ECLI:CZ:NS:2015:29.CDO.3521.2012.1
sp. zn. 29 Cdo 3521/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobců a/ A. I. , zastoupené Mgr. Radovanem Dospělem, advokátem, se sídlem v Brně – Veveří, Marešova 305/14, PSČ 602 00, b/ Mgr. V. T. , c/ PharmDr. D. S. a d/ Mgr. R. D. , proti žalovanému JUDr. Vlastimilu Burešovi, advokátu, se sídlem v Mostech u Jablunkova, Šance 13, PSČ 739 98, jako správci konkursní podstaty úpadce P. M., o zaplacení 650 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 108 C 144/2009, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. června 2012, č. j. 57 Co 165/2011-175, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 26. srpna 2010, č. j. 108 C 144/2009-112, Okresní soud ve Frýdku-Místku uložil žalovanému (JUDr. Vlastimilu Burešovi, jako správci konkursní podstaty úpadce P. M.) zaplatit žalobcům (L. I. a A. I.) 15 000 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení za dobu od 4. června 2009 do zaplacení (bod I. výroku), zamítl žalobu v části požadující zaplacení 635 000 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení za dobu od 4. června 2009 do zaplacení (bod II. výroku), zastavil řízení o požadavku na zaplacení úroku z prodlení z částky 650 000 Kč za dobu od 4. prosince 2008 do 3. června 2009 (bod III. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod IV. výroku).
K odvolání žalobců a žalovaného (jež se netýkala bodu III. výroku rozsudku okresního soudu) Krajský soud v Ostravě v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v bodě II. výroku (první výrok), v bodech I. a IV. výroku jej změnil tak, že zamítl i žalobu o zaplacení částky 15 000 Kč se „zákonným“ úrokem z prodlení za dobu od 4. června 2009 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení (druhý výrok). Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok).
Odvolací soud vyšel shodně se soudem prvního stupně z toho, že:
1/ Žalobci měli ve společném jmění manželů v rozsudku blíže specifikované nemovitosti v katastrálním území V. L. (dále jen „nemovitosti“).
2/ Dne 9. dubna 1993 uzavřeli žalobci jako zástavci s Komerční bankou, a. s. (dále jen „banka“) jako zástavním věřitelem zástavní smlouvu k zajištění závazku P. M. vůči bance vyplývající z úvěrové smlouvy ze dne 9. dubna 1993, „znějící“ na částku 7 000 000 Kč (dále jen „pohledávka z úvěrové smlouvy“). Pohledávka banky z úvěrové smlouvy byla dále zajištěna zástavním právem k dalším nemovitostem, které byly původně ve vlastnictví P. M., nyní ve vlastnictví společnosti PCHOS, spol. s r. o. (dále jen „společnost P“).
3/ Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 24. února 2004, sp. zn. 13 K 11/2004, prohlásil konkurs na majetek P. M. a správcem konkursní podstaty ustavil JUDr. Vlastimila Bureše (žalovaného).
4/ Společnost ČOLOT a. s. (dále jen „společnost Č“), která je právním nástupcem původního věřitele (banky), si do konkursního řízení přihlásila pohledávky za úpadcem v celkové výši 5 599 263,47 Kč, z čehož pohledávka z předmětné úvěrové smlouvy činila 3 328 746,70 Kč.
5/ Žalovaný zapsal do soupisu majetku konkursní podstaty úpadce nemovitosti žalobců a nemovitosti ve vlastnictví společnosti P.
6/ Společnost P uhradila do konkursní podstaty úpadce dne 8. února 2008 částku 5 599 263,47 Kč.
7/ Dne 4. prosince 2008 uzavřel žalovaný s žalobci dohodu o narovnání, ve které žalobci uznali nárok žalovaného vyplývající z ustanovení §27 odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“) a jako osoby, jejichž věci zajišťují pohledávky vůči úpadci, se zavázali složit cenu věcí, jimiž je pohledávka zjištěna, v částce 650 000 Kč, v níž je zahrnuta i náhrada za bezdůvodné obohacení vzniklé žalobcům z titulu užívání nemovitostí po celou dobu, kdy byly zapsány do konkursní podstaty úpadce (o tuto pohledávku vedl správce konkursní podstaty s žalobci spor v řízení vedeném u Okresního soudu ve Frýdku-Místu pod sp. zn. 17 C 115/2008). Žalovaný se zavázal vystavit žalobcům potvrzení o tom, že cena nemovitostí byla vyplacena ve prospěch konkursní podstaty a učinit příslušné podání vůči katastrálnímu úřadu.
8/ Účastníci splnili své závazky vyplývající z dohody o narovnání a nemovitosti byly vyňaty z konkursní podstaty úpadce.
Na tomto základě odvolací soud především přisvědčil závěru soudu prvního stupně, podle něhož plněním společnosti P do konkursní podstaty zaniklo i zástavní právo k nemovitostem žalobců, a že v důsledku tohoto plnění odpadl důvod soupisu nemovitostí v konkursní podstatě úpadce. Za nedůvodnou měl námitku žalovaného, že pohledávka odděleného věřitele plněním od společnosti P s ohledem na možnost výplaty pouze 70 % výtěžku nebyla zcela uspokojena a že proto v rozsahu neuspokojené části pohledávky zástavního věřitele společnosti Č nadále na nemovitostech žalobců vázlo zástavního právo.
Podle odvolacího soudu je dohoda o narovnání platným právním úkonem, směřovala k narovnání sporných práv účastníků, ohledně nichž byla vedena soudní řízení, a to u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 9 Cm 131/2004 (žaloba žalobců proti žalovanému o vyloučení nemovitostí v jejich vlastnictví z konkursní podstaty úpadce) a u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 17 C 115/2008 (žaloba žalovaného proti žalobcům na zaplacení částky 180 000 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení žalobců na úkor konkursní podstaty za užívání nemovitostí žalobců po dobu jejich sepsání v konkursní podstatě úpadce). Zdůraznil, že účelem narovnání není zjištit, jak se věci ve skutečnosti mají, nýbrž předejít dalším pochybnostem a sporům tím, že dosavadní závazek, v němž se sporné či pochybné právo vyskytlo, se zruší a nahradí se závazkem novým. Sporností či pochybností práv je třeba rozumět názor účastníků na otázku existence, platnosti závazku, jeho kauzy či obsahu. S poukazem na §586 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), podle něhož narovnání sjednané v dobré víře nepozbývá platnosti ani v případě, že dodatečně vyjde najevo, že některá ze stran dohodnuté právo v době sjednání narovnání neměla, odvolací soud uzavřel, že jsou nedůvodné námitky žalobců vycházející z toho, že v době uzavření dohody o narovnání již na nemovitostech nevázlo zástavní právo. Citované ustanovení se totiž týká právě případů, kdy strany při narovnání vycházely z domnělého práva jedné strany, přičemž je nerozhodné, zda skutečnost, z níž neexistence pohledávky vyplývá, zde byla již v době uzavření dohody. Odvolací soud měl za nepochybné, že otázka existence oprávnění soupisu nemovitostí do konkursní podstaty a s ním spojený požadavek žalovaného vůči žalobcům ve smyslu §27 odst. 5 ZKV na složení ceny jejich nemovitostí, jakož i otázka existence povinnosti žalobců vydat žalovanému částku představující hodnotu za užívání nemovitostí v době jejich sepsání do konkursní podstaty, byla mezi účastníky sporná, neboť o těchto nárocích jedné i druhé strany byla vedena soudní řízení. Právě dohodou o narovnání byla spornost těchto práv a závazků řešena.
Odvolací soud neměl za důvodné ani námitky žalobců založené na tvrzení, že je žalovaný uvedl v omyl, když s nimi uzavřel dohodu o narovnání v době, kdy byla nemovitosti žalobců zajištěná pohledávka uhrazena do konkursní podstaty v její plné výši. Podle odvolacího soudu další postup žalovaného (plnění oddělenému věřiteli společnosti Č ve výši 455 000 Kč) navazující na dohodu o narovnání totiž svědčí o přesvědčení žalovaného, že složením výše uvedené částky zástavním dlužníkem do konkursní podstaty nedošlo k zániku celé zajištěné pohledávky. Nelze proto uvažovat ani o žalobci tvrzené lsti na straně žalovaného. K tomu odvolací soud doplnil, že omyl žalovaného, spočívající v tom, že plnění společnosti P vyhodnotil tak, že jím nezanikla v celém rozsahu zástavními právy (na nemovitostech žalobců a společnosti P) zajištěná pohledávka a omyl žalobců, že nadále existuje důvod pro sepis jejich nemovitostí v konkursní podstatě, nezpůsobil ve smyslu §586 odst. 1 věty druhé obč. zák. neplatnost dohody účastníků o narovnání.
Plnění žalobců do konkursní podstaty na základě dohody o narovnání (a to ani v rozsahu částky 15 000 Kč, která „zůstala“ v konkursní podstatě) proto odvolací soud neměl za plnění bez právního důvodu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci „v celém rozsahu“ dovolání, jehož přípustnost opírají o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítajíce, že je dán dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. (tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci) a požadujíce, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Konkrétně namítají, že dohoda o narovnání je neplatná hned z několika důvodů. Předně je neurčitá, neboť neobsahuje vylíčení toho, co je mezi účastníky dohody sporné nebo pochybné. Z toho, že žalovaný vymáhal plnění po žalobcích v době, kdy již byla celá zajišťovaná pohledávka uhrazena, a to ještě za zneužití svého „mocenského postavení“, žalobci dovozují rozpor dohody s dobrými mravy. Uzavřením dohody o narovnání podle žalobců žalovaný postupoval v rozporu s kogentní veřejnoprávní úpravou §27 odst. 5 ZKV, kterou uzavřením dohody o narovnání „obešel“, když při realizaci zástavního práva v konkursu postupoval mimo jediný způsob závazně stanovený označeným ustanovením zákona o konkursu a vyrovnání. Dohoda je neplatná i z důvodu nedostatku vůle, protože žalobci jednali pod tlakem neodvratné ztráty svého majetku (zpeněžením ve veřejné dražbě). Podle žalobců je dohoda neplatná i pro neurčitost, když neobsahuje původní závazky stran, není v ní uvedeno, co je mezi účastníky sporné nebo pochybné a co představuje částka složená žalobci.
Kromě toho žalobci odvolacímu soudu vytýkají, že „nedokázal postihnout rozdíl v omylu způsobujícím neplatnost jakéhokoliv právního úkonu obecné povahy dle §49a obč. zák. a omylu dle §586 odst. 1 obč. zák.“ Mají za to, že v bodě podpisu dohody vycházeli z informace, která byla pro jejich vůli určující, a to že zajišťovaná pohledávka existuje, existuje zástavní právo na jejich nemovitostech, soupis jejich nemovitostí v konkursní podstatě je po právu a že žalovaný je oprávněn nemovitosti prakticky ihned zpeněžit. Žalovaný jako správce konkursní podstaty je zvláštním procesním subjektem, na který stát delegoval část svých pravomocí, v určitém ohledu má nadřazené postavení, proto jsou na jeho osobu v souvislosti s výkonem funkce kladeny vyšší nároky než na řadový subjekt soukromého práva. Účastníci soukromoprávních vztahů se správcem často na jeho profesionalitu spoléhají, což se projevilo i v tomto případě. Požadoval-li žalovaný po žalobcích plnění v souvislosti se zástavou na jejich nemovitostech, měli za to, že zástava nezanikla a že jeho požadavek je v základu po právu. V tom spatřují „právně relevantní vnitřní omyl“ dle §49a obč. zák.
Žalovaný má za to, že napadené rozhodnutí spočívá na správném právním posouzení věci.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
V průběhu dovolacího řízení původní žalobce a/ L. I. zemřel. Nejvyšší soud proto usnesením ze dne 16. dubna 2015, č. j. 29 Cdo 3521/2012-239, rozhodl, že v dovolacím řízení bude namísto původního žalobce pokračováno s jeho dědičkami, kterými se staly všechny současné žalobkyně.
Nejvyšší soud předesílá, že při posuzování přípustnosti dovolání nepřihlížel k podání dovolatelů označenému jako „doplnění tvrzení k právní kvalifikaci neplatnosti sporného dokumentu“ ze dne 12. března 2013, neboť změna či doplnění dovolacích důvodů (a to i formou doplnění nové argumentace v mezích téhož dovolacího důvodu) je ve smyslu ustanovení §242 odst. 4 věty první o. s. ř. možná jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání; ta dovolatelům uplynula 3. října 2012.
V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části druhého výroku napadeného rozhodnutí, kterým odvolací soud rozhodl o nákladech řízení, a proti třetímu výroku napadeného rozhodnutí, kterým odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení, je Nejvyšší soud bez dalšího odmítl jako objektivně nepřípustné podle ustanovení §243b odst. 5 věty první o. s. ř., ve spojení s ustanovením §218 písm. c/ o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Rovněž v rozsahu, v němž dovolání směruje proti té části druhého výroku napadeného rozhodnutí, kterou odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu co do požadavku na zaplacení částky 15.000,- Kč s příslušenstvím, je dovolání objektivně nepřípustné podle §237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. dubna 2013, sp. zn. 29 Cdo 818/2012).
Nejvyšší soud dodává, že kdyby nebyl dán důvod k odmítnutí dovolání v této části vzhledem ke štěpení nároku, vztahovaly by se na tuto část nároku důvody odmítnutí dovolání uvedené dále k částce 635 000 Kč s příslušenstvím.
A konečně, v rozsahu, ve kterém dovolání směřuje proti prvnímu výroku napadeného rozhodnutí, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek okresního soudu v bodě II. výroku o zamítnutí žaloby o zaplacení částky 635.000,- Kč s příslušenstvím, může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam). Důvod připustit dovolání však Nejvyšší soud nemá.
Dovolatelky formulují své výhrady proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem (z nichž lze usuzovat na otázky, které by mohly založit závěr o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí), prakticky totožným způsobem jako v dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 18. října 2012, č. j. 69 Co 453/2012-361, které podaly v obdobné věci (šlo o řízení o žalobě týchž původních žalobců proti žalované společnosti Č, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 19 C 421/2010, přičemž i v tomto řízení žalobci zpochybňovali platnost dohody o narovnání ze dne 4. prosince 2008). Nejvyšší soud odmítl jejich dovolání usnesením ze dne 3. března 2015, sp. zn. 28 Cdo 1210/2013 (usnesení je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu označená níže – dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu), jako nepřípustné, přičemž se podrobně zabýval jednotlivými dovolacími námitkami a vysvětlil, proč nezakládají přípustnost dovolání.
S ohledem na to, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu v této věci vychází ze stejného skutkového základu a neliší se ani právní posouzení dohody o narovnání oběma odvolacími soudy, jsou důvody, pro které Nejvyšší soud v usnesení sp. zn. 28 Cdo 1210/2013 nepřipustil dovolání, plně aplikovatelné i v této věci. Podstatné závěry lze shrnout takto: Samotná skutečnost, že pohledávka zajištěná nemovitostmi původních žalobců byla v době uzavření dohody o narovnání již uhrazena, nemůže způsobit neplatnost dohody o narovnání, neboť institut dohody o narovnání přímo předpokládá možnost omylu stran o jejich vzájemných právech a povinnostech (srov. §585 odst. 1 obč. zák., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 33 Cdo 4413/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. listopadu 2012, sp. zn. 30 Cdo 21/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 33 Cdo 278/2012). Ani v této věci se ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů nepodává nic, co by svědčilo o „zneužití mocenského postavení správce konkursní podstaty“, přičemž dovolatelky blíže neuvádí, jakým jednáním žalovaného mělo k tomuto zneužití dojít.
K odstranění pochybností o zařazení určité věci do konkursní podstaty může dojít i mimosoudní dohodou (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, sp. zn. Cpjn 19/98, uveřejněné pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. prosince 2012, sp. zn. 28 Cdo 1101/2012). Za této situace, jestliže původní žalobci uzavřeli se správcem konkursní podstaty dohodou o narovnání, není takové řešení v rozporu se zákonem (dohoda o narovnání není z tohoto důvodu neplatná, neobchází úpravu vtělenou do ustanovení §27 odst. 5 ZKV).
Namítají-li dovolatelky nedostatek vůle původních žalobců při uzavíraní dohody o narovnání, neboť ti jednali pod tlakem neodvratné ztráty svého majetku, lze tuto námitku podle jejího obsahu v obecné rovině právně kvalifikovat podle ustanovení §49 obč. zák., které upravuje možnost odstoupení od smlouvy uzavřené v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, anebo jako bezprávnou výhrůžku, která vylučuje svobodu vůle jednajícího a způsobuje absolutní neplatnost právního úkonu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2010, sp. zn. 33 Cdo 2532/2008, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. března 2004, sp. zn. 33 Odo 17/2002). Konkursní řízení však předpokládá možnost zpeněžení majetku zabezpečujícího pohledávky věřitelů úpadce a zákon o konkursu a vyrovnání pro tento postup poskytuje správci konkursní podstaty právní nástroje. Žalovaný byl oprávněn ve vztahu k původním žalobcům zvažovat zpeněžení jejich nemovitostí zajištujících pohledávky odděleného věřitele. Z uvedeného důvodu není naplněna základní podmínka bezprávné výhrůžky vymezená ustálenou judikaturou dovolacího soudu, a sice vynucování něčeho, co nesmí být vynucováno, a proto ani námitka nedostatku vůle při uzavírání dohody o narovnání původními žalobci nezakládá přípustnost dovolání.
Jde-li o otázku určitosti dohody o narovnání, vychází dovolací soud ze své ustálené judikatury, podle níž závěr o neurčitosti právního úkonu předpokládá, že ani jeho výkladem nelze dospět k nepochybnému poznání, co chtěl účastník projevit. Vůle, vtělená do smlouvy, je svým projevem určitá a srozumitelná, jestliže je výkladem objektivně pochopitelná, tj. může-li typický účastník tuto vůli bez rozumných pochybností o jejím obsahu adekvátně vnímat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. ledna 2009, sp. zn. 23 Cdo 3042/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. března 2008, sp. zn. 32 Cdo 2333/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2013, sp. zn. 29 Cdo 3091/2010). V posuzované věci je dohoda o narovnání dostatečně určitá, neboť je z ní objektivně seznatelná vůle stran dohody. Konkrétně je z ní zřejmé, že dohoda o narovnání se týká (sporné) otázky oprávněnosti soupisu nemovitostí původních žalobců do konkursní podstaty a s tím souvisejícím nárokem konkursní podstaty na vydání bezdůvodného obohacení za to, že původní žalobci užívali své nemovitosti v době, kdy tyto byly sepsány do konkursní podstaty úpadce, stejně jak je zřejmé, že částka 650 000 Kč složená původními žalobci do konkursní podstaty představuje oba nároky, tj. jak nárok konkursní podstaty na zaplacení zajištěné pohledávky, resp. na složení hodnoty nemovitostí původních žalobců zajišťujících pohledávku věřitele vůči úpadci ve smyslu §27 odst. 5 ZKV, tak nárok konkursní podstaty na vydání bezdůvodného obohacení.
Důvod pro připuštění dovolání konečně nezakládá ani poslední z dovoláním předestřených otázek – vztah obecné úpravy omylu v §49a obč. zák. a zvláštní úpravy v §586 odst. 1 obč. zák. Právně relevantní z hlediska ustanovení §49a obč. zák. je toliko omluvitelný omyl, což plyne i z ustálené judikatury dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2009, sp. zn. 29 Cdo 1830/2007, uveřejněný pod číslem 55/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. listopadu 2013, sp. zn. 26 Cdo 1931/2013). Omluvitelným omylem se přitom rozumí omyl, ke kterému došlo přesto, že mýlící se postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2014, sp. zn. 22 Cdo 4057/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. prosince 2008, sp. zn. 25 Cdo 2750/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. srpna 2014, sp. zn. 29 Cdo 3686/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. března 2010, sp. zn. 32 Cdo 29/2009). V posuzované věci o omluvitelný omyl zjevně nejde, neboť zástupce původních žalobců věděl o úhradě společnosti P do konkursní podstaty (k tomu srov. i čl. II. odst. 5 vyjádření původních žalobců v této věci ze dne 10. srpna 2010, č. l. 76) a mohl (postupoval-li by s obvyklou mírou opatrnosti) tak dospět k právnímu závěru o zániku zástavního práva na nemovitostech původních žalobců, anebo mít přinejmenším pochybnosti o oprávněnosti soupisu nemovitostí původních žalobců do konkursní podstaty. Z uvedeného důvodu nelze na souzenou věc aplikovat ustanovení §49a obč. zák. a otázka vztahu obecné úpravy omylu v §49a obč. zák. a zvláštní úpravy omylu v §586 odst. 1 obč. zák. tak není právně významná.
Nejvyšší soud proto dovolání i v tomto rozsahu odmítl podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. jako nepřípustné.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyň bylo odmítnuto a žalovanému podle obsahu spisu žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek
V Brně dne 30. dubna 2015
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu