ECLI:CZ:NS:2015:6.TDO.1638.2014.1
sp. zn. 6 Tdo 1638/2014-20
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 20. ledna 2015 o dovolání obviněného R. J., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 7. 2014, č. j. 5 To 252/2014-389, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově pod sp. zn. 101 T 86/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 7. 2014, č. j. 5 To 252/2014-389, byl z podnětu odvolání státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Karviné, pobočka v Havířově, které bylo podáno v neprospěch obviněného do výroku o trestu rozsudku Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově ze dne 16. 6. 2014, č. j. 101 T 86/2014-359, kterým byl obviněný uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a odsouzen podle §283 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, podle §258 odst. 1 písm. e) tr. ř. ve výroku o trestu zrušen rozsudek soudu prvního stupně a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově bylo soudem odvolacím rozhodnuto tak, že obviněnému byl uložen podle §283 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání sedmi roků, pro jehož výkon byl obviněný zařazen podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou, jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn a týmž rozsudkem soudu odvolacího bylo podle §256 tr. ř. odvolání obviněného R. J. zamítnuto.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 7. 2014, č. j. 5 To 252/2014-389, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný poukazuje na to, že jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací „nesprávným způsobem hodnotily důkazy, které byly ve věci provedeny, případně neprovedly jím navržené důkazy k prokázání jím tvrzených skutečností, týkajících se rozsahu trestné činnosti a nevěrohodnosti jednotlivých svědků, kdy byl v tomto důsledku prvoinstančním rozsudkem odsouzen k vysokému nepodmíněnému trestu odnětí svobody a následně odvolacím soudem k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, který je nepřiměřeně přísným“. Dále obviněný soudům vytýká, že nepřihlédly k jeho doznání, byť pouze částečnému, neboť plně se k trestné činnosti doznat nemohl, vzhledem k tomu, že se jednání v rozsahu popsaném v obžalobě nedopustil. Obviněný rovněž argumentuje tím, že výpovědi osob drogově závislých bezprostředně po jejich předvedení jsou méně věrohodné než pozdější výslechy u hlavního líčení. Dále uvádí námitky ohledně věrohodnosti svědků, možnosti působení na tyto svědky orgány přípravného řízení a zmiňuje další skutečnosti, znevěrohodňující podle jeho mínění výpovědi svědků z přípravného řízení oproti výpovědím u hlavního líčení. Za pochybení soudů pak považuje skutečnost, že zamítly jeho návrh na výslech tří svědků, kteří podle obviněného mohli podstatně znevěrohodnit svědky, kteří vypovídali v jeho neprospěch, zejména o množství drogy, kterou jim měl poskytovat. Závěrem opětovně soudům vytýká, že nesprávně posoudily skutek „který je mu vytýkán, a to obzvláště pokud se jedná o množství údajně poskytnuté drogy a v důsledku tohoto pochybení mu pak uložily nepřiměřeně vysoký trest odnětí svobody“. Podle mínění obviněného ukládání tak vysokých trestů odnětí svobody není účelem trestního řízení, ve výkonu trestu se choval slušně a plnil uložené úkoly. Pokud se dopustil trestné činnosti, stalo se tak pod tlakem tíživé osobní situace. S ohledem na uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí napadené dovoláním, stejně jako rozhodnutí soudu prvního stupně, a tomuto věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že se k dovolání obviněného s ohledem na charakter uvedených námitek nebude věcně vyjadřovat a souhlasí s jeho projednáním v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
V souvislosti s argumentací obviněného musí Nejvyšší soud konstatovat, že námitky uplatněné v dovolání jsou obsahově shodné s námitkami, které byly mj. také obsahem odvolacích námitek, se kterými se musel vypořádat soud druhého stupně. Na uvedený případ pak dopadá rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
Soud prvního stupně ve svém rozsudku rozvádí výpovědi jednotlivých svědků u hlavního líčení a tyto konfrontuje s výpověďmi, které svědci učinili v přípravném řízení. Obviněného je třeba upozornit na tu skutečnost, že pokud byli svědci u hlavního líčení dotázáni na vzniklé rozpory mezi výpovědí v přípravném řízení a u hlavního líčení, shodně uvedli, že v přípravném řízení byli řádně poučeni a vypovídali pravdu. Na tomto místě pro závěr soudu, že lze vycházet z výpovědí svědků, kteří vypovídali v „neprospěch obviněného“ a jejich výpovědi lze považovat za pravdivé, svědčí např. ta skutečnost, že v případě svědků, kteří rovněž nevypovídali zcela shodně, byl v přípravném řízení výslechu přítomen obhájce obviněného. V této části lze tedy odkázat na přiléhavé závěry, které učinil soud prvního stupně na straně 8 svého rozsudku.
Nejvyšší soud rovněž poukazuje na to, že skutkové zjištění – skutkový stav věci, je výsledkem procesu, který vychází z hodnocení důkazů provedených soudy, a pokud trestní řád hovoří o „zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti“, má tím na mysli důvodné pochybnosti ze strany orgánu činného v trestním řízení, který rozhoduje o vině, případně trestu. Je samozřejmé, že pachatel trestného činu v rámci své obhajoby bude mít námitky ke skutkovému stavu věci a bude mít důvodné pochybnosti o jeho správnosti za každé situace. Právě vzhledem k tomu, že orgány činné v trestním řízení musí zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, musí důsledně postupovat nejen podle ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. při jeho zjišťování, ale také tyto hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Aby pak takové rozhodnutí působilo přesvědčivě, je nutno, aby soud své úvahy k hodnocení důkazů, které ve věci provedl, postupoval důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a tyto hodnotící úvahy rozvedl, jak vyplývá ze zákona ve smyslu ustanovení §125 tr. ř. (resp. §134 tr. ř.). Pokud se soud náležitým způsobem vypořádá s námitkami, uplatněnými v rámci obhajoby a tyto své úvahy přesvědčivě a logicky vyjádří v odůvodnění svých rozhodnutí, pak v případě takových rozhodnutí nelze připustit ani existenci tzv. extrémního rozporu – nesouladu.
V neposlední řadě považuje Nejvyšší soud za potřebné reagovat na námitku obviněného ohledně tzv. „extrémního nesouladu“. Nejvyššímu soudu jsou známa rozhodnutí Ústavního soudu, ale také Nejvyššího soudu, která se uvedenou problematikou, stejně jako teoretické publikace zabývají. V této souvislosti lze konstatovat, že tzv. extrémní nesoulad – rozpor mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé je možným způsobem zásahu Nejvyšším soudem do skutkového zjištění. V předmětné trestní věci však k takové situaci nedošlo. Byť otázka „extrémního nesouladu“ není taxativně vymezeným dovolacím důvodem, Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší soud např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces) připustily zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl dovolací důvod naplněn, avšak za situace, kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů. Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) však konstatovaly, že uvedený zásah lze akceptovat za striktně vymezených důvodů. Zmíněné soudy v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu, stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 1601/07).
V reakci na shora uvedené musí Nejvyšší dále poukázat na to, že již soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku poukázal na to, proč nevyhověl všem důkazním návrhům obhajoby. Na obdobnou námitku musel reagovat v rámci řízení o odvolání obviněného také soud druhého stupně, který ve svém rozsudku na straně 5 ještě podrobněji rozvádí důvody, pro které by bylo nadbytečné provádět dokazování v intencích požadavku obviněného.
Přestože námitky, kterými obviněný shora brojil proti neúplnosti dokazování a nesprávnému hodnocení důkazů, jsou námitkami skutkovými a nikoli právními a postačovalo by poukázat pouze na tuto skutečnost [nejde o námitky právní spadající pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], považoval Nejvyšší soud za nutné na tyto podrobněji reagovat, a to s ohledem na záměrné podsouvání skutkových námitek pod pojem „extrémního nesouladu“, jako možnosti dosáhnout přezkumu skutkových námitek dovolacím soudem, ev. Ústavním soudem. V reakci na takové úvahy považuje Nejvyšší soud za potřebné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. To, že námitky skutkové jsou pravou podstatou dovolání a jejich prostřednictvím se snaží strany dosáhnout změny skutkového zjištění a až následně právní kvalifikace, a tudíž nejsou právně relevantním důvodem dovolání, vyplývá např. z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
K právní kvalifikaci jednání, kterým byl obviněný uznán vinným, je vhodné uvést, že tento byl uznán vinným trestným činem podle §283 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, tj. šlo o jednání, které spočívá v tom, že „prodal a jinak jinému opatřil psychotropní látku a čin spáchal, ač byl za takový v posledních třech letech potrestán“ . Pokud obviněný zpochybňuje množství prodané drogy, pak je nutno jej upozornit, že např. značný rozsah je znakem §283 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. S ohledem na právní kvalifikaci jednání obviněného je třeba připomenout, že obviněný byl v minulosti mj. odsouzen také pro drogovou trestnou činnost k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti let. Z výkonu tohoto trestu byl podmíněně propuštěn usnesením Okresního soudu v Nymburce ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 3 Pp 25/2012, přičemž zkušební doba byla stanovena v trvání pěti let. Již na samém počátku doby podmíněného propuštění počíná obviněný opětovně páchat trestnou činnost. Nejvyšší soud rovněž pouze poznamenává, že doznání, kterého se obviněný dovolává jako polehčující okolnosti, podle jeho samotného se týkalo asi 2 % z trestné činnosti, která mu byla kladena za vinu. Ve vztahu k námitkám charakteru „nepřiměřeně přísného trestu, nezohlednění polehčujících podmínek apod.“, které jsou obviněným uplatňovány formálně pod dovolacím důvodem §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , ev. §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., musí Nejvyšší soud pro stručnost (ve smyslu §265i odst. 2 tr. ř.) odkázat na rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.
Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimku obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. ledna 2015
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann