ECLI:CZ:NS:2014:6.TDO.1200.2013.3
6 Tdo 1200/2013-I.-71
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 29. ledna 2014 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněných Ing. M. Č. a Z. R . proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 11. 2012, č. j. 1 To 14/2012-16416, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně pod sp. zn. 40 T 8/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání nejvyššího státního zástupce odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 11. 2012, č. j. 1 To 14/2012-16416, byl z podnětu odvolání obviněných M. Č. a Z. R. podle §258 odst. 1 písm. a), písm. b), odst. 2 tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně ze dne 22. 2. 2012, č. j. 40 T 8/2009-16223, kterým byli obvinění uznáni vinnými trestnými činy zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a), c) tr. zák. a trestným činem nadržování podle §166 odst. 1 tr. zák. (obviněný Ing. M. Č.) a trestným činem nadržování podle §166 odst. 1 tr. zák. (obviněný Z. R.), týmž rozsudkem byli obvinění R. D., MVDr. M. N., M. A. a P. M. podle §226 písm. a) tr. ř. zproštěni obžaloby státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočka v Ostravě, podané dne 27. 3. 2009, pro skutky kvalifikované obžalobou jako trestný čin podle §148 odst. 1, 4 tr. zák. (obviněný R. D.), podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §148 odst. 1, 4 tr. zák. a podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. k §148 odst. 1, 4 tr. zák. (obv. MVDr. M. N.) a podle §148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. (obviněný M. A. a P. M.), částečně zrušen v celé odsuzující části a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo soudem druhého stupně rozhodnuto tak, že obvinění Z. R. a Ing. M. Č. byli podle §226 písm. a) tr. ř. zproštěni obžaloby Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočka v Ostravě, sp. zn. 4 VZV 4/2006, ze dne 25. 3. 2009 pro skutky kvalifikované u obviněného Ing. M. Č. podle §158 odst. 1 písm. a), písm. c), odst. 2 písm. a), písm. c) tr. zák. a nadržování podle §166 odst. 1 tr. zák. a u obviněného Z. R. podle §166 odst. 1 tr. zák., neboť nebylo prokázáno, že se staly skutky, pro které byly obvinění stíháni. Týmž rozsudkem soudu druhého stupně (Vrchní soud v Olomouci ze dne 29. 11. 2012, č. j. 1 To 14/2012-16416) bylo podle §256 tr. ř. odvolání státního zástupce podané v neprospěch obviněných MVDr. M. N., M. A. a P. M. jako nedůvodné zamítnuto.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 11. 2012, č. j. 1 To 14/2012-16416, podal nejvyšší státní zástupce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle mínění dovolatele spočívá naplnění uplatněného dovolacího důvodu v předmětné trestní věci v tom, že Vrchní soud v Olomouci se zcela protichůdným způsobem staví k otázce vyhodnocení procesní použitelnosti provedených odposlechů, přičemž z odůvodnění rozsudku, který je napaden dovoláním „není vůbec zřejmý důvod, pro který odvolací soud až nyní a tedy zcela nově shledává provedené odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu za nezpůsobilé použít ve smyslu §89 odst. 2 tr. ř. k objasnění věci“. Dále poukazuje na to, že „pokud tyto byly na prvostupňové úrovni uznány jako použitelný důkaz, z jakého důvodu shledává v takovém procesním postupu nalézacího soudu závažnou vadu řízení, kterou v rámci svého opakovaného revizního postupu ve smyslu §254 odst. 1 tr. ř. ve vztahu ke zcela shodným výsledkům provedeného dokazování paradoxně doposud nespatřoval“. V této souvislosti pak státní zástupce popisuje dosavadní průběh řízení, aby následně konstatoval, že vrchní soud jako soud druhého stupně postupoval v rozporu s ustanovením §263 odst. 7 věty druhé tr. ř. a v rozporu s ustanovením §259 odst. 5 písm. a) tr. ř., když zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. ř. a sám ve věci rozhodl zprošťujícím rozsudkem, aniž by provedl ve veřejném zasedání jakýkoliv důkaz. Tento postup považuje dovolatel za odporující trestnímu řádu, což mělo podle jeho mínění za následek vydání nepředvídatelného a překvapivého zprošťujícího rozhodnutí, které se nachází v diametrálním protikladu se skutkovými závěry jemu předcházejícího rozhodnutí soudu prvního stupně a právní závěr soudu druhého stupně o tom, že se skutky, pro které byli Ing. M. Č. a Z. R. obviněni, nestaly, jsou pak v extrémním nesouladu se závěry, pro které byli tito obvinění postaveni státním zástupcem před soud. Vada rozhodnutí, kterou nejvyšší státní zástupce označuje jako extrémní nesoulad, je pak podle jeho názoru podřaditelná pod dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., což dovozuje nejvyšší státní zástupce z rozhodnutí Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, na která odkazuje. Rovněž odkazuje na to, že soud prvního stupně považoval pořízené odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu v duchu nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 615/2006 za použitelné, neboť byly pořízeny v období října až prosince 2003, zatímco zmíněný nález Ústavního soudu, kterým ve svém rozhodnutí soud druhého stupně argumentuje, upravuje podmínky pro odposlechy v souvislosti s dobou, kdy byl přijat, tj. v roce 2006. V závěru podaného dovolání nejvyšší státní zástupce uvádí, že „navzdory uvedeným skutečnostem odvolací soud vydal rozhodnutí, jehož právní závěr je v přímém protikladu s výsledky dokazování provedeného soudem prvního stupně, přičemž tyto výsledky odvolací soud sám nijak nekorigoval a tyto se pak dostaly do extrémního nesouladu se skutkovými zjištěními, což odůvodnilo použití §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a Vrchnímu soudu v Olomouci přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný Ing. Č. v písemném vyjádření k dovolání nejvyššího státního zástupce prostřednictvím obhájce uvedl, že dovolatel opřel své dovolání o tzv. extrémní nesoulad, který však není dovolacím důvodem, na který by zákon pamatoval. Výhrady státního zástupce spočívají v tom, že se neztotožnil s hodnotícími úvahami soudu druhého stupně, který mj. označil za nezákonný důkaz pořízené odposlechy, ke kterým nebylo možno přihlížet. V daném případě se jednalo o jediný důkaz, který podle nejvyššího státního zástupce jako nepřímý důkaz měl prokazovat vinu obviněného, aniž by dovolatel přihlédl k dalším důkazům, které vinu obviněného neprokazovaly. Tyto důkazy však státním zástupcem zůstaly bez povšimnutí. V souvislosti se svojí argumentací odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu, která se zmíněnou problematikou zabývala. Závěrem svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b), e) či f) tr. ř.
Obviněný Z. R. prostřednictvím obhájce ve svém vyjádření uvedl, že dovolatel oproti soudu druhého stupně zcela přehlíží rozhodnutí Ústavního soudu, který vymezil kritéria pro obsah odůvodnění příkazu k odposlechu a odkazuje např. na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 615/06 či II. ÚS 789/06. V další části svého vyjádření k dovolání konstatuje rozhodnutí soudu prvního stupně, který povolil odposlechy v jejich trestní věci, aby následně dospěl k závěru, že uvedená usnesení Okresního soudu v Ostravě nesplňovala podmínky vymezené nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 615/206, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání nejvyššího státního zástupce jako nedůvodné odmítl, případně zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání nejvyššího státního zástupce je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda nejvyšším státním zástupcem vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy.
