ECLI:CZ:NS:2015:6.TDO.681.2015.1
sp. zn. 6 Tdo 681/2015-I-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. června 2015 o dovolání podaném nejvyšším státním zástupcem v neprospěch obviněného K. P., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 1. 2015, č. j. 8 To 102/2014-362, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 2 T 7/2014, takto:
I. Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 1. 2015, č. j. 8 To 102/2014 – 469.
II. Podle §256k odst. 2 tr. ř. se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se věc přikazuje Vrchnímu soudu v Praze, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 10. 2014, č. j. 2 T 7/2014-427 , byl obviněný K. P. (dále jen „obviněný“) uznán vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), za který byl odsouzen podle §145 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit poškozené Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra ČR škodu ve výši 3.482,- Kč.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podal obviněný a v jeho neprospěch státní zástupce, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 1. 2015, č. j. 8 To 102/2014-362. Z podnětu odvolání obviněného napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. c) tr. ř. zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř ve věci znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným zločinem ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a odst. 3, odst. 5 tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že
z důvodu protrahovaného afektu na podkladě dlouhodobého stresu a partnerské frustrace způsobeném nadměrným požíváním alkoholických nápojů jeho manželkou J. P., roz. M., a jejím nevhodným chováním pod vlivem alkoholu, které spočívalo zejména v drobných výtržnostech na veřejnosti a v neustálých hádkách s obžalovaným a nedodržováním základních hygienických návyků, v době od 29. 5. 2014 od 22.00 hodin do 30. 5. 2014 do cca 1.00 hodin, v bytě ve 2. patře bytového domu, v ulici J. D. č. p. …, Č. T., Pardubický kraj, po předchozím požití alkoholických nápojů a slovní a fyzické rozepři kvůli její podnapilosti poškozenou napadl tak, že ji v kuchyni udeřil do hlavy dřevěnou židlí, kterou o ni rozbil, poté, co se poškozená přesunula do ložnice k počítači a silně krvácela, ji obžalovaný odtáhl do koupelny bytu a zde ji zasadil další úder laminovými dvířky od koupelní skříňky, které se v důsledku úderu rozbily, poté ji odvedl zpět do kuchyně bytu, kde pokračoval v jejím napadání a udeřil ji do různých částí těla, a to kladivem do kolene a hýždí, dále na dalších přesně nezjištěných místech bytu ji následně napadl gumovou paličkou, kuchyňským prkénkem, které se rozlomilo, a dřevěnou stoličkou, kterou v důsledku úderů o tělo poškozené rozštípal, o zdravotní stav poškozené J. P. se nezajímal a šel spát, následně, když zjistil v časných ranních hodinách dne 30. 5. 2014, že poškozená nedýchá, zavolal záchrannou službu, kdy tímto jednáním poškozené zasadil nejméně 23 úderů do oblasti hlavy a způsobil poškozené další přesně nezjištěný počet tržně zhmožděných ran po celém jejím těle, kdy poškozená J. P. zemřela v důsledku úrazového a krvácivého šoku při mnohočetných tupých poranění hlavy, trupu a končetin dne 30. 5. 2013 okolo 21.00 hodin.
Odvolací soud za to obviněného odsoudil podle §146a odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání čtyř a půl roku, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem. Podle §228 odst. 1 tr. ř. jej zavázal k náhradě škody poškozené zdravotní pojišťovně ve stejném rozsahu jako soud prvního stupně. Odvolání státní zástupkyně odvolací soud zamítl podle §256 tr. ř.
II.
Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze podal v neprospěch obviněného dovolání nejvyšší státní zástupce (dále rovněž „dovolatel“). Ve svém mimořádném opravném prostředku, opřeném o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., namítá nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl obviněný uznán vinným.
Aniž by brojil proti postupu, jímž došlo k zamítnutí odvolání státní zástupkyně (sdílí názor, že z provedených důkazů nelze dovodit úmysl obviněného poškozenou usmrtit, a to ani ve smyslu jeho srozumění se vznikem takového následku), odvolacímu soudu vytýká neodůvodněnost jeho právního posouzení skutku v důsledku nesprávnosti jeho závěru, že obviněný čin spáchal z omluvitelné pohnutky.
S poukazem na zhodnocení věci nalézacím soudem, který vyšel ze zjištění, že se obviněný v důsledku dlouhodobého jednání poškozené dostal do stavu vyčerpání a beznaděje, avšak tento nevyhodnotil jako stav obviněnému natolik ubližující, aby mohl být podřazen pod pojem zavrženíhodného jednání poškozeného, přičemž neshledal danost ani prvé varianty omluvitelné pohnutky, tj. silného rozrušení obviněného, zmiňuje, že odvolací soud naopak dospěl k závěru, že obviněný z omluvitelné pohnutky jednal, neboť jednal „v silném rozrušení z jiného omluvitelného hnutí mysli“ , tedy za podmínek prvé alternativy.
Dovolatel shledává odůvodněnými závěry nalézacího soudu vyjádřené na str. 6 jeho rozsudku, jež podle něj odpovídají ustálené judikatuře, která se oběma variantami omluvitelných pohnutek zabývala. Připomíná závěry Nejvyššího soudu, které jsou vysloveny v usnesení ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 7 Tdo 793/2010 (publikovaného pod č. 14/2011 Sb. rozh. tr.), v usnesení ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. 8 Tdo 1513/2012 (publikovaného pod č. 47/2013 Sb. rozh. tr.), v usnesení ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. 7 Tdo 901/2010, v usnesení ze dne 29. 9. 2010, sp. zn. 8 Tdo 1115/2010, jakož i rozhodnutích dalších (spisových značek 3 Tdo 1178/2014, 4 Tdo 821/2013, 4 Tdo 279/2013, 7 Tdo 1318/2014, 6 Tdo 1462/2014 a 3 Tdo 643/2013). Stran odůvodněnosti restriktivního výkladu znaků privilegovaných skutkových podstat (§141, §146a tr. zákoníku) odkazuje i na vyjádření Ústavního soudu k této otázce (zmíněn nález ze dne 3. 5. 2012, sp. zn. III. ÚS 284/12) a shodně vyznívající názor obsažený v komentáři k trestnímu zákoníku.
V zásadě ustálený výklad omluvitelných pohnutek v judikatuře, při shodném náhledu nauky, umožňuje podle dovolatele ve věci obviněného učinit následující závěry společné pro obě varianty omluvitelných pohnutek:
Otázku, zda byly či nebyly omluvitelné pohnutky naplněny, je třeba řešit v poměru ke značnému významu objektu zločinu podle §146a odst. 3, odst. 5 tr. zákoníku, jímž je lidský život. Dostatečnou pohnutkou v případě předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného zpravidla není pouhá dehonestace (zneuctění), vztek nebo hněv. Jiným omluvitelným hnutím mysli může být pocit neřešitelnosti či bezvýchodnosti z dlouhodobých a stresujících manželských vztahů – manželské krize. Dovolatel proto nevylučuje, aby omluvitelnou pohnutkou ve smyslu §146a tr. zákoníku byl rovněž bezvýchodný pocit obviněného z dlouhodobě neřešené krize jeho manželství. Zdůrazňuje však skutková zjištění soudu, podle nichž spočívala tato krize pouze v nepřístojném jednání poškozené, které zapříčinilo toliko to, že byl obviněný dlouhodobě vystaven veřejnému posměchu. Omluvitelné pohnutky v takovém případě nemohly být naplněny v takové míře, aby převážily nad významem objektu předmětného zločinu. Manželská krize obviněného neměla podle nejvyššího státního zástupce na jeho život takový dopad, aby převýšila význam ochrany lidského života poškozené.
V návaznosti na otázku vyvažování označených faktorů – jednání poškozené (rozrušující obviněného) a obviněného (útočícího na poškozenou) – upozorňuje dovolatel, že ačkoli silné rozrušení obviněného mělo být zapříčiněno dlouhodobým alkoholismem poškozené, sám se při útoku na ni nacházel pod značným vlivem alkoholu, jehož vliv v jeho prospěch nelze zohlednit ani tehdy, pokud by se rovněž podílel na jeho hnutí mysli.
Protože podle hodnocení dovolatele obviněný při útoku na poškozenou nejednal v omluvitelném hnutí mysli ani v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozené ve smyslu §146a odst. 3 tr. zákoníku, navrhl nejvyšší státní zástupce, shledávající v činu obviněného zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, 3 tr. zákoníku, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání za užití §265r odst. 1 písm. b) tr. ř.
· podle §265k odst. 1 tr. ř., za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř., zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 8 To 102/2014,
· podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu
· a dále postupoval podle §265 l odst. 1 tr. ř. a přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Dovolatel vyjádřil svůj souhlas s rozhodnutím Nejvyššího soudu o jeho mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání i pro případ jiného, než navrženého rozhodnutí.
K dovolání nejvyššího státního zástupce se obviněný písemně vyjádřil prostřednictvím svého obhájce tak, že navrhl, aby bylo jako nedůvodné zamítnuto. Podle jeho přesvědčení judikatura, kterou na podporu svého stanoviska uvádí dovolatel, vyznívá spíše ve prospěch názoru prezentovaného v jím podaném odvolání a v rozhodnutí soudu odvolacího. Zmiňuje, že usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. 8 Tdo 1513/2012, označuje za zavrženíhodné jednání poškozeného takové jednání, které je v příkrém rozporu s morálkou a svědčí o morální zvrhlosti, bezcitnosti, sobectví a neúctě poškozeného k ostatním hodnotám nebo společnosti. Spáchání činu v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného předpokládá, že pachatel na něj útočí v návaznosti na jeho zlé, zraňující, ponižující jednání nebo jednání hrozící způsobením závažné újmy na právech a pod vlivem zraňujícího, ponižujícího či jinak negativně působícího účinku.
Popsaný model podle obviněného přesně vystihuje jeho vlastní pocity, které v průběhu více než patnácti let prožíval. Jednání poškozené bylo v rozporu s morálkou, když se po dlouhou dobu opíjela na veřejnosti, opilá lehávala a spávala na veřejných místech, kde nedodržovala základní hygienické návyky. Její jednání svědčilo o bezcitnosti, sobeckosti a neúctě, když přes úsilí obviněného a sliby polepšení upadala do stále horších stavů. Motivem obviněného, který k poškozené měl stále citový vztah, všestranně jí pomáhal, živil celou rodinu a vyjednával možnosti jejího léčení, nebyla msta.
Jednání pod vlivem zraňujícího a ponižujícího účinku jednání poškozené prokazují závěry znaleckého posudku znalkyně Mgr. Čermákové, podle níž u obviněného šlo v důsledku jednání poškozené o permanentní pocity strachu a beznaděje, který u něj vyvolával pocit hněvu sama na sebe, přičemž tento stav byl za uplynulá léta vykulminovaný. Z uvedeného podle obviněného „může pramenit pocit stálého pocitu zraněnosti a ponížení“.
S oporou o závěr znalkyně, že u obviněného došlo k totálnímu rozpadu přirozených adaptačních ochran a autoregulačních mechanismů a do popředí se determinovaly pudové, instinktivní a sebezáchovné mechanismy, kterými je mimo jiné v podobných situacích agresivita, dovozuje obviněný, že u něj nešlo o cíl se poškozené pomstít. V daném směru odkazuje obviněný na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 1178/2014 (zmiňuje, že omluvitelné hnutí mysli musí navazovat na podněty mimořádné intenzity a závažnosti, vedou k značnému zúžení vědomí pachatele a k oslabení jeho zábran a mají dopad na schopnosti pachatele racionálně volit mezi jednotlivými pohnutkami) i rozhodnutí sp. zn. 3 Tdo 642/2013 (omluvitelnými hnutími mysli mohou být i pocity neřešitelnosti a bezvýchodnosti z manželské či partnerské krize) a připomíná i komentář k trestnímu zákoníku, podle něhož jinými omluvitelnými hnutími mysli mohou být žal nebo smutek. Dále obviněný připomíná usnesení sp. zn. 8 T 1115/2010 (jednání poškozeného z hlediska etických měřítek společnosti mimořádně zlé, zraňující a pro druhé ponižující), jakož i nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 284/12 (lze akceptovat, kdy jsou ustanovení §141 a §146a tr. zákoníku aplikována na situace, kdy pachatel reagoval na závažný druh tísně).
Veškeré v dovolání použité příklady judikatury tedy podle obviněného odpovídají spíše tomu, že jeho jednání lze podřadit pod privilegovaná ustanovení a odpovídají právnímu názoru vyjádřenému odvolacím soudem. Naplněny jsou podle něj obě kategorie privilegovaných okolností, a to jednání v silném rozrušení z omluvitelného hnutí mysli (tzv. afektdelikt), jednak jednání v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozené (tzv. provokace).
Obviněný vyslovil nesouhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda ho podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání nejvyššího státního zástupce je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda nejvyšším státním zástupcem vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. Východiskem pro existenci označeného dovolacího důvodu proto jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Se zřetelem k tomuto vymezení nejvyšším státním zástupcem uplatněného dovolacího důvodu přistoupil Nejvyšší soud k jeho posouzení.
IV.
V souladu s požadavkem zákona učinil nejvyšší státní zástupce předmětem své dovolací argumentace námitky hmotně právního charakteru, jimiž brojí proti právní kvalifikaci skutku.
Protože jím vznesené námitky nelze považovat za takové, které by měly odůvodnit rozhodnutí dovolacího soudu o podaném dovolání způsobem upraveným v ustanovení §265i odst. 1 tr. ř., tj. formou jeho odmítnutí z některého, v citovaném ustanovení upraveného důvodu, přezkoumal Nejvyšší soud podle §265i odst. 3 tr. ř. napadené rozhodnutí a dospěl k závěru o důvodnosti mimořádného opravného prostředku dovolatele.
Odvolací soud obviněného uznal vinným zločinem ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a odst. 3, odst. 5 tr. zákoníku, když dospěl k závěru, že úmyslně jinému způsobil těžkou újmu na zdraví v silném rozrušení z jiného omluvitelného hnutí mysli a způsobil takovým činem smrt , neboť se svého činu, jinak podle něj správně zjištěného soudem nalézacím, dopustil „z důvodu protahovaného afektu na podkladě dlouhodobého stresu a partnerské frustrace způsobeném nadměrným požíváním alkoholických nápojů jeho manželkou J. P., roz. M., a jejím nevhodným chováním pod vlivem alkoholu, které spočívalo zejména v drobných výtržnostech na veřejnosti a v neustálých hádkách s obžalovaným a nedodržováním základních hygienických návyků“.
Změnu právní kvalifikace skutku (při doplnění jeho popisu o zmíněné skutkové okolnosti) odůvodnil odvolací soud (str. 5 rozsudku) tím, že výsledky provedeného dokazování prokázaly, že „obžalovaný byl v posledních několika letech dlouhodobě frustrován chováním poškozené, která byla jeho dlouholetou manželkou a podle jeho vlastního vyjádření i jedinou ženou v jeho životě, kterou nedokázal opustit. Ta po dobu několika posledních let v abnormální míře požívala alkoholické nápoje, což vedlo téměř k rozpadu její osobnosti, uváděla se do podnapilého stavu na veřejnosti, kde často tropila drobné výtržnosti, nedodržovala základní hygienické návyky, chodila znečištěná, stýkala se s bezdomovci, s nimiž v různých časových obdobích i žila a s jedním z nich udržovala intimní styky. To vše bylo v okolí všeobecně známo a obžalovaný byl proto dlouhodobě vystaven veřejnému posměchu. Přesto se opakovaně, byť neúspěšně, snažil tuto situaci řešit: snažil se poškozenou přimět k absolvování odvykací léčby, domlouval jí a po dlouhou dobu vykazoval v tomto pro něho frustrujícím vztahu značnou trpělivost. Pokud se v něm v průběhu tohoto času … průběžně stupňovalo psychické trauma, pocity úzkosti, beznaděje, ponížení a hněvu ze situace, na které on sám nenesl vinu a kterou bylo v jeho silách řešit, a pokud u něho pod vlivem alkoholu došlo k uvolnění agrese a nahromaděného napětí, které vyústily v brutální napadení poškozené, je … namístě takové jednání posoudit jako jednání učiněné v silném rozrušení z jiného omluvitelného hnutí mysli. Skutečnost, že poškozená se v tomto stavu nenacházela poprvé a obžalovaný s ní tuto situaci zažil již mnohokrát, tento závěr nevylučuje; shora popsané dlouhodobé a opakované chování poškozené je naopak v daném případě příčinou tohoto silného rozrušení na straně obžalovaného.“
Jak z právní věty rozsudku, tak z citované pasáže jeho odůvodnění věnované zdůvodnění právní kvalifikace skutku plyne, že k aplikaci privilegované skutkové podstaty přistoupil odvolací soud na podkladě zjištění, že obviněný se svého činu, jehož důsledkem bylo přivození násilné smrti poškozené, dopustil v silném rozrušení z jiného omluvitelného hnutí mysli.
Jak již zmínil dovolatel (a též i obviněný) ve svém vyjádření, výklad tohoto zákonného znaku je obsažen nejen v komentáři k trestnímu zákoníku Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, s. 1491 a násl., s. 1555 či v dílech trestně právní nauky např. Šámal, P. a kol. Trestní právo hmotné. 7. vyd. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2014, s. 550-551 , nýbrž i v rozhodnutích Nejvyššího soudu viz zejména rozhodnutí uvedená dovolatelem v jeho mimořádném opravném prostředku , která jsou určena k sjednocení praxe soudů.
Silné rozrušení pachatele v době činu, které odůvodňuje mírnější postih podle privilegované skutkové podstaty (ať již podle §141 či podle §146a tr. zákoníku), musí mít charakter tzv. omluvitelného hnutí mysli, jímž se rozumí afektivní reakce pachatele na vysoce zátěžové podněty, která je sice reakcí nepřiměřenou, ale do jisté míry lidsky pochopitelnou. Jde o emocionální odezvu podmíněnou mimořádnými vnějšími okolnostmi, nikoli osobnostními dispozicemi pachatele (např. jeho zvýšenou popudlivostí a agresivitou). Pachatel jak vnitřně, tak zpravidla i navenek vykazuje značné emoční vzrušení a neklid, které ovlivňují jeho další jednání a projevují se v průběhu činu. Nejedná se o pouhé silnější emoce, ale o emotivní prožitky stupňované, které sice nutně neovlivňují příčetnost, vedou však ke značnému zúžení vědomí pachatele a k oslabení jeho zábran (č. 14/21011 Sb. rozh. tr.). Citované odborné prameny mezi možné případy jiného omluvitelného hnutí mysli řadí i zoufalství z bezvýchodnosti osobních poměrů (opus cit. v pozn. 2, s. 551), či pocity neřešitelnosti či bezvýchodnosti z dlouhodobých a stresujících vztahů, např. manželské nebo partnerské krize (opus cit. v pozn. 1, s. 1492).
Jakkoli lze dovolateli přiznat, že argumentace odvolacího soudu obsažená v odůvodnění jeho rozsudku (str. 5), resp. i skutkové doplnění popisu skutku (viz citace výše), jež mají naplněnost znaků privilegované skutkové podstaty zločinu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a odst. 3, odst. 5 tr. zákoníku odůvodnit, vzbuzuje pochybnosti o jejich dostatečnosti (hodnocené i z pohledu též Ústavním soudem sdílené potřeby restriktivního výkladu znaků zvažovaných privilegovaných skutkových podstat), správnost právního posouzení nelze hodnotit výlučně na podkladě toho, co explicitně napadené rozhodnutí vyjádřilo. Jinak řečeno, důvod kasace napadeného rozhodnutí, zejména na podkladě mimořádného opravného prostředku (při obecně se uplatňujícím zájmu na stabilitě pravomocných rozhodnutí), musí mít své věcné obsahové opodstatnění, které není dáno tehdy, pokud základní a správně hodnocená fakta lze doplnit je podporujícími zjištěními, která plynou z důkazů, o něž se napadené rozhodnutí opřelo, a jež nenalezla svého zhodnocení v takovém rozhodnutí.
Z dovolací argumentace nejvyššího státního zástupce lze učinit dvě podstatná zjištění, jimiž jsou to, že
· nezpochybňuje skutkový základ věci a ani odvolacím soudem explicitně vyjádřená skutková zjištění, jimiž doplnil popis skutku, jímž obviněného uznal vinným, a jež objasňují příčiny brachiálního napadení poškozené obviněným,
· připouští možnost, že vývoj manželského vztahu obviněného a poškozené v důsledku jejího letitého nepřístojného chování pod vlivem alkoholu a stále se prohlubující její závislosti na něm, přes snahy obviněného napomoci jí a manželský svazek udržet, by mohl nabýt podobu omluvitelného hnutí mysli, ve smyslu jeho vymezení jakožto znaku privilegované skutkové podstaty, z důvodu existujícího pocitu neřešitelnosti či bezvýchodnosti z dlouhodobých a stresujících vztahů manželské krize.
Byť lze mít výhrady vůči procesnímu postupu odvolacího soudu (viz část V.), neboť ten k doplnění popisu skutku přistoupil bez provedení byť dílčího dokazování ve veřejném zasedání (takový postup by byl možný za situace, že by tato zjištění byla vyjádřena alespoň v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, odkud by je převzal, což však není zcela dáno ve věci posuzované), je možno konstatovat, že uvedené zjištění má podklad v dokazování provedeném krajským soudem. Závěr o letitém nadměrném požívání alkoholu poškozenou a jeho negativních dopadech na manželství obviněného, jeho samého, resp. předtím i rodinný život, má oporu vyjma výpovědi obviněného i v řadě dalších důkazů (svědeckých výpovědích syna obviněného a dalších v rozsudku uvedených svědků, zprávě Městské policie Česká Třebová, znaleckém posudku z odvětví psychologie), které není nezbytné podrobněji reprodukovat. I podle odborných zjištění znalkyně Mgr. Lenky Čermákové se způsob života poškozené projevil na psychice obviněného tak, že vedl v důsledku dlouhodobé partnerské frustrace a protrahované krize nejen k jeho vyčerpanosti, nýbrž i ke snížení citového vztahu k poškozené, u jinak prosociálně orientovaného jedince s plně rozvinutým respektem ke společenskoprávním normám a respektem k osobním závazkům. Dlouhodobost takového chování poškozené se projevila poklesem tolerance a pochopení vůči jejím alkoholovým excesům a zvýšením rozčarování, psychického traumatu, beznaděje, hněvu a pocitu studu.
Podstatnými zjištěními, která jsou obsažena v odborných závěrech znaleckého posudku, z něhož soudy nižších stupňů vyšly, jsou ty, že u obviněného, jako osobnosti společensky konvenční a konzervativní, jednoznačně prosociálně orientované se spolehlivým respektem k daným společenským normám a osobním závazkům,
· došlo při spáchání posuzovaného činu ke zcela ojedinělému excesu v jeho dosavadním životě,
· který byl důsledkem agrese nikoli chladné, hostilní či účelové, nýbrž agrese situačního charakteru, jako projevu přeexponovaného kompenzačního obranného mechanizmu ega,
· na jejímž vzniku se nepodílely nějaké osobnostní abnormality či porucha osobnosti histriónského či asociálního typu,
· nýbrž právě osobnostní rysy obviněného (osobnost vnitřně komplikovaná, nevyvážená, v některých relevantních rysech nestabilní a nezralá – emocionálně frustrovaný, anxiozně depresivní typ) a jeho aktuální psychické vyladění, coby důsledek dlouhodobé partnerské frustrace a protrahované krize manželského vztahu komplikovaného alkoholismem poškozené, vztahu oboustranně závislého, nezralého a nevyváženého.
Za významný, v posuzovaném případě spouštěcí faktor, je znalkyní považován požitý alkohol, jenž uvolnil potlačované vnitřní napětí formou verbální i brachiální agrese. Determinujícím faktorem rozvoje motivačního jednání obviněného byla již narušená osobnost poškozené a její aktuální stav podnapilosti bez schopnosti postarat se o svoji hygienu.
Podle odborného zjištění znalkyně inkriminovaného dne pociťoval obviněný jako silně stresující, averzivní až odpuzující chování poškozené (znečištění podlahy a lůžka exkrementy). Následný konflikt ohledně úklidu a hygieny a ženin negativismus navodily pocity bezmocnosti a hněvu a vyčerpaly aktuální adaptační mechanismy obviněného. Fyzicky destruktivní, vysoce brutální jednání vůči manželce je hodnoceno jako pravděpodobný protrahovaný afekt na podkladě dlouhodobého stresu a partnerské frustrace.
Takové odborné psychologické posouzení jednání obviněného má odraz nejen v poznatcích, které lze učinit jak ze zjištění znalců z odvětví soudního lékařství či protokolu o ohledání místa činu, nýbrž i v laickém zhodnocení obsaženém ve výpovědi obviněného ( „Ona kdyby nešla do té kuchyně a nepočůrala se tam, tak já tady dneska nesedím…. Bouchly prostě ve mně saze . “ ). I toto přispívá k potvrzení závěru soudů, že skutek obviněného je třeba považovat za situačně reaktivní jednání obviněného (podle soudu odvolacího za jednání v silném rozrušení z jiného omluvitelného hnutí mysli ) a nikoli za jednání realizované podle předchozího plánu a přípravy.
Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu (s odvoláním se na obsah str. 5 rozsudku), že „podle učiněných skutkových zjištění spočívala tato krize pouze v nepřístojném jednání poškozené, která zapříčinila toliko to, že obviněný byl dlouhodobě vystaven veřejnému posměchu“ , pak ryze formálně toto činí důvodně, nicméně odhlíží od poznatků právě konstatovaných, které mají ve skutkových zjištěních (alespoň dílčí) svůj podklad. Nelze totiž tvrdit, že k napadení poškozené ze strany obviněného došlo výlučně v důsledku jeho reakce na protrahovanou krizi manželství, či v důsledku tohoto faktoru při současném vlivu alkoholu požitého inkriminovaného dne obviněným. Přímo z tzv. skutkové věty rozsudku totiž plyne, že ji obviněný napadl „ po předchozím požití alkoholických nápojů a slovní a fyzické rozepři kvůli její podnapilosti“ a nutno dodat, zejména i kvůli jejím dalším projevům s touto podnapilostí spojeným (jejímu pomočení a pokálení, včetně znečištění lůžka a projevenému negativismu a vulgarismům, jimiž ho častovala).
Stav vykulminovaný za roky vedl u obviněného podle znalkyně Mgr. Lenky Čermákové (viz její výslech č. l. 408 a násl.) k totálnímu rozpadu přirozených adaptačních ochran a autoregulačních mechanismů, do popředí se determinovaly iracionální, pudové, instinktivní, sebezáchovné mechanismy, kterými byla agresivita. Stejně je situace hodnocena i znalkyní MUDr. Michaelou Málkovou (viz její výslech č. l. 407-408), podle níž u obviněného v předmětný den došlo při dlouhodobě pro něho silně frustrující situaci i vlivem požitého alkoholu k uvolnění nahromaděného napětí, kumulovaného stresu a uvolnění agrese.
Při uvážení všech těchto skutečností, které spáchání činu obviněným ovlivnily, nelze mít závěr odvolacího soudu o tom, že se obviněný svého činu dopustil v silném rozrušení, za zcela vadný, spíše doposud argumentačně nepodložený. Odvolacímu soudu lze v zásadě přisvědčit i v tom, že toto silné rozrušení u něj vzniklo v důsledku jiného omluvitelného hnutí mysli, které lze spatřovat v kombinaci dlouhodobě působícího stresového stavu, jehož důvodem byly obviněným zmiňované a znaleckým posudkem konkretizované dopady chování poškozené do jeho psychiky, s konkrétními projevy podnapilosti poškozené kritického dne, které s obviněným požitým alkoholem, jako reakcí na zjištěnou podnapilost poškozené po příchodu obviněného z práce, vedly ke vzniku situačně agresivního verbálního a brachiálního projevu obviněného (jeho násilného jednání), který měl za následek přivození smrtelného poranění poškozené.
Pokud jde o vliv alkoholu požitého obviněným, jeho význam je, coby jednoho ze spouštěče jeho agresivního jednání, nesporný. Takový závěr, mimo obecné empirie, se opírá i o odborné zhodnocení obsažené ve znaleckém posudku Mgr. Lenky Čermákové. Na straně druhé, a to je třeba vnímat jako jednu z vad postupu odvolacího soudu, potažmo jím vydaného rozsudku, vliv požitého alkoholu nebyl posouzen z hlediska jeho významu pro odvolacím soudem zjištěný stav silného rozrušení. V daném směru věc zůstává skutkově nedořešena z pohledu námitky dovolatele spojované s poukazem na rozhodnutí č. 9/2012 S. rozh. tr. Je však třeba upozornit na to, že podle dosavadních zjištění, která lze z důkazů soudem prvního stupně provedených učinit, požívání alkoholu obviněným, které nemá povahu závislosti, je výsledkem jisté rezignace na dlouholeté komplikované soužití s manželkou a jeho osobností podmíněnou neschopností řešit situaci adekvátním účinným způsobem. Jeho vliv inkriminovaného dne, se uplatňuje rovněž v reakci na chování poškozené (ke konzumaci alkoholu přistoupil obviněný poté, co dospěl k závěru, že jeho očekávání stran péče manželky o chod domácnosti – příprava večeře, svačiny do práce, je nereálný). Lze proto uvažovat i tak, že z hlediska závěru o stavu silného rozrušení nemusí být primárního či zásadního významu. To při uvážení faktu, že i tento stav (jak postupného přivykání požívání alkoholu obviněným, tak jeho aktuální intoxikace inkriminovaného dne) souvisí u obviněného s chováním poškozené a je do značné míry jeho důsledkem. V daných souvislostech (s oporou o odborné zjištění znalkyně) je namístě, aby daná otázka byla náležitě zvážena. Při posuzování konkrétní věci totiž nelze mechanicky aplikovat právní závěry obsažené v jednotlivých dřívějších rozhodnutích, byť judikaturního významu, aniž by byly zohledněny specifické okolnosti dané věci a byla tak zvážena možnost jejich použití na případ soudem konkrétně řešený. V tomto směru proto musí být přistupováno i k rozhodnutí č. 9/2012 S. rozh. tr., na které poukázal dovolatel. I s využitím dalšího dokazování (viz část V.) se jeví nezbytným další vyjasnění této otázky.
Tuto pasáž lze uzavřít konstatováním, že aplikace znaku privilegované skutkové podstaty spáchání činu v silném rozrušení z jiného omluvitelného hnutí mysli je proto v posuzované věci podle názoru Nejvyššího soudu reálná, avšak při současném stavu objasněnosti věci ne zcela jednoznačně odůvodněna.
Právní závěr odvolacího soudu, že obviněný svým činem naplnil znaky skutkové podstaty zločinu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a odst. 3, odst. 5 tr. zákoníku, již proto nelze pokládat za správný.
Nesprávnost právního posouzení věci však dovolací soud shledává i v další skutečnosti. Obdobně jako soud nalézací, který zavinění obviněného ke vzniku těžké újmy na zdraví shledával v důsledku nedostatečného zhodnocení poznatků plynoucích ze znaleckého posudku z odvětví soudního lékařství (případně dalších důkazů, z nichž lze usuzovat na konkrétní projevy agrese obviněného) toliko v podobě úmyslu eventuálního podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, ani argumentaci soudu odvolacího, v níž vyložil, proč nelze dovozovat úmysl obviněného ke způsobení smrtelného následku, nepokládá Nejvyšší soud odpovídající všem poznatkům, které z provedeného dokazování lze nabýt.
Ačkoli lze zcela důvodně uzavřít, že není na místě zaobírat se otázkou existence přímého úmyslu obviněného ve vztahu k nastalému smrtelnému následku, stran otázky úmyslu eventuálního je nezbytné poukázat na následující skutečnosti.
Nedůvodnost úvah o zavinění smrtelného následku obviněným v úmyslné formě zavinění vyložil odvolací soud konstatováním, že byť obviněný „v afektu střídal mechanismy zranění, resp. nástroje, které k bití poškozené použil (tloukl jí takřka vším, co měl po ruce), žádný z úderů nebyl sám o sobě smrtelný a údery směřovaly do všech částí těla. Pokud by měl skutečně v úmyslu poškozenou usmrtit, směřoval by údery výhradně do míst, kde se nachází životně důležité orgány a především by je právě do těchto míst vedl velkou silou. S ohledem na četnost ran a povahu předmětů, které k bití použil, by přinejmenším jeden z těchto úderů musel být v takovém případě smrtelný. Pro posouzení této otázky není bez významu ani skutečnost, že ve chvílích, kdy použil skutečně razantní zbraně, např. kladivo, tloukl poškozenou právě do těch částí těla, kde mohl bezpochyby způsobit zranění mající charakter těžké újmy na zdraví, ale rozhodně ne smrt (hýždě, končetiny). Aby bylo možno takovéto jednání kvalifikovat jako zločin vraždy, muselo by být prokázáno, že obžalovaný věděl, že tato mnohočetná poranění, z nichž ani jedno nebylo smrtelné, mohou mít za následek smrt poškozené v důsledku úrazového a krvácivého šoku. Tato skutečnost však spolehlivě prokázána nebyla a je nutno uvést, že možno takového následku v obdobné situaci i všeobecně není laické veřejnosti známa.“
Tato argumentace se jeví být nedostatečnou a současně i nekonkrétní, resp. nezohledňující to, co obsahuje znalecký posudek z odvětví soudního lékařství (č. l. 110-149), následně stvrzený znalcem MUDr. Pavlem Toupalíkem při hlavním líčení (výslech č. l. 377-380).
Předně se nelze ztotožnit s tvrzením odvolacího soudu, že by závěr o existenci úmyslného zavinění pachatele ke smrtelnému následku musel být podmíněn tím, že v takovém případně by pachatel své údery směřoval „výhradně do míst, kde se nachází životně důležité orgány, a především by je právě do těchto míst vedl velkou silou“. Taková argumentace by snad byla možná pro případy vyloučení úmyslu přímého podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, avšak rozhodně nemůže být považována za relevantní v případě vyloučení úmyslu eventuálního, zejména pokud se uváží, že ve vztahu k němu dostačuje ve smyslu §15 odst. 2 tr. zákoníku i smíření pachatele.
I pro vyloučení této formy zavinění by se dalo ztotožnit s tvrzením odvolacího soudu, že neznalost pachatele a laické veřejnosti o možnosti přivození smrtelného následku v důsledku působení brachiálního násilí na ty části lidského těla, kde nejsou uloženy životně důležité orgány (konkrétně např. důsledek rozsáhlého poškození svalové tkáně – známky tzv. crush injury – projevující se vyplavením myoglobinu v kanálcích ledvin) vylučuje úmyslnou formu zavinění pachatele ke smrtelnému následku, ne však již v situaci, že by obdobně intenzivní násilí s obdobnými následky vlivem jednání pachatele působilo i na části těla, kde podle obecné povědomosti realizované brachiální násilí může smrtelný následek přivodit.
Znalecký posudek obsahuje odborný závěr, že bezprostřední příčinou smrti poškozené byl úrazový a krvácivý šok při mnohočetných tupých poraněních hlavy, trupu a končetin. Skutková zjištění soudu vyjádřená ve výrokové části rozsudku konstatují, že obviněný poškozené zasadil nejméně 23 úderů do oblasti hlavy (jde o tržnězhmožděné až sečné rány), zjištění vyjádřená na str. 4 rozsudku pak i poranění poškozené mající jednoznačně charakter obrany před tupým předmětem. Znalecký posudek, z něhož nalézací soud (a následně i soud odvolací) vyšel, uvádí, že v něm popsaná zranění poškozené vznikla opakovaným násilím o střední a převážně velké intenzitě. Mimo poranění v oblasti hlavy (vnitřně zjištěn úrazový otok mozku) zmiňuje též i tříštivou zlomeninu dolní třetiny loketní kosti vlevo (poranění v důsledku obrany poškozené) a trhliny pohrudnice a sériové zlomeniny žeber oboustranně (vpravo II.-VII. žebro, vlevo I.-VII. žebro).
Vyznění argumentace odvolacího soudu, tj. že intenzivnější útok za užití účinnějších prostředků vedl obviněný na místa, která z laického pohledu nejsou ohrožující život poškozené, tak nezohledňuje zcela rozhodná zjištění, z nichž je nezbytné (neboť obviněný, ať již je tomu z jakýchkoli důvodů, intenzitu svého brachiálního násilí bagatelizuje – č. l. 362: „byla to spíš taková lehká rvačka“ ) na charakter jeho jednání usuzovat.
Sama skutečnost, že žádné zjištěné poranění nemělo samo o sobě zcela jednoznačně smrtelný charakter a na životě poškozenou neohrožovalo, nemůže být významné z hlediska hodnocení subjektivní stránky obviněného, neboť hodnoceno musí být jednání jako celek, tj. veškerý komplex zjištěných poranění, které obviněný svým činem poškozené přivodil, neboť právě kumulace jím užitých mechanismů a jimi přivozených následků je základem, od nichž je třeba odvíjet úvahy o adekvátní právní kvalifikaci skutku. Rovněž poznatek, že včasně poskytnutá zdravotní péče (podle znalce poskytnutá pokud možno ihned po útoku, neboť bezprostředně na něj navazoval rozvoj šokového stavu, který se prohluboval) by byla způsobilá odvrátit úmrtí poškozené, nemůže být rozhodná, neboť význam má aktuální postoj pachatele k jeho jednání a k následku z něho vzešlému (např. jeho lhostejnost posuzovaná z pohledu zákonem upraveného smíření ). I v případě privilegovaných skutkových podstat, tj. např. u trestného činu zabití podle §141 tr. zákoníku, „podobně jako u vraždy je třeba posuzovat vztah lhostejnosti k následku a prokazování subjektivní stránky“. opus cit. v pozn. 2, s. 1493
V obecnosti lze shrnout, že při rozlišení trestných činů proti životu a zdraví nelze správný závěr o právní kvalifikaci skutku učinit na podkladě nedostatečně popsaných skutkových zjištění, mezi něž je nezbytné pokládat jednáním obviněného přivozené změny na těle poškozeného, které vyjadřují konkrétní účinek na předmětu útoku. Tento nedostatek, který zatěžuje jak rozsudek soudu prvního, tak rozsudek soudu druhého stupně, se nutně projevuje v neadekvátnosti soudy přijatých závěrů právních.
V.
Všechny tyto poznatky vedou k závěru, že dovolání státního zástupce, jímž brojí vůči nesprávnosti právního posouzení skutku jako zločinu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a odst. 3, odst. 5 tr. zákoníku je třeba považovat za důvodné, byť ne zcela z důvodů, které v něm uplatnil.
Protože odvolací soud nesplnil řádně svoji úlohu při přezkoumání odvoláními napadeného rozsudku soudu prvního stupně, když náležitě nevyhodnotil všechny podstatné okolnosti individuálně charakterizující posuzovanou věc a když se spokojil s ne zcela dostačujícím skutkovým zjištěním, které nalézací soud vyjádřil ve svém rozsudku (viz níže), v důsledku čehož jeho rozsudek pro vadné právní posouzení skutku nemůže obstát, vyhověl Nejvyšší soud požadavku uplatněnému dovolatelem v jeho mimořádném opravném prostředku a podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil jak dovoláním napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 1. 2015, č. j. 8 To 102/2014 – 469, tak i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a současně podle §265 l odst. 1 tr. ř. věc odvolacímu soudu přikázal, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto své rozhodnutí učinil Nejvyšší soud v neveřejném zasedání i přesto, že obviněný se vyjádřil způsobem výše uvedeným (část II.), neboť zákon takový způsob projednání věci umožňuje [§265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].
Úkolem odvolacího soudu je, aby s přihlédnutím k tomu, co obsahuje toto rozhodnutí, o odvoláních podaných proti rozsudku krajského soudu znovu rozhodl. Je přitom nezbytné, aby se vyvaroval i pochybení procesního charakteru, které dosud – s ohledem na hmotně právní zaměření opravného prostředku a reakce na něj – nebylo zmíněno.
Z rozsudku odvolacího soudu (a ve shodě s ním i z protokolu o veřejném zasedání konaném o odvolání – č. l. 462-466) plyne, že odvolací soud přistoupil ke zrušení napadeného rozsudku z důvodu upraveného zněním §258 odst. 1 písm. c) tr. ř. , podle něhož odvolací soud napadený rozsudek zruší, vzniknou-li pochybnosti o správnosti skutkových zjištění ohledně přezkoumávané části rozsudku, k objasnění věci je třeba důkazy opakovat nebo provádět důkazy další a jejich provádění před odvolacím soudem by znamenalo nahrazovat činnost soudu prvního stupně.
V rozporu s takto vymezeným zrušovacím důvodem však následně při aplikaci §259 odst. 3 tr. ř., podle něhož rozhodnout sám rozsudkem ve věci může odvolací soud, jen je-li možno nové rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozsudku správně zjištěn a popřípadě na základě důkazů provedených před odvolacím soudem doplněn nebo změněn, o vině obviněného jiným trestným činem nově rozhodl při dílčím doplnění popisu skutku, aniž by provedl jakékoli doplnění dokazování. Lze proto konstatovat, že usoudil-li odvolací soud, že skutková zjištění vyjádřená v napadeném rozsudku (jako celku - viz výše) jsou dostatečná pro rozhodnutí věci rozsudkem za podmínek §259 odst. 3 tr. ř., pak měl spíše uvažovat o tom, že některé skutečnosti zůstaly nedostatečně vyjádřeny a zohledněny, což se projevilo následně i ve vadnosti právního posouzení skutku, a patrně aplikovat spíše ustanovení §258 odst. 1 písm. b, d) tr. ř. Je však třeba konstatovat, že obsah odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně skutková zjištění, jimiž byl popis skutku odvolacím soudem doplněn, neobsahují, alespoň ne v takovém rozsahu. Nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku (str. 2-3) vyjadřuje další skutková zjištění jen v tom rozsahu, že „… poškozená dlouhodobě požívala alkoholické nápoje…“ a že obviněný „… ji pod vlivem dlouhodobého stresu a partnerské frustrace napadl…“. Dodat lze, že zmínění obsahu znaleckého posudku nelze jako skutkové zjištění soudu automaticky pojímat.
Za vadnou aplikaci ustanovení trestního řádu je nezbytné pokládat, pokud odvolací soud na podkladě podaného odvolání přistoupí ke zrušení napadeného rozsudku podle §258 odst. 1 písm. c) tr. ř., a poté, aniž by sám dokazování jakkoli doplnil, rozhodne podle §259 odst. 3 tr. ř. sám ve věci rozsudkem.
Skutkový stav, který je zjištěn rozsudkem soudu prvního stupně, nelze pokládat za dostačující pro rozhodnutí věci a to stejné je nezbytné uvést i stran skutkového zjištění, které bylo vyjádřeno v rozsudku soudu odvolacího.
Jak již plyne z výše uvedeného, v obou rozsudcích jsou nedostatečně vyjádřena skutková zjištění stran bližší konkretizace poranění poškozené (ne snad všech, ale svou povahou zásadních z pohledu devastace jejího těla), která měla utrpět v důsledku napadení obviněným. Jasné rozhraničení toho, v jakém rozsahu „aktivním násilím o střední a převážně vysoké intenzitě stupně“ obviněný poškozenou napadl, tzn. v jakých částech jejího těla, je přitom nezbytné pro správné dovození subjektivní stránky k tomu či onomu v úvahu přicházejícímu trestnému činu (tj. úmyslu pokrývajícímu vznik těžké újmy na zdraví, jak dosud soudy uzavřely, či úmyslu vážícímu se ke smrtelnému následku, jehož existenci a priori nelze vyloučit). Jeví se proto nezbytným, aby odvolací soud provedl důkaz zpracovaným znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, resp. výslechem jeho zpracovatele(ů), aby na základě takto provedeného dokazování mohl v potřebném rozsahu zpřesnit skutková zjištění v uvedeném směru a tyto mohl společně s dalšími důkazy zhodnotit při řešení otázky viny obviněného.
Stejně tak se jeví potřebným, aby k věci byla vyslechnuta i znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, neboť je dílčím způsobem třeba reagovat ještě i na některé dosud ne zcela jasné, případně neřešené otázky. Obviněný ve svém vyjádření k dovolání uplatňuje námitku, že k jeho jednání došlo v důsledku permanentního pocitu strachu a beznaděje (soud zmiňuje – str. 5 rozsudku – vyjádření znalkyně, že nejhoršími emocemi jsou strachy a beznaděj), a proto se jeví žádoucím, aby bylo vyjasněno, o jaký druh strachu se v případě obviněného jednalo (zda součást stavu zakládajícího navození stavu jiného omluvitelného hnutí mysli, či strachu coby znaku privilegované skutkové podstaty). Zejména se však jeví potřebným, aby se znalkyně vyjádřila k takovým skutečnostem, z nichž by bylo lze dovodit (event. vyloučit), že obviněný jednal v silném rozrušení . V daném směru je třeba, aby bylo zodpovězeno, zda toto bylo (a zda případně měrou podstatnou) ovlivněno aktuálním působením obviněným požitého alkoholu, či tento stav nastal nezávisle na ebrietě obviněného, a zda se uplatňoval v průběhu déle trvajícího konfliktu, resp. od kterého okamžiku lze hovořit o jeho odeznění.
V návaznosti na toto dílčí doplnění, event. zopakování dokazování, odvolací soud o vině obviněného znovu rozhodne.
Již v současném stadiu dokazování lze učinit poznatek, že v úvahu pro zhodnocení existující skutkové okolnosti neodůvodňují závěr, že by privilegovaná skutkové podstata v úvahu přicházejících trestných činů měla být naplněna znakem v silném rozrušení z úleku a zmatku či v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného , neboť v daném směru lze ve stručnosti konstatovat, že Nejvyšší soud sdílí náhled soudů nižších stupňů, že skutkové okolnosti aplikaci těchto zákonných znaků neodůvodňují. Užití znaku v silném rozrušení z jiného omluvitelného hnutí mysli se jeví reálným, jeho aplikace však závisí od následného hodnocení odborných závěrů znalkyně učiněným k výše zmíněným otázkám. V návaznosti na vyřešení této otázky a v návaznosti na správné posouzení zjištění plynoucích z odborných závěrů znalců z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství a projevů obviněného v době činu a bezprostředně po něm přiřadí odvolací soud (při náležitém popisu rozhodných skutkových okolností) zjištěnému skutku odpovídající právní kvalifikaci a rozhodne o právním následku této odpovědnosti a dalších otázkách spojených (adhézní výrok).
Zcela na závěr je vhodné dodat, že v dalším řízení se neuplatňuje zákaz reformationis in peius. Toto konstatování vyplývá z faktu, že odvolání zaměřené též proti výroku o vině bylo podáno i v neprospěch obviněného (viz odvolání státní zástupkyně) a rovněž tak i dovolání nejvyššího státního zástupce bylo podáno v neprospěch obviněného. I když se tento nedomáhal posouzení věci způsobem, který jako možný vyplývá z tohoto usnesení (tj. úmyslu směřujícího ke smrtelnému následku), nebrání tato skutečnost tomu, aby – bude-li toto důkazním řízení odůvodněno – jednání obviněného bylo případně kvalifikováno jako trestný čin zabití podle §141 odst. 1 tr. zákoníku.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. června 2015
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu