ECLI:CZ:NS:2015:6.TDO.686.2015.1
sp. zn. 6 Tdo 686/2015-21
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 17. června 2015 o dovolání, které podal obviněný Ing. L. Č. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2015, č. j. 10 To 21/2015-129, v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. 37 T 212/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2015, č. j. 10 To 21/2015-129, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Okresního soudu Praha – východ ze dne 5. 12. 2014, č. j. 37 T 212/2014-117, kterým byl obviněný uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku a odsouzen podle §147 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců, ve smyslu §82 odst. 2 tr. zákoníku mu bylo uloženo, aby v průběhu zkušební doby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil, dále mu byl podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu osmnácti měsíců; o nároku poškozené bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř.
Proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2015, č. j. 10 To 21/2015-129, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný v podaném dovolání nejprve popisuje jednání, pro které byl následně postaven před soud a odsouzen s poukazem na skutečnosti, pro které podle jeho mínění bylo možno „jeho jednání podmíněně zastavit“ (bod I. dovolání). V další části dovolání (bod II.) uvádí, že je mu známa konstantní judikatura Nejvyššího soudu a namítané vady nenaplňují žádný z dovolacích důvodů, přesto dovolání podává s odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1215/15. Následně i v této části svého dovolání rozvádí skutečnosti, pro které by měla být v jeho případě realizována zásada subsidiarity trestní represe „místo výroby zločinců u trestných činů menší závažnosti motivace k jejich nápravě a dobrovolnému odstranění škodlivých následků“. Soudu prvního i druhého stupně vytýká, že se řádně nezabývaly jeho návrhem na podmíněné zastavení trestního stíhání a přestože uvedly, že k záznamům v evidenční kartě řidiče, starým již několik let, nelze přihlížet, přesto k nim přihlížely a odkazovaly na porušení pravidel obviněným, starým již několik let. Soudy nereagovaly ani na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 782/2013, které ve svých opravných prostředcích zmiňoval. Soudům dále vytýká, že k jeho tíži přičetly i okolnosti, které nepovažuje za pravdivé, že odmítly upřednostnit výchovný smysl trestního řízení a daly přednost ničím neodůvodněné potřebě obviněného odsoudit. Okolnosti případu podle názoru obviněného svědčí pro závěr, že k dopravní nehodě došlo z prosté nedbalosti, bez známky úmyslu či absence běžné opatrnosti. Obviněný je toho názoru, že soudy bylo postupováno ryze formalisticky, když záznamy v evidenční kartě řidiče byly vyhodnoceny v jeho neprospěch, aniž by byl brán v úvahu charakter jednotlivých přestupků. Tento jednostranný a formalistický postup soudů podle obviněného je nutno vykládat jako libovůli a svévoli na straně soudů v případě interpretace zmíněných záznamů, což je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti a v této souvislosti odkazuje na celou řadu rozhodnutí Ústavního soudu. Závěrem podaného dovolání proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadené rozhodnutí a soudu druhého stupně věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření konstatoval, že obviněný při vědomí si nedůvodnosti svého dovolání, toto podává pouze jako podmínku svého dalšího kroku, a to přístupu k Ústavnímu soudu (sám obviněný odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1215/15). Vzhledem k tomu, že celá argumentace obviněného je zaměřena na výhrady vůči skutkovým zjištěním, které učinily soudy a nesprávnost hodnocení důkazů, navrhl státní zástupce odmítnout dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Námitky obviněného lze shrnout v konstatování, že tento nesouhlasí s postupem státního zastupitelství a následně také soudů, neboť je přesvědčen, že s ohledem na skutečnost, že se ke spáchanému činu doznal, vyjádřil upřímnou lítost, poškozenému se u soudu omluvil, nahradil mu i materiální újmu, měly orgány činné v trestním řízení aplikovat v jeho případě ustanovení §307 tr. ř. a podmíněně zastavit jeho trestní stíhání. Pod dovolacím důvodem uvedeným v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [uplatněný prostřednictvím §265b odst. l písm. l) tr. ř. ] uplatňuje argumentaci, že soudy odmítly upřednostnit výchovný smysl trestního řízení a daly přednost ničím neodůvodněné potřebě obviněného odsoudit. Výklad, který soudy zvolily o možné aplikaci předpisů obecného práva, hodnotí obviněný jako protiústavní, který je v extrémním rozporu s požadavky „věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti“ a dovolává se s ohledem na okolnosti případu „zásady ultima ratio“.
Z rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1215/15 mj. vyplývá (viz bod 6.) „ Ústavní soud připomíná, že ve své rozhodovací praxi již výslovně zdůraznil, že podmínkou přípustnosti ústavní stížnosti navazující na trestní řízení je podání dovolání jako mimořádného opravného prostředku [je-li přípustné dle §265a trestního řádu; viz stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014 (40/2014 Sb.)]. Z citovaného stanoviska přitom vyplývá, že vyčerpání dovolání v trestní věci před podáním ústavní stížnosti je nezbytné i v případě, že jsou namítány kupříkladu nedostatky v procesu dokazování, včetně hodnocení důkazů, které by podle stěžovatele nemusely spadat pod zákonné dovolací důvody, jak jsou vykládány Nejvyšším soudem. Účelem dovolání je totiž vedle sjednocování judikatury i ochrana práv, zejména práv základních, a po Nejvyšším soudu lze požadovat, aby cestou interpretace ustanovení trestního řádu o dovolání zajistil naplnění obou zmíněných účelů dovolání. Naopak příliš restriktivní výklad ustanovení o důvodnosti dovolání je ústavně neudržitelný“.
Při existenci uvedeného rozhodnutí Ústavního soudu však Nejvyššímu soudu nezbývá, než konstatovat, že ani obsahově nelze argumentaci obviněného přiznat právní relevanci z pohledu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani z pohledu závěru, který z rozhodnutí Ústavního soudu vyplývá, tj. „nejen sjednocování judikatury, ale také ochrana páv, zejména práv základních“.
Z obsahu dovolání obviněného, jak již bylo výše zmiňováno, nevyplývá, že by obviněný zpochybňoval porušení svých základních práv v rovině vedení procesu (porušení práva přítomnosti, práva na obhajobu apod.), ale zpochybňuje hodnocení důkazů soudy a následně od toho odvíjí své závěry o možné protiústavní aplikaci předpisů obecného práva soudy, která je v extrémním rozporu s požadavky „věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti“ a dovolává se s ohledem na okolnosti případu „zásady ultima ratio“. V souvislosti s trestnou činností, pro kterou byl obviněný odsouzen, je vhodné připomenout, že obviněný nerespektoval povinnosti, které pro něj jako řidiče motorového vozidla vyplývají z ustanovení §4 písm. a), b) a §22 odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů. Soudy ve svém skutkovém zjištění se shodly na skutečnosti, že obviněný porušil důležitou povinnost (nerespektoval jako řidič jedoucí po vedlejší komunikaci dopravní značku Stůj dej přednost v jízdě, v důsledku toho srazil svým osobním vozidlem po hlavní komunikaci jedoucího cyklistu, jehož zranění bylo objektivizováno jako těžká újma na zdraví). Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí na str. 4 rozvedl své úvahy k právní kvalifikaci jednání obviněného a rovněž reagoval na návrh obviněného, aby jeho jednání bylo vyřešeno podmíněným zastavením trestního stíhání ve smyslu §307 odst. 1 tr. ř. Soud prvního stupně pak na následující straně svého rozsudku (str. 5 odůvodnění) rozvedl, proč návrhu obviněného na podmíněné zastavení nevyhověl. Právě zdůvodnění okolností, pro které soud nevyhověl návrhu obviněného, se staly podkladem nejen pro odvolání, ale také následně pro dovolání. Soud druhého stupně na str. 2 odůvodnění svého usnesení konstatoval oproti soudu prvního stupně, že „v přípravném řízení se obviněný k nehodě nevyjádřil – neví, kde se tam cyklista vzal; poškozeného kontaktoval – nikoli osobně, až poté, co obdržel odsuzující trestní příkaz, ukládající mu podmíněný trest a dvouletý zákaz činnosti řízení, teprve pak uzavřel s poškozeným dohodu o finančním vyrovnání; v prvotním hlášení patrně neuvedl objektivně průběh nehody a neumožnil tak rychlé plnění poškozenému – neboť ještě dne 2. 12. 2014 žádala pojišťovna dodat rozhodnutí o viníkovi nehody. Tyto skutečnosti podle názoru soudu druhého stupně nesvědčí o tom, že si obviněný byl vědom toho, že svou nedbalostí způsobil jinému člověku vážné zdravotní potíže a životní komplikace, nýbrž spíše o snaze odvrátit postih za takové jednání. Odvolací soud rovněž konstatuje, že jako řidič má obviněný v evidenční kartě záznamy, ty jsou však zahlazeny. V této části se Nejvyšší soud ztotožňuje se závěrem soudu druhého stupně, že byť předchozí záznamy jsou zahlazeny a nelze k nim přihlížet, do jisté míry charakterizují osobu obviněného jako řidiče. V této souvislosti odkazuje Nejvyšší soud např. na rozhodnutí č. 6/1975 Sb. rozh. tr., které mj. uvádí, že „zahlazení odsouzení nebo zákonná fikce, že se na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen, nebrání soudu, aby při hodnocení osoby pachatele přihlížel ke skutečnosti, že pachatel v minulosti spáchal trestný čin, a z této skutečnosti vyvodil příslušné závěry, pokud jde o sklony pachatele k trestné činnosti“.
S ohledem na okolnost, že obviněný poukázal také na nutnost aplikace zásady „ultima ratio“, považoval Nejvyšší soud za potřebné se také k uvedené problematice vyjádřit, byť s ohledem na celkový obsah dovolání považuje odkaz na tuto zásadu za formální. K uvedenému závěru vede Nejvyšší soud zjištění, že obviněný sám nijak nezpochybňuje skutkové zjištění ohledně právní kvalifikace (sám tvrdí, že se k jednání v plném rozsahu doznal). Takovým postojem pak akceptuje závěry soudů, že z jeho strany šlo o jednání, kterým porušil důležitou povinnost a následkem jednání bylo způsobení těžké újmy na zdraví. Jeho jednáním je tedy dána kvalifikovaná skutková podstata §147 odst. 2 tr. zákoníku a lze stěží hovořit o bagatelním trestném činu a tím nutnosti uplatnit zásadu ultima ratio. Z dalšího obsahu dovolání vyplývá, že bagatelizovány jsou záznamy v evidenční kartě řidiče a úvahy soudů k ukládanému trestu zákazu činnosti, který je dle názoru Nejvyššího soudu primárním základem veškeré argumentace obviněného (viz str. 3 dovolání – obviněný bude mít záznam v rejstříku a nebude moci řídit motorové vozidlo, čímž je ohroženo jeho zaměstnání). Následně z této primární premisy jsou dovozovány okolnosti, kterými má být odůvodněno porušení zásady ultima ratio, či odkaz na extrémní rozpor.
V souvislosti s výše uvedenou zásadou nelze nezmínit interpretační hledisko zmíněné v trestním zákoníku „ Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu ultima ratio do trestního zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Hledisko společenské škodlivosti má povahu významného interpretačního pravidla, které napomáhá zákonnou skutkovou podstatu konkrétního trestného činu i jeho formální znaky vyložit podle jejich smyslu (tzv. teleologický výklad). Zvolené řešení má za cíl napomoci k odlišení trestných činů od těch deliktů, které by neměly být považovány za trestné činy (zvláště přestupky a jiné správní delikty), přestože zdánlivě znaky některé skutkové podstaty naplňují, a zejména je třeba ho použít k výkladu těch znaků trestných činů, které nemají jasnou spodní hranici (např. znaků „hrubé neslušnosti“ a „výtržnosti“ u trestného činu výtržnictví podle §358 a jejich odlišení od jednání vymezených zejména jako přestupky proti veřejnému pořádku podle §47, 48 PřesZ). Tímto přístupem se zároveň zabraňuje tomu, aby tzv. bagatelní činy byly považovány za trestné činy [13, 2, 3] Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C.H. Beck, 2012, 119-120 s. Z uvedeného vyplývá, že zvolené řešení má za cíl napomoci k odlišení trestných činů od těch deliktů, které by neměly být považovány za trestné činy (zvláště přestupky a jiné správní delikty). Přitom je nutno zdůraznit, že obviněný nezpochybňuje, že jeho nedbalostním jednáním došlo k následku a on je připraven za to nést následky (viz str. 2 dovolání). Nelze přihlížet, že šlo o porušení důležité povinnosti, ze strany poškozeného nebylo zjištěno sebemenší spoluzavinění (k problematice osoby obviněného jako řidiče, jeho jednání po dopravní nehodě – viz shora). Za této situace je pak podle názoru Nejvyššího soudu odkaz na nutnost použití zásady ultima ratio formální a nemá své opodstatnění.
Rovněž tak nelze právní relevanci přiznat ani argumentaci obviněného ohledně „extrémního rozporu“. V souvislosti s problematikou „opomenutých důkazů, resp. extrémního nesouladu“ považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že rozhodnutí, která obviněný v dovolání zmiňuje, jsou mu známa, jako i řada dalších rozhodnutí, která se uvedené problematice věnují. Nejvyšší soud je však toho názoru, že na případ obviněného nedopadají. V souvislosti s námitkami, které obviněný v dovolání uplatnil, považuje Nejvyšší soud za vhodné nejprve zmínit, že extrémní nesoulad není dovolacím důvodem vyjádřeným v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Odkaz na extrémní nesoulad jako prostředek domáhat se přezkumu napadených rozhodnutí dovolacím soudem, a to v oblasti skutkové, nikoli právní, se stal běžnou praxí. V této souvislosti lze konstatovat, že tzv. extrémní nesoulad-rozpor mezi učiněnými skutkovými jištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé je možným způsobem zásahu Nejvyšším soudem do skutkového zjištění. V předmětné trestní věci však k takové situaci nedošlo. Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší soud např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces) připustily zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl dovolací důvod naplněn, avšak za situace, kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů. Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) však konstatovaly, že uvedený zásah lze akceptovat za striktně vymezených důvodů. Zmíněné soudy v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu, stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 1601/07). V souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že „z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v „extrémním nesouladu“, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze „přepjatého formalizmu“). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna“ (srovnej usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13).
Uvedená rozhodnutí Nejvyšší soud zmiňuje záměrně, aby bylo zřejmé, za splnění jakých okolností lze dospět k závěru o možnosti přezkoumání i skutkových zjištění učiněných obecnými soudy, při uplatnění tzv. extrémního rozporu. Jak již bylo shora uvedeno, k takové situaci však v předmětné trestní věci nedošlo. Soud prvního stupně velmi podrobně rozvedl důkazy, které byly v předmětné trestní věci shromážděny, a tyto důkazy také následně hodnotil, přičemž soud druhého stupně se s jeho závěry ztotožnil, a jak bylo shora uvedeno dále na str. 4-5 svého usnesení na námitky obviněného reagoval.
V souladu s výše uvedenými skutečnostmi Nejvyšší soud shledává nutným zdůraznit, že soudy nižších stupňů provedly všechny potřebné důkazy, které hodnotily způsobem, který odpovídá ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., že o správnosti skutkových zjištění soudy nižších stupňů nevznikly žádné důvodné pochybnosti a že skutkový stav byl zjištěn v rozsahu, který byl potřebný pro vydání rozhodnutí. Taktéž je třeba konstatovat, že odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů jsou v souladu s příslušnými ustanoveními (§125 odst. 1 tr. ř. a 134 odst. 2 tr. ř.) a obsahují veškeré formální náležitosti, které by příslušná odůvodnění měla splňovat.
Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimku obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. června 2015
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu