ECLI:CZ:NS:2015:6.TDO.1437.2015.1
sp. zn. 6 Tdo 1437/2015-40
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 9. prosince 2015 o dovolání, které podal obviněný J. T., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 5. 2015, č. j. 13 To 182/2015-507, v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 14 T 125/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 12. 5. 2015, č. j. 13 To 182/2015-507, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 2. 2. 2015, č. j. 14 T 125/2014-475, kterým byl obviněný uznán vinným jednak přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, jednak přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku (se spoluobviněným D. H.) a byl odsouzen podle §205 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 8. 4. 2014, sp. zn. 4 T 137/2013, který nabyl právní moci dne 25. 4. 2014, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, dále mu byl uložen podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu třiceti měsíců; o nároku poškozených na náhradu škody bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř.
Proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 5. 2015, č. j. 13 To 182/2015-507, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Důvody, pro které je zmíněný dovolací důvod naplněn, spatřuje obviněný v tom, že jednak (bod A) soud prvního stupně a následně i soud odvolací nesprávně řešily otázku zavinění, jakožto pojmový znak trestného činu, jímž byl uznán vinným (tedy nesprávné hmotně právní posouzení skutku), jednak (bod B) v tom, že soudy obou stupňů ignorovaly ustanovení §43 odst. 2 tr. zákoníku pro ukládání souhrnného trestu. Ve vztahu k otázce zavinění (bod A) poukazuje obviněný na to, že jeho výpověď v průběhu trestního stíhání byla konzistentní, sám nepopírá, že se na místě činu nacházel, ale pouze doprovázel odsouzeného H., a pokud je zmiňováno v rozhodnutích soudů, že mu muselo být i z chování odsouzeného zřejmé, že si nepočínal řádně, pak argumentuje obviněný tím, že působil jako ochranka odsouzeného H. a i pokud by si tento počínal roztržitě, pak tomu nepřikládal velkou váhu s ohledem na možný stres odsouzeného, který potřeboval jeho ochranu apod. Nepovšiml si vrtačky ležící na gauči, poškození vstupních dveří ani toho, že zůstalo několik šuplíků a skříněk pootevřených. Soudům vytýká, že z výpovědí selektovaly jen ty skutečnosti, které svědčily v jeho neprospěch a jeho obhajobu považovaly za účelovou, s konstatováním, že je osobou závadovou, která páchá obdobnou trestnou činnost. Dále uvádí, že jeho jednání nenaplnilo znaky trestných činů, kterými byl uznán vinným, neboť jeho jednání postrádá subjektivní stránku trestného činu, tj. zavinění. Důkazy, kterými soudy jeho vinu prokazují, jsou však pouze důkazy, které dokazují, že se na místě činu nacházel, což sám nezpochybňuje, avšak neprokazují již jeho jednání a skutkovou podstatu trestných činů. K nesprávně uloženému souhrnnému trestu (bod B) poukázal na skutečnost, že „jak soud prvního stupně, tak soud odvolací při rozhodování o trestu opomenuly rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 13. 11. 2014, sp. zn. 26 T 177/2014, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 13. 1. 2015, sp. zn. 10 To 522/2014, na základě kterého byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 27 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou“. Obviněný poukazuje na skutečnost, že v předmětné trestní věci byl odsouzen za jednání, kterého se dopustil 13. 10. 2013, přičemž za jiný jeho trestný čin byl soudem prvního stupně vyhlášen rozsudek dne 13. 11. 2014 (rozsudek OS Kladno ze dne 13. 11. 2014, sp. zn. 26 T 177/2014). Ze shora uvedeného obviněný dovozuje, že Okresní soud Praha-západ, který rozhodoval o jeho vině dne 2. 2. 2015 pod sp. zn. 14 T 125/2014, měl mj. zrušit a ukládat mu souhrnný trest také k rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 13. 11. 2014, sp. zn. 26 T 177/2014. S ohledem na shora uvedené skutečnosti v závěru podaného dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud jeho dovolání vyhověl, a zrušil dovoláním napadené rozhodnutí a sám dovolací soud obviněného zprostil obžaloby, či aby v souladu s ustanovením §265k odst. 1 tr. ř. zrušil dovoláním napadené rozhodnutí nebo jeho část a věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného uvedla, že veškeré námitky obviněného, které směřoval proti subjektivní stránce trestných činů, kterými byl uznán vinným, považuje za irelevantní z pohledu uplatněného dovolacího důvodu, neboť jejich pravou podstatou je zpochybnění hodnotících úvah soudů obviněným. Za právně relevantní, avšak zjevně neopodstatněnou považuje námitku obviněného k otázce ukládání souhrnného trestu, neboť dle mínění státní zástupkyně zejména soud druhého stupně poukázal v odůvodnění svého rozhodnutí na skutečnosti, proč nebylo možno obviněnému ukládat souhrnný trest také ve vztahu k rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 13. 11. 2014, sp. zn. 26 T 177/2014, jak se obviněný domáhá. S ohledem na výše uvedené okolnosti pak navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky, týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Ve vztahu k námitkám, které obviněný uplatnil k otázce subjektivní stránky trestných činů, kterými byl uznán vinným (viz shora bod A), pak považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že uvedená argumentace byla obsahem obhajoby obviněného v řízení před soudem prvního i druhého stupně. Na tomto místě je potřebné uvést, že soud prvního stupně, na uvedenou obhajobu obviněného upozornil na straně 4 odůvodnění svého rozsudku. Vedle tam popsané obhajoby obviněného poukázal soud prvního stupně také na další důkazy, které byly v předmětné trestní věci shromážděny (viz str. 4-7 rozsudku). Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (viz str. 8-9) je zřejmé, proč považoval obhajobu obviněného za účelovou. Přestože se obviněný hájil tím, že sice byl na místě činu, avšak jen jako ochranka osoby, která si ho najala (spoluobviněný), poukazuje soud prvního stupně na zásadní nelogičnosti ve výpovědi nejen dovolatele, ale také již odsouzeného H., kdy zatímco obviněný připouští, že na místě činu byl, což spoluobviněný popírá, pozastavuje se soud prvního stupně nad tím, proč by tak dovolatel činil a proč by z krádeže nařkl zcela cizího člověka, kterého vůbec neznal apod. (viz str. 9 rozsudku). Tato skutečnost, stejně jako prokázání, že se obviněný na místě činu nacházel a nepovšiml si např. poškození dveří, okolnosti vstupu do domu zadními dveřmi apod., v kontextu s osobou obviněného, znevěrohodňují jeho obhajobu. Hodnotící úvahy soudu prvního stupně v žádném případě nevykazují obviněným namítaný selektivní přístup k důkazům a aplikaci pouze těch důkazů, kterými měla být vina obviněného T. prokázána.
Jak již bylo výše uvedeno, obsahově shodné námitky byly obviněným uplatněny také v řízení o odvolání a soud druhého stupně se jimi zabýval a s nimi zákonu odpovídajícím způsobem vypořádal na straně 5-6 odůvodnění svého usnesení. Na případ, kdy obviněný v rámci dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky, uváděné již před soudy nižších stupňů pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
V souvislosti s úvahami soudu prvního a druhého stupně je pak nutno konstatovat, že jejich úvahy jsou zcela logické a nevykazují žádné známky libovůle při hodnocení důkazů. Ústavní soud shodně jako Nejvyšší soud v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují vadu (extrémní nesoulad). Stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 1601/07).
Z dovolání obviněného vyplývá, že tento spatřuje naplnění uplatněného dovolacího důvodu, ve vztahu k tomuto okruhu námitek (bod A) nikoli v nesprávném hmotně právním posouzení skutku, byť argumentuje pojmem hmotného práva „subjektivní stránkou trestného činu“, ale ve skutečnosti, že soudy nehodnotily důkazy v duchu jeho představ a na základě jím předpokládaného hodnocení důkazů také nekonstruovaly skutkový stav, který by odpovídal jeho představám. Takové námitky však dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplňují (viz rovněž vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství).
Na uvedený případ pamatuje rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
V souladu s výše uvedenými skutečnostmi Nejvyšší soud shledává nutným zdůraznit, že soudy nižších stupňů provedly všechny potřebné důkazy, které hodnotily způsobem, který odpovídá ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., že o správnosti skutkových zjištění soudy nižších stupňů nevznikly žádné důvodné pochybnosti a že skutkový stav byl zjištěn v rozsahu, který byl potřebný pro vydání rozhodnutí. Taktéž je třeba konstatovat, že odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů jsou v souladu s příslušnými ustanoveními (§125 odst. 1 tr. ř., §134 tr. ř.) a obsahují veškeré formální náležitosti, které by příslušná odůvodnění měla splňovat.
To, že námitky skutkové jsou pravou podstatou dovolání obviněného a jejich prostřednictvím se tento snaží dosáhnout změny skutkového zjištění a až následně právní kvalifikace, a že tudíž nejsou právně relevantním důvodem dovolání, vyplývá např. z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
S ohledem na shora uvedené přicházelo v úvahu v této části dovolání obviněného odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
V rámci svého dovolání však obviněný také soudu prvního a druhého stupně vytýkal, že nesprávně aplikovaly ustanovení §43 odst. 2 tr. ř., tj. otázku „souhrnného trestu“. V této souvislosti poukazuje Nejvyšší soud na rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr., ze kterého mj. vyplývá, že „za jiné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním směru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, příp. společný trest za pokračování v trestném činu“.
V této souvislosti je potřebné uvést, že předmětné trestné činnosti se obviněný dopustil dne 13. 10. 2013 viz rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 2. 2. 2015, č. j. 14 T 125/2014-475.
Shora uvedené trestné činnosti se obviněný dopustil ještě před tím, než mu byl doručen trestní příkaz ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 3. 2. 2014, sp. zn. 58 T 4/2014 [dne 17. 3. 2014, v právní moci dne 26. 3. 2014 pro trestný čin podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], jehož výrok o vině i trestu byl zrušen rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 8. 4. 2014, sp. zn. 4 T 137/2013, který rozhodl o vině pokračujícím trestným činem a o trestu.
Podle zásad uvedených v odstavci 1 uloží soud pachateli souhrnný trest, odsuzuje-li pachatele, za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin (viz §43 odst. 2 tr. zákoníku). Z výše uvedené chronologie tedy vyplývá, že trestné činnosti v předmětné trestní věci se obviněný dopustil před doručením trestního příkazu – Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 3. 2. 2014, sp. zn. 58 T 4/2014 [dne 17. 3. 2014, v právní moci dne 26. 3. 2014 (resp. vyhlášení rozsudku OS Kladno ze dne 8. 4. 2014, sp. zn. 4 T 137/2013]. Z čehož vyplynula nezbytnost uložení souhrnného trestu, jak je patrno z rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 2. 2. 2015, č. j. 14 T 125/2014-475.
Obviněný se však domáhá rovněž uložení souhrnného trestu ve vztahu k rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 13. 11. 2014, sp. zn. 26 T 177/2014, s argumentací, že trestné činnosti ve věci vedené u Okresního soudu Praha-západ ze dne 2. 2. 2015, č. j. 14 T 125/2014-475, se dopustil o 13 měsíců dříve, než byl vyhlášen rozsudek ve věci vedené u Okresního soudu v Kladně ze dne 13. 11. 2014, sp. zn. 26 T 177/2014. Uvedené argumentaci obviněného však nelze přisvědčit z následujícího důvodu. Shora již bylo zmíněno, že trestní příkaz Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 3. 2. 2014, sp. zn. 58 T 4/2014 [dne byl doručen 17. 3. 2014, v právní moci dne 26. 3. 2014 (resp. navazovalo vyhlášení rozsudku OS Kladno ze dne 8. 4. 2014, sp. zn. 4 T 137/2013]. Trestné činnosti, pro kterou byl však obviněný odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 13. 11. 2014, sp. zn. 26 T 177/2014, se obviněný dopustil až po 17. 3. 2014, (resp. 8. 4. 2014), kdy se jednalo o skutky spáchané až od 12. 4. 2014, resp. v průběhu června 2014. V návaznosti na toto zjištění pak je nutno zmínit rozhodnutí č. 34/1965 Sb. rozh. tr., ze kterého mj. vyplývá, že „byl-li obviněnému uložen souhrnný trest ve smyslu §35 odst. 2 tr. zák. a později byl dalším rozsudkem uznán vinným trestným činem, spáchaným po vyhlášení prvého rozsudku a před vyhlášením rozsudku, jímž mu byl uložen souhrnný trest, nejde v případě posledního odsouzení o souběh trestných činů, který je nutným předpokladem uložení souhrnného trestu, nýbrž o recidivu, takže je nutno uložit samostatný trest“. V souvislosti s argumentací obviněného je potřebné ještě uvést, že „více trestných činů (přečinů) je v souběhu jen potud, pokud mezi spácháním časově prvního z nich a časově posledního z nich nebyl vyhlášen soudem prvního stupně odsuzující – byť nepravomocný – rozsudek za nějaký trestný čin (přečin)“ – viz rozhodnutí č. 8/1974 –II. Sb. rozh. tr. Kdy má trestní příkaz povahu odsuzujícího rozsudku, vyplývá z rozhodnutí č. 29/2000 Sb. rozh. tr. Ve smyslu shora uvedených rozhodnutí je pak nepochybné, že mezi jednáním ze dne 13. 10. 2013 ve věci vedené u Okresního soudu Praha-západ ze dne 2. 2. 2015, č. j. 14 T 125/2014-475, a věcí vedenou u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 26 T 177/2014, kde byl vyhlášen rozsudek dne 13. 11. 2014, byl vydán a obviněnému doručen trestní příkaz ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 3. 2. 2014, sp. zn. 58 T 4/2014. Tudíž námitka obviněného o nutnosti ukládání souhrnného trestu byla zjevně neopodstatněná.
Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 9. prosince 2015
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu