ECLI:CZ:NS:2015:6.TDO.1611.2014.1
sp. zn. 6 Tdo 1611/2014-29
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 20. ledna 2015 o dovolání obviněné L. K., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 4. 2014, sp. zn. 3 To 406/2013, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 5 T 157/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 4. 2014, sp. zn. 3 To 406/2013, byl z podnětu odvolání obviněné podle §258 odst. 1 písm. b), d), e), f) tr. ř. zrušen rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 7. 8. 2013, sp. zn. 5 T 157/2006, kterým byla obviněná uznána vinnou trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a byl jí uložen podle §209 odst. 4 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon jí byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti roků, podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku jí byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu zprostředkování služeb a zakázek, poskytování úvěrů a půjček podle ustanovení živnostenského zákona v trvání osmi roků a o nároku poškozených bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 1, 2 tr. ř. a za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. uznal soud druhého stupně obviněnou vinnou zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku a odsoudil ji podle §209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon jí podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let a rovněž jí uložil trest zákazu činnosti (§73 odst. 1, 3 tr. zákoníku) spočívající v zákazu zprostředkování služeb a zakázek, poskytování úvěrů a půjček podle ustanovení živnostenského zákona v trvání tří roků a o nárocích poškozených rozhodl podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 4. 2014, sp. zn. 3 To 406/2013, podala obviněná prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnila dovolací důvody vymezené v §265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř. V souvislosti s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. odkazuje na to, že rozsudek v její trestní věci byl vydán po více jak dvanácti letech a tuto skutečnost „je nutno hodnotit jako porušení práva osoby, proti níž se řízení vede, na rozhodnutí v přiměřené době, která je integrální součástí práva na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod“. Dále připomíná, že „nepřiměřená délka šetření (několikaletá) byla důvodem pro to, že u ní soudy neshledaly aplikovatelnost amnestie prezidenta republiky publikované pod č. 1/2013 Sb.“. Ve vztahu k těmto námitkám dospívá k závěru, že s ohledem na nepřiměřenou délku řízení mělo být trestní řízení proti ní zastaveno podle §223 odst. 1 tr. ř. s odkazem na §11 odst. 1 písm. l) tr. ř., a nedošlo-li k takovému rozhodnutí, jde o vadu podřaditelnou pod ustanovení §265b odst. 1 písm. e) tr. ř.
K naplnění podmínek dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněná sdělila, že tyto spatřuje v tom, že „existuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry formulovanými soudem. K tomuto došlo jednak dezinterpretací znaleckého posudku a jednak tzv. pominutím důkazu“. Ve vztahu k dezinterpretaci poukazuje na to, že soudy nepřesně citovaly znalecký posudek a v důsledku toho učinily nesprávné právní závěry. „Pominutým důkazem“ má obviněná na mysli listinu (č. l. 3009 spisu), ve které v září roku 2001 sděluje svým obchodním zástupcům, aby již nepřijímali žádné další návrhy na půjčky. Pokud by podle obviněné soudy tento důkaz akceptovaly, nemohla být shledána vinnou v případech poškozených, kteří peníze zaslali na účet po zaslání tohoto dopisu. Závěrem podaného dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadený rozsudek a její trestní stíhání zastavil, ev. přikázal věc po zrušení soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněné sdělil, že pokud jde o dovolací důvod – obviněnou uplatněný s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., pak ustanovení §11 tr. ř. nezná důvod zastavení trestního stíhání s ohledem na délku trestního stíhání a povinnost zastavit trestí stíhání nevyplývá ani z žádné mezinárodní smlouvy, kterou je Česká republika vázána, což platí i o citovaném ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, proto zmíněný dovolací důvod není uplatněnými námitkami naplněn. Pokud jde o námitky zmíněné obviněnou k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pak uzavírá, že dovolatelka nevznáší žádné námitky, kterými by vytýkala nesoulad skutkových zjištění uvedených ve skutkové větě a v odůvodnění soudních rozhodnutí a zákonných znaků souzeného trestného činu. Státní zástupce sice konstatuje, že „nalézací soud na str. 13 svého rozsudku poněkud nejasně a nelogicky cituje závěry znaleckého posudku…“, současně však uvádí, že vědomost obviněné o její aktuální finanční situaci vyplynula i z dalších důkazů, které soud prvního stupně mj. také ve svém rozsudku zmiňuje. Ve vztahu k „údajnému opomenutému důkazu“ státní zástupce uvádí, že kopie dopisu založená obviněnou do spisu ještě neprokazuje, že takový dopis byl skutečně obchodním zástupcům doručen, avšak i za situace, kdy by jim doručen byl, tato skutečnost nemění nic na tom, že zálohy zaslané na účet si i po obviněnou zmiňovaném úkonu obviněná ponechala a nevrátila je poškozeným, tedy byla nepochybně srozuměna s postupem obchodních zástupců. S ohledem na shora uvedenou argumentaci státní zástupce navrhl, dovolání obviněné odmítnout jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnou vznesené námitky naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve vztahu k dovolacímu důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je nezbytné uvést, že tento je dán v případě, že „proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné“. Obviněná v rámci zmíněného dovolacího důvodu se domáhá zastavení trestního stíhání. K tomuto dovolacímu důvodu musí Nejvyšší soud sdělit, že se týká jen takové nepřípustnosti trestního stíhání, která je založena na důvodech podle §11 odst. 1, 4 tr. ř. nebo podle §11a tr. ř., neboť výlučně v těchto ustanoveních trestní řád taxativně vypočítává důvody nepřípustnosti trestního stíhání. Jiné namítané vady, byť se týkají průběhu trestního stíhání, nezakládají důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. Stejně tak není stanoven žádný důvod k zastavení takového trestního stíhání, v němž došlo k průtahům nebo které trvá nepřiměřeně dlouhou dobu, proto ani tyto skutečnosti nelze namítat s poukazem na citovaný dovolací důvod nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 41/03. Zde se může uplatnit zejména zohlednění této skutečnosti při rozhodování soudu o druhu a výměře trestu (§39 odst. 3 tr. zákoníku) a dále též postup podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí a §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, po jeho novele provedené zákonem č. 160/2006 Sb. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 5 Tdo 14/2008 https://www.beck-online.cz/bo/document-view.seam?documentId=njptembqhbpxi4s7geyv643uojptgmzy ) – Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha : C. H. Beck, 2013, 3163 s. K argumentaci obviněné dále Nejvyšší soud odkazuje na již výše zmíněné rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 41/03, které mj. uvádí „Článek 6 odst ․ 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod nestanoví žádnou výslovnou sankci, která by stíhala porušení tohoto práva, a to ani v podobě konkrétního pozitivně stanoveného důvodu zastavení trestního stíhání. K nápravě porušení práv stanovených Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod jsou určeny prostředky předpokládané v čl. 13 této Úmluvy, přičemž smluvní státy mají určitý prostor k posouzení, jaký prostředek zvolí. Porušení pravidla plynoucího z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je sankcionováno vyvozením odpovědnosti státu vůči obviněnému. Ve svých rozhodnutích, která se týkají průtahů v řízení a nedodržení přiměřené lhůty k posouzení záležitosti stěžovatele, postupuje Evropský soud pro lidská práva tak, že konstatuje porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a přizná stěžovateli spravedlivé zadostiučinění ve formě peněžní náhrady. Nápravu porušení práva na projednávání věci v přiměřené lhůtě ve formě zastavení řízení Evropský soud pro lidská práva z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod v žádném ze svých rozhodnutí nevyvodil a ani vzhledem ke svým pravomocím vyvodit nemohl. V ustanovení §11 odst. 1 trestního řádu jsou uvedeny případy, kdy je trestní stíhání nepřípustné a kdy v důsledku toho nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno. Důvody zastavení trestního stíhání jsou tu vymezeny taxativně, pozitivně a výslovně; představují kogentní úpravu a je zapotřebí je chápat jako průlom do zásady oficiality (§2 odst. 4 trestního řádu), která patří mezi základní zásady trestního řízení. To platí bezezbytku i pro důvod uvedený v §11 odst. 1 písm. j) trestního řádu, podle něhož trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, stanoví-li tak vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Odkaz na takovou smlouvu znamená, že v textu vyhlášené mezinárodní smlouvy musí být nepřípustnost trestního stíhání zakotvena výslovně a nelze ji dovozovat jako možný prostředek nápravy vzniklého pochybení“.
Vzhledem ke zcela jednoznačným závěrům, které vyplývají nejen z rozhodnutí Nejvyššího soudu, ale také rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu, musí Nejvyšší soud konstatovat, že námitky uplatněné obviněnou k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. (průtahy v řízení a v důsledku této skutečnosti neaplikace amnestie prezidenta republiky, publikované pod č. 1/2013 Sb., ale také nezastavení trestního stíhání s odkazem na ustanovení §11 odst. 1 tr. ř.), jsou zjevně neopodstatněné, tudíž přichází v úvahu jejich odmítnutí podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obsah námitek, kterými obviněná odůvodňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze shrnout v konstatování, že z jejího pohledu existuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry formulovanými soudem, kdy podle obviněné došlo k dezinpretaci znaleckého posudku v její neprospěch a neprovedení důkazu, který rovněž vyzníval v její prospěch. K uvedeným námitkám musí Nejvyšší soud uvést, že rozsudek soudu prvního stupně na straně 13 poněkud nejasně a nelogicky cituje závěry znaleckého posudku z oboru ekonomiky, ale je však potřebné obviněnou upozornit na tu skutečnost, že závěr o její vině byl vybudován také na výpovědích svědků a nezpochybnitelném závěru znalce, že ke dne 19. 6. 2001 (od uvedeného data je obviněná uznána vinnou) již neměla k dispozici jiné finanční prostředky než ty, které získala ze záloh uhrazených klienty. Obviněná zpochybňuje „dezinpretační část znaleckého posudku“, což je však pouze jedna část z uvedeného důkazů a celé řady dalších důkazů, které protiprávní jednání obviněné prokazují. Na tomto místě považuje Nejvyšší soud za vhodné upozornit na to, že sama obviněná o své nedobré finanční situaci věděla (že nemá dostatek finančních prostředků), a proto si musela půjčit od svědka J. H. částku 800.000 Kč jako výpomoc do svého podnikání a když mu měla uvedenou půjčku vrátit, dělo se tak v roce 2001 po částech, neboť to sama odůvodnila tím, že „má finanční potíže a není schopna peníze vyplatit v celé zapůjčené výši“. Přehlédnout rovněž nelze ani závěry znalce k vedení účetnictví o záznamech vedených v účetnictví, které se neshodovaly s výpověďmi poškozených a svědků (rozdílné informace o objemu složených kaucí a poskytnutých půjček). Výše uvedené skutečnosti vyplývají mj. také z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně na str. 15-16, či rozsudku soudu druhého stupně na str. 9-10. Z uvedeného tedy vyplývá, že znalecký posudek nebyl jediným důkazem o vině obviněné a shora zmíněná nepřesná interpretace některých dílčích závěrů znalce v odůvodnění soudního rozhodnutí nezakládá existenci tzv. extrémního nesouladu. Právní relevanci nelze přiznat ani argumentu obviněné, který se týká údajného opomenutého důkazu – dopisu, který měl být obviněnou zaslán obchodním zástupcům. Je sice pravdou, že soudy uvedený důkaz blíže nehodnotily, je však nutno uvést, že šlo pouze o zlomek půjček z celkové trestné činnosti obviněné, což by při jejich součtu nemělo dopad na právní kvalifikaci jejího jednání s ohledem na výši škody jako kvalifikačního znaku, ale podstatné z pohledu uvedeného jednání obviněné jako podvodu i k uvedeným, jí zmiňovaným případům, je zjištění, že i za situace, kdy by skutečně uvedený dopis odeslala, si zálohy z těchto případů, které byly na její účet zaslány ponechala a poškozeným je nevrátila – byla tedy srozuměna s tím, že je pokračováno v protiprávním jednání (nabírání dalších klientů).
V neposlední řadě považuje Nejvyšší soud za potřebné reagovat na námitku obviněné ohledně tzv. „extrémního nesouladu“. Nejvyššímu soudu jsou známa rozhodnutí Ústavního soudu, ale také Nejvyššího soudu, která se uvedenou problematikou, stejně jako teoretické publikace zabývají. V této souvislosti lze konstatovat, že tzv. extrémní nesoulad – rozpor mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé je možným způsobem zásahu Nejvyšším soudem do skutkového zjištění. V předmětné trestní věci však k takové situaci nedošlo. Byť otázka „extrémního nesouladu“ není taxativně vymezeným dovolacím důvodem, Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší soud např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces) připustily zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl dovolací důvod naplněn, avšak za situace, kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů. Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) však konstatovaly, že uvedený zásah lze akceptovat za striktně vymezených důvodů. Zmíněné soudy v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu, stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 1601/07). Pokud jde o otázku opomenutého důkazu je Nejvyšší soud toho názoru, že obdobně jako v případě extrémního nesouladu, tak ani v případě argumentace opomenutého důkazu (např. ve světle rozhodnutí nálezu sp. zn. I. ÚS 413/02 ze dne 8. 1. 2003, usnesení ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. IV. ÚS 591/14) nelze argumentaci obviněné přisvědčit, neboť v její trestní věci uvedené nepřesnosti, na které obviněná upozornila a Nejvyšší soud se k nim vyjádřil, nenabyly významu, které jim přiznal Ústavní soud ve shora zmíněných rozhodnutích.
Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimku obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. ledna 2015
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann