ECLI:CZ:NS:2015:22.CDO.1005.2013.1
sp. zn. 22 Cdo 1005/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně M. B. , K., zastoupené JUDr. Miroslavem Muchnou, advokátem se sídlem v Klatovech, Vídeňská 181, proti žalovaným: 1) M. Š. , a 2) JUDr. J. Š. , oběma P., zastoupeným JUDr. Vladimírem Procházkou, advokátem se sídlem v Plzni, Rooseveltova 16, odstranění stavby, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 4 C 124/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. října 2012, č. j. 14 Co 461/2012-374, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 30. října 2012, č. j. 14 Co 461/2012-374, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení .
Odůvodnění:
Okresní soud v Klatovech (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. června 2012, č. j. 4 C 134/2009-317, zamítl žalobu na odstranění chaty na pozemku p. č. st. 471 v katastrálním území Ž. R., eventuelně přikázání této chaty do vlastnictví žalobkyně za náhradu, a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 30. října 2012, č. j. 14 Co /2012-374, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Jádro sporu je v tomto: Počátkem 60. let zřídila společenská organizace (ZV ROH) na pozemku, který byl původně v trvalém užívání jiné organizace, stavbu chaty, kterou užívali pracovníci podniku, ve kterém ZV ROH působilo (Jitona, n. p.), až do 90. let minulého století. Později byl pozemek v restituci vydán předchůdci žalobkyně, chatu prodala Jitona a. s. (na kterou zjevně přešlo její vlastnictví) žalovaným. Spor je nyní o to, zda jde o případ dvou samostatných vlastnických práv (k pozemku a chatě s tím, že žalovaní mají právo ji mít na cizím pozemku), podmíněný tím, že chata byla v době vzniku (o to byl spor doposud veden, ovšem dovolací soud dodává, že status stavby se mohl časem změnit) stavbou z občanskoprávního hlediska trvalou, nebo zda šlo o stavbu z občanskoprávního hlediska dočasnou, kterou žalovaní musí odstranit. Odvolací soud vyšel z toho, že šlo o stavbu od počátku oprávněnou, kterou stavebník zřídil na pozemku, který měl v trvalém užívání.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění ke dni 31. 12. 2012 (dále „o. s. ř.“). Zpochybňuje úvahu o tom, že nešlo o stavbu dočasnou, a odkazuje na obsah stavebního povolení a také předpisy o povolování staveb, platné v době výstavby chaty; upozorňuje též na právní předpisy tehdy platné (viz níže), které nasvědčují jejímu závěru o dočasnosti stavby. Byla-li stavba zřízena jako dočasná, může se žalobkyně domáhat jejího odstranění. Poukazuje též na to, že odvolací soud se odchýlil od skutkového zjištění soudu prvního stupně ohledně toho, komu v době výstavby svědčilo právo trvalého užívání k pozemku (podle soudu prvního stupně to byl Státní statek Dešenice, podle odvolacího soudu stavebník), aniž by pro takový postup byly zákonné předpoklady.
Dovolací soud postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1. 1. 2013 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je částečně přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod upravený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání v rozsahu, ve kterém je přípustné, důvodné.
V dané věci připadá přípustnost dovolání do úvahy jen podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy v případě, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.). V dané věci je dovolání částečně přípustné proto, že podmínky, za kterých se odvolací soud může odchýlit od skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, vymezil (by´t implicitně) odvolací soud v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.
K námitkám dovolatelky, které přípustnost dovolání nezakládají, se uvádí:
Protože napadené rozhodnutí nestojí na závěru, že šlo o neoprávněnou stavbu, a ani dovolatelka nic takového netvrdí, nezabýval se dovolací soud otázkou, jakou úpravu neoprávněné stavby bylo třeba použít. Lze jen poznamenat, že z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. prosince 2003 sp. zn. 22 Cdo 1910/2003 vyplývá, že stavby zřízené bez právního důvodu na cizím pozemku před 1. 1. 1964 se projednají podle občanského zákoníku č. 141/1950 Sb. („jestliže na cizím pozemku byla za účinnosti zákona č. 141/1950 Sb., občanského zákoníku, postavena trvalá (nemovitá) stavba, aniž bylo pro stavebníka zřízeno právo stavby, posuzuje se vztah mezi stavebníkem a vlastníkem pozemku, vzniklý stavbou na cizím pozemku před 1. dubnem 1964, podle zákona č. 141/1950 Sb.“); s tím není rozhodnutí odvolacího soudu nijak v rozporu.
K právnímu posouzení věci se dále uvádí: „Pokud byla v době, kdy vlastnictví k nemovitosti přecházelo již na základě samotné smlouvy, uzavřena smlouva o převodu nemovitosti, která se nedochovala, lze její existenci prokázat i nepřímými důkazy. Při tom je třeba přihlížet také k chování účastníků po uzavření tvrzené smlouvy“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. února 2003, sp. zn. 22 Cdo 1176/2001). „Právo na spravedlivý proces zahrnuje i jistotu, že rozhodnutí vynesená před řadou let a účastníky respektovaná, nebudou po letech zpochybněna prostřednictvím tvrzených závad v doručování“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2007, sp. zn. 22 Cdo 3028/2006, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 5051). „Není-li důvod k pochybnostem, že se určité věci v době dávno minulé (tj. když časový odstup od rozhodných skutečností podstatně překračuje i vydržecí lhůty nebo lhůty skartační) děly obvyklým či pravidelným způsobem, resp. (úředním) postupem, je důkazní břemeno o tom, že v daném případě tomu tak nebylo, na tom, kdo to tvrdí“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. února 2005, sp. zn. 22 Cdo 1400/2004, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 3255).
Obdobně v případě, že na pozemku ve státním vlastnictví je několik desítek let umístěna stavba, zřízená původně tzv. socialistickou právnickou osobou, kterou stavební úřad povolil a která byla k původnímu účelu užívána bez problému až do její privatizace a restituce pozemku, na kterém byla postavena, pak je na tom, kdo popírá oprávnění vlastníka stavby mít ji umístěnou na stavebním pozemku, aby své tvrzení také dokázal.
K námitce, že stavba byla povolena jen jako dočasná: Nejvyšší soud uvedl, že „pro posouzení otázky, zda stavebník má ke stavbě na cizím pozemku občanskoprávní důvod (titul), a pro obsah jeho práva mít na cizím pozemku stavbu, není obsah stavebního povolení rozhodující“ (rozsudek ze dne 19. května 2003, sp. zn. 22 Cdo 2261/2001, naposledy rozsudek ze dne 16. září 2013, sp. zn. 22 Cdo 2999/2011). Ostatně o tom, že stavba zřejmě nebyla zamýšlena (ve vztahu k vlastníkovi pozemku) jako dočasná, svědčí i to, že byla po desetiletí využívána bez problémů k rekreaci.
Dovolatelka zpochybňuje úvahu odvolacího soudu o tom, že pokud Okresní národní výbor v Klatovech (ONV) stavbu povolil, a současně to byl ONV, kdo odevzdával pozemky do trvalého užívání, pak je zřejmé, že pozemek v trvalém užívání stavebníka musel být. To, zda ONV pozemek do trvalého užívání odevzdal, je – samo o sobě - věcí skutkového zjištění, jehož zpochybnění nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. K tomu se dodává, že dovolatelka poukazuje na §12 odst. 2 vládního nařízení č. 81/1958 Sb., o správě národního majetku, podle jehož první věty platilo: „Do trvalého užívání může být odevzdán jen národní majetek, který je ve správě okresního národního výboru a v jeho obvodu. Odevzdání do trvalého užívání přísluší výkonným orgánům tohoto národního výboru“. Má za to, že šlo o pronájem pozemku stavebníkovi podle §11 citovaného předpisu, ev. o výpůjčku podle čl. 16 vyhlášky č. 205/1958 Ú. l. Opomíjí však možnosti uvedené v čl. 17 odst. 7 prováděcí vyhlášky č. 205/1958 Ú. l., ve kterém se stanoví: „K odevzdání národního majetku do trvalého užívání je oprávněn toliko příslušný odbor rady okresního národního výboru, v jehož obvodu je odevzdávaný národní majetek. Má-li být odevzdán do trvalého užívání národní majetek, který není ve správě okresního národního výboru, v jehož obvodu je, převede se dříve do jeho správy“. Je tedy možné, že pozemek byl nejprve převeden do správy ONV a pak odevzdán stavebníkovi (v této souvislosti se jen na okraj uvádí, že ze spisu se podává možnost, že parcela st. 471 byla v době vydání restituentovi ve vlastnictví Jitony, a. s.; ohledně této skutečnosti však soudy skutkové zjištění neučinily, ačkoliv by byla právně významná jednak proto, že po sjednocení vlastnictví k pozemku a ke stavbě by se stala ev. původní dočasnost stavby z občanskoprávního hlediska naprosto nevýznamná, jednak by nepřímo podpořila úvahu o tom, že již v době výstavby či později nebyl pozemek v trvalém užívání Státního statku Dešenice).
Nicméně dovolací námitka, že odvolací soud si nesjednal předpoklady pro to, aby se odchýlil od zjištění soudu prvního stupně ohledně toho, komu svědčilo v době výstavby chaty (resp. před ní) právo trvalého užívání stavebního pozemku, zakládá zásadní význam rozhodnutí.
Soud prvního stupně vyšel ze skutkového zjištění (a opakuje jej i odvolací soud v reprodukční části rozsudku na str. 2), že „právo hospodaření“ k pozemku, na kterém chata byla zřízena, měl v době výstavby státní statek Dešenice; tuto skutečnost považoval mezi účastníky za nespornou (str. 5 druhý odstavec rozhodnutí soudu prvního stupně). Odvolací soud, aniž dokazování doplnil či zopakoval, pak vyšel z toho, že stavba byla zřízena na pozemku, „který byl stavebníkovi odevzdán do trvalého užívání“.
Podle ustanovení §213 odst. 1 o. s. ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně. Skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně se může v odvolacím řízení změnit i v důsledku odchylného hodnocení důkazů provedených už soudem prvního stupně. Přitom je odvolací soud omezen zásadně v jediném směru. Má-li totiž ke změně skutkového stavu dojít jen v důsledku odchylného hodnocení důkazů, musí- v závislosti na povaze důkazů - rozhodné důkazy sám opakovat, popřípadě řízení doplnit jinými důkazy. Jiná je však situace u důkazu listinou, který se podle §129 odst. 1 o. s. ř. provede tak, že ji nebo její část při jednání předseda senátu přečte nebo sdělí její obsah. Protože obsah listiny se opětovným přečtením při odvolacím jednání nemění, může odvolací soud, aniž důkaz listinou znovu provedl při odvolacím jednání (způsobem upraveným v ustanovení §129 odst. 1 o. s. ř., který je ve spojení s ustanovením §211 o. s. ř. použitelný rovněž v odvolacím řízení), tento důkaz jinak hodnotit, a dojít tak i k jiným skutkovým závěrům než soud prvního stupně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2001, sp. zn. 26 Cdo 451/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 10 pod C 770).
Jestliže však odvolací soud žalobce neupozornil na jiné hodnocení listinných důkazů a v důsledku toho i na jiné skutkové a právní závěry ohledně investic na rekonstrukci domu žalované, je jeho rozhodnutí překvapivé.
K překvapivosti rozhodnutí Nejvyšší soud v usnesení ze dne 13. srpna 2014, sp. zn. 22 Cdo 2821/2014 (dostupném na www.nsoud.cz ), s přihlédnutím k judikatuře Ústavního soudu vyložil: „Zaprvé soudní rozhodnutí musí být výsledkem předvídatelného postupu soudu, kdy účastníci nemohou být s ohledem na dosavadní průběh řízení překvapeni rozhodnutím soudu. Zadruhé, vycházejí-li účastníci při právním hodnocení věci ze stávající ustálené judikatury, nemůže rozhodnutí v jejich věci vykazovat známky svévolného odchýlení se od ní, ale případné odlišné rozhodnutí musí soud založit na relevantních důvodech a argumentech, jež musejí být účastníkům vysvětleny v odůvodnění tohoto rozhodnutí. A zatřetí předpokladem předvídatelnosti soudního rozhodování je existence právní úpravy, jejíž vlastností je srozumitelnost a určitost jako obecný předpoklad předvídatelnosti její aplikace soudy“ (k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 5. února 2013, sp. zn. II. ÚS 4809/12 – nalus.usoud.cz )“.
Překvapivým je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků předvídat [k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. března 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2010, č. 9, str. 324)]. Překvapivými rozhodnutími jsou taková rozhodnutí, jejichž přijetím je účastník řízení zbaven možnost skutkově a právně argumentovat; jedná se o rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzují rozhodovanou věc [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. července 2008, sp. zn. 28 Cdo 5378/2007 (dostupný na www.nsoud.cz )]. K uvedeným závěrům se souhrnně přihlásil Nejvyšší soud aktuálně např. v rozsudku ze dne 23. července 2012, sp. zn. 22 Cdo 1747/2012 (dostupném na www.nsoud.cz ); proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl pro zjevnou neopodstatněnost usnesením ze dne 5. března 2013, sp. zn. I. ÚS 4083/2012 (dostupným na http://nalus.usoud.cz ).
Dovolatelce je možné dát za pravdu v tom, že postup odvolacího soudu nebyl žádoucí, jestliže odvolací soud nedal alespoň stručně účastníkům řízení dopředu najevo, že se hodlá odchýlit od skutkových a právních závěrů soudu prvního stupně. Rozhodnutí odvolacího soudu proto nebylo možno na základě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně předvídat, čímž byla účastníku řízení odňata možnost právně a skutkově argumentovat ve vztahu k otázce, která se s ohledem na právní názor odvolacího soudu jevila jako významná pro jeho rozhodnutí (zda již v době výstavby měl stavebník časově neomezené právo mít na pozemku stavbu). Jestliže odvolací soud vydal tzv. překvapivé rozhodnutí, je řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; rozpor s judikaturou dovolacího soudu pak uvedené pochybení umožňuje prohlásit za důvod přípustnosti dovolání.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je částečně důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2, 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. března 2015
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu