ECLI:CZ:NS:2015:8.TDO.1280.2015.1
sp. zn. 8 Tdo 1280/2015-40
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. listopadu 2015 o dovolání obviněného A. S. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. 7 To 54/2015, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 3 T 47/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného A. S. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 12. 1. 2015, sp. zn. 3 T 47/2014, byl obviněný A. S. uznán vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, za což byl podle §209 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a šesti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let a šesti měsíců. Podle §67 odst. 1, §68 odst. 1, 2, 3, 5 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest, jehož výměra byla stanovena v počtu sto denních sazeb ve výši 300 Kč, tedy celkem 30.000 Kč, přičemž podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti týdnů. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené V. H., trvale bytem K.-R., Š., zastoupené zmocněncem JUDr. Martinem Schulhauserem, advokátní kancelář Karviná-Fryštát, K. Sliwky 125, částku 450.000 Kč.
Podle skutkových zjištění nalézacího soudu se obviněný označeného přečinu dopustil tím, že dne 3. 2. 2012 v K.-F., na ul. K. Ś., v sídle společnosti I. C., s. r. o., se záměrem získat neoprávněný majetkový prospěch, přiměl V. H. k podpisu smlouvy o převodu jejích členských práv a povinností spojených s členstvím v družstvu Bytové družstvo Š., včetně práv a povinností spojených s užíváním bytu č. 4 o velikosti 2+1, nacházejícího se v 1. nadzemním podlaží domu v K.-R., a k převodu těchto práv na jeho osobu, včetně převedení již uhrazeného základního členského vkladu ve výši 6.100 Kč a dalšího členského vkladu ve výši 112.100 Kč, a to pod nepravdivou záminkou, že jako její tehdejší snoubenec po převodu členských práv požádá o úvěr na rekonstrukci bytu, za který bude ručit tímto bytem, a ihned po získání úvěru nechá členský podíl přepsat zpět na V. H., což však neučinil, krátce po podpisu smlouvy se s ní rozešel a následně členský podíl v uvedeném družstvu včetně práv a povinností souvisejících s užíváním předmětného bytu převedl dne 22. 2. 2013 na svého bratra D. S., přičemž svým jednáním způsobil V. H. škodu ve výši nejméně 450.000 Kč.
Rozsudek nalézacího soudu napadl obviněný v celém rozsahu odvoláním, které bylo usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. 7 To 54/2015, podle §256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné.
Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svých obhájců v zákonné lhůtě dovolání, jež opřel o dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.
Namítl, že pokud jde o výrok o vině, spočívá nesprávné hmotně právní posouzení v tom, že odvolací soud nevzal v úvahu zásadu subsidiarity trestní represe (§12 odst. 2 tr. zákoníku) a stíhané jednání chybně považoval za trestný čin. Odvolací soud tak zamítl odvolání, ač se uvedeného nesprávného hmotně právního posouzení dopustil již soud prvního stupně. S názorem odvolacího soudu, že v konkrétním případě nebylo možné očekávat, že by věc byla řešitelná v občanskoprávním řízení, poněvadž se nejednalo o občanskoprávní spor, nýbrž o úmyslné protiprávní jednání, jímž se zabývají orgány činné v trestním řízení, se neztotožnil. Pokud by bylo vycházeno z popisu skutku (s nímž však nesouhlasí), situace by byla v občanskoprávním řízení snadno řešitelná. Poškozená by mohla v obecné tříleté promlčecí lhůtě od smlouvy odstoupit ve smyslu §49 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, popřípadě by se v uvedené lhůtě mohla domáhat určení svého vlastnického práva za použití §49a citovaného zákona. Mohla by tvrdit, že smlouva o převodu členských práv a povinností byla uzavřena v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, resp. že nebyla platně uzavřena, jelikož ji uzavřela v omylu vycházejícím se skutečností, které pro ni byly při uzavírání této smlouvy rozhodující. Pro případ, že by soud shledal smlouvu platnou, mohla by se domáhat buď splnění jí tvrzené dohody, tedy aby mu bylo uloženo, aby na ni členská práva a povinnosti převedl zpět, anebo náhrady škody vzniklé tím, že tvrzená dohoda nebyla dodržena, jelikož členská práva a povinnosti byly převedeny na jinou osobu.
Namísto toho, zřejmě i pod vlivem hrozby hrazení nákladů civilního řízení v případě neúspěchu, iniciovala trestní řízení. S trestním oznámením přišla až poté, co obdržela výpověď z nájmu bytu, po více než roce od převodu členských práv a povinností a po více než roce od doby, co jejich vztah skončil. V řízení opakovaně uváděla, že pokud by její a dědovo bydlení v bytě bylo zajištěno, neměla by za to, že byla uvedena v omyl, vrácení bytu by se nedomáhala a trestní oznámení by nepodávala. Trestní oznámení navíc inicioval její bratr M. H., který vyhrožoval, že obviněného profesně zničí, což bylo potvrzeno výslechem R. N., R. S. a M. S. Trestní oznámení bylo pouhým prostředkem k dosažení cíle M. H.
Soud nereflektoval vyjádření poškozené, že byt pořídili do společného vlastnictví, plánovali společnou budoucnost a bylo jedno, kdo jej fakticky vlastní. Nepřihlédl ke skutečnosti, že poškozené zajišťoval bydlení, přenechal jí veškeré vybavení bytu, že ji nechával a nechává v bytě bydlet i přesto, že nehradí žádné náklady. Nevzal v potaz jeho osobnost, to, že je mladý, nebyl trestán, že je bezúhonný a nikdy neměl problém s dodržováním společenských norem. Postihl jej za jednání, za něž lze uložit trest odnětí svobody v trvání jednoho roku až pěti let, znemožnil mu, aby se věnoval své profesi taxikáře, a narušil jeho další sociální existenci. V rámci trestního řízení byl řešen soukromoprávní vztah a došlo ke znerovnoprávnění jeho práv vůči právům poškozené. Svou argumentaci podpořil odkazem na judikaturu Ústavního soudu.
Namítané nesprávné hmotně právní posouzení se podle něj týká i výroku o náhradě škody, poněvadž odvolací soud nepřihlédl k jím opakovaně vytýkanému promlčení nároku poškozené na náhradu škody. Odvolací soud jeho odvolání zamítl, ač již soud prvního stupně neměl poškozené nárok na náhradu škody přiznat a měl ji odkázat na řízení ve věcech občanskoprávních. Ke vzniku škody mělo dojít za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku. Odkázal na znění jeho ustanovení §106 odst. 1, 2 a dále připomněl, že v daném případě lze za vznik škody považovat okamžik, kdy poškozená členská práva a povinnosti převedla, tj. den 3. 2. 2012. Poškozená (v rozporu s jeho tvrzením) uvádí, že k rozchodu došlo krátce po převodu, v únoru 2012; nejpozději v tomto okamžiku se tedy o vzniku škody musela dozvědět. Její nárok na náhradu škody se tak promlčel v subjektivní promlčecí době nejpozději dne 1. 3. 2014, přičemž pokud jej uplatnila až na počátku hlavního líčení konaného dne 18. 6. 2014, uplatnila jej pozdě. K uplatnění nároku na náhradu škody při podání vysvětlení dne 10. 7. 2013 nelze přihlédnout, jelikož k němu došlo před 19. 9. 2013, tzn. před zahájením trestního stíhání. I kdyby k němu však přihlédnout bylo možné, pak by ke stavení promlčecí doby došlo pouze co do částky 112.100 Kč, jelikož právě v takové výši byl nárok na náhradu škody dne 10. 7. 2013 uplatněn. Ve zbytku, v částce, která činí rozdíl mezi částkou uplatněnou v hlavním líčení dne 18. 6. 2014 (520.000 Kč), korigovanou v hlavním líčení dne 12. 1. 2015 (450.000 Kč), a částkou 112.100 Kč, by byl nárok poškozené promlčen. Poškozená měla být minimálně v částce 337.900 Kč odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Dále poukázal na údajný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Žádného podvodného jednání se nedopustil, neboť za převod členských práv a povinností spojených s nájmem bytu uhradil poškozené prostřednictvím své matky částku 118.200 Kč, a to až po ukončení jejich partnerského vztahu, přičemž zpětný převod členských práv a povinností jí nikdy nepřislíbil.
Výpověď poškozené je podle něj nevěrohodná, o čemž svědčí protokol z hlavního líčení. Její verze skutkového děje trpí zjevnými rozpory. Na jednu stranu uvedla, že na něj byt převedla, aby si mohl vzít úvěr na jeho rekonstrukci, na druhou stranu však tvrdila, že byt nebylo možné rekonstruovat, neboť v něm bydlel její dědeček a podmínkou převodu bylo, že dědečka nechá v bytě dožít. Jeho výpověď je naopak věrohodná a je podporována dalšími důkazy, zejména výpověďmi svědků M. S. a R. S., kteří potvrdili, že již v okamžiku, kdy byly členská práva a povinnosti převedeny na poškozenou, existovala dohoda, podle níž poškozená po skončení jeho pracovněprávního sporu na něj převede členská práva a povinnosti. Uvedení svědci rovněž potvrdili, že poškozená v souvislosti se zmíněným převodem obdržela částku 118.200 Kč. Že o předání částky neexistuje písemný doklad, neznamená, že k předání nedošlo. Výpověďmi svědků R. S., L. C. a Z. T. bylo prokázáno, že k převodu členských práv a povinností došlo v době, kdy partnerský vztah mezi ním a poškozenou již netrval. Jestliže na něj poškozená převedla členská práva a povinnosti až po ukončení jejich vztahu, je zřejmé, že tak nečinila proto, že jí sliboval, že požádá o půjčku na rekonstrukci a po obdržení půjčky na ni byt převede zpět.
Uzavřel, že provedené důkazy neumožňují přisvědčit verzi poškozené a bez důvodných pochybností učinit závěr o jeho vině. Podle něj mělo dojít k aplikaci zásady in dubio pro reo a ke zproštění obžaloby.
Navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 12. 1. 2015, sp. zn. 3 T 47/2014, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. 7 To 54/2015, zrušil, aby jej zprostil obžaloby a poškozenou s jejím nárokem na náhradu škody odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedla, že dovolatelem poukazovaný vztah extrémního nesouladu se omezil na prosazení vlastního způsobu hodnocení důkazů s akcentem na ty, kterými je podporována jeho obhajoba, a s poukazem na rozporuplnost informací poškozené, která činí její výpověď nevěrohodnou. Podle ní z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, zejména pak soudu odvolacího, vyplývá přesvědčivý vztah mezi přijatými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů (str. 8 rozsudku nalézacího soudu, str. 2 až 5 usnesení odvolacího soudu). Měla za to, že především odvolací soud se odlišnými verzemi skutkového děje náležitě zabýval a podrobně rozvedl důvody, pro které spatřoval ve výpovědi poškozené přesvědčivý obraz jejího reálného vztahu k předmětnému družstevnímu bytu. Vyložil okolnosti, za kterých poškozená přistoupila k převodu členských práv a povinností, a objasnil, proč otálela s podáním trestního oznámení. Podle státní zástupkyně je věrohodnost a vnitřní kompatibilita tvrzení poškozené podporována svědeckými výpověďmi, jakož i dalšími důkazy, které obhajobu obviněného, že v době plánování jejich společné budoucnosti byl byt ze strany její rodiny nabídnut ke koupi výlučně jemu, a to bez jakékoliv podmínky, a dokonce oproti vyplacení základního a dalšího členského vkladu v celkové výši 118.200 Kč (poskytnuté bez jakéhokoliv dokladu, navíc ve prospěch poškozené a nikoliv Z. T., t. č. převodce majetkových práv k bytu), spolehlivě vyvrácena. Tvrzení obviněného, že mělo dojít pouze k dočasnému převedení bytu na poškozenou, a to z důvodu očekávaných finančních nákladů v souvislosti s jeho pracovním sporem, a tedy z důvodu vyloučení možnosti pokrytí takového závazku za pomoci majetkové hodnoty bytu, opatřená skutková zjištění nepodporují. Definitivní ukončení zmíněného pracovního sporu totiž spadá do doby, která následuje po převodu členských práv a povinností k bytu. Konstatovala, že namítané podmínky pro aplikaci zásady in dubio pro reo nebyly v daném případě splněny.
Nepřisvědčila názoru obviněného, že se poškozená mohla s odkazem na §49a občanského zákoníku domáhat určení svého vlastnického práva v občanskoprávním řízení. Nejen proto, že poškozená při uzavření smlouvy o převodu členských práv a povinností nejednala v souladu se svou skutečnou vůlí, ale pod vlivem omylu vyvolaném ze strany dovolatele, přičemž za takového stavu lze na právní úkon učiněný nesvobodně nahlížet jako na absolutně a nikoliv relativně neplatný (§37 odst. 1 občanského zákoníku), navíc se při takovém jednostranném znevýhodnění poškozené jednalo i o úkon příčící se dobrým mravům (§39 občanského zákoníku). Přestože o perspektivě úspěšnosti případné žaloby na určení vlastnického vztahu nepochybuje, uvedla, že pojetí trestního práva jako ultima ratio a s tím spojenou zásadu subsidiarity trestní represe nelze vykládat tak, že je v této souvislosti zcela vyloučeno vyvození trestní odpovědnosti jen z toho důvodu, že výchozí vztah obviněného a poškozené byl občanskoprávní povahy. V dovolatelově případě totiž zůstává podstatným způsob, jakým naplnil svůj občanskoprávní vztah s poškozenou v předmětné bytové věci a kterým z jejího rámce vybočil. Za použití nepravdivých informací zneužil důvěry poškozené ve společnou budoucnost spojenou s potřebou zajištění bydlení v družstevním bytě, zasáhl do jejích majetkových práv k tomuto bytu v nezanedbatelné hodnotě a proti její vůli ji o ně připravil. Promyšlený způsob, jakým při zneužití citového vztahu, který k němu poškozená v rozhodné době chovala, zasáhl do jejích majetkových práv k bytu nezanedbatelné hodnoty, svědčí o takové společenské škodlivosti jednání, která vyžaduje uplatnění trestní odpovědnosti včetně s tím spojených trestněprávních důsledků. Navíc nepoukázal na žádné skutečnosti, které by závěr o společenské škodlivosti mohly zpochybnit.
Konečně neshledala ani důvody ke zrušení adhezního výroku. Akcentovala, že v případě škody způsobené úmyslně je třeba vycházet nikoliv z dvouleté, nýbrž z desetileté promlčecí lhůty ve smyslu §106 odst. 2 občanského zákoníku, s počátkem jejího běhu ke dni podvodného převodu členských práv a povinností, tj. ke dni 3. 2. 2012. S ohledem na to uzavřela, že běh lhůty dosud nedospěl do svého konce.
Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako dovolání zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
Obviněný v dovolání odkázal na dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. Podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Odvolání obviněného bylo zamítnuto poté, co odvolací soud na jeho podkladě meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému usnesení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V souladu s touto podmínkou obviněný odkázal na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz př. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04, Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.).
Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady dovolací soud v projednávané věci neshledal. Tvrzení obviněného, že se soudy dopustily svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, není obsahem trestního spisu podporováno. V trestní věci není dán žádný, natožpak extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Vytýkaná výpověď poškozené V. H. (č. listu 1058-1064), jež obviněného zcela usvědčuje, je věrohodná a koresponduje s dalšími v řízení provedenými důkazy, zejména s výpověďmi svědků Z. T. (č. listu 1066-1069), M. H. (č. listu 1113 až 1115) a H. H. (č. listu 1115, 1116). Její verze skutkového děje netrpí žádnými zjevnými rozpory. Poškozená vysvětlila, že rekonstrukce bytu nebyl její nápad. Byť si byla vědoma, že byt nesmí rekonstruovat, souhlasila s návrhem obviněného, že by mohli byt pronajmout či prodat, avšak že nejprve musí provést jeho rekonstrukci. Námitka obviněného, že na něj členská práva a povinnosti převedla až po ukončení jejich vztahu, nemůže obstát. Přestože nelze opomenout intenzitu citu poškozené vůči obviněnému a sílu její víry ve společnou budoucnost, nelze si rozumně představit důvod, který by ji vedl k takovému postupu. Nutno akcentovat, že v bytě bydlel její dědeček a že se zavázala, že jej v něm nechá dožít. Je nelogické, aby za této situace převedla členská práva a povinnosti k bytu na svého bývalého přítele. Pokud jde o výtku, že za uvedený převod obdržela od rodiny obviněného částku ve výši 118.200 Kč, dovolací soud shodně se soudem odvolacím poukazuje na skutečnost, že poškozená nadále splácí úvěr ve výši 150.000 Kč, jenž jí byl poskytnut na uhrazení členského vkladu.
Nejvyšší soud považuje za potřebné zdůraznit, že z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, zejména pak soudu odvolacího (str. 8 a 9 rozsudku nalézacího soudu, str. 2 až 5 usnesení odvolacího soudu), vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
S ohledem na napadené usnesení odvolacího soudu, obsah dovolání a uplatněný důvod dovolání je významnou otázka, zda jednání obviněného popsané ve skutkové větě výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu vykazuje zákonné znaky přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, zda soudy postupovaly v souladu s ustanovením §12 odst. 2 tr. zákoníku a v něm vyjádřenou zásadou subsidiarity trestní represe a principem ultima ratio a zda byla správně aplikována ustanovení o promlčecí době ve vztahu k výroku o náhradě škody.
Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován uplatněním zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost činu není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke konkrétním znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který není trestným činem pro nedostatek škodlivosti pro společnost, se zásadně uplatní v případech, ve kterých posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (k tomu v podrobnostech stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
Kritérium společenské škodlivosti je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou vyčerpané, neúčinné nebo nevhodné (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 558/01, ze dne 8. 11. 2001, sp. zn. IV. ÚS 564/2000, aj.). Při úvaze, zda s přihlédnutím k zjištěné společenské škodlivosti nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu, soud zvažuje zejména navazující právní úpravu odpovědnosti za protiprávní čin v oblasti práva správního, občanského, obchodního apod., při zvážení přístupu, že ochrana právních statků má být v prvé řadě uplatňována prostředky těchto jiných právních odvětví, a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení chráněných vztahů naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu, je namístě uplatňovat trestní odpovědnost.
Při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, je třeba postupovat tak, že orgán činný v trestním řízení nejprve provede potřebná zjištění o rozhodných skutkových okolnostech. Dále učiní závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a poté se případně, pokud to přichází v úvahu s ohledem na konkrétní okolnosti, které by mohly nasvědčovat tomu, že posuzovaný čin nedosahuje potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti zvažovaného trestného činu, vypořádá s tím, zda lze uplatnit, s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip „ultima ratio“, trestní odpovědnost pachatele (srov. §12 odst. 2 tr. zákoníku).
Podle skutkových zjištění soudů se obviněný přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku dopustil tím, že dne 3. 2. 2012 se záměrem získat neoprávněný majetkový prospěch přiměl V. H. k podpisu smlouvy o převodu jejích členských práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu, včetně práv a povinností spojených s užíváním bytu o velikosti 2+1, a k převodu těchto práv na jeho osobu, včetně převedení již uhrazeného základního členského vkladu ve výši 6.100 Kč a dalšího členského vkladu ve výši 112.100 Kč, a to pod nepravdivou záminkou, že jako její tehdejší snoubenec po převodu členských práv požádá o úvěr na rekonstrukci bytu, za který bude ručit tímto bytem, a ihned po získání úvěru na ni nechá členský podíl přepsat zpět, což však neučinil, krátce po podpisu smlouvy se s ní rozešel a následně členský podíl v uvedeném družstvu včetně práv a povinností souvisejících s užíváním předmětného bytu převedl dne 22. 2. 2013 na svého bratra D. S., přičemž svým jednáním způsobil V. H. škodu ve výši nejméně 450.000 Kč.
Není pochyb o tom, že takto popsané jednání obviněného nese charakteristické rysy označeného přečinu.
Trestného činu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Způsobí-li takovým činem větší škodu, spáchá trestný čin podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu se podává, že soud považoval za naplněné znaky přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, které spočívají v tom, že obviněný sebe obohatil tím, že uvedl někoho v omyl, a způsobil tak na cizím majetku větší škodu.
Škodou na cizím majetku je újma majetkové povahy. Jde nejen o zmenšení majetku (damnum emergens), tedy úbytek hospodářské hodnoty, ale i o ušlý zisk. Větší škodou se rozumí škoda dosahující částky nejméně 50 000 Kč (§138 odst. 1 tr. zákoníku). Skutková podstata §209 odst. 1 tr. zákoníku vyžaduje úmyslné zavinění pachatele (§13 odst. 2, §15 tr. zákoníku), ve vztahu ke způsobené větší škodě je postačující, zavinil-li ji pachatel jen z nedbalosti [§16, §17 písm. a) tr. zákoníku].
V daných souvislostech Nejvyšší soud v obecné rovině připomíná, že objektem trestného činu podvodu je cizí majetek. Cizím majetkem se rozumí majetek, který nenáleží pachateli nebo nenáleží výlučně jemu. Objektivní stránka spočívá v tom, že pachatel jiného uvede v omyl, jeho omylu využije nebo mu zamlčí podstatné skutečnosti, v důsledku čehož tato osoba provede majetkovou dispozici a tím vznikne na cizím majetku značná škoda a dojde k obohacení pachatele nebo jiné osoby (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2052.). Obohacení znamená neoprávněné rozmnožení majetku pachatele nebo někoho jiného. Omyl je rozpor mezi představou a skutečností. Uvedení v omyl je jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci.
Podstatou trestného činu podvodu je podvodné jednání, v jehož rámci pachatel (mimo jiné) uvede jinou osobu v omyl, přičemž v důsledku takového jednání dojde ke škodě na cizím majetku a pachatel sebe nebo jiného obohatí. K tomu, aby se jednalo o trestný čin podvodu, tedy musí existovat příčinná souvislost mezi omylem určité osoby a majetkovou dispozicí učiněnou v omylu a dále příčinná souvislost mezi touto majetkovou dispozicí na jedné straně a škodou na cizím majetku a obohacením pachatele nebo jiné osoby na straně druhé. Na podvodu mohou být zainteresovány celkem až čtyři různé osoby: pachatel, osoba jednající v omylu, osoba poškozená a osoba obohacená, přičemž poškozený a osoba jednající v omylu nemusí být subjekty totožné.
Obviněný s vědomím, že svou ústní dohodu nedodrží, slíbil své přítelkyni V. H., že poté, co získá úvěr na rekonstrukci bytu, převede na ni zpět členská práva a povinnosti, o něž usiloval. S vědomím, že jej poškozená V. H. miluje a bezvýhradně mu věří, jí namluvil, že by mohli byt, na jehož koupi si vzala úvěr a jenž jí náležel, z důvodu případného budoucího pronájmu či prodeje zrekonstruovat. Sdělil jí, že jelikož je vedena jako dlužník v sytému Solus, úvěr nezíská, a proto nezbývá, než aby si jej vzal na sebe, k čemuž ovšem bude zapotřebí, aby na něj členská práva a povinnosti nejprve převedla. Nic ze svého slibu ale nehodlal splnit. Jeho jediným cílem byl zisk členských práv a povinností k bytu; pro ten účel vymyslel plán a ten také úspěšně zrealizoval. Společnou budoucnost s poškozenou neplánoval, využil její zamilovanosti a obav z krachu jejich vztahu a pod hrozbou, že se s ní rozejde, ji přiměl, aby na něj členská práva a povinnosti převedla. Vůči poškozené tedy předstíral okolnosti, které nebyly v souladu se skutečným stavem věci, přičemž tak činil s cílem se obohatit a způsobit na jejím majetku škodu. Vzápětí poté, co na něj členská práva a povinnosti převedla, se s ní totiž rozešel a byt převedl na svého bratra. Jednání, jehož se dopustil, bylo jednáním úmyslným. Podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku je trestný čin spáchán v přímém úmyslu, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem. Pokud obviněný s vědomím, že členská práva a povinnosti k bytu na poškozenou zpět nepřevede, poškozenou přiměl k podpisu smlouvy o převodu, je zjevné, že zájem na ochraně cizího majetku chtěl porušit. Úmysl obviněného směřoval ke způsobení majetkové újmy. Příčinný průběh je v zavinění obsažen a obviněný odpovídá za následek, který z předmětného jednání vzešel.
V posuzované věci nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Jednání obviněného nelze než považovat za typický, běžný případ trestného činu podvodu, a aplikace zásady subsidiarity trestní represe proto nepřichází v úvahu. Obviněný za účelem neoprávněného rozmnožení svého majetku zneužil důvěry a lásky své přítelkyně a pod vlivem smyšlené historky ji přiměl k majetkové dispozici vedoucí ke škodě v nikterak zanedbatelné výši. Nedbal na to, že poškozená si na pořízení bytu vzala úvěr a tento musí ze své mzdy pravidelně splácet. Bylo mu lhostejné, že ji připraví o majetek a zapříčiní porušení smlouvy, kterou se zavázala, že v bytě nechá dožít svého dědečka. I s ohledem na výši škody je vyloučen závěr, že čin nedosahuje potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestnosti.
Jakkoliv lze jistě připustit, že poškozená by se mohla úspěšně domoci ochrany svých práv i v řízení občanskoprávním, nemůže být taková okolnost v konkrétním případě překážkou pro vyvození trestní odpovědnosti. Princip „ultima ratio“ nelze vykládat v tom smyslu, že trestní postih závisí pouze na tom, zda byly či nebyly, příp. jakým způsobem, uplatněny i mimotrestní právní prostředky, neboť ho ani u vztahů, které mají soukromoprávní základ a kterým je trestním zákoníkem poskytována i trestněprávní ochrana, nelze uplatňovat tak široce, aby to prakticky vedlo k negaci použití prostředků trestního práva jako nástroje k ochraně majetku, závazkových vztahů apod. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 8 Tdo 1035/2010, ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 8 Tdo 784/2010 aj.). Třebaže právním vztahům, které mají v základu soukromoprávní povahu, poskytují primární ochranu předpisy práva mimotrestního, zvláště občanského a obchodního, neznamená to, že zásada subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip ultima ratio bez dalšího vylučuje spáchání trestného činu a uložení trestní sankce při závažném porušení takových povinností, které lze jinak sankcionovat i mimotrestními prostředky (k tomu též stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). Byl-li spáchán čin, kterým byly naplněny všechny formální znaky trestného činu, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob poukazem na primární existenci institutů občanského či obchodního práva nebo jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit náhradu škody, která byla způsobena trestným činem. Pokud jde o vznik škody, trestní řízení neslouží jen jako pouhá saturace této škody poškozenému, ale má ještě rozměr morální, etický a hodnotový. Smyslem trestního řízení je totiž podle ustanovení §1 odst. 1 tr. ř. především to, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni (k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2011, sp. zn. 3 Tdo 1594/2011). O takovou situaci se v posuzovaném případě zcela evidentně jednalo.
Co do námitky nesprávnosti výroku o náhradě škody nutno nejprve připomenout, že tzv. jiné nesprávné hmotně právní posouzení jako důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se může týkat i výroku o povinnosti obviněného nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu způsobenou trestným činem nebo vydat bezdůvodné obohacení získané trestným činem, ovšem jen tehdy, jestliže dovolatel namítá porušení hmotného práva. Typicky jde o porušení hmotně právního předpisu, jímž se řídí režim náhrady škody nebo nemajetkové újmy, resp. vydání bezdůvodného obohacení, zejména v ustanoveních, která upravují odpovědnost za způsobenou škodu či nemajetkovou újmu nebo za získání bezdůvodného obohacení, rozsah náhrady škody nebo vydání bezdůvodného obohacení, společnou odpovědnost za škodu apod.
V posuzovaném případě se nalézací soud, s jehož rozhodnutím se soud odvolací ztotožnil, nedopustil ani tzv. jiného nesprávného hmotně právního posouzení, když obviněnému podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil povinnost, aby poškozené V. H. zaplatil na náhradě škody částku 450.000 Kč. Ustanovení hmotného práva, jímž se řídí režim náhrady škody, konkrétně ustanovení §420 ve spojení s §100, 106 a 112 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, který je s ohledem na §3028 až 3035 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, nutné aplikovat na projednávaný případ, nebylo porušeno.
Podle §420 odst. 1 občanského zákoníku každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti. Obviněný svým podvodným jednáním popsaným ve skutkové větě výroku o vině způsobil poškozené škodu a za tuto také odpovídá. Podle §100 odst. 1 občanského zákoníku právo se promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v tomto zákoně stanovené (§101 až 110). K promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo věřiteli přiznat. Podle §106 odst. 1 občanského zákoníku se právo na náhradu škody promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá (tzv. subjektivní promlčecí doba). Podle §106 odst. 2 občanského zákoníku se právo na náhradu škody promlčí nejpozději za tři roky, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž vznikla škoda (tzv. objektivní promlčecí doba). Podle §112 věty první občanského zákoníku uplatní-li věřitel v promlčecí době právo u soudu nebo u jiného příslušného orgánu a v zahájeném řízení řádně pokračuje, promlčecí doba od tohoto uplatnění po dobu řízení neběží (tzv. stavení promlčení).
Subjektivní a objektivní promlčecí doby počínají, běží a končí nezávisle na sobě. Jejich vzájemný vztah je takový, že skončí-li běh jedné z nich, právo se promlčí, přestože poškozenému (věřiteli) ještě běží druhá promlčecí doba. Lze tedy dovodit, že v případech, kdy do uplatnění práva na náhradu škody uplynou více než dva roky subjektivní promlčecí doby a škůdce (dlužník) namítne v soudním řízení promlčení, právo na náhradu škody se promlčí, i když jde o škodu způsobenou úmyslně, u které se jinak uplatňuje objektivní desetiletá promlčecí doba. Počátek běhu subjektivní promlčecí doby podle §106 odst. 1 občanského zákoníku zásadně určuje skutečnost, kdy se poškozený dozví o vzniklé škodě (nikoliv jen o protiprávním úkonu či o škodné události) a kdo za ni odpovídá. Váže se tak na vědomost poškozeného o vzniklé škodě a škůdci, tj. o tom, že mu vznikla škoda, a o osobě, která za vzniklou škodu nese odpovědnost. Obě podmínky, tj. vědomost o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, musí být splněny kumulativně. Jak již dříve dovodila judikatura, o osobě, která odpovídá za vzniklou škodu, se poškozený dozví, jakmile obdrží informaci, na jejímž základě si může učinit úsudek o osobě konkrétního škůdce, tedy jakmile získá vědomost o skutkových okolnostech, které jsou způsobilé takový závěr o možné odpovědnosti určitého subjektu učinit (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2003, sp. zn. 25 Cdo 871/2002). Nemusí jít přímo o zjištění, postačuje, aby skutkové okolnosti, kterými poškozený disponuje, mohly vést k závěru o vymezení odpovědného subjektu (nejde tedy o nezpochybnitelnou jistotu v určení odpovědné osoby). Vědomost poškozeného o tom, kdo za škodu odpovídá, není naplněna již na základě pouhého podezření či předpokladu, avšak na druhé straně není rozhodující, kdy na základě určitých skutkových okolností, o nichž prokazatelně věděl, si utvořil právní závěr o odpovědnosti určité osoby či o důvodnosti a výši svého nároku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2891/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 210/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2007, sp. zn. 21 Cdo 2423/2006, též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2013, sp. zn. 4 Tdo 1164/2013, ze dne 19. 8. 2015, sp. zn. 8 Tdo 733/2015). Dojde-li v promlčecí době, tj. nejpozději v její poslední den, k uplatnění práva u soudu anebo u jiného příslušného, nastává stavení promlčecí doby; k uplatnění práva u soudu ve smyslu §112 občanského zákoníku může dojít i návrhem v rámci trestního řízení podle §43 odst. 2 tr. ř. Ke stavení běhu promlčecí doby dochází v tom rozsahu, v jakém bylo právo u soudu uplatněno (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 25 Cdo 874/2005, uveřejněný pod č. 5/2008 Sb. rozh. civ., obdobně také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2004, sp. zn. 32 Odo 776/2003).
Obviněný měl za to, že dvouletá subjektivní promlčecí lhůta počala běžet od okamžiku, kdy se s poškozenou rozešli, tj. od února 2012, a právo na náhradu škody se tak promlčelo nejpozději dne 1. 3. 2014. Dovozuje, že k relevantnímu uplatnění nároku došlo až v hlavním líčení dne 18. 6. 2014, nikoliv již při podání vysvětlení dne 10. 7. 2013, tedy před zahájením jeho trestního stíhání. Je přesvědčen, že i kdyby k předchozímu uplatnění nároku bylo možné přihlédnout, s ohledem na stavení promlčecí doby by nebylo možné poškozené přiznat částku 450.000 Kč uplatněnou v hlavním líčení dne 12. 1. 2015, nýbrž pouze částku 112.100 Kč uplatněnou při uvedeném podání vysvětlení. Jeho výtkám nelze přisvědčit.
Předně nelze souhlasit s úvahami o počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty. Z výpovědi poškozené totiž vyplynulo, že i poté, co se s ní obviněný v únoru 2012 rozešel, doufala, že se vrátí a že k dohodnuté rekonstrukci bytu dojde. Přestala doufat až v květnu 2013, kdy jí vypověděl podnájemní smlouvu. Do okamžiku doručení oné výpovědi neměla za to, že ji podvedl (č. listu 1063 a 1064). Jestliže je při úvaze o tom, kdy se poškozený dozvěděl o škodě, třeba vycházet z jeho prokázané vědomosti o vzniklé škodě a nikoliv jen z jeho vědomosti předpokládané, nelze než dovodit, že poškozená se o vzniku škody způsobené obviněným dozvěděla až v květnu 2013. Ačkoliv s ohledem na chování obviněného mohla usoudit, že zmíněným rozchodem jejich vztah skončil a předchozí dohoda o zpětném převodu členských práv a povinností pozbyla platnosti, nic takového si do okamžiku doručení výpovědi nepřipouštěla. Do uvedeného okamžiku si nebyla vědomu existence škody. Z hlediska počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty je tudíž relevantní květen 2013.
Poškozená navíc nárok na náhradu škody uplatnila již dne 10. 7. 2013, tedy dříve, než podle názoru obviněného uplynula subjektivní promlčecí lhůta. Z obsahu trestního spisu se podává, že uvedeného dne se v rámci podání vysvětlení připojila k trestnímu řízení s nárokem na náhradu škody ve výši 112.100 Kč (č. listu 14). Tvrzení obviněného, že k tomuto úkonu není možné vzhledem k procesnímu stadiu přípravného řízení přihlédnout, není správné. Nárok na náhradu škody lze uplatnit od počátku trestního stíhání, popřípadě ještě dříve, než bylo trestní stíhání zahájeno (srov. č. III/1967 Sb. rozh. tr.).
Pokud jde o výši požadované náhrady, z obsahu trestního spisu vyplývá, že poškozená na základě odborného vyjádření společnosti M & M reality (č. listu 344), kterým byla stanovena cena družstevního bytu, na počátku hlavního líčení konaného dne 18. 6. 2014 uplatnila prostřednictvím svého zmocněnce nárok ve výši 520.000 Kč (č. listu 1057). Uvedený posléze korigovala. V závěru hlavního líčení konaného dne 12. 1. 2015, předtím, než bylo dokazování podle §216 odst. 1 tr. ř. skončeno, s ohledem na cenu bytu zjištěnou znaleckým posudkem z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady nemovitostí (č. listu 1148-1157), prostřednictvím zmocněnce uplatnila nárok ve výši 450.000 Kč (č. listu 1170). Je tedy zjevné, že na podkladě odborných závěrů o ceně družstevního bytu, resp. o výši škody, jež jí byla trestným činem způsobena, svůj původní návrh, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obviněnému povinnost nahradit škodu ve výši 112.100 Kč, upřesnila, přičemž takový postup nelze shledat vadným. Výši požadovaného nároku lze v průběhu řízení měnit, a to až do doby, než se soud odebere k závěrečné poradě v hlavním líčení, event. veřejném zasedání o odvolání (srov. č. II/1962); na upřesnění výše nebo rozsahu uplatňovaného nároku má totiž vliv průběh dokazování.
Námitka obviněného, že ke stavení běhu promlčecí doby došlo pouze co do původně uplatněné částky 112.000 Kč, není s ohledem na shora naznačené relevantní. Subjektivní promlčecí lhůta poškozené uplynula až v květnu 2015. Její nárok na náhradu škody uplatněný v hlavním líčení dne 18. 6. 2014 byl tedy uplatněn v rámci běhu subjektivní promlčecí lhůty. Za této situace nebylo a není podstatné, že převyšoval výši nároku, ohledně nějž došlo ke stavení promlčecí lhůty.
Lze uzavřít, že i v případě výroku o náhradě škody rozhodnutí soudů nižších stupňů plně obstojí. Poškozená se k adheznímu řízení připojila řádně a včas, v rámci běhu subjektivní promlčecí lhůty, a jí uplatněný nárok odpovídal výsledkům provedeného dokazování. K námitce promlčení učiněné obhájkyní obviněného v závěrečné řeči (č. listu 1172) a vytýkané v rámci řádného opravného prostředku nebylo zcela důvodně přihlédnuto.
Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání bylo v části podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř., přičemž relevantně uplatněnými námitkami dovolací důvod podle 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplněn nebyl. V důsledku vzájemné podmíněnosti dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř. nemohl být naplněn ani dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. a dovolání obviněného jako celek je zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud je proto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. listopadu 2015
JUDr. Věra Kůrková předsedkyně senátu