Z dovolání nejvyššího státního zástupce vyplývá, že tento dovozuje uplatněný dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. primárně z procesního postupu soudu druhého stupně. Tomu vytýká, že aniž by provedl dokazování ve smyslu §259 odst. 3 tr. ř. s přihlédnutím k §263 odst. 7 tr. ř., sám ve věci rozhodl rozsudkem tak, že odsuzující rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. ř. zrušil a následně sám obviněné obžaloby podle §226 písm. a) tr. ř. zprostil. Uvedený postup považuje dovolatel za neočekávaný a nepředvídatelný a tato skutečnost má být ve své podstatě dovolacím důvodem, byť zastřešena pod pojem tzv. extrémního nesouladu, který Ústavní soud v některých svých rozhodnutích, stejně jako Nejvyšší soud označily za důvod, který umožňuje přezkum rozhodnutí v mimořádném opravném řízení prostřednictvím dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Uvedený postup, resp. rozhodnutí soudu druhého stupně mohlo být pro dovolatele překvapivé z pohledu státního zástupce, který na obviněné podal obžalobu, avšak v rámci objektivity je nutno uvést, že bezpochyby nebylo a nemohlo být pro státního zástupce až tak překvapivé, neboť soud prvního stupně svým rozsudkem ze dne 23. 2. 2010, pod sp. zn. 40 T 8/2009, obviněné Ing. M. Č. a Z. R. obžaloby zprostil podle §226 písm. b) tr. ř., neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem (nutno podotknout, že týmž rozsudkem byli obvinění R. D., MVDr. M. N., M. A. a P. M. obžaloby zproštěni podle §226 písm. a) tr. ř., neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro který byli obvinění stíháni. Odvolání státního zástupce podané v neprospěch těchto obviněných bylo rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne ze dne 29. 11. 2012, č. j. 1 To 14/2012-16416, podle §256 tr. ř. zamítnuto – jedná se o totéž rozhodnutí, které je v případě obviněných Ing. M. Č. a Z. R. napadeno dovoláním). V rámci nového řízení před soudem prvního stupně tento dospěl k závěru, že vina obviněných vyplývá z „provedených odposlechů“ (viz str. 24-25 rozsudku), kdy mj. na straně 24 svého rozsudku konstatuje výpovědi svědků, které, jak uvádí, neprokazují spáchání trestné činnosti obv. Ing. M. Č. Zde lze souhlasit s dovoláním nejvyššího státního zástupce v tom, že výrok o vině obviněného Ing. M. Č. a Z. R. byl vybudován na základě názoru k dalšímu postupu, který ve věci vyslovil soud druhého stupně ve svém usnesení ze dne 25. 5. 2011, č. j. 1 To 23/2011-15889, kdy tento uvedl, že bude na soudu prvního stupně, aby provedl rozbor jednotlivých odposlechů a znovu tyto vyhodnotil v návaznosti i na to, jaké skutkové závěry budou učiněny v rámci doplněného dokazování ve vztahu ke společnosti ZLÍNSTAV, a.s. a MORÁVIA-CHEM, s.r.o. Nutno však podotknout, že soud druhého stupně se v tomto rozhodnutí nezabýval procesní použitelností odposlechů ve smyslu zmíněného nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 615/2006, ani se nevyslovil k procesní použitelnosti těchto důkazů a v tomto směru nezaujal žádné konkrétní stanovisko.
V souvislosti s odkazem na tzv. extrémní nesoulad (rozpor) a jeho nutnost podřadit jej pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však musí Nejvyšší soud uvést, že žádné ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. neuvádí jako dovolací důvod tzv. „extrémní nesoulad“, a to ani jako obsahovou součást zmíněného §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nutno dodat, že problematiku tzv. „extrémního nesouladu“ nelze aplikovat na trestní věc obviněných, kdy veškerá argumentace nejvyššího státního zástupce spočívá v tom, že nesouhlasí s tím, jak soud druhého stupně vyhodnotil procesní použitelnost dle dovolatele usvědčujícího důkazu, a to odposlechu telefonních hovorů.
Pokud nejvyšší státní zástupce cituje ve svém dovolání ustanovení Listiny základních práv a svobod, rozhodnutí Ústavního soudu, kde tento cituje nutnost svého zásahu, pokud tak neučinil již Nejvyšší soud, nese-li uvedené rozhodnutí znaky překvapivosti, či svévole na straně obecných soudů, pak je však nutno uvést, že Ústavní soud zásah do pravomocného rozhodnutí za tzv. existence extrémního rozporu připouští pouze za existence striktně vymezených důvodů. Nejvyšší soud však v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu, stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 1601/07).
V návaznosti na výše uvedené je potřebné uvést, že soud druhého stupně primárně posuzoval procesní použitelnost důkazu, a pokud shledal, že tento důkaz byl opatřen v rozporu se zákonem, nemohl jeho obsah a z něj plynoucí skutečnosti ve vztahu ke skutkovému stavu, jak má na mysli ustanovení §259 odst. 3 tr. ř. či §263 odst. 7 tr. ř.), kde se hovoří o změně nebo doplnění, vůbec hodnotit. Na tomto místě je nutno připomenout, že obvinění byli zproštěni obžaloby podle §226 písm. a) tr. ř., tj. z důvodu, že nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro který byli obvinění stíháni. Zproštění podle tohoto ustanovení přichází v úvahu jak za situace, že se prokáže, že se skutek nestal, tak za situace, kdy soud na základě výsledků provedeného dokazování nemůže spolehlivě uzavřít, zda se skutek opravdu stal. V předmětné trestní věci soud druhého stupně uzavřel, že „vina odvolatelů byla založena primárně jen na odposleších telefonních hovorů, když z odůvodnění příkazů k provedení odposlechů je zjevné, že tyto pro svůj obsah v odůvodnění nemohou obstát“. V kontextu těchto konkrétních okolností, na které poukazuje Nejvyšší soud, pak lze stěží akceptovat odkaz nejvyššího státního zástupce na jím zmiňovaná rozhodnutí Ústavního soudu, která se zabývala problematikou překvapivosti rozhodnutí, či libovůlí, neboť rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 544/98, [109/1999 USn.] (ústavní stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 10. 1998, čj. 19 Co 598/97-62, citace - Ani to, že předmětem sporu je bagatelní částka, nemůže vést k trivializaci základních práv a svobod v situaci, kdy postup obecných soudů nebo některého z nich nese znaky libovůle. Tak je tomu i tehdy, kdy odvolací soud se odchýlí od hodnocení důkazů soudem prvého stupně a tyto důkazy hodnotí jinak, aniž by je sám opakoval nebo doplnil. Jinými slovy, odchýlil-li se odvolací soud nejen od skutkových zjištění, jaká učinil soud prvého stupně na základě bezprostředně před ním provedených důkazů, ale také od právních závěrů, z těchto zjištění vycházejících, a sám, bez jakéhokoli dokazování, aniž by jakýmkoli způsobem umožnil stěžovatelce se vyjádřit k jím nově nastolenému meritu věci, odepřel jí tímto postupem právo na spravedlivý proces ve smyslu již citovaných čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 36 odst. 1 Listiny), stejně jako rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 93/99, kde ústavní stížnost byla podána proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. listopadu 1998, č. j. 33 Ca 63/98-23, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí katastrálního úřadu ze dne 17. února 1998, č. j. V 7/593/98, o zamítnutí návrhu na vklad vlastnických práv, stěží lze na předmětnou trestní věci obviněných aplikovat. V neposlední řadě na předmětnou trestní věc nedopadá ani zmiňované rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. 445/06 (se kterým se lze plně ztotožnit), neboť v tam uváděné věci dospěl soud druhého stupně k závěru, že se stěžovatel dopustil také neoprávněných manipulací na tzv. valutových účtech klientů, a tím způsobil bance škodu ve výši 501 910 Kč, což je částečnou změnou skutkového stavu zjištěného před soudem prvního stupně, neboť ten dospěl ke skutkovému zjištění, kdy mj. škoda byla 248 500,- Kč. Odvolací soud ke změně skutkového stavu dospěl poté, co rozdílným způsobem hodnotil nalézacím soudem provedené důkazy, aniž by tyto sám provedl.
Lze tedy konstatovat, že nejvyšší státní zástupce se domáhá změny skutkových zjištění, tedy ve skutečnosti vytýká soudům nesprávnost v hodnocení důkazů. Zjednodušeně řečeno, vychází-li napadené rozhodnutí z toho, že nebylo prokázáno, že se skutek stal, pak státní zástupce se domáhá zjištění, že se skutek stal, a to tvrzením, že soud druhého stupně nesprávně hodnotil procesní použitelnost usvědčujícího důkazu s tím, že jej neprovedl (srov. přiměřeně roz. č. 40/2005 Sb. roz. tr.).
Již vůbec se pak Nejvyšší soud nemohl ztotožnit s argumentací uplatněnou v dovolání (byť opět procesního charakteru, dovolací důvod nenaplňující), že „rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 615/2006, bylo vydáno později ve vztahu k trestné činnosti obviněných, když obvinění se trestné činnosti měli dopouštět v době v letech 2003 až 2004, a pokud soud prvního stupně odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu považoval za zákonné a relevantní důkazy, pak měl zřejmě na mysli kritérium zákonnosti procesního postupu soudu ve smyslu ustanovení §88 odst. 2 tr. ř., tak, jak byly v době vydání jejich soudního nařízení vykládány a kodifikovány tehdejší judikaturou“. Je však vhodné upozornit na tu skutečnost, že sám Ústavní soud se ve shora zmiňovaném rozhodnutí zabýval situací před rokem 2003 a dospěl k závěrům, které jsou podrobně rozvedeny v rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 11. 2012, č. j. 1 To 14/2012-16416 (str. 19-23).
Za nepřiléhavou námitku, která nenaplňuje dovolací důvod, je rovněž nutno označit zmínku, že „v souvislosti s podrobným rozborem vypovídací hodnoty pořízených odposlechů nalézací soud rovněž poukázal na to, že samotné odposlechy nejsou jediným důkazem svědčícím o trestné činnosti obou obviněných, přičemž je zmiňován rozsudek soudu prvního stupně (Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně ze dne 23. 2. 2010, sp. zn. 40 T 8/2009, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 1 To 20/2010). Nejvyšší soud pouze připomíná, že dovolání lze podat proti pravomocnému rozhodnutí soudu, kterým bylo rozhodnuto ve druhém stupni (viz blíže §265a odst. 1, 2 tr. ř.). Ve vztahu k oběma obviněným je tímto pravomocným rozhodnutím až rozhodnutí soudu druhého stupně, které bylo dovoláním napadeno, nikoli tedy v tomto odstavci zmiňovaná rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně, přičemž závěry soudu druhého stupně ke zprošťujícímu rozsudku původně vydanému soudem prvního stupně jsou shora také již zmíněny. Jak již bylo uvedeno shora, soud prvního stupně po zrušení svého rozsudku rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 1 To 20/2010, vinu obviněných dovodil pouze na základě odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu (viz str. 24-25 rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 11. 2012, č. j. 1 To 14/2012-16416). I přes shora uvedené skutečnosti musí Nejvyšší soud konstatovat (v rámci objektivity), že již ve státním zástupcem zmiňovaném rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně ze dne 23. 2. 2010, sp. zn. 40 T 8/2009, soud prvního stupně uvádí, že sice za procesně použitelné považuje odposlechy a záznamy o provozu telekomunikačního provozu, aby však současně uvedl, že „výpověď obviněných M. A. a P. M. nebyly jakýmikoliv důkazy v průběhu hlavního líčení vyvrácena a tyto výpovědi svědčí ve prospěch obviněných Ing. M. Č. a Z. R.“, přitom obvinění M. A. a P. M. byli shora uvedeným rozsudkem zproštěni obžaloby podle §226 písm. a) tr. ř a toto zproštění vzhledem k tomu, že odvolání státního zástupce bylo zamítnuto, se stalo pravomocným. Další usvědčující důkazy nebyly shledány (viz podrobněji str. 90-91 rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně ze dne 23. 2. 2010, sp. zn. 40 T 8/2009).
Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání nejvyššího státního zástupce podané v neprospěch obviněných Ing. M. Č. a Z. R. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. ledna 2014
Předseda senátu :
JUDr. Jan Engelmann