ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.3370.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 3370/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Simona, ve věci žalobce P. Z. , zastoupeného JUDr. Davidem Mášou, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Zderaze 1275/15, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 259/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2013, č. j. 70 Co 192/2013 - 75, takto:
I Dovolání se odmítá.
II Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 2,000.000,- Kč, které se žalobce domáhal z titulu náhrady nemajetkové újmy. Žalobce v řízení tvrdil, že mu újma byla způsobena v souvislosti s řízením vedeným u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 12 C 471/2005. V řízení rozhodoval také Nejvyšší soud. Žalobce rozhodnutí obecných soudů napadl ústavní stížností, přičemž v řízení před Ústavním soudem byl rovněž neúspěšný. Žalobce namítal, že žádný ze soudů se nezabýval a nevypořádal s jeho argumentací, z čehož žalobce dovozuje nezákonnost daných rozhodnutí.
Soud prvního stupně neprováděl dokazování, neboť již na základě žalobcových tvrzení shledal žalobu nedůvodnou. Odvolací soud se ztotožnil s odůvodněním soudu prvního stupně a jeho argumentaci dále rozvedl. Uvedl, že v tzv. odškodňovacím řízení je sice nalézací soud oprávněn přezkoumávat správnost úředního postupu v průtažném eventuálně jinak závadném řízení, v jehož důsledku vznikla poškozenému imateriální újma, není však další revizní instancí, jíž by příslušelo právo na přezkoumávání pravomocných rozhodnutí soudů jakéhokoli stupně, tím méně rozhodnutí Nejvyššího soudu či Ústavního soudu. Původní řízení bylo zakončeno pravomocným rozhodnutím soudu prvního stupně ve spojení s rozhodnutím soudu odvolacího. Ve věci rozhodoval Nejvyšší soud i Ústavní soud, přičemž žádné rozhodnutí nebylo zrušeno či změněno. Proto odvolací soud dospěl k závěru, že nebyla naplněna podmínka dle §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „OdpŠk“). Odpovědnost za nesprávný úřední postup, kterou žalobce také namítal, podle odvolacího soudu přichází v úvahu pouze tehdy, nejde-li o postup státního orgánu, jenž přímo směřuje k vydání rozhodnutí a není-li vydáním takového rozhodnutí završen, v takovém případě se totiž eventuální nesprávný úřední postup projeví právě v nezákonnosti rozhodnutí, které bylo na základě nesprávného úředního postupu vydáno. K námitce žalobce o nutnosti aplikace §11 a násl. zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák“), odvolací soud uvedl, že žalobce jednoznačně vylíčil skutek tak, že se domáhá zadostiučinění za imateriální újmu, již utrpěl v příčinné souvislosti s chybným postupem orgánů soudní soustavy. Takový skutek lze za současné právní úpravy subsumovat pouze pod speciální úpravu zákona č. 82/1998 Sb. Nelze se domáhat toho, aby v případě, v němž podmínky odpovědnosti podle zákona č. 82/1998 Sb. nebudou splněny, resp. shledány, byl uvedený skutek podřazován pod jinou (obecnou) právní normu.
Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadl žalobce dovoláním, přičemž splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky hmotného práva, jež má dovolací soud posoudit jinak, resp. která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Z obsahu dovolání plyne, že dovolatel za tuto otázku považuje, zda se lze domáhat odškodnění újmy způsobené rozhodnutím, které je sice nezákonné, ale nebylo zrušeno či změněno. Jako dovolací důvod dovolatel uvádí nesprávné právní posouzení věci. Dovolatel namítá:
a) Odvolací soud pochybil, pokud uzavřel, že dovolateli nelze poskytnout odškodnění újmy způsobené rozhodnutím, které sice je nezákonné, ale nebylo zrušeno, i když zrušeno být nemůže, protože žádný prostředek nápravy proti němu neexistuje (rozhodnutí Ústavního soudu), na rozdíl od nesprávných úředních postupů, kdy tyto odškodnit lze, i když rovněž nemůže existovat rozhodnutí, které by deklarovalo, že šlo o nesprávný úřední postup.
b) Odvolací soud dále pochybil, pokud dospěl k závěru, dle nějž způsobí-li stát někomu nemajetkovou újmu, lze ji odškodnit jen za situace, kdy jsou naplněny speciální podmínky §31a OdpŠk, a pokud zásah nesplňuje tyto zúžené podmínky, ačkoliv zásah lze podřadit pod zásah do osobnostních práv chráněných občanským zákoníkem, tak tuto obecnější ochranu nelze aplikovat, a to ani přes výslovné ustanovení zákona, dle nějž se vztahy řídí občanským zákoníkem, pokud není stanoveno jinak (§26 OdpŠk). Dle dovolatele není stanoveno jinak, a pokud je, je to diskriminační a zakládá to nerovnost před zákonem. Stát tak nese za škodu menší odpovědnost než jiné osoby.
Dovolatel učinil součástí dovolání rovněž námitky vznesené v odvolání. V tomto podání dovolatel dále rozvíjí argumentaci ohledně toho, že nelze trvat na podmínce dle §8 odst. 1 OdpŠk za situace, kdy neexistuje orgán, který by nezákonné rozhodnutí zrušil, a také o nutnosti aplikace obecných ustanovení občanského zákoníku.
Dále dovolatel dovolání doplnil podáním ze dne 21. 5. 2013, v němž výklad učiněný odvolacím soudem označil za zcela bezohledný a urážející obyčejné lidské cítění. Opětovně uvedl, že správný výklad má spočívat buď na závěru, že podmínku dle §8 odst. 1 OdpŠk aplikovat nelze, nebo má být aplikována obecná úprava obsažená v občanském zákoníku. Jinak by ust. §26 OdpŠk bylo zcela nadbytečné. Dovolatel dále namítl:
c) Závěr, dle nějž neexistuje odpovědnost státu za škodu či nemajetkovou újmu, kterou stát způsobil nezákonným rozhodnutím svých orgánů, které stojí v hierarchii nejvýše, je neospravedlnitelný, neboť vede k porušení čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).
d) Z čl. 13 Evropské Úmluvy o ochraně lidských práv (dále jen „Úmluva“) vyplývá, že i v případě pochybení Ústavního soudu musí existovat účinný prostředek nápravy před národním orgánem.
Dovolatel v dovolání navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení společně s usnesením soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V doplnění dovolání navrhl, aby rozhodnutí odvolacího soudu změnil.
Žalovaná ve vyjádření uvedla, že se plně ztotožňuje se závěry odvolacího soudu. Soud se podle ní řádně vypořádal se všemi námitkami žalobce. Dále nepovažuje tvrzení a právní závěry žalobce obsažené v dovolání za důvodné. Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř, dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Podle ustanovení §237 o. s. ř.: „Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.“
Dovolatel co do přípustnosti dovolání uvedl, že otázka posuzovaná odvolacím soudem určitým způsobem má být posouzena jinak. Takovéto vymezení přípustnosti dovolání naznačuje nepochopení jednotlivých předpokladů přípustnosti dovolání, neboť předpoklad přípustnosti dovolání spočívající v tom, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, míří pouze na případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a to postupem podle §20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích. Má-li být dovolání přípustné proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Dovolatel žádnou příslušnou judikaturu Nejvyššího soudu neuvedl. Přípustnost dovolání tudíž může být založena pouze na základě dalšího dovolatelem uvedeného důvodů, a to nebyla-li odvolacím soudem řešená právní otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena.
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvádí, že v souladu se zásadou presumpce správnosti rozhodnutí není soud v řízení o odpovědnosti státu za škodu oprávněn sám posuzovat zákonnost rozhodnutí vydaného v jiném řízení a podmínka nezákonnosti rozhodnutí je splněna pouze tehdy, bylo-li toto pravomocné rozhodnutí skutečně jako nezákonné zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1230/2003, publikované v Souboru civilních rozhodnutí NS, sv. 30, pod C 2818, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2162/2005). Tento závěr je rovněž potvrzován judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2012, sp. zn. III. ÚS 3622/12, usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. III. ÚS 541/08 nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. II. ÚS 1015/10).
Možnost, že při rozhodovací činnosti soudu dojde k pochybení, nelze nikdy předem úplně vyloučit. Z toho důvodu má soudní soustava vnitřní kontrolní mechanismy. Soudní rozhodnutí podléhá pouze soudnímu přezkumu. Tato vnitřní kontrola se realizuje pouze prostřednictvím opravných prostředků – instančním postupem (viz Alena Winterová, Alena Macková, a kolektiv, Civilní právo procesní, Část první: Řízení nalézací, 7. vydání, Praha: Linde, 2014, s. 500). V obecném soudnictví lze užít opravné prostředky řádné (odvolání) a mimořádné (dovolání, žaloba na obnovu řízení, žaloba pro zmatečnost). Mimo obecné soudnictví pak stojí další prostředky nápravy, jimiž jsou ústavní stížnost a na mezinárodní úrovni stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“).
Nejvyšší soud se ve své judikatuře již zabýval otázkou posuzování zákonnosti rozhodnutí, proti nimž není přípustný opravný prostředek, v odškodňovacím řízení. V rozsudku ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4286/2013, Nejvyšší soudu uvedl: „Podmínka zakotvená v ustanovení §8 odst. 1 OdpŠk brání tomu, aby odškodňovací řízení plnilo funkci, která náleží opravným prostředkům. V souladu se zásadou vigilantibus iura scripta sunt je na osobě, která se cítí být rozhodnutím vydaným orgánem veřejné moci dotčena na svých právech, aby se proti takovému rozhodnutí bránila prostřednictvím opravných prostředků a docílila tak jeho zrušení. Ani v případě prvostupňových rozhodnutí, proti nimž není přípustný opravný prostředek, nelze obecně dojít k závěru, že absenci opravného prostředku by mělo nahradit odškodňovací řízení. Soudní řízení není, až na výjimky, povinně dvojinstanční. V případě rozhodnutí, u nichž zákonodárce dospěje k závěru, že jejich přezkum v opravném řízení není důvodný, by bylo proti smyslu zákonné úpravy, aby tato rozhodnutí byla přezkoumávána v řízení odškodňovacím.“
I při využití veškerých výše uvedených prostředků nápravy je nutné připustit, že konečné rozhodnutí může být objektivně nesprávné. Za těchto okolností však stát za případnou škodu způsobenou tímto rozhodnutím, odpovědnost nenese. Ze zákona nelze nikterak dovodit, že by stát odpovídal za škodu způsobenou rozhodnutím, které nebylo zrušeno. Neexistuje tedy zákonný podklad pro to, aby byla žalobci přiznána náhrada škody v situaci, kdy rozhodnutí, proti němuž brojí, nebylo zrušeno či změněno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. března 2011, sp. zn. 28 Cdo 2025/2009).
V posuzovaných souvislostech je na místě poukázat i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1846/2012, v němž vyjádřil, že považuje za nepřípustné, aby obecné soudy posuzovaly postup Ústavního soudu v řízení o ústavních stížnostech a v ostatních speciálních řízeních svěřených k rozhodování Ústavnímu soudu. Nálezem Ústavního soudu ze dne 19. 9. 2013, sp. zn. II. ÚS 179/2013, byla ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu odmítnuta. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo 443/2012, pak za nezákonné ve smyslu §8 zák. č. 82/1998 Sb. je třeba považovat rozhodnutí Ústavního soudu, jestliže jeho nezákonnost byla deklarována v rozsudku Evropského soudu pro lidská práva (aniž by zároveň takové rozhodnutí bylo zrušeno).
Na výše uvedeném nemůže nic změnit ani argument dovolatele, že v případě náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem se rozhodnutí, které by deklarovalo nesprávný úřední postup, nevyžaduje. Nesprávný úřední postup je jiným odpovědnostním titulem, přičemž zákonná úprava pro tento případ obdobnou podmínku, jako v případě nezákonného rozhodnutí vyžaduje ust. §8 odst. 1 OdpŠk, nezakotvuje, přičemž soudce je dle čl. 95 odst. 1 Ústavy při rozhodování vázán zákonem. Dovolatelem uváděná analogie je tudíž nepřípadná.
Rovněž aplikací občanského zákoníku se Nejvyšší soud ve své judikatuře již zabýval. V usnesení ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2032/2013, uvedl, že §26 OdpŠk „stanoví, že pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem. Nicméně zákon OdpŠk ve vztahu k občanskému zákoníku je ve vztahu speciality, tj. uplatní se zde zásada lex specialis derogat lex generali a aplikace speciálního zákona OdpŠk má tedy přednost. Znamená to např., že je vyloučeno použití §420 obč. zák. na nároky z odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem, která je upravena zvláštním zákonem (viz. Jiří Švestka, Jiří Spáčil, Marta Škárová, Milan Hulmák, a kolektiv, Občanský zákoník I, II, 2. vydání, 2009, s.1200).“ (obdobně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3929/2009, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 25 Cdo 5162/2008, uveřejněný pod číslem 85/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Výklad, který nabízí dovolatel, dle nějž je nutné užít obecnou úpravu, neplyne-li mu nárok na odškodnění z úpravy zvláštní, neboť nejsou splněny touto úpravou vyžadované podmínky, je v rozporu s výše uvedeným principem přednosti zvláštní úpravy před úpravou obecnou. V konečném důsledku by tento výklad znamenal nadbytečnost jakékoliv zvláštní úpravy, neboť veškeré právní poměry by bylo nutné posuzovat pouze podle ustanovení nejobecnějších, což popírá základní principy, na nichž je právní řád vystavěn.
Přisvědčit nelze ani námitce dovolatele, že uvedený výklad činí ust. §26 OdpŠk obsoletním. Zákon č. 82/1998 Sb. zdaleka neobsahuje komplexní úpravu odpovědnosti za škodu. Jako příklad lze uvést ust. §442 odst. 1 obč. zák. nebo ust. §441 obč. zák., pro něž zákon č. 82/1998 Sb. neobsahuje úpravu speciální, tudíž je nezbytné tato ustanovení ve spojení s §26 OdpŠk aplikovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. září 2012, sp. zn. 28 Cdo 3327/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2011, sp. zn. 28 Cdo 4921/2008). Ust. §420 obč. zák. a §11 a násl. obč. zák. jsou však speciální úpravou vyloučena.
Dovozuje-li dovolatel odpovědnost státu za škodu přímo z ústavních předpisů (čl. 36 odst. 3 Listiny), lze poukázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2632/2005, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí NS, pod C 4643, z jehož odůvodnění jednoznačně vyplývá, že ustanovení Listiny nezakládají přímý nárok na náhradu škody. Ustanovení čl. 36 Listiny nestanoví přímé hmotněprávní nároky poškozeného proti odpovědnému subjektu a v tomto směru jeho odst. 4 výslovně odkazuje na zákonnou úpravu, která ve zvláštním zákoně, jímž je v daném případě zákon č. 82/1998 Sb., stanoví předpoklady, za nichž má každý právo na náhradu škody. Nejsou-li tyto předpoklady splněny, nelze nad rámec tohoto zvláštního zákona odškodnění přiznat. Ostatně i Ústavní soud v rozhodnutí ze dne 24. 8. 2005, sp. zn. III. ÚS 152/05, vyslovil, že kromě nároků upravených ve zvláštním zákoně (tehdy zákon č. 58/1969 Sb.) soud nemůže žádné další nároky konstituovat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3113/2005, nebo ze dne 22. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 811/2006).
Také v rozsudku (velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia) Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 3916/2008, uveřejněného pod č. 125 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2011, bylo vyjádřeno, že právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem nelze přiznat přímo na základě článku 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Nelze souhlasit ani s názorem dovolatele, že výklad učiněný odvolacím soudem je v rozporu s čl. 13 Úmluvy. Dovolací soud dovolateli připomíná, že v dané věci využil řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek a rovněž podal ústavní stížnost. ESLP ve své judikatuře opakovaně uvádí, že „účinnost“ prostředku nápravy nezávisí na tom, zda bude dosaženo příznivého výsledku, tedy že bude akceptován právní názor dovolatele (srov. rozsudek ESLP ve věci Odborový svaz švédských strojvůdců v. Švédsko z roku 1976, Série A-20, nebo ve věci Vilvarajah a ostatní z roku 1991, Série A-215, a dále usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 2. 2007, sp. zn. I. ÚS 353/06, nebo ze dne 19. 2. 2007, sp. zn. IV. ÚS 264/06). Shledává-li dovolatel porušení čl. 13 Úmluvy v tom, že proti poslednímu prostředku nápravy (rozhodnutí Ústavního soudu) již na národní úrovni neexistuje další prostředek nápravy, je takovýto výklad čl. 13 Úmluvy v rozporu s citovanou judikaturou. I kdyby existovaly další prostředky nápravy, vždy musí existovat takový, kterým bude o dané věci rozhodnuto s konečným důsledkem. Opak by znamenal faktickou nekonečnost soudního řízení.
Z výše uvedeného vyplývá, že veškeré otázky, které dovolatel ve svých obsáhlých podáních předestřel, již byly v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny a soudy nižších stupňů rozhodly v souladu s uvedenou rozhodovací praxí. Jelikož dovolací soud neshledal dovolání přípustným, nezabýval se vadami řízení (srov. §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.) a dovolání odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. března 2015
JUDr. František I š t v á n e k
předseda senátu