ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.1989.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 1989/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Vlacha a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobkyně I. S. , zastoupené Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem se sídlem v Brně, Anenská 8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o odškodnění nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 25 C 420/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 2. 2015, č. j. 13 Co 2/2015-82, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 2. 2015, č. j. 13 Co 2/2015-82, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. 9. 2014, č. j. 25 C 420/2013-43, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na odškodnění nemajetkové újmy vzniklé jí tvrzenou nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 17 C 380/2007, jehož byla účastníkem, částku 46.500,- Kč s příslušenstvím (výrok I), výrokem II rozsudku žalobu o zaplacení dalších 83.500,- Kč s příslušenstvím z tohoto titulu zamítl, výrokem III rozsudku zamítl žalobu co do tam vyčísleného příslušenství požadovaného z částky 130.000,- Kč a ve výroku IV uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 9.840,- Kč.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání obou účastníků změnil vyhovující výrok I rozsudku soudu prvního stupně tak, že se konstatuje porušení práva žalobkyně na projednání věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 17 C 380/2007 (dále jen „namítané řízení“) v přiměřené lhůtě a že se žaloba o zaplacení částky 46.500,- Kč s příslušenstvím zamítá, dále potvrdil zamítavé výroky II a III rozsudku soudu prvního stupně (výrok I) a současně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 5.600,- Kč a náklady odvolacího řízení ve výši 2.800,- Kč (výrok II).
Soudy obou stupňů shodně zjištěnou celkovou dobu trvání namítaného řízení (6 let a dva měsíce) zhodnotil odvolací soud (taktéž ve shodě se soudem prvního stupně) jako nepřiměřenou, představující nesprávný úřední postup ve smyslu §13 odst. 1 věta třetí zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v platném znění (dále jen „OdpŠk“). V této souvislosti zdůraznil, že řízení bylo zatíženo průtahy v délce přesahující jeden rok. Na rozdíl od soudu prvního stupně však dospěl odvolací soud k závěru, že pro „malý až minimální“ význam namítaného řízení pro žalobkyni je postačujícím zadostiučiněním nemajetkové újmy jí nepřiměřenou délkou řízení vzniklé (toliko) konstatování porušení práva, jež vyslovil ve výroku I svého rozsudku, pročež současně zamítl žalobu o zadostiučinění v penězích. Závěr o objektivně malém významu namítaného řízení pro dovolatelku pak odůvodnil odvolací soud poukazem na jeho předmět s tím, že dovolatelka se domáhala zaplacení částky celkem ve výši 40.400,- Kč „za užívání nemovitosti“ jakožto její „desetinový spoluvlastník“ a že byla úspěšná jen co do částky 10.930,- Kč s příslušenstvím, přičemž v řízení o odškodnění ani netvrdila „skutečnosti, pro které by snad řízení mělo pro ni zvýšený význam, takže by bylo možné uvažovat o poskytnutí zadostiučinění ve formě peněžní náhrady.“ O nákladech řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na procesní úspěch žalobkyně ve věci, jejíž tarifní hodnotu stanovil s použitím §9 odst. 3 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, částkou 35.000,- Kč.
Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadla žalobkyně (dále jen „dovolatelka“) dovoláním, maje za to, že odvolací soud posoudil nesprávně otázku přiměřenosti formy zadostiučinění podle §31a odst. 2 OdpŠk, když toliko konstatoval porušení práva, ač adekvátním a zásadně primárním odškodněním nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení je zadostiučinění v penězích. V této souvislosti dovolatelka zpochybnila správnost závěru odvolacího soudu o minimálním významu řízení pro její osobu s tím, že odvolací soud tento závěr nepřípustně odůvodnil zejména výsledkem sporu. Současně dle dovolatelky odvolací soud pochybil i při rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, když jednak odměnu jejího zástupce nevypočetl z tarifní hodnoty odpovídající výši zažalované částky, jednak svévolně opomenul jeden zástupcem dovolatelky provedený úkon právní služby, a to předžalobní výzvu odpovídající povinnému uplatnění nároku u žalované. V uvedeném spatřuje dovolatelka dovolací důvod podle §241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ( dále jen „o. s. ř.“).
Přípustnost dovolání dovozuje dovolatelka z toho, že odvolací soud se při řešení otázky formy zadostiučinění odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, vyjádřené ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), a rozsudku ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2742/2009. Rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení pak dovolatelka shledává rozporným s judikaturou Ústavního soudu v dovolání blíže označenou.
Dovolatelka proto navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadených výrocích změnil v její prospěch, příp. jej zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu (či soudu prvního stupně, zruší-li i jeho rozsudek) k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při projednání dovolání a rozhodnutí o něm postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz přechodná ustanovení čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem podle §241 odst. 1 o. s. ř. Dovolání splňuje zákonem vyžadované náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.). Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou jeho přípustnosti.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání je přípustné, neboť odvolací soud se při řešení dovoláním nastolené otázky formy odškodnění ve vazbě na závěr o (malém) významu řízení pro poškozeného vskutku odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání je současně i důvodné.
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně konstatoval, že stanovení formy (a příp. výše) přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu závěrů soudů nižších stupňů o formě (příp. výši) zadostiučinění v zásadě posuzuje toliko právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a OdpŠk, přičemž soudy nižších stupňů výsledně zvolenou formou (částkou) zadostiučinění se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. Dovolací soud tedy posuzuje jen správnost základních úvah soudu ohledně aplikace toho kterého kritéria (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2933/2009; rozhodnutí Nejvyššího soudu uvedená v tomto rozhodnutí jsou dostupná na www.nsoud.cz ).
Konstatování porušení práva je základní, vůči ostatním druhům zadostiučinění subsidiární formou odškodnění nemajetkové újmy [k tomu blíže viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2357/2010, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 57/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3850/2014, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 37/2015 (dále jen „R 37/2015“), a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4342/2014]. Uvedené nemění ničeho na tom, že se jedná, jak na to poukázal (potud správně) odvolací soud, o plnohodnotnou formu kompenzace předpokládanou ustanovením §31a odst. 2 OdpŠk, aplikovatelným i v případech odškodňování nemajetkové újmy vzniklé účastníku řízení v důsledku jeho nepřiměřené délky.
V posloupnosti svých dalších úvah však již odvolací soud nezohlednil, že nemajetková újma způsobená nesprávným úředním postupem ve smyslu §13 odst. 1 věty třetí OdpŠk (tj. nepřiměřenou délkou řízení) se dle konstantní judikatury dovolacího soudu, reflektující v tomto směru ustálenou rozhodovací praxi Evropského soudu pro lidská práva, odškodňuje zásadně v penězích (viz třetí právní věta a bod V. Stanoviska); primární je tedy peněžní odškodnění, eventualitou je konstatování porušení práva. Nejvyšší soud připustil, že v určitých případech bude samotné konstatování porušení práva postačovat; jedná se zejména o situace, kdy byla délka řízení v nezanedbatelné míře způsobena vlastním chováním poškozeného, nebo kdy byl význam řízení (jeho předmětu) pro poškozeného pouze nepatrný a celkově tak lze uzavřít, že doba řízení nemohla negativně zasáhnout psychickou sféru poškozené osoby (srov. již zmíněný bod V. Stanoviska nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2742/2009). V ostatních případech bude namístě odškodnit nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku nepřiměřené délky řízení v penězích.
Závěr odvolacího soudu, že o zadostiučinění v penězích lze uvažovat až tehdy, bude-li poškozeným tvrzen (a prokázán) zvýšený význam řízení, je proto nesprávný.
Nejvyšší soud dále ve svých rozhodnutích opakovaně uzavřel, že samotný výsledek řízení, ve kterém mělo dojít k porušení práva poškozeného na projednání věci v přiměřené lhůtě, není bez dalšího pro posouzení, zda k porušení tohoto práva skutečně došlo, a tedy ani pro stanovení případného odškodnění, zásadně rozhodný (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009, ze dne 18. 4. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4439/2008, a ze dne 2. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5210/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 40/2009, a ze dne 7. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1481/2011). Tento závěr nemůže být samozřejmě bezbřehý. Uplatnil-li žalobce např. žalobou nárok, o němž již v době podání žaloby věděl, že se jedná o nárok promlčený, nelze od této skutečnosti v rámci úvah o odškodnění odhlížet (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3370/2011). Uplatnění bezdůvodné žaloby tak bude samo o sobě opodstatňovat ať už výrazné snížení výše peněžního odškodnění či případně dání satisfakce i jen formou konstatování porušení práva. Ze soudy učiněných skutkových zjištění nicméně nevyplývá, že by se v dané věci mělo právě o takový případ (bezdůvodné žaloby) jednat.
Nesprávné, neboť odchylující se od ustálené judikatury dovolacího soudu, je proto rovněž odvolacím soudem provedené právní posouzení významu řízení, odvíjené od míry úspěchu dovolatelky ve věci.
Neúplnou, a již proto nesprávnou, se dovolacímu soudu jeví rovněž argumentace odvolacího soudu výší zažalované částky. Odvolací soud nevysvětil, z jakého důvodu by výše žalobního požadavku činící 40.400,- Kč měla svědčit o minimálním významu řízení pro dovolatelku, jak lze (byť spíše implicitně) dovodit z odůvodnění napadeného rozsudku. Žalovaná v tomto směru ničeho netvrdila (dle jejího názoru, korelujícímu v tomto směru tvrzením samotné dovolatelky, mělo řízení pro dovolatelku standardní význam). Ze skutkových zjištění soudů obou stupňů se bagatelnost takto vysoké částky pro dovolatelku nepodává (např. s přihlédnutím k jejím majetkovým poměrům, o nichž žádný z účastníků ničeho netvrdil). Ani obecně vzato pak nelze říci, že by na částku této výše bylo možné ve společenskoekonomických poměrech České republiky paušálně nahlížet jako na nepatrnou či zanedbatelnou. Výše spoluvlastnického podílu dovolatelky pak postrádá v těchto souvislostech zcela právního významu.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud podle §243e odst. 1 a 2 věta první o. s. ř. napadený rozsudek odvolacího soudu včetně závislého výroku o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Ke zrušení napadeného rozsudku přistoupil dovolací soud i co do té části výroku napadeného rozsudku, v níž odvolací soud konstatoval porušení práva a přiznal tak dovolateli dílčí (byť nežalované) odškodnění. Tato část výroku napadeného rozsudku totiž v procesní situaci nastolené kasačním zásahem dovolacího soudu samostatně neobstojí (k důvodům blíže viz R 37/2015).
V dalším řízení bude odvolací soud veden shora vyloženými ustálenými judikatorními východisky. Setrvá-li na posouzení délky namítaného řízení jako nepřiměřené, vyjde dále z toho, že nemajetková újma způsobená nepřiměřenou délkou řízení se odškodňuje zásadně v penězích, nepostačuje-li odškodnění ve formě konstatování porušení práva. V hranicích vymezených zákazem soudcovského aktivismu (viz ucelený výklad této otázky podaný v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1597/2014) opětovně zváží, zda v posuzované věci vskutku existují relevantní okolnosti odůvodňující poskytnutí odškodnění (toliko) formou konstatování porušení práva. Přihlédne k tomu, že základní výčet těchto okolností (jakkoliv jistě neuzavřený) již byl v judikatuře Nejvyššího soudu proveden (viz výše) a že jen částečný úspěch dovolatelky, jakož i (samotná) výše žalobního požadavku činící řádově desítky tisíc korun, těmito okolnostmi (bez dalšího) být nemohou.
Dospěje-li odvolací soud k závěru souladnému se soudem prvního stupně, že dovolatelce přísluší odškodnění v penězích, přezkoumá závěr soudu prvního stupně o výši odškodnění a své přezkumné úvahy náležitě odůvodní. Zohlední rovněž ustálenou judikaturu dovolací soudu, podle níž je-li předmětem namítaného řízení peněžité plnění, není obecně důvodné, aby ji zadostiučinění přiznané v penězích svou výší přesahovalo, leda by pro mimořádnou výši zadostiučinění svědčilo některé z kritérií uvedených v §31a odst. 3 písm. a) až d) OdpŠk (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011). Vypořádá se rovněž s odvolací argumentací žalované, podle které dovolatelka výši žalobního požadavku v namítaném řízení opakovaně měnila, pročež byl po převážnou dobu řízení jeho předmětem (jen) nárok na zaplacení částky ve výši kolem 20.000,- Kč.
K dovolatelkou namítané otázce nákladů řízení dovolací soud toliko poznamenává (neboť dovolací argumentace v tomto směru zůstala již s přihlédnutím k důvodům kasačního zásahu stranou jeho přezkumu), že odměna advokáta za zastupování v řízení, jehož předmětem je náhrada nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup či nezákonné rozhodnutí ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., se v případě úkonů právní služby poskytnutých po 1. 1. 2013 (tak jako v dané věci) vypočte z tarifní hodnoty stanovené s účinností po tomto datu podle §9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., tj. činí nikoliv 35.000,- Kč, uvažovaných odvolacím soudem, ale 50.000,- Kč (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3378/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2014, sp. zn. I. ÚS 958/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2707/2013, uveřejněné pod číslem 40/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Odvolací soud je ve smyslu §243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
V rámci nového rozhodnutí o věci rozhodne soud i o nákladech tohoto dovolacího řízení (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. 10. 2015
JUDr. František I š t v á n e k
předseda senátu