ECLI:CZ:NS:2014:6.TDO.218.2014.1
sp. zn. 6 Tdo 218/2014-22
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 26. února 2014 o dovolání obviněného R. S. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 8. 2013, sp. zn. 10 To 80/2013, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 50 T 1/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 8. 2013, sp. zn. 10 To 80/2013, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 5. 2013, sp. zn. 50 T 1/2013, kterým byl obviněný uznán vinným jednak zvlášť závažným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, dílem ve stadiu pokusu podle §21 a §185 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, jednak přečinem soulože mezi příbuznými podle §188 tr. zákoníku (bod 1 výroku rozsudku) a dále zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. b), d) tr. zákoníku (bod 2 výroku rozsudku) a byl odsouzen podle §185 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti roků, když pro výkon uloženého trestu odnětí svobody byl podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 8. 2013, sp. zn. 10 To 80/2013, podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání, když uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s argumentací, že „dovolání směřuje do výroku o vině a do výroku o uloženém trestu“.
Podle mínění obviněného podmínky vyžadované pro použití dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou naplněny tím, že orgány přípravného řízení postupovaly v rozporu s ustanovením §100 a §101 tr. ř., kdy jeho nezletilé děti nebyly náležitě v souladu s výše uvedenými ustanoveními poučeny a policejním orgánem byly vedeny k tomu, aby proti němu vypovídaly. Následně také soud prvního i druhého stupně postupovaly v rozporu s ustanovením §2 tr. ř., když nereagovaly na shora uvedené pochybení, a tím podle obviněného porušily „procesní postup předepsaný pro zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů, též v té části, kdy se zabýval rozpory mezi jeho výpovědí na straně jedné a výpovědí dcery Z. S. na straně druhé“. Ve vztahu ke skutku uvedenému pod bodem 2) výroku o vině poukazuje na to, že v řízení nebylo prokázáno týrání manželky ve smyslu zlého nakládání vyznačujícího se vyšším stupněm hrubosti, bezcitnosti a trvalosti, které taková osoba pociťuje jako těžké příkoří. Je toho názoru, že nebyly opatřeny důkazy, které by bez pochybností umožňovaly učinit závěr, že manželku týral. V této souvislosti poukazuje na rozhodnutí, podle kterých je „nutno vždy zkoumat, zda existuje soulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními“. Rovněž „se dovolává nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 669/05, aby byl vzat v potaz princip presumpce neviny“ a v kontextu s uvedenou argumentací opětovně poukazuje na rozpory mezi jeho výpovědí a výpovědí jeho manželky, které nelze vyložit v jeho neprospěch, ale naopak, je nutno vzniklé pochybnosti vykládat v jeho prospěch v souladu se zásadou in dubio pro reo. Vyjadřuje přesvědčení, že nebylo provedeným dokazováním mimo jakoukoli rozumnou pochybnost prokázáno s nejvyšším stupněm jistoty, že se jednání, pro které byl odsouzen dopustil, kdy postup soudu prvního i druhého stupně odporuje čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listiny), čl. 36 Listiny, stejně jako §2 odst. 5, 6 tr. ř., a proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí i jemu předcházející rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně činná u nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného namítla toto odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť obviněný se ve své dovolací argumentaci výlučně zabývá pouze otázkami skutkovými, resp. soudům vytýká nesprávný způsob, jímž hodnotily provedené důkazy. Vzhledem k tomu, že se svými námitkami obviněný domáhá odlišného způsobu hodnocení základních důkazů, navrhla dovolání odmítnout (viz shora).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
V souvislosti s námitkami, které obviněný uplatnil v první části svého dovolání, kterými zpochybnil způsob výslechu nezl. dětí s odkazem na nerespektování ustanovení §100 tr. ř. a §101 tr. ř. a následně soudy porušené ustanovení §2 tr. ř., pak Nejvyššímu soudu nezbývá, než obviněného upozornit na tu skutečnost, že se jedná o procesní ustanovení, nikoli hmotně právní ustanovení, kterými by mohl být naplněn dovolací důvod jím zvolený, tj. ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Uvedené námitky však nelze akceptovat ani z jím zmíněného náhledu Ústavního soudu v souvislosti s obviněným zmiňovanými rozhodnutími. Přestože se jedná o námitky procesní, které uplatněný dovolací důvod nenaplňují, musí Nejvyšší soud poznamenat, že již soud prvního stupně rozvedl ve svém rozsudku na str. 7 – 8, jakým způsobem byly uvedené výslechy nezl. dětí pořízeny, kdy poučení shledal s ohledem na věk nezletilých zcela odpovídající zákonu. Uvedená námitka byla uplatněna obviněným rovněž v odvolání, a odvolací soud na ni reagoval na straně 5 – 6 svého usnesení. S uvedenými hodnotícími závěry soudu prvního i druhého stupně se Nejvyšší soud ztotožňuje a vzhledem k tomu, že jde o opakování námitek (procesních), se kterými se již soud prvního stupně a následně soud druhého stupně zákonu odpovídajícím způsobem vypořádaly, postačovalo by odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ze kterého mj. vyplývá, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ (viz Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17, C.H.Beck). Vzhledem k odkazu obviněného na ustanovení Listiny a v dovolání uváděná rozhodnutí Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, musí Nejvyšší soud konstatovat, že v dané trestní věci se nejedná o případ, kdy by mohlo jít o tzv. extrémní nesoulad. Z rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně je nezpochybnitelné, že se vypořádaly s námitkami obviněného a rozvedly své hodnotící úvahy (ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř.), které je vedly ke skutkovému zjištění (§2 odst. 5 tr. ř.), které se stalo podkladem pro uznání obviněného vinným (viz str. 11-12 rozsudku). Pokud obviněný na tomto místě odkazuje na ustanovení Listiny, pak považuje Nejvyšší soud za vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Lze plně souhlasit s vyjádřením státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství, že námitkami se obviněný pouze snaží dovolací soud přesvědčit o správnosti své verze skutkového děje a v této souvislosti odkazuje na nedostatky skutkových zjištění. Nad rámec úvah soudu prvního a druhého stupně, byť se jedná o námitky skutkové, považuje Nejvyšší soud za vhodné ještě uvést, že např. z č. l. 156 a násl., či č. l. 333 a násl., vyplývá, že nezl. děti byly poučeny přiměřeně jejich věku tak, jak vyplývá z ustanovení §101 tr. ř. (ve spojení s §100 tr. ř.).
Rovněž k námitkám, které byly uplatněny ve vztahu k výroku pod bodem 2) rozsudku, je nutno uvést, že jde o námitky skutkové, kterými se obviněný snaží znevěrohodnit výpovědi svědků a provedené důkazy. Obsahově shodné námitky byly taktéž uplatněny v řízení před soudem prvního i druhého stupně a soudy nižších stupňů na ně bylo reagováno, proto by bylo možno opětovně odkázat na již zmíněné rozhodnutí Nejvyššího soudu (viz Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17, C.H.Beck). Ve vztahu k těmto námitkám však považuje Nejvyšší soud dále za potřebné (shodně však platí i k předchozím námitkám) uvést, že zjištěný skutkový stav (§2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. V tomto směru nebyl Nejvyšším soudem mezi zjištěným skutkovým stavem a hodnotícími úvahami soudu (viz shora k §125 odst. 1 tr. ř.) zjištěn nesoulad. V takovém případě se nelze dovolávat ani tzv. extrémního rozporu či nesouladu, jak má na mysli v některých svých rozhodnutích Ústavní soud, ev. Nejvyšší soud. Pokud dovolatel cituje ve svém dovolání ustanovení Listiny základních práv a svobod, rozhodnutí Ústavního soudu, pak je nutno uvést, že uvedená rozhodnutí znaky překvapivosti, či svévole na straně obecných soudů nevykazují, pak Ústavní soud uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu, stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 1601/07).
V rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimku obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. února 2014
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann