ECLI:CZ:NS:2015:11.TDO.566.2015.1
sp. zn. 11 Tdo 566/2015-53
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání, konaném dne 22. července 2015, o dovolání obviněného D. K., a o dovolání D. E., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 11. 2014, sp. zn. 11 To 96/2014, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 3 T 27/2013, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného D. K. a obviněného D. E. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 6. 2014, sp. zn. 3 T 27/2013, byli obviněný D. K. a obviněný D. E. uznáni vinnými zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) trestního zákoníku dílem dokonaným, dílem nedokonaným spáchaným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku. Obviněný D. K. byl podle §283 odst. 3 trestního zákoníku za použití §58 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří (3) roků a podle §56 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem. Obviněný D. E. byl podle §283 odst. 3 trestního zákoníku za použití §58 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří (3) roků a podle §81 odst. 1 trestního zákoníku za použití §82 odst. 1 trestního zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří (3) roků.
Obvinění se uvedených skutků měli dopustit tím, že
· v rozporu s ustanovením §4, §8, §24 odst. 1 zákona č. 167/1998., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů, v P., v L. ulici č. …, od přesně nezjištěné doby, nejméně od konce měsíce října 2011 do 14. 2. 2012, v úmyslu získat z rostlin konopí psychotropní látku delta-9-tetrahydrokanabinol a tuto dále distribuovat zřídili tzv. indoor pěstírnu konopí vybavenou poloautomatickým systémem pěstování, kdy zavlažování a řízení osvitu bylo prováděno přes časové spínače, přičemž
· obviněný D. K. finančně zajistil vybudování a chod pěstírny, odděleně stíhaný obviněný M. V. zčásti přispěl na vybudování pěstírny, obviněný D. E. zajistil pronájem skladovací haly a přináležejících prostor od pronajímatele Dynamo ZČE a dalšímu spoluobviněnému D. B. poskytl radu ohledně sklizně konopí, spoluobvinění D. B. a P. T. se podíleli na vybudování pěstírny tak, že ji osadili příslušnými technologiemi souvisejícími s pěstováním rostlin konopí a spoluobviněný P. T. provedl též montáž elektroinstalačního zařízení a jeho následné připojení do elektrické sítě, spoluobviněný D. B. pečoval o rostliny konopí a podílel se společně se spoluobviněnými J. O. a J. B. na jejich sklizni a spoluobviněný J. O. vybavil pěstírnu technologiemi souvisejícími s pěstováním rostlin konopí a společně se spoluobviněným J. B. zajistil kultivary rostlin konopí,
· přičemž dne 14. 2. 2012 bylo v pěstírně zajištěno 8 ks igelitových pytlů s obsahem suchého rostlinného materiálu, osmipatrový síťový sušák s obsahem suchých rostlinných palic a celkem 730 ks čerstvých rostlin konopí, kdy ze zajištěných rostlin a rostlinné drti by bylo možno získat 14.151,35 g rostlinné hmoty obsahující 1.551,12 g účinné látky delta-9-tetrahydrokanabinolu, kdy konopí je omamnou látkou zařazenou v příloze č. 3 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, do Seznamu IV Jednotné Úmluvy o omamných látkách, a delta-9-tetrakanabinol je psychotropní látkou zařazenou v příloze č. 5 nařízení vlády č. 463/2013 Sb. o seznamech návykových látek, do Seznamu II Úmluvy o psychotropních látkách.
Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 6. 2014, sp. zn. 3 T 27/2013, podali oba obvinění D. K. a D. E. odvolání, která Vrchní soud v Praze svým usnesením ze dne 24. 11. 2014, sp. zn. 11 To 96/2014, podle §256 tr. řádu zamítl.
Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze podali oba obvinění prostřednictvím svých advokátů dovolání.
Obviněný D. K. uplatnil ve svém dovolání dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. d), g), l) tr. řádu.
Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu spatřuje v tom, že mu „vůbec nebylo umožněno klást spoluobžalovaným během jejich výslechů jakékoliv otázky“, což krajský soud odůvodnil tím, že „k něčemu takovému nemá právo a že je oprávněn toliko se vyjádřit k jejich výpovědi“. Uvedený postup pokládá obviněný „za naprosto zásadní zásah do práv obviněného, a to nejen do práv vymezených trestním řádem, nýbrž i ústavně zaručených základních práv“. Obviněný se domnívá, že podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod má každý právo, aby se jeho věc projednávala veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům a dále z ustanovení čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod potom vyplývá právo na obhajobu v užším smyslu, tj. obviněný má právo, aby mu byl poskytnut čas a možnost k přípravě obhajoby a aby se mohl hájit sám nebo prostřednictvím obhájce. Obviněný tvrdí, že jestliže mu byla ze strany soudu odepřena možnost výkonu jeho práva na obhajobu, čímž bylo zasaženo i do jeho ústavně zaručených práv, došlo k faktickému porušení ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení.
K naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu uvedl obviněný, že soudy se vůbec nevypořádaly s některými jím vznesenými důkazními návrhy, některé další navrhované důkazy odmítly provést a svůj postup stran důkazních návrhů přijatelným způsobem neodůvodnily. Konkrétně se jedná o návrh výslechu „osoby jednající ve prospěch policie“, „policejního informátora“ (č. l. 103, č. l. 202, č. l. 203) , výslech policisty por. V., a svědků K. a svědka Ř. Podle názoru obviněného neprovedení zmíněných důkazů zakládá vadu tzv. opomenutých důkazů. Soud 1. stupně svůj postup odůvodnil pouze tak, že předmětné navrhované důkazy byly posouzeny jako nadbytečné s přihlédnutím ke zjištěnému skutkovému stavu, o němž soud nemá důvodné pochybnosti a soud druhého stupně uvedl, že odvolací soud jednání obviněného má za prokázané, a to bez důvodných pochybností, a proto taky považuje návrhy na doplnění dokazování za nadbytečné.
Obviněný dále spatřuje naplnění tohoto dovolacího důvodu též v tom, že trestná činnost tak, jak je popsaná v tzv. skutkové větě rozsudku krajského soudu, nevykazuje v nedokonané části znaky pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku, nýbrž maximálně přípravy podle §20 odst. 1 trestního zákoníku.
Naplnění předmětného dovolacího důvodu spatřuje obviněný dále i v tom, že dle jeho názoru nebyl dán znak „velkého rozsahu“, který požaduje ustanovení §283 odst. 3 písm. c) trestního zákoníku.
V závěru svého dovolání obviněný D. K. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 11. 2014, sp. zn. 11 To 96/2014, a rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 6. 2014, sp. zn. 3 T 27/2013, a přikázal Krajskému soudu v Plzni, aby věc v potřebném rozsahu projednal a rozhodl.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu uplatnil obviněný pouze odkazem na tento důvod.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný D. E. prostřednictvím svého obhájce dovolání. Odkázal přitom na §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a dovolací důvod podle §265b odst. písm. l) tr. řádu.
V rámci uplatněných dovolacích důvodů namítá, že jeho jednání bylo nesprávně vyhodnoceno jako jednání „činěné v prospěch organizované skupiny, navíc spáchané ve velkém rozsahu“. Obviněný se domnívá, že pokud bylo jeho jednání vůbec posuzováno jako trestný čin, mělo být nejpřísněji kvalifikováno podle ustanovení §285 odst. 3 trestního zákoníku. Obviněný navíc namítá, že byl nesprávně zařazen do organizované skupiny, když z provedených důkazů nevyplývá, není prokázáno, že by jednal „s úmyslem či povědomostí o jakékoliv existenci organizované skupiny“. Tvrdí, že pokud z jeho strany došlo k pronajmutí prostor, neměl informace o tom, že objekt měl sloužit k účelu pěstírny konopí a tedy že by měl sloužit k trestné činnosti. Obviněný dále soudům vytýká, že neprovedly důkaz čestným prohlášením svědka W. P., ze kterého vyplývaly nové skutečnosti potvrzující výpověď obviněného. Obviněný připomíná, že se jednalo o nový důkaz, který nebyl a ani nemohl být ze strany soudu I. stupně proveden, bylo jím před odvolacím soudem při nařízeném veřejném zasedání navrženo, aby přečtení doloženého originálu čestného prohlášení bylo v rámci provedeného dokazování odvolacím soudem provedeno. Čestné prohlášení W. P., podle rozsudku Krajského soudu v Plzni zproštěn obžaloby, učinil až po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně a s ohledem na tuto skutečnost nikdy nemohl být tento důkaz přečtením listiny před soudem prvního stupně proveden. Obviněný namítá, že odvolací soud bez řádného důvodu odmítl předmětný důkaz vykonat, když vycházel z mylného předpokladu, že W. P. byl již během provedených procesních úkonů v rámci nařízených hlavních líčení před soudem prvního stupně v pozici obviněného vyslechnut a ve své výpovědi učiněné před soudem prvního stupně k věci svého trestního stíhání a obsahu obžaloby vyjádřil a při této příležitosti tento tvrzené skutečnosti uvedené v čestném prohlášení tomuto nesdělil a dále neuvedl ani další okolnosti, které z doloženého čestného prohlášení vyplývají. V postupu odvolacího soudu, který hodnotí jako protiprávní, shledává naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu.
V závěru dovolání obviněný D. E. navrhl zrušit usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 11. 2014, sp. zn. 11 To 96/2014, v celém rozsahu ve vztahu k obviněnému D. E., jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle §265l odst. 1 tr. řádu přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Obviněný dále vyjádřil výslovný souhlas s tím, aby za podmínek §265r odst. 1 písm. b) tr. řádu Nejvyšší soud projednal dovolání v neveřejném zasedání a pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyjádřil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
K dovolání obou obviněných se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten po shrnutí předchozího řízení a obsahu dovolání ohledně
1. dovolání obviněného D. K.
· ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu uvedl, že nemá žádnou oporu ve spisovém materiálu a z protokolu o hlavním líčení naopak vyplývá, že obviněnému nebylo jeho právo klást otázky upřeno a že obviněný tohoto svého práva, a to včetně práva vyjádřit se, mohl plně využít. Navíc má za to, že tuto námitku ani nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod, neboť s otázkou přítomnosti obviněného při hlavním líčení ve skutečnosti nijak nesouvisí. Obviněný u hlavního líčení byl, což ani nijak nepopírá;
· ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu uvedl, že u neprovedení navrhovaných důkazů se nejedná o vadu tzv. opomenutých důkazů. Zamítnutí důkazních návrhů obviněného nebylo projevem libovůle, neboť bylo řádně odůvodněno (zejména str. 12 usnesení vrchního soudu). Z uvedené části odůvodnění vyplývá dostatečně jasně, jakými úvahami se soud řídil, pokud shledal, že neakceptované důkazní návrhy nepřinesou pro objasnění projednávané věci žádné nové skutečnosti. Zároveň z ní vyplývá, že soud nepochybil, pokud důkazní návrhy zamítl. Předvolání údajného informátora je podle státního zástupce objektivně vyloučeno, jde o neznámou a neustanovenou osobu.
· Ve vztahu k námitce, že trestná činnost nevykazuje známky pokusu, ale maximálně přípravy uvedl, že soudy nepochybily, pokud jednání popsané ve skutkové větě v jeho nedokonané části kvalifikovaly jako pokus podle §21 odst. 1 trestního zákoníku, nikoli jako přípravu.
· Ohledně námitky, že nebyl dán znak „velkého rozsahu“ požadovaný v §283 odst. 3 písm. c) trestního zákoníku konstatoval, že pokud v předmětných rostlinách bylo obsaženo 1.551,12 g THC, pak se nepochybně jednalo o spáchání předmětného zločinu „ve velkém rozsahu“, přičemž námitka dovolatele, dle níž odkaz na stanovisko Nejvyššího soudu je „v absolutním rozporu se základními zásadami demokratického právního státu, zejména s principem právní jistoty představovaném mimo jiné též principem legitimního očekávání a zásadou zákazu retroaktivity“, nemůže dle státního zástupce obstát, protože Nejvyšší soud ve své judikatuře nevytváří nová kritéria, nestanoví nové postupy, které by byly překvapivé a neočekávané. Jednání obviněného mohlo být kvalifikováno jako realizované ve „velkém rozsahu“ již v době, kdy k němu došlo, a to bez ohledu na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2013 (ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 15 Tdo 1003/2012). Oba soudy navíc řádně vysvětlily, proč v daném případě „velký rozsah“ shledaly;
2. ohledně dovolání obviněného D. E.
uvedl, že námitky, že z provedených důkazů nevyplývá, že byl členem organizované skupiny, že nebylo prokázáno jednání v úmyslu či povědomí o organizované skupině, že neměl žádné informace o tom, že předmětné prostory mají sloužit k trestné činnosti a že nebyl proveden důkaz čestným prohlášením W. P., nelze podřadit pod uvedený (ani jiný) dovolací důvod. Vysvětlení Vrchního soudu, proč nebylo vyhověno důkaznímu návrhu na provedení důkazu ohledně W. P. považuje státní zástupce za dostatečné. Výtky ohledně právní kvalifikace znaků: „organizovaná skupina“ a „velkého rozsahu“ pokládá za podřaditelné pod dovolací důvod, ale námitky kvalifikuje jako nedůvodné. V tzv. skutkové větě jsou uvedeny všechny znaky předmětného zločinu, kdy krajský soud výslovně pojednává o sdružení více než tří osob, dělbě úkolů mezi jednotlivé členy sdružení, jakož i o plánovitosti a koordinovanosti jejich jednání. Rovněž z tzv. skutkové věty bezpečně vyplývá i znak „velkého rozsahu“, když v předmětných rostlinách bylo zjištěno množství 1.551,12 g THC, množství, které je pro konstatování velkého rozsahu dostatečné. Podle názoru státního zástupce je vyloučeno vyhovět námitce obviněného aplikovat §285 odst. 3 trestního zákoníku, neboť jednání vykazuje veškeré znaky zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1,2 písm. a), odst. 3 písm. c) trestního zákoníku, dílem spáchaného ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku. Vzhledem k uvedenému má statní zástupce dovolání obviněného D. E. za nedůvodné, dílem dokonce za podané z jiného než zákonného dovolacího důvodu.
Vzhledem k tomu, že státní zástupce neshledal ani existenci extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzení věci, navrhl dovolání obou obviněných odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněná. Současně souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu s tím, aby jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání obou obviněných jsou přípustná (§265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. řádu), byla podána oprávněnými osobami (§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu), v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 3 tr. řádu) a splňují i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. řádu.
Dovolací soud po posouzení uplatněných dovolacích námitek dospěl k závěru, že jsou u obou obviněných zjevně neopodstatněné.
K dovolání obviněného D. K.
Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu spatřuje obviněný v tom, že mu „vůbec nebylo umožněno klást spoluobžalovaným během jejich výslechů jakékoliv otázky“. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu je dán v případech, kdy v rozporu se zákonem bylo konáno hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, čímž došlo též k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny, v němž je obsažen jeden z ústavních principů, jimiž je garantováno právo na spravedlivý proces (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 932/2013, a další). Předmětnou námitku tudíž nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod, neboť s otázkou přítomnosti obviněného při hlavním líčení ve skutečnosti nijak nesouvisí.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a tedy ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Z tohoto zákonného ustanovení je zřejmé, že předmětem přezkumu mohou být jen otázky dotýkající se právního posouzení věci. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založené, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování, správnost skutkových hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. řádu, poněvadž tato činnost spočívá v aplikaci ustanovení procesních nikoli hmotně právních. Dovolací soud je tak zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně (eventuálně modifikovaných soudem odvolacím) a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutková zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to ani na základě případného doplňování dokazování (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, II. ÚS 760/02, II. ÚS 282/03, IV. ÚS 499/03).
S ohledem na zásady vyplývající z ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces lze o zásahu do skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) uvažovat jen výjimečně v případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy (srov. nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 669/05, IV. ÚS 216/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 4/04, IV ÚS 566/02, IV. ÚS 219/03). Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna, dále v případě zjevné absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, nebo kardinálních logických rozporů ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, jakož i v případech opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 1572/2011, 11 Tdo 130/2012, 3 Tdo 91/2011).
K naplnění tohoto dovolacího důvodu obviněný uvedl, že soudy se nevypořádaly s jeho důkazními návrhy, svůj postup stran důkazních návrhů přijatelným způsobem neodůvodnily a z toho vyvozuje, že v jeho projednávané věci jde o vadu tzv. opomenutých důkazů.
K otázce tzv. opomenutých důkazů se opakovaně vyslovil Ústavní soud (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 904/14, nález sp. zn. IV. ÚS 251/04 a další): „Zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo (zásadám spravedlivého procesu) vyplývajícímu z čl. 36 odst. 1 Listiny je nutno rozumět tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (...) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal“.
V usnesení sp. zn. 8 Tdo 545/2014 (viz též usnesení 8 Tdo 1352/2014) Nejvyšší soud tzv. opomenuté důkazy charakterizuje jako kategorii důkazů, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle §5 odst. 6. tr. řádu, protože takové důkazy téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§125 tr. řádu), ale současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1, 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práva svobod). Za opomenuté důkazy v daných rozhodnutích Nejvyšší soud považuje i procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn, II. ÚS 262/2004, I. ÚS l18/2009, či III. ÚS 3320/2009 a další]. Konstatoval zároveň, že se však nejedná o opomenuté důkazy, jestliže jsou dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných rozhodnutích.
K otázce opomenutých důkazů Nejvyšší soud v předmětné věci uvádí, že oba soudy, jak nalézací tak i odvolací o důkazních návrzích obhajoby rozhodly a svá rozhodnutí dostatečně odůvodnily, soud I. stupně vysvětlil, o jaké důkazy svá zjištění opřel, a pečlivě všechny důkazy, které v souladu s trestním řádem provedl, hodnotil; soud odvolací se pak v odůvodnění rozhodnutí o odvolání obviněných pečlivě zabýval skutkovými závěry i právními závěry soudu nalézacího. Soud nalézací pak objasnil důvody, pro které považoval za nadbytečné důkazy navrhované obviněným K. (s. 28 rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 6. 2014, sp. zn. 3 T 27/2013) a stejně tak učinil i soud odvolací (s. 12-13 usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 11. 2014, sp. zn. 11 To 96/2014).
Naplnění dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu obviněný K. spatřuje dále ve skutečnosti, dle níž nebyl dán znak „velkého rozsahu“ požadovaný v §283 odst. 3 písm. c) trestního zákoníku. Nalézací soud se v odůvodnění svého rozsudku velmi podrobně zabývá interpretací ustanovení §283 odst. 3 písm. c) trestního zákoníku (s. 33-35). Vycházeje ze skutečnosti, že Ústavní soud nálezem sp. zn. Pl. ÚS 13/12 zrušil nařízení vlády č. 467/2009 Sb., kterým se pro účely trestního zákoníku stanoví, co se považuje za jedy a jaké je množství větší než malé u omamných látek, psychotropních látek, přípravků je obsahujících a jedů, správně dovodil, že obsah zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu dle §283 odst. 3 písm. c) trestního zákoníku lze stanovit pouze soudním výkladem, přičemž v této souvislosti vycházel opodstatněně ze stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2013, vydaného za účelem jeho sjednocení.
K dovolání obviněného D. E.
Dovolatel spatřuje naplnění dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ve třech okolnostech. Namítá posouzení jeho jednání jako jednání, jež bylo „činěné v prospěch organizované skupiny, navíc spáchané ve velkém rozsahu“, tvrdí, že z provedených důkazů nevyplývá, není prokázáno, že by jednal „s úmyslem či povědomostí o jakékoliv existenci organizované skupiny“, a konečně soudům vytýká, že neprovedly důkaz čestným prohlášením svědka W. P., ze kterého měly vyplývat nové skutečnosti potvrzující jeho výpověď, přičemž se dle něj jednalo o nový důkaz, který nebyl a ani nemohl být ze strany soudu I. stupně proveden.
Spáchání trestného činu pachatelem, který je členem organizované skupiny, je nejen obecnou přitěžující okolností podle §42 písm. o) tr. zákoníku, ale u některých trestných činů i okolností, jež podmiňuje použití vyšší trestní sazby. Pojem „organizovaná skupina“ sice skutečně není v zákoně blíže definován, jak tvrdí obviněný ve svém dovolání, takže jeho bližší vymezení je věcí soudní praxe a judikatury. V této souvislosti však lze odkázat na dosavadní ustálenou a nadále použitelnou judikaturu, od níž nemá Nejvyšší soud důvod odchylovat se ani v nyní posuzované věci (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 53/1976-II. Sb. rozh. tr., z rozhodnutí z nedávné doby viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 313/2014). Podle ní se organizovanou skupinou rozumí sdružení více osob, v kterém je provedeno určité rozdělení úloh mezi jednotlivé členy a jehož činnost se v důsledku toho projevuje určitou plánovitostí a koordinovaností, což usnadňuje spáchání činu a zvyšuje pravděpodobnost dosažení sledovaného cíle, a tím se zvyšuje i škodlivost spáchaného trestného činu a jeho závažnost. Organizovaná skupina nemusí mít trvalejší charakter, protože v rámci ní lze spáchat i jen ojedinělý či jednorázový trestný čin. Přitom se nevyžaduje nějaké výslovné přijetí za člena organizované skupiny ani formalizované přistoupení člena k takové skupině. Postačí, že se pachatel fakticky a neformálně (třeba i konkludentně) včlenil do skupiny a aktivně se podílel na její činnosti. Soudní praxe dále vyžaduje, aby šlo za popsaných okolností o sdružení nejméně tří trestně odpovědných osob (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 45/1986 Sb. rozh. tr.).
Jednání obviněného pak zcela odpovídá všem těmto podmínkám. Jak totiž vyplývá z rozhodných skutkových okolností vyjádřených v popisu skutku, jakož i z jejich hodnocení v odůvodnění rozsudku nalézacího soudu (s. 35), jednáním obviněného byly naplněny všechny uvedené definiční znaky pojmu organizované skupiny: „V dané věci se za účelem vypěstování konopí s vysokým obsahem THC sdružilo celkem sedm osob, které měly rozdělené úlohy tak, jak je specifikováno v rozsudečném výroku, což bylo bezpochyby předpokladem úspěšného provedení trestného činu“.
Námitka nesprávného posouzení zavinění je pak otázkou skutkových zjištění a jako takovou ji pod rámec vymezený dovolacím důvodem dle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu podřadit nelze.
Nevyhovění návrhu obviněného na provedení důkazu čestným prohlášením W. P. odvolací soud přesvědčivě a vyčerpávajícím způsobem odůvodnil (s. 14 usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 11. 2014, sp. zn. 11 To 96/2014), pročež v dané věci nejsou dány důvody pro konstatování tzv. opomenutého důkazu.
Se zřetelem k rozvedeným důvodům dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadená rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně nejsou založena na pochybeních vytýkaných oběma dovolateli. Proto jim nepřisvědčil v názoru, že došlo k naplnění dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu a podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Protože naplnění dalšího uplatněného dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu odvisí od naplnění uplatněného dovoleného důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, platí i v jeho případě konstatování o neopodstatněnosti.
Vzhledem k tomu, že předmětné dovolání nebylo shledáno jakkoli opodstatněným, Nejvyšší soud je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §256r odst. 1 písm. a) tr. řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 22. července 2015
JUDr. Stanislav Rizman
předseda senátu