ECLI:CZ:NS:2015:7.TDO.1608.2014.1
sp. zn. 7 Tdo 1608/2014-95
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 25. února 2015 v neveřejném zasedání, o dovoláních obviněných L. M. , a M. Z. , proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 4 To 20/2014, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 30 T 1/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. M. odmítá .
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. Z. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 3. 2014, sp. zn. 30 T 1/2014, byli obvinění Ing. J. B., L. M. a M. Z. uznáni vinnými jednak zvlášť závažným zločinem vraždy podle §140 odst. 2, 3 písm. a), j) tr. zákoníku, jednak zločinem omezování osobní svobody podle §171 odst. 1, 2, 3 písm. a) tr. zákoníku, a jednak přečinem nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku, vše ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Obvinění Ing. J. B. a L. M. dále také přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Za to byli odsouzeni, obviněný Ing. J. B. podle §140 odst. 3 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1, §54 odst. 2 tr. zákoníku k úhrnnému výjimečnému trestu odnětí svobody v trvání 27 let. Podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku byl pro účely výkonu tohoto trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Obviněný L. M. byl odsouzen podle §140 odst. 3 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1, §54 odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku, k úhrnnému výjimečnému trestu odnětí svobody na doživotí, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou s tím, že se podle §54 odst. 4 tr. zákoníku doba výkonu trestu ve věznici se zvýšenou ostrahou pro účely podmíněného propuštění do doby výkonu trestu nezapočítává. Obviněný M. Z. byl odsouzen podle §140 odst. 3 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1, §54 odst. 2 tr. zákoníku, k úhrnnému výjimečnému trestu odnětí svobody v trvání 30 let. Podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku byl pro účely trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 1, odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.
Obvinění se trestných činů dopustili tím, že „na základě společné předchozí úvahy vycházející z informace obžalovaného M. Z., podle níž měli poškození manželé Z. M., a J. M., disponovat značnými finančními prostředky dosahujícími do výše až několika milionů Kč, a na to navazující dohody, kterou všichni tři obžalovaní uzavřeli během schůzky uskutečněné dne 17. 2. 2013 v B., při níž se mimo vzájemného rozdělení úloh týkajících se přípravy a provedení níže popsaného skutku shodli také na tom, že bude nezbytné z důvodu zabránění jejich vyzrazení coby pachatelů po provedení přepadení a zmocnění se finančních prostředků oba poškozené usmrtit zastřelením,
po realizaci přípravných aktivit, které proběhly v období od 22. 2. 2013 do 28. 2. 2013 a které, mimo obstarání kovových pout obžalovaným Ing. J. B., jakož i paralyzéru, mobilních telefonů, včetně SIM karet a lepicích pásek obžalovaným M. Z., tedy věcí sloužících pro překonání odporu poškozených, znehybnění jejich končetin a vzájemnou komunikaci obžalovaných během páchání skutku, spočívaly také v tom, že obžalovaný M. Z. na základě konzultací s obžalovaným Ing. J. B. nejprve vytipoval a dne 23. 2. 2013 najal řadovou garáž č. …, nacházející se v O. – S. O., v ulici N. B., v níž obžalovaný L. M. dne 25. 2. 2013 odstranil část betonové podlahy a vykopal jámu o délce 260 cm, šířce 95 cm a hloubce 145 cm, určenou pro uložení těl, následně obžalovaní M. Z. a L. M. zakoupili a v najaté garáži uskladnili 6 kusů papírových pytlů obsahujících po 40 kilogramech suché betonové směsi určené k úpravě podlahy po zasypání uvedené jámy a dále 6 kusů dóz obsahujících po 1 kilogramu hydroxidu sodného, určeného ke znesnadnění identifikace těl v jámě uložených s tím, že obžalovaný Ing. J. B., aniž by kdokoliv z obžalovaných byl držitelem zbrojního průkazu, neznámým způsobem opatřil pistoli tovární značky FN, ráže 7,65 mm, včetně zásobníku a 10 nábojů tovární značky Sellier & Bellot, určenou k zastřelení poškozených, načež
dne 28. 2. 2013, v době kolem 17:40 hodin, v B. – S. B., na ulici S. K. N. č.p. …, ve shodě s původní dohodou, obžalovaný M. Z. pod záminkou obchodní schůzky vylákal poškozeného Z. M. do garáže samostatně stojící na posledně uvedené adrese, užívané tehdy obžalovaným M. Z., přičemž jakmile poškozený na místo dorazil svým osobním motorovým vozidlem tovární značky Renault Laguna Combi, RZ: …, byl v prostoru garáže fyzicky napaden obžalovanými Ing. J. B. a L. M., kteří jej za pomoci paralyzéru povalili na zem, pouty a lepicí páskou mu spoutali horní i dolní končetiny a rovněž tak mu přelepili ústa kobercovou páskou a po odcizení mobilního telefonu značky iPhone v hodnotě 13.610 Kč i startovací karty v hodnotě 4.104 Kč jej naložili do zavazadlového prostoru vozidla Renault Laguna Combi a s tímto vozidlem, řízeným obžalovaným L. M., za doprovodu osobního motorového vozidla tovární značky Škoda Superb, RZ: …, jehož osádku tvořil jako řidič obžalovaný Ing. J. B. a jako spolujezdec obžalovaný M. Z., převezli poškozeného Z. M. do garáže v O. – S. O., na ulici N. B., kde výše uvedenou pistolí značky FN z bezprostřední blízkosti vystřelili proti pravé spánkové krajině hlavy poškozeného, čímž mu způsobili průstřel dutiny lební se vznikem dilacerace mozku a zlomenin lebky s krvácením do mozkových komor a pod tvrdou mozkovou plenu, včetně zhmoždění Varolova mostu, tedy poranění, v jejichž důsledku poškozený Z. M. na místě samém zemřel,
ihned poté se navrátili do B., a zatímco obžalovaný M. Z. vyčkával v restauraci U Kanárků, obžalovaní Ing. J. B. a L. M. pokračovali ve vozidle poškozeného do místa jeho trvalého bydliště, nacházejícího se v B. – P., na ulici N. č. p. …, kde přesně nezjištěným způsobem, po otevření vstupních dveří, ve snaze nalézt zde předpokládané finanční prostředky, vnikli do rodinného domu poškozených, a protože se v něm v tuto dobu nacházela poškozená J. M., jmenovanou rovněž fyzicky napadli, za pomoci lepicí pásky spoutali její horní a dolní končetiny a rovněž tak ústa přelepili lepicí páskou, následně prohledali rodinný dům a odcizili z něj finanční hotovost ve výši přesahující nejméně 230.000 Kč, deník poškozeného se záznamy o finančních půjčkách poskytnutých druhým osobám, dále stolní počítač v hodnotě 7.200 Kč a HDD recorder ke kamerovému systému v hodnotě 9.600 Kč, načež poškozenou naložili do zavazadlového prostoru vozidla Renault Laguna, a s tímto vozidlem, řízeným obžalovaným L. M., za doprovodu osobního motorového vozidla tovární značky Škoda Superb, jehož osádku tvořil jako řidič obžalovaný Ing. J. B. a jako spolujezdec obžalovaný M. Z., jmenovanou rovněž převezli do garáže v O. – S. O., na ulici N. B., kde výše uvedenou pistolí značky FN vystřelili z bezprostřední blízkosti proti levé spánkové krajině hlavy poškozené, čímž jí způsobili průstřel dutiny lební se vznikem zlomenin lebky a rozhmoždění mozku, tedy poranění, v jejichž důsledku poškozená J. M. na místě samém zemřela s tím, že
po zastřelení poškozených jejich těla uložili do připraveného výkopu, tento obžalovaní L. M. a M. Z. zasypali zeminou, bezprostředně poté prostor garáže uzamkli, obžalovaní Ing. J. B. a L. M. vozidlo poškozených zaparkovali u jejich rodinného domu a v garáži obžalovaného M. Z. v B. – S. B. si pak rozdělili odcizené finanční prostředky, které použili pro vlastní potřebu“.
Proti tomuto rozhodnutí podali všichni obvinění odvolání, která Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 4 To 20/2014, podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.
II.
Proti rozhodnutí soudu II. stupně podali řádně a včas dovolání obvinění L. M. a M. Z.. Obviněný L. M. podal dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g), odst. 2 tr. ř. Uvedl, že si je vědom skutečnosti, že se v rámci uplatněných dovolacích důvodů nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, přesto však pokládá za nutné poukázat na to, že soudy dospěly k nesprávným skutkovým zjištěním v důsledku nesprávného hodnocení důkazů. Uvedl, že u veřejného zasedání doplnil svou výpověď o podstatné informace týkající se projednávaného případu, podle něj jim však nebyla ze strany vrchního soudu věnována dostatečná pozornost. Zabývá se okolnostmi usmrcení poškozených, a ze střelných kanálů podle něj vyplývá, že každý z poškozených byl usmrcen jinou osobou. Obviněný Ing. J. B., že je pravák a vysoké postavy, proto směřuje střelný kanál v případě poškozeného dolů a dopředu, kdežto obviněný M. Z. je malého vzrůstu a proto střelný kanál v případě poškozené směřuje mírně nahoru a dozadu. Odvolací soud se podle obviněného touto skutečností vůbec nezabýval a hodnotil jeho výpověď jako nejméně věrohodnou. Obviněný L. M. dále namítá, že soudy neuvěřily jeho tvrzení, že se plánování trestné činnosti neúčastnil, dostal se k ní jen zcela náhodou a podílel se na ní pouze ze strachu o svůj život. V této souvislosti popisuje svou verzi průběhu skutku a kategoricky popírá, že by se plánování vraždy účastnil. Má za to, že se jeho účast na plánování vraždy nepodařilo prokázat. Přitom otázka účasti nebo neúčasti na plánování vraždy je podle něj zásadní pro posouzení jeho role v celém případu. K prokázání této skutečnosti, že v průběhu celého trestního stíhání navrhoval vyšetření všech obviněných na polygrafu, ale tento návrh byl zamítnut. Bez provedení těchto důkazů, a bez dostatečného vypořádání se s jím tvrzenými skutečnostmi, nemohou být podle něj správná ani skutková zjištění soudů. Opakuje, že soudy dospěly na základě provedeného dokazování k nesprávným skutkovým zjištěním v důsledku nesprávného hodnocení důkazů. Nesouhlasí se závěrem soudů, že se jednání dopustil ve spolupachatelství, neboť u něj není možné hovořit o sledování společného cíle s dalšími obviněnými, trestnou činnost s nimi neplánoval a s jejich úmyslem nebyl od počátku srozuměn. Cíl obviněných, že mu byl znám až po usmrcení poškozeného a jeho jednání mělo spíše povahu „živého nástroje“ v rukou nepřímých pachatelů.
V další části mimořádného opravného prostředku se obviněný L. M. zabývá otázkou zákonnosti uloženého výjimečného trestu odnětí svobody na doživotí. Nesouhlasí se stanoviskem soudů, že v jeho případě byly naplněny podmínky §54 odst. 3 tr. zákoníku pro uložení tohoto výjimečného trestu. Pokud jde o splnění podmínky podle §54 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku obviněný uvedl, že u znaku zvlášť zavrženíhodného způsobu provedení, nebyla podle něj naplněna podmínka vyšší míry surovosti, zákeřnosti, zvláštní lsti nebo brutality či zvrhlosti, neboť k usmrcení obou poškozených došlo rychle, nebyli vystaveni mučení ani brutálnímu zacházení, byla použita střelná zbraň, kdy po jednom výstřelu nastala okamžitá smrt. Způsob provedení činu nelze podle obviněného označit za zvlášť zavrženíhodný. Soudy ve svém rozhodování nesprávně vycházely také z existence zvlášť zavrženíhodné pohnutky činu v podobě získání majetkového prospěchu, protože tento znak již je obsažen v právní kvalifikaci činu podle §140 odst. 3 písm. j) tr. zákoníku a tento znak nelze podle obviněného být přičítán k tíži znovu z hlediska naplnění podmínek podle §54 odst. 3 tr. zákoníku. Soudy tak porušily zásadu zákazu dvojího přičítání. Totéž podle obviněného platí u zvlášť těžkého a těžko napravitelného následku, když fatální následky trestného činu vraždy jsou obsaženy již v základní skutkové podstatě a nelze k nim opětovně přihlížet i z hlediska naplnění podmínek podle §54 odst. 3 tr. zákoníku. Soudy shledaly splnění této podmínky také v tom, že došlo k usmrcení dvou osob, ale rovněž tato skutečnost je již součástí kvalifikované skutkové podstaty podle §140 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a nelze k ní opětovně přihlížet při posuzování podmínek podle §54 odst. 3 tr. zákoníku. Podle obviněného nebyla splněna ani druhá alternativní podmínka §54 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. V tomto směru se obviněný ztotožňuje se závěrem vrchního soudu, který shledal nesplněnou podmínku, že není naděje na nápravu pachatele. Namítá však, že není splněna ani podmínka spočívající v požadavku účinné ochrany společnosti, neboť se sice v minulosti dopouštěl trestné činnosti, ale posledních 5 let od posledního propuštění na svobodu zcela zásadně změnil život, žil ve společné domácnosti s dlouholetou družkou, vychovával s ní 3 děti, prokázal, že se dokáže začlenit do společnosti, navíc od počátku uváděl, že jeho účast na skutkovém ději byla náhodná, z velké části vynucená. V žádném případě se tak podle něj nejedná o vystupňování jeho předchozí trestní minulosti. Nebyly tak podle něj splněny podmínky podle §54 odst. 3 tr. zákoníku a vzhledem k tomu nebyly splněny ani podmínky pro další zpřísnění trestu podle §54 odst. 4 tr. zákoníku.
Obviněný L. M. proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí v jiném složení senátu.
Obviněný M. Z. opírá svůj mimořádný opravný prostředek o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Je si rovněž vědom toho, že na základě tohoto důvodu dovolání nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu, ale poukazuje na judikaturu Ústavního soudu zabývající se nepřípustně restriktivním výkladem tohoto důvodu dovolání Nejvyšším soudem. Obviněný M. Z. je přesvědčen, že v jeho případě došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku zapříčiněnému nesprávným skutkovým zjištěním ze strany odvolacího soudu, ve spojení s nesprávnými skutkovými zjištěními soudu I. stupně, neboť skutek tak, jak je popsán v odsuzujícím rozsudku, nebyl podle něj prokázán. Namítá, že závěry soudů týkající se naplnění subjektivní stránky trestného činu vycházejí z nesprávných skutkových zjištění soudů. Soudy údajně pochybily, pokud shledaly, že jeho úmysl od počátku směřoval k usmrcení obou poškozených, když podle něj směřoval ke spáchání jiného trestného činu, a to loupežného přepadení, čímž se od počátku hájil. Podle názoru obviněného soudy postavily tyto závěry na skutečnostech, které neprokazují nade vší pochybnost, že se skutečně dopustil žalovaného zločinu. Podle něj nepřihlédly k významným skutečnostem, které po celou dobu trestního řízení namítal, a dospěly k nepodloženému skutkovému zjištění ohledně tvrzené dohody všech obviněných o nezbytnosti usmrcení poškozených. Pokud se jedná o samotné vady provedeného dokazování, odkázal obviněný na své odvolání, v němž jsou zásadní námitky uvedeny. Nesouhlasí také se závěry soudů ohledně spolupachatelství, které mělo být naplněno společným jednáním směřujícím ke spáchání zvlášť závažného zločinu vraždy, protože on sám se domluvil se spoluobviněnými pouze na loupežném přepadení a nikoli na vraždě. Nebylo tedy podle něj nade vší pochybnost prokázáno, že svým jednáním směřoval k dokonání zvlášť závažného zločinu vraždy. V souvislosti s tím obviněný nesouhlasí se závěry soudů o věrohodnosti výpovědi obviněného Ing. J. B., jehož výpověď ho měla usvědčovat ze spáchání uvedeného zločinu. Poukázal v této souvislosti na výpověď tohoto obviněného, kterou považuje za vypočítavou, plnou rozporů a nelze ji podle něj rozhodně považovat za důvěryhodnou. Má za to, že soudy neposuzovaly výpovědi jednotlivých obviněných podle stejných kritérií, když výpověď obviněného Ing. J. B. neodůvodněně favorizovaly. Upozornil na to, že tento obviněný byl vyslechnut až měsíc poté, co byli vyslechnuti další dva obvinění, mohl se tak lépe zorientovat ve výpovědích a získat pro sebe lepší postavení v rámci trestního řízení. Pokud by soudy vycházely ze všech ostatních provedených důkazů, musely by podle obviněného M. Z. dojít k závěru, že on se podílel toliko na provedení loupežného přepadení, k tomu směřovala i jeho činnost spočívající v zajištění prostředků pro omezení osobní svobody poškozených, a zajistil garáž, kde měl být umístěn poškozený za účelem získání informací. Obviněný dále popisuje svou verzi průběhu skutkového děje, opakuje, že vše mělo směřovat k loupežnému přepadení, v němž on sám měl podle dohody sehrát roli oběti. To že nakonec došlo k odklonu od tohoto plánu, podle něj nedokazuje, že původním záměrem všech bylo spáchání vraždy. Soudy podle něj také pochybily, pokud na záměr spáchat zločin vraždy, usuzovaly rovněž z nakoupeného materiálu jako louh a beton, a nevypořádaly se se skutečností, že tento materiál nebyl v průběhu jednání použit, což podle názoru obviněného svědčí spíše pro závěr, že byl nakoupen pouze za účelem zastrašení poškozeného, tedy v souladu s původní domluvou obviněných, v rámci níž se nepočítalo s usmrcením poškozených. I pokud jde o provedení samotného výkopu, že soud pochybil, když vycházel z výpovědi obviněného L. M., kterou ale celkově shledal nevěrohodnou, přičemž není podle obviněného zřejmé, proč právě této části výpovědi uvěřil. Uvedl, že jsou to právě výpovědi spoluobviněných, které ho mají usvědčovat, že jeho jednání bylo od počátku kryto společným úmyslem a cílem usmrtit poškozené, ale z provedeného dokazování nevyplývá jeho participace na samotné vraždě. Výpovědi spoluobviněných však považuje za natolik nedůvěryhodné a rozporuplné, že k nim podle něj není možné přihlížet a za použití zásady „in dubio pro reo“ nemůže být uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu vraždy ve formě spolupachatelství. Souhrnně tak odvolacímu soudu vytýká, že se s uvedenými námitkami nevypořádal a neposoudil důvodnost těchto námitek zpochybňujících skutková zjištění nalézacího soudu. Nedošlo tak podle něj k řádnému přezkoumání závěrů ohledně skutkových zjištění a nelze proto učinit ani závěr o správnosti právního posouzení skutku. Obviněný M. Z. tedy uzavřel, že napadené usnesení odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, neboť vychází ze skutkových zjištění, která jsou podle něj nejen zjevně nesprávná, ale jejich správnost ani nebyla odvolacím soudem řádně prokázána. Zejména nebyla dostatečně zjištěna subjektivní stránka trestného činu a jeho úmysl nebyl prokázán nade vší pochybnost.
Obviněný M. Z. proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a vrátil věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Pokud jde o dovolání obviněného L. M. , státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k jeho dovolání uvedl, že obviněný v zásadě opakuje svou dosavadní obhajobu v oblasti skutkové i v oblasti uložení výjimečné sankce, a nesouhlasí s jeho námitkou, že se vrchní soud jeho odvoláním zabýval povrchně. Uvedl, že účelem dovolacího řízení není realizovat další komplexní přezkum trestní věci, jaký provedl již soud druhého stupně na základě odvolání. Podle státního zástupce argumentace obviněného k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se víceméně omezuje na námitky v tom smyslu, že soudy dospěly k nesprávným skutkovým závěrům, protože chybně hodnotily provedené důkazy, když neuvěřily jeho verzi. Podle státního zástupce však soudy postupovaly důsledně v souladu s požadavky zakotvenými v ustanoveních §2 odst. 5, 6 tr. ř. Ani námitky obviněného zpochybňující jeho spolupachatelský podíl nelze podle něj podřadit pod uplatněný dovolací důvod. Státní zástupce nesouhlasí ani s námitkami obviněného, jimiž zpochybňuje naplnění kumulativně stanovených podmínek pro uložení doživotního trestu odnětí svobody, jak jsou vymezeny v §54 odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku. Souhlasí se závěry nalézacího soudu, že čin byl spáchán zvlášť zavrženíhodným způsobem, za užití zákeřné lsti, jíž se zmocnili nejprve poškozeného a poté se zcela bezohledně jeho automobilem vydali do jeho domu, aby se tam za užití násilí zmocnili i jeho manželky, odvezli ji na místo vraždy a tam ji chladnokrevně popravili stejně jako předtím jejího manžela. Tato podmínka tedy podle něj nepochybně naplněna byla, takže již není nezbytné naplnění dalších alternativ uvedených v §54 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Pokud soud prvního stupně důvodně shledal i naplnění podmínky zvlášť zavrženíhodné pohnutky spočívající v majetkovém zisku pachatelů za cenu usmrcení dvou obětí, tato není, jak se obviněný mylně domnívá, součástí znaků skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odst. 2, 3 písm. a), j) tr. zákoníku, takže mu nemohla být přičtena dvakrát. Státní zástupce ale přisvědčil námitce obviněného L. M., pokud jde o naplnění podmínky spočívající ve způsobení zvlášť těžkého a těžko napravitelného následku. Nalézací soud ji opírá o skutečnost, že byly usmrceny dvě osoby a nastal následek fatální, neodčinitelný a nenapravitelný. Okolnost způsobení fatálního, neodčinitelného a nenapravitelného následku je ale vlastní každému dokonanému zločinu vraždy, takže sama o sobě by k naplnění této podmínky nepostačovala. Jestliže v této souvislosti nalézací soud akcentuje, že byli usmrceni dva lidé, pak lze podle státního zástupce přisvědčit námitce obviněného, že tato okolnost byla obviněnému přičtena dvakrát, neboť je současně znakem skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. V této souvislosti poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1250/12. Podle státního zástupce však toto pochybení nalézacího soudu nemá vliv na správnost uložení výjimečného trestu odnětí svobody na doživotí, s ohledem na naplnění řady dalších podmínek uvedených v §54 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Naplnění podmínek podle §54 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, spočívající v požadavku účinné ochrany společnosti a obzvlášť ztížené možnosti nápravy obviněného, pak byly podle státního zástupce naplněny a závěry nalézacího soudu jsou podle něj správné a důvodné.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného L. M. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Pokud jde o dovolání obviněného M. Z. , státní zástupce uvedl, že jeho námitky jsou opakováním jeho dosavadní obhajoby a téměř výlučně směřují do oblasti skutkových zjištění. Míří také do oblasti procesního práva, když vytýká soudu druhého stupně nedostatečný, resp. neprovedený, přezkum rozhodnutí soudu prvního stupně z hlediska námitek uvedených v jeho odvolání. Z rozhodnutí odvolacího soudu je podle státního zástupce zřejmé, že se odvoláním obviněného zabýval, rozhodnutí soudu prvního stupně akceptoval a neshledal důvody pro to, aby do něho jakkoli zasahoval. Podle státního zástupce obviněný uplatnil námitky proti správnosti skutkových závěrů, protože soudy podle něj chybně hodnotily provedené důkazy. Takovými námitkami však pouze brojí proti tomu, že soudy nepřistoupily na jeho obhajobu a nepřijaly jeho výklad události. Pokud obviněný zpochybňuje svůj spolupachatelský podíl na trestném jednání, nevychází podle státního zástupce ze soudem stabilizovaného skutkového stavu, nýbrž z alternativních, pro něho příznivějších skutkových východisek, jež tvoří podstatu jeho obhajoby. Takové námitky však nevyhovují definici dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
a neodpovídají žádnému ze zákonných dovolacích důvodů.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného M. Z. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné.
III.
Obvinění tedy v dovolání shodně uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obviněný L. M. s ohledem na jemu uložený trest odnětí svobody na doživotí také dovolací důvod podle §265b odst. 2 tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud především shledal, že oba obvinění ve svých dovoláních uplatnili námitky, jimiž se zabýval a vypořádal se s nimi již soud II. stupně. Obvinění v dovolání jako mimořádném opravném prostředku, uplatnili obdobné námitky jako ve svých odvoláních, přičemž shodné námitky byly součástí jejich obhajoby od počátku trestního stíhání a vypořádal se s nimi již také soud I. stupně.
Pokud jde o dovolání obviněného M. Z. je zřejmé, že jeho námitky uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají. Toho si je ostatně sám vědom, když v úvodu dovolání poukazuje na nálezy Ústavního soudu o restriktivním výkladu tohoto důvodu dovolání Nejvyšším soudem a na nutnost přihlížet i k vadám založeným na zpochybnění skutkového stavu. Nutno však podotknout, že v tomto směru je praxe Nejvyššího soudu již dlouhodobě v souladu s uvedenými nálezy Ústavního soudu (viz výklad k extrémnímu nesouladu níže).
Obviněný M. Z. ve svém dovolání setrvává na své verzi obhajoby, že s obviněnými neplánoval vraždu, ale pouze loupežné přepadení. Podstatou jeho námitek je především přesvědčení, že skutek, jak je popsán v odsuzujícím rozsudku, nebyl prokázán a soudy k daným skutkovým zjištěním dospěly v důsledku nesprávného hodnocení důkazů. Závěry soudů, ať se již týkají jeho subjektivní stránky (kterou ve vztahu k zločinu vraždy popírá), nebo jeho zapojení a role na společném jednání spolupachatelů, byly podle něj založeny na skutečnostech, které nade vší pochybnost neprokazují, že by se on dopustil žalovaného skutku. Obviněný podrobně rozebírá zejména výpověď obviněného Ing. J. B. a považuje ji za vypočítavou a nedůvěryhodnou. Soudům vytýká, že takovou výpověď při svém hodnocení favorizovaly a bagatelizovaly rozpory v ní. Pokud by podle obviněného vycházely ze všech ostatních důkazů, musely by dojít k závěru, že on od počátku plánoval a podílel se pouze na provedení loupežného přepadení a nikoli na zločinu vraždy. Obviněný v této souvislosti popisuje svou verzi průběhu skutkového děje s tím, že veškeré jeho aktivity směřovaly k provedení loupežného přepadení a proto soudy věc nesprávně posoudily. Namítá dále, že odvolací soud neprovedl dostatečný přezkum rozhodnutí soudu I. stupně, když se s jeho závěry ztotožnil, a podle jeho názoru důkazní situace byla tak nejednoznačná, že měla být aplikována zásada „in dubio pro reo“.
Takto uplatněné dovolací námitky, jimiž obviněný M. Z. deklaruje naplnění důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., směřují ale výhradně do oblasti skutkové a procesní, a to včetně námitek obviněného týkajících se jeho úmyslu a spolupachatelství na zločinu vraždy, které obecně sice mají povahu námitek hmotně právních, ale pouze v případě, že vychází ze skutkových zjištění soudů. Tak tomu ale není v tomto případě, neboť obviněný na základě své, soudy odmítnuté verze průběhu skutkového děje, namítá neprokázání těchto znaků. Obviněný tak soudům vytýká pouze pochybení při provádění důkazního řízení, nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění, přitom současně prosazuje vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci s tím, že jeho jednání, a zejména výpovědi jeho a spoluobviněných, měly být soudy jinak hodnoceny. Výlučně z uvedených skutkových a procesních výhrad vyvozuje, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry soudů a užitou právní kvalifikací, ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností. Neuvedl tak žádné hmotně právní argumenty.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován v porušení pravidel trestního řízení. Pokud jde o údajné porušení zásady „in dubio pro reo“, Nejvyšší soud např. již v usnesení ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, konstatoval: „Námitka porušení zásady „in dubio pro reo“ je námitkou procesně právní, přičemž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami procesně právního charakteru. Dovolání, které se opírá o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva a nikoliv z hlediska procesních předpisů.“
Výše uvedené námitky obviněného M. Z. tedy pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze. Z obsahu dovolání je zřejmé, že obviněný všemi uvedenými argumenty usiluje o změnu skutkových zjištění ve svůj prospěch, přičemž pomíjí, že soudy se jeho námitkami zabývaly a na základě provedeného dokazování jeho obhajobu považovaly za vyvrácenou.
Při posuzování, zda je důvodné tvrzení obviněného o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětných skutků, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný M. Z., musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však obecně není v dovolacím řízení možný, protože Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů I. a II. stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními soudů. V takovém případě je výjimečný zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění nižších soudů nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu obviněného na spravedlivý proces. Tzv. extrémní rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
V posuzovaném případě ale Nejvyšší soud nezjistil žádný, natož extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Ostravě, která se stala také podkladem napadeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci, a provedenými důkazy. Soudy obou stupňů si byly vědomy důkazní situace (námitky obviněného jsou shodné od počátku trestního stíhání), z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, že hodnotily důkazy relevantní pro rozhodnutí v souladu s procesními předpisy, a mezi řádně provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními, a hmotně právními závěry soudů, je zjevná logická návaznost. Soudům proto nelze vytýkat svévoli při hodnocení důkazů. Uvádí-li za této situace obviněný M. Z. v dovolání námitky směřující ke zpochybnění skutkových závěrů uvedených ve výroku o vině rozsudku soudu I. stupně, a pouze z toho vyvozuje vadnost právního posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní. Z odůvodnění napadených rozhodnutí i obsahu spisu je zřejmé, že soudy provedly dokazování v potřebném rozsahu, poté všechny ve věci řádně provedené důkazy posuzovaly v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. jak samostatně, tak i ve vzájemné souvislosti, a proto Nejvyšší soud považuje dokazování za provedené v souladu se zásadami vymezenými v ustanovení §2 odst. 5 a 6 tr. ř. V důsledku toho konstatuje, že v posuzované věci nebyl shledán extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními uvedenými ve výroku o vině rozsudku soudu I. stupně. Pro stručnost lze proto s ohledem na jeho správnost odkázat na odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Ostravě, který se věcí zabýval velmi pečlivě, podrobně uvedl, na podkladě jakých důkazů zjistil průběh skutkového děje a jak tyto důkazy hodnotil. Skutková zjištění soudu I. stupně, jakož i správnost aplikovaných procesních postupů, následně potvrdil také odvolací soud. Nelze přitom přisvědčit námitce obviněného M. Z., že odvolací soud ohledně reakce na jeho námitky v odvolání odkázal také na odůvodnění rozsudku soudu I. stupně a sám se jimi opět jednotlivě nezabýval. Takovýto postup nelze považovat za „zásadní pochybení“, jak uvádí obviněný, protože v situaci, kdy se soud vyššího stupně ztotožní s argumenty soudu nižšího stupně, bylo by opakování stejných, již jednou uvedených argumentů, zcela nadbytečné a formalistické. Rozhodnutí soudů v téže věci nelze chápat zcela izolovaně, ale naopak tvoří v podstatě jeden celek. Odkaz na odůvodnění rozhodnutí jiného soudu v téže věci, s nímž se soud vyšší instance plně ztotožnil, je přitom používán v praxi rovněž Nejvyššího soudu a také Ústavního soudu (např. rozhodnutí ze dne 5. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 2306/2009).
K námitkám obviněného M. Z. proto Nejvyšší soud považuje za nutné poukázat pouze na některé podstatné okolnosti případu. Tento obviněný svými obsáhlými námitkami především zpochybňuje věrohodnost výpovědi obviněného Ing. J. B., jako jediného přímého usvědčujícího důkazu, zejména ohledně skutečného obsahu vzájemných předchozích úvah a následné dohody všech tří spoluobviněných. Soudy obou stupňů se otázkou věrohodnosti výpovědi jmenovaného obviněného podrobně zabývaly a pečlivě ji hodnotily v návaznosti na další provedené důkazy. Oba soudy reagovaly na výtky obviněného M. Z., směřující proti věrohodnosti výpovědi obviněného Ing. J. B., řádně odůvodnily, proč jeho výpověď shledaly věrohodnou a Nejvyšší soud se s jejich závěry ztotožnil. Pokud obviněný opět, jako již v řízení před oběma soudy nižších stupňů, i v dovolání v tomto směru poukazuje na rozpory ve výpovědích uvedeného spoluobviněného (mechanizmus usmrcení poškozené, existence dvou zbraní), a okolnosti případu (nepoužití betonu a louhu, resp. hydroxidu sodného, ač k tomu byl dostatek času, nedostatečné množství louhu k zamezení identifikace obětí cestou vzorku DNA), nejedná se o skutečnosti způsobilé vyvrátit skutkové závěry soudů o existenci předchozí dohody všech tří obviněných o usmrcení obou poškozených, protože tato zjištění jsou zcela v souladu se samotným průběhem celého jejich jednání. Výpověď obviněného Ing. J. B. o tom, že předem věděli, že oba poškozené musí zabít, tak zcela odpovídá jak přípravným krokům obviněných, tak následnému způsobu provedení činu. Naopak zcela v rozporu s jejich přípravnými kroky a samotným provedením činu je verze obviněného M. Z.. Jeho tvrzení o opatření výše zmíněných prostředků pouze za účelem zastrašení poškozeného Z. M. neobstojí nejen z důvodu, že k tomuto účelu by bez zbytečného nakupování uvedených věcí postačila hrozba nebo použití násilí přímo na místě přepadení poškozeného, nebylo by nutné opatřovat další garáž a převážet do ní poškozeného, a dokonce provádět v ní daný výkop v podlaze, pokud by tato garáž nebyla předem plánována právě jako místo ukrytí těl usmrcených poškozených. Pokud obviněný M. Z. tvrdí, že o tomto výkopu se dověděl až na policii, a jeho existenci odůvodňuje zřejmě jiným plánem spoluobviněných, tedy plánem na usmrcení poškozených o kterém on vůbec nevěděl, je to v rozporu s tím, že se při dojednávání nájmu garáže zajímal právě o okolnost, zda má betonovou podlahu, jak to uvedl majitel garáže, svědek M. J. Proč by jej tato okolnost zajímala, když podle jeho obhajoby tam měl být poškozený uložen spoutaný pouze na krátkou dobu. Tyto skutečnosti naopak potvrzují pravdivost výpovědi obviněného L. M., že to byl právě M. Z. kdo jej požádal, aby v garáži vykopal „kanál“, byť podle L. M. mu jeho účel M. Z. vysvětlil tak, že bude „rozjíždět kšefty“ s auty a potřebuje, aby se mohl dostat pod auto. Toto vysvětlení účelu výkopu v garáži je v rozporu s výpovědí svědka M. J., že obviněný M. Z. věděl o tom, že je majitelem i nedaleké další garáže, a to právě i s vybetonovaným montážním kanálem. Je tak zřejmé, že obviněný M. Z. neměl zájem o garáž s montážním kanálem, vybral si právě danou garáž s betonovou podlahou, a obviněný L. M. tam provedl výkop v podlaze, když oba takto jednali za účelem zajištění místa uložení těl obou poškozených, jak o této jejich již předem uzavřené dohodě vypovídal obviněný Ing. J. B.. Klade-li obviněný M. Z. v dovolání otázku, jak je možné i přes jím zmíněné rozpory a „trhliny“ považovat výpověď obviněného Ing. J. B. za věrohodnou, tak je to právě z těchto důvodů, když jeho výpověď je oproti výpovědím dalších spoluobviněných v souladu, a tedy podporována dalšími důkazy, a přes určité postupné doplňování či rozpory odpovídá v podstatných okolnostech realitě. To v žádném případě nelze říci o výpovědích a verzích obhajoby obviněných M. Z. a L. M.. Rozpory ve výpovědi obviněného Ing. J. B. jsou přitom zjevně důsledkem jeho snahy, tak jako je tomu i u obou spoluobviněných, aby nebyl jako střílející přímo spojován s usmrcením poškozených. V tomto směru obvinění buď zcela popírají dohodu o usmrcení poškozených, ale zejména důsledně svalují vinu jeden na druhého, resp. na ostatní dva obviněné.
Právě s ohledem na věrohodnost výpovědi obviněného Ing. J. B., jakož i další provedené důkazy a všechny pečlivě zvažované okolnosti případu, soud I. stupně správně shledal, že obvinění se jako spolupachatelé (tedy všichni) dopustili trestného jednání v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Tedy, že svým jednáním chtěli způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit zájem chráněný tímto zákonem.
Ačkoliv obviněný M. Z. postavil svou námitku týkající se subjektivní stránky na argumentech, které nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud považuje za potřebné doplnit, že zavinění vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání. Subjektivní stránka je takovým psychickým vztahem pachatele, který nelze přímo pozorovat, a na zavinění lze proto usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Může to být i určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem vůle.
Závěr o zavinění pachatele přitom musí být vždy podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. například rozhodnutí č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12).
Soudy obou stupňů uvedená pravidla v projednávané věci respektovaly, neboť si pro své závěry o tom, že obvinění (tedy i obviněný M. Z.) od počátku plánovali provedení loupežné vraždy poškozených do nejmenších detailů a svůj plán také realizovali, opatřily dostatek důkazů. Na úmysl obviněných správně usuzovaly ze všech zjištěných okolností, za nichž byl čin spáchán. Z provedeného dokazování vyplynulo, že obvinění na základě informace právě od obviněného M. Z., podle níž měli poškození disponovat značnými finančními prostředky v hotovosti, vytvořili při společné schůzce plán na zmocnění se uvedených finančních prostředků, přičemž se současně dohodli také na tom, že z důvodu zabránění jejich vyzrazení bude nezbytné oba poškozené usmrtit. Shodli se rovněž na vzájemném rozdělení úloh týkajících se přípravy a provedení shora citovaného skutku. O důkladně promyšleném plánu svědčí i průběh jeho následné realizace, tedy skutečnost, že plán byl uskutečněn v relativně krátkém čase, vše bylo předem připraveno (pronajmutí garáže, provedení výkopu v garáži, prostředky ke znehybnění poškozených, atd.) a jednotlivé kroky na sebe rychle navazovaly. Soudy tak oprávněně považovaly předchozí dohodu obviněných na spáchání loupežné vraždy, a tím i úmysl všech obviněných za prokázaný. Na základě provedeného dokazování mohly rovněž učinit spolehlivý závěr, že obvinění jednali ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, který rovněž náležitě a dostatečně odůvodnily.
Nejvyšší soud tedy neshledal takové okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti o postupu soudů v souladu se zákonem. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.
Pokud by snad dosud zmíněné výhrady obviněného M. Z. měly být považovány za zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu, pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné. (srov. §265a odst. 4 tr. ř.).
Dále k části uplatněného dovolání, v níž obviněný M. Z. jen formálně odkázal na obsah dříve v téže věci podaného odvolání, považuje Nejvyšší soud za nutné připomenout, že dovolací soud tyto námitky nemohl akceptovat, neboť obviněný se nemůže úspěšně v dovolání opírat o odkaz na skutečnosti obsažené v řádném opravném prostředku či v jiných podáních učiněných v předcházejících fázích řízení, nebo v závěrečných řečech učiněných před soudem prvního či druhého stupně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. 8 Tdo 940/2010, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, seš. 69, pod č. T-1325, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. 8 Tdo 1264/2006, ze dne 8. 10. 2008, sp. zn. 7 Tdo 1192/2008, ze dne 5. 10. 2011, sp. zn. 5 Tdo 1189/2011, či ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 7 Tdo 1467/2011). Ze znění ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. vyplývá, že Nejvyšší soud přezkoumá dovoláním napadené rozhodnutí pouze „z důvodů uvedených v dovolání“. V daných souvislostech je argumentace spočívající pouze v odkazu na jiná dříve učiněná podání jen formalistickým přístupem vůči orgánu veřejné moci, a proto ji není možné objektivně akceptovat (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 17/2005, uveřejněný pod č. 95 ve sv. 41 Sb. nálezů a usnesení ÚS ČR).
Nejvyšší soud tedy zjistil, že námitky obviněného M. Z. neodpovídaly uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a ve věci nebyla shledána ani existence extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů. Proto bylo dovolání obviněného M. Z. posouzeno jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. a podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. bylo odmítnuto.
Obviněný L. M. podal dovolání v němž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a podle §265b odst. 2 tr. ř. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítá, že soudy dospěly k nesprávným skutkovým zjištěním v důsledku nesprávného hodnocení důkazů. Prosazuje rovněž svou verzi průběhu skutkového děje s tím, že se plánování vraždy poškozených společně s obviněnými neúčastnil, že se k jednání dalších spoluobviněných dostal jen zcela náhodou a podílel se na ní pouze ze strachu o svůj život. Soudy mu podle něj neprokázaly jeho účast na plánování vraždy poškozených. Nesouhlasí se závěrem soudů o spolupachatelství obviněných, neboť on se neúčastnil na plánování skutku dalších spoluobviněných a nebyl tedy veden společným úmyslem. Podrobně se zabývá okolnostmi usmrcení poškozených, z nichž podle něj vyplývá, že každý z poškozených byl usmrcen jinou osobou, kdy poškozený měl být zastřelen obviněným Ing. J. B. a poškozená obviněným M. Z..
K této námitce, když obviněný L. M. z povahy resp. směru střelných kanálů dovozuje jejich postupné zastřelení spoluobviněnými, lze uvést, že směr střelného kanálu je závislý na vzájemné poloze střelce a oběti v okamžiku výstřelu. Ta se pohybem osoby střílející i její oběti může různě změnit, zvláště když jde o střelbu na dvě osoby s větším časovým odstupem. Z hlediska viny všech tří obviněných jako spolupachatelů, když byla prokázána jejich předchozí dohoda na usmrcení obou poškozených, je podstatný závěr o jejich usmrcení výstřelem do hlavy z bezprostřední blízkosti, resp. kdy ústí hlavně bylo přímo přiloženo na hlavu (těsné nasazení až téměř naražení ústí hlavně na povrch hlavy), jak to vyplývá ze závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství. Tento způsob usmrcení poškozených odpovídající popravě, potvrzuje ve smyslu prokázané vzájemné dohody zjevné odhodlání všech obviněných zlikvidovat poškozené, jejichž majetku se chtěli zmocnit. S námitkami o zcela náhodném setkání s dalšími obviněnými, a o dalším jednání pouze ze strachu, se podrobně zabýval již soud I. stupně a bylo by nadbytečné jeho správnou argumentaci opakovat.
S ohledem na obsah dovolání a výše uvedené teoretické výklady k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je zřejmé, že ani obviněný L. M. neuplatnil námitky, které by svou povahou odpovídaly tomuto uplatněnému dovolacímu důvodu. V podstatě se omezuje pouze na námitky v tom smyslu, že soudy dospěly k nesprávným skutkovým zjištěním na základě chybného hodnocení důkazů. Nesprávné hodnocení důkazů pak vyvozuje výlučně z toho, že soudy neakceptovaly jeho obhajobu, nepřistoupily na jeho verzi průběhu skutkového děje, jeho obhajobu považovaly za nejméně věrohodnou a naopak se přiklonily k jiným důkazům.
Obviněný takovými námitkami zcela popírá skutková zjištění učiněná soudy na základě provedeného dokazování a nesouhlasí s tím, jaké důkazy krajský a vrchní soud ve věci provedly, resp. neprovedly (vyšetření obviněných na polygrafu), jak provedené důkazy hodnotily a jaké skutkové závěry na jejich podkladě postupem podle §2 odst. 6 tr. ř. vyvodily. Se způsobem hodnocení důkazů polemizuje, dokazování považuje za neúplné a hodnocení důkazů soudy za chybné. Také obviněný L. M. tedy dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, zaměňuje za další odvolání a přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících taxativně v §265b tr. ř. uvedeným důvodům dovolání. Dovolací soud při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení, a nikoli z konstrukce skutku, kterou za správnou považuje obviněný. Takové námitky nemohou samy o sobě založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
Jak již bylo uvedeno výše, Nejvyšší soud neshledal v posuzovaném případě žádný rozpor (natož extrémní) mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Ostravě, která se stala podkladem napadeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci, a provedenými důkazy, neshledal takové okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti o postupu soudů v souladu se zákonem. Také postavení a úloha obviněného L. M. na společném trestném jednání všech spoluobviněných byla řádně prokázána a objektivizována. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je zřejmé, že se velice pečlivě a důkladně zabývaly otázkou věrohodnosti výpovědi obviněného L. M., když tuto posuzovaly samostatně i ve spojení s ostatními provedenými důkazy (viz str. 74 – 78 rozhodnutí soudu I. stupně a str. 11 – 13 rozhodnutí soudu II. stupně). Shledaly, že jím uplatněná obhajoba nejméně odpovídá skutečnému objektivizovanému popisu průběhu skutkového děje a je v zásadním nesouladu s ostatními provedenými důkazy, zejména v příkrém rozporu s výpověďmi spoluobviněných Ing. J. B. ale také M. Z.. Z výpovědí posledně jmenovaných obviněných, jakož i z pečlivě hodnocených okolností případu vyplynulo, že obviněný L. M. se do celého trestného jednání zapojil již od počátku ve fázi plánování loupežné vraždy, a to zcela dobrovolně. Byl přítomen první schůzce dne 17. 2. 2013, na níž se plánoval společný postup násilného přepadení poškozených a jejich usmrcení, společně s obviněným M. Z. obstaral pytle betonu a láhve louhu, převezl je do pronajaté garáže, byl to on, kdo na pokyn M. Z. vykopal v podlaze garáže jámu, o jejímž pravém účelu nepochybně věděl. Předem domluvený plán i svou úlohu na jednání tedy realizoval velmi aktivně, a s nasazením odpovídajícím i jeho osobnostním rysům, jak vyplynulo ze závěrů znaleckého posudku klinického psychologa. Skutková zjištění soudů, vtělená do výše citované skutkové věty, tak odpovídají provedenému dokazování. Nejvyšší soud se ztotožňuje se závěry obou soudů, že spolupachatelství všech obviněných (tedy i obviněného L. M.) vycházelo z jejich dohody, v rámci které byl do nejmenších detailů připraven útok na poškozené od přípravy, přes vraždu obou poškozených zastřelením, až po zahlazování stop po tomto jednání. Pokud v rámci dokazování nebyly zcela odstraněny rozpory týkající se skutečné osoby, která stiskla spoušť zbraně, jíž byli poškození zastřeleni, tak tato otázka není, vzhledem k prokázané realizaci společného záměru, z hlediska trestní odpovědnosti obviněných jako spolupachatelů podstatná.
Lze uzavřít, že pokud by obviněný L. M. uplatnil pouze důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., musel by Nejvyšší soud postupovat podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a jeho dovolání odmítnout jako podané z jiného důvodu než je uveden v §265b tr. ř.
Obviněný však uplatnil i další dovolací důvod podle §265b odst. 2 tr. ř. , jenž je dán tehdy, jestliže byl uložen trest odnětí svobody na doživotí.
Podle stávající judikatury v případě, kdy obviněnému je uložen trest odnětí svobody na doživotí, je rozsah přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem při uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 2 tr. ř. omezen jen na posouzení toho, zda byly splněny všechny zákonné podmínky pro uložení takového druhu trestu ve smyslu ustanovení §54 odst. 3 tr. zákoníku. Přitom dovolací soud vychází z toho, zda soudy zjištěný skutkový podklad v tomto směru opodstatňuje právní závěr o splnění podmínek pro uložení trestu odnětí svobody na doživotí. V žádném případě tak na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat správnost skutkových okolností, které jsou významné pro uznání obviněného vinným takovým trestným činem, u něhož zákon uložení tohoto druhu výjimečného trestu připouští (srov. usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2003, sp. zn. 15 Tdo 138/2003, publikované pod č. 585 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu).
Podmínky pro uložení výjimečného trestu odnětí svobody na doživotí jsou stanoveny v §54 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Jde o podmínky spočívající v charakteristice spáchaného zločinu a osoby pachatele. Z hlediska ustanovení §54 odst. l tr. zákoníku obviněný nic nenamítal. Jeho námitky se týkaly podmínek uvedených v §54 odst. 3 tr. zákoníku.
Podle §54 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody na doživotí může soud uložit pouze pachateli, který spáchal mimo jiné zvlášť závažný zločin vraždy podle §140 odst. 3 tr. zákoníku, a to za podmínek, že a) takový zvlášť závažný zločin je mimořádně závažný vzhledem k zvlášť zavrženíhodnému způsobu provedení činu nebo k zvlášť zavrženíhodné pohnutce nebo k zvlášť těžkému a těžko napravitelnému následku a b) uložení takového trestu vyžaduje účinná ochrana společnosti nebo není naděje, že by pachatele bylo možno napravit trestem odnětí svobody nad dvacet do třiceti let.
K tomu, aby byly dány předpoklady trestu odnětí svobody na doživotí, z hlediska ustanovení §54 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku stačí, že mimořádná závažnost zvlášť závažného zločinu vyplývá alespoň z jedné ze tří podmínek, které jsou zde stanoveny alternativně. To znamená, že se nevyžaduje, aby byly splněny všechny tři podmínky zároveň. Stejně tak z hlediska ustanovení §54 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku stačí, že je splněna alespoň jedna ze dvou alternativně stanovených podmínek, takže není třeba, aby byly splněny obě podmínky zároveň.
Nalézací soud v předmětné věci shledal u obviněného L. M. naplnění všech alternativně stanovených podmínek ustanovení §54 odst. 3 písm. a ), b) tr. zákoníku. Odvolací soud pak toto rozhodnutí modifikoval s tím, že pokud jde o podmínku podle §54 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, vyžaduje uložení doživotního trestu u obviněného L. M. účinná ochrana společnosti.
Obviněný L. M. ve svém dovolání vyjádřil přesvědčení, že v jeho případě nebyla splněna žádná z podmínek pro uložení doživotního trestu. Pokud jde o podmínku podle §54 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku u znaku zvlášť zavrženíhodného způsobu provedení, nebyla podle něj naplněna podmínka vyšší míry surovosti, zákeřnosti, zvláštní lsti nebo brutality či zvrhlosti, neboť k usmrcení obou poškozených došlo rychle, nebyli vystaveni mučení ani brutálnímu zacházení, byla použita střelná zbraň, kdy po jednom výstřelu nastala okamžitá smrt. Způsob provedení činu nelze podle obviněného označit za zvlášť zavrženíhodný. Soudy podle něj dále nesprávně vycházely také z existence zvlášť zavrženíhodné pohnutky činu v podobě získání majetkového prospěchu, neboť tento znak již je obsažen v právní kvalifikaci činu podle §140 odst. 3 písm. j) tr. zákoníku, a tento znak mu proto nelze přičítán k tíži znovu z hlediska naplnění podmínek podle §54 odst. 3 tr. zákoníku. Zásadu dvojího přičítání soudy podle obviněného porušily rovněž při shledání znaku zvlášť těžkého a těžko napravitelného následku ve smrti dvou osob, když rovněž tato skutečnost je již součástí kvalifikované skutkové podstaty podle §140 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a proto nelze k ní opětovně přihlížet při posuzování podmínek podle §54 odst. 3 tr. zákoníku.
Podle obviněného nebyla splněna ani alternativní podmínka §54 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, spočívající v požadavku účinné ochrany společnosti, neboť sice se v minulosti dopouštěl trestné činnosti, ale v průběhu 5 let od posledního propuštění na svobodu zcela zásadně změnil život a prokázal, že se dokáže začlenit do společnosti.
Nejvyšší soud námitkám obviněného v tomto směru částečně přisvědčil, tj. shledal existenci uplatněného dovolacího důvodu, ale přesto dospěl k závěru, že není třeba napravit vadu napadeného rozhodnutí kasačním rozhodnutím Nejvyššího soudu ani vydáním nového rozhodnutí ve věci, neboť projednání dovolání by nemohlo nejen zásadně, ale v podstatě nijak ovlivnit postavení obviněného. Současně otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. K tomu uvádí Nejvyšší soud následující.
Nejvyšší soud především konstatuje, že se ztotožnil se závěry soudů nižších stupňů, které shledaly podmínky §54 odst. 1, 3 písm. a), b) tr. zákoníku pro uložení trestu doživotí u obviněného L. M. naplněnými a uložení tohoto trestu je tedy opodstatněné.
Ustanovení §54 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku vyžaduje splnění požadavku mimořádně vysoké závažnosti zvlášť závažného zločinu, jež se musí opírat alespoň o jednu z taxativního výčtu skutečností alternativně uvedených v tomto ustanovení. Mimořádná závažnost zločinu, který je i jinak zvlášť závažný, je vůbec nejvyšším stupněm závažnosti a představuje čin obzvlášť závažný, který se vymyká obvyklým měřítkům, a to vzhledem k zvlášť zavrženíhodnému způsobu provedení činu nebo k zvlášť zavrženíhodné pohnutce nebo k zvlášť těžkému a těžko napravitelnému následku.
Zvlášť zavrženíhodný způsob provedení činu charakterizuje objektivní stránku trestného činu. Může tedy záležet buď v povaze samotného jednání (např. ve vyšší míře surovosti, zákeřnosti, zvrhlosti při provedení činu) nebo v povaze situace, místa, času, okolností spáchání apod. Zvlášť zavrženíhodný způsob provedení činu je tedy širším pojmem než jak ho vnímá obviněný a zahrnuje i jiné okolnosti stojící mimo hledisko samotné surovosti a brutality. Ze všech okolností případu tak vyplývá, že předmětný zločin byl nepochybně spáchán zvlášť zavrženíhodným způsobem. Obvinění především projevili svou mimořádnou bezohlednost, bezcitnost a sobeckost již tím, že vůbec pojali plán jak přijít k penězům (obohatit se) i za cenu zmaření lidských životů. Svůj čin předem do nejmenších detailů naplánovali, vše si předem připravili, aby své jednání bez problémů dokončili a tento plán, na jehož konci je smrt dvou nevinných lidí, také beze zbytku realizovali. Obvinění zabíjeli podle předem připraveného plánu postupně. Nejprve za pomoci lsti vylákali poškozeného do garáže obviněného M. Z., kde ho přepadli, svázali, znemožnili mu pohyb a v kufru jeho vlastního auta ho převezli do pronajaté garáže, místa předem připraveného pro vraždu, kde obviněný L. M. k ukrytí těl zavražděných poškozených předem vykopal jámu. Pokud obviněný namítá, že smrt poškozených nebyla nijak trýznivá, neboť nastala prakticky hned po výstřelu, Nejvyšší soud podotýká, že nejde jen o fyzické utrpení, ale také o psychická muka, která mohou být ještě horší než fyzická bolest. Tak tomu bylo i v tomto případě, kdy poškozený nebyl zavražděn ihned po svém přepadení v garáži obviněného M. Z., ale byl znehybněn spoutáním rukou za zády, svázáním nohou, ústa s roubíkem mu byla přelepena kobercovou páskou omotanou kolem hlavy a takto byl v kufru auta převážen na místo vraždy. Musel tedy nepochybně zažívat vysoce intenzivní psychická muka a trýznivý pocit strachu o to co se s ním stane, když je v podstatě zcela bezmocný vydán napospas útočníkům. Manipulace s jeho osobou zbavenou svobodné vůle a převaha útočníků, musela v poškozeném vyvolat nepředstavitelnou hrůzu. Obviněné od dalšího jednání neodradila ani první spáchaná vražda (zastřelení poškozeného) a chladnokrevně a bezcitně si jeli do domu poškozeného nejen pro peníze, ale také pro svou další oběť, jeho nic netušící manželku. Také ona byla v podstatě ihned zbavena svobody, stejně svázána na rukou i nohou, rovněž s roubíkem v ústech přelepených lepicí páskou byla pak také v kufru auta svého manžela převezena do pronajaté garáže, kde byla fakticky popravena střelou do hlavy a vhozena do jámy, kde už ležel mrtvý její manžel. Také ona nepochybně zažívala obrovský strach a psychické utrpení z nejistoty o život svůj i jejího manžela, kterého bezprostředně před usmrcením zřejmě také v garáži již usmrceného zahlédla. Takto spáchaný čin byl nepochybně spáchán zvlášť zavrženíhodným způsobem. První z taxativně uvedených alternativních podmínek §54 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku tedy byla naplněna a není nezbytné naplnění ještě dalších alternativ tohoto ustanovení.
Soudy však shledaly naplněnou ještě další podmínku spočívající ve zvlášť zavrženíhodné pohnutce . Za zvlášť zavrženíhodnou pohnutku lze považovat takovou pohnutku, která je příkrém rozporu s morálkou občanské společnosti a svědčí zpravidla o morální bezcitnosti, zvrhlosti, o bezohledném sobectví a pohrdavém postoji k základním lidským hodnotám a zejména k lidskému životu. Zvlášť zavrženíhodná pohnutka vyplývá z důvodů, které obviněného vedly ke spáchání posuzovaného činu a z toho, jak obviněný transformoval tyto důvody do cíle svého jednání. Obviněný se v této souvislosti domnívá, že byl v jeho případě porušen zákaz tzv. dvojího přičítání, neboť soudy shledaly zvlášť zavrženíhodnou pohnutku v získání majetkového prospěchu a tato okolnost již byla soudy hodnocena v rámci zákonných znaků trestného činu vraždy podle §140 odst. 3 písm. j) tr. zákoníku. Nejvyšší soud však s touto námitkou nesouhlasí.
Porušením tzv. zákazu dvojího přičítání (§39 odst. 4 tr. zákoníku) totiž není to, že okolnosti představující zákonné znaky trestného činu, resp. okolnosti, které podmiňují použití vyšší trestní sazby, soud při ukládání trestu hodnotí z hlediska, v jaké intenzitě byly posuzovaným činem naplněny (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2013, sp. zn. 7 Tdo 155/2013). Soudy v této souvislosti hodnotily právě skutečnost, že obvinění byly od počátku zcela bezcitně a bezohledně rozhodnuti vyřešit nedostatek finančních prostředků loupežnou dvojnásobnou vraždou, a majetkového zisku docílili výše popsaným způsobem, tedy fyzickou likvidací hned dvou osob. Pohnutka jako zákonný znak trestného činu uvedeného v §140 odst. 3 písm. j) tr. zákoníku, a pohnutka jako jedna z alternativních podmínek pro uložení trestu odnětí svobody na doživotí uvedená v §54 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, nejsou totožné, liší se svou závažností a představují různou úroveň zavrženíhodnosti. To vyplývá již ze samotného znění daných ustanovení zákona, když ve skutkové podstatě zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odst. 3 písm. j) tr. zákoníku se jedná o zavrženíhodnou pohnutku a v ustanovení §54 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku o zvlášť zavrženíhodnou pohnutku. V tomto případě byla pohnutka obviněných k činu zvlášť zavrženíhodná, neboť chtěli zavraždit oba poškozené, aby se mohli zmocnit jejich majetku. Tzv. zákaz dvojího přičítání tedy nebyl porušen.
Poněkud jiná situace je u naplnění podmínky zvlášť těžkého na těžko napravitelného následku . Skutečnost, že byl trestný čin vraždy spáchán na dvou osobách, byla promítnuta do právní kvalifikace skutku podle §140 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku, tudíž nemohla být znovu hodnocena k tíži obviněného L. M. při úvahách o splnění podmínek podle §54 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku s tím, že zvlášť těžký a těžko napravitelný následek spočíval v usmrcení dvou osob. Zákonným znakem skutkové podstaty zločinu vraždy kvalifikovaného podle §140 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku je to, že čin byl spáchán „na dvou nebo více osobách“. Z toho je zřejmé, že k uvedené právní kvalifikaci postačí usmrcení dvou osob. Usmrtí-li pachatel více než dvě osoby, jde o to, že zákonný znak odpovídající uvedené kvalifikaci je naplněn ve vyšší intenzitě, kterou lze při ukládání trestu hodnotit k tíži pachatele. To se však v tomto případě nestalo a závěr soudů o zvlášť těžkém a těžko napravitelném následku je v rozporu s tzv. zákazem dvojího přičítání (§39 odst. 4 tr. zákoníku), jak namítal obviněný L. M. a upozornil na to také státní zástupce ve vyjádření k jeho dovolání. Toto pochybení soudů ale, vzhledem k naplnění jiných alternativních podmínek uvedených v ustanovení §54 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, pro uložení trestu odnětí svobody na doživotí, nemá žádný vliv na správnost uložení tohoto výjimečného trestu. Bylo by tedy zcela formalistické napravovat toto pouze dílčí pochybení kasačním rozhodnutím Nejvyššího soudu, a následným vydáním v podstatě stejného rozhodnutí ve věci. Projednání dovolání by tak nemohlo nijak ovlivnit postavení obviněného a současně řešená otázka není po právní stránce zásadního významu.
Nejvyšší soud dále shledal, že vedle splnění dvou podmínek uvedených v ustanovení §54 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, že zločin je mimořádně závažný vzhledem k zvlášť zavrženíhodnému způsobu provedení činu a zvlášť zavrženíhodné pohnutce byla pro uložení výjimečného trestu odnětí svobody na doživotí splněna i další nutná podmínka uvedena v ustanovení §54 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, tedy že uložení takového trestu vyžaduje účinná ochrana společnosti . Na tomto závěru soudů obou stupňů neshledal Nejvyšší soud důvod cokoliv měnit.
V hledisku účinné ochrany společnosti je zdůrazněn především požadavek generální prevence. Uložení trestu odnětí svobody na doživotí bude na místě, když jiné prostředky, a zejména i nejcitelnější jiné tresty, nebudou s to účinně ochránit společnost před nejnebezpečnější kriminalitou, která velmi negativním a často nenahraditelným způsobem poškozuje základní společenské hodnoty. Oba soudy ve věci činné zdůraznily, že se posuzovaný případ vymyká z rámce běžných případů vražd. Přiléhavě, velice podrobně a pečlivě hodnotily všechny okolnosti případu, jakož i osobnost obviněného L. M., jak vyplynula ze závěrů znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie (vypracovaných znalci prim. MUDr. S. Sedláčkem a PhDr. P. Vavříkem) a také z trestní minulosti obviněného. Zejména pak osobnost obviněného L. M. a jeho trestní minulost odlišila tohoto obviněného od obou spoluobviněných Ing. J. B. a M. Z. při úvahách soudu prvního stupně o ukládání trestu. Jak vyplývá z odůvodnění rozsudku soudu I. stupně, tento hodnotil celkový postoj obviněného L. M. k trestnímu řízení, ale zejména zjištěné okolnosti trestné činnosti, kdy ač sám neměl finanční nouzi (jak sám uváděl), velmi aktivně se podílel na loupežné vraždě dvou osob. Ze znaleckého posudku klinického psychologa pak vyplývají vlastnosti obviněného, struktura jeho osobnosti, jeho povaha, míra rizika recidivy a další významné okolnosti. Z něj mimo jiné vyplývá, že u tohoto obviněného absentuje jakákoliv morální sebereflexe, sebekritičnost a dispozice k pocitům viny, má zvýšené tendence nejen k suverénnosti a nadřazeným postojům, ale zejména také zvýšený potenciál agresivity a disponuje tendencí k tvrdým, neohleduplným a konfrontačním řešením konfliktních situací. Při posuzování jeho trestní minulosti (podrobně viz str. 77 – 78 a 95 rozsudku soudu I. stupně) odvolací soud správně poukázal také na značně gradující tendenci trestné činnosti tohoto obviněného, kdy „prosté krádeže“ přerostly v loupeže na v podstatě bezbranných ženách vyššího věku, přičemž již tehdy jednal i tak, že se spolupachatelem v nočních hodinách, po vniknutí do pokoje, v kuklách svázali poškozená ruce a zalepili ústa lepící páskou na koberce a pod pohrůžkou zabití za použití zbraně požadovali vydání peněz. Jeho jednání jsou vedena značnou chladnokrevností, která od jeho posledního odsouzení narostla, když motivován snahou získat finanční prostředky neváhal usmrtit dvě osoby. V tomto kontextu Krajský soud v Ostravě a Vrchní soud v Olomouci dostatečně a přesvědčivě odůvodnily, proč cílů individuální a generální prevence lze v posuzované věci dosáhnout jen trvalou izolací obviněného L. M.. Tato odůvodnění jsou věcná, zachovávají návaznost na výrok o vině a opírají se jen o skutečnosti, které byly na podkladě důkazů náležitě zjištěny. Námitky obviněného, které se týkaly možností jeho nápravy, nejsou způsobilé zvrátit výrok o uložení trestu odnětí svobody na doživotí. Tyto námitky se zčásti míjejí s napadeným usnesením odvolacího soudu, neboť výrok o uložení trestu odnětí svobody na doživotí se z hlediska ustanovení §54 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku neopírá o namítanou alternativní podmínku, podle které není naděje, že by pachatele bylo možno napravit trestem odnětí svobody nad dvacet až do třiceti let. To ostatně odvolací soud jasně uvedl na straně 16 napadeného usnesení.
Z výše uvedeného je zřejmé, že výrok o uložení úhrnného výjimečného trestu odnětí svobody na doživotí je, i přes výše uvedené omezení podmínek pro jeho uložení uvedených v ustanovení §54 odst. 3 tr. zákoníku oproti závěrům nalézacího soudu, v souladu se zákonem. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného L. M. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., když zjistil, že zákonné podmínky pro uložení trestu na doživotí byly splněny.
Dovolání obviněného M. Z. pak Nejvyšší soud odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř., přičemž ve věci nebyl shledán ani extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními soudů.
Nejvyšší soud takto rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. února 2015
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš