ECLI:CZ:NS:2015:6.TDO.804.2015.1
sp. zn. 6 Tdo 804/2015-28
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. července 2015 o dovolání obviněného P. R. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 7 To 7/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 42 T 8/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný P. R. byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2014, sp. zn. 42 T 8/2014, uznán vinným trestným činem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku (bod I.) a trestným činem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil skutkem popsaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku.
Za tento trestný čin byl podle §145 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí věci. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Proti uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze podal jak státní zástupce, tak obviněný odvolání, která Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 7 To 7/2015, podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.
Obviněný P. R. podal prostřednictvím svého obhájce proti tomuto usnesení Vrchního soudu v Praze dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť je přesvědčen „že právní kvalifikace určená prvoinstančním soudem, která zůstala odvolacím soudem nezměněna (…) je nesprávná, a to zejména pokud jde o kvalifikovanou skutkovou podstatu a těžkou újmu (byť ve stádiu pokusu) ve vztahu k poškozenému J..“ Dovolatel je toho názoru, že jednání popsané pod bodem II. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně mělo být posouzeno jako prosté ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a těžké ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku. Na podporu svého tvrzení argumentuje především závěrem znaleckého posudku o velmi malé pravděpodobnosti průniku řezné rány způsobené obviněným do hloubky dostatečné k poranění krční cévy, nižší intenzitou útoku, typem použité zbraně, jakož i závěry psychologického a psychiatrického posudku. Část skutkové věci týkající se srozumění obviněného s možností působení těžké újmy na zdraví je tedy v extrémním nesouladu s výsledky dokazování, když s ohledem na výše uvedené skutečnosti nelze v předmětném jednání obviněného spatřovat ani nepřímý úmysl. Další námitka obviněného se týká nedostatečného vyjádření subjektivní stránky předmětného trestného činu, a sice úmyslu způsobit těžkou újmu na zdraví ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, když slovní vyjádření „(…) s ohledem na způsob útoku vedený na krk (…)“ s ohledem na požadavky stanovené §120 odst. 3 tr. ř. nelze považovat za dostatečné. Obviněný poukazuje na to, že ve výroku o vině chybí skutečnosti zásadního významu, kterými jsou intenzita útoku, zvolený nástroj, atd. Obviněný rovněž brojí proti nepřiměřenosti uloženého trestu, kdy žádá o jeho odklad do doby rozhodnutí o dovolání, neboť za předpokladu vyhovění podanému dovolání bude možné rozhodnout o uložení podmíněného, příp. mírnějšího trestu. Závěrem obviněný navrhuje, aby dovolací soud napadené usnesení zrušil a současně zrušil i jemu předcházející rozsudek a vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva
a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření nejprve shrnul dosavadní průběh trestního řízení a rovněž se obecně vyjádřil k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dále konstatoval, že se plně ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu o srozumění obviněného s možností způsobení těžké újmy na zdraví poškozeného J., jakož i s jeho prokázáním a odůvodněním, přičemž možný tzv. extrémní nesoulad v uvedeném případě zcela vylučuje. V souvislosti s námitkou chybějícího formálního znaku předmětného trestného činu ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně státní zástupce uvádí, že obviněným postrádaná určení místa útoku, intenzity útoku atd. jsou v popisu skutku dostatečně vyjádřena, což potvrzuje uvedením konkrétních částí skutkové věty výroku o vině obsahujících konkrétní skutečnosti. S ohledem na výše uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud odmítnul podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Rovněž obviněným navrhovaný postup podle §265o odst. 1 tr. ř. neshledává důvodným. Konečně vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud své rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ odlišného rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a ačkoliv je formálně založeno na dovolacím důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je z obsahu dovolání patrné, že obviněný měl zájem uplatnit dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. l), a proto je tato vada považována za nepodstatnou a dovolání za vyhovující obligatorním náležitostem ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 17/05).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
S ohledem na námitku obviněného týkající se existence tzv. extrémního rozporu považuje Nejvyšší soud za vhodné nejprve zmínit, že extrémní nesoulad není dovolacím důvodem vyjádřeným v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. I přes tuto skutečnost Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší soud např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces) připustil zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl dovolací důvod naplněn, avšak pouze za situace, kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů. Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) však konstatoval, že uvedený zásah lze akceptovat za striktně vymezených důvodů. Zmíněné soudy v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu , stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 1601/07). V souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že „z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v „extrémním nesouladu“, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze „přepjatého formalizmu“). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně
a logicky odůvodněna“ (srovnej usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13). V souvislosti s těmito skutečnostmi Nejvyšší soud podotýká, že odkaz na extrémní nesoulad jako prostředek domáhat se přezkumu napadených rozhodnutí dovolacím soudem, a to v oblasti skutkové, nikoli právní, se stal běžnou praxí. Přestože, jak již bylo řečeno, Nejvyšší soud připouští, že je oprávněn zasáhnout do skutkového zjištění v případě extrémního nesouladu, v předmětné trestní věci však takovýto extrémní rozpor shledán nebyl.
Ve stručnosti, s odkazem na shora vymezený obsah podaného dovolání, zejména námitku extrémního rozporu, Nejvyšší soud nad rámec připomíná, že trestného činu těžkého ublížení na zdraví se podle §145 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten , kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví .
Podle §122 odst. 2 tr. zákoníku platí, že těžkou újmou na zdraví se rozumí jen vážná porucha zdraví nebo jiné vážné onemocnění . Za těchto podmínek je těžkou újmou na zdraví:
a) zmrzačení,
b) ztráta nebo podstatné snížení pracovní způsobilosti,
c) ochromení údu,
d) ztráta nebo podstatné oslabení funkce smyslového ústrojí,
e) poškození důležitého orgánu,
f) zohyzdění,
g) vyvolání potratu nebo usmrcení plodu,
h) mučivé útrapy, nebo
i) delší dobu trvající porucha zdraví .
Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku].
Zavinění je vybudováno na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele, tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož
i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah.
Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákona předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákona jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech.
V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem,
u nepřímého úmyslu byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný
[k uvedené problematice subjektivní stránky (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 221, 222)].
Za pokus trestného činu lze považovat dle §21 odst. 1 tr. zákoníku jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo . Pachatel tedy svým úmyslným jednáním při pokusu již bezprostředně směřoval k spáchání trestného činu, ale k jeho dokonání nedošlo jen pro nějakou překážku nebo nějakou jinou okolnost, která pachateli zabránila v dokonání a byla zpravidla nezávislá na jeho vůli.
Podle názoru Nejvyššího soudu bylo v předmětné trestní věci prokázáno, že obviněný zaútočil na poškozeného J. poté, co tento úspěšně zamezil pokračování ve fyzickém útoku obviněného na dalšího poškozeného, a to úchopem zezadu levou rukou kolem hrudníku, zatímco pravou rukou řízl poškozeného střední silou zavíracím nožem do oblasti krku, čímž mu způsobil řeznou ránu v délce 12 cm. Jak bylo prokázáno také znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, útok byl veden na krk, a mohlo tak dojít k poranění velké krční cévy, tj. krční tepny nebo hrdelní žíly, což by bezprostředně ohrozilo život poškozeného J. prudkým krvácením, popř. vzduchovou embolií.
Nejvyšší soud poznamenává, že na formu zavinění pachatele, při absenci jeho doznání, je nezbytné usuzovat z toho, jak se tato vnitřní složka projevila v jeho jednání navenek. Z toho pohledu jsou pro náležité posouzení věci rozhodná zejména zjištění o intenzitě útoku a způsobu jeho vedení (tj. jeho směřování proti určitým částem lidského těla, jeho intenzita, opakovanost, použití nástrojů atd.), o předvídatelnosti možných následků takového jednání pro osobní zkušenosti pachatele, případně zjištění o jeho zvláštní vybavenosti v daném směru (znalosti bojových umění či obdobných aktivit), ale také vnímaní daného stavu ze strany poškozeného. Právě s přihlédnutím k těmto všem faktorům, které se při spáchání konkrétně posuzovaného útoku projevily, resp. byly způsobilé se projevit, je třeba také odvíjet úvahy významné pro právní posouzení skutku (tzn. v případě pokusu trestného činu stran reálné možnosti vzniku následku požadovaného jako znak jeho objektivní stránky a k němu se vážící zákonem upravené formy zavinění, tj. úmyslu). Jestliže bylo, s odkazem na výše popsanou analýzu, pouze na vůli obviněného, jakým způsobem a jakou intenzitou zaútočí proti poškozenému, pak způsob provedení útoku, a to zejména útok obviněného nožem do oblasti krku poté, co poškozený J. odcházel z místa činu a byl k obviněnému otočen zády, jednoznačně prokazuje přinejmenším srozumění obviněného s následkem ve formě možného těžkého ublížení na zdraví poškozeného.
Pro úplnost dovolací soud dále konstatuje s odkazem na ustálenou judikaturu, zejména pak přiměřeně na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2008, sp. zn. 6 Tdo 39/2008, že závěr o tom, zda tu je zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě, je závěrem právním. Tento závěr o subjektivních znacích trestného činu se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dokazovat jen nepřímo, z okolností objektivní povahy, ze kterých se dá podle zásad správného myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem.
V daných souvislostech také nelze opomenout, že každý skutek spáchaný obviněným má být zásadně posouzen podle všech zákonných ustanovení, která na něj dopadají, neboť jen tak lze plně vystihnout jeho povahu a závažnost. Hlavním objektem ochrany společnosti před spácháním trestného činu těžkého ublížení na zdraví je zájem na lidském zdraví, tj. na řádné funkci všech orgánů, které jsou potřebné k obvyklé činnosti člověka. Z výše uvedených skutkových okolností je zřetelné, že prokazují vědomí (úmysl) obviněného o závažnosti jeho útoku a zejména jeho srozumění s možností poškozeného způsobit těžkou újmu na zdraví (ve stadiu pokusu).
V souladu s výše uvedenými skutečnostmi Nejvyšší soud shledává nutným zdůraznit, že soudy nižších stupňů provedly všechny potřebné důkazy, které hodnotily způsobem, který odpovídá ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., že o správnosti skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů nevznikly žádné důvodné pochybnosti a že skutkový stav byl zjištěn v rozsahu, který byl potřebný pro vydání rozhodnutí. Taktéž je třeba konstatovat, že odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů jsou v souladu s příslušnými zákonnými ustanoveními (§125 odst. 1 tr. ř. a 134 odst. 2 tr. ř.) a obsahují veškeré formální náležitosti, které by příslušná odůvodnění měla zahrnovat.
To, že se obviněný snaží prostřednictvím skutkových námitek dosáhnout změny skutkového zjištění a až následně právní kvalifikace, a že tudíž tyto námitky nejsou právně relevantním důvodem dovolání, vyplývá např. z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
V souvislosti s námitkou týkající se nedostatečného vyjádření subjektivní stránky předmětného trestného činu lze uvést, že tato námitka sice odpovídá uplatněnému důvodu dovolání, avšak Nejvyšší soud ji shledal zjevně neopodstatněnou.
Podle §120 odst. 3 tr. ř. výrok, jímž se obžalovaný uznává vinným, nebo jímž se obžaloby zprošťuje, musí přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením, zda jde o zločin nebo přečin, a místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu.
Pokud jde o znaky subjektivní stránky trestného činu, je třeba ve skutkové větě vyjádřit ty, které jsou důležité z hlediska příslušné skutkové podstaty žalovaného trestného činu. Jak již bylo řečeno výše, na formu zavinění pachatele je nezbytné, při absenci jeho doznání, usuzovat z toho, jak se tato vnitřní složka projevila v jeho jednání navenek.
Z toho pohledu jsou pro náležité posouzení věci rozhodná zejména zjištění o intenzitě útoku a způsobu jeho vedení (tj. jeho směřování proti určitým částem lidského těla, jeho intenzita, opakovanost, použití nástrojů atd.).
Pakliže je v dovolání namítáno, že úmysl obviněného způsobit poškozenému J. těžkou újmu na zdraví je ve skutkové větě výroku o vině vyjádřen pouze způsobem útoku, je Nejvyšší soud nucen vyslovit s tímto tvrzením svůj nesouhlas. Mimo způsobu útoku je také třeba poukázat na celou řadu dalších znaků uvedených ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, které v souladu s konstatováním vztahujícím se k subjektivní stránce trestného činu ublížení na zdraví uvedeným shora vyjadřují úmysl obviněného spáchat předmětný trestný čin, a z toho důvodu nelze považovat tuto námitku obviněného za opodstatněnou. Znaky uvedenými ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně vyjadřujícími subjektivní stránku konkrétního trestného činu jsou např. fyzické napadení poškozeného P. předcházející předmětnému trestnému činu, které bylo ukončeno také v důsledku zásahu poškozeného J.; útok vedený zezadu v situaci, kdy obviněný již místo činu opouštěl; použití zbraně – nože; říznutí provedené střední silou; řezná rána v délce 12 cm; atd.
K námitce nepřiměřeně přísného trestu, který obviněný zpochybňuje prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., musí Nejvyšší soud konstatovat, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jak také obviněný sám připouští, jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až 34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (srovnej rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Veškerá argumentace obviněného spočívá pouze v tom, že soudu druhého stupně vytýká nedostatečné zohlednění skutečností, které vyznívají ve prospěch obviněného. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je ale patrné, že soud prvního stupně při stanovení výše a druhu trestu zohlednil skutečnosti, na které obviněný v dovolání poukazuje, což také reflektuje skutečnost, že obviněnému byl uložen trest na samotné spodní hranici trestní sazby. Nejvyšší soud rovněž potvrzuje, že zde uvedený trest není trestem uloženým mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným, a že uložený trest odnětí svobody jako nepodmíněný není druhem trestu, který zákon nepřipouští v případě odsouzení pro trestný čin podle §145 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.
Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř. S ohledem na způsob rozhodnutí Nejvyšším soudem, stalo se bezpředmětným rozhodovat o návrhu obviněného na odklad výkonu rozhodnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. července 2015
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu