ECLI:CZ:NS:2015:6.TDO.1214.2015.1
sp. zn. 6 Tdo 1214/2015-31
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 26. října 2015 o dovolání, které podal obviněný P. V. , proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 6. 2015 č. j. 11 To 180/2015-194, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 2 T 133/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 6. 2015, č. j. 11 To 180/2015-194, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 30. 3. 2015, č. j. 2 T 133/2014-164, kterým byl obviněný uznán vinným dvěma přečiny úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen podle §211 odst. 1 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho a půl roku; o nároku poškozených na náhradu škody bylo rozhodnuto podle §229 odst. 1 tr. ř.
Proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 6. 2015, č. j. 11 To 180/2015-194, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř. Splnění podmínek pro uplatnění dovolacího důvodu, který je vymezen v §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. spatřuje obviněný v tom, že z veřejného zasedání, které bylo nařízeno na 23. 6. 2015 se dne 11. 6. 2015 řádně omluvil a uvedl kontakt na svého ošetřujícího lékaře. Pokud si soud telefonicky ověřoval u ošetřujícího lékaře aktuální zdravotní stav obviněného, pak soudu vytýká, že tak neučinil písemně a současně zpochybňuje sdělení ošetřujícího lékaře vzhledem ke skutečnosti, že dne 11. 6. 2015 se k tomuto lékaři přehlásil. Soudu dále vytýká, že nepochopil jeho omluvu, neboť se chtěl osobně veřejného zasedání aktivně zúčastnit. K veřejnému zasedání se s ohledem na zdravotní stav nemohl dostavit, neboť trpěl velkými bolestmi v důsledku podstoupené rehabilitace z předchozího dne, což bylo následně řešeno ošetřujícím lékařem MUDr. Z. , který mu předepsal silné léky na bolest. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedl, že „obě rozhodnutí se vyznačují extrémním nesouladem mezi právními závěry a zjištěnými okolnostmi, když nebylo prokázáno jakékoliv úmyslné zavinění na straně obviněného“. V další části svého dovolání popisuje způsob, jakým došlo k uzavření půjček, když uvádí, že ve všech případech byl předkládán pouze občanský průkaz, žádné jiné dokumenty nebyly po něm požadovány ani jím předkládány, čímž nemohl předkládat nepravdivé údaje. Podle obviněného skutečnost, že zaměstnanci úvěrových společností mají provize z uzavřené půjčky, vede k tomu, že potřebné údaje ve vlastních smlouvách jsou uváděny těmito zaměstnanci, aniž by on uváděl např. výši svého příjmu, nebo předkládal daňové přiznání. Pokud jde o jeho podpisy na formulářích, pak tento formulář podepisoval v době, kdy byly „vyplněny pouze jeho nacionálemi“. Pokud je mu kladeno za vinu, že měl zatajit existenci jiných úvěrů, pak zpochybňuje závěry soudů, neboť podle obviněného minimálně v případě společnosti Smart, tato společnost musela vědět o jeho dalších úvěrech, které u této společnosti měl. Praktiky zaměstnanců úvěrových společností dokládá na osobě svědka D. , který mu měl několikrát vyhrožovat podáním trestního oznámení. Obviněný je přesvědčen, že výše uvedené skutečnosti vyvracejí jeho zavinění a trestní odpovědnost. Uvedené skutečnosti nebyly soudy náležitě vyhodnoceny a „nepromítly se ve správném hmotně právním jednání obviněného i jednání zprostředkovatelů úvěrujících společností“. Přihlédnuto mělo být také k tomu, že řádně splácel úvěry, a to až do doby, než se ocitl v insolvenční situaci a byl donucen zastavit veškeré platby. S ohledem na výše uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadené rozhodnutí i další rozhodnutí na ně obsahově navazující, a sám obviněného zprostil obžaloby.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v Brně k dovolání obviněného uvedla, že námitky uplatněné pod dovolacím důvodem §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou skutkového charakteru, tudíž pod zmíněný dovolací důvod nepodřaditelné. Pokud jde o námitky k dovolacímu důvodu §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., tyto s ohledem např. na skutečnost, že obviněný byl informován soudem o tom, že neakceptuje omluvu obviněného, považuje státní zástupkyně za zjevně neopodstatněné a navrhla dovolání obviněného jako celek odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr.ř .
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Ve vztahu k námitkám, které obviněný uplatňuje v rámci dovolání je nutno uvést, že tyto jsou obsahově shodné s námitkami, které se staly předmětem přezkumu soudem druhého stupně, resp. bylo na tyto reagováno také již soudem prvního stupně v rámci obhajoby uplatněné obviněným. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408), podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
Obviněný primárně zdůrazňuje, že „mu nebylo prokázáno jakékoliv úmyslné zavinění“ a v souvislosti s prokázáním úmyslného jednání, které na základě provedených důkazů dovodil soud prvního stupně a s jeho závěry se ztotožnil soud odvolací, zpochybňuje provedené důkazy a jejich hodnocení, což je patrno např. ze skutečností uvedených v dovolání, že (nepředkládal žádné daňové přiznání, nebyly na něm požadovány žádné doklady k výši jeho příjmů, majetkové příjmy ani výdeje nebyly zjišťovány, pracovníci úvěrových společností si vyplnily doklady sami, vedeni finančním zainteresováním na sjednaných půjčkách apod.). Uvedené skutkové výhrady obviněný subsumuje pod termín extrémního nesouladu mezi právními závěry a zjištěnými okolnostmi. V tomto směru však uvedený extrémní nesoulad nelze dovodit, neboť soudy po skutkové stránce zjistily, že nejen výpověďmi slyšených svědků (pracovníků úvěrových společností) bylo prokázáno úmyslné jednání popsané ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, ale úmyslné jednání bylo prokázáno také listinnými smlouvami – žádostmi o poskytnutí úvěru (viz Smart Capital, kdy obviněný čestně prohlásil pravdivost jím uvedených údajů a tato prohlášení podepsal), když následně i tyto doklady a jejich pravdivost zpochybňuje tvrzením, že údaje na dokladech byly pracovníky úvěrových společností v dokladech doplňovány.
Nejvyšší soud s ohledem na obsah argumentačních námitek obviněného v podaném dovolání považuje za potřebné zdůraznit, že soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku velmi podrobně rozvedl výpovědi jednotlivých svědků – pracovníků úvěrových společností, kdy se zaměřil na objasnění okolností, které provázely uzavření příslušných smluv a podmínky, za kterých lze smlouvy uzavřít. S uvedenými důkazy, rozvedenými na straně 3-5 však obviněný polemizuje z pohledu jím předkládané verze obhajoby. Na případ, kdy obviněný předkládá vlastní verzi průběhu skutkového děje, dopadá rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy .
Dalšími důkazy, které byly v průběhu trestního stíhání obviněného opatřeny, se soud prvního stupně opět podrobně zabýval na straně 5-7 odůvodnění svého rozsudku (ať již šlo o zprávu Okresní správy sociálního zabezpečení v Náchodě, ze které vyplynulo, kdy a kde byl obviněný v poslední době zaměstnán a s jakým příjmem, soudní rozhodnutí ohledně výkonu rozhodnutí, zprávami úřadu práce apod.). Soud prvního stupně pak veškeré důkazy hodnotil i v kontextu s obhajobou, kterou obviněný uplatnil (která je obsahově totožná s argumentací uplatněnou v dovolání) na straně 6-7 odůvodnění rozsudku a rozvádí, na základě, kterých skutečností dospěl k závěru, že obviněný jednal úmyslně [přinejmenším v úmyslu nepřímém - §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. K argumentaci obviněného ohledně nutnosti aplikace zásady „in dubio pro reo“ se výstižně vyjádřil soud druhého stupně na straně 11 svého usnesení a tamtéž rovněž reagoval výstižně na problematiku hodnocení důkazů, otázku „důvodných pochybností“ a další výhrady obviněného. S uvedenými závěry soudu prvního i druhého stupně se Nejvyšší soud ztotožňuje a na ně pro stručnost odkazuje.
S ohledem na námitku obviněného týkající se existence tzv. extrémního rozporu považuje Nejvyšší soud za vhodné nejprve zmínit, že extrémní nesoulad není dovolacím důvodem vyjádřeným v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. I přes tuto skutečnost Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší soud např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces) připustil zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl dovolací důvod naplněn, avšak za situace, kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů. Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) však konstatoval, že uvedený zásah lze akceptovat za striktně vymezených důvodů. Zmíněné soudy v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu , stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 1601/07). V souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že „z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v „extrémním nesouladu“, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze „přepjatého formalizmu“). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně
a logicky odůvodněna“ (srovnej usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13). V souvislosti s těmito skutečnostmi Nejvyšší soud podotýká, že odkaz na extrémní nesoulad jako prostředek domáhat se přezkumu napadených rozhodnutí dovolacím soudem, a to v oblasti skutkové, nikoli právní, se stal běžnou praxí. Přestože, jak již bylo řečeno, Nejvyšší soud připouští, že je oprávněn zasáhnout do skutkového zjištění v případě extrémního nesouladu, v předmětné trestní věci však takovýto extrémní rozpor shledán nebyl.
V souvislosti se shora uvedeným Nejvyšší soud uzavírá, že ze způsobu, jakým je skutek popsán, lze vyčíst znak trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, soudy nižších stupňů provedly všechny potřebné důkazy v souladu se zákonnými požadavky specifikovanými v ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., které hodnotily způsobem odpovídajícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., že o správnosti skutkových zjištění soudů nižších stupňů nevznikly žádné důvodné pochybnosti a že skutkový stav byl zjištěn v rozsahu, který byl potřebný pro vydání rozhodnutí, přičemž úvahy soudů ohledně hodnocení důkazů odpovídají plně §125 tr. ř. (resp. 134 tr. ř.). Napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění lze zhodnotit jako jasná, logická a přesvědčivá, tedy jako rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, nevykazující obviněným namítané procesní pochybení (srov. např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 1601/07). Pokud by dovolání obviněného bylo podáno pouze z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s argumentací k tomuto důvodu obviněným uvedenou, pak by muselo být dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Obviněný však v podaném dovolání uplatnil rovněž dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Tento dovolací důvod je dán v případě, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Argumentace obviněného k tomuto dovolacímu důvodu je soustředěna v konstatování, že „odvolací soud žádal o změnu termínu konání veřejného zasedání, dne 23. 6. 2015 mu v účasti u veřejného zasedání bránil špatný zdravotní stav – trpěl velkými bolestmi v důsledku podstoupené rehabilitace předchozího dne 22. 6. 2015“ apod. Nejvyšší soud v prvé řadě musí konstatovat, že obviněný se již 11. 6. 2015 omlouvá z účasti u veřejného zasedání, které se má konat až 23. 6. 2015, aby následně svoji neúčast u veřejného zasedání dne 23. 6. 2015 odůvodňoval tím, že zmíněného dne „trpěl velkými bolestmi v důsledku podstoupené rehabilitace předchozího dne 22. 6. 2015“. Žádný jiný důvod, pro který by se k veřejnému zasedání nemohl dostavit, neuvedl a sama skutečnost, že měl být od 25. 5. 2015 v pracovní neschopnosti bez objektivního nálezu, nevylučuje účast obviněného u veřejného zasedání dne 23. 6. 2015. Nejvyšší soud musí ve vztahu k argumentaci obviněného, k jeho „špatnému zdravotnímu stavu“, který mu nedovolil se k veřejnému zasedání dostavit uvést, že tento špatný zdravotní stav mu nebránil navštívit osobně vedoucího posudkového lékaře dne 22. 6. 2015 (viz č. l. 183). Z výše uvedeného tedy plyne, že den před konáním veřejného zasedání obviněný i přes jím tvrzený „špatný zdravotní stav“ cestoval mimo své bydliště. Přehlédnout nelze ani skutečnost, že obviněný měl povoleny vycházky od 14 – 17 hodin od 5. 6. 2015 (viz zpráva č. l. 185, obviněný sice uvádí na č. l. 183 – že tyto nevyužívá). Dovolává-li se obviněný zprávy ze dne 18. 6. 2015, pak je vhodné připomenout, že tato pouze konstatuje, „při vyšetření zjevné poruchy koncentrace“. Všechny výše uvedené skutečnosti dle názoru Nejvyššího soudu jsou v souladu s úředním záznamem na č. l. 182, který byl pořízen na základě telefonického rozhovoru s MUDr. Z. k účasti obviněného u veřejného zasedání.
S ohledem na námitky směřující k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je rovněž potřebné uvést, že již soud druhého stupně s touto alternativou námitek počítal a na ně reagoval na straně 12 svého rozhodnutí. V této souvislosti je pak vhodné připomenout, že ošetřující lékař sdělil, že obviněnému nic nebrání jeho účasti u veřejného zasedání, když uvedený závěr je dle názoru Nejvyššího soudu plně v souladu s chováním obviněného den před konáním veřejného zasedání (cesta mimo bydliště a návštěva posudkového lékaře, vycházky apod.). Nejvyšší soud je toho názoru, že neúčast obviněného u veřejného zasedání není v daném případě okolností, pro kterou by bylo nutno rozhodnutí soudu druhého stupně rušit, a to ani z pohledu obviněným proklamovaného práva na obhajobu, neboť je nutno zdůraznit, že obviněný přípis soudu druhého stupně, kterým neakceptoval omluvu obviněného, převzal dne 17. 6. 2015, avšak k veřejnému zasedání prostřednictvím svého obhájce i při vědomí toho, že jeho omluva nebyla akceptována, neuvedl jiné skutečnosti na prohloubení své obhajoby, než ty, které již byly předem presentovány, což bezpochyby nesvědčí pro závěr, který uvádí v dovolání, že se veřejného zasedání před soudem druhého stupně chtěl aktivně zúčastnit (na uvedeném nemůže nic změnit ani doklad, který obviněný zaslal dovolacímu soudu, když uvedený doklad je vystaven dnem 8. 11. 2013, trestná činnost měla být obviněným páchána – úvěrový podvod 6. 11. 2012, ev. 13. 12. 2012). S ohledem na uvedené skutečnosti shledal Nejvyšší soud námitku uplatněnou pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. zjevně neopodstatněnou.
Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. října 2015
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu