ECLI:CZ:NS:2015:22.CDO.1176.2015.1
sp. zn. 22 Cdo 1176/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců: a) I. V. , b) O. V. , obou zastoupených JUDr. Hanou Jareš Procházkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Štěpánská 643/39, proti žalovaným: 1) M. V. , 2) A. P. , oběma zastoupeným JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem se sídlem v Praze 2 – Vinohradech, Jugoslávská 481/12, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 6 C 271/2009, o dovolání žalobců proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 7. listopadu 2013, č. j. 28 Co 519/2013-101, takto:
Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 7. listopadu 2013, č. j. 28 Co 519/2013-101, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha-západ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. června 2013, č. j. 6 C 271/2009-86, zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k domu stojícímu na pozemku parc. č. 1061, k pozemku parc. č. 1061 o výměře 312 m 2 , pozemku parc. č. 1062 o výměře 832 m 2 (dále jen „předmětné nemovitosti“), zapsaným u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Praha-západ pro obec a k. ú. Č. na LV č. 1224 (výrok I.), nařídil prodej těchto nemovitostí s tím, že jeho výtěžek bude rozdělen mezi účastníky těmito podíly: žalobce a) ve výši 7/32, žalobce b) ve výši 11/32, žalovaná 1) ve výši 7/32, žalovaná 2) ve výši 7/32 (výrok II.), a uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobcům na náhradě nákladů řízení 544 763,52 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.). Výrok III. soud prvního stupně odůvodnil ustanoveními §151 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu. Vychází z toho, že řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví může být zahájeno z podnětu kteréhokoliv spoluvlastníka a jeho výsledkem je rozhodnutí, které má povahu tzv. věci iudicium duplex , kdy nelze hovořit o úspěchu či neúspěchu jedné strany ve věci. V daném případě ale žalované navrhovaly zamítnutí návrhu s odkazem na důvody hodné zvláštního zřetele, které však soud v řízení nezjistil, a žalobci tak byli ve věci úspěšní. Soud jim proto přiznal plnou náhradu nákladů řízení spočívající v zaplaceném soudním poplatku ve výši 4 000 Kč, odměně za 8 úkonů právní služby po 34 540 Kč podle §8 odst. 5 advokátního tarifu za každou zastupovanou osobu snížené o 20 % podle §12 odst. 4 advokátního tarifu, 16 x „režijní paušál“ po 300 Kč podle §13 advokátního tarifu a „21 % DPH“, tedy celkem 544 763,52 Kč.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 7. listopadu 2013, č. j. 28 Co 519/2013-101, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení změnil tak, že výše nákladů řízení činí 184 614 Kč, v dalším výrok o nákladech řízení potvrdil (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). V odůvodnění odvolací soud uvedl, že i v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví platí při rozhodování o náhradě nákladů řízení na prvním místě zásada úspěchu ve věci zakotvená v §142 občanského soudního řádu, kterou lze korigovat nepřiznáním náhrady žádnému z účastníků podle §150 občanského soudního řádu, nebo přiznáním náhrady nákladů řízení neúspěšnému žalovanému podle §143 občanského soudního řádu. Soud tedy může aplikovat §142 občanského soudního řádu, jestliže účastník navrhuje neúspěšně jiný způsob vypořádání, anebo se navrhovanému způsobu vypořádání brání. V souzené věci odvolací soud shledal podmínky pro aplikaci tohoto ustanovení, neboť žalobci konzistentně setrvávali na svém návrhu na zrušení podílového spoluvlastnictví prodejem věci a žalované se zrušení podílového spoluvlastnictví intenzivně bránily, ale jejich obrana nebyla úspěšná. Odvolací soud pak neshledal důvody pro aplikaci §143 občanského soudního řádu, neboť žalovaná 1) reagovala na návrhy žalobců věc vyřídit mimosoudně jen tak, že se zrušením a vypořádáním podílového spoluvlastnictví nesouhlasila, protože v domě bydlí, ani podmínky pro uplatnění §150 občanského soudního řádu, neboť jeho uplatnění brání okolnosti případu, když žalované se odmítaly již před řízením s žalobci dohodnout a snažily se dosáhnout zamítnutí žaloby. Řešení zvolené soudem prvního stupně nakonec akceptovaly, když se proti němu neodvolaly.
Odvolací soud se však neztotožnil s výší nákladů řízení, když vyšel z ceny nemovitostí 2 750 880 Kč, která vyplývá ze znaleckého posudku založeného ve spisu. Naopak žalobci jimi tvrzenou tržní cenu nemovitostí ve výši 8 000 000 Kč nijak nedoložili, zjišťování tržní ceny nemovitostí by zvýšilo náklady řízení a není vůbec jisté, že odhad žalobců odpovídá realitě v daném místě a čase s ohledem na stáří nemovitosti a s ohledem na to, že údržba vzhledem ke sporům mezi spoluvlastníky spíše vázla a nemovitosti chátraly. Soudu prvního stupně vytkl, že není zřejmé, jak dospěl k částce 35 540 Kč za jeden úkon právní služby a přiznal chybně i dvojnásobek režijních paušálů, než kolik bylo společných úkonů právní služby. Odvolací soud tak při stanovení nákladů řízení vyšel z částky 2 750 880 Kč a i s ohledem na 2 zastupované osoby dovodil, že hodnota 1 úkonu právní služby činí 10 512 Kč. Před soudem prvního stupně bylo provedeno 7 společných úkonů právní služby, a proto žalovaným náleží 147 168 Kč, k čemuž je třeba připočíst 7 „režijních paušálů“ po 300 Kč, „DPH“ je 31 346 Kč, soudní poplatek představuje částku 4000 Kč, a proto náklady právního zastoupení celkově činí 184 614 Kč. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle §224 odst. 1 občanského soudního řádu ve spojení s §142 odst. 2 občanského soudního řádu, neboť ačkoliv žalobci byli úspěšní v základu věci, žalované výrazně uspěly ve výši nákladů řízení před soudem prvního stupně.
Proti usnesení odvolacího soudu podali žalobci dovolání, které považují za přípustné podle §237 občanského soudního řádu, neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a tato právní otázka má být posouzena jinak. Spatřují základní pochybení v otázce ceny věci jako základu pro zjištění tarifní hodnoty pro výpočet odměny advokáta. Soud prvního stupně vzal za základ pro zjištění tarifní hodnoty hodnotu předmětných nemovitostí uvedenou v usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. ledna 2008, sp. zn. 37 D 590/2000, v němž je odkaz na znalecký posudek Ing. Jana Mertena ze dne 10. listopadu. 2011, který ohodnotil předmětné nemovitosti k 10. říjnu 2000 částkou 10 145 589 Kč. Odvolací soud ji nezohlednil, neboť částka 8 000 000 Kč, z níž vyšel soud prvního stupně, není nijak podložena a soud nezdůvodnil, proč k takovému způsobu výpočtu přistoupil. Odvolací soud pak vzal za základ znalecký posudek znalkyně Václavy Kučírkové ze dne 28. prosince 2000, ovšem nezohlednil to, že tento znalecký posudek zjistil cenu předmětných nemovitostí podle stavu, v jakém se nacházely k roku 1975, tedy bez stavebních úprav a bez přístaveb a nástaveb. Znalecký posudek tak nijak nezjišťuje hodnotu nemovitostí k době zahájení řízení v roce 2009, a proto je s ohledem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 238/2001, který stanovuje požadavek aktuální ceny věci, pro výpočet odměny v předmětném řízení zcela nepoužitelný. Dále odvolací soud pochybil, když na rozdíl od soudu prvního stupně přiznal náhradu pouze za 7 úkonů právní služby a nevzal v úvahu nahlížení do spisu, kdy bylo nutné se seznámit s důkazy založenými žalovanými. Tato činnost měla být posouzena jako úkon právní pomoci podle §11 odst. 3 advokátního tarifu analogicky jako např. jednání před soudem nebo jako porada s klientem přesahující jednu hodinu, neboť studium materiálů je časově i obsahově rozsáhlé a následovala samozřejmě porada s klientem ohledně uvedených zjištění a příprava k dalšímu jednání. Jako úkon právní služby by potom mělo být posouzeno i vyjádření k odvolání žalovaných. S ohledem na uvedené navrhují, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalované se ve vyjádření domnívají, že dovolání není přípustné. Dovolatelé v podstatě vytýkají odvolacímu soudu nesprávnost skutkových zjištění, na jejichž základě rozhodl o náhradě nákladů řízení. V řízení bylo rozhodnuto o prodeji předmětných nemovitostí, přičemž nebyla zjišťována skutečná cena předmětných nemovitostí. Vypracování nového znaleckého posudku jen za účelem zjištění ceny nemovitosti pro účely rozhodování o nákladech řízení by bylo neekonomické, a proto bylo v zájmu účastníků řízení, aby předložili soudu příslušné podklady pro posouzení ceny nemovitostí. Soud prvního stupně měl při rozhodování k dispozici jen znalecký posudek Václavy Kučírkové, ve svém rozhodnutí pak vyšel z částky 8 000 000 Kč, odvolací soud však zcela správně poukázal, že se jedná toliko o odhad žalobců, který nemá oporu v provedeném dokazování a nejednalo se ani o souhlasné tvrzení všech účastníků. Za dané situace odvolacímu soudu nezbylo než to, aby vyšel ze znaleckého posudku Václavy Kučírkové. Zde se ovšem jedná o skutkové zjištění, kterým přípustnost dovolání podle §237 občanského soudního řádu založit nelze. Ohledně nahlédnutí do spisu, tento úkon neodpovídá žádnému úkonu právní služby podle §11 odst. 1, 2 advokátního tarifu a nepřichází v úvahu ani aplikace odst. 3 tohoto ustanovení. Nahlížení do spisu obecně je třeba považovat za činnost, která je nezbytná pro kvalitní poskytování právní pomoci a je tedy obsažena již v obsahu jiných úkonů. Důvodné pak není dovolání ani proti výroku odvolacího soudu, kterým nebyly přiznány žalobcům náklady dovolacího řízení. Odvolací soud rozhodl tak, že obě strany sporu měly částečný úspěch, což však žalobci nijak nezpochybňují. S ohledem na uvedené proto navrhují, aby dovolací soud dovolání zamítl a přiznal žalovaným náhradu nákladů dovolacího řízení.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Jelikož napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 7. listopadu 2013 a dovolací řízení bylo zahájeno dovoláním podaným dne 10. ledna 2014, projednal dovolání a rozhodl o něm dovolací soud podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2014 (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání je přípustné a zároveň částečně důvodné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §237 o. s. ř. je dovolání přípustné též proti akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, včetně výroků o nákladech řízení [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013 (uveřejněné pod č. 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
Podle §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. dovolání podle §237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v §120 odst. 2; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Jestliže odvolací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před nalézacími soudy, je pro posouzení, zda dovoláním napadenými výroky o nákladech řízení bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, určující výše nákladů řízení, jejichž náhradu takto dovolateli odepřely [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2013, sen. zn. 29 ICdo 34/2013 (uveřejněné pod č. 5/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
Dovolatelé v průběhu řízení soudům obou stupňů vytýkali, že jim odvolací soud namísto 544 763,52 Kč přiznaných soudem prvního stupně přiznal jen 184 614 Kč. Jelikož dovolateli uvedená částka přesahuje 50 000 Kč, přičemž její výpočet opřeli o relevantní argumentaci, shledal dovolací soud naplněné předpoklady přípustnosti dovolání podle §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. Dovolání je pak podle §237 o. s. ř. přípustné z důvodu nesprávného stanovení základu pro výpočet náhrady nákladů řízení, které je v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, a je zároveň důvodné.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 10. prosince 2013, sp. zn. 22 Cdo 1795/2013 (dostupném na www.nsoud.cz ), uvedl, že „při rozhodování o náhradě nákladů řízení ve sporech o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví je rozhodný procesní úspěch v řízení. Jestliže soud žalobě vyhověl a vypořádal spoluvlastnictví způsobem, který žalobce navrhoval, je namístě postup podle §142 odst. 1 o. s. ř. V případě, že soud rozhodl o vypořádání jinak, než žalobce navrhoval, je namístě úvaha o postupu podle §142 odst. 2 o. s. ř., přičemž je nutno vždy přihlédnout k individuálním okolnostem konkrétního případu“. Obdobně v usnesení ze dne 26. března 2014, sp. zn. 22 Cdo 245/2014 (uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, 2014, č. 7 – 8, str. 262), dovolací soud uvedl, že „jestliže soud k návrhu žalobce zruší podílové spoluvlastnictví a vypořádá je způsobem, který žalobce navrhoval, je při rozhodování o náhradě nákladů řízení třeba vyjít z toho, že žalobce měl procesní úspěch v plném rozsahu bez ohledu na jednání účastníků před zahájením řízení nebo na to, že by druhý spoluvlastník mohl žalobu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví podat také“ [obdobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2014, sp. zn. 22 Cdo 1340/2014 (dostupné na www.nsoud.cz) ].
Podle §8 odst. 1 část věty před středníkem vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), není-li stanoveno jinak, považuje se za tarifní hodnotu výše peněžitého plnění nebo cena věci anebo práva v době započetí úkonu právní služby, jichž se právní služba týká. Podle odst. 5 tohoto ustanovení ve věcech zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví se vychází z ceny celé věci po odečtení ceny podílu klienta, směřuje-li návrh na přikázání věci klientovi nebo v případě návrhu na prodej věci. Směřuje-li návrh na přikázání věci ostatním spoluvlastníkům, vychází se z ceny celé věci po odečtení ceny podílu ostatních spoluvlastníků. V případě návrhu na reálné rozdělení věci se vychází z ceny celé věci.
Judikatura vycházejíc z §8 odst. 1 advokátního tarifu akceptuje požadavek, aby byla hodnota úkonu za poskytování právních služeb vypočítána z tarifní hodnoty výše peněžitého plnění podle okamžiku započetí úkonu právní služby [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2003, sp. zn. 33 Odo 238/2001 (uveřejněný pod č. C 1824 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“), dále nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2011, sp. zn. I. ÚS 2654/10, nález Ústavního soudu ze dne 23. února 2011, sp. zn. IV. ÚS 1332/07, nebo nález Ústavního soudu ze dne 29. března 2012, sp. zn. II. ÚS 2873/11 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu dostupná na http://nalus.usoud.cz) ].
Obdobně tomu bude i v případě zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví. Ustanovení §8 odst. 5 je sice lex specialis k odstavci 1 tohoto ustanovení, ale odstavec 5 modifikuje odstavec 1 toliko v tom směru, že stanoví, z jaké ceny je třeba při zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví vycházet, nikoliv však to, k jakému okamžiku se má cena věci určovat. Vzhledem k tomu i ve věcech zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví je třeba vycházet z ceny věci v době započetí úkonu právní služby. To v obecném rámci ostatně odpovídá i rozhodovací praxi dovolacího soudu v souvislosti s vypořádáním podílového spoluvlastnictví, kde judikatura klade požadavek na to, aby základem pro stanovení přiměřené náhrady při vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitosti byla její obecná cena obvyklá v daném místě v době rozhodování [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 1998, sp. zn. 2 Cdon 425/96 (uveřejněný pod č. 15/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. května 2011, sp. zn. 22 Cdo 2746/2009 (uveřejněné pod č. C 9 659 v Souboru)].
K uvedenému dovolací soud dodává, že ačkoliv §8 odst. 1 advokátního tarifu klade na soud požadavek, aby u každého úkonu právní služby vycházel z ceny věci anebo práva v době jeho započetí, není možné na tomto požadavku s ohledem na praktické obtíže, které by doslovný výklad v praxi způsobil, vždy striktně trvat. Vzhledem k tomu pokud soud v řízení zjistí cenu věci nebo práva a pokud během řízení nedojde k podstatné změně okolností (například znehodnocení věci či práva v průběhu řízení, výrazné cenové změny ve spojení s délkou řízení), může soud v zásadě pro účely výpočtu náhrady nákladů řízení vyjít ze stejné ceny věci nebo práva pro všechny úkony právní služby.
Stanovení ceny věci pro účely výpočtu náhrady nákladů řízení je otázkou zjišťování skutkového stavu, při níž soud má vycházet ze všeho, co v řízení vyšlo najevo, tedy i z obsahu spisu, ze shodných tvrzení účastníků řízení, jakož i z dalších důkazů, které za účelem stanovení výše náhrady nákladů řízení předloží strany sporu. Jelikož soud rozhoduje o náhradě nákladů řízení z úřední povinnosti (srovnej §151 odst. 1 o. s. ř.), může soud při splnění předpokladů §120 odst. 2 o. s. ř. za účelem zjištění ceny věci provést i nenavržené důkazy, například zadat vypracování odborného vyjádření či znaleckého posudku. V souvislosti se znaleckým posudkem je pak třeba zdůraznit, že nelze generálně a priori učinit závěr, že znalecký posudek je vždy nehospodárný, zvláště za situace, kdy probíhá řízení o majetek značné hodnoty. Nepodaří-li se cenu věci přesto zjistit, nebo lze-li cenu věci zjistit jen s nepoměrnými obtížemi, je namístě postup podle §9 odst. 1 advokátního tarifu.
V posuzovaném případě odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že z jeho rozhodnutí není zřejmé, jak dospěl k částce 35 540 Kč za jeden úkon právní služby. Částku 8 000 000 Kč, kterou jako tržní cenu označili žalobci, nijak nedoložili. Jelikož zjišťování tržní ceny nemovitosti by zvýšilo náklady řízení a nebylo vůbec jisté, že odhad žalobců odpovídá realitě v daném místě a čase, vyšel odvolací soud z jediného znaleckého posudku založeného ve spise a na základě toho stanovil cenu věci pro účely náhrady nákladů řízení na 2 750 880 Kč. Žalobci s tímto postupem nesouhlasili, když odvolacímu soudu vytýkali, že vyšel ze znaleckého posudku znalkyně Václavy Kučírkové ze dne 28. prosince 2000, která však zjistila cenu předmětných nemovitostí podle stavu, v jakém se nacházely k r. 1975, tedy bez stavebních úprav a bez přístaveb a nástaveb. Znalecký posudek tak nijak nezjišťuje hodnotu nemovitostí k době zahájení řízení v roce 2009.
Námitce žalobců je možné přisvědčit. Odvolací soud se sice zcela správně snažil vyjít při výpočtu náhrady nákladů řízení z ceny předmětných nemovitostí, ale postup, který ke zjištění jejich ceny použil, je zjevně nesprávný. V žádném případě není možné akceptovat, aby odvolací soud pro účely určení výše náhrady nákladů řízení vycházel ze znaleckého posudku, který stanovoval cenu předmětných nemovitostí k datu více jak 8 let předcházejícímu zahájení řízení, a který nadto vycházel ze stavu předmětných nemovitostí v roce 1975, tedy bez stavebních úprav, přístaveb a nástaveb. Takovýto znalecký posudek totiž není objektivně schopný stanovit cenu předmětných nemovitostí ani v době zahájení řízení, ani v době rozhodnutí soudu. Vzhledem k tomu rozhodnutí odvolacího soudu v tomto ohledu neobstojí.
Dovolatelé dále namítali, že odvolací soud měl žalobcům analogicky podle §11 odst. 3 advokátního tarifu přiznat náhradu i za úkon právní služby mající spočívat v nahlížení do spisu.
Tato námitka není důvodná.
Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 27. dubna 2006, č. j. 6 Azs 177/2005-50, uvedl, že podle advokátního tarifu odměna za nahlížení do spisu nenáleží. Proti tomuto rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud v usnesení ze dne 30. července 2008, sp. zn. I. ÚS 398/06 (dostupném na http://nalus.usoud.cz ), odmítl jako zjevně neopodstatněnou. V odůvodnění Ústavní soud uvedl, že „nahlížení do spisu je z povahy věci součástí převzetí zastoupení nebo obhajoby a tedy předpokládá splnění výše uvedené podmínky, tj. první porady s klientem. klientem. Ústavní soud stejně tak za spektakulární argumentaci stěžovatelky považuje její odkaz na ustanovení §11 odst. 3 a odst. 2 písm. f) vyhlášky, neboť za takový úkon, který by naplnil hypotézu a dispozici uvedeného odst. 3 nelze považovat nahlížení do spisu, které je ostatně upraveno v ustanovení §11 odst. 1 písm. a), písm. b), resp. ve speciálním případě pod písm. f), jež však na souzenou věc vztáhnout nelze“ [obdobně usnesení Ústavního soudu ze dne 11. dubna 2013, sp. zn. I. ÚS 1107/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz) ].
Nejvyšší správní soud v usnesení ze dne 29. dubna 2008, č. j. 5 Azs 33/2008-40 (dostupném na www.nssoud.cz ), uvedl, že úkon právní služby nahlížení a studium spisu „je třeba považovat za součást úkonu právní služby spočívajícího v převzetí a přípravě zastoupení podle §11 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb., nikoli za samostatný úkon právní služby, jenž by byl svou povahou nejbližší prostudování trestního spisu při skončení vyšetřování ve smyslu §11 odst. 1 písm. f) ve spojení s §11 odst. 3 citované vyhlášky. V daném případě se jedná o nezbytný krok na počátku zastupování v řízení o kasační stížnosti, aby se ustanovený advokát s věcí seznámil, nejde tedy o úkon srovnatelný s prostudováním trestního spisu dle cit. ustanovení vyhlášky, k němuž dochází v průběhu trestního řízení, a to po skončení jeho přípravné fáze“ [obdobně např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. prosince 2011, sp. zn. 2 As 100/2011, nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. října 2011, sp. zn. 4 As 35/2011 (obě rozhodnutí dostupná na www.nssoud.cz) ].
V usnesení ze dne 9. dubna 2013, sp. zn. I. ÚS 3104/11 (dostupném na http://nalus.usoud.cz ), Ústavní soud uvedl, že „ne všechny úkony právní služby (§16 odst. 2 zákona o advokacii) jsou zároveň úkony, za něž je poskytována mimosmluvní odměna podle §11 advokátního tarifu. Přitom na tento princip již judikatura Ústavního soudu opakovaně odkazovala; to kupř. v nálezu ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. I. ÚS 1099/09, v usnesení ze dne 23. 8. 2006, sp. zn. II. ÚS 435/06, v usnesení ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. III. ÚS 791/07, v usnesení ze dne 25. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 1855/07. V citované judikatuře Ústavního soudu bylo dále poukazováno na fixovaný závěr, že advokát zápisem do seznamu advokátů dal z ústavního hlediska předběžný souhlas (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci van der Mussele proti Belgii ze dne 23. listopadu 1983, série A. č. 70) mimo jiné k tomu, že v tomto ohledu bude omezeno (za výhody současně poskytované) jeho právo na zisk z podnikání (čl. 11 Listiny), a tím ve své podstatě i podnikání samotné (čl. 26 Listiny). Toto omezení není pojímáno za rozporné s ústavním pořádkem, jestliže odpovídá principu proporcionality, a zásadní průmět do sféry základních práv či svobod nemá“.
Z uvedených rozhodnutí zřetelně vyplývá, že za úkon právní služby spočívající v nahlížení a studiu spisu odměna advokátovi zpravidla nepřináleží, neboť studium spisu je zahrnuto v úkonu právní služby převzetí a přípravy zastoupení nebo obhajoby na základě smlouvy o poskytnutí právních služeb [§11 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu], či v úkonu právní služby první porady s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení nebo obhajoby, je-li klientovi zástupce nebo obhájce ustanoven soudem [§11 odst. 1 písm. b) advokátního tarifu], případně tvoří nezbytný předpoklad pro řádné zastupování i v průběhu řízení.
Nejvyšší správní soud v usnesení ze dne 29. dubna 2008, č. j. 5 Azs 33/2008-40 (dostupném na www.nssoud.cz ) připustil z tohoto pravidla výjimku za situace, že by nahlížení do spisu v konkrétní procesní situaci mohlo být podle §11 odst. 3 advokátního tarifu analogicky považováno za obdobu prostudování trestního spisu při skončení vyšetřování ve smyslu §11 odst. 1 písm. f) advokátního tarifu. Ačkoliv lze tuto výjimku připustit, je třeba ji vykládat spíše restriktivně. To znamená, že ne každé nahlížení do spisu a jeho prostudování v rámci civilního soudního řízení lze analogicky posuzovat za samostatný úkon právní služby, za který by náležela advokátovi odměna, nýbrž jen takové prostudování spisu, které by svým významem mohlo odpovídat prostudování trestního spisu při skončení vyšetřování ve smyslu §11 odst. 1 písm. f) advokátního tarifu, neboť ani v trestním řízení nenáleží advokátovi za každé nahlížení do spisu či jeho prostudování odměna, nýbrž jen prostudování spisu „po skončení vyšetřování“, přesněji řečeno v okamžiku, kdy policejní orgán uzná vyšetřování za skončené a jeho výsledky za postačující k podání obžaloby (srovnej §166 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů). Toto prostudování vyšetřovacího spisu včetně jeho příloh je důležitým okamžikem trestního řízení, neboť obhajoba se může s vyšetřováním podrobně seznámit, reagovat na jeho průběh, zejména navrhnout doplnění dokazování, a může začít připravovat obhajobu pro další průběh trestního řízení.
S ohledem na uvedené proto dovolací soud připouští, aby soud rozhodující o náhradě nákladů řízení výjimečně přiznal advokátovi odměnu za samostatný úkon právní služby spočívající v prostudování spisu, a to analogicky podle §11 odst. 1 písm. f) advokátního tarifu, bude-li takový postup v civilním soudním řízení s ohledem na konkrétní okolnosti případu (při zohlednění zejména nezbytnosti a účelnosti postupu, procesní situace) ospravedlnitelný (například založí-li protistrana do spisu značné množství listin, s nimiž nemá účastník možnost se jinak seznámit krátce před přípravným jednáním či prvním jednání ve věci). Jelikož bude při rozhodování o odměně za poskytnutí právní služby prostudování spisu záležet na úvaze soudu, přezkoumá dovolací soud postup odvolacího soudu jen v případě, kdy úvahy soudu při rozhodování o náhradě nákladů řízení budou zjevně nepřiměřené.
V posuzovaném případě odvolací soud za nahlížení do spisu odměnu za samostatný úkon nepřiznal, přičemž s ohledem na průběh řízení i na obsah soudního spisu, který v posuzovaném případě není nikterak obsáhlý (rozhodnutí soudu prvního stupně je již na č. l. 86), se dovolacímu soudu nejeví závěry odvolacího soudu o nepřiznání odměny za nahlížení do spisu zjevně nepřiměřené. Dovolací námitku proto dovolací soud neshledal důvodnou.
Ze shora uvedených důvodů vyplývá, že usnesení odvolacího soudu spočívá ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. na nesprávném právním posouzení věci. Jelikož Nejvyšší soud shledal, že ve věci nejsou splněny předpoklady pro změnu usnesení odvolacího soudu podle §243d písm. b) o. s. ř., zrušil podle §243e odst. 1 o. s. ř. usnesení odvolacího soudu a věc mu podle §243e odst. 2 věty první o. s. ř. vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (srovnej §243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (srovnej §243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. září 2015
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu