ECLI:CZ:NS:2015:6.TDO.553.2015.1
sp. zn. 6 Tdo 553/2015-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. května 2015 o dovolání obviněného M. J. , a obviněného M. N. , proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 1. 2015, sp. zn. 10 To 403/2014, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 3 T 102/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. J.
o d m í t á .
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. N.
o d m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 21. 10. 2014, sp. zn. 3 T 102/2014, byli obvinění M. J. a M. N. uznáni vinnými trestným činem podílnictví podle §214 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku., za což byl obviněný M. J. podle §214 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců, přičemž podle §82 odst. 2 tr. zákoníku byl povolen podmíněný odklad výkonu tohoto trestu se zkušební dobou stanovenou na čtyři roky, a obviněný M. N. podle §214 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, přičemž podle §82 odst. 2 tr. zákoníku byl povolen podmíněný odklad výkonu tohoto trestu se zkušební dobou stanovenou na dva roky.
Odvolání obviněných Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 15. 1. 2015, sp. zn. 10 To 403/2014, podle §256 tr. ř. zamítl.
Obvinění M. J. a M. N. napadli toto rozhodnutí dovoláním, v němž shodně uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s argumentací zcela odmítající závěr soudů, že oba měli „povědomí, že řezačka spár je získána trestným činem“. Na podporu tohoto tvrzení poté uvádějí, že neměli důvod pochybovat o tvrzení svědka M. J., že předmětnou řezačku spár obdržel jako kompenzaci za dlužnou mzdu od předchozího zaměstnavatele, a tedy ani důvod pochybovat o zákonnosti jejího následného prodeje. Dále obvinění vyvracejí skutková zjištění soudů ve vztahu k pozdnímu prodeji předmětné věci, jakož i o velmi nízké prodejní ceně. Obviněný M. N. rovněž shledává porušení zásady in dubio pro reo a „extremní vybočení soudů při hodnocení důkazů“ ohledně jeho postavení coby spolupachatele výše uvedeného trestného činu, neboť působil pouze jako řidič obviněného M. J., který sám vozidlo řídit nesměl, aniž by se jakkoliv podílel na jeho podnikatelských, popř. jiných aktivitách spojených s nabýváním a zcizováním movitých věcí. Obvinění taktéž zpochybňují totožnost skutku uvedeného v obžalobě a ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Závěrem podaných dovolání oba obvinění navrhují, aby dovolací soud podle §265b odst. 1. písm. g) tr. ř. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 10 To 403/2014 ze dne 15. 1. 2015 zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva
a k dovolání obviněných se vyjádřil. Nejprve stručně zrekapituloval obsah rozhodnutí soudů nižších stupňů, jakož i podaných dovolání. Stran argumentace obviněných státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství podotýká, že takto vznesené námitky s ohledem na jejich skutkovou a procesní povahu uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídají, a proto navrhuje, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněných odmítl. Zároveň vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud své rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ odlišného rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], byla podána osobami oprávněnými prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a ačkoliv jsou formálně založeny na dovolacím důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je z obsahu podaných dovolání patrné, že obvinění měli zájem uplatnit dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. l), a proto je tato vada považována za nepodstatnou a dovolání za vyhovující obligatorním náležitostem ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 17/05).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
V souvislosti s námitkami obviněných uvedenými v dovolání je nutno konstatovat, že jde o námitky obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci obhajoby obviněných vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
Ze shora uvedeného tedy vyplývá, že primární námitky obviněných nespočívají v nesprávném hmotně právním posouzení jejich jednání, ale v tom, že soudům vytýkají nesprávné hodnocení důkazů a nedovození skutkového zjištění, že obvinění o původu trestným činem získané věci nevěděli a s vědomím o jejím původu ji ani dále nepřeváděli. Obvinění dále vytýkají soudům obou stupňů procesní pochybení týkající totožnosti skutku, porušení zásady in dubio pro reo a extrémního nesouladu. Jedná se tedy především o předkládání vlastní verze skutkového děje obviněnými a na uvedený případ dopadá rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy .
Vzhledem k tomu, že jde o námitky skutkové a procesní, tedy s ohledem na konstatování uvedené námitky shora pod uplatněný dovolací důvod nepodřaditelné, poukazuje Nejvyšší soud dále na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Pouze nad rámec Nejvyšší soud uvádí, že se plně ztotožňuje se skutkovými závěry soudů nižších stupňů. Z výpovědi obou obviněných totiž nepochybně vyplývá, že si byli dobře vědomi tristní finanční situace svědka M. J., zejména pokud mu dokonce hradili jeho životní náklady zahrnující jak náklady na ubytování a stravu, tak také na plnění jeho vyživovací povinnosti. Za této situace lze jen stěží uvěřit tvrzení obviněných o vlastnictví řezačky svědkem M. J., které měl nabýt v souvislostí s kompenzací jemu neuhrazené mzdy bývalým zaměstnavatelem. S ohledem na tyto skutečnosti se jeví nemožnou představa, že by se osoba prakticky bez finančních prostředků a zřejmě i bez reálné možnosti jakkoliv prakticky předmětnou věc využít, navíc v tíživé životní situaci a pod hrozbou trestního stíhání spojeného s neplněním vyživovací povinnosti, nikterak nesnažila prodat věc, za kterou by mohla utržit zhruba až desetitisíce Kč. Ostatně na správnost skutkového zjištění soudů obou stupňů lze usuzovat i z dalších okolností, kterými jsou např. způsob prodeje řezačky, kdy i za situace, že oba obvinění původně požadovali částku vyšší než konečných 5.000,- Kč, se nerozhodli pro jiný, výhodnější způsob prodeje, jakož i doba tohoto prodeje, kdy obviněný M. N. sám ve své výpovědi uvedl, v rozporu se svým tvrzením obsaženém v dovolání, že k prodeji došlo hned následující den poté, co byla řezačka od svědka M. J. převzata.
K námitce extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovým zjištěním učiněným soudy nižších stupňů, obviněný M. N. uvádí, že se nikterak nepodílel na prodeji řezačky získané trestným činem, neboť k takovému jednání neměl oprávnění vyplývající z jeho postavení coby spoluvlastníka, a na celé věci se podílel pouze jako řidič spoluobviněného M. J., Nejvyšší soud nejprve uvádí, že podle §214 odst. 1 tr. zákoníku se trestného činu podílnictví mimo jiné dopustí ten, kdo ukryje, na sebe nebo jiného převede anebo užívá věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která byla získána trestným činem spáchaným na území České republiky nebo v cizině jinou osobou, nebo jako odměna za něj.
Ze zákonných znaků trestného činu podílnictví podle §214 tr. zákoníku „ukryje, na sebe nebo jiného převede anebo užívá“, vyplývá, že pachatel tohoto trestného činu musí s předmětem útoku (cizí věcí nebo jinou majetkovou hodnotou, která byla získána trestným činem spáchaným jinou osobou) určitým způsobem fakticky nakládat, případně mít nad ní určitou dispoziční moc, vyplývající z faktického stavu věci. Domněnka pachatele, že naplnění výše uvedených znaků předmětného trestného činu nutně podmiňuje předchozí dispozice pachatele s touto s věcí či jinou majetkovou hodnotou na základě titulu vlastnictví (či spoluvlastnictví) této věci či jiné majetkové hodnoty, je s ohledem na shora uvedené zcela mylná. Za tohoto předpokladu by skutková podstata trestného činu podílnictví podle §214 tr. zákoníku nemohla být nikdy naplněna, neboť není možné, aby v případě, kdy pachatel ví o absenci vlastnického práva u pachatele trestného činu, od kterého předmětnou věc či jinou majetkovou hodnotu nabývá, vlastnické právo s ohledem na absenci dobré víry vůbec vzniklo. Nad to Nejvyšší soud dodává, že ze skutkového stavu zjištěného soudy obou stupňů, jak ostatně také sám obviněný M. N. potvrdil ve své výpovědi, vyplývá, že v době spáchání předmětného trestného činu podnikal, jakož i to, že se společně s druhým spoluobviněným M. J. podílel na vynaložení finančních prostředků ve prospěch svědka M. J., „výkupu“ a prodeji řezačky. Argumentaci, že působil pouze jako řidič a ve skutkovém ději nebyl jinak zainteresován, která se objevila až v podaném dovolání, shledal Nejvyšší soud ryze účelovou.
K vznesené námitce tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním
a provedenými důkazy Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. neuvádí jako dovolací důvod tzv. extrémní nesoulad, a to ani jako obsahovou součást zmíněného §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jakkoliv jsou Nejvyššímu soudu známa rozhodnutí Ústavního soudu, ale i Nejvyššího soudu, která se problematikou tzv. extrémního nesouladu zabývají, tak závěry vyplývající z těchto rozhodnutí nelze aplikovat na trestní věc obviněných.
V návaznosti na uvedenou námitku extrémního rozporu považuje Nejvyšší soud za vhodné ještě připojit, že připouští-li vůbec Ústavní či Nejvyšší soud zásah do pravomocných rozhodnutí založený na zjištěném extrémním rozporu či nesouladu, děje se tak pouze za striktně vymezených podmínek. Na druhou stranu, jsou-li napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jasná, logická a přesvědčivá, a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu (srov. např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 1601/07). V dané věci napadená rozhodnutí nižších soudů předestřených kvalit nepochybně dosahují.
Nejvyšší soud je přesvědčen o tom, že popis skutku uvedený v obžalobě a následně ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně nezakládá žádné pochybnosti o tom, že jde o skutek totožný. Jeho podstatou vždy bylo, že obvinění neoprávněně nakládali s řezačkou spár, přičemž změna nastala pouze ve skutkovém závěru, jakým způsobem se tento předmět do dispozice obou obviněných dostal. Takové upřesnění v žádném případě neznamená změnu skutku v tom smyslu, že nebyla zachována jeho totožnost, což ostatně také podporuje soudem druhého stupně uvedená judikatura (č. 52/1979 Sb. rozh. tr.).
Ve vztahu k zásadě in dubio pro reo je vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
Nejvyšší soud shledává nutným zdůraznit, že soudy nižších stupňů provedly všechny potřebné důkazy, které hodnotily způsobem, který odpovídá ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., že o správnosti skutkových zjištění soudu nižších stupňů nevznikly žádné důvodné pochybnosti a že skutkový stav byl zjištěn v rozsahu, který byl potřebný pro vydání rozhodnutí.
Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněných odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněných meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. května 2015
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann