ECLI:CZ:NS:2014:6.TDO.624.2014.1
sp. zn. 6 Tdo 624/2014-20
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 17. června 2014 o dovolání obviněného Ing. M. C. , proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 6. 6.2013, č. j. 14 To 144/2013-93, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 1 T 132/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 6. 6. 2013, č. j. 14 To 144/2013-93, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 27. 3. 2013, č. j. 1 T 132/2012-74, kterým byl obviněný uznán vinným jednak přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku, jednak zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a byl odsouzen podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvacetišesti měsíců, když výkon trestu byl obviněnému podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let, o nároku poškozeného bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř. a dále podle §82 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněnému uložena přiměřená povinnost spočívající v tom, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil.
Proti rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 27. 3. 2013, č. j. 1 T 132/2012-74, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Naplnění tohoto dovolacího důvodu je podle mínění obviněného dáno tím, že se jednání, pro které byl odsouzen, nedopustil, poškozeného neudeřil ani nevstoupil do jeho bytu, neodcizil žádnou finanční hotovost a nechoval se způsobem, jak je popsán ve výroku odsuzujícího rozsudku. Soudu vytýká, že se nezabýval tím, zda existovala pohledávka syna odsouzeného za poškozeným, zda poškozený žije v domácnosti s dalšími osobami a zda tyto mohly být vyslechnuty, aby celou skutečnost objasnily (podle informací obviněného by v domácnosti s poškozeným měla žít manželka nebo družka, která měla být vyslechnuta k domněle odcizené částce 4.000,- Kč). Dále soudům vytýká, že se nezabývaly hodnocením osoby poškozeného, jeho trestní minulostí a ve své podstatě tedy hodnověrností výpovědi poškozeného. Následně poukazuje na svoji osobu, pracovní profesi a bezúhonnou minulost, což jsou okolnosti, které zpochybňují podle mínění obviněného závěr soudu, že by se mohl dopustit tak závažného trestného činu, jakým je trestný čin loupeže. V neposlední řadě zpochybňuje závěr, že by se částka, které se měl zmocnit, nacházela „po údajném vstupu do bytu poškozeného rovnou před jeho očima“. Závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí – rozsudek okresního soudu zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu v Táboře k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství Nejvyššímu soudu sdělila, že se po seznámení s obsahem dovolání obviněného nebude k tomuto věcně vyjadřovat a v zájmu urychlení řízení vyslovila souhlas s tím, aby Nejvyšším soudem bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání.
V souvislosti s dovoláním obviněného je vhodné uvést, že v této věci se již jedná o druhé rozhodnutí Nejvyššího soudu, kdy první rozhodnutí vydané dne 16. 10. 2013 pod sp. zn. 6 Tdo 1119/2013, kdy Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř., bylo zrušeno rozhodnutím Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 3749/13. V tomto svém rozhodnutí Ústavní soud velmi podrobně rozvedl své úvahy k důvodům, které jej vedly ke zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu (mimo jiné uvedl, z jakých důvodů bylo dovolání „vyložitelné i tak, že je jím ve skutečnosti napadáno též rozhodnutí krajského soudu“, jak vyžaduje zákon, aby dovolání mohlo být Nejvyšším soudem projednáno). Dále poukázal na judikaturu ESLP a judikaturu Ústavního soudu, aby zavázal Nejvyšší soud věcně projednat dovolání obviněného.
S ohledem na shora uvedené pak Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
V úvodu tohoto rozhodnutí zmínil Nejvyšší soud námitky, kterými obviněný v podaném dovolání argumentuje, a které z jeho pohledu mají naplnit dovolací důvod. Zmíněné námitky jsou obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely vypořádat soudy nižších stupňů. Na situaci, kdy obviněný opakuje tytéž námitky, dopadá rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu/C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408, podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ Uvedený postup by přicházel v úvahu, pokud by obviněný uplatnil k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. námitky právně relevantního charakteru. Upozornit je nutno i na tu skutečnost, že povahu právně relevantních námitek v dovolacím řízení nemohou mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Přitom z argumentace obviněného vyplývá, že skutkový děj, kterým byl uznán vinným, byl nesprávně na základě hodnocených důkazů zjištěn a jednání mezi obviněným a poškozeným proběhlo zásadně jinak, než soudy zjistily (případně neprovedly dokazování v takovém rozsahu, aby byl skutkový stav zjištěn bez jakýchkoli pochybností – např. nebyla zjištěna event. osoba žijící s obviněným a tato vyslechnuta k odcizené částce, rozbité skleněné výplni okna apod.). Na tomto místě považuje Nejvyšší soud za nezbytné upozornit na to, že zjištěný skutkový stav (§2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy soudu, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu.
Z rozhodnutí soudu prvního stupně je patrno, kterými důkazy se zabýval a rovněž jak tyto důkazy hodnotil (viz str. 3 – 5 rozsudku). Obdobně také z rozhodnutí soudu druhého stupně vyplývá, jak hodnotil postup soudu prvního stupně. Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře, např. na str. 3 – 4 reaguje na námitky obviněného (manipulace s ventilátorem, rozbité okno a mřížka ventilátoru). Z uvedených rozhodnutí vyplývá, že důkazy byly hodnoceny v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. a rovněž z odůvodnění vyplývá, proč soudy neuvěřily verzi skutkového děje, který prezentoval obviněný. Jestliže obviněný zmiňuje v dovolání řadu dalších úkonů, které měly soudy podle jeho požadavku provést, aby zjistily jeho představám odpovídající skutkový stav, pak Nejvyššímu soudu nezbývá než opětovně uvést, že musí jít o zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti pro orgán činný v trestním řízení. Obvinění bezpochyby nejsou spokojeni se zjištěným skutkovým stavem a předkládají vlastní verze skutkového stavu. V souvislosti s takto uplatňovanými námitkami lze zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
Ve vztahu k závěru Nejvyššího soudu, že rozhodnutí soudů odpovídají svým obsahem ustanovení §125 tr. ř. (resp. §134 tr. ř.) a nelze akceptovat výhrady obviněného jako námitky dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplňující, je dále vhodné uvést, že byť otázka „extrémního nesouladu“ není taxativně vymezeným dovolacím důvodem, Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší soud např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces) připustily zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl dovolací důvod naplněn, avšak za situace, kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů. Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) však konstatovaly, že uvedený zásah lze akceptovat za striktně vymezených důvodů. Zmíněné soudy v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu, stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 1601/07). V návaznosti na výše uvedené je potřebné uvést, že soud prvního stupně si byl plně vědom důkazní situace a pečlivě přistupoval k hodnocení jednotlivých důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Z jeho rozsudku vyplývá, že se věnoval hodnocení výpovědí jak obviněného, tak i svědků v návaznosti na jimi činěné výpovědi v průběhu trestního řízení a tyto výpovědi, resp. jejich změny hodnotil v souvislosti s dalšími provedenými důkazy.
Vzhledem k tomu, že v dovolání uplatňuje obviněný obsahově shodnou argumentaci s obhajobou uplatňovanou před soudem prvního a druhého stupně, přičemž soudy nižších stupňů se s námitkami obviněného v souladu se zákonem vypořádaly (viz shora) a námitky mají povahu procesní, nikoli právní povahy, pak musí Nejvyšší soud dodat, že veškerá argumentace obviněného spočívá v tom, že tento nesouhlasí s hodnocením důkazů, které vyústilo v předmětný zjištěný skutkový stav /za zmínku rovněž stojí uvést, že v dovolání je soudům nižších stupňů vytýkáno nesprávné hodnocení důkazů a nesprávně zjištěný skutkový stav, a to i na základě skutečností, které nebyly v rámci obhajoby výslovně v řízení před soudy nižších stupňů uplatněny, ale staly se podkladem – záminkou (pro polemiku se zjištěným skutkovým stavem) pro uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř./.
Jak již bylo shora uvedeno, námitky obviněného jsou nikoli hmotně právního, ale procesního charakteru a ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se jedná pouze o formální uplatnění. Na uvedený postup pak dopadá rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. S ohledem na charakter uvedených námitek a ve vztahu k nim Nejvyšším soudem zvolený způsob rozhodnutí, považuje Nejvyšší soud za neodpovídající odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. opětovně provádět výčet důkazů a z nich vyplývající skutečnosti, na základě kterých soudy dospěly k závěru o vině obviněného.
Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. června 2014
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu