ECLI:CZ:NS:2015:8.TDO.1151.2014.1
sp. zn. 8 Tdo 1151/2014-83
USNESENÍ
Nejvyšší soud jako soud pro mládež projednal v neveřejném zasedání konaném dne 14. ledna 2015 dovolání obviněného mladistvého „tulipána“*) , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci, soudu pro mládež, ze dne 11. 10. 2013, sp. zn. 2 Tmo 31/2013, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci, soudu pro mládež, pod sp. zn. 5 Tm 6/2012, a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci, soudu pro mládež, ze dne 11. 10. 2013, sp. zn. 2 Tmo 31/2013, zrušuje .
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci, soudu pro mládež, přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci, soudu pro mládež, ze dne 10. 6. 2013, sp. zn. 5 Tm 6/2012, byl obviněný mladistvý (dále jen „mladistvý“) „tulipán“ uznán vinným proviněním pohlavního zneužití podle §187 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl podle §187 odst. 1 tr. zákoníku, §31 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže (dále jen „zákon č. 218/2003 Sb.“), odsouzen k trestnímu opatření odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku, §33 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se mladistvý provinění pohlavního zneužití podle §187 odst. 1 tr. zákoníku dopustil tím, že v době nejméně od 16. 8. 2011 do 3. 10. 2011 v prostorách páry, odpočívárny a na společných toaletách tzv. „mokré zóny“ v O. c. s. a z. v O. na ul. L., ačkoli dobře věděl, že poškozené nezl., ještě nebylo 15 let, s ní za účelem svého sexuálního uspokojení měl opakovaně, v přesně nezjištěném počtu případů, pohlavní styk, kdy ji nejprve osahával a hladil na zadku, prsech a genitáliích a přiměl ji také, aby mu ona hladila jeho ztopořený pohlavní úd, dále s ní měl opakovaně jak orální pohlavní styk, a to až do doby, než u něho došlo k ejakulaci do úst poškozené, tak anální pohlavní styk a vykonal na ní i soulož.
Označený rozsudek napadl mladistvý v celém rozsahu odvoláním, které bylo usnesením Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci, soudu pro mládež, ze dne 11. 10. 2013, sp. zn. 2 Tmo 31/2013, podle §256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné.
Pro úplnost je zapotřebí dodat, že shora označené soudy v posuzované trestní věci již jednou rozhodovaly. Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci, soudu pro mládež, ze dne 24. 7. 2012, sp. zn. 5 Tm 6/2012, byl mladistvý uznán vinným proviněním pohlavního zneužití podle §187 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen podle §187 odst. 1 tr. zákoníku, §31 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb. k trestnímu opatření odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku, §33 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Z podnětu odvolání mladistvého byl citovaný rozsudek usnesením Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci, soudu pro mládež, ze dne 19. 11. 2012, sp. zn. 2 Tmo 52/2012, podle §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. v celém rozsahu zrušen a podle §259 odst. 1 tr. ř. byla věc vrácena soudu prvního stupně k novému rozhodnutí.
Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci, soudu pro mládež, ze dne 11. 10. 2013, sp. zn. 2 Tmo 31/2013, podal mladistvý prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání, přičemž odkázal na dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. b), g) tr. ř. Mladistvý má za to, že z důvodu podjatosti předsedy senátu Okresního soudu v Olomouci Mgr. Petra Bednáře rozhodoval ve věci vyloučený soudce a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Pokud jde o namítanou podjatost předsedy senátu Okresního soudu v Olomouci, jejím prvním projevem bylo podle názoru mladistvého osočení jeho obhájce z nácviku výpovědi svědkyně H. P. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2007, sp. zn. 7 Tdo 1456/2007). Zcela nepodložené obvinění předsedy senátu stran přípravy svědecké výpovědi svědčilo o jeho nikoliv neutrálním postoji k projednávané věci. Druhým projevem podjatosti byl podle mínění mladistvého důvěrný rozhovor předsedy senátu s matkou poškozené, po němž – v rámci výslechu znalců – následovalo nevhodné vyjádření předsedy senátu o tom, že si nevezme na svědomí, že poškozená po výslechu odejde na nádraží, kde spáchá sebevraždu. Nadto předseda senátu nikterak nezakročil, když znalkyně PhDr. Naděžda Dařílková uvedla, že poškozená byla zneužívána a že její výpověď je věrohodná. O profesním selhání předsedy senátu svědčí i jeho neznalost trestního řádu, neboť aniž by umožnil státní zástupkyni přednést obžalobu, začal provádět výslech mladistvého. Za třetí projev podjatosti považuje mladistvý skutečnost, že předseda senátu neumožnil, aby obhajobu obviněného vykonával společně s obhájcem i advokátní koncipient Mgr. K. F. Přestože měl uvedený koncipient pro ten účel speciální substituční plnou moc, předseda senátu jeho přítomnost u stolu obhajoby odmítl, a to se slovy, že on na to není zvědavý a že si to obhájce může nechat pro Ústavní soud nebo do Štrasburku. Tímto postupem došlo ke zkrácení práva mladistvého na řádnou obhajobu. Jako čtvrtý projev podjatosti označil mladistvý část odůvodnění rozsudku, v němž je předsedou senátu opakovaně, tedy stejně jako v prvním rozsudku, hrubým a urážlivým způsobem srovnáván s členy české fotbalové reprezentace a „jejich radovánkami s placenými prostitutkami“. Proti demonstrativnímu porovnávání s fotbalisty se mladistvý důrazně ohradil již ve svém prvním odvolání, jež předseda senátu zjevně ani nečetl. Co se týče pátého projevu podjatosti, mladistvý poznamenal, že předseda senátu zpochybnil odbornost znalce MUDr. Radima Uzla či obvinil jeho obhájce, když naznačil, že obhajoba neposkytla znalci veškeré podklady pro vypracování znaleckého posudku. Pokud jde o šestý projev podjatosti, mladistvý jej vymezil proti zásahům předsedy senátu do provádění dokazování. Mladistvý má za to, že předseda senátu znemožnil znalkyni z oboru sexuologie, aby zodpověděla dotaz obhajoby, zda opakovaný a dlouhý sex zezadu na dlažbě je s ohledem na bolestivé otlaky kolen reálný. V jiné situaci pak předseda senátu výpověď znalkyně překroutil. Pronesenými výroky předseda senátu porušil ustanovení §80 odst. 2 písm. b), e), f) a odst. 6 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích). Posledním, v pořadí sedmým projevem podjatosti předsedy senátu je jeho chování vůči znalci Mgr. Zdeňku Kolaříkovi. Namísto toho, aby předseda senátu ocenil, že uvedený znalec ve snaze podat pravdivý posudek navštívil předmětné prostory, jeho jednání zkritizoval a dotázal se jej, kolik za svůj posudek dostal zaplaceno. Mladistvý shrnul, že ve vztahu k prvním třem shora popsaným případům (projevům) podjatosti předsedy senátu byla ze strany obhajoby vznesena námitka podjatosti, o níž rozhodoval jednak předseda senátu a jednak soud, který stížnost obviněného zamítl. Mladistvý má za to, že soud tak učinil, aniž by se vypořádal s veškerou argumentací obsaženou v opravném prostředku. Reakci soudu na námitku důvěrného rozhovoru mezi předsedou senátu a matkou poškozené považuje mladistvý za nesprávnou. Na rozdíl od soudu se nedomnívá, že předseda senátu poučoval matku poškozené o tom, že nemůže být hlavnímu líčení přítomna.
V dalších částech dovolání mladistvý obsáhle namítá procesně chybné provedení výslechu poškozené, nepřezkoumatelnost prvoinstančního rozhodnutí, a to zejména z důvodu neexistence řádného odůvodnění rozsudku, absenci reakce soudu na odvolací námitky, s tím související absenci přezkumu prvoinstančního rozhodnutí a nepřezkoumatelnost druhoinstančního rozhodnutí a také vadu spočívající v opomenutí důkazů. Podrobně rozebírá výpovědi poškozené a výslechy znalkyň PhDr. Heleny Khulové a MUDr. Šárky Grussmannové, protestuje proti závěru nalézacího soudu o nevěrohodnosti znalce MUDr. Radima Uzla učiněným na podkladě nijak blíže specifikovaného článku na internetu, jež nebyl jako důkaz proveden, a vytýká nesourodé a spekulativní hodnocení důkazů v jeho neprospěch.
Co se týče údajného procesního pochybení při výslechu poškozené, uvedl, že poškozená jako osoba mladší než patnáct let byla v hlavním líčení vyslýchána v nepřítomnosti zástupce OSPOD Mgr. M. T. Jmenovaný se účastnil výslechu dvou svědkyň mladších patnácti let, avšak před výslechem poškozené odešel za souhlasu předsedy senátu z jednací síně. Mladistvý se neztotožňuje s názorem předsedy senátu, že osobami majícími zkušenosti s výchovou mládeže ve smyslu §102 odst. 1 tr. ř. byly přítomné znalkyně, které ve věci vypracovaly znalecký posudek (srov. rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 2 To 156/96, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 1970, sp. zn. 7 Tz 84/69, publikované pod č. 38/1970 Sb. rozh. tr.). Nahrazení osoby mající zkušenosti s výchovou mládeže znalcem je obecně nepřípustné, přičemž nelze přehlédnout, že v konkrétním případě byly za osoby mající zkušenosti s výchovou mládeže považovány znalkyně, vůči nimž byla vznesena relevantní námitka podjatosti.
Pokud jde o absenci reakce na námitky obsažené v řádném opravném prostředku, mladistvý uvedl, že odvolací soud pouze zkopíroval nepřesné a nesprávné hodnocení důkazů provedených okresním soudem, aniž by své vlastní odůvodnění obohatil o jakékoli vlastní hodnocení. Odvolací soud ve dvou větách na samotném konci svého rozhodnutí odkázal na závěry plynoucí z rozsudku okresního soudu, což je v užším slova smyslu vyjádřením neúcty a opovržení k práci obhájce a v širším slova smyslu projevem neúcty k zásadám demokratického zřízení a k Listině základních práv a svobod. Mladistvý má za to, že postupem odvolacího soudu došlo k porušení práva na spravedlivý proces a práva na řádné projednání trestní věci před soudem. Mladistvý odvolacímu soudu zejména vytkl, že se nevypořádal s námitkou neprovedení důkazu vyšetřovacím pokusem na místě samém. Vyšetřovací pokus, jehož provedení doporučovali i znalci Mgr. Zdeněk Kolařík, MUDr. Karel Kunčar a MUDr. Radim Uzel, měl vést ke zjištění, zda bylo možné na WC provádět sexuální polohy, zda je bylo možné provádět na dlažbě na kolenou, za tmy, zda to bylo reálné s ohledem na množství kyslíku a zda návštěvníci sportovního centra klepou v případě uzamčení WC na dveře. Jestliže by soudy vyšetřovací pokus připustily, stejně jako obhajoba by zjistily, že dveře na WC zamezují přísunu vzduchu do prostoru, že po uzavření dveří a nerozsvícení světla je v místnosti naprostá tma a že závěry stran dušení nejsou na místě.
Nejen že se odvolací soud se shora zmíněnou námitkou nevypořádal, uvedený důkaz, ač byl navržen, sám neprovedl. Za opomenutý důkaz označil mladistvý rovněž důkaz výslechem obsluhy mokré zóny, která se mohla vyjádřit minimálně k tomu, zda bylo WC opakovaně a na dlouhou dobu uzamčeno, důkaz výslechem znalkyně PhDr. Zlaty Krejčí, která si všimla, jak pohotově je poškozená schopna nacházet východiska z uváděných rozporů, a důkaz výslechem svědka D. V., jenž mohl na pravou míru uvést, zda mu poškozená sdělila, že ji mladistvý nabádal ke sledování pornovideí.
Mladistvý poukázal na nevěrohodnost výpovědi poškozené. Podle jeho názoru o ní svědčí mimo jiné fakt, že poškozená při výslechu na policii uvedla, že den narození mladistvého si pamatuje proto, že se ve stejný den narodila její nejlepší kamarádka, přičemž v hlavním líčení netušila, kdo její nejlepší kamarádkou je. Poznamenal, že výpověď poškozené zcela jasně a prokazatelně postrádá stabilitu sdělení v čase, což ilustroval zevrubným strukturálním rozborem této výpovědi. Zdůraznil též, že již při druhém výslechu nezachovala poškozená základní kostru děje, uvedla jinou, již doprovodila odlišnými detaily. Z hlediska věrohodnosti poškozené považuje mladistvý za významné, že poškozená popřela skutečnosti, o nichž vypovídaly svědkyně K. H., M.T. a H.P., dále to, že poškozená i z důvodu lhaní docházela do P-c. a že se v rámci trestního řízení ke lži přiznala, když připustila, že lhala o kupování kondomů, dárků, o nalévání alkoholu, o svém otci a pití alkoholu s ním.
Dovolatel se zaměřil na výpovědi znalkyň PhDr. Heleny Khulové a MUDr. Šárky Grussmannové. Znalkyně PhDr. Helena Khulová, přestože připustila motivy poškozené ke lhaní, nepopřela závěry svého znaleckého posudku o logické struktuře výpovědi poškozené. Podle mínění mladistvého se znalkyně důkladně neseznámila s obsahem spisu, popřípadě cíleně přehlédla skutečnosti svědčící v neprospěch kredibility poškozené. Mladistvý uvedl, že znalkyně nerozpozná přímou řeč, avšak na podkladě přímé řeči poškozené staví své psychologické závěry. Znalkyně přistupovala k poškozené neobjektivně. Předjímala, že jako svědkyně pohlavního zneužití poškozená nelhala. Mladistvý má za to, že znalecký posudek PhDr. Heleny Khulové je nepravdivý a nesprávný a sama znalkyně je nedůvěryhodná a ve vztahu k mladistvému podjatá. Namítl i podjatost znalkyně MUDr. Šárky Grussmannové. Znalkyně byla přesvědčena o vině mladistvého a v tomto směru o mladistvém před soudem vypovídala, nezachovala si patřičný odstup a profesně selhala. Bez patřičného zdůvodnění popřela závěry znaleckých posudků a odborných vyjádření předložených obhajobou. Podle mínění mladistvého je znalkyně nekompetentní a neerudovaná, neboť nebyla schopna zodpovídat dotazy obhajoby.
Mladistvý soudu vytkl, že důkazy předestřené obhajobou hodnotil a priori jako účelové. Na rozdíl od orgánů činných v trestním řízení činila obhajoba vše, aby se dopátrala pravdy. Příkladem rezignace soudu na zjištění objektivní pravdy je odmítnutí zhlédnutí záznamu s výslechem poškozené, kdy soud vycházel pouze z přepisu výpovědi poškozené v hlavním líčení. Pokud by soud stejně jako znalci uvedený záznam zhlédl, nemohl by své úvahy založit na subjektivních znalostech a dojmech a znalecké posudky označit jako účelové. Mladistvý dále poukázal na tendenční výklad výpovědi svědka J. B. Tento svědek není osobou trenérsky kvalifikovanou, a proto se nemůže relevantně vyjadřovat k tomu, co je či není fyzicky náročnou činností. Odmítl, aby facebooková komunikace mezi ním a poškozenou byla považována za objektivní důkaz svědčící pro závěr, že mladistvý lže. Připustil, že s poškozenou prostřednictvím Facebooku komunikoval, popřel však, že by o poškozenou jevil zájem. Zdůraznil, že naopak poškozená byla tou, která jej „stíhala“. Soudu dále vytkl, že se nevypořádal s logikou toho, proč by někdo klepal na dveře uzamčeného WC, kdyby měl v blízkosti k dispozici volné toalety. Mladistvý rovněž brojil proti závěru soudu, že měl něco „nakoukané z pornofilmů“. Takové tvrzení nemá oporu ve spisu. Oporu ve spisu nemá ani tvrzení, že svědek D. V. věděl, že mladistvý poškozenou nabádal ke sledování pornovideí. Pokud jde o svědka J. M., soud jeho subjektivní dojmy stran rozpoznání, kdy poškozená lže, staví nad odborné závěry znalce Mgr. Zdeňka Kolaříka. Domněnku soudu, že výpověď svědkyně PhDr. H. Ž., sportovní psycholožky, zapadá do kontextu výpovědí znalkyň MUDr. Naděždy Dařílkové a MUDr. Marty Tiché, CSc., považuje mladistvý za nepřijatelnou. Hodnocení poškozené ze strany PhDr. H. Ž. je zcela odlišné od hodnocení učiněné uvedenými znalkyněmi. Mladistvý zmínil i rozpory mezi výpisy o příchodech a odchodech návštěvníků s. c. O. a úředními záznamy policejního orgánu.
Uzavřel, že jeho vina nebyla dokázána, a navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci, soudu pro mládež, ze dne 11. 10. 2013, sp. zn. 2 Tmo 31/2013, zrušil.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedla, že mladistvý na podporu uplatněného dovolacího důvodu užívá argumentaci známou z jeho dosavadní obhajoby i z jeho odvolání. V této souvislosti poznamenala, že dovolání je mimořádný opravný prostředek, do značné míry formalizovaný, jehož účelem není všeobecný přezkum napadeného rozhodnutí, nýbrž jen prověření důvodnosti tvrzení dovolatele o existenci jím uplatněného dovolacího důvodu. Podotkla, že řízení o dovolání nenabízí možnost přezkumu, jež je vyhrazena řádnému opravnému prostředku, či možnost posouzení věci ve třetím stupni řízení před soudem. Státní zástupkyně má za to, že námitkami vyjádřenými v dovolání se odvolací soud náležitě a dostatečně podrobně zabýval, domnívá se, že jeho závěry jsou logické a plně vycházejí z obsahu provedeného dokazování, tudíž na ně bez výhrad odkazuje. Dodala, že vzhledem k tomu, že přezkumné řízení ve druhém stupni proběhlo řádně, nemá Nejvyšší soud ani povinnost, ani důvod důvodnost námitek, které mladistvý uplatnil již v řízení o řádném opravném prostředku, znovu přezkoumávat, přičemž takto odůvodněné dovolání by mělo být podle jejího názoru odmítnuto jako zjevně neopodstatněné.
Kromě toho se podle státní zástupkyně mladistvý v dovolací argumentaci prakticky výlučně zabývá pouze otázkami skutkovými, respektive komentuje rozsah dovolání a soudům vytýká jako nesprávný způsob, jímž hodnotily provedené důkazy. Státní zástupkyně konstatovala, že skutkové závěry soudu jsou náležitě podepřeny výsledky provedeného dokazování a že soud vymezený skutek správně zastřešil příslušnými ustanoveními hmotného práva trestního. Stejné stanovisko podle ní vyjádřil i odvolací soud, přičemž na odůvodnění jeho rozhodnutí je možné bez dalšího odkázat. Přestože mladistvý uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy dovolací důvod, jenž předpokládá existenci vady v aplikaci hmotného práva na učiněná skutková zjištění, jeho dovolání obsahuje námitky, jejichž povaha je primárně skutková. Tím, že mladistvý soudům vytýká způsob, jímž realizovaly důkazní řízení, především způsob, kterým provedené důkazy hodnotily, přičemž tvrdí, že hodnocení důkazů mělo vyznít výrazně v jeho prospěch, domáhá se odlišného způsobu hodnocení zásadních důkazů, tedy pouze vykládá provedené důkazy jinak, než soud, a z tohoto odlišného posouzení vyvozuje odchylné skutkové okolnosti, k nimž směřuje své námitky. Takto pojaté výhrady však podle státní zástupkyně nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti skutkovému základu výroku o vině, a jako takové nevyhovují žádnému ze zákonných důvodů dovolání. Jelikož ani výhrady proti chování soudce nelze podle mínění státní zástupkyně pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. podřadit, státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání mladistvého podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b tr. ř.
Nejvyšší soud, soud pro mládež (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. S ohledem na odůvodnění napadeného usnesení a obsah dovolání shledal, že dovolání mladistvého je důvodné, vytýká-li odvolacímu soudu, že v potřebném rozsahu nereagoval na jeho odvolací námitky, a nesplnil tak svoji přezkumnou povinnost, v důsledku čehož je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
Nelze přehlédnout, že mladistvý neuplatnil jedinou výhradu vůči správnosti právního posouzení skutku, jímž byl uznán vinným. V kontextu shora uvedeného by bylo možné bez dalšího dovodit, že výhrady obsažené v dovolání mající charakter námitek skutkových, eventuálně procesně právních, nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.). Nejvyšší soud však již v minulosti opakovaně připustil, že se zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz př. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04, Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.).
Ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod) odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tom rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat s argumentačními tvrzeními uplatněnými stranami (srov. přiměřeně nálezy sp. zn. I. ÚS 113/02, sp. zn. III. ÚS 521/05, sp. zn. III. ÚS 151/06, sp. zn. III. ÚS 677/07, sp. zn. I. ÚS 3184/07, sp. zn. III. ÚS 961/09). Zmíněnému pojmu „adekvátně“ nutno z pohledu mezí nezávislého soudního rozhodování ve smyslu judikatury Ústavního soudu rozumět tak, že se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, tj. „rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu“ s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ (viz kupř. nálezy sp. zn. IV. ÚS 201/04, sp. zn. I. ÚS 116/05, sp. zn. IV. ÚS 787/06, sp. zn. III. ÚS 961/09, sp. zn. IV. ÚS 3441/11).
Uvedený požadavek zákonodárce vtělil do soustavy nároků kladených na odůvodnění rozsudku, resp. usnesení (§125 a §134 odst. 2 tr. ř.). Trestní řád nároky na odůvodnění zvýrazňuje zejména pro případy, kdy si provedené důkazy vzájemně odporují. Dovolací soud v tomto směru nemohl přehlédnout, jakým způsobem se soudy v projednávané věci vypořádaly s obhajobou mladistvého a jakým způsobem zejména odvolací soud dostál požadavkům kladeným na náležitosti rozhodnutí v trestním řízení, jemuž mladistvý právem vytýkal nedostatečné odůvodnění.
Mladistvý popřel, že by se skutku, v němž bylo spatřováno provinění pohlavního zneužití podle §187 odst. 1 tr. zákoníku, dopustil a poukazoval především na nevěrohodnost výpovědi nezletilé poškozené.
Když soud prvého stupně uznal mladistvého znovu vinným, mladistvý shrnul veškeré své námitky jak věcného, tak i procesního charakteru do podaného obsáhlého odvolání (dovolací soud v této chvíli ponechává stranou nepatřičné až nevkusné a z pohledu práva nikterak přínosné formulace některých jeho částí). Výtky mladistvého se soustředily k otázkám nevěrohodnosti výpovědi nezletilé poškozené, zpochybnění zákonnosti provedení tohoto důkazu nalézacím soudem (výslechu svědkyně byla podle jeho mínění nesprávně přítomna podjatá znalkyně z oboru psychologie). Nesouhlasil se závěry znaleckých posudků znalkyň PhDr. Heleny Khulové i MUDr. Šárky Grussmannové, měl výhrady vůči způsobu hodnocení znaleckých posudků předložených obhajobou a vytkl, že nebyl proveden jím navrhovaný vyšetřovací pokus. Kromě toho mladistvý znovu uplatnil také námitku podjatosti předsedy senátu soudu prvního stupně (č. l. 612-639).
S uplatněnými námitkami se odvolací soud v odůvodnění svého usnesení vypořádal tak, že po zcela nefunkční rekapitulaci obsahu výpovědí mladistvého, poškozené, svědků, předložených znaleckých posudků či výpovědí znalců, jakož i zmínce o provedených listinných důkazech, aniž by tyto důkazy jakkoliv sám hodnotil či se zabýval jejich významem z hlediska rozhodnutí o vině mladistvého (viz str. 2-9 usnesení), uzavřel, že „soud prvního stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu a provedené důkazy správně vyhodnotil, když uznal mladistvého „tulipána“ vinným skutkem popsaným ve výroku napadeného rozsudku“. Jde-li o zásadní výhrady mladistvého vůči rozsudku soudu prvního stupně, který vystavil rozhodnutí o vině mladistvého především na výpovědi nezletilé poškozené, jejíž hodnověrnost jako svědkyně nebyla nijak zpochybněna znaleckými posudky znalkyň MUDr. Marty Tiché, CSc., PhDr. Naděždy Dařílkové, MUDr. Dany Trávníčkové, PhDr. Heleny Khulové a do jisté míry i MUDr. Šárky Grussmannové, přesvědčivě se s nimi nevypořádal, žádným vlastním hodnotícím úsudkem nereagoval na výhrady mladistvého vůči způsobu hodnocení jím předložených znaleckých posudků, v této souvislosti odkázal pouze na hodnocení, jež ve vztahu k nim zaujaly znalkyně, jejichž znalecké posudky byly kontrérní. S výhradami mladistvého vůči zákonnosti provedení výslechu nezletilé poškozené (osoby mladší než patnáct let) jako svědkyně v hlavním líčení, vůči rozsahu dokazování, navrhoval-li provedení vyšetřovacího pokusu, ani s jeho námitkou podjatosti předsedy senátu soudu prvního stupně se nevypořádal vůbec.
Odvolací soud dozajista nemůže shledat vady napadeného rozsudku tam, kde soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinil logicky odůvodněná úplná skutková zjištění. Nemá-li však toto právo zůstat toliko formálním, je nezbytné, aby soud, který o opravném prostředku rozhoduje, v odůvodnění svého rozhodnutí náležitým způsobem rozebral všechny námitky uvedené v opravném prostředku, jsou-li smysluplné a relevantní. Po seznámení s obsahem zamítavého usnesení odvolacího soudu dovolací soud zjistil, že napadené rozhodnutí obsahuje odůvodnění, s nímž by se nebylo možné spokojit ani v případě, že by bylo součástí usnesení rozhodujícího o podstatně méně důležitých právech, než je osobní svoboda člověka. V této souvislosti nelze než odkázat na judikaturu Ústavního soudu, podle níž zejména u rozhodnutí, jež mají tak zásadní dopad na základní práva člověka, se z hlediska souladu s normami ústavního práva nelze spokojit s postupem, kdy odvolací soud v rozhodnutí konstatuje rozhodnutí soudu prvého stupně tak, že uvede prakticky pouhý výrok rozsudku, stručně zopakuje odvolací námitky uvedené v podání obviněného, aniž by je následně logickým způsobem a na základě prokázaných skutečností vyvrátil, popř. náležitě vysvětlil, v čem spočívá jejich irelevantnost (k tomu v podrobnostech viz nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 226/06, II. ÚS 2564/12, IV. ÚS 1834/10, IV. ÚS 3441/11, II. ÚS 4927/12, III. ÚS 2331/14 aj.). Ústavní soud z hlediska procesního vychází z toho, že jednání soudu prvého stupně je iniciováno obžalobou, zatímco činnost soudu druhého a třetího stupně může být iniciována opravnými prostředky obviněného (k tomu srov. nález sp. zn. II. ÚS 2168/07). Obviněný se prakticky poprvé seznamuje se skutkovými zjištěními, které soud bere za prokázaná, a právním názorem soudu prvého stupně až z obsahu odůvodnění odsuzujícího rozsudku a v námitkách svého odvolání tak může teprve reagovat na důkazy, které tento soud označil za klíčové, a namítat nesprávnou aplikaci právních předpisů, čímž prakticky realizuje své právo na obhajobu.
Odvolací soud byl povolán a také povinen se v plném rozsahu zabývat argumentací a námitkami mladistvého, neboť vyjadřovaly závažné pochybnosti, zda vůbec došlo či mohlo dojít ke spáchání činu, jímž byl mladistvý uznán vinným, zda procesní postup nalézacího soudu byl v souladu se zákonem a zda předseda senátu tohoto soudu nebyl vyloučen z rozhodování ve věci. Nelze mít za to, že vznesené námitky odvolatele byly bezobsažné či zjevně redundantní, tedy takové, na které by odvolací soud právem nemusel vůbec reagovat.
V projednávané věci se s ohledem na výše řečené proto nelze spokojit s odůvodněním odvolacího soudu, který ve vztahu k uplatněným výhradám mladistvého nad rámec nefunkční reprodukce některých z provedených důkazů toliko odkázal na obsáhlé odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, s nímž se ztotožnil, jelikož „závěry soudu prvního stupně jsou přiléhavé, logické a mají oporu v popsaných důkazech, jež byly hodnoceny jak jednotlivě, tak ve vzájemných souvislostech. Pakliže odvolací soud na námitky odvolatele nereagoval, vytvořil tak rozhodnutí, které nelze označit jinak než jako nepřezkoumatelné. V dané věci odvolací soud nepostupoval zákonem (trestním řádem) stanoveným způsobem do té míry, která již přesáhla meze jednání, které lze ještě označit za ústavně konformní, zaručující právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod).
Na odvolacím soudu proto bude, aby odvolání mladistvého znovu projednal a ve svém rozhodnutí se odpovídajícím způsobem zabýval všemi jeho relevantními výhradami proti procesnímu postupu nalézacího soudu (viz např. námitka podjatosti předsedy senátu, tvrzené procesní pochybení při výslechu nezletilé, absence vyšetřovacího pokusu), jakož i způsobu hodnocení provedených důkazů. Za této situace považoval dovolací soud za nadbytečné zabývat se dalšími námitkami mladistvého, které tvořily rovněž součást jím podaného řádného opravného prostředku a jež měly současně zakládat dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. b) tr. ř.
Nejvyšší soud z podnětu dovolání mladistvého „tulipána“ zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci, soudu pro mládež, ze dne 11. 10. 2013, sp. zn. 2 Tmo 31/2013. Zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a označenému odvolacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Při novém rozhodování je soud vázán právním názorem, který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud. Rozhodnutí soudu bylo zrušeno jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch mladistvého, takže v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch. Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. ledna 2015
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková
*) byl použit pseudonym ve smyslu zák. č. 218/2003 Sb.