ECLI:CZ:NS:2015:6.TDO.37.2015.1
sp. zn. 6 Tdo 37/2015-24-24
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 27. ledna 2015 o dovolání obviněné D. K. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 15. 8. 2014, č. j. 2 To 181/2014-254, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 1 T 27/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 15. 8. 2014, č. j. 2 To 181/2014-254, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněné proti rozsudku Okresního soudu v Jeseníku ze dne 4. 6. 2014, č. j. 1 T 27/2014-232, kterým byla obviněná uznána vinnou v bodech 1 a 2 výroku rozsudku jednak pokračujícím přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, jednak přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzena podle §225 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon jí byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků, dále jí bylo podle §82 odst. 2 tr. zákoníku uloženo, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil nahradila škodu, kterou trestným činem způsobila, současně podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Jeseníku ze dne 22. 5. 2013, č. j. 2 T 160/2012-155, který nabyl právní moci dne 5. 7. 2013, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu; o nároku poškozeného na náhradu škody bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř.
Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 15. 8. 2014, č. j. 2 To 181/2014-254, podala obviněná prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnila dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., „protože rozsudek Okresního soudu v Jeseníku ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. 1 Tm 13/2011, spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, který je obsažen v jeho výroku o vině“, a to prostřednictvím dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. V další části svého dovolání soudům vytýká, že na základě provedeného dokazování dospěly k nesprávnému právnímu posouzení věci. Věci, které si měla podle zjištění soudu přisvojit, však nikdy poškozenému P. nepatřily, tyto věci byly ve výlučném vlastnictví jejího bývalého manžela a ona měla na základě dohody s ním právo movité věci držet a užívat a o této skutečnosti také informovala konkursní správkyni, a to mailem ze dne 11. 11. 2009. Konkursní správkyně nemohla podle obviněné převést vlastnické právo u věcí, které nesepsala do konkursní podstaty a které nebyly ve vlastnictví obžalované, proto se také poškozený P. nemohl stát vlastníkem těchto věcí. Okolnost, že konkursní správkyně předmětné věci ani do konkursní podstaty nesepsala, způsobilo, že jejich skutečný vlastník L. K. (její bývalý manžel) se nemohl domáhat svých práv a obviněná se ve svém důsledku nemohla dopustit jejich odcizení, neboť pouze odnesla věci, které byla oprávněna držet z titulu zápůjčky od bývalého manžela. Dále soudům vytýká, že výše škody nebyla řádně zjištěna, není ani zřejmé z čeho soudy při rozhodování o výši škody vycházely. S ohledem na uvedené skutečnosti obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně se závazným právním názorem – aby obviněná byla obžaloby zproštěna, ev. aby Nejvyšší soud sám ve věci rozhodl.
Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém obsáhlém vyjádření k dovolání obviněné nejprve rekapitulovala dosavadní průběh trestního stíhání obviněné a jeho výsledky, aby dále rozvedla okolnosti, za kterých lze relevantně uplatnit dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V reakci na námitky obviněné poukazuje státní zástupkyně na jednotlivá ustanovení občanského zákoníku k otázce vlastnictví, jeho nabývání, na pojem stavby, příslušenství věci, součásti věci apod., aby konstatovala, že v rámci převodu vlastnického práva k nemovitostem kupní smlouvou ze dne 13. 11. 2012 byly na nového nabyvatele M. P. převedeny jak nemovitosti, tj. stavba a pozemky, specifikované na listu vlastnictví, tak i veškeré součásti a příslušenství, které zejména spolu se stavbou tvoří z technického hlediska jeden funkční technologický celek, aby stavba mohla být užívána k účelu, pro který byla zkolaudována. Vzhledem k tomu, že svědek K. nedokázal věci, které měl obviněné kupovat, blíže specifikovat a jím tvrzenou skutečnost doložit, považuje také státní zástupkyně jeho výpověď za nevěrohodnou a účelovou. Ze znaleckého posudku podle státní zástupkyně rovněž jednoznačně vyplývá hodnota věcí, kterých se obviněná zmocnila i hodnota věcí, které vrátila. Vyčíslenou škodu považuje za objektivní. Státní zástupkyně neshledala, že by poškozený jednal v rozporu s ustanovením §285 odst. 2, 3 insolvenčního zákona, neboť poškozený se po celou dobu snažil vycházet obviněné vstříc, např. v souvislosti s uskladněním jejich osobních věcí, či nabídkou zajištění bytové náhrady apod., kdy však tyto jeho aktivity byly vždy mařeny ze strany obviněné. Závěrem svého vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnou vznesené námitky naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. /prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř./ lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
V souvislosti s námitkami obviněné je nutno konstatovat, že jde o námitky obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci obhajoby obviněné vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
Přestože státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství velmi podrobně rozvádí jednotlivá ustanovení občanského zákoníku, insolvenčního zákona apod., a na základě výkladu jednotlivých pojmů (viz shora) dospívá k závěru o neopodstatněnosti námitek obviněné, považuje Nejvyšší soud za prvořadé následující zjištění. Obviněná se domáhá toho, aby u věci, které mj. uvádí také v dovolání, bylo zjištěno – konstatováno, a to oproti skutkovému zjištění soudu prvního stupně, že věci (kuchyňská linka, plynový kotel Dakon, ohřívač vody Dražice, čerpadlo ve studni, stropní světla a lustry) nepatřily poškozenému, nebyly ani v jejím vlastnictví, ale byly ve vlastnictví jejího bývalého manžela a ona, na základě dohody s bývalým manželem, měla právo movité věci držet a užívat. Od uvedené základní argumentace obviněné se dále odvíjí její tvrzení, že věci nebyly pojaty do soupisu konkursní podstaty, majetek svědka K. nebyl sepsán, nemohl se tedy logicky ani domáhat vyloučení uvedených věcí z konkursní podstaty, a proto věci, které konkursní správkyně do konkursní podstaty nesepsala, se nemohly stát ani vlastnictvím poškozeného. Jestliže se v této souvislosti obviněná dovolává e-mailu, který měla dne 11. 11. 2009 konkursní správkyni s uvedením shora uvedených věcí odeslat, pak je nutno uvést, že správně vyhodnotil soud prvního stupně jednak odkaz na tuto skutečnost, ale i následnou výpověď obviněné jak nepravdivou a výpověď svědka K. jako účelovou. Soud prvního stupně (s jehož závěrem se ztotožnil i soud odvolací) ve svém rozsudku uvedl a odkázal na objektivně existující důkazy, že manželství obviněné a svědka K. bylo rozvedeno rozsudkem Okresního soudu v Jeseníku ze dne 30. 9. 2004, č. j. 10 C 155/2004-18 (z odůvodnění mj. vyplývá, že ve společném bytě přestali společně žít od srpna 2001. Dne 23. 6. 2004 uzavřeli dohodu o vypořádání majetkových vztahů. Z této dohody rovněž vyplývá, že obviněná se dnem nabytí právní moci rozsudku o rozvodu manželství stane výlučným vlastníkem nemovitostí zapsaných na LV č. .... pod obec B. , k. ú. D. u J. i vybavení domu čp. ... dle čl. II bodu 2. této dohody, tj. fakticky celého jeho vnitřního vybavení, vyjma stojících dřevěných bicích hodin. Správný a zcela logický je pak závěr soudu prvního stupně, že výpověď obviněné je nepravdivá a výpověď svědka K. nevěrohodná, neboť z dalšího důkazu založeného na č. l. 68, 69 vyplývá, že předmětná kuchyňská linka (viz shora), o které obviněná hovoří jako o věci ve vlastnictví bývalého manžela a ona na základě dohody s bývalým manželem měla právo tuto držet a užívat, byla zhotovena a záloha na ni zaplacena ještě za trvání manželství obviněné a svědka K. , tedy šlo o věc náležející do společného jmění manželů. Výpověď svědka K. je pak rovněž znevěrohodněna i tou skutečností, že byl konkurzní správkyní 30. 11. 2009 upozorněn na probíhající insolvenční řízení obviněné, avšak jako údajný vlastník zmíněných movitých věcí na tuto skutečnost nereagoval. Soud prvního stupně (viz str. 11) poukazuje např. dále na to, z jakých dalších důkazů dovozuje nepravdivost obhajoby obviněné – stěhování věcí a vstup do nemovitosti v nočních hodinách (svědek Š. ).
Ze shora uvedeného tedy vyplývá, že primární námitky obviněné nespočívají v nesprávném hmotně právním posouzení jejího jednání, ale v tom, že soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů a nedovození skutkového zjištění, že věci, které z nemovitosti odcizila (viz shora), patřily jejímu bývalému manželovi a ona měla právo na základě dohody s ním, s nimi nakládat. Jedná se tedy o vlastní verzi skutkového děje a na uvedený případ dopadá rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (uvedené rozhodnutí reaguje rovněž na dovolávání se obviněného spravedlivého procesu).
Při takto zjištěném skutkovém stavu, jaký učinil soud prvního stupně a s jehož závěry se ztotožnil také soud odvolací, je pak již odkaz obviněné na porušení insolvenčního zákona apod. bezpředmětné, neboť soudy uzavřely svá zjištění konstatováním – zjištěním, že obviněná z domu poškozeného M. P. odcizila věci, o kterých věděla, že nejsou jejím majetkem a poškozenému způsobila škodu nejméně 22.100,- Kč (viz str. 13 rozsudku). Výše bylo poukázáno na to, z jakých skutečností soudy dovodily, že obviněná věděla, že předmětné movité věci přešly do vlastnictví poškozeného (shora bylo poukázáno na nevěrohodnou výpověď svědka K. , vyvrácení obhajoby obviněné – kuchyňská linka byla pořízena již za trvání manželství a tím byla zpochybněna obhajoba obviněné i ohledně dalších věcí, dále kupní smlouvou ze dne 13. 11. 2012 s právními účinky vkladu práva k 5. 12. 2012 ve prospěch M. P. , znaleckým posudkem Ing. Stanislava Peši – zjištění ceny nemovitosti včetně jejího příslušenství, rozvodovým rozsudkem a dohody o vypořádání majetkových vztahů). Osoba obviněné ve vztahu k povinnostem plynoucím z insolvenčního řízení je charakterizována v rozhodnutích Okresního soudu v Jeseníku ze dne 3. 10. 2011, č. j. 2 T 16/2011-201 (obžalovaná byla účastna amnestie prezidenta republiky z 1. 1. 2013 – hledí se na ni jako by nebyla odsouzena) a rozsudku téhož soudu ze dne 22. 5. 2013, č. j. 2 T 160/2012-155.
Vzhledem k tomu, že jde o námitky skutkové, poukazuje Nejvyšší soud na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Argumentaci obviněné pod bodem V. je nutno označit za zcela irelevantní z pohledu uplatněného dovolacího důvodu, když v této obviněná interpretuje svůj náhled na chování poškozeného vůči ní a na porušování ustanovení §285 odst. 2, 3 insolvenčního zákona poškozeným. Skutečnosti uváděné obviněnou jsou jednoznačně vyvráceny důkazy, které vyhodnotily soudy prvního a druhého stupně zcela správně a lze na ně v plném odkázat, a proto nepovažuje Nejvyšší soud za potřebné se k nim dále vyjadřovat. Zcela neurčitě pak vyznívá námitka obviněné, že v průběhu řízení nebyla řádně zjištěna výše škody a není zřejmé, z čeho soudy při svém rozhodování vycházely. Obviněná přehlíží již shora zmíněný znalecký posudek a následně hodnotící úvahy soudu prvního stupně (viz str. 13 rozsudku) či soudu druhého stupně (viz str. 7), kde soudy uvádějí jaká výše škody byla obecně způsobena jednáním obviněné pokud odcizila věci, jaká škoda vznikla poškozením nemovitosti a vzhledem k tomu, že některé věci byly vráceny, bylo následně o nároku poškozeného na náhradu škody rozhodnuto jednak podle §228 odst. 1 tr. ř., jednak §229 odst. 1 tr. ř.
V neposlední řadě považuje Nejvyšší soud za potřebné také uvést, že ani z pohledu tzv. „extrémního nesouladu“, tj. existence extrémního nesouladu – rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé, kdy je možný zásah Nejvyšším soudem do skutkového zjištění, nebyl zjištěn důvod, který by takový postup odůvodnil, neboť v předmětné trestní věci k takové situaci nedošlo. Byť otázka „extrémního nesouladu“ není taxativně vymezeným dovolacím důvodem, Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší soud např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces) připustily zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl dovolací důvod naplněn, avšak za situace, kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů. Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) však konstatovaly, že uvedený zásah lze akceptovat za striktně vymezených důvodů. Zmíněné soudy v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu, stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 1601/07).
Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněné meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimku obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. ledna 2015
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann