ECLI:CZ:NS:2015:6.TDO.436.2015.1
sp. zn. 6 Tdo 436/2015-24
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 22. dubna 2015 o dovolání obviněného Bc. L. K., Dis., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. 8 To 456/2014, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Znojmě, pod sp. zn. 1 T 104/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 9. 9. 2014, sp. zn.
1 T 104/2014 byl obviněný uznán vinným trestným činem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a trestným činem výtržnictví podle §358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, za což byl odsouzen podle §145 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku, §82 odst. 1 tr. zákoníku a §84 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let s tím, že nad obviněným byl vysloven dohled. O nároku poškozených na náhradu škody bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř.
Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. 8 To 456/2014, bylo odvolání obviněného a jeho matky Mgr. D. K. dle §256 tr. ř. zamítnuto.
Proti tomuto usnesení podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má v posuzované věci za to, že „(…) skutek, tak jak byl zjištěn soudem prvního stupně v rozsudku a následně i soudem odvolacím, byl nesprávně právně kvalifikován (i) jako trestný čin těžkého ublížení na zdraví ve stádiu pokusu, ačkoliv se jedná pouze o trestný čin ublížení na zdraví, a (ii) jako trestný čin výtržnictví, ačkoliv zjištěný skutkový stav nenaplňuje znaky trestného činu.“ Obviněný zpochybňuje existenci úmyslu způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví, kdy z povahy útoku, tak jak je uveden v skutkové větě výroku o vině soudu prvního stupně, nelze tento závěr dovodit. Na podporu tohoto tvrzení dále hodnotí své jednání jako spontánní reakci spořádaného občana na předcházející provokaci poškozeného, uvádí, že ze znaleckého posudku vyplývá, že způsobená zranění lze označit jako lehká, max. středně těžká, rovněž upozorňuje na nedostatečné odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, a to zejména ve vztahu k hodnocení subjektivní stránky tohoto trestného činu, které v nich zcela absentuje. Obviněný taktéž spatřuje extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů obou stupňů o spáchání výše zmíněného trestného činu, a to především ve vztahu k hodnocení svědeckých výpovědí, jakož i znaleckého posudku a lékařských zpráv o zdravotním stavu poškozeného. Taktéž ve vztahu k trestnému činu výtržnictví obviněný namítá, že svým jednáním, tedy dvěma údery pěstí a následným kopem, nemohlo být občanské soužití narušeno v takové intenzitě, která je potřebná pro naplnění skutkové podstaty tohoto trestného činu. V souvislosti s uložením povinnosti k náhradě škody obviněný zpochybňuje správnost jejího vyměření, a to zejména s ohledem na dobrovolnost poškozeným podstoupeného operačního zákroku, subjektivně uváděné potíže a délku omezení obvyklého způsobu života poškozeného, jakož i fakt, že při stanovení výše náhrady škody nebyly vzaty v potaz také určité okolnosti na straně obviněného. Závěrem svého dovolání obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil jak napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. 8 To 456/2014, tak rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 1 T 104/2014, a přikázal Okresnímu soudu ve Znojmě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Konstatoval, že obviněným vznesené námitky jsou z převážné části pod uplatněný dovolací důvod zcela nepodřaditelné, neboť obsahují pouze skutkové námitky, neschopné založit povinnost Nejvyššího soudu, které navíc považuje za zcela nedůvodné, neboť skutkové závěry soudů obou stupňů mají dostatečnou logickou oporu v provedeném dokazování, a to bez jakýchkoliv extrémních rozporů. Stejně tak je přesvědčen, že postup soudů obou stupňů byl v otázce dokazování a odůvodňování zcela správný, souladný s §2 odst. 5, 6 tr. ř. a nelze jim v tomto směru nic vytknout. Za relevantní a důvodnou námitku nesprávného právního posouzení považuje státní zástupce argument, absence úmyslného zavinění ve vztahu k trestnému činu ublížení na zdraví, jakož i fakt, že předmětné jednání obviněného nedosáhlo intenzity výtržnosti ve smyslu §358 tr. zákoníku. Státní zástupce uvádí, že i přes poněkud strohé odůvodnění nalézacího soudu ve vztahu k úmyslu způsobit těžké ublížení na zdraví ve smyslu §145 tr. zákoníku, lze z povahy útoku, zejména z kopu do hlavy poškozeného, jednoznačně odvodit úmysl obviněného výše zmíněný následek způsobit. Stejně tak státní zástupce odmítá tvrzení obviněného o nemožnosti spáchání trestného činu výtržnictví dle §358 tr. zákoníku a konstatuje, že vzhledem k brutálnímu násilnému jednání obviněného, místě činu, jakož i přítomným osobám, lze závěr soudů nižších stupňů o spáchání tohoto trestného činu obviněným považovat za zcela správný. S ohledem na uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud odmítnul podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Zároveň vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud své rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ odlišného rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a ačkoliv je formálně založeno na dovolacím důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je z obsahu dovolání patrné, že obviněný měl zájem uplatnit tento dovolací důvod prostřednictvím §265b odst. 1 písm. l), a proto je tato vada považována za nepodstatnou a dovolání za vyhovující obligatorním náležitostem ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 17/05).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
V souvislosti s námitkami obviněného je nutno konstatovat, že jde o námitky obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci obhajoby obviněného vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
V souladu s obecným konstatováním shora Nejvyšší soud uvádí, že dovolací námitky týkající se extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a soudy učiněnými skutkovými závěry o spáchání trestného činu těžkého ublížení na zdraví ve stadiu pokusu, jakož i námitky zpochybňující správnost vyměření náhrady škody a námitky nedostatečného odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, směřují právě do oblasti skutkové (procesní). Obviněný jimi tak prosazuje především vlastní verzi skutkového stavu věci, a sice, že se vůči poškozenému dopustil fyzického napadení, ovšem nikoliv dvěma údery pěstí a následným kopem, tak jak je uvedeno ve skutkové větě výroku o vině, ale pouze dvěma fackami, což vzhledem k absenci způsobení následku poranění životně důležitého orgánu nemůže být kvalifikováno jako konkrétní trestný čin, přičemž na uvedený případ dopadá rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
Pod žádný z dovolacích důvodů nelze podřadit námitky týkající se nedostatečné kvality odůvodnění soudních rozhodnutí. V souvislosti s tím je namístě připomenout, že dovoláním podobně jako jinými opravnými prostředky lze napadat jen výroky určitého rozhodnutí, nikoli jeho odůvodnění (§265a odst. 4 tr. ř.). Důvody dovolání totiž musí mít podklad výlučně ve výrokové části příslušného rozhodnutí, případně v postupu soudu, který vydání napadeného rozhodnutí předcházel, nikoliv jen v samostatném odůvodnění napadeného vydaného rozhodnutí. To platí bez ohledu na skutečnost, zda je odůvodnění rozhodnutí nesprávné, rozporné, neúplné či jinak vadné (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, s. 2076).
Pouze nad rámec Nejvyšší soud konstatuje, že dovozuje-li obviněný absenci subjektivní stránky trestného činu, jakož i nesprávnou právní kvalifikaci trestného činu těžkého ublížení na zdraví ve stádiu pokusu z nedostatečného odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, pak nezbývá než konstatovat, že takto vznesené námitce nelze, s ohledem na ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a 134 odst. 2 tr. ř. přisvědčit. Vyžadují-li citovaná ustanovení, aby soud koncipoval odůvodnění svého rozsudku tak, že v něm stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují, resp. že z odůvodnění musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů, a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny, pak nelze tvrdit, přes jisté drobné nedostatky, a to zejména ve vztahu k ne zcela preciznímu odůvodnění subjektivní stránky trestného činu těžkého ublížení na zdraví, že by rozsudek Okresního soudu ve Znojmě, jakož i usnesení Krajského soudu v Brně trpělo obviněným namítanými nedostatky.
K vznesené námitce tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním
a provedenými důkazy Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. neuvádí jako dovolací důvod tzv. extrémní nesoulad, a to ani jako obsahovou součást zmíněného §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jakkoliv jsou Nejvyššímu soudu známa rozhodnutí Ústavního soudu, ale i Nejvyššího soudu, která se problematikou tzv. extrémního nesouladu zabývají, tak závěry vyplývající z těchto rozhodnutí nelze aplikovat na trestní věc obviněného.
Nejvyšší soud tak shrnuje, že ze způsobu, jakým jsou skutky popsány, vyplývají znaky trestných činů, jimiž byl obviněný uznán vinným, přičemž hodnocení důkazů bylo provedeno způsobem odpovídajícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. a úvahy soudů ohledně hodnocení důkazů odpovídají plně §125 tr. ř.
V návaznosti na uvedenou námitku extrémního rozporu považuje Nejvyšší soud za vhodné ještě připojit, že připouští-li vůbec Ústavní či Nejvyšší soud zásah do pravomocných rozhodnutí založený na zjištěném extrémním rozporu či nesouladu, děje se tak pouze za striktně vymezených podmínek. Na druhou stranu, jsou-li napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jasná, logická a přesvědčivá, a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu (srov. např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 1601/07). V dané věci napadená rozhodnutí nižších soudů předestřených kvalit nepochybně dosahují.
Vzhledem k tomu, že jde o námitky skutkové, poukazuje Nejvyšší soud také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Jakkoliv Nejvyšší soud shledal, že námitky absence úmyslu způsobit skutkem popsaným ve skutkové větě výroku o vině soudu prvního stupně těžkou újmu na zdraví, jakož i argumentace, že tímto jednáním nebyla naplněna skutková podstata trestného činu výtržnictví, je možno pod jím uplatněný dovolací důvod formálně subsumovat, jedná se o námitky zjevně neopodstatněné.
Ve stručnosti, s odkazem na shora vymezený obsah podaného dovolání, je třeba nejprve připomenout, že trestného činu těžkého ublížení na zdraví se podle §145 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví.
Podle §122 odst. 2 tr. zákoníku platí, že těžkou újmou na zdraví se rozumí jen vážná porucha zdraví nebo jiné vážné onemocnění. Za těchto podmínek je těžkou újmou na zdraví:
a) zmrzačení,
b) ztráta nebo podstatné snížení pracovní způsobilosti,
c) ochromení údu,
d) ztráta nebo podstatné oslabení funkce smyslového ústrojí,
e) poškození důležitého orgánu,
f) zohyzdění,
g) vyvolání potratu nebo usmrcení plodu,
h) mučivé útrapy, nebo
i) delší dobu trvající porucha zdraví.
Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku].
Zavinění je vybudováno na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož
i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah.
Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákona předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákona jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech.
V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u nepřímého úmyslu byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný [k uvedené problematice subjektivní stránky (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 221, 222].
Za pokus trestného činu lze považovat dle §21 odst. 1 tr. zákoníku jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo. Pachatel svým úmyslným jednáním při pokusu již bezprostředně směřoval k spáchání trestného činu, ale k jeho dokonání nedošlo jen pro nějakou překážku nebo nějakou jinou okolnost, která pachateli zabránila v dokonání a byla zpravidla nezávislá na jeho vůli.
Podle názoru Nejvyššího soudu bylo v předmětné trestní věci prokázáno, že obviněný zaútočil na poškozeného, a to třemi ataky, které obviněný sám (slovně a poté fyzicky) vyvolal. První dva údery byly provedeny pěstí a směřovaly do obličejové části, přičemž třetí úder byl proveden prudkým kopnutím do oblasti pravého oka. Jak bylo prokázáno také znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, útok byl veden na obličej a mohlo tak dojít k poranění pro život důležitého orgánu – mozku. Při úderech pěstí by se mohlo jednat o otřes mozku, v případě kopnutí by se však mohlo jednat o závažnější nitrolebeční poranění, zhmoždění mozku, krvácení do mozku či pod mozkové obaly atd., rovněž také mohlo dojít k poranění oka a snížení zrakové ostrosti, popř. kompletní ztrátě zraku.
Nejvyšší soud poznamenává, že na formu zavinění pachatele, při absenci jeho doznání, je nezbytné usuzovat z toho, jak se tato vnitřní složka projevila v jeho jednání navenek. Z toho pohledu jsou pro náležité posouzení věci rozhodná zejména zjištění o intenzitě útoku a způsobu jeho vedení (tj. jeho směřování proti určitým částem lidského těla, jeho intenzita, opakovanost, použití nástrojů atd.), o předvídatelnosti možných následků takového jednání pro osobní zkušenosti pachatele, případně zjištění o jeho zvláštní vybavenosti v daném směru (znalosti bojových umění či obdobných aktivit), ale také vnímaní daného stavu ze strany poškozeného. Právě s přihlédnutím k těmto všem faktorům, které se při spáchání konkrétně posuzovaného útoku projevily, resp. byly způsobilé se projevit, je třeba také odvíjet úvahy významné pro právní posouzení skutku (tzn. v případě pokusu trestného činu stran reálné možnosti vzniku následku požadovaného jako znaku jeho objektivní stránky a k němu se vážící zákonem upravené formy zavinění, tj. úmyslu). Jestliže bylo, s odkazem na výše popsanou analýzu, pouze na vůli obviněného, jakým způsobem a jakou intenzitou zaútočí proti poškozenému, pak způsob vedení útoku, a to zejména prudké kopnutí obviněného do oblasti pravého oka poškozeného poté, co poškozený po předchozích dvou úderech pěstí do hlavy klečel na zemi, jednoznačně prokazuje přinejmenším srozumění obviněného s následkem ve formě možného těžkého ublížení na zdraví poškozeného.
Pro úplnost dovolací soud konstatuje, s odkazem na ustálenou judikaturu, zejména pak přiměřeně na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2008, sp. zn. 6 Tdo 39/2008, že závěr o tom, zda tu je zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě, je závěrem právním. Tento závěr o subjektivních znacích trestného činu se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dokazovat jen nepřímo, z okolností objektivní povahy, ze kterých se dá podle zásad správného myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem.
V daných souvislostech také nelze opomenout, že každý skutek spáchaný obviněným má být zásadně posouzen podle všech zákonných ustanovení, která na něj dopadají, neboť jen tak lze plně vystihnout jeho povahu a závažnost. Hlavním objektem ochrany společnosti před spácháním trestného činu těžkého ublížení na zdraví je zájem na lidském zdraví, tj. na řádné funkci všech orgánů, které jsou potřebné k obvyklé činnosti člověka. Z výše uvedených skutkových okolností je zřetelné, že prokazují vědomí (úmysl) obviněného o závažnosti jeho útoku a zejména jeho srozumění s možností poškozeného způsobit těžkou újmu na zdraví (ve stadiu pokusu).
Ve vztahu k nemožnosti naplnit jednáním popsaném ve skutkové větě výroku o vině soudu prvního stupně skutkovou podstatu trestného činu výtržnictví, neboť jednání obviněného nedosahovalo potřebné intenzity, Nejvyšší soud považuje za nutné připomenout, že trestného činu výtržnictví se, mimo jiné, dopustí také ten, kdo se veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného.
Z ustanovení §117 písm. b) tr. zákoníku vyplývá, že trestný čin je spáchán veřejně, jestliže je spáchán před nejméně třemi osobami současně přítomnými.
Podle §12 odst. 2 tr. zákoníku platí, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
Ustanovení §358 tr. zákoníku chrání klidné občanské soužití proti závažnějším útokům narušujícím veřejný klid a pořádek. Výtržnictvím jsou zpravidla ohroženy i další zájmy, zejména zdraví lidí, cizí majetek, čest a důstojnost lidí apod. Hrubou neslušností je jednání, jímž jsou hrubě porušována pravidla občanského soužití a zásady občanské morálky (zákon příkladmo zmiňuje hanobení hrobu, historické nebo kulturní památky, hrubé rušení přípravy nebo průběhu organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí). Může jít i o hrubý útok na čest a vážnost občana (např. vulgární nadávky, oplzlé řeči, urážky skutkem). Výtržností se rozumí jednání, které závažným způsobem (hrubě) narušuje veřejný klid a pořádek a je pro ně typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití (srov. rozhodnutí č. 44/1990 Sb. rozh. tr.). Je to na rozdíl od hrubé neslušnosti zpravidla fyzické nebo psychické násilí, které je namířeno proti osobám i věcem (např. bezdůvodné napadání personálu v restauraci, hrubé rušení průběhu taneční zábavy). Místem veřejnosti přístupným je pak každé místo, kam má přístup široký okruh lidí, individuálně neurčených, a kde se také zpravidla více lidí zdržuje, takže hrubá neslušnost nebo výtržnost by mohla být postřehnuta více lidmi (v době činu tam však nemusí být).
Podle názoru Nejvyššího soudu postupoval Okresní soud ve Znojmě v souladu s tr. zákoníkem, když předmětný skutek posoudil též jako trestný čin výtržnictví podle §358 odst. 1. tr. zákoníku. Ze skutkového zjištění je zřejmé, že na parkovišti před budovou mateřské školky v odpoledních hodinách, tedy v době, kdy je v této oblasti zvýšená frekvence pohybu osob, a to včetně dětí předškolního věku, a za přítomnosti nejméně čtyř dalších osob, obviněný fyzicky napadl dvěma údery pěstí do obličeje a kopem do oblasti pravého oka poškozeného a způsobil mu zranění blíže specifikovaná ve výroku rozsudku.
Dále je v jednání obviněného naplněn i zákonný znak navazující na ustanovení §358 odst. 1 tr. zákoníku, tj. že čin spáchal ve smyslu znění §358 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku opětovně, neboť se ho dopustil přesto, že bylo usnesením státního zástupce Okresního státního zastupitelství ve Znojmě ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. ZK 288/2013, které nabylo právní moci dne 9. 7. 2013, podmíněně odloženo podání návrhu na potrestání pro přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku se stanovením zkušební doby v trvání osmi měsíců. Pod pojmem opětovně se rozumějí případy, kdy pachatel trestný čin opakuje; není třeba, aby za takový čin byl pravomocně odsouzen. Na druhou stranu však samozřejmě zahrnuje případy, kdy pachatel byl již v minulosti za takový čin pravomocně odsouzen nebo i potrestán. Pod zmíněný pojem lze konečně zařadit i případy, kdy pachatel byl již pro takový čin odsouzen, avšak hledí se na něho, jako by odsouzen nebyl (srov. zejména znění §105 a násl. tr. zákoníku). Není důležité, zda některý z činů posuzovaných z hlediska opětovnosti byl pokusem nebo přípravou k trestnému činu.
S přihlédnutím ke všemu shora popsanému tedy Nejvyšší soud dospěl k závěru, že skutek obviněného byl kvalifikován správně a že rozhodnutí odvolacího soudu nebylo zatíženo hmotně právní vadou ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. dubna 2015
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann