsobením škody ve vymezeném rozsahu. Uvedené skutečnosti pak shrnuje pod konstatování, že uvedeným postupem byla porušena pravidla spravedlivého procesu a napadené rozhodnutí je v extrémním nesouladu – rozporu, ve smyslu judikatury Ústavního soudu.
Podstatu námitek obviněného D. J. (včetně doplňku dovolání a vyjádření se k vyjádření státní zástupkyně k dovolání obviněných) spatřuje Nejvyšší soud v tom, že soudy nesprávně stanovily výši škody, neboť v době, kdy byl jednatelem společnosti, klienti hradili závazky vyplývající mezi nimi a společností, nebylo tedy možné je vyzývat, aby přestali platit své závazky, neboť tím by byli poškozeni další členové klubu. Nepočínal by si tím s péčí řádného hospodáře a jednoznačně by došlo k ohrožení celého chodu společnosti. Soudům dále vytýká, že při svém rozhodování se nevypořádaly s faktem, že v České republice v předmětném období působilo více společností na totožném principu s identickými pravidly, které jsou činné doposud. Tudíž závěry soudů o tom, že šlo o nefunkční společnost, nemohou obstát a jsou v extrémním nesouladu. Obdobně jako obviněný J. M. se necítí vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., neboť mu nebylo prokázáno zejména naplnění subjektivní stránky stíhaného činu v podobě úmyslu eventuálního, „nebyly nadevší pochybnosti prokázány veškeré skutečnosti, které by umožnily učinit závěr ohledně jeho viny ze spáchání trestného činu podvodu“.
Jak již bylo shora konstatováno, povahu právně relevantních námitek nemohou mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek. Do uvedené kategorie bezpochyby patří výhrady obviněných proti znaleckému posudku, námitka neprovedení opětovného výslechu svědka, výhrady k výpovědím svědků apod. Nejvyšší soud v reakci na uvedený okruh námitek však podotýká, že dále se k nim vyjádří v odůvodnění svého rozhodnutí v souvislosti s problematikou trv. extrémního rozporu – nesouladu. Obdobného charakteru jsou také námitky obviněných, k otázce zjištěné výše škody, kdy soudům vytýkají, že škoda byla vyčíslena, aniž by k tomu byl dostatek podkladů. Vzhledem k tomu, že uvedenými námitkami se zabýval již soud prvního i druhého stupně, považuje Nejvyšší soud za dostatečné a odpovídající povaze dovolání – jako mimořádného opravného prostředku na tato rozhodnutí soudů nižších stupňů odkázat, neboť se s jejich závěry ztotožňuje. I přes uvedené však považuje Nejvyšší soud za vhodné opětovně zdůraznit, že na základě provedeného dokazování bylo ve skutkovém zjištění mj. konstatováno, že „přestože ze základních finančních výkazů společnosti v podobě rozvah, výkazů zisků a ztráta přehledu o peněžních tocích věděl že HHB již od r. 1988 vykazovala při své podnikatelské činnosti permanentní hospodářskou ztrátu, která se v následujících letech stále zvyšovala, stejně jako věděl, že nedochází k dostatečnému členskému naplnění prodejních klubů, v důsledku čehož nemůže dojít ke zlepšení situace z hlediska přísunu potřebných finančních zdrojů na chod společnosti, nebude schopna dostát svým závazkům vůči jednotlivým členům HHB; …podepisoval nové smlouvy o členství v HHB, …stávající a nové členy neinformoval o existujících hospodářských potížích, …čímž vytvářel nepravdivé zdání, že jde o normálně fungující a ekonomicky prosperující společnost, která řádně plní všechny své finanční závazky, kdy jednotliví členové postupně poukázali v období od dubna 2001 do prosince 2002 včetně finanční prostředky, dílem v hotovosti, dílem na bankovní účet, kdy uvedené prostředky nebyly členům HHB až na výjimky vráceny, přičemž takto získané prostředky byly použity mimo jiné na činnost HHB, čímž členům HHB způsobil škodu v celkové výši 6 305 349, - Kč (v případě obviněného J. M. za období od dubna 2001 do prosince 2002 včetně), 2 076 030,- Kč (v případě obviněného D. J. za období od února 2003 do 2004)“. Nedílnou součástí každého rozhodnutí kromě skutkového zjištění je také odůvodnění a právě v odůvodnění soud prvního stupně rozvádí své hodnotící úvahy k důkazům, které provedl a vysvětluje, na základě jakých skutečností dospěl k uvedeným závěrům. Právě v odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně na str. 24 – 31 je vysvětlen způsob fungování společnosti HHB. Ze znaleckého posudku a skutečností, které soud prvního stupně shora zmiňuje, pak dovozuje, že „pokud si obvinění nevšimli nereálnosti celého projektu již na samém počátku, muselo jim být vše zřejmé za situace, kdy společnost opakovaně vykázala hospodářskou ztrátu, tedy od 1. 4. 2000 . Z odůvodnění rozhodnutí na str. 34 – 35 rovněž vyplývá, že systém HHB stál na méně bonitních klientech a funkčnost společnosti byla nereálná. Zisk společnosti plynul z plateb členů prodejních klubů v podobě členských a manipulačních poplatků, kdy tyto zisky byly doplněny částí DPH a obviněnými uváděnou smluvní marží v rozdílech velkoobchodní a maloobchodní ceny, přičemž žádné další zisky společnost neměla. Náklady společnosti pak plynuly na její provoz v podobě pronájmů kanceláří a plateb energií, prostředků na zajištění motorových vozidel, provize obchodním zástupců, výdaje na reklamu, vydávání vlastního časopisu, mzdy apod. (viz blíže str. 41 a násl. rozsudku). Na základě situace o činnosti společnosti HHB popsané v rozsudku dospívá soud prvního stupně k závěru, že obvinění jako jednatelé věděli o nedobré situaci v této společnosti, a to i na základě problémové situace, která panovala u zcela shodné společnosti na Slovensku, přesto nikterak neinformovali stávající ani nové členy o výsledcích společnosti a i nadále společnost vedli k uzavírání nových smluv. Pokud soudy uzavírají, že obvinění věděli o nefunkčnosti systému společnosti HHB a přesto si počínali způsobem popsaným v rozsudku soudu prvního stupně, resp. soudu druhého stupně (který ponechal výrok o vině v případě obviněného J. M. i obviněného D. J. beze změny a pouze zrušil výrok o trestu a o tomto sám rozhodl), vycházely nejen ze znaleckého posudku a skutečností z něj plynoucích, které byly shora naznačeny (v intencích rozhodnutí soudu prvního stupně), ale také situace shodné společnosti na Slovensku, povinností jednatelů – kterými obvinění ve společnosti HHB byli, ale např. i skutečnosti, že obviněný J. M. působil v uvedené společnosti v letech 1998 až 2000 jako obchodní zástupce, D. J. od počátku (1998) až do prodeje společnosti v pozici společníka, popř. prokuristy a následně jako jednatel společnosti. K otázce subjektivní stránky se soud prvního stupně podrobně vyjádřil na str. 48 – 50 rozsudku, přičemž Nejvyšší soud se se závěry tohoto soudu ztotožňuje.
K otázce zjištěné výše škody se opět podrobně vyjádřil soud prvního stupně, když své úvahy rozvedl na str. 43 – 46 svého rozsudku. Při zjišťování výše škody bylo vycházeno nejen ze znaleckého posudku, který je obviněnými k uvedené problematice také zpochybňován, ale zejména z věrohodných dokladů, které byly předloženy poškozenými (viz str. 44 rozsudku). V něm je mj. také rozvedeno, které platby nebyly zařazeny do seznamu – tj. je poukázáno na případy, kdy orgány činné v trestním řízení aplikovaly zásadu in dubio pro reo (aplikace uvedené zásady je rovněž v konkrétních případech soudem zmíněna na str. 45). V souvislosti s otázkou výše škody bylo rovněž poukázáno na skutečnost, že výše škody mohla být podstatně vyšší, ale orgány činné v trestním řízení důsledně vycházely ze zásady in dubio pro reo, proto nelze hovořit o rozdílech ve výpočtu škody, ale jde o škodu, kterou se obviněným v minimální výši podařilo prokázat. Nepodstatnou skutečností ve vztahu k již zmíněné výši škody je také skutkové zjištění, že obvinění nejenže se podíleli na uzavírání nových smluv v době, kdy byli informováni o špatné finanční situaci společnosti (viz výklad ke skutkovému zjištění), ale v té době ponechávali funkčním stav, kdy stávající členové bez vědomí, že společnost HHB je ve špatné finanční situaci nadále poskytovali peníze na stanovené účty, což by bezpochyby nečinili, pokud by byli obviněnými řádně obeznámeni s touto špatnou finanční situací (o které obvinění věděli), se skutečností, že vložené peníze neobdrží zpět, ani za ně neobdrží adekvátní plnění. Za takto popsané situace je třeba závěr soudu prvního stupně o výši škody, tj. jako veškeré částky zahrnující mimo jiné také členské poplatky a manipulační poplatky, zaslané na účet společnosti HHB v období, které časově ohraničuje dobu páchání trestné činnosti, označit za správný. Otázkou působení více firem na území republiky s obdobnou charakteristikou se rovněž soud zabýval, byť okrajově, ale podstatné v této souvislosti je skutkové zjištění vyplývající mj. také ze znaleckého posudku, že předmětná společnost, kde obvinění působili jako jednatelé, od svého počátku vykazovala ztrátu, o čemž obvinění byli informováni a před novými i stávajícími členy se snažili vzbudit různými aktivitami obraz řádně fungující společnosti, za účelem dalšího přijímání finančních prostředků od klientů, přičemž při vědomí špatné finanční situace společnosti věděli o nemožnosti společnosti závazky uhradit.
Shora uvedené námitky, byť svým charakterem patří některé z nich pojmově do oblasti hmotného práva (otázka zavinění – subjektivní stránky), byly Nejvyšším soudem posouzeny jako námitky skutkové, kterými se obvinění snaží přesvědčit Nejvyšší soud o správnosti jimi předkládané verze skutkového stavu, který je však zcela odlišný od skutkového zjištění, které učinily soudy, a to na základě jimi navrhovaného doplnění dokazování, odlišného hodnocení důkazů apod. Na případ, kdy obviněný předkládá vlastní verzi skutkového děje, dopadá rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
Jak již bylo shora uvedeno, námitky obviněných jsou nikoli hmotně právního, ale procesního charakteru a ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se jedná pouze o formální uplatnění. Na uvedený postup pak dopadá rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Závěrem považuje Nejvyšší soud za potřebné se ještě vyjádřit k otázce tzv. extrémního nesouladu – rozporu. V této souvislosti lze konstatovat, že tzv. extrémní nesoulad – rozpor mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé je možným způsobem zásahu Nejvyšším soudem do skutkového zjištění. V předmětné trestní věci však k takové situaci nedošlo. Byť otázka „extrémního nesouladu“ není taxativně vymezeným dovolacím důvodem, Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí stejně jako Nejvyšší soud (např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces) připustily zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl dovolací důvod naplněn, avšak za situace, kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů. Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) však konstatovaly, že uvedený zásah lze akceptovat za striktně vymezených důvodů. Zmíněné soudy v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu , stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 1601/07). V návaznosti na výše uvedené je potřebné uvést, že soud prvního stupně si byl plně vědom důkazní situace a pečlivě přistupoval k hodnocení jednotlivých důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř., jak také bylo zmíněno v tomto usnesení a na případné pasáže rozhodnutí soudu prvního stupně poukázáno.
Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněných odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř. S ohledem na způsob rozhodnutí Nejvyšším soudem, stalo se bezpředmětným rozhodovat o žádosti o přerušení výkonu trestu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. října 2014
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann