ECLI:CZ:NS:2015:5.TDO.557.2015.3
5 Tdo 557/2015-I.-146
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 10. 2015 o dovoláních, která podali obviněný P. Č., obviněná M. N., obviněný M. R., a obviněná D. T., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 9. 2014, sp. zn. 3 To 28/2014, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 11/2011, takto:
I. Podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu se z podnětu dovolání obviněného P. Č. zrušuje rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 9. 2014, sp. zn. 3 To 28/2014, v části týkající se tohoto obviněného.
Podle §265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušenou část citovaného rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. řádu se Vrchnímu soudu v Praze přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
II. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného M. R. odmítá .
III. Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněných D. T. a M. N. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 2. 4. 2014, sp. zn. 4 T 11/2011, byli obvinění P. Č., M. R., D. T. a M. N. uznáni vinnými zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku.
Za tento zločin byly obviněným uloženy následující tresty. Obviněný P. Č. byl odsouzen podle §240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 7 let a pro jeho výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Obviněnému M. R. byl podle §240 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 5 let za současného zrušení výroku o trestu v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 10 T 9/2010, jakož i všech dalších rozhodnutí obsahově navazujících na tento výrok, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Pro výkon trestu odnětí svobody byl obviněný zařazen podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Dále byl podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku odsouzen k trestu propadnutí věci, a to věcí konkretizovaných ve výroku shora citovaného rozsudku, a podle §73 odst. 1 tr. zákoníku k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu poskytování služeb v oblasti komunikačních technologií na dobu 5 let.
Obviněné M. N. vyměřil soud prvního stupně podle §240 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 5 let a pro jeho výkon ji podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem.
Obviněná D. T. byla podle §240 odst. 3 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 7 let a pro jeho výkon byla podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazena do věznice s dozorem.
Podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku bylo rozhodnuto o zabrání věcí přesně specifikovaných v tomto výroku rozsudku soudu prvního stupně.
Stejným rozsudkem bylo rozhodnuto také o vině a trestu obviněných J. Ch., V. K. a J. L.
Proti shora uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podali obvinění P. Č., M. N., D. T. a M. R. (stejně jako obvinění J. Ch., V. K. a J. L.) odvolání, o kterých rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 9. 2014, sp. zn. 3 To 28/2014. Odvolací soud z podnětu odvolání všech jmenovaných obviněných podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. řádu zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. řádu sám ve věci znovu rozhodl.
Ohledně obviněných P. Č., D. T. a M. R. odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že v popisu skutku, jehož spáchání jim bylo kladeno za vinu, odstranil drobné a pro právní posouzení skutku zanedbatelné nepřesnosti týkající se výše zkrácení daně z přidané hodnoty v jednotlivých měsících, a u obviněné M. N. upřesnil, že se na zkrácení daně podílela jen do výše 23 389 697 Kč. Poté odvolací soud znovu uznal všechny obviněné vinnými zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Tresty, které jim uložil, pak byly stejné jako ve zrušeném rozsudku soudu prvního stupně s tou výjimkou, že odvolací soud zařadil obviněné P. Č. a M. R. k výkonu trestu odnětí svobody podle §56 odst. 3 tr. zákoníku do věznice s dozorem a obviněné M. N. zmírnil délku trestu odnětí svobody na 3,5 roku.
Trestná činnost výše jmenovaných obviněných podle zestručněných skutkových zjištění popsaných ve výroku o vině a rozvedených v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, respektive v rozsudku soudu prvního stupně, spočívala v tom, že společně s dalšími obviněnými jako členové organizované skupiny v době od 10. 7. 2006 do 30. 11. 2008 v úmyslu zkrátit daň z přidané hodnoty a daň z příjmů právnických osob vytvořili řetězce obchodních vztahů, v nichž obchodní společnost Property Praha, s. r. o., uzavřela smlouvy o zajištění reklamy pro koncové zákazníky, poté zakázku účelově a ryze formálně převedla za srovnatelných finančních podmínek na obchodní společnosti Symbiosa Group, s. r. o., Gabreta Bohemia, s. r. o. nebo Euro Index, s. r. o., které nevyvíjely žádnou podnikatelskou činnost a ve vytvořeném řetězci působily jen proto, aby právě jejich prostřednictvím docházelo k zatajení příjmů vzniklých enormním navýšením ceny za reklamu, a jménem těchto tzv. nastrčených obchodních společností objednali realizaci reklamních služeb u podnikatele B. V. nebo dalších subjektů přesně vyjmenovaných ve výroku o vině, ovšem za cenu, která byla mnohonásobně nižší než cena, již obchodní společnost Property Praha, s. r. o., účtovala koncovým zákazníkům, kteří tato zdanitelná plnění zohlednili ve svých daňových přiznáních a nárokovali u státu odpočet na dani z přidané hodnoty. Obvinění tím zkrátili český stát na dani z přidané hodnoty o celkem 28 119 171 Kč a na dani z příjmů právnických osob o celkem 22 683 870 Kč, přičemž obvinění P. Č. a D. T. jsou trestně odpovědní za celý rozsah zkrácení, zatímco obvinění M. N. jen do výše 23 389 697 Kč a M. R. jen do výše 8 213 671 Kč. V popisu skutku jsou pak přesně uvedeny jednotlivé zakázky a specifikována daňová přiznání obchodních společností Symbiosa Group, s. r. o., Gabreta Bohemia, s. r. o. nebo Euro Index, s. r. o., v nichž obvinění uvedli smyšlené údaje a vykázali daňovou povinnost neodpovídající realizovaným zdanitelným plněním. Pokud jde o role jednotlivých obviněných, tak obviněný P. Č. se na trestné činnosti podílel zejména tím, že jako jednatel obchodní společnosti Property Praha, s. r. o., uzavíral smlouvy s koncovými odběrateli reklamních služeb, podepisoval faktury, převáděl finanční prostředky z účtu této společnosti na účty tzv. nastrčených obchodních společností a také řídil činnost dalších spoluobviněných, kteří jednali za obchodní společnosti Symbiosa Group, s. r. o., Gabreta Bohemia, s. r. o. nebo Euro Index, s. r. o., včetně toho, že jim dával pokyny k hotovostním výběrům zaslaných finančních prostředků a k tomu, aby po určité době převedli nastrčené obchodní společnosti na tzv. bílé koně. Obviněná D. T. společně s obviněnou M. N. vedla účetnictví všech vyjmenovaných obchodních společností, vystavovala objednávky, prováděla hotovostní úhrady B. V. a zpracovávala daňová přiznání. Obviněná M. N. společně s obviněnou D. T. vedla účetnictví a zpracovávala daňová přiznání obchodních společností Property Praha, s. r. o., Gabreta Bohemia, s. r. o. a Euro Index, s. r. o. Obviněný M. R. podle pokynů P. Č. na sebe převedl obchodní společnost Gabreta Bohemia, s. r. o., v hotovosti vybíral finanční prostředky zaslané na účet této společnosti, které předával obviněným P. Č. nebo D. T., podával za tento daňový subjekt daňová přiznání a poté svůj obchodní podíl a jednatelství převedl na A. K. jako tzv. bílého koně.
Všichni1 čtyři shora jmenovaní obvinění napadli rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 9. 2014, sp. zn. 3 To 28/2014, dovoláními podanými prostřednictvím svých obhájců.
Obviněný P. Č. opřel své dovolání o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. c) tr. řádu a jeho naplnění spatřoval v tom, že ve veřejném zasedání konaném dne 26. 9. 2014 u Vrchního soudu v Praze jej zastupoval obhájce Mgr. Richard Lang, jemuž byl s účinností ode dne 25. 9. 2014 pozastaven výkon advokacie. Jak dále tento obviněný zdůraznil, v jeho případě byl dán důvod nutné obhajoby podle §36 odst. 3 tr. řádu, protože řízení se konalo o trestném činu, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje 5 let. Vzhledem k těmto skutečnostem obviněný navrhl Nejvyššímu soudu, aby podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze v části, která se ho týká a aby dále postupoval podle §265 l nebo §265m tr. řádu. Současně obviněný upozornil, že by mu měl být podle §265h odst. 3 tr. řádu odložen výkon uloženého trestu odnětí svobody (předseda senátu Nejvyššího soudu usnesením ze dne 25. 6. 2015, sp. zn. 5 Tdo 557/2015, vyhověl tomuto podnětu a podle §265o odst. 1 tr. řádu rozhodl o odkladu výkonu napadeného rozsudku).
Obviněný P. Č. doplnil své dovolání v zákonné dvouměsíční lhůtě (§265e odst. 1 tr. řádu) podáním ze dne 22. 12. 2014, v němž uplatnil ještě dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle obviněného soudy nižších stupňů překročily rámec zásady volného hodnocení důkazů, což mělo za následek nesprávné zjištění skutkového stavu, protože řada skutkových zjištění je založena jen na prosté úvaze soudů, která není v souladu s požadavkem objektivního zjištění pravdy. Jak dále obviněný zdůraznil, v soudním řízení nebylo s potřebnou mírou jistoty prokázáno, zda vůbec došlo ke zkrácení daně a v jaké výši. Nebyly totiž opatřeny prvotní účetní doklady, nebylo objasněno, jakým způsobem bylo či nebylo vedeno účetnictví dotčených obchodních společností, a soudy vycházely jen z účetních zápisů nalezených ve výpočetní technice užívané obviněnými.
Obviněný dále s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu zpochybnil závěr o spáchání činu členy organizované skupiny, stejně jako to, že by ji měl řídit právě on. Žádné konkrétní argumenty k tomu však neuvedl. Ve zbylé části dovolání obviněný shrnul průběh dosavadního trestního řízení a konstatoval, že věc byla projednána v nepřiměřeně dlouhé době, což měly soudy nižších stupňů kompenzovat uložením mírnějšího trestu, ale neučinily tak. Obviněný přitom poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 8. 2. 2010, sp. zn. I. ÚS 1305/09 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3300/2013, které v podstatě zavazují soudy k takovému postupu. Podle obviněného navíc tím, že jej odvolací soud odsoudil ke stejnému trestu odnětí svobody jako soud prvního stupně v původním odsuzujícím rozsudku, došlo k porušení zákazu „reformationis in peius“, protože odvolací soud rozhodoval o trestu v situaci, kdy od původního rozsudku uplynulo 1 a ¾ roku a odvolání bylo podáno jen ve prospěch obviněného. Obviněný opětovně navrhl Nejvyššímu soudu, aby zrušil napadený rozsudek v části, která se ho týká a aby dále postupoval podle §265 l tr. řádu nebo podle §265m tr. řádu.
Obviněný M. R. ve svém dovolání odkázal rovněž na dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Konkrétní dovolací námitky tohoto obviněného spočívaly v tom, že v jeho případě měl být skutek kvalifikován nanejvýš jako zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku, protože mu nelze přičítat k tíži ta nepravdivá daňová přiznání, která byla podána za obchodní společnost Gabreta Bohemia, s. r. o., za zdaňovací období druhého a třetího čtvrtletí roku 2008, kdy již nebyl statutárním orgánem jmenované obchodní společnosti. Obviněný odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 8 Tdo 29/2012, v němž se konstatovalo, co se rozumí zkrácením daně, a připomněl, že ve funkci j. obchodní společnosti Gabreta Bohemia, s. r. o., jej s účinností ode dne 16. 6. 2008 nahradila A. K., na kterou převedl svůj obchodní podíl. Obviněný nesouhlasí s tím, jak tuto jeho námitku odbyl odvolací soud, podle něhož šlo jen o formální převedení obchodního podílu a funkce j. a obviněný dále participoval na trestné činnosti, protože z účtů jmenované obchodní společnosti vybíral finanční prostředky získané jako výtěžek daňové trestné činnosti. Podle obviněného odvolací soud zcela opomněl, že šlo o proces časově následující po dokonání daňového trestného činu a že samotné zatajení příjmu docíleného trestným činem nelze posuzovat jako zkrácení daně, protože pachatel by se tím nutil k oznámení vlastní trestné činnosti. Z těchto důvodů nebylo na místě uznat jej vinným zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, protože škoda, kterou způsobil do dne 6. 6. 2008, činí jen 3 140 194 Kč, což odpovídá kvalifikačnímu znaku pouze podle §240 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Navíc podle názoru obviněného znalkyně Ing. Soňa Nováková, Ph.D., která podávala v této věci znalecký posudek týkající se výše daňových nedoplatků, není znalkyní s odborností v oblasti daňové problematiky, nýbrž z oboru ekonomika – odvětví účetní evidence. Obviněný proto navrhl Nejvyššímu soudu, aby zrušil napadené rozhodnutí v části týkající se jeho osoby a aby sám ve věci rozhodl rozsudkem, případně aby přikázal Vrchnímu soudu v Praze věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
V rámci repliky k písemnému vyjádření, které k dovolání obviněného M. R. podal státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství a jehož obsah bude shrnut níže, obviněný upřesnil, že pokud nepodepisoval, nevypracovával a ani nepodával daňová přiznání, pak neměl nic společného s tím, že došlo ke zkrácení daně. Obviněný považuje závěr soudů, podle něhož vybíral z účtů výnosy z daňové trestné činnosti spáchané jinými osobami, za takový, který nemá nic společného s použitou právní kvalifikací skutku.
Obviněná M. N. opřela své dovolání o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněná především upozornila, že opis napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze nebyl řádně doručen jejímu obhájci JUDr. Jiřímu Solilovi, který přesto z důvodu opatrnosti zpracoval a podal dovolání. Podle zjištění Nejvyššího soudu jde o oprávněnou výtku a uvedené procesní pochybení soudu prvního stupně bylo napraveno dodatečným doručením opisu rozsudku odvolacího soudu obhájci obviněné, jemuž bylo umožněno doplnit dovolací argumentaci s ohledem na lhůtu stanovenou v §265e odst. 1, 2 tr. řádu. Obhájce obratem sdělil Nejvyššímu soudu, že se již seznámil s obsahem napadeného rozhodnutí prostřednictvím obviněné (dovolatelky), a současně výslovně uvedl, že netrvá na dodržení dvouměsíční lhůty a nebude již dovolání nijak doplňovat (viz přípis obhájce ze dne 14. 9. 2015 na č. l. 132 sběrného spisu Nejvyššího soudu vedeného pod sp. zn. 5 Tdo 557/2015).
Obviněná M. N. pak s poukazem na uplatněný dovolací důvod vytkla nepřezkoumatelnost skutkového stavu, který zjistil soud prvního stupně a potvrdil odvolací soud, a který ve vztahu k její osobě nevykazuje znaky trestného činu. Podle názoru obviněné mezi skutkovými a právními závěry v rozhodnutí odvolacího soudu existuje extrémní rozpor, protože rozhodná skutková zjištění, na základě kterých byly učiněny právní závěry odvolacího soudu, nemají podklad v provedených důkazech, na něž odvolací soud odkazuje, a které provedl soud prvního stupně, a to zejména pokud jde o subjektivní stránku činu a formu trestné součinnosti. Současně obviněná citovala část usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2014, sp. zn. 4 Tdo 257/2014, v němž Nejvyšší soud připustil, že takový zásadní nesoulad může naplnit dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle obviněné žádné důkazy nesvědčí o tom, že by vědomě jednala společně s dalšími obviněnými a sledovala s nimi společný cíl v podobě daňových úniků, jak k tomu dospěl soud prvního stupně, který hodnotil provedené důkazy v rozporu s ustanoveními §2 odst. 5, 6 tr. řádu. Přestože obviněná ve svém odvolání opakovaně poukázala na tuto skutečnost, odvolací soud se s jejími námitkami věrohodně nevypořádal a označil závěry soudu prvního stupně nemající oporu v provedených důkazech za správné. Jak dále obviněná zdůraznila, žádný z opatřených důkazů nesvědčí o jejím úmyslném zavinění, natož ve formě přímého úmyslu, přičemž odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, postupovaly v rozporu s ustálenou judikaturou, která ukládá soudům v rámci posouzení úmyslného zavinění pachatele trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 tr. zákoníku hodnotit jak volní, tak vědomostní složku této formy zavinění. Zatímco o existenci volní složky může svědčit postavení pachatele jako osoby, kterou zatěžuje příslušná daňová povinnost, složku vědění mohou charakterizovat takové okolnosti, které se týkají jeho znalosti celkového rozsahu účetnictví u osoby povinné k dani, jejímž jménem v době spáchání činu jednal (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 5 Tdo 1003/2013). Ze skutkové věty podle jejího mínění není zřejmé, z jakých konkrétních okolností soudy dovodily, že obviněná věděla o možnosti porušení nebo ohrožení zákonem chráněného zájmu, protože pracovala jako externí účetní několika obchodních společností, měla přístup jen k části daňových dokladů a neměla bližší vztah k podávaným daňovým přiznáním nebo výběrům hotovosti z účtů. Pouhé zpracování účetnictví na základě podkladů dodaných od klientů obviněná považuje za nepostačující pro závěr o naplnění subjektivní stránky posuzovaného trestného činu. Navíc obviněná od počátku poskytla součinnost orgánům činným v trestním řízení a ihned poté, co se dozvěděla o zahájení trestního řízení, jim dobrovolně vydala veškeré materiály, které měla k dispozici. Obviněná zmínila i neexistenci jakéhokoli svého motivu k páchání trestné činnosti, z níž neměla žádný majetkový prospěch.
Následně obviněná citovala z odůvodnění napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze a označila za nepodložené a spekulativní jeho závěry o tom, že je usvědčována z úmyslného zkreslování daňové povinnosti nejméně u daňových subjektů – obchodních společností Gabreta Bohemia, s. r. o. a Euro Index, s. r. o., a obsahem informací zajištěných ve výpočetní technice. Stejně tak zpochybnila tvrzení odvolacího soudu, podle něhož zpracovateli daňových přiznání za výše uvedené subjekty nemohl být nikdo jiný, než osoby, které vedly jejich účetnictví a měly přístup k údajům nutným k jejich zpracování, tedy obviněné D. T. a M. N. Obviněná označila za zkreslené rovněž skutečnosti, které ve vztahu k ní dovodil odvolací soud z výpovědi svědka B. V., který ji osobně ani neznal. Podle obviněné z provedených důkazů vyplývá jen to, že zpracovávala účetnictví na základě podkladů dodaných klienty, přičemž soudy zaměnily její odpovědnost jako účetní s odpovědností daňového poradce nebo auditora. V závěru svého dovolání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově navazující na toto rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž dojde jeho zrušením, pozbydou podkladu a aby přikázal věc soudu druhého stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněná D. T. rovněž uplatnila dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle jejího názoru se sice dovoláním nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, nicméně v dané věci shledala extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Obviněná poté poukázala na důvody, pro které Vrchní soud v Praze jako odvolací soud zrušil první rozsudek Městského soudu v Praze v této trestní věci svým usnesením ze dne 17. 12. 2012, sp. zn. 3 To 77/2012, a konfrontovala je s tím, jakým způsobem soud prvního stupně znovu rozhodl. Jak dále obviněná s poukazem na některé pasáže z odůvodnění rozsudku napadeného dovoláním zdůraznila, odvolací soud se pokusil upravit v její neprospěch některé skutkové závěry soudu prvního stupně, přestože sám provedl dokazování jen v zanedbatelném rozsahu. Podle obviněné ze žádných svědeckých výpovědí nebo listinných důkazů nevyplynulo skutkové zjištění, že by obvinění úmyslně vytvořili řetězec obchodních vztahů a na základě nepravdivých údajů v účetních dokladech zkrátili daň z přidané hodnoty nebo daň z příjmů právnických osob. Obviněná vytkla i neobjasnění mechanismu údajné trestné činnosti a role jednotlivých obviněných. Obviněná poté obsáhle zopakovala svou obhajobu, podle níž do výpočetní techniky, kde byla nalezena data mající prokazovat spáchání daňové trestné činnosti, měly přístup i jiné neztotožněné osoby, které mohly zasahovat i do údajů, jež obviněná spravovala. Jak dále zdůraznila, výpočetní technika zajištěná při domovní prohlídce dne 12. 10. 2009 a posléze zabraná podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, jejímž obsahem soudy argumentují, jí nepatřila. Byla umístěna v kancelářských prostorách, kde se pohybovalo množství lidí, kteří měli přístup i k počítači, na němž obviněná pracovala. Ze stejného důvodu není možné najisto postavit, že to byla právě obviněná, kdo „komunikoval ze Skypu pod adresou b. a d. “. I když obviněná požádala správce výpočetní techniky svědka B. B., aby „server byl v Č.“, nelze jen z této skutečnosti dovozovat její vinu, protože je běžnou praxí, že se servery umísťují v jiném místě, než kde se nachází výpočetní technika. Podle obviněné soudy mohly z vyhodnocení dat nalezených ve výpočetní technice a na nosičích informací učinit jediný závěr, a to že obviněná byla pouze jedním z uživatelů předmětné výpočetní techniky.
Dále obviněná napadla tvrzení soudů, podle nichž měla kompletní přehled o páchané trestné činnosti a měla možnost ji aktivně ovlivňovat. S odkazem na svědeckou výpověď B. B. se znovu zabývala systémem počítačové sítě a tím, že do jednotlivých počítačů mělo přístup více uživatelů. Podle obviněné nelze výrok o vině postavit na důkazech získaných při domovní prohlídce, ze záznamů telefonního provozu nebo z odeslaných krátkých textových zpráv (SMS) či e-mailové komunikace.
V další části dovolání obviněná popsala svůj vztah k osobě „Dr. B.“, kterého nebylo možné vyslechnout, protože zemřel, a vysvětlila, proč plnila některé jeho pokyny, mimo jiné předávání peněžní hotovosti svědku B. V. Podle obviněné soudy nižších stupňů rozhodně neměly pominout roli této osoby. Obviněná se vyjádřila i ke znaleckému posudku vypracovanému znalkyní Ing. Soňou Novákovou, Ph.D., který považuje za zcela nedostatečný, protože jak připustila i sama znalkyně, neměla k dispozici všechny podklady. Měl být tedy zpracován revizní znalecký posudek, ovšem soudy nepřistoupily k tomuto kroku. Podle obviněné v situaci, kdy nebyla spolehlivě zjištěna výše škody s ohledem na chybějící kompletní účetnictví, měla být zproštěna obžaloby. Obviněná označila za nesprávný také názor odvolacího soudu, podle něhož není nutné vyslýchat příslušného zaměstnance k lokalizaci telefonních buněk, neboť jde o nadbytečný úkon. Bez tohoto výslechu totiž jde ze strany soudů jen o spekulaci, že byla v pravidelném kontaktu s dalšími obviněnými a že se vyskytovala ve stejném čase na stejném místě jako obviněný P. Č. a přebírala od něj finanční hotovost. Pokud měl být motivem její účasti na daňové trestné činnosti majetkový prospěch, pak je podle obviněné nelogické, aby měla ve stejné době dluh na zdravotním pojištění a z narůstajícího penále, který splácela až do nedávné doby.
Obviněná zpochybnila i skutkové tvrzení soudu o tom, že zpracovávala daňová přiznání za obchodní společnosti Symbiosa Group, s. r. o., Gabreta Bohemia, s. r. o. a Euro Index, s. r. o. Jak v této souvislosti zdůraznila, pracovala jako a. zaměstnankyně a prováděla jen prvotní zachycení jednotlivých účetních případů, přičemž daňová přiznání připravovala obviněná M. N., která to ani nepopřela.
Obviněná D. T. považuje výslechy svědků získané cestou právní pomoci z M. za procesně nepoužitelné, protože svědci nebyli poučeni podle českého práva. Obviněná zpochybnila i naplnění subjektivní stránky trestného činu, kterým byla uznána vinnou, protože žádný důkaz nesvědčí o tom, že by byla alespoň srozuměna se vznikem škodlivého následku. Obviněná bez bližší argumentace nesouhlasí ani se závěrem, podle něhož jednala jako spolupachatelka. Další výhrady pak uplatnila proti uloženému trestu, který označila za nepřiměřený ve vztahu k jejímu předchozímu bezúhonnému životu, zdravotnímu stavu, skutečnosti, že pečuje sama o syna, který studuje a není výdělečně činný, a konečně i tomu, že pracuje dobrovolně v nadačním fondu. V závěru dovolání pak obviněná poukázala na nález Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2005, sp. zn. IV. ÚS 343/04, a na několik dalších rozhodnutí zabývajících se problematikou hodnocení důkazů. Podle obviněné celé trestní řízení bylo vedeno jednostranně v její neprospěch, soudy nahradily chybějící důkazy volnou úvahou, a porušily tak základní zásady spravedlivého procesu, a to zásadu presumpce neviny a zásadu „in dubio pro reo“.
Vzhledem k výše uvedenému obviněná navrhla Nejvyššímu soudu, aby zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze a aby věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí nebo aby sám ve věci rozhodl a v plném rozsahu ji zprostil obžaloby. Současně navrhla, aby předseda senátu Nejvyššího soudu postupem podle §265o odst. 1 tr. řádu odložil nebo přerušil výkon rozhodnutí, proti němuž směřuje dovolání.
K dovoláním obviněných P. Č. a M. R. se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Ten se zcela ztotožnil s dovoláním obviněného P. Č., pokud jde o uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. řádu. Postup odvolacího soudu sice bude v případě zrušení napadeného rozhodnutí spíše formalistický, na druhé straně nelze odhlédnout od toho, že odvolací soud ve veřejném zasedání konaném dne 26. 9. 2014 učinil významné rozhodnutí, kterým zrušil rozsudek soudu prvního stupně a sám pravomocně uznal obviněného vinným a uložil mu trest odnětí svobody. Podle státního zástupce právo na obhajobu nesmí být při vynesení takového důležitého rozhodnutí nijak zkráceno, a jestliže obviněný neměl v odvolacím řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl, pak nezbývá, než aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu zrušil napadený rozsudek ohledně obviněného P. Č. a přikázal Vrchnímu soudu v Praze věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. K dovolacím námitkám, které obviněný podřadil pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, se státní zástupce nevyjádřil.
Pokud jde o dovolání obviněného M. R., ten podle státního zástupce jednak opakuje svou námitku z odvolání, která podal ve dnech 13. 8. 2012 a 15. 5. 2014, kde rovněž argumentoval tím, že ode dne 16. 6. 2008 byla jednatelkou a společnicí obchodní společnosti Gabreta Bohemia, s. r. o., paní A. K., a nikoliv obviněný, takže od tohoto data nemůže být odpovědný za plnění daňových povinností uvedenou společností. Totéž platí o jeho tvrzení, že pokud vybíral z účtů zmíněné obchodní společnosti i po uvedeném datu nějaké částky, nemůže to zakládat jeho trestní odpovědnost za zkrácení daně, neboť zatajení příjmu docíleného trestným činem v daňovém přiznání nelze posuzovat jako zkrácení daně, protože by se tím pachatel nutil k doznání. Podle státního zástupce se první z těchto námitek zabýval již odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku, kde dospěl ke správnému závěru, podle něhož „převedení společnosti na A. K. bylo úkonem zcela formálním a zjevně účelovým, protože tato osoba žijící v M. se fakticky nepodílela na činnosti zmíněné společnosti a neměla ani přístup k jejímu účtu“. Převedení obchodního podílu ve jmenované obchodní společnosti bylo tedy součástí trestného jednání obviněného, který i nadále vybíral z účtu peníze získané trestnou činností, jak je patrné z popisu skutku. Druhou námitku obviněného pak státní zástupce nepovažuje za příliš srozumitelnou, protože dovolatel se snaží nějak oddělit zkrácení daně od výběrů peněz z účtu obchodní společnosti Gabreta Bohemia, s. r. o. Jak je ovšem podle státního zástupce zřejmé z popisu skutku, dovolatel spolu s ostatními obviněnými zkrátil daň a právě výnosy z této trestné činnosti vybíral z účtu uvedené společnosti. Ze skutkové ani právní věty rozsudku neplyne, že by snad byla zkrácena daň ze zisků pocházejících z nějakého jiného trestného jednání. Podnikání, z něhož měla být daň odvedena, bylo legální, a obviněnému tak nic nebránilo splnit daňovou povinnost za obchodní společnost Gabreta Bohemia, s. r. o. Vzhledem k celkové nejasnosti této námitky se k ní státní zástupce více nevyjádřil a pouze poukázal na ustálenou judikaturu, z níž je zcela zřejmé, za jakých podmínek je vyloučena trestnost za zkrácení daně (viz rozhodnutí uveřejněná pod č. 53/1974, č. 41/1998 a č. 30/2006 Sb. rozh. tr.). Tyto podmínky podle státního zástupce v posuzované věci nebyly splněny, neboť za samotné podnikání nehrozilo žádnému z obviněných trestní stíhání, a přiznáním daně by tedy nebyli nuceni k doznání žádné své předchozí trestné činnosti. Státní zástupce proto považuje dovolání obviněného M. R. za zjevně neopodstatněné, neboť v něm obviněný jen opakuje své dřívější odvolací námitky (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002) a jeho výhrady vůči trestnosti výběrů finančních prostředků z účtu jsou zcela nedůvodné. Proto státní zástupce navrhl Nejvyššímu soudu, aby podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněného.
Pokud jde o dovolání obviněných M. N. a D. T., k těm se státní zástupce nijak blíže nevyjádřil.
Nejvyšší soud po zjištění, že u všech obviněných byly splněny formální i obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. řádu, o který opřel své dovolání obviněný P. Č. a jímž lze namítat, že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl, byl v posuzované věci naplněn. Obviněný byl stíhán pro zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, za který mu hrozilo uložení trestu odnětí svobody až na 10 let. Z tohoto důvodu měl mít podle §36 odst. 3 tr. řádu obhájce již v přípravném řízení. Ve veřejném zasedání Vrchního soudu v Praze, které se konalo dne 26. 9. 2014 a v němž byl vynesen napadený rozsudek odvolacího soudu, však obviněný fakticky neměl obhájce. Jak totiž Nejvyšší soud zjistil z opisu rozhodnutí představenstva České advokátní komory ze dne 8. 9. 2014, sp. zn. P 55/13, které nabylo právní moci dne 25. 9. 2014, Mgr. R. L., který se účastnil zmíněného veřejného zasedání odvolacího soudu jako obhájce obviněného P. Č., byl pozastaven výkon advokacie z důvodů uvedených v ustanovení §9 odst. 2 písm. a) zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů.
Jak vyplývá i z konstantní judikatury Nejvyššího soudu, obhájce, jemuž byl pozastaven výkon advokacie, není oprávněn po dobu pozastavení výkonu advokacie poskytovat právní služby, a nemůže tedy ani vykonávat obhajobu obviněného v trestním řízení (viz rozhodnutí pod č. 36/2011 Sb. rozh. tr.).
Jestliže v posuzované věci měl obviněný P. Č. formálně u veřejného zasedání Vrchního soudu v Praze, v jehož průběhu bylo rozhodnuto o odvolání obviněného a bylo vydáno meritorní rozhodnutí napadené dovoláním, jako obhájce Mgr. R. L., který nebyl oprávněn poskytovat právní služby a vykonávat činnost advokáta, pak byl naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. řádu. Obviněný zde totiž neměl obhájce, ač ho s ohledem na důvod nutné obhajoby podle §36 odst. 3 tr. řádu měl mít, protože obhájcem může být jen advokát (§35 odst. 1 věta první tr. řádu) a Mgr. R. L. už v době konání veřejného zasedání odvolacího soudu nebyl oprávněn vykonávat advokacii. Jde tedy o takovou vadu řízení, pro kterou musel být zrušen napadený rozsudek odvolacího soudu v části týkající se obviněného P. Č. Je tomu tak bez ohledu na skutečnost, že zjištěné procesní pochybení nelze klást za vinu orgánům činným v trestním řízení, jmenovitě pak Vrchnímu soudu v Praze jako soudu odvolacímu, jemuž nesdělil Mgr. R. L. ani Česká advokátní komora, že představenstvo České advokátní komory zahájilo již dne 22. 5. 2014 řízení o pozastavení výkonu advokacie jmenovanému advokátovi. To bylo učiněno po zjištění, že Mgr. R. L. je trestně stíhán pro zvlášť závažný zločin zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. b), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a přečin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku. Vzhledem k neexistenci této informace neměl Vrchní soud v Praze žádný logický důvod k tomu, aby si zjišťoval, zda u Mgr. R. L. nedošlo ke změně, pokud jde o jeho oprávnění poskytovat právní služby a vykonávat činnost obhájce.
S ohledem na výše uvedené je předčasné, aby se Nejvyšší soud zabýval zbývajícími dovolacími námitkami, které obviněný P. Č., podřadil pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Nejvyšší soud přesto pokládá za vhodné se k nim alespoň stručně vyjádřit, protože jsou z velké části totožné s dovolacími námitkami ostatních spoluobviněných.
K tomu je třeba připomenout, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze s úspěchem uplatnit pouze tehdy, pokud napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde o dovolací důvod určený k nápravě takových právních vad rozhodnutí ve věci samé, které spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je zde pak hodnocen pouze v tom směru, zda skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky trestného činu, který v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, nebo naplňuje znaky jiného trestného činu, případně žádného trestného činu. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, kdyby byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
Námitky obviněného P. Č., podle něhož zkrácení daně nebylo spolehlivě prokázáno, protože nebylo objasněno, jak bylo vedeno účetnictví dotčených obchodních společností, a nebyly zajištěny a k důkazu provedeny prvotní účetní doklady, ovšem svým obsahem neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu. Nejde totiž o hmotněprávní námitky, protože obviněný jejich prostřednictvím pouze polemizuje se zjištěným skutkovým stavem a zpochybňuje rozsah dokazování i způsob, jakým soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy. Navíc obviněný tím v podstatě jen opakuje výhrady vůči rozsudku soudu prvního stupně, které již dříve uplatnil ve svém odvolání a s nimiž se odvolací soud řádně a úplně vypořádal (viz s. 60 až 64 napadeného rozsudku), což samo o sobě je důvodem pro posouzení dovolání jako zjevně neopodstatněného (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002). Obdobnou povahu má i námitka obviněného, která se týká znaku trestného činu spočívajícího v jeho spáchání členem „organizované skupiny“. Obviněný totiž věcně nezpochybnil naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty podle §240 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, ale své výhrady zaměřil proti skutkovým závěrům soudů nižších stupňů, že řídil činnost ostatních spoluobviněných, kteří postupovali podle jeho pokynů. Přitom v daném případě zmíněná okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby spočívá ve spáchání činu nejméně se dvěma osobami, a nikoli v tom, že šlo o organizovanou skupinu. Spáchání trestného činu členem organizované skupiny pak může být hodnocena pouze jako přitěžující okolnost ve smyslu §42 písm. o) tr. zákoníku.
Pokud jde o tvrzení obviněného, podle něhož se údajná nepřiměřená délka trestního stíhání měla více promítnout ve výměře trestu odnětí svobody, který mu byl uložen, pak ani to neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Výrok o trestu lze napadnout především s poukazem na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. Ten se ovšem vztahuje jen k nepřípustnému druhu trestu anebo k výměře uloženého trestu mimo jeho zákonem stanovenou sazbu. S poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu může dovolatel vytýkat vadu výroku o trestu jen tehdy, pokud namítá nesprávné právní posouzení ve vztahu k některým zvláštním hmotněprávním podmínkám při ukládání trestu, např. pochybení při ukládání souhrnného trestu podle §43 odst. 2 tr. zákoníku apod. (viz rozhodnutí pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Navíc jsou výhrady obviněného P. Č. ve vztahu k trestu, který mu napadeným rozsudkem uložil odvolací soud, zcela nedůvodné. Trestní stíhání obviněného totiž bylo zahájeno dne 7. 9. 2010 a dne 25. 9. 2014 byla věc pravomocně skončena. Trvalo tedy 4 roky, ovšem tuto dobu rozhodně nelze považovat za překročení přiměřené lhůty k vyřízení věci s ohledem na rozsáhlost stíhané trestné činnosti, počet obviněných a skutkovou i právní složitost věci. Jak je přitom zřejmé ze spisového materiálu, v průběhu přípravného řízení nedošlo ze strany orgánů činných v trestním řízení ke zbytečným průtahům a délka řízení před soudy obou stupňů odpovídá tomu, že rozhodovaly o obžalobě, která byla podána na celkem 7 obviněných pro daňovou trestnou činnost páchanou téměř 2 roky, při které došlo ke zkrácení daně na úkor České republiky o více než 50 milionů korun. O složitosti dané věci svědčí i rozsah trestního spisu, který má více než 7 000 stran a jen samotný popis skutku, jehož spácháním byli obvinění uznáni vinnými, je uveden asi na 40 stranách rozsudku odvolacího soudu.
Nemůže obstát ani námitka obviněného P. Č., v níž vytkl porušení zákazu „reformationis in peius“. Jednak i uvedený zákaz změny rozhodnutí v neprospěch obviněného (§259 odst. 4, 5 tr. řádu) je institutem procesního práva, takže ani jeho případné porušení není způsobilé naplnit uplatněný hmotněprávní dovolací důvod, a navíc v případě obviněného k žádnému porušení v tomto směru nedošlo. Odvolací soud totiž v posuzované trestní věci nezměnil rozsudek soudu prvního stupně v neprospěch obviněného v žádném z výroků, které se ho přímo týkají. Naopak podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil obviněného pro výkon trestu odnětí svobody do věznice s dozorem, tedy do mírnějšího typu věznice oproti tomu, jak rozhodl soud prvního stupně, takže celkově vyznívá rozsudek odvolacího soudu ve prospěch obviněného.
Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené skutečnosti a právní závěry z podnětu dovolání obviněného P. Č. podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu v části týkající se tohoto obviněného, a to včetně rozhodnutí na něj obsahově navazujících, která tím ztratila podklad, a podle §265 l odst. 1 tr. řádu přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Ten odstraní vadu spočívající v zajištění nutné obhajoby u obviněného a je v uvedeném směru vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. řádu). Odvolací soud je pak povinen respektovat i ustanovení §265s odst. 2 tr. řádu.
Pokud jde o dovolání obviněného M. R., který v něm uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jeho námitky mu sice v zásadě odpovídají, ale Nejvyšší soud je nepovažuje za opodstatněné. S tvrzením obviněného, že dne 16. 6. 2008 převedl celý svůj obchodní podíl v obchodní společnosti Gabreta Bohemia, s. r. o., na A. K., a proto údajně nemohl pokračovat v páchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, se již v dostatečné míře a věcně správně vypořádal odvolací soud na s. 65 a 66 svého rozsudku. Nejvyšší soud nad rámec jeho argumentace připomíná, že pachatelem nebo spolupachatelem uvedeného trestného činu může být nejen subjekt daně (tj. její plátce nebo poplatník), ale kdokoli, kdo svým úmyslným jednáním způsobí, že zákonná daň (poplatek, jiná povinná platba) nebyla jemu anebo i jinému subjektu vyměřena buď vůbec, anebo nikoli v zákonné míře, a daň (poplatek, jiná povinná platba) tak byla zkrácena ve větším rozsahu. Subjekt daně (poplatku, jiné povinné platby) a subjekt trestného činu zkrácení daně, poplatku a jiné povinné platby nemusí být totožný, a nelze proto zaměňovat daňovou či obdobnou povinnost a trestní odpovědnost za zkrácení daně (jiné povinné platby). U spolupachatelství trestného činu podle §240 tr. zákoníku je pak lhostejné, zda subjektem daně (jiné povinné platby) byli všichni spolupachatelé či jen někteří z nich, anebo zda subjektem daně (jiné povinné platby) byla osoba rozdílná od spolupachatelů. Je též nerozhodné, zda subjektem daně (jiné povinné platby) byl každý spolupachatel do celé výše zkrácení daně (jiné povinné platby), nebo jen co do její části (viz pod č. 25/1968-I. Sb.rozh. tr.).
Jak vyplývá v nyní posuzované trestní věci ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů popsaných ve výrocích o vině v jejich rozsudcích a podrobněji rozvedených v odůvodnění těchto rozhodnutí, kterými je Nejvyšší soud v dovolacím řízení vázán, obviněný M. R. se úmyslně podílel na daňové trestné činnosti páchané organizovanou skupinou nejméně pěti osob tím, že podle pokynu spoluobviněného P. Č. na sebe v lednu 2008 účelově převedl obchodní podíl v obchodní společnosti Gabreta Bohemia, s. r. o., která fakticky nevykazovala žádnou podnikatelskou činnost a sloužila jen k tomu, aby se jejím prostřednictvím převedly finanční prostředky, získané od koncových odběratelů reklamy a podléhající dani z přidané hodnoty a dani z příjmů právnických osob. Dne 28. 1. 2008 pak obviněný zřídil pro tuto obchodní společnost účet u České spořitelny, a. s., ke kterému měl výhradní dispoziční právo, a z něj posléze opakovaně v hotovosti vybíral finanční prostředky, které tam byly převedeny z účtu obchodní společnosti Property Praha, s. r. o., jako platba za údajné zajištění reklamní činnosti (jednotlivá zdanitelná plnění jsou ve výroku o vině přesně specifikována). Obviněný M. R. nepoužil zmíněnou peněžní hotovost ve prospěch obchodní společnosti Gabreta Bohemia, s. r. o., nebo k úhradě jejích závazků, nýbrž ji bez daňového dokladu předával zpět spoluobviněným P. Č. nebo D. T., kteří část použili k zaplacení podnikateli B. V., případně jiným subjektům fakticky realizujícím objednané reklamní služby, a se zbytkem naložili blíže nezjištěným způsobem. Současně obviněný M. R. podával za obchodní společnost Gabreta Bohemia, s. r. o., v době, kdy byl jejím jednatelem, přiznání k dani z přidané hodnoty přesně specifikovaná ve výroku o vině, v nichž byla správně uvedena jen daň na výstupu, zatímco daň na vstupu byla záměrně zkreslená tak, aby daňový subjekt vykazoval pouze minimální daňovou povinnost. Dne 16. 6. 2008 obviněný, opět podle pokynů spoluobviněného P. Č., předvedl svůj obchodní podíl v obchodní společnosti Gabreta Bohemia, s. r. o., na tzv. bílého koně, tj. paní A. K., aby tím ztížil finančnímu úřadu nebo jiným státním orgánům zjištění daňového úniku a zastřel svou trestní odpovědnost za něj. Ovšem i po tomto datu si obviněný ponechal dispoziční právo k bankovnímu účtu této obchodní společnosti a až do 30. 9. 2008 pokračoval ve vybírání finanční hotovosti zprostředkovaně získané od koncových odběratelů reklamních služeb a v jejím předávání spoluobviněným. Popsaným jednáním se obviněný podílel na tom, že český stát byl zkrácen na dani z přidané hodnoty a dani z příjmů právnických osob nejméně o částku ve výši 8 213 671 Kč.
Trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, jímž byl obviněný M. R. uznán vinným, se dopustí ten, kdo ve velkém rozsahu zkrátí daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, pojistné na úrazové pojištění, pojistné na zdravotní pojištění, poplatek nebo jinou podobnou povinnou platbu anebo vyláká výhodu na některé z těchto povinných plateb, a spáchá takový čin nejméně se dvěma osobami.
Ze shora popsaného skutkového děje je zcela zřejmé, že obviněný společným jednáním s ostatními obviněnými naplnil všechny znaky skutkové podstaty zmíněného trestného činu. Úmyslně a aktivně totiž participoval na daňové trestné činnosti páchané organizovanou skupinou osob a zkrátil ke škodě českého státu ve velkém rozsahu daň. Jak je dále jednoznačně patrné z učiněných skutkových zjištění, i v době, kdy již nebyl j. obchodní společnosti Gabreta Bohemia, s. r. o., tedy od 16. 6. do 30. 9. 2008, obviněný činil kroky k tomu, aby předstíranými obchodními transakcemi byla správci daně zatajena realizovaná zdanitelná plnění generující zisk. Jeho součinnost spočívala v tom, že nakládal s finanční hotovostí na účtu obchodní společnosti Gabreta Bohemia, s. r. o., která tam byla účelově zasílána jeho spolupachateli, aby jiný subjekt daně – obchodní společnost Property Praha, s. r. o., vykazovala vyšší výdaje a vyšší daň z přidané hodnoty na výstupu a formálně převedla daňovou povinnost na jiný daňový subjekt, který byl pouze za tímto účelem začleněn do řetězce obchodních společností prodávajících a nakupujících reklamu a který fungoval jako tzv. prázdná skořápka. Za tohoto skutkového stavu je zřejmé, že soudy nižších stupňů nepochybily, pokud do rozsahu zkrácení daně zahrnuly i ty částky, o které byla daň zkrácena v době od 16. 6. do 30. 9. 2008.
Přitom obviněný M. R. byl odsouzen jako spolupachatel trestného činu ve smyslu ustanovení §23 tr. zákoníku, podle něhož byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé). Podmínkou spáchání trestného činu ve spolupachatelství je jednak společné jednání spolupachatelů (objektivní podmínka) a jednak úmysl spolupachatelů směřující ke spáchání trestného činu společným jednáním (subjektivní podmínka). O spáchání trestného činu společným jednáním jde nejen tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním naplnil všechny znaky jednání uvedeného ve zvláštní části trestního zákoníku, ale i v případě, pokud každý ze spolupachatelů naplnil jen některý ze znaků jednání uvedeného v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákoníku, avšak souhrn jednání spolupachatelů naplňuje souhrn znaků jednání uvedeného v tomto ustanovení. Konečně společné jednání je zde také tehdy, když jednotlivé složky společné trestné činnosti sice samy o sobě nenaplňují žádný znak jednání uvedeného v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákoníku, ale ve svém souhrnu představují jednání tam popsané (viz rozhodnutí pod č. 15/1967 a č. 36/1973 Sb. rozh. tr.). Spolupachatelství je tedy činnost, při níž nemusí všichni spolupachatelé jednat stejně (viz rozhodnutí pod č. 66/1955 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2009, sp. zn. 7 Tdo 1433/2009, atd.). Lze shrnout, že k naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou, stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 330).
Všechna výše popsaná východiska pro spolupachatelství pak lze vztáhnout i na jednání obviněného M. R. Závěry soudů nižších stupňů, podle nichž jednání obviněného v době od 16. 6. do 30. 9. 2008 nelze posuzovat izolovaně a pro jeho správné právní posouzení je podstatné, že v souhrnu s jednáním dalších spoluobviněných naplňuje znaky trestného činu podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, jsou zcela správné. Lze je pak beze zbytku uplatnit i na druhou námitkou obviněného, tj. že pouhým vybíráním finanční hotovosti získané trestnou činností nemohl spáchat daňový trestný čin, kterým byl uznán vinným, protože jimi jen realizoval výnosy z ukončené trestné činnosti. Dispozice s finančními prostředky na účtu obchodní společnosti Gabreta Bohemia, s. r. o., totiž sloužily přímo k realizaci daňového úniku, který spočíval v tom, že se daňová povinnost související s platbami od koncových odběratelů reklamních služeb formálně převedla na „nastrčený“ daňový subjekt, jenž byl nemajetný a nevyvíjel žádnou podnikatelskou činnost.
Nejvyšší soud tedy shledal námitky obviněného M. R. jako obsahově odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu, ale na podkladě spisu a obsahu dovolání je zjevné, že jsou neopodstatněné. Proto Nejvyšší soud nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí, či správnost řízení mu předcházejícího a odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné.
Pokud jde o dovolání obviněné M. N., jeho obsahem je jen polemika se závěry Vrchního soudu v Praze uvedenými v odůvodnění napadeného rozsudku. Obviněná nevytýká soudům nižších stupňů žádné pochybení při výkladu a použití hmotného práva podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, protože neuvádí, podle jakého jiného ustanovení trestního zákoníku měl být posouzen jí spáchaný skutek, ani nekonkretizuje, které zákonné znaky trestného činu, jímž byla uznána vinnou, nebyly naplněny. Zpochybňuje-li obviněná naplnění subjektivní stránky trestného činu, pak jen poukazem na údajný extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, a popírá, že byla členkou organizované skupiny, která s cílem zkrátit daň z přidané hodnoty a daň z příjmů právnických osob přenesla daňovou povinnost obchodní společnosti Property Praha, s. r. o., na obchodní společnosti, které soužily jako tzv. prázdné skořápky. Jak ostatně obviněná výslovně zdůraznila, zásadní pochybení napadeného rozsudku spatřuje zejména v nesprávném hodnocení provedených důkazů a v nelogickém, nepřesvědčivém a nejasném odůvodnění, což údajně vyústilo v extrémní nesoulad mezi skutkovými závěry a provedenými důkazy. Podle obviněné neexistují žádné důkazy prokazující její úmysl společně s dalšími obviněnými spáchat daňový trestný čin, který je jí kladen za vinu. Obviněná současně předkládá vlastní verzi skutkového stavu, tedy, že byla jen externí účetní, která zpracovávala účetní doklady dodané klienty. Takové námitky se ovšem nijak netýkají právního posouzení skutku, který je obsažen ve výroku o vině v napadeném rozsudku odvolacího soudu, ani jiného hmotněprávního posouzení, jak o tom svědčí i skutečnost, že obviněná v této souvislosti nepoukázala na žádné ustanovení hmotného práva, které mělo být porušeno.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnila obviněná, přitom, jak bylo již připomenuto, znamená, že předpokladem jeho naplnění je nesprávný výklad a použití hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Vzhledem k tomu nemůže jako dovolací námitka obstát tvrzení obviněné, podle něhož soudy nižších stupňů založily své rozhodnutí na důkazně nepodložených závěrech, neboť taková argumentace se vůbec netýká otázek hmotného práva, jejichž řešení je podstatou uplatněného dovolacího důvodu, ale jen zpochybňuje skutkové závěry soudů nižších stupňů a vyjadřuje nesouhlas s hodnocením provedených důkazů.
Totéž platí o námitkách obviněné, kterými soudům nižších stupňů vytýká, že porušily její právo na spravedlivý proces, a v obecné rovině zmiňuje extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry. Zmíněné tvrzení obviněné neodpovídá hmotněprávní povaze dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V tomto směru lze rovněž poukázat na dosavadní judikaturu Nejvyššího soudu k výkladu a použití uvedeného dovolacího důvodu, jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298, Sb. rozh. tr. nebo v četných dalších rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v jeho usnesení ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002. Takový výklad byl potvrzen i řadou rozhodnutí Ústavního soudu (např. jeho usnesením ze dne 9. 9. 2004, sp. zn. III. ÚS 95/04, uveřejněným pod č. 45 ve svazku 34 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), v nichž se Ústavní soud ztotožnil s dosavadní praxí Nejvyššího soudu při interpretaci citovaného dovolacího důvodu, takže zde není důvodu odchylovat se od této ustálené soudní judikatury. Navíc tvrzení o tzv. extrémním nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy používá Ústavní soud k odůvodnění své vlastní rozhodovací praxe, v rámci které z podnětu ústavních stížností výjimečně zasahuje do rozhodnutí obecných soudů, pokud má jejich nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu (viz souhrnně zejména nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, publikovaný pod č. 172 ve svazku 35 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Nejde tedy o žádný dovolací důvod podle §265b tr. řádu, jímž by byl Nejvyšší soud vázán.
Nejvyšší soud ostatně v posuzované věci neshledal žádné svévolné hodnocení důkazů a nezjistil namítaný zásadní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozeným závěrem o naplnění subjektivní stránky ve formě přímého úmyslu. Vrchní soud v Praze na s. 68 a 69 odůvodnění svého rozhodnutí podrobně a logicky vyložil, proč zmíněný závěr o úmyslném zavinění, ke kterému dospěl soud prvního stupně a vtělil ho do popisu skutku ve výroku o vině, hodnotí jako správný. Poukázal přitom na konkrétní důkazy o tom, že obviněná M. N. vedla společně s obviněnou D. T. účetnictví obchodní společnosti Property Praha, s. r. o., v jejímž zájmu byla daňová povinnost účelově přenesena na jiné daňové subjekty, a současně i obchodních společností Gabreta Bohemia, s. r. o., a Euro Index, s. r. o., které v uměle vytvořeném řetězci fungovaly právě jako tzv. prázdné skořápky reálně nevyvíjející žádnou obchodní činnost. Za jmenované daňové subjekty vystavovala objednávky, faktury a účetní doklady, takže měla přehled o uskutečněných zdanitelných plněních mezi konečnými odběrateli reklamních služeb, obchodní společností Property Praha, s. r. o., obchodními společnostmi Gabreta Bohemia, s. r. o., a Euro Index, s. r. o., a B. V., který skutečně zajistil realizaci reklamních služeb. Je přitom zcela nepodstatné, zda se s B. V. osobně setkala či nikoli. Pokud v daňových přiznáních, která vyhotovila za obchodní společnosti Gabreta Bohemia, s. r. o. a Euro Index, s. r. o., uvedla údaje neodpovídající skutečnosti, musela tak učinit vědomě a s cílem participovat na daňové trestné činnosti organizované obviněným P. Č. Její obhajoba, že jen zpracovávala účetní doklady předložené klienty bez znalosti všech souvislostí, byla vyvrácena zejména datovými soubory, které byly nalezeny při zkoumání výpočetní techniky, kterou obviněná používala, znalcem z oboru kybernetiky, odvětví výpočetní techniky Ing. Jiřím Bergrem. Jak je z nich patrné, prokazatelně disponovala daty, která jí dávala úplný přehled o uskutečněných finančních transakcích mezi cílovými odběrateli a dalšími články účelově vytvořeného řetězce obchodních společností (viz tabulku na s. 3796 a násl. trestního spisu). O tom, že právě obviněná M. N. zpracovávala předmětná daňová přiznání za obchodní společnosti Property Praha, s. r. o., Gabreta Bohemia, s. r. o. a Euro Index, s. r. o., pak svědčí vyjma výpovědi spoluobviněné D. T. také to, že datový soubor obsahující tato daňová přiznání měla uložený přímo v notebooku, který používala a byl u ní zajištěn (viz s. 43 a 44 rozsudku soudu prvního stupně). Vrchní soud v Praze k obhajobě obviněné poukázal i na skutečnost, že j. obchodních společností, které fungovaly jako tzv. prázdné skořápky, rozhodně nemohli obviněné předkládat žádné účetní doklady, protože byli v postatě v postavení tzv. bílého koně a jen podepisovali doklady, které jim předložili spoluobvinění.
Po zjištění, že dovolání obviněné M. N. se opírá o důvody, které nepatří do okruhu dovolacích důvodů vymezených ustanovením §265b tr. řádu, ho Nejvyšší soud odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu.
Také obviněná D. T. opřela své dovolání formálně o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a stejně jako výše jmenovaní obvinění argumentovala tím, že skutková zjištění soudů nižších stupňů jsou nesprávná a neodrážejí výsledek provedeného dokazování. Ani tato dovolatelka nenamítla žádnou hmotněprávní vadu napadeného rozsudku, nezpochybnila naplnění zákonných znaků skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, jímž byla uznána vinnou, a pokud odkazovala na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, pak výhradě ve vztahu k důkazní situaci.
Jak ovšem bylo k povaze citovaného dovolacího důvodu uvedeno výše, jeho prostřednictvím nelze zpochybňovat způsob, jakým soudy prováděly a hodnotily jednotlivé důkazy, ani předkládat Nejvyššímu soudu vlastní verzi skutkového děje. Navíc obviněná D. T. v dovolání jen opakuje námitky, které již dříve uplatnila v rámci svého odvolání a s nimiž se Vrchní soud v Praze náležitým způsobem vypořádal (viz s. 56 a s. 66 až 68 napadeného rozsudku odvolacího soudu).
Obdobné konstatování platí rovněž pro tu dovolací námitku obviněné, jejímž prostřednictvím vytkla nedodržení zásady presumpce neviny a pravidla „in dubio pro reo“. I v tomto případě jde o instituty procesního práva, jejichž případné porušení není způsobilé naplnit hmotněprávní dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, o nějž obviněná opřela své dovolání. Nejvyšší soud tudíž považuje i zmíněnou námitku za takovou, která neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu, takže ji nemohl učinit předmětem svého posuzování.
Nejvyšší soud nad rámec dovolání zdůrazňuje, že soudy nižších stupňů dostatečně přesvědčivě a logicky vyložily, proč neuvěřily obhajobě obviněné D. T., že jen standardně vedla účetnictví obchodních společností Property Praha, s. r. o., Symbiosa Group, s. r. o., Gabreta Bohemia, s. r. o. a Euro Index, s. r. o., a občas předala na pokyn Dr. B. svědku B. V. objednávky nebo finanční hotovost. Přiléhavě poukázaly, stejně jako u obviněné M. N., na obsah dat, která byla nalezena ve výpočetní technice užívané těmito obviněnými, jež zpracovávaly veškerou účetní agendu, zejména na přehledné tabulky zachycující všechny finanční transakce mezi konečnými odběrateli reklamních služeb a jejich poskytovali, včetně všech účelově vytvořených mezičlánků, dále na tabulkový soubor monitorující u jednotlivých daňových subjektů daňovou povinnost za jednotlivá zdanitelná období a konečně na zpracovaná daňová přiznání obchodních společností Property Praha, s. r. o., Symbiosa Group, s. r. o., Gabreta Bohemia, s. r. o. a Euro Index, s. r. o. Jak je z těchto důkazů patrné, obviněná D. T. měla kompletní přehled o řetězci faktur u každého obchodního případu a tom, jak byla tato zdanitelná plnění zohledněna v daňových přiznáních obchodních společností Property Praha, s. r. o., Symbiosa Group, s. r. o., Gabreta Bohemia, s. r. o. a Euro Index, s. r. o. Soudy se vypořádaly také se zásadní námitkou obviněné, že k výpočetní technice měly přístup i jiné osoby. Soud prvního stupně na s. 43 svého rozsudku poukázal na výpověď svědka B. B., který instaloval a spravoval výpočetní techniku, jež byla k důkazu zajištěna a podrobena znaleckému zkoumání. Podle výpovědi jmenovaného svědka přístup k ní měli jen obvinění D. T., M. N. a P. Č., přičemž právě na pokyn obviněné D. T. zřídil v místě svého bydliště v Č., na který se zálohovala účetní data týkající se obchodních společností, jejichž účetnictví vedly obviněné D. T. a M. N. Tato skutečnost sice sama o sobě není důkazem o úmyslu páchat trestnou činnost, jak namítá obviněná, ovšem v souvislosti s dalšími důkazy se úvaha soudů nižších stupňů o tom, že obvinění se tímto postupem snažili zajistit možnost odstranění dat pro případ kontroly, která by je mohla usvědčit ze zkrácení daní, neboť ta by logicky probíhala nejdříve v P., kde byla sídla (zpravidla jen virtuální) zmíněných obchodních společností, jeví jako naprosto správná. Soud prvního stupně dále vyzdvihl ve vztahu k obviněné D. T. svědecké výpovědi B. V. a Z. M., kteří s obviněnou osobně jednali a konstatovali, že právě ona s nimi sjednávala zakázky na zajištění reklamy, vystavovala jim objednávky, na kterých se pak objevovala jména různých podnikatelů, a v hotovosti naopak proplácela jimi vystavené faktury. Jak je nejen z výpovědí těchto svědků zřejmé, obviněná D. T. se nezabývala pouze účetnictvím, ale aktivně se zapojovala do nákupu reklamních služeb prostřednictvím tzv. prázdných skořápek. Komunikovala totiž přímo se z. obchodních společností ArboMedia, s. r. o. a AT Media, s. r. o., které zajišťovaly odvysílání televizní reklamy. Vrchní soud v Praze na s. 66 až 68 napadeného rozsudku pak vysvětlil, proč nemá pochybnosti o tom, že to byla právě obviněná D. T., kdo na „Skypu“ z adres „b.“ a „d.“ komunikoval se svědkem B. B. Zabýval se také námitkou obviněné vůči věrohodnosti svědka B. V. a neopomněl se vypořádat ani s její výhradou, podle níž nebyla dostatečně zohledněna úloha zemřelého Dr. B. (viz s. 42 rozsudku soudu prvního stupně).
V řízení o dovolání, které je mimořádným opravným prostředkem, jímž lze výjimečně zvrátit pravomocné rozhodnutí soudu, však není možné dožadovat se změny skutkových zjištění soudů nižších stupňů ani jiného hodnocení provedených důkazů. Nejvyšší soud je při projednání dovolání zásadně vázán skutkovým stavem, který se stal podkladem pro napadené rozhodnutí a je vyjádřen ve výroku o vině. Otázka rozsahu dokazování i způsobu hodnocení jednotlivých provedených důkazů soudy tedy nemůže být předmětem dovolacího přezkumu. Jedná se o procesní postup soudů upravený v ustanoveních §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 a násl. tr. řádu. Přestože některé procesní vady lze napravovat v rámci dovolacího řízení, nespadají sem otázky rozsahu a hodnocení dokazování.
Pokud jde o námitky obviněné, že soudy neprovedly některé důkazy, které navrhovala, uvádí Nejvyšší soud následující. V trestním řízení – podobně jako v jiných typech soudního řízení – závisí pouze na úvaze soudu, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede. Tento závěr ostatně vyplývá z ustanovení čl. 82 Ústavy České republiky, v němž je zakotven princip nezávislosti soudů. Z uvedeného principu je pak zřejmé, že obecné soudy musí v každé fázi trestního řízení zvažovat, zda a v jakém rozsahu je potřebné doplnit dosavadní stav dokazování, přičemž současně posuzují důvodnost návrhů na doplnění dokazování (obdobně viz nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 101/95, publikovaný pod č. 81 ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Není tedy povinností obecného soudu akceptovat jakýkoli důkazní návrh. Jestliže však soud odmítne provést navržený důkaz, musí toto své rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit. V posuzované věci soudy obou stupňů řádně odůvodnily, proč nevyhověly důkazním návrhům obviněné, zejména pokud jde o výslech zpracovatele odborného vyjádření, které se týkalo lokalizace telefonních buněk (viz s. 63 napadeného rozsudku odvolacího soudu), o znalecký posudek vypracovaný znalkyní Ing. Soňou Novákovou, Ph.D., a žádost o revizní znalecký posudek s poukazem na neexistenci prvotních účetních dokladů (viz s. 44 rozsudku soudu prvního stupně, s. 60 a 61 napadeného rozsudku odvolacího soudu). V žádném případě se tedy nelze ztotožnit s námitkou obviněné o porušení jejího práva na spravedlivý proces odvolacím soudem.
K poslední procesní námitce obviněné, podle níž výslechy svědků, na které byly převedeny obchodní společnosti, jež hrály roli tzv. prázdných skořápek, získané cestou právní pomoci z M. nejsou použitelné, protože tito svědci nebyli poučeni podle českého práva, Nejvyšší soud pouze stručně a v obecné rovině dodává následující. Jednak jde o námitku, která je rovněž zcela mimo hmotněprávní dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a navíc justiční orgán může požádat, aby cizozemský orgán při provádění úkonu právní pomoci použil ustanovení právního řádu České republiky jen v rozsahu, v jakém to umožňuje právní řád cizího státu. Důkazy získané na žádost justičního orgánu cizozemským orgánem pak mohou být použity v trestním řízení v České republice nejen tehdy, pokud byly získány v souladu s právním řádem České republiky, ale i v případě, jestliže byly získány v souladu s právním řádem dotčeného cizího státu. Cizozemské orgány totiž zásadně postupují při vyřizování žádosti o právní pomoc podle svého právního řádu (viz §42 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů, a před účinností tohoto zákona viz §428 tr. řádu).
Pokud jde o subjektivní stránku činu, soudy obou stupňů dospěly k závěru, který je vyjádřen ve výroku o vině, tj. že všichni obvinění jednali s přímým úmyslem, aby společným jednáním zkrátily ke škodě České republiky daň z přidané hodnoty a daň z příjmů právnických osob. Jak ohledně obviněné D. T. soudy jednoznačně konstatovaly, měla kompletní přehled o podstatě trestné činnosti, na jejímž páchání se aktivně podílela. Vzhledem k tomu, že osobně zprostředkovávala a v hotovosti platila nákup reklamních služeb zprostředkovaných svědkem B. V. nebo jinými subjekty pro koncové zákazníky získané obchodní společností Property Praha, s. r. o., musela vědět, že objednávky a faktury vystavené jménem obchodních společností Symbiosa Group, s. r. o., Gabreta Bohemia, s. r. o. nebo Euro Index, s. r. o., byly vyhotoveny jen účelově, aby na ně přešla povinnost odvést daň. Protože připravovala společně s obviněnou M. N. daňová přiznání za tyto obchodní společnosti, věděla i to, že příslušné daně nepřiznaly a neuhradily.
Dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu není ani nepřiměřená přísnost uloženého trestu odnětí svobody, na kterou obviněná D. T. také poukázala. Předně lze námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu v dovolání uplatnit jen v rámci zákonného důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, a navíc ani v jeho rámci nelze brojit jen proti tomu, že trest se dovolateli jeví jako neadekvátní okolnostem případu, pokud byl, jako je tomu v nyní posuzované věci, vyměřen v rámci zákonné trestní sazby stanovené v §240 odst. 3 tr. zákoníku (shodně rozhodnutí pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud uzavírá, že rovněž dovolání obviněné D. T. se opírá o důvody, které nepatří do okruhu dovolacích důvodů vymezených ustanovením §265b tr. řádu, a proto její dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu.
Podle §265r odst. 1 písm. a), b) tr. řádu mohl Nejvyšší soud o dovoláních všech obviněných rozhodnout výše uvedeným způsobem v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 14. 10. 2015
JUDr. František P ú r y, Ph.D.
předseda senátu
Vypracovala:
JUDr. Pavla A u g u s t i n o v